Tato práce se věnuje tématu ovlivnění jedinců, ale i celé společnosti cizím přičiněním. Z nadpisu je patrné, že se jedná o období poloviny 20. století, převážně válečných a poválečných časů. Vlivem je zde myšlen jak ideologický vliv států, které se vystřídaly u moci na českém území ve zmíněném období, tak činy a chování jejich příslušníků na našem území.

V teoretické části jsou nastíněny hlavní prvky jednotlivých ideologií a kultur. Následně je v dalších kapitolách obsažen jejich vliv a prosazování na úkor stávajícího stylu života na území Čech a Moravy. Praktická část obsahuje informace a subjektivní názory utvořené na základě událostí ze života respondentů žijících v daném období na Moravě.

Cílem práce je popsat změny v oblasti kultury a života, které byly způsobené událostmi v polovině 20. století. Také porovnat náhled na změny z osobního hlediska dotazovaných občanů a z hlediska celkového. Do této oblasti spadají události 2. světové války, především příchod a setrvání u moci nacistů a později také prosazování způsobu života a ovlivňování ze strany Sovětského svazu.

Výzkumnou byla zvolena otázka: „Jak se vliv Německa a Sovětského svazu projevil na životu a kultuře obyvatelstva žijícího v té době na českém území?“

Informace byly získávány od tří respondentů z rodiny Bartoníků formou nestrukturovaného rozhovoru a následně, někdy i na základě doporučení jednotlivých respondentů, z knižních publikací a internetových zdrojů.

Nestrukturovaný rozhovor je typem rozhovoru, kde se nevyskytují tazatelem předem připravené otázky, které by byly respondentovi pokládány. Respondent spíše vypráví a otázky tazatele mohou postupně vyplynout z konverzace. Díky tomuto způsobu získávání informací je možné se přímo dozvědět více o osobnosti respondentů. Jak bylo zmíněno, tazatel nemá předem připravené otázky, což ale neznamená, že nemusí disponovat alespoň částečnými znalostmi o výzkumném tématu. Jedním z důvodů nabytí těchto znalostí je právě schopnost vytvářet adekvátní dotazy během rozhovoru. V nejlepším případě by roli tazatele měl zastupovat profesionál, či odborník na dané téma. Výhodou takovýchto rozhovorů je získání náhledu na osobnost respondenta a také získání jeho individuálního názoru a přístupu k určitým událostem a situacím. Na druhou stranu takový rozhovor může být časově náročný jak při vlastním provádění, tak při zpracovávání získaných informací. Během nestrukturovaného rozhovoru ovšem může dojít ke konfliktním situacím, kdy je tazatel zastáncem jiného názoru než respondent. Tazatel by se tedy měl v zájmu zachování získané důvěry svého respondenta snažit o nepřílišné vyjadřování svých osobních názorů během rozhovoru.

Rozhovory proběhly s třemi respondenty. Doba rozhovorů se pohybovala od jedné hodiny až po čtyři hodiny a výsledky byly zaznamenávány jak v audio, tak v psané formě.

Hlavními politickými ideologiemi ovlivňujícími dění ve 20. století byly komunismus a nacismus. Ty měly na svědomí milióny lidských životů a jejich aktivní prosazování změnilo nejen české, ale světové dějiny. Důležitým aspektem jejich vzestupu a udržení moci byla propagandistická kampaň v médiích a kontrola kulturního života. Hlavním nástrojem byla silná cenzura, která se nestahovala jen na sdělovací prostředky, ale i na divadelní, hudební a filmovou scénu. Z toho důvodu se tyto ideologie staly vděčným tématem mnoha autorů, kteří se snažili popsat vznik, hlavní myšlenky a důsledky těchto ideologií a jejich vzájemný vztah a působení sebe navzájem.

Jedním takovým dílem, ze kterého tato práce čerpá je kniha François Fureta¹⁾. Tento francouzský historik byl sám v mládí přívržencem komunistické myšlenky, ovšem později se stal jejím velkým kritikem. V knize Komunismus a fašismus sepsal na sebe navazující diskuze světových intelektuálů zaměřené na porovnání obou ideologií. Hlavním tématem bylo hledání odpovědí na otázky, která ideologie představuje větší zlo a zda proti sobě během druhé světové války bojovaly z důvodu vzájemné neslučitelnosti názorů, nebo je k tomu dohnaly okolnosti doby.

Rozbor komunismu a zejména jeho základního učení, z něhož komunismus vychází, marxismu, provádí Józef Maria Bocheński. V knize Marxismus - Leninismus²⁾ analyzuje jak historii, tak základní myšlenky jako jsou například třídní boj nebo potlačování náboženského cítění občanů. Společnost je podle této ideologie rozdělena na skupinu dělníků a skupinu buržoů a každá tato skupina má svojí vlastní kulturu a umění. I z pohledu náboženství se obě skupiny lišily. ,,Vykořisťovatelé byli často zbožnými křesťany, kteří věřili, že daný řád stvořil Bůh jednou provždy. Avšak pro dělníky, pokud vůbec dokázali vidět a rozumět situaci vcelku, bylo náboženství víc než zbytečné.„³⁾ Zároveň v tomto díle popisuje jak obecný vznik tohoto ideologického směru, tak jeho praktické aplikování v Sovětském svazu.

