Věda a její vývoj v čase

Věda je systematický způsob poznání skutečnosti. Předmětem mohou být objekty a procesy živé i neživé přírody nebo lidské společnosti. Vědeckým poznáním je každé propracované a obecné empirické a rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Podle Karla R. Poppera je věda založena na procesu hypotéza – potvrzování – vyvrácení.

V oblasti principu vědy byly ustaveny Platónem a Aristotelem dvě silné tradice. Platón (427-347 př.n.l.) rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Podle Platóna tyto vědy studují ti, kteří akceptují jejich principy nekriticky. V této koncepci vědy stanovil Platón dialektiku jako vědu nadřazenou matematickým vědám. Platón umění dialektiky¹⁾ demonstroval v dialozích na příkladu Sokrata.

V opozici vůči platónské koncepci vědy stála tradice Aristotela, tedy teorie kvalitativních forem a teleologie²⁾. Aristoteles (384-322 př.n.l.) byl především biologem. Zasloužil se o tzv. třídění věcí. Aristoteles vytvořil schéma, dnes známé jako stromové schéma, kdy na vrcholu je nadřazený rod a pod ním jsou jednotlivé druhy, které se liší svými znaky a specifickými diferencemi.

Aristotelův postoj odporuje platónské jednotě věd a popírá možnost existence nejvyšší vědy, z níž jsou dedukovány základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se pouze na to, z čeho obory vycházejí.

Již podle jeskynních maleb a pravidelných škrábanců na zvířecích kostech víme, že prehistoričtí lidé byli dobrými pozorovateli přírody, kteří pečlivě sledovali roční období. Už tady tedy nacházíme kořeny vědy. V samotných počátcích historie vědy byla důležitá kombinace náboženství a astronomie. Touha po poznání nebe a nebeských útvarů se stala vzorem poznávání. Nalézáme ji v Mezopotámii, Egyptě, Číně, střední Americe a v Indii.

Čína – Vynalezení kalendáře, zakreslování poloh souhvězdí. Astronomie a astrologie začleněny do systému vlády. Dále výsledky na poli chemie, medicíny, geologie a geografie. Čína byla mnohem vyspělejší než západní civilizace až do renesance.

Indie – Zkoumání pohybů Slunce a Měsíce, pokročilá matematika a geometrie.

Amerika - Kultura Mayů ve Střední Americe vytvořila složitou společnost, v níž hrály důležitou roli astronomie a astrologie. Existence podrobného kalendáře.

Mezopotámie - Značně rozvinutá matematika a popisná astronomie, která byla ve starověkém světě nejdokonalejší, až dokud ji nepřevzali a nezdokonalili Řekové.

Až Řekové jako první hledali rozumové vysvětlení přírodních jevů, v nichž by nevystupovala libovůle bohů. Bohové stále mohli hrát jistou roli, ale i oni byli podřízeni racionálním zákonům.

Odlišné náboženství od předchozích civilizací, která byla velice složitá, jelikož chtěla odpovědět na většinu velkých otázek lidstva. V řeckém náboženství bohové nemají takovou vážnost a řecká teologie nevysvětlovala nebeské jevy. Výsledkem byl vznik prostoru pro pronikavější způsob poznávání. Tak se zrodila přírodní filozofie a její nejstarší potomek, věda.

Thales Milétský – 1. přírodní filosof (6 st.př.n.l). Pokoušel se vysvětlit všechny pozorované přírodní jevy jako různá skupenství vody. Podle jeho následovníků jsou mu připisovány různé objevy v geometrii či astronomii. Thales také tvrdil, že existuje základní element vší hmoty a pojmenoval určitou jednu substancí. Tato myšlenka byla kritizována a až po několika desítkách let převládla idea více elementů. Byla přijata doktrína o čtyřech elementech: země, oheň, voda a vzduch. Všechna tělesa se skládala z těchto čtyř elementů. Tak vznikla kritická tradice.

Pythagoras – (6 st.př.n.l). Filozof, astronom. Zabýval se problémem formy, kterou nabývaly jednotlivé elementy, a která sloužila k vzájemnému rozlišení přírodních objektů.

Dalšími důležitými postavami v chronologii historie vědy byly již výše zmínění Platón a Aristoteles.

Hippokrates – (5 st.př.n.l.) Lékář. Byl zastáncem tvrzení, že nemoc je přirozeným a ne nadpřirozeným jevem. Tuto myšlenku rozvíjel ve své škole. Bylo např. prozkoumáno srdce, svalstvo, nervy, mozek a další tělesné orgány. Na základě těchto výzkůmů založil významný starověký lékář Galénos (2.st.n.l.) svou fyziologii. Šlo o systém o čtyřech tělesných tekutinách (krev, žlutá žluč, černá žluč, hlen)

Římané byli výrazně ovlivněni řeckým uměním, literaturou, filosofií a vědou, ale řecké vědecké dědictví bylo po jeho dobytí zhuštěno a zkomoleno do římských encyklopedií. Starověké učení ale nezmizelo. Mnichové v klášterech věrně přepisovali díla klasiků starověkého myšlení a raných křesťanů. Na Východě zůstala i po rozpadu Římské říše silná Byzantská říše a zde pokračovala starověká tradice.

Období velké technologické vitality. Malé vynálezy, které měnili podobu světa (např. podkova a chomout, vynálezy kliky, truhlářského kolovrátku a dalších). Na vědu se nahlíželo jako na prostředek k pochopení božského stvoření a Boha. Středověcí filosofové podrobovali staré texty pečlivému kritickému přezkoumání.

Ve středověku také téměř neexistoval konflikt mezi vědou a náboženstvím. Podle Tomáše Akvinského (1225 - 1274) byl Bůh autorem jak knihy Písma, tak knihy přírody. Obě si tedy podle něj nemohou protiřečit. Tomáš Akvinský tedy zapojil znalost přírody do své teologie. Tím vlastně zaručil, že jednou dojde ke konfliktu mezi zastánci teologie a vědy. Ve středověké vědě tedy dochází k integraci přírodních věd, filosofie a teologie do jednoho celku.

Moderní věda - Na konci 13. století se tempo technologických inovací zvyšuje. Objevují se všestranné renesanční postavy doby. Určitě nejznámější z nich je Leonardo da Vinci (1452 - 1519). Geniální malíř, který bedlivě studoval anatomii člověka, aby svým obrazům dodal věrohodnost nebo sochař, jenž zvládl složité techniky lití kovů. Leonardo a jeho kolegové chtěli znát skutečnou přírodu a nebylo možné, aby se jevy řídily tím, co je psáno v knihách. Začal se vynořovat skepticismus k starověké filozofii.

Vážnou ranou tradičnímu přijímání starověkých autorit byl objev Nového světa začátkem 15. století, kterým přichází období Novověku. Do této doby se věřilo v existenci pouze tří kontinentů. Renesance byla převážně dobou, ve které se začalo věřit, že prostřednictvím vědy a techniky může člověk přizpůsobit přírodu svým přáním.

Termín užívaný v rámci dějin vědy a dějin myšlení, který označuje řadu změn uvnitř evropské vědy, které se projevovaly především během 16. a v 17. století. Vědecká revoluce je jedněmi považována za počátek moderní vědy, jiní zdůrazňují kontinuitu raně novověké vědy s vědou ve středověku.

První impuls ve vědeckém myšlení raného novověku: kniha Mikuláše Koperníka De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI („Šest knih o obězích sfér nebeských“) z roku 1543. Koperníkův heliocentrický model je považován za první zlomový okamžik vědecké revoluce 16. a 17. století. Koperník svým modelem nevyřešil všechny problémy, vyvstala řada otázek a jeho myšlenky zůstaly na pokraji astronomického myšlení. Snaha o vyvrácení starého kosmu (Ptolemaiův systém) a jeho náhrada novým.

- Dílo Johanna Keplera - soubor čtyř Keplerových zákonů o pohybu planet z počátku 17. století (1609)

- Dílo Galilea Galileiho - konstrukce vylepšeného teleskopu, užití řady kvantitativních a matematických metod zkoumání

- Dílo Francise Bacona Novum Organum (1620), v němž položil základy vědecké metody a moderního empirismu

- Kritická tradice vedla od Koperníka k Tycho de Brahemu, který určil polohy hvězd a planet přesněji než kdokoliv před ním, ale tvrdil, že Země se nepohybuje

- Galileo a jeho vynález dalekohledu - na Měsíci existují pohoří, kolem Jupitera obíhají satelity, na Slunci jsou skvrny, mléčná dráha se skládá z nespočetného množství hvězd

