Velbloudí oko

Čingiz Torekulovič Ajtmatov

---

Čingiz Aitmatov. První učitel. Příběhy

Z kyrgyzštiny přeložili autor a A. Dmitrijevová¹⁾

Nakladatelství dětské literatury „Veselka“, Kyjev, 1976 ²⁾

---

Sotva jsem stačil nabrat půl vědra vody z pramene, ozval se stepí křik:

- Hej! Akademiku, rozkopu ti hubu!

Ztuhl jsem. Poslouchal jsem. Vlastně se jmenuji Kemel, ale tady mi říkají akademik. Přesně tak: traktor na druhé straně zlověstně mlčí. Ten, kdo mi slibuje, že mi rozbije hubu, je Abakir. Znovu na mě křičí, nadává mi, nebo se po mně dokonce ohání pěstí. Jsou tu dva traktory a já jsem jediný. A já s jedním koněm pro ně musím dodávat vodu, palivo, maziva a všechny možné věci v rámci mé brigády. Traktory se vzdalují od jediného pramene v celém okrese. Od našeho jediného polního tábora na celém světě, kde se palivo skladuje v cisterně, se vzdalují čím dál víc. Snažili se ho přemístit, ale je také vázán na vodu. Ale tenhle Abakir nechce nic vědět: „Prostě tě zmlátím, to je všechno! Proto tu nejsem, abych ztrácel čas kvůli nějakému studentíkovi!“

Vůbec nejsem student. Ani jsem se nesnažil dostat na vysokou školu. Přišel jsem sem do Anarchaje hned po střední škole. Když jsme byli posláni pryč, bylo nám na schůzi řečeno, že my, včetně mě, jsme „slavní dobyvatelé celiny, panenské země, neohrožení průkopníci obnovené země“. Takový jsem byl na začátku. A teď? S rozpaky říkám: „akademik“. Tak mi říkal Abakir. Je to moje chyba. Nedokážu skrýt své myšlenky, sním nahlas jako malý kluk a lidé se mi pak smějí. Ale jestli to někdo věděl, není to ani tak moje vina, ale našeho učitele dějepisu Aldijarova. Místní historik! Poslouchal jsem našeho místního historika a teď za to platím…

Aniž bych sud naplnil až po okraj, vyšel jsem z rokle na silnici. Ve skutečnosti tu nikdy žádná silnice nebyla. To já jsem ji projel se svou bryčkou.

Traktor stojí na konci obrovského černého pole. Abakir je nahoře na kabině. Třese pěstmi ve vzduchu, stále mi nadává a vyhrožuje mi.

Pobídl jsem koně. Voda v sudu mi šplouchá na záda, ale já jedu naplno.

Chtěl jsem sám od sebe, abych sem přišel. Nikdo mě nenutil. Ostatní odjeli do Kazachstánu, na skutečnou celinu, o které se píše v novinách. Do Anarchaje jsem se vydal na vlastní pěst. První jaro zde pracují pouze dva traktory. V loňském roce agronom Sorokin - má to tady na starosti - zkoušel pěstovat na malém poli ječmen. Říká se, že rostl dobře. Pokud to tak půjde dál, problém s krmivem v anarchajské stepi se možná vyřeší.

Zatím však musíme jednat opatrně. V létě je anarchajská step velmi suchá a nehostinná: dokonce i kamenné trny - taš-tiken - někdy usychají i s kořeny. Ty kolchozy, které sem vozí dobytek na přezimování, si zatím netroufají nic zasít, jen čekají: uvidíme, jak dopadnou ostatní… Proto nás tu mohu spočítat všechny na prstech: dva traktoristy, dva nosiče, kuchaře, mě - nosiče vody - a agronoma Sorokina. Je tu celá armáda dobyvatelů panenských zemí. Skoro nikdo o nás neví a my nemáme ponětí, co se ve světě děje. Někdy je Sorokin jediný, kdo přináší nějaké zprávy. Jezdí na nedaleké pastviny a vyslechne své nadřízené ve vysílačce a podá jim hlášení.

A já si myslel, že je to tou panenskou půdou, tím měřítkem! Každopádně je to náš historik Aldiyarov. Byl to on, kdo nám, studentům, vyprávěl o Anarchaji, „staletí panenské, bohaté artemidské stepi, táhnoucí se od Kurdajské vysočiny až k rákosovým houštinám Balchaše! Podle pověsti se v dávných dobách celá stáda koní ztratila v Anarchajských kopcích a pak se tam dlouho toulala. Anarchaj je němým svědkem minulých dob, dějištěm velkých bitev, kolébkou kočovných kmenů. A dnes je Anarchajská náhorní plošina předurčena stát se nejbohatší zemí vzdáleného pastevectví…“. A tak dále ve stejném duchu…

Bylo tedy dobré podívat se na Anarchaj na mapě, byl velký jako dlaň. A teď? Od svítání jezdím sem a tam na tom pitomém vozíku s vodou. Večer koně sotva zapřáhnu a dám mu trochu lisovaného sena, které sem přivezou autem. Pak bez chuti k jídlu sním, co mi dá naše Aldaj, ulehnu do jurty a spím mrtvolným spánkem.

Je však pravda, že Anarchaj je nádherná pelyňková step. Mohl bych tu strávit hodiny bloumáním a obdivováním její krásy, ale nemám čas.

To by bylo v pořádku, ale nechápu, proč mě Abakir tak nenávidí. Kdybych věděl, co mě tu čeká… Byl jsem připraven na nejrůznější samovolná úskalí, abych tak řekl. Nebylo to tak, že bych sem přijel na návštěvu. Z nějakého důvodu jsem však nepřemýšlel o lidech, se kterými budu žít a pracovat. Lidé jsou všude jako lidé…

Dva dny jsem sem jezdil autem. Vezl jsem čtyřkolový vozík na vodu a tehdy jsem netušil, že právě kvůli němu se mi tady dostane tolika ústrků.

Byl jsem na cestě sem jako traktorista. Myslel jsem si, že na jaře budu pracovat u traktoru a pak se sám naučím a stanu se traktoristou. To mi řekli v okrese. S tímto snem jsem se vydal do Anarchaje. Když jsem dorazil na místo, ukázalo se, že tam už jsou traktoristé a já jsem byl poslán jako nosič vody. Samozřejmě jsem to měl hned odmítnout a vrátit se domů. Tím spíš, že jsem nikdy neměl nic společného se svorkami a hřídelemi. Nikdy jsem nikde nepracovala, jen jsem o sobotách pomáhala matce v cukrovaru. Můj otec zemřel na frontě. Nepamatuji si ho. Tak jsem se rozhodl začít samostatný život… Přesto jsem se měl hned vrátit. Styděl jsem se. Na schůzi bylo tolik hluku! A matka mě nechtěla pustit, chtěla mě vidět jako doktora. Ale já jsem trval na svém a přesvědčil ji, aby mi pomohla. Sám jsem se nemohl dočkat, až odjedu. Jak bych vypadal v očích lidí, kdybych se hned vrátil? Musel jsem nasednout do auta s vodou. Tím však mé potíže nezačaly.

Cestou sem, když jsem stál vzadu, jsem se díval na starobylý, legendární Anarchaj. Auto jelo po sotva viditelné silnici, ztracené v mírně kopcovité zelené stepi, v dálce lehce škubané namodralou mlhou. Země ještě dýchala roztátým sněhem. Ale ve zvlněném vzduchu už byla cítit mladá hořká vůně kouřového pelyňku z Anarchaje, jehož výhonky vyrážely na oddencích loňského zlomeného mrtvého dřeva. Přicházející vítr s sebou nesl zvonivý zvuk stepního prostoru a jarní čistoty. Honili jsme obzor, ale ten se od nás stále vzdaloval po měkkých a erodovaných hřebenech odlehlých hřebenů a odhaloval stále anarchajskou krajinu za pahorky.

Zdálo se mi, že slyším hlasy dávných časů. Země se otřásala a duněla rachotem tisíců kopyt. Jako mořská vlna, s divokým hukotem a řevem, se hnala kavalerie kočovníků s kopími a prapory na výšinách. Před mýma očima se odehrávala ta nejstrašnější bitva. Kov cinkal, muži křičeli, koně ržáli a kopali kopyty. Sám jsem byl také někde v této vroucí bitvě… Ale když boje utichly, po jarním Anarchaji byly roztroušeny bílé jurty, nad stády se kouřilo z kizjazu, kolem se pásla stáda ovcí a stáda koní, kdoví odkud a kdoví kam táhly karavany velbloudů…

Táhlé hvízdání lokomotivy mě vrátilo do reality. Lokomotiva vrhala nad vagony husté chuchvalce dýmu a odjížděla jako kůň ve cvalu s vlající hřívou a protáhlým ocasem. Takhle mi to připadalo z dálky. A vlak se stále zmenšoval, stal se temnou šmouhou a pak zmizel z dohledu úplně.

Přejeli jsme železnici na křižovatce ztracené ve stepi a pokračovali dál…

Hned první den po příjezdu jsem se prozradil. Ještě jsem se nezbavil vidin, které jsem měl na cestě. Nedaleko polního tábora stála na kopci prastará kamenná žena. Šedý, hrubě otesaný žulový blok tu stál po staletí jako na hlídce, hluboko zabořený do země a upíral do dálky tupý, mrtvý pohled. Její pravé oko, mírně pokřivené a zjizvené deštěm a větrem, vypadalo vyprázdněné a prázdné a pod těžkým zdáním víčka se jí rýsovalo zlé mžourání. Dlouho jsem se na babu díval a pak jsem se Sorokina zeptal, jestli se blíží k jurtě:

- Kdo si myslíte, že sem mohl, soudruhu agronome, tuto postavu dát?