Samotným vývojem a popisem role komunismu v průběhu 20. století v ČR se zabývá Petr Fiala⁴⁾ v knize Komunismus v České republice. Mimo jiné popisuje nástup k moci v roce 1948 a následné reformní kroky, které se bezprostředně dotýkaly každého občana.

Kronika obce Vrbovec⁵⁾, ve které se po konci 2. světové války zdržovala rodina respondentů, je detailní co se týče většiny událostí odehraných ve Vrbovci, avšak z období komunismu v 50. letech chybí některé důležité události, na což jsme byli upozorněni právě našimi respondenty, kteří o záležitostech tohoto rázu mají rozsáhlejší informace a zkušenosti. Jiří Doležal ve své publikaci detailně popisuje jak a které kulturní segmenty byly ovlivněny během existence Protektorátu Čech a Moravy. Jedná se jak o metody, kterými tak bylo učiněno, ale i o přesná data a čísla, jež byla výsledkem těchto metod.

V této části se práce věnuje Německu a Sovětskému svazu, přičemž je brán zřetel především na ideologie obou zemí a jejich prosazování na území Čech a Moravy.

Sousední země, která v polovině 20. století nepochybně velkou měrou ovlivnila vývoj české společnosti. První krok k těmto událostem byl učiněn ve třicátých letech, kdy Adolf Hitler a jeho strana NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) začali získávat stále větší podíl voličů. Již ve volbách roku 1932 byla NSDAP nejsilnější stranou v Německu. Popularita strany mezi širokou veřejností spočívala v příslibu nové, silnější společnosti, kde Německo není zuboženo placením poválečných dluhů, které muselo vyplácet vítězným státům 1. světové války na základě Versailleské mírové smlouvy. Následně v roce 1933 byl již Adolf Hitler zvolen říšským kancléřem a začal upevňovat svojí mocenskou pozici likvidací a zákazy ostatních politických stran. Následující události, jako obsazení demilitarizované zóny v Porýní, které byly očividně v rozporu s Versailleskou smlouvou, vedly k jedinému konci.⁶⁾

Prvního září 1939 začala 2. světová válka, téměř rok od Mnichovské dohody, v jejímž důsledku bylo české pohraničí podstoupeno Německu. Nedlouho po začátku války byl obsazen i zbytek českého území a vyhlášen Protektorát Čechy a Morava.⁷⁾

Nacismus je jedním z významných směrů 20. století, jedná se o pravicovou ideologii praktikovanou výše zmíněnou NSDAP v totalitním Německu. Hlavními znaky bývají jak rasismus, specifické symboly (hákový kříž, říšská orlice aj.), ale také snaha přetvoření světa k obrazu svému. Pojem nacismus bývá často spojován s fašismem. Ten se nacismem v mnohém inspiroval, avšak nesdílel stejné názory ohledně rasového tématu.⁸⁾ Názory na jeho definování se ve společnosti liší, například polský autor Tadeusz Kroňski se o tomto směru vyjadřuje takto: „Fašismus je totiž jev, který nelze vyčerpat ani nejpodrobnější a „nepříkladnější“ prezentací jeho tezí. Fašismus je jev, který nelze pochopit jinak než osvětlením toho, jak je přijímán evropskou společností. Abychom mu porozuměli, k tomu nestačí přečíst ani ty nejlepší monografie – je třeba ho vidět, jak se ztělesňuje v pouličním davu demonstrujícím „proti“ nebo „pro“, je třeba uvidět rozpálené tváře účastníků fašistického mítinku a pochopit jejich „pochopení“ pro vykládanou nauku“. ⁹⁾

V Německu se tedy silně projevovaly oba tyto směry a důsledky byly znát i za hranicemi. V období protektorátu na českém území docházelo k silné cenzuře uměleckých děl, ať už divadelních her, knižních publikací, či periodik. Veškerá tvorba, ale i výchova, musela být v souladu s říšským plánem utváření nové říše. Snaha o převýchovu českého národa, v tomto případě přesněji o germanizaci, se odrazila jak u mladé populace, tak i u těch starších. Němci zavedli v protektorátu povinnou účast v Kuratoriích. ¹⁰⁾ Kuratorium byl v podstatě dětský spolek, který měl jednotným způsobem směřovat mládež určitým směrem výchovy tak, aby byla co nejvíce v budoucnu prospěšná říši. Jednalo se především o činnosti spojené s tělesnou výchovou. Ve školách byl vyučován německý jazyk dokonce ve větším počtu hodin než jazyk český a docházelo i k přepisování historických událostí ve prospěch říšské ideologie. Co se týká starší generace, Německem byla podporována dělnická třída, jelikož se Němci, jako každý totalitní stát, obávali inteligence, díky které prý Češi měli tendenci tíhnout k demokracii. Původní plán, zahrnující germanizaci celé české populace, měl dva způsoby provedení. První možnost byla totální vysídlení a obsazení území německými obyvateli, což se ukázalo z ekonomických důvodů jako technicky neproