Ukázky literární rešerše

Výzkumné otázky:

Cílem práce je odpovědět na výzkumné otázky:

• Jaké jsou hlavní prvky bretonské etnické identity?
  • Jak probíhala revitalizace bretonského jazyka?
  • …
  • …

Literární rešerše
Protože práce je o etnické identitě (národnostním uvědomování), je velmi vhodné dát na začátek literární rešerše nějakou obecnou zmínku o autorech, kteří se etnickou identitou zabývali.
Například:

Národotvorné procesy a pojem nacionalismus jsou rozebírány v mnoha společenskovědních publikacích. Miroslav Hroch se v knize Národy nejsou dílem náhody¹⁾ snaží o systematické propojení koncepcí, typologie či definic týkajících se národotvorných procesů v Evropě v průběhu 19. století. Zdůrazňuje význam historie a odkaz minulosti, etnicity a modernizace a uvádí praktické příklady. Autor se věnuje faktorům působícím na genezi evropských národů, které vedly k formaci moderního národa a nové občanské pospolitosti. Miroslav Hroch se nezabývá pouze státními národy, ale také národními hnutími. Publikace se věnuje i snaze zachování národní kultury, jazyka a vývojových fází vedoucích k jeho uznání.

Pak se můžeme zaobírat jednotlivými výzkumnými otázkami a podotázkami.
Jaké jsou hlavní prvky bretonské etnické identity?

Bretonskou etnickou identitou, bretonským národem, jeho historií či národnostním uvědomováním se zabývá Sharif Gemie ve své knize Brittany, 1750-1950: The Invisible Nation. Ucelená publikace chronologicky rozebírá postavení Bretaně a jejích obyvatel v rámci suverénního státu – Francie. Autor se věnuje otázce národnosti v Bretani, regionálních hnutí a vlivu jednotlivých etap francouzských režimů na region Bretaně. Sharif Gemie dopodrobna rozebírá situaci regionu a jejích obyvatel především do poloviny 20. let. Nicméně v publikaci se minulost prolíná i se současnou situací Bretonského poloostrova.

Ronan Le Coadic sepsal mnoho publikací a odborných článků týkajících se multikulturalismu, etnických menšin a především bretonské minority. Odborný článek L’identité bretonne, situation et perspectives (Bretonská identita, situace a perspektiva) pojednává o bretonské identitě, situaci a vyhlídkách do budoucna. Zabývá se i vývojem situace bretonské identity během 20. století.

K podotázce Jak probíhala revitalizace bretonského jazyka? můžete zase zmínit nejprve něco obecnějšího (revitalizace i jiných jazyků, než zrovna zkoumané bretonštiny):

Problematikou etnických menšin a s ní spojenou snahou o revitalizaci menšinových jazyků se zabývá Leoš Šatava ve své knize Jazyk a identita etnických menšin. Podle něj v současnosti dochází k asimilačním procesům menšinových jazyků a celkově i etnických menšin. Publikace se zabývá především snahou zastavit jazykovou asimilaci. Podle Šatavy hraje důležitou roli vitalita mluvčích. Pokud neexistuje snaha zevnitř skupiny, tak nepomůžou jakékoliv snahy či finanční toky zvenčí. Vitalitu se poslední dobou v řadě oblastí povedlo vzbudit. Úvahy, zda je vůbec možná revitalizace menšinových jazyků, se tedy ukázaly jako bezpředmětné.
Publikace se věnuje i konkrétním úspěšným modelům revitalizace – jako příklad uvádí Velšany, Katalánce či Gaely.

Pak už se můžeme vrhnout přímo na tu revitalizaci bretonštiny:
Bretonštinou, jejím ohrožením a revitalizací se podrobně zabývá sociolingvistický článek Madeleine Adkins Will the real Breton please stand up? Language revitalization and the problem of authentic language (Obstojí opravdová bretonština? Revitalizace jazyka a problém autentičnosti bretonského jazyka). Článek pojednává o historii, rozmanitosti a dialektech bretonského jazyka. Autorka vychází z etnografických dat získaných během výzkumu v Dolní Bretani. Zaměřuje se také na mezigenerační rozdíly v užití a vnímání jazyka. Zmiňuje i francouzštinu a její nadřazené postavení v rámci Bretaně. Hlavní otázkou je podle autorky nalezení té „správné a skutečné“ bretonštiny.

Organizace Ofis ar brezhoneg, francouzsky Office de la langue bretonne (Úřad bretonského jazyka), se zabývá především současnou situací bretonštiny a vývojem jazyka. V jejích publikacích jsou uvedena kvantitativní data, jako je například počet mluvčích či počet bretonsky vyučujících škol.

Protože literární rešerše má ukazovat, co o daném tématu vyzkoumali a napsali jiní autoři, velmi často se dostáváme do konfliktu, protože různí autoři mají často na stejnou věc odlišné názory. Konfrontace se nebojte a protichůdné názory zmiňujte.

Na téma vztahů mezi Čechy a Němci v českém pohraničí bylo vysloveno velké množství naprosto protichůdných názorů, které se začaly objevovat už záhy po vzniku Československé republiky.