Sorokin se chystal někam odejít.

- „To museli být Kalmykové,“ řekl, nasedl do sedla a odjel.

V tu chvíli jsem se měl uklidnit! Ne! Jako by mi někdo chtěl táhnout jazyk z pusy, a tak jsem se obrátil na traktoristy a nakladače, které jsem ještě neměl možnost pořádně poznat:

- Ne, to není úplně správně. Kalmykové zde žili v sedmnáctém století. A toto je náhrobek z 12. století. Bábu zřejmě postavili Mongolové v době své velké invaze na západ. Spolu s nimi jsme sem přišli i my, Kirgizové, od řeky Jenisej do oblasti Ťan-Šanu. Před námi tu žily kmeny Kipčaků a před nimi rudovlasí a světlovlasí lidé.

Šel bych ještě dál do historie, ale vyrušil mě muž v montérkách stojící u traktoru. Byl to Abakir.

- Podrážděně se na mě podíval. - Jsi příliš velký učenec. Jdi a přines z jurty stříkačku.

Ukázalo se, že jsem mu přinesl injekci solidolu.

- Ty, akademiku! - Pohrdavě se ušklíbl a přimhouřil na mě své pichlavé oči s červenými žilkami. - Poučujete nás, neznalce, a nerozeznáte kobylu od velblouda.

Odtud pochází slovo „akademický“.

Teď se k němu blížím se svým vozem s vodou a on nezastavuje. Běží ke mně a noří se do pole.

- Proč se plazíš jako veš! Jak dlouho na tebe mám čekat? Uškrtím tě, štěně, bude o jednoho usmrkaného akademika méně!

K traktoru dojedu v tichosti. Co mohu říci za sebe? Je to moje chyba, že traktor je nečinný, to je fakt. Dobře, moc dobře, že se mě zastala traktoristova pomocnice Kalipa:

- Uklidni se, uklidni se, Abakire! Křik nepomůže. Podívej, už teď nemá žádnou tvář. Je vyčerpaný, chudák. - Vezme mi kbelík z třesoucích se rukou a vylije vodu na radiátor. - Už tak se snaží dost. Vidíš, je úplně promočený…

- Co je mi do toho! - Abakir zavrčí. - Měl bys sedět doma a číst si knihy.

- Přestaň!„ přesvědčuje ho Kalipa. - Jak jsi zlý! To není dobré, Abakire.

- Zemřeš zbytečně, když odpustíš všechno. O plán jsem požádán já, ne vy. Koho zajímá, že mě tenhle učený trouba ničí!

Co je mu po mém stipendiu! Proč jsem studoval a odkud pochází historik Aldijarov?

Snažím se odsud co nejdříve odejít. Čekají na mě na druhém konci pole. Traktorista je Sadabek, starší a vážný muž, a přestože je rozzlobený, nekřičí.

Motor za mnou řve. Abakirův traktor se rozjel a odjel. Úlevně jsem si povzdechl a zavrtěl se pod mokrou košilí. Proč byl Abakir tak zlý, tak zlomyslný? Nebyl starý, bylo mu sotva přes třicet. Tvář je trochu těžká, na lícních kostech má boule a ruce s drápy, ale je na něj vidět. Ale oči jsou zlé, nevlídné. Cokoliv, jenom se zakrví, a když se držíte, nemůže si pomoct.

Nedávno jsme měli jeden případ. Večer začalo pršet, celou noc mrholilo, šumělo cosi pochmurného, monotónního, kapalo na koberec. Do rána nepřestalo. V jurtě jsme živořili z nucené nečinnosti. Agronom Sorokin odešel - měl dost práce i v dešti. Měl na starosti i chov dobytka, takže si nemohl dopřát ani minutu klidu - den v sedle.

Když déšť trochu ustal, Esirkep, Sadabekův mladší bratr, osedlal mého koně a také odjel k pastýřům. Aldey a Kalipa vzaly vědra a šly k prameni pro vodu. V jurtě jsme zůstali tři - Abakir, Sadabek a já.

Zůstali jsme zamračeně mlčet, každý si hleděl svého. Abakir ležel napůl natažený, protahoval si nohy a kouřil. Sadabek seděl u ohniště na rohoži a přes prasklou botu třímal šídlo a šipku. Uvelebil jsem se v koutě a četl si.

V jurtě bylo vlhko a šero. Promočený koberec páchl ovčí zvětralou vůní. Občas shora spadly velké žluté kapky podobné čaji. Venku déšť stále cosi mumlal, šuměl v kalužích.

Abakir nespokojeně zívl, s křupnutím se protáhl, přivřel oči a aniž by se podíval, odhodil nedopalek, který dopadl na okraj koberce. Vzápětí se z obláčku spadané vlny vyvalil kouř. Sadebek zvedl nedopalek a hodil ho do popela.

- Nesmíš být tak neopatrný,“ zamumlal a protáhl si drapák kůží. - Je těžké vstát ze země?

- Co se děje? - Abakir vzdorovitě zvedl hlavu.

- Košma z plsti se zapálila.

- Jaké bohatství! - Abakir se pohrdavě ušklíbl. - Zalepíte děravou botu, a potom ji ještě přelepíte, víc nepotřebujete!

- Není to otázka bohatství. Nejsi sám, nejsi doma.

- Vím, že nejsem doma! Nemluvil bych s tebou ani ve svém domě. Chápeš to, ty držko v kožených kalhotách? Ano, Bůh mě musel potrestat, když sedím v tomto trestaneckém Anarchaji, kam patří hlupáci jako ty a tvoje žena!

Sadabek silně trhl drapákem. Šídlo mu vyskočilo z ruky a odletělo za jeho záda. Upřel na Abakira dlouhý, nenávistný pohled, než se naklonil dopředu, v jedné ruce svíral botu a v druhé jako provázek nataženou síťku.

- No, možná jsem blázen a moje žena blázen, že se mnou jede, abychom se tu všichni najedli! - zamumlal a ztěžka oddechoval. - Myslíte si, že všichni ostatní anarchajci jsou trestanci? Přivezl jsi je sem? Odpověz mi, ty hajzle! - vykřikl Sadabek, vstal ze židle a pravou rukou se chytil za kotník kované boty.

Abakir se vrhl ke klíči ležícímu stranou a schoval hlavu mezi ramena, aby byl připraven k úderu.

Měl jsem strach. Bylo to hodně děsivé. Mohli se navzájem zabít.

- Ne, Abakire! - Vrhl jsem se k nim. - Nebijte ho! Ne, Sadabeku, nezahrávej si s nimi! - Prosil jsem je, abych se jim dostal pod nohy.

Sadabek mě odhodil stranou a oba se točili kolem jurty jako leopardi před bojem a hleděli na sebe. Pak okamžitě vyskočili a klíč zasvištěl vzduchem u Sadabekovy hlavy. Ten však na poslední chvíli uskočil a zachytil klíč oběma rukama. Abakir byl však silný. Rozplácl svého protivníka a oba se váleli po podlaze, sípali a nadávali. Vrhl jsem se na ně, vrhl se střemhlav na klíč, který Abakir upustil, a nakonec jsem ho popadl a vyběhl z jurty.

- Aldej! Kalipo! - křikl jsem na ženy, které se vracely s vodou. - Pospěšte si, pospěšte si! Rvou se, zabijí mě…

Ženy odložily kbelíky a vrhly se ke mně. Když jsme vběhli do jurty, Sadabek a Abakir se stále váleli na zemi. Odtáhli jsme je pryč, potrhané a zakrvácené. Aldej táhla svého muže k východu. Abakir se však vytrhl ze sevření Kalipy.

- Nehýbej se, ty trapný pse! Ještě budeš prosit o milost, ty ubožáku, ještě zjistíš, kdo je Abakir!

Přistoupila k němu vyzáblá Aldaj a promluvila přímo k němu:

- „ Dotkni se ho, zkus to! Vyškrábu ti oči! Sám sebe nepoznáš!

Sadabek vzal svou ženu klidně za ruku.

- Ne, Aldej. Nestojí za to…

Mezitím jsem vyšel ven, vzal jsem si klíč, který jsem v té vřavě zapomněl, vzdálil se od jurty a zakopal ho do země poblíž kamenné ženy. Usedl jsem a náhle se rozplakal. Tělem mi otřásly tlumené, dusivé vzlyky. Nikdo mě neviděl a já nechápal, co se se mnou děje. Jen kamenná žena, jako by naslouchala mému zármutku, na mě mžourala prázdným pohledem. Všude kolem se táhla vlhká mlžná step, tichá a unavená. Její věčný, hluboký klid nenarušil jediný zvuk, jen já jsem stále vzlykal a otíral si oči. Seděl jsem tam dlouho, velmi dlouho, dokud se nesetmělo.

Takto žiji v té velice rozkošné pelyňkové stepi… Snažím se ze všech sil, ale stále se mi nedaří. Nyní se opět ozývá Abakir. Nevím, co mám dělat dál. Ale ani my nesmíme ztrácet odvahu. Musíte zůstat tam, kde jste. Dokud nespadnete.