- Přesná pozorování Tycha de Brahe umožnila Keplerovi objev: Mars (+ další planety) neobíhají po kruhových drahách, ale po elipsách, jejichž jedním ohniskem je Slunce

- Galileo a Kepler neuspěli ve vytvoření alternativy k Aristotelovi, mnoho sporných bodů:

• Pokud Země rotuje kolem své osy, proč vše z jejího povrchu neuletí?
• Proč předměty puštěné z věže nedopadnou na západ od ní, když Země pod nimi ubíhá na východ?
• Jak je možné, že Země, umístěná v prázdném prostoru, obíhá kolem Slunce - ať už v elipsách nebo kružnicích - když tu není nic, co by ji pohánělo?

Kepler řešil problém pohybu planet. Podle něj pohyb způsobuje magnetická síla, vyzařovaná Sluncem, která pohání planety po jejich drahách.

Na konci první čtvrtiny 17. století dochází k oslabení aristotelismu. Ve společnosti panuje skepse a znepokojení, protože „Nová filosofie uvádí vše v pochybnost“.

- René Descartes: Všechny přírodní procesy jsou vysvětlitelné mechanistickými modely

- Isaac Newton rozpracoval Keplerovo a Galileovo dílo a definoval gravitační zákon. Newtonovy tři pohybové zákony a jeho princip univerzální gravitace byl přijat pro „řízení“ nového kosmu. Výsledky své práce zpracoval do knihy Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Matematické základy přírodní filosofie) - 1687. Newton tak svými objevy dal za pravdu Koperníkovi, Keplerovi a Galileovi, Descartes byl poražen.

Nejznámějším autorem, který staví na myšlence vědecké revoluce, je Thomas Kuhn s dílem Struktura vědeckých revolucí (1962), v němž novým způsobem definoval slovo paradigma. Podle Kuhna pokrok vědeckého poznání není přímočarý, ale je přerušován zásadními zvraty - vědeckými revolucemi , při nichž dochází k přehodnocení samotných základů dosavadního vědění. Vědecké poznatky jsou historicky podmíněné: vyjadřují ducha dané epochy, mění se s dobou i s okolnostmi.

Klíčovým pojmem Kuhnova pojetí vývoje vědy je vědecké paradigma. Za paradigma považuje: „obecně uznávané a vědecké výsledky, které v dané chvíli představují pro společenství odborníků model problémů a model jejich řešení“. Výzkum podléhající nějakému paradigmatu nazývá „normální věda“. Naproti tomu stojí objev anomálie – skutečnosti, které není možné vysvětlit v pojmech současného paradigmatu. Anomálie vyvíjejí příliš velký tlak na staré paradigma - následuje krize - následuje vědecká revoluce – nové paradigma. Přechod od jednoho paradigmatu k jinému - vědecká revoluce.

Projevy ve 4 sférách vědy:

• Vznik mechanické filosofie: s nástupem nového vidění přírody a člověka v ní, “odkouzlení světa“ ve prospěch mechanicky a více materialisticky pojatého světa - René Descartes
• Vznik chemické filosofie: spojená s předchozí mechanickou filosofií - zvýšený zájem o chemickou analýzu v rámci vědeckého bádání
• Moderní empirismus: aristotelovské pojetí vědy postavené na dedukci a indukci - empirismus přinesl myšlenku ověřitelného vědeckého experimentu - Francis Bacon, rozpracován Reném Descartem v Diskurzu o metodě
• Matematizace: stále větší význam kvantitativních měření a matematiky pro vědecké zkoumání

FAJKUS, Břetislav. Filosofie a metodologie vědy. Vývoj, současnost a perspektivy. 1. vydání. Praha: Academia, 2005. 344 s. ISBN 80-200-1304-0.

KRATOCHVÍL, Zdeněk. Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. 1. vydání. Praha: Academia, 2009. 472 s. ISBN 978-80-200-1789-5.

VACEK, Jiří. Historie vědy. Encyclopaedia Britannica [online]. 1996 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z:http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/eb/hist/histvedy.html.

VANÍČEK, Ondřej. Thomas Samuel Kuhn: Struktura vědeckých revolucí. In: AntropoWeb [online]. 2009-21-02 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z: http://antropologie.zcu.cz/thomas-samuel-kuhn-struktura-vadeckach-revoluca-2.

Doplňkový zdroj:

http://cs.wikipedia.org



Počet shlédnutí: 79