Barta²⁾ hovoří o nadvládě Čechů nad Němci na základě historické příslušnosti těchto zemí k zemím Koruny České a poukazuje, že oblast Sudet nikdy Slovany obydlena nebyla. Pokud se Slované hájí tím, že neexistují žádné uzavřené řečové hranice, pak nejlepší odpověď podá sčítání z r. 1910 ve šternberském okresu, kde bylo 91,7 % Němců a pouze 8,3 % Čechů. Skutečnost, že lidé, kteří přes 700 let obývají tuto zem (německé Sudety) by měla vést k vytvoření uzavřené politické jednotky, protože „německé Sudety chtějí vzít svůj osud do vlastních rukou.“

Naopak Chmelař³⁾ vyzdvihuje fakt, že i přes významný počet německé menšiny v Československu jak absolutní – 3 231 688 (1930), tak i relativní (22,5 %), není mezi českými a německými obyvateli žádná hranice, která by obě národnosti oddělovala a ani řečová hranice není nijak výrazná. Dalším faktem je, že německé osídlení podél historických hranic českého státu s Německem nikdy netvořilo součást Německé říše a bylo samostatným prvkem i v dřívějším Rakousku-Uhersku, což se projevovalo svébytnou literaturou i uměním, v mnohém ovlivněném tisíciletým soužitím s Čechy. Co se týká všech národností, jejich práva jim jsou zaručena ústavou a to, že daná práva nebyla jen na papíře, dokazují volby v r. 1920, kdy ve sněmovně bylo 72 Němců z 281 poslanců a 37 ze 142 senátorů.

Jenom tato malá ukázka naznačuje, že názory na správu Sudet byly tak diametrálně odlišné, že o jejich slučitelnosti nemůže být vůbec žádná řeč.

Je na autorovi, jak uzná vhodnost použití chronologické a tématické literární rešerše. Obojí má své specifické použití, ale neplatí tady striktní buď, a nebo. Klidně můžete začít chronologickou rešerší a ukázat, jak se dané téma zkoumalo v průběhu času (dejte si ale velký pozor na to, abyste neskákali ze století do století, ale aby to šlo pěkně popořádku).
Pak můžete doplnit tématickou literární rešerši podle vašich výzkumných otázek.

V období 40. a 50. let 20. století se vyskytovalo poměrně málo literatury týkající se pastevectví, ale i zde najdeme práce významných antropologů o pastevecké organizaci, mezi které můžeme řadit např. Evanse-Pritcharda⁴⁾, který prováděl výzkumy afrických Nuerů. Více než samotnému pastevectví se ovšem ve své práci věnuje hlubšímu popisu struktury zkoumané společnosti.

Výzkumy ze 70. a 80. let 20. století zejména v Africe a na Středním východě prováděl např. T. Barfield⁵⁾.

Sovětští autoři zabývající se touto problematikou příliš v západní literatuře citováni nejsou. Výjimku určitě tvoří A. M. Chazanov⁶⁾, který ve své publikaci Nomads and the Outside World provedl syntézu a analýzu pastevecké historie a etnografie v celosvětovém měřítku. To, že bývá Chazanov v západní literatuře týkající se pastevectví relativně často citován, souvisí možná i s tím, že své práce publikoval ve velké míře i v angličtině. Z dalších sovětských autorů je možné jmenovat např. B. V. Andrianova⁷⁾.

Na problematiku pastevectví v regionu centrální Asie se zaměřuje publikace The end of nomadism?⁸⁾. V této knize se lze setkat s informacemi o změnách ve způsobu života pastevců, ke kterým došlo ve 20. století v důsledku politické transformace v tomto období. Jsou zde popsány důsledky nuceného usazování, otázka potřeby zvyšování produkce doplňkového krmiva pro stále početnější stáda, problematika centralizace a omezení migrace v důsledku vysokého počtu zvířat. Ke stejné problematice, tentokrát však přímo v kontextu Kyrgyzstánu, se vyjadřuje práce The Kyrgyz sheep herders at a crossroads⁹⁾, která je však na rozdíl od předchozí publikace zaměřena pouze na chov ovcí. Autor se zabývá stejným časovým obdobím jako Caroline Humphrey a David Sneath, hlavní pozornost pak věnuje období od 30. let 20. století do získání samostatnosti a 90. létům.

Jelikož pastevectví bylo vždy důležitou součástí kyrgyzského hospodářství, existuje mnoho ruskojazyčných publikací z období existence SSSR. I přesto, že tyto knihy jsou mnohdy ideologicky zaujaté, lze je považovat za hodnotný zdroj informací. O období 60. let pojednává např. kniha Pastbiščno-polustojlovoe soderžanie ovec¹⁰⁾. Autor, který byl hlavním zootechnikem v Leninově kolchozu ve vesnici Novo-Pokrovka (Čujská oblast), ve svém díle popisuje dobový způsob chovu ovcí, dosažené úspěchy a částečně i problémy, s kterými se kolchoz potýkal. O zvyšujících se problémech, jako je nedostatek krmiva, zhoršování kvality půdy a neschopnost zvyšovat počet kusů ve stádě podle plánu, se můžeme dočíst v úvodu knihy Kormlenie i soděržanie ovec v pastbiščnyj period¹¹⁾, která se dále snaží nastínit potenciální způsoby řešení těchto problémů.

S tématem pastevectví v rámci SSSR se lze setkat také v beletrii, a to např. u sovětského (kyrgyzského) autora Čingize Ajtmatova. Ve své novele Džamila¹²⁾ pojednává o období 2. světové války, kdy muži bojovali daleko od domova a ženy a děti byly nuceny pracovat na polích a řešit tak otázku nedostatku pracovních sil, vzniklou nepřítomnosti mužů. Podobně jako v novele Sbohem živote¹³⁾ autor popisuje tradiční hodnoty Kyrgyzů, jejich životní postoje a vztahy nejen mezi lidmi, ale i mezi pastevcem a jeho stádem. V druhé zmíněné novele Ajtmatov líčí život muže, pastevce, který byl zpočátku přesvědčeným komunistou a stoupencem režimu, byl ochotný poslat do vyhnanství na Sibiř i nevlastního bratra, ale který postupem času své představy přehodnocuje.



Počet shlédnutí: 352