- No tak, Serko, pohyb! Pospěš si! Ty ani já se nesmíme nechat odradit: práce čeká… * 2

Druhý den jsem vstal za svítání, dříve než obvykle. Včera, když jsem ležel v jurtě, jsem se odhodlal k tomu, že se zabiju, ale tak, aby se mi to nikdo neodvážil vyčítat, nebo dokonce kritizovat. Musel jsem přece dokázat, že nejsem horší než ostatní.

První, co jsem udělal, bylo, že jsem sám rozdělil palivo a natankoval. Pak jsem zajel se sudem k prameni, abych naplnil chladiče vodou, než začnu pracovat. Pak jsem měl čas na snídani a opět, bez ztráty minuty, na nošení vody. Zatím to šlo tak, jak jsem doufal.

Mezitím se za bělavým oparem obzoru pohnulo slunce. Dlouho se zdržel, jako by se bál pohlédnout na rozlehlost a rozlehlost anarchanské země. Pak se zvedla a vykoukla jediným okrajem. Co může být krásnějšího než step za úsvitu! Vypadalo to, jako by se vylilo obrovské azurové moře a zamrzlo ve svých modrých vlnách, místy tmavě zelených a žlutavých.

Ó Anarkhai, ó velká stepi! Proč mlčíš, na co myslíš? Co skrýváte před věky a co vás čeká?

Nezáleží na tom, že jsem pouze nosič vody. Ještě budu mít vládu nad zemí a nad stroji. Naše dva traktory a to, co zde děláme, je jen začátek. Někde jsem četl, že prospektoři objevili pod Anarkhai velké podzemní řeky. Možná je to jen odhad. Každopádně věřím, že lidé budou zalévat půdu a na Anarkhai rozkvetou zelené zahrady, voda poteče v chladivých příkopech a místní větry rozčeří zlatá obilná pole. Vyrostou zde města a vesnice a naši potomci budou tuto step nazývat požehnanou zemí Anarchay. Až sem za mnoho let přijde kluk jako já, nebude muset trávit dny ve stepi s náklaďákem na vodu a poslouchat nadávky nějakého samovládce.

Přesto mu nezávidím, protože jsem tu byl první!

Zastavil jsem vůz s vodou a rozhlédl se po ránu. V tu chvíli jsem byl nejšťastnější, nejsilnější a dokonce nejkrásnější člověk na světě. Ať je země Anarkhai požehnaná!…

Slunce se konečně vyhouplo zpoza obzoru, obrovské a zářící.

Den začal dobře. Alespoň že motory běžely hladce a já mohl včas nabrat vodu. Ale do večera bylo ještě daleko…

Při jedné z vyjížděk jsem u pramene narazil na malé stádo ovcí s jehňaty. Přivedla je sem nějaká dívka. Napájela je z potoka, k prameni je nepouštěla. Odkud se vzala? Musela pocházet z oblasti, která ležela za námi, za dvouhlavým kopcem. V oblasti byli pastýři. Dívčina tvář mi připadala povědomá. V jednom časopise jsem kdysi viděla obrázek mladé Číňanky, která měla podobné čelo jako ona. Proto jsem si asi myslel, že jsem ji někde viděl.

Mlčky jsme se na sebe podívali. Můj příchod byl pro ni stejným překvapením jako její přítomnost pro mě. Ale já jsem vyskočil z vozu, jako by se nic nestalo, a začal jsem pracně nabírat vodu z pramene a doplňovat sud.

Ovce byly napité a dívka je začala odhánět. Když mě míjela, zeptala se:

- Jak se jmenuje tento pramen?

Přemýšlel jsem a díval se na oblou vodní plochu, kde se matně leskla kalná voda, kterou jsem pil. Vskutku, náš jediný pramen musí mít jméno! Zatímco jsem přemýšlel, voda se uklidnila, na hladině zesvětlala a v hloubce ztmavla.

- Velbloudí oko! - Otočil jsem se k dívce.

- Velbloudí oko jako pramen? - Odhrnula si ofinu a usmála se. - Je to nádhera! Opravdu to vypadá jako velbloudí oko, tak zamyšlené…

Dali jsme se do řeči. Ta dívka byla z naší čtvrti. Znala i mého učitele Aldijarova. Je velmi příjemné slyšet jméno svého oblíbeného učitele tady ve stepi od dívky, kterou jsem neznala a o které jsem si myslel, že také přijela do Anarchie. Minulý rok dokončila školu, ne naši, ale jinou, a nyní pracovala jako pastýřská pomocnice.

- Náš ovčín má slanou vodu ze studny,“ řekla. - Slyšel jsem, že tu někde je pramen. Chtěla jsem vidět živou vodu na vlastní oči a dát vodu jehňatům, aby věděla, jaká je skutečná voda. Vychovám je, předám stádu a na podzim půjdu na univerzitu…

- Také přemýšlím o studiu,„ řekla jsem. - Ale já budu studovat mechanizaci. Poslali mě sem, abych pracoval na traktoru, a tohle je… - Ukázal jsem na hlaveň, - jen dočasně vypomáhám… Měli by poslat dalšího nosiče vody…

Samozřejmě jsem to neměla vyhrknout, prostě mi to vyklouzlo z jazyka. Z toho studu mi bylo nesnesitelně horko, ale pak mi byla zima.

- Hej, akademiku, dám ti pěstí do držky! - ozval se z dálky nenávistný Abakirův hlas.

- Ach, moc jsem se rozpovídal!

- Co je to tamhle? - Dívka se neznatelně zeptala.

- Ale nic,“ zamumlala jsem a začervenal se. - Voda k převozu.

Dívka vedla ovce na jejich cestu. A on, Abakir, stál na kabině traktoru na druhém konci ohrady, křičel a mával pěstmi.

- Jdu, jdu! Uklidni se! Před cizími lidmi se nemá křičet! - zašeptal jsem zoufale a popohnal koně.

Voda v sudu bušila a tryskala ven, stříkala mě od hlavy až k patě. Tak ať je to! Ať nezůstane ani kapka! Tohle týrání už nesnesu!

Abakir vyskočil z kabiny a znovu se ke mně vrhl, jako to udělal minule. Pustil jsem koně na místo.

- Jestli budeš takhle křičet, dám výpověď a odejdu!

Byl zmatený, pak zapískal a sprostě mi nadával.

- Bez tebe, ty usmrkaný akademiku, tu byl Anarkhai, a ten teď nezklame! No tak, vypadni odsud! Nebudeš mi odmlouvat, ty jeden holobradý studente!

Seskočil jsem z vozíku, hodil bič na traktor a odešel.

- Přestaň, Kemele! To nemůžete! Kam jdeš, zastav! - Kalipa za mnou vykřikla.

To mě však jen povzbudilo a já jsem začal jít ještě rychleji.

- Nezdržuj ho, nech ho jít! - ozval se Abakirův hlas. - Je to tak v pořádku!

- Ty bestie, ty zrůdo, co jsi to udělal! - Kalipa ho zostudila.

Dlouho jsem je slyšel křičet a nadávat.

Aniž bych zpomalil, šel jsem dál a dál. Bylo mi jedno, kam jedu. Nikde kolem nebyl nikdo, ani živá duše, a cesty se mi otevíraly na všechny strany. Prošel jsem kolem pramene, polního tábora a pod kopcem, kde stála kamenná žena. Stařena se zlomyslně usmála, vrhla na mě prázdný černý pohled a zůstala stát ztěžka v zemi, jak stála po celá staletí.

Šel jsem dál a na nic jsem nemyslel. Měl jsem jediné přání: odejít, co nejrychleji odsud zmizet a nechat toho zatraceného Anarkhaie, aby mi obdivoval zátylek.

Step přede mnou ležela prázdná a bezvládná. Všechny kopce, všechny kopečky, všechna údolí, celá okolní krajina vypadala až nechutně podobně. Kdo stvořil tuto mrtvou, nudnou jednotvárnost? Proč bych měl, ponížený a uražený, procházet těmito nekonečnými šedými prostory hořkého pelyňku? Všude, kam se podívám, je nedýchatelná poušť. A co zde člověk potřebuje, můžeme se ptát? Copak nemá na Zemi dost místa? Moje sny dnes ráno vypadaly směšně absurdně.

„Tolik o svěží pelyňkové stepi, tolik o zemi Anarkhai!“ - Posmíval jsem se sám sobě, celou svou bytostí jsem cítil vlastní bezmoc, bezradnost a depresi.

Viděl jsem sám sebe jako malého osamělého muže, který se sem zatoulal odnikud, v prošívaném kabátě, plátěných botách a ošoupané vybledlé čepici.

A tak jsem šel. Žádná cesta, žádná silnice. Prostě jsem šel. „Půjdu někam na železniční násep, - pomyslel jsem si, - půjdu podél pražců a pak na nějaké odbočce nasednu do nákladního vagonu. Odejdu k lidem…“.

Když jsem za sebou uslyšel dupot a frkání koně, ani jsem se neohlédl. Je to Sorokin. Není nikdo jiný než on. Chtěl mě seřvat, bude prosit, ale k čertu s tím! - Nevrátím se tam, ani na to nebudu myslet.

- Zastav! - Sorokin mě tiše zavolal.

Zastavil jsem se. Sorokin přijel na zpoceném koni. Mlčky se na mě podíval modrýma upřenýma očima pod povadlým obočím, sáhl do své polní brašny a vytáhl červený seznam - můj komsomolský průkaz, který jsem mu tak hrdě předal v den svého příjezdu.

- Tady si ho nemůžeš nechat,„ podal mi ho klidně.

V jeho očích jsem nečetl ani výčitky, ani pohrdání. Nesoudil mě ani nelitoval. Byl to vážný pohled muže zatíženého prací, který byl dlouho zvyklý na nejrůznější překvapení. Sorokin si otřel rukou unavenou obličej se zarudlými tvářemi.

- Pokud půjdeš na obchvat, drž se vpravo, za tou roklí,“ ukázal mi a otočil koně a pomalu se vydal zpět.

Rozčileně jsem se za ním podíval. Proč mi nevynadal, proč mě neuklidnil? Proč seděl tak unaveně na svém lenošném koni? Jeho rodina - žena a děti - jsou kdesi daleko, zatímco on se už léta toulá stepí sám. Co je to za člověka, co ho drží v poušti Anarkhai?

Nevím proč, ale pomalu jsem ho následoval.

Večer jsme se všichni sešli v jurtě. Všichni mlčeli. Bylo tam ticho, jen suchý praskající oheň. Všechno to byla moje chyba. Rozhovor ještě nezačal, ale soudě podle zamračeného výrazu Sorokinovy napjaté tváře se chystal něco říct.

- Co budeme dělat? - Sorokin konečně promluvil a na nikoho se neobrátil.

- Přichází na Anarkhai potopa? - Abakir stroze poznamenal.

Vtom Sadabek mlčky vstal a opustil jurtu. Po té rvačce s Abakirem nemluvil a teď se do toho zřejmě nehodlal zaplést. Jeho bratr Esirkep, traktorista, také vstal, ale rozmyslel si to a zůstal.

Ani Abakir s ním nebyl v dobrém rozmaru. Jednoho dne Esirkep vyhověl mé prosbě a nechal mě na jeden den na svém pluhu se Sadabekovým traktorem, zatímco on nasedl na náklaďák s vodou. No, víte, trochu se opozdil s vodou a Abakir se na něj vrhl. Esirkep si však nenechal ublížit, i on uměl bojovat. A to byl jen o tři roky starší než já.

Abakirovi nikdo neodpověděl.

- O čem je třeba přemýšlet? - dodal. - Kdo pokazil dílo, ať se vyjádří.

- Nejde o to, kdo za to může! - Sorokin odpověděl, aniž by se na něj podíval. - Zde se rozhoduje o osudu mladého muže, o tom, co musí nyní udělat.

- Jaký to osud! - Abakir se ušklíbl. - Osud takových akademiků je již dávno zpečetěn, vy zbyteční, neužiteční lidé! - Pohrdavě mávl rukou. - Podívej, Sorokine, k čemu jsou dobří? Zatímco my jsme si vydělávali na chleba, oni chodili do školy deset let nebo i déle. Nakrmili jsme je, dali jsme jim boty, oblékli jsme je, a co máme, co jsme je naučili? Neumí jezdit autem, neumí nasadit třmen na koně a neumí ho ani utáhnout… Proč bych za něj měl nést zodpovědnost já? Nepotřebuji jeho znalosti! Je to odborník na kamenné modly! Ale on tu práci nezvládne. V tom případě běž pryč a nenarušuj práci ostatních! A ty, Sorokine, na mě netlač, já pracuju sám bez záskoku a nenechám nikoho, aby mu to prošlo. A jestli to nedám, zítra už tu nebudu. Ale to, co jsem řekla, budu říkat vždycky; měla bych všechny ty akademiky…

- Dost! - Abakira prudce přerušil Sorokin, který se na něj stále díval. - Víme to i bez vás. To není otázka. Řekni nám, Kemele, co si o tom myslíš?

Neodpověděl jsem hned. Když jsem Abakira poslouchal, říkal jsem si, že na tom, co říká, je něco pravdy. Ale jak to bylo řečeno, jak zlé, jak nepřátelské! Proč? Jsem tak bezruký nebo tak hloupý, že nikdy nepochopím to, co Abakir? Nebo by mi moje gramotnost bránila? Nerozuměl jsem tomu. Snažil jsem se však Sorokinovi odpovědět co nejklidněji.

- Přijel jsem sem pracovat jako traktorista. Je to pro mě důležité. A už to zvládám se svorkami a supony. To ví každý a ví to i Abakir. Takhle bych mohl pracovat dál. Ale nebudu nosičem vody. Ze zásady to neudělám.

- Nemáme jinou práci,„ řekl Sorokin.

- Takže musím odejít,“ uzavřel jsem.

Kalipa se na mě podívala a smutně si povzdechla.

- Přenechala bych ti své místo, Kemele, a sedla bych si na vůz s vodou, ale ty nepůjdeš.

To přišlo znenadání. Ať už z laskavosti, nebo proto, že jí Abakir vždycky vadil a zdálo se, že se stydí, když křičí a nadává, a vždycky se snažila jeho hrubost zmírnit, ať už kvůli tomu, nebo ne, řekla to a já to řekl v zápalu okamžiku, aniž bych o tom přemýšlel:

- „Jdu!

V jurtě se rozhostilo naprosté ticho. Jen oheň praskal s hvízdavým zvukem. Všichni se na mě nechápavě dívali. Možná čekali, že si to rozmyslím, že odmítnu? Zdálo se, že se dostávám do spárů člověka, který mě nenávidí a nepřeje mi nic dobrého. Ale já jsem mlčel. Bylo řečeno a hotovo. Sorokin se na mě znovu s očekáváním podíval.

- Je to jisté? - Krátce se mě zeptal.

- Je to tak.

- Je mi to jedno! - Abakir plivl do ohně. - Ale varuji vás, že pokud to neuděláte, praštím vás do krku! - Jeho oči se v pološeru chladně zaleskly úšklebkem a výzvou.

- Proč, co je to sebemenší věc? Čím hrozíte předem? - Esirkup, který tak dlouho mlčel, na něj vyjel. - On to zvládne, to je trik! Pracoval na mém pluhu.

- A nikdo se vás neptá. Hleďte si svého. Uvidíme sami. Jsem zodpovědný za traktor, za práci…

- Přestaň!“ Abakira opět přerušil Sorokin a řekl mi: „Ráno se dej do práce. - Vstal a udělal krok k východu. - A nyní je čas na odpočinek…

Tu noc jsem skoro nespal. Jak bych si poradil s Abakirem? Už dříve jsem s ním příležitostně jednal, ale od zítřka u něj budu pracovat ve dne v noci. Povinnosti traktoristy mě tolik neděsily, i když vyžadují vytrvalost a trpělivost. Samozřejmě jsem si musel zvyknout na přesné a rychlé zvedání a spouštění radlice na správné místo, abych ani na minutu nepřekážel pohybu traktoru. Ale kromě toho musím traktoristovi se vším pomáhat - starat se o stroj a provádět opravy. Jen zkuste dát Abakirovi špatný klíč, špatný šroub nebo matici nebo cokoli jiného…

Ukázalo se, že ani Alday nespí. Přišla ke mně do tmy, posadila se vedle mě a pohladila mě po hlavě.

- Měl bys o tom přemýšlet, Kemale. Nemůžeš se mu rovnat. Jsi laskavý a slušný, jsi nevinný. Půjde ti na nervy, nezavděčíš se mu…

- Nehodlám se mu zavděčit. Jsem na to zvyklý.

- No, podívej, ty to víš nejlíp,“ řekla tiše, povzdechla si a vrátila se na své místo. * 3

Náš souboj s Abakirem začal hned první den.

- Pokud usneš, neodpovím ti! - prohodil jedinou větu, než začal orat.

Ale samozřejmě se mi nechtělo spát. Byl jsem celý napjatý a připravoval se na jasnou a bezchybnou práci. A kdybych si myslel, že bych se mohl náhodou dostat pod nože, bylo by lepší to hned odmítnout.

Ano, pod nohama jsem měl na konzolách připevněné ocelové radlice, rozložené na rámu. Šly v řadě, šikmo, jeden za druhým, rozrývali a strhávali kouřící rašelinnou tloušťku panenské vrstvy. Traktor se při zatlačování drnů do země za hřmění a řinčení housenek nezastavoval.

Abakir se ani jednou neotočil, nezeptal se na mě. Viděla jsem jen jeho tvrdohlavý, napjatý zátylek. Už to samo o sobě mi napovídalo, že mě Abakir bude zkoušet tak dlouho, dokud neodmítnu nebo dokud nebude přesvědčen, že na to mám. A možná to bylo schválně, že jel s traktorem bez přestávky, aby mě unavil a donutil vzdát se. Abakir ze všech lidí věděl, že sedět na tuhém kovovém sedadle bez polstrování a dusit se prachem a výfukovými plyny není nic příjemného. Neměl jsem však v úmyslu se vzdát. Extrémně napjaté nervy, oči, uši, ruce svírající násadu pluhu, to jsem byl já. Neřekl jsem ani slovo a mlčel jsem, i když jel s obzvlášť prudkou houževnatostí po kamenitých místech, kde se pluh vyvracel z brázdy, kde lopatky drhly o křemen a já se otřásal a zmítal na sedadle. K večeru, když Abakir zastavil traktor, jsem pocítil strašnou, nikdy předtím nepoznanou únavu. Ústa, nos, uši a oči jsem měl plné prachu a písku. Chtělo se mi padnout na zem a okamžitě usnout. Ale já se nehýbal, čekal jsem na Abakirovy rozkazy.

- Pozvedněte radlici! - křikl na mě, když vyhlédl z kabiny. Pak vytáhl traktor z pluhu, vypnul motor a přešel k pluhu. Naklonil se nad radlice a nahmatal hrot ostří. - Je nutné je změnit, byly otupeny. Do rána hotovo! - řekl.

- Dobře, odpověděl jsem. - Ponechte náhradní nože a odpojte traktor od pluhu.

Vyhověl mu a mlčky se vydal směrem k poli. Díval jsem se za ním a zjistil jsem, že se na Abakira nejen zlobím, ale že na něj i žárlím. Kráčel, jako by vůbec nebyl unavený. Samozřejmě mě vyčerpal, ale ani on si neodpočinul ani na minutu. Takhle umí pracovat, hajzl jeden!

Povzdechl jsem si a začal jsem sbírat kurai a skládat je k pluhu. V noci jsem musel rozdělat oheň, abych mohl vyměnit nože. Když jsem nasbíral velkou hromadu, šel jsem na večeři.

Můj drahý, laskavý Aldayi! Jak smutně se na mě dívala, když jsem mlčky a rychle jedl její pečlivě ponechaný bešbarmak. Neměl jsem čas si sednout. Požádal jsem ji o lucernu, kterou jsme měli pro všechny případy.

- K čemu ho máte? - zeptala se a podala mi ho.

- Musím. Budu muset vyměnit jehněčí kůži.

- Co to má proboha znamenat? - Aldjei vykřikl a obrátil se na Abakira. - To nedovolím! Nenechám tě šikanovat toho chlapce!

- Nedovol mi to,„ zavrčel Abakir, když usínal.

- Nezasahujte! - Sadabek se na svou ženu obořil. - Kemel má hlavu na ramenou.

- To je v pořádku, pomůžeme ti, Kemele. Pojď, Esirkepe! - Kalipa se zvedla a chystala se jít se mnou.

- „Nedělej to,“ řekl jsem. - Nelekejte se. Zvládnu to sám.

S těmito slovy jsem vyšel z jurty a svítil si lucernou na cestu.

Byla noc, tichá a rozlehlá. Na chvíli jsem se otočil, abych se napil u pramene. Pramen sotva žbluňkal na krku, studoval klid a chlad. Mrazivě zářila z temných, zádumčivých hlubin. Skutečně to vypadalo jako velbloudí oko. Vzpomněl jsem si na dívku Sakemanovou. Tehdy jsem ani nestačil zjistit, jak se jmenuje. Kde je teď, ta krásná dívka s ofinou?

Když jsem se dostal k pluhu, neváhal jsem a pustil se do práce. Zvedl radlice, jak jen to zařízení dovolilo, a rozdělal oheň. A lucerna se samozřejmě hodila. Odšrouboval jsem matice, nasadil je na šrouby najednou a dal je do čepice, abych je neztratil. Celou noc jsem se vrtěl pod pluhem. Utahování matic bylo těžké a hlavně nepomáhalo. Seděly ve velmi nepohodlných, těžko přístupných drážkách. Oheň tu a tam zhasínal. Vylezl jsem zpod pluhu jako had, lehl si na zem a znovu rozdělal oheň. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nedal jsem si pokoj, dokud jsem nevyměnil všechny nože. A pak jsem se jako v mlze dopotácel k traktoru a usnul v kabině. Ruce mě bolely a pálily ve spáncích.

Kalipa mě vzbudila brzy ráno. Přijela s náklaďákem s vodou.

- Chladič jsem již naplnil. Běž se umýt, Kemele,“ zavolala na mě, „já tě napojím.

Na nic se mě neptala a já jí za to byl vděčný. Není vždy příjemné, když vás lidé litují. Když jsem si umyla obličej, přinesla mi z vozíku svazek jídla a láhev džharmy. Jaké potěšení bylo pít kyselý kvas z praženého obilí! Jistě to byl Aldey, kdo se o mě postaral.

Přišel Abakir. Neřekl nic. Nebylo si na co stěžovat. Potichu zvedl traktor k pluhu, já ho zapřáhl za náušnici a už jsme zase jeli přes pole.

Ale tento den jsem už seděl u pluhu s jistotou. Věřil jsem si. Jakmile jsem prošel první zkouškou, vydržel jsem až do konce!

V okně kabiny se přede mnou rýsoval stejný tvrdohlavý, napjatý krk. Traktor stále bez přestání řval a rachotil. A já jsem stále seděl a držel volant.

V poledne Abakir náhle zastavil motor.

- Vystupte,“ řekl. - Přestávka.

Seděli jsme tiše na zemi ve stínu traktoru. Abakir kouřil, podrážděně okusoval cigaretu, pak si svlékl kombinézu a košili a lehl si na šaty, aby se opaloval. Záda měl široká, svalnatá, lesklá. Také jsem se chtěla vyhřívat na slunci. Chtěl jsem si rozepnout košili a lehnout si, ale v tu chvíli na mě Abakir zvedl zamračený obličej.

- Poškrábej mě na zádech! - přikázal, a protože si byl jistý, že splním jeho rozkaz, složil si těžkou hlavu na ruce.

Nic jsem neřekl.

- Nic jsem neřekl. - Výhružně pokrčil rameny, aniž by zvedl hlavu.

- Nebudu!

- A já jsem řekl, že ano! - Trhnutím mě zvedl do náruče. - Jak dlouho budu čekat?

Trochu jsem se od něj vzdálila.

- Pořád se biješ do prsou: Jsem dělník! Krmím všechny a všechno… Ale dělníkem jste jen proto, že pracujete, ale v srdci dělníkem nejste. Měl bys být bai.

- A já bych byl! A ty se mi nepleť do duše! - Najednou mě praštil do nosu.

Vyskočil jsem a hodil po něm pěstí. Jako by na to Abakir čekal. Shrnul všechnu nenávist a zlobu, která se v něm za posledních pár dní nahromadila, do strašlivé rány, po které jsem se skácel k zemi. Sotva jsem se dostal na kolena, nevědomky, zaslepen vztekem, jsem se znovu vrhl na Abakira. Téměř každá jeho rána mě srazila k zemi.

- Ukážu vám, jak voní moje pěst! Ukážu ti svou duši! - zašeptal a uštědřil mi litinové rány.

Ale já jsem znovu a znovu vstával a tiše, zuřivě na něj útočil. Stále jsem mu střílel do obličeje, do jeho bestiální tváře, a on mě přesně a vypočítavě bil do břicha, do žeber, do hrudi.

Tu jsem se znovu postavil a pomalu se k němu přiblížil. Zvedl ruku a se zavrčením jako řezník mi vrazil pěstí do krku. Ležela jsem na zemi a kousala se do rtu, abych ze sebe nevydala ani hlásku.

- Lehni si, akademiku! „Přivoň si k zemi,“ řekl a těžce oddechoval. - řekl, ztěžka dýchal a ze sevřených rtů mu vytryskla krev. - Toto není přednáška o kamenných modlách.

Došel ke svým šatům, které mu pošlapaly naše nohy, a poté, co je ze sebe setřásl, se s pocitem zadostiučinění pomalu oblékl. Neměl však tušení, že jsem tuto bitvu vyhrál. Ano, zůstal jsem neporažen, i když jsem ležel na zemi. Bylo mi jasné, že za pravdu mohu bojovat i pěstmi. Pochopil jsem, že můžete a měli byste porazit toho, kdo vás poráží. Bylo to pro mě vítězství…

Zatímco se Abakir oblékal do kombinézy, popadl jsem dech a vzpamatoval se. Když nastartoval motor, vstal jsem, rychle se oblékl a zaujal místo na pluhu.

Traktor zařval a klusal po poli. V okně kabiny se rýsoval stejný tvrdohlavý, napjatý krk a já byl stále stejný traktorista, svírající kolo pluhu. * 4

V našem životě došlo k určitým změnám. Parníková brigáda s koňmi k nám byla přivezena na vozech, aby přivezla osivo k pluhu. Přijel také další muž, jezdec. S nosičem vody se nyní také lépe manipuluje. Sadabekův a Esirkepův traktor byl přepojen na orbu, zatímco Abakir a já jsme pokračovali v orbě.

Byla tu ještě jedna velmi důležitá zpráva.

Před několika dny, když jsme odpoledne jeli s brigádnicí na pole, jsem u pramene zahlédl právě tu Sakmanovou. Seskočil jsem z bůčku. Jezdec držel koně, ale Abakir ho nenechal zastavit.

- Pojď, neotálej,„ nařídil neochotně.

Rozběhl jsem se k dívce a ona se ke mně přiblížila a nechala za sebou ovci. Nemohl jsem ji však dostihnout; musel jsem dohnat vůz, abych stihl začátek práce. Zastavil jsem se.

- „Ahoj,“ vykřikla jsem.

- „Jak se máte!“ řekla a také se zastavila.

Měl jsem radost, že ji vidím, ale neměl jsem slov.

- Proč tě nevidím s vozíkem na vodu, kde jsi teď?

- Teď jsem v traktoru! - Zakřičel jsem zpátky, ne bez pýchy. - Jsme na tomto poli! Omlouvám se, mám velký spěch!

- Utíkejte, utíkejte! - Zamávala na mě.

Rozběhl jsem se, abych dohonil vozík. Ohlédl jsem se jen jednou. Dívka stála na stejném místě a dívala se za mnou. Vozík se nezastavil. Ale já jsem běžel volně a lehce. Byl jsem rád, že mi zamávala, že jsem běžel volnou jarní stepí…

Druhý den se objevila na našem poli. Stála na nedalekém kopci a hlídala slepice s jehňaty. Moc jsem se k ní chtěl přiblížit, třeba jen na minutu, ale dovolil by mi to Abakir, udělal by něco takového? Nežádal jsem ho o to.

Když se dívka objevila na kopci příště, stáli jsme s Abakirem vedle hučícího traktoru a kontrolovali něco v motoru.

- Co má za lubem? - Abakir se zeptal.

- Nevím.

- Jak se jmenuje?

- Ani já nevím.

- Ty, akademiku! - Posměšně si odplivl a podíval se jejím směrem. - Je to šťavnatá holka…

Zlostně jsem se na něj podívala.

- Jdi si sednout! - Zakřičel a šli jsme dál.

Dívka přesunula ovce z kopce na volné prostranství sto kroků od našeho pole. Kéž bych k ní mohl přiběhnout, sednout si vedle ní, povídat si, jen se dívat na její krásnou ofinku…

Traktor se náhle zastavil. Abakir vstal z kabiny.

- Zajistěte páku! Pojď sem!

Vystoupil jsem z pluhu a zmateně zamířil k Abakiru. Když jsem pracoval, nepustil mě do kabiny.

- Nastupte si. - Přenechal mi své místo. - Naučte se řídit!

Byl jsem ohromen. To jsem od něj nečekal. Co se stalo s Abakirem, byl na mě snad hodný? Ale bez přemýšlení jsem se připravil udělat, co mi přikázal.

- Sešlápněte pedál. Nasaďte spojku. To je vše. Nyní pedál opatrně uvolněte. Přidržte třecí páky…

Traktor zarachotil, rozjel se a my jsme šli podél ohrady. Radostí mi to vyrazilo dech. O ničem jsem nepřemýšlel, nic na světě mě nezajímalo. Pohltila mě jediná touha: ovládnout traktor, pochopit jeho mechanismus. Tak dlouho jsem o tom snil! A pak se mohutný traktor, poslušný mých rukou, pohnul kupředu a svými housenkami seškrábal půdu. A já sám jako bych se stal strojem, který se soustředí jen na to, aby dělal správné věci.

Na konci paddocku jsem se dobře otočil. Je pravda, že bez traktoru na souvrati došlo k několika velkým přešlapům. Ale to není takový problém: na Anarkhai není dost půdy! Ale naučím se řídit traktor!

Tak jsme tam seděli několik závodů. Srdce mi tolik nebilo, cítila jsem se jistější.

- Nebojte se, akademici! - Abakir mi křičel do ucha. - Na chvíli odjedu. A kdyby něco, můžete ho vypnout…!

Seskočil z traktoru, otřepal se a vydal se k dívce Sakmanové. Nyní byla velmi blízko. Tehdy jsem si uvědomil, o co mu jde. Nebylo bez užitku, že mě umístil do kabiny.

Abakir stál vedle dívky a bezstarostně na ni mluvil. Co je to… Práce pokračovala, traktor byl vedle mě, v případě potíží jsem k ní mohl kdykoli doběhnout.

Abakirovy vylomeniny se mi nelíbily. Ale zároveň jsem byl šťastný, protože jsem řídil! Byl jsem v pokušení zamávat na dívku z taxíku, zakřičet na ni něco hezkého. Ach, kdyby tam jen nestál Abakir! Co jí řekne on a co ona? Měla by být opatrnější, tvrdší…

Hodinu a půl jsem neslezl z traktoru, dokud děvče neodvezlo ovce zpátky. Na Abakirově tváři jsem nezachytil nic, co by naznačovalo jeho úspěch. Ne, v jeho tváři se objevila jen obvyklá tupě arogantní samolibost.

- Pojď, akademiku, zpátky na své místo! - Poklepal mi na rameno a křivě se usmál.

Nic jsem neřekl a seskočil z traktoru.

Druhý den přišla i naše dívka. Abakir mě opět nechal v kabině a šel k ní. Kéž by nepřišla. Nemohl jsem traktor opustit, ale nemohl jsem zůstat ani lhostejný.

„Jak ji mám varovat? - pomyslel jsem si a vrhl z kabiny jejich směrem znepokojené pohledy. - „Neměla by se s ním setkávat. Ale jak můžete lidem zakázat, aby spolu mluvili? Člověk musí sám pochopit, s kým má tu čest…“

Tentokrát dívka rychle odešla a já z toho měl velkou radost. Honila ovce čím dál rychleji a utíkala stepí, aniž by se ohlédla. „Odpusť mi, miláčku,“ poslala jsem jí v duchu omluvu. - Je dobře, že jsi odešel tak rychle. Ale ještě se setkáme. Příště nezůstanu na traktoru, ale poběžím za tebou. Mezitím pokračuj v chůzi, krásná holko s ofinou… Ani nevím, jak se jmenuješ…“

Marně jsem však počítal s nadcházejícím setkáním. Dívka se už nikdy neukázala. Tři dny po sobě jsme na ni oba čekali, samozřejmě aniž bychom to řekli nahlas. Abakir byl rozzlobenější a drsnější než obvykle. Znovu se na mě podíval upřímně nenávistným pohledem. Ale ani teď jsem neskrýval své opovržení. Uvědomil jsem si, že dívku urazil, cítil jsem se před ní provinile, jako bych ji nedokázal ochránit před něčím zlým, temným. Slíbil jsem si, že jakmile to půjde, najdu ji a o všem si s ní promluvím. Začal jsem o tomto setkání snít, přál jsem si ho a doufal v něj.

Právě v těchto dnech nás zastihla dešťová bouře na polích. Přišlo to rychle a náhle. Byl to prudký liják s krupobitím. Vzduch hučel a zem se pokryla nateklými, vroucími kalužemi. Abakir však traktor nezastavil. Naopak, zrychlil a ani jednou se za mnou neohlédl, zatímco jsem byl pod lijákem a krupobitím.

Zorané vrstvy, nabobtnalé vodou, již nepadaly z radlice. Roztahovali pluh, lezli po rámu, po mých nohách. Možná by se Abakir vůbec nezastavil, kdyby se na housenky nepřilepily lepkavé hroudy. Pak vypnul motor a kouřil, rozvalený v kabině, nejspíš v domnění, že ho požádám, aby si mohl sednout pod střechu. Ale teď mi to bylo jedno. Už jsem byl promočený až na kůži. Neslezl jsem z pluhu a seděl jsem v dešti a smýval ze sebe bláto. Jediné, co jsem se snažil držet mimo vodu, byl zápisník s poznámkami a úryvky z knih, které jsem četl. Zasunul jsem zápisník za holeň.

Déšť okamžitě ustal, jako by byl pryč. Vzápětí se otevřelo bezedné, průzračně tyrkysové nebe. Bylo to jako prodloužení krásy a čistoty stepi, kterou omývaly jarní deště. Rozlehlé prostory Anarkhai se ještě více rozšířily, staly se ještě volnějšími. Na obloze nad Anarkhai se rozprostřela duha. Přeletěla od kraje ke kraji světla a ve výšce zamrzla, pohlcujíc všechny jemné barvy světa. Obdivně jsem se rozhlédla kolem sebe. Modrá, nekonečně modrá, beztížná obloha, chvějící se pestrobarevností duhy a bledé pelyňkové stepi! Země rychle vysychala a vysoko na obloze nad ní kroužil orel s pevně roztaženými křídly, který se nehýbal. Zdálo se, že ne orel nebo jeho křídla, ale mocný dech země, její teplé stoupající proudy ji vynesly do takových výšek.

I já jsem se cítil opět silný a mé sny o zemi Anarkhai ve mně znovu ožily. Ano, teď už jsem pevně stál na zemi a nikdo mi nemohl narušit mé sny a přesvědčit mě o krásné budoucnosti anarchajské stepi. Nejsem básník, ale občas se moje básně objevují na školní nástěnce. A tak jsem teď vytáhl svůj zápisník a okamžitě, zdánlivě v běhu, jsem napsal slova, která mě poprvé napadla:

„Za Kurdskou vysočinou

Země, kterou nikdo po staletí neprocestoval,

sněhové vánice,

Vyčerpaný extrémním vedrem.

Vzdálená step Anarkhay.

Ale je to předurčeno, vím to.

Ten den není daleko, je na cestě, -

Luxusní země Anarkhay,

Rozloha pelyňkové stepi!

Nemyslel jsem si, že by mé repliky byly neobratné a nedbalé. Trápilo mě, že nevyjadřovaly ani setinu toho, co se v mé duši tísnilo a bouřilo. Trápil jsem se nad tím, jak to udělat, jak najít ta jediná správná slova, která by vyjádřila mé sny tak, jak jsem je cítil. Pak mi ale někdo vytrhl zápisník z rukou. Ohlédl jsem se.

- Vymýšlíš si milostné dopisy! - Abakir se zle ušklíbl a ustoupil stranou. - Chcete dívku rozmazlovat svými básněmi?

- Dej mi to! - Rozhořčeně jsem k němu přiskočila. - Není dobré číst cizí věci!

- Neříkejte mi, co je dobré a co špatné! Mám svůj dobře! Nechte mě být!

- Aha, to je ono! - Běžel jsem k traktoru a popadl šroubovák.

- Dobře, dobře, dobře! - Abakir mi vyhrožoval. - Tady to nemá smysl. - Vrátil mi zápisník a o chvíli později vyprskl smíchy a rozesmál se na celou step. - Anarkhai země! Ha-ha-ha! Jaký jste hlupák, akademiku! Jste jediní, koho je třeba sem přivést, abyste zjistili, co a jak! To jste si vymysleli, země Anarkhai! Ha-ha-ha! Ukáže vám, jaká je to země! Pokud tu zůstanete přes zimu, budete zpívat jinak…

- Nebudu se tě ptát, jestli mám zůstat, nebo ne! Raději myslete na sebe.

- Na co bych měl myslet? - Abakir se na mě soumračně usmál. Moje mysl je se mnou. Já si ho vezmu. - Vzdálil se ode mne, ale když si na něco vzpomněl, zastavil se, přistoupil ke mně a tlumeným hlasem řekl: - A ty, akademiku, vypusť mi z hlavy myšlenky na ni, nepočítej … Zabiju tě!

- To se ještě uvidí!

- A já vám říkám, abyste na to ani nepomysleli!

Najednou mi bylo toho arogantního muže, šíleného zlobou a nenávistí ke všemu, co žilo jinak než on, líto. Řekl jsem mu to klidně:

- Jsi dospělý muž. Někdy říkáte správné věci. Ale pravděpodobně to byla nehoda, naslepo. Měli byste si uvědomit, že nikdo nemůže nikomu zakázat myslet, přát si, snít. Lidé se od dobytka liší tím, že dokážou myslet.

Nevím, jestli na něj moje slova nějak zapůsobila, ale mlčel. Jen sklesle přistoupil k traktoru a silou otočil startérem. Motor snadno naskočil a já se musel vrátit do práce…

Od té hodiny jsem se svých snů nevzdal. Dobyl jsem je, měl jsem na ně opět nárok. A nikdy mě neopustili, žili se mnou.

Večer, když šli všichni spát, jsem opustil jurtu a šel k prameni. Z nějakého důvodu jsem tam chtěl být sám.

Hvězdy se na obloze hemžily a u obzoru se snášely k zemi. Ale mnoho z nich, a možná všechny, které se vznášely nad hlavou, byly neuvěřitelně dobře umístěné v prameni, odrážely se v malé, zaoblené vodní ploše, která se nyní zdála být bezedně hluboká. Na vodě se leskly a třpytily - mohli jste je nabrat a vyhodit na břeh v ohnivých hromádkách. Tam, kde tekl potok, odpluly s ním a rozptýlily se na kamenitém dně. Ale tam, kde voda ztuhla v tichém snění, zářily jako na obloze, a mně se zdálo, že mi stepní pramen připomíná stav lidské duše, kdy byla jasná a plná snů, kdy se prohloubila natolik, že objímala celý svět kolem sebe.

Seděl jsem u pramene, díval se, naslouchal, cítil celou svou bytostí, vstřebával noční step a přetvářel ji po svém ve svých snech. Komu by o nich řekl, s kým by se o ně podělil? Těžko vysvětlit proč, ale ona, ta dívka s ofinou, jejíž jméno jsem neznal, mi připadala jako ta osoba. Rozuměla by mi, dokázala by se mnou sdílet mé starosti. Možná to bylo proto, že jsme se s ní poprvé setkali tady, u pramene, a říkali jsme jí Velbloudí oko.

Kde je teď, ví, co si o ní myslím? Brzy skončíme s orbou a pak ji najdu, přivedu ji sem k prameni a povím jí o zemi Anarkhay. Ne v poezii, ne, bude se smát! - Řeknu jí to jednoduše, obyčejnými slovy, jak si představuji svůj budoucí život v anarchijské stepi.

Když jsem se chystal k odchodu, znovu jsem se podíval na hvězdnou oblohu. Mé oči se kochaly vším, co bylo vidět. Ale na kopci stála jako obvykle beztvará masa kamenné ženy, nejasně potemnělá. Dokázal jsem si představit, jak teď stojí, zachovává si naprostou lhostejnost ke všemu a tupě, bez života zírá do dálky svým jediným okem.

Vyšel měsíc a já si všiml dvou opatrných stínů, které se pohybovaly na druhé straně zoraného klínu. Byly to gazely, stepní srny. Kam měli namířeno? Pravděpodobně k napajedlu. Kozí gazely došly až na samý okraj pole a zastavily se jako omráčené, neodvažovaly se vstoupit na olejem a železem napuštěnou půdu, která byla neobvykle zoraná. Dlouho stáli na místě, lehce postříbřeni měsíčním světlem. Samec měl rozvětvená tykadla a samice byla menší, s velkýma očima, které se ve tmě leskly. Přitiskla se k němu a naklonila hlavu na stranu. Stáli tam jako omráčení. Celý jejich vzhled vyjadřoval otázku a strach: „Co se stalo se stepí? Kam se poděla stará cesta? Jaká síla roztrhala zemi?“

Gazela se nikdy neodvážila přejít přes pole. Otočili se a mlčky se vraceli, na svých pružných zádech nesli smutnou záři stříbrného měsíčního světla.

Ještě chvíli jsem seděl, aby gazely mohly v klidu odejít. Pak jsem se vrátil do jurty, našel si své místo ve tmě a dlouho jsem ležel s otevřenýma očima.

Pak jsem zaslechl šepot. Abakir a Kalipa leželi spolu. Možná se to stalo už dřív, ale nevěděl jsem o tom. Vzlykající Kalipa něco říkala, jen jsem nedokázal rozeznat co.

- Přestaň, přestaň,“ zamumlal Abakir ospale. - No tak, nech toho,“ zašeptal Abakir tiše. Den nebo dva zůstanete v posteli. Proč se zabíjet pro nic za nic?

Kalipa odpověděl trpce:

- Proto se nezabíjím. Nenávidím se, pohrdám sebou… Proč jsem se zamilovala do muže, jako jsi ty? Co na tobě vidím, nechápu… Udělal jsi lidem něco dobrého? Ne, stejně jako pes, přilnete k němu…

- Nebudete litovat. Pokud práci dokončíme, odvedu tě pryč.

- Ne, bude mi to líto. Vím, že se budu kát celý život. Ale stejně tam půjdu. Nechci být sám…

- Buďte zticha! Lehněte si blíž. Kéž bych mohl, ale… Promočíš celý polštář.

Zakryl jsem si hlavu. Chtěla jsem jít co nejdřív spát, abych nemusel poslouchat ten vysilující rozhovor.

Slunce bylo den ode dne žhavější a žhavější. Sorokin mě navštěvoval častěji. Museli jsme si pospíšit - termín byl napjatý, půda vysychala. Měli jsme ještě pět dní orby a stejný počet dní setí.

Sorokin řekl, že v příštím roce sem přijede mnoho traktorů a budou postaveny RTS. Sorokin měl všechno promyšlené. Neúnavně kroužil po stepi, jejích údolích, roklích a prohlubních. Nevěděl to jen tak - měl to všechno v hlavě, nastudované do posledního zrnka písku.

Bylo načase přestat dovážet krmivo nákladními auty a letadly, jak se to často dělo v Anarchii během tuhých zim. A Sorokin věděl, jak toho dosáhnout.

Abakir a já jsme nyní orali až do pozdních nočních hodin. Přespali jsme na poli a za úsvitu jsme se opět pustili do práce. Práce byla tak náročná, že mě Abakir nechal samotného. Zdálo se, že si mě nevšiml, nevěnoval mi pozornost. V jeho zachmuřených očích však stále žil hluboký spodní proud nechuti ke mně. Nebyl jsem na tom o nic hůř. Dělal jsem svou práci a žil své sny. Čekal jsem na den, kdy se vydám k pastýřům, na pastvinu za kopcem, a vyhledám dívku s ofinou.

V těchto dnech jsme začali vyorávat nový velký klín. Vždy je příjemné začít něco nového, když se věnujete žádoucí a uspokojivé činnosti. Ve škole jsem rád psal z nového řádku, na novou, čistou stránku. Ráno jsem ráda běhala v nedotčeném sněhu a zanechávala za sebou stopy jako první. Ráda jsem na jaře jezdila do podhůří na první tulipány, které nikdo nikdy neviděl. Je v něm něco vzrušujícího, lákajícího novotou a svěžestí. Tady, na Anarkhai, byla nová brázda na neposečeném poli mým prvním řádkem, nedotčeným sněhem a nesklizeným tulipánem.

Seděl jsem na pluhu a obdivoval radlice pode mnou, které vyorávaly první brázdu. Pluhy se zařezávaly do půdy, vyleštěné do nesnesitelného lesku, a jemně a lehce odlamovaly.

Zpod krajní radlice se náhle cosi zablesklo, jako by se na vlně vrstvy vrhla ryba, ohnivě se zablesklo v zrcadle pluhu a vzápětí juklo do brázdy. Jedním skokem jsem seskočil z pluhu, vrhl se na místo a vytáhl ze země těžký podlouhlý kovový úlomek. Bylo to něco tak krásného a já jsem měl takovou radost, že jsem rozhazoval rukama a křičel radostí:

- Zlato!

Abakir se po mém výkřiku ohlédl, zastavil traktor a okamžitě seskočil na zem.

- Co jste tam našli?

- Zlato! Podívej, Abakire, zlato!

Nejdřív se ke mně blížil pomalu, pak spěšně. Podržel jsem mu v dlani tu krásnou zlatou věc.

- No tak! - Nedůvěřivě ji vzal do rukou a otřel si ji o rukáv. - Proč by to mělo být tady, zlato? - zamumlal potlačovaným hlasem a jeho výraz zbledl, jako by se náhle polekal. - Drsně se ušklíbl, když nehtem vyšťoural hlínu z jeho zubatých okrajů, a aniž by se mi podíval do očí, vrátil mi ji se zjevnou rozmrzelostí.

- Proč ne? - Zuřivě jsem protestoval. - Je tak těžký, že váží asi osm set gramů. Mongolové zde sídlili ve 12. století a předtím, než sem přišli, dobyli Čínu a odvezli si velké množství zlata. Tak se to sem mohlo dostat! - Řekl jsem to proto, že jsem opravdu chtěl, aby se můj nález ukázal jako zlatý. Nechal jsem se tou touhou unést a stále jsem si něco představoval, přesvědčoval sám sebe i omráčeného a ohromeného Abakira, že mám pravdu. - Víte, kolik století leží pod zemí? Jiný kov by už dávno zrezivěl, ale tento přežil, protože je to ryzí zlato. Kdysi se zde na Anarkhai střetávaly kočovné kmeny. Víte, jaké bitvy se tu kdysi odehrávaly. Chánské meče byly v té době kovány se zlatou rukojetí. Tento úlomek je zlatý jílec Chánova meče. Tady si ji vezměte do ruky a podívejte se, jak pohodlně se drží.

Abakir vzal úlomek, podržel ho a potěžkal na ruce.

- Není to sice zlato, ale je třeba ho ukázat znalým lidem, jen tak pro zajímavost! - Úlomek si strčil do kapsy. - Můžete ji upustit z pluhu. Nechám to tady.

- Dobře,„ souhlasil jsem.

Abakir přistoupil k traktoru a pohladil těžkou kapsu.

Vydali jsme se na cestu. Napadlo mě, že bych svůj nález odnesl Aldiyarovovu učiteli jako suvenýr. Takových věcí nashromáždil mnoho. A určitě by o mém nálezu řekl něco zajímavého. Pak jsem se unavil a na své zlato jsem úplně zapomněl. Vadil mi nepravidelný pohyb traktoru. Abakir řídil zvláštním způsobem: nejprve váhavě zpomalil, pak zrychlil a ohlušil mě řevem motoru. Z výfuku se vyvalil černý dým a rozprostřel na poli pod pluhem a radlicemi kouřový mrak.

Takto jsme pracovali po zbytek dne. Slunce už zapadlo, ale stále bylo světlo. Abakir se několikrát ohlédl přes rameno z kabiny a vrhl na mě několik nejistých pohledů. Pak ale zastavil traktor.

- Pojď sem! - zamával mi.

Nastoupil jsem do kabiny. Abakir byl bledý a jeho oči byly zmatené. Otřel si pot z čela a přes hluk motoru promluvil:

- Nebyla síla křičet. Jdeš, nastavíš páky, pak se vrátíš, sedneš si a trochu se projedeš. Necítím se dobře, necítím se dobře. Půjdu se projít na vzduch, třeba se mi uleví…

- Běž, běž,“ řekl jsem.

Když jsem se vrátil k pluhu, Abakir už byl dole. Byl otupělý, jako by utekl. Tiše se odpotácel a těžce se hrbil.

„Zdá se, že je vážně nemocný. Asi mě bolí břicho,“ pomyslel jsem si, sepnul spojku a nastartoval traktor.

Traktor jel stálým, napjatým tempem. Opět mi byl vydán na milost a nemilost. Jako pokaždé jsem měl obavy a snažil se stroj přesně řídit. Na konci výběhu jsem se otočil a vydal se opačným směrem. Na zem se už snášel soumrak, přicházel chlad. „Ještě dvě kola, pak bych měl zapnout světla,“ pomyslel jsem si a díval se před sebe. Vpředu na hřebeni se někdo rychle vzdaloval. Když jsem došel do sedla, muž seběhl dolů a zmizel. Viděl jsem jen jeho záda. Byl to Abakir. Co se mu stalo? Kam šel? Musel něco vidět. Když jsem dojel doprostřed pole, vykoukl jsem z kabiny a na chvíli se postavil, ale Abakira jsem neviděl. Kam se poděl? Byl nemocný. Podivné. Zastavil jsem traktor a nahodil motor.

- Abakir-ir! - Vykřikl jsem. - Abaki-eer!

Neodpověděl. Pak jsem vypnul motor úplně, aby byl lépe slyšet.

- Abaki-eer! Kde jsi? Odpovězte mi! - Zakřičel jsem do stepi.

Ve stínu před úsvitem však bylo ticho.

Co kdyby mu nebylo dobře? Představil jsem si ho, jak se krčí na zemi a nemůže se narovnat. Seskočil jsem z traktoru a rozběhl se plnou rychlostí. Překročil jsem sedlo a rozhlédl se. Nikdo tam nebyl. Vylezl jsem na vysoký kopec a odtud jsem viděl Abakira, jak se vzdaluje po pláni. Už byl daleko.

- Abakir! Kam jdeš? - Vykřikl jsem, ale on se neohlédl a brzy mi zmizel z dohledu, jako by se propadl do země.

Ještě chvíli jsem stál a váhavě se otočil. Na bledých místech oblohy se ztrácela poslední záře západu slunce. Nad kopci a pláněmi se rozprostíralo temné šero.

Šel jsem dál, zmatený a zmatený. Najednou mi to ticho připadalo zvláštní, neznámé. Jako by step naslouchala mým krokům, mým myšlenkám. Myslel jsem na Abakir. Když jsem mu vyprávěl, co se v těchto oblastech skutečně stalo, vysmíval se mi, nevěřil mi. A pak, když jsem fantazíroval o tom nešťastném zlatě, ztratil hlavu… Ne. Takhle se neztrácí hlava. Musel to plánovat dlouho a dokonce o tom mluvil, ale zdálo se, že Sorokina děsí. Vždyť tu všechny nenáviděl, s každým se pohádal, s každým se popral. A co Kalipa? Právě jí se chtěl zbavit ze všeho nejvíc. K čemu ji sakra potřeboval, těhotnou, s její láskou! A - ještě týden před výplatou nechtěl utéct. Včera měl velkou sumu peněz, nikdy je nenechával v jurtě, vždycky je měl u sebe. Znamenalo to, že pracoval zadarmo, jen jeden den, a z nálezu se nejspíš vyklube zlato…

Mé myšlenky přerušil hlas Kalipy:

- Abaki-eer! Kemal! Kde jsi?

Přinesla nám vodu v kanystrech na noční práci.

- Kam jste se poděli? - Kalipa mě nedočkavě přivítala. - Začíná to být děsivé. Čekání, čekání, traktor stojí, ale ty tam nejsi!

Co jsem jí měl odpovědět? Řekl jsem jí pravdu:

- Abakir je pryč. Dal výpověď.

- А… proč… Proč? - zaváhala a zeptala se.

- „Nevím.

O zlatě jsem nic neřekl, styděl jsem se za Abakir.

- Takže jsi pryč…“ Odmlčela se. - Odmlčela se, pak vytrhla plechovku z vozíku a ztěžka ji spustila na zem. - Proč nosím tuto vodu? - Ztrápeně promluvila a na nikoho se neobrátila.

Odnesl jsem plechovku k chladiči a Kalipa se opřela o kabinu a zacala hořce plakat.

Cítil jsem se nepříjemně. Nevěděl jsem, jak ji utěšit.

- Třeba se vrátí,„ zamumlal jsem nejistě a otočil se na Kalipu.

- O něj nejde,“ vzlykla a prudce ke mně otočila uslzenou tvář. - Věřil jsem, snil jsem! V co jste věřil? Co se vám zdálo? - vykřikla tak táhle a zvonivě, že se její sténající hlas ozýval i prázdnou stepí. - Myslel jsem si, že ten chlapec je pracovitý, myslel jsem si, že v něm zlo zmizí. Chtěla zahřát jeho duši laskavostí a láskou. A on? Co na to říct… Kůň také pracuje, ale člověk je člověk, jeho duše je nade vše… Pak je práce šťastná, pak má smysl… A on, on ničemu nerozuměl. Odešel tak, jak byl. Byl jsem tak zklamaný, pokud o tom někdo věděl, tak zklamaný!..

Mlčel jsem, byl jsem sklíčený a skleslý. Bylo mi Kalipy líto, bolelo ji to. Nechápal jsem, jak mohla milovat takového muže… Ale kdyby to Abakir věděl, kdyby pochopil, o jaké skutečné štěstí dnes odchodem od Kalipy přišel, zavyl by jako vlk v zimním mrazu.

Kalipa nasedla do povozu a mlčky odjela.

Anarchejevská step klidně spala. Odněkud z dálky, vlnící se a převalující se přes košťata pelyňku, se zdola ozvalo slabě slyšitelné houkání parní lokomotivy. Možná už Abakir odjížděl, protože se zapřáhl do nákladního vozu…? Běž, ty hajzle, běž si po svých! Anarchaj se neztratí a my se bez tebe obejdeme…

Nechtěl jsem na něj znovu myslet. Musel jsem jít do práce. Dlouho jsem s tím zápasil, dokud traktor nezačal štěbetat a neděsil noční tmu. Nastoupil jsem do kabiny a rozsvítil světla.

Teď jsem to měl na starosti já. Přál jsem si, aby moje milá dívka s příčeskem byla teď vedle mě a aby mi uvěřila, že krásná země Anarchaj je tady, v divoké pelyňkové stepi.



---

Počet shlédnutí: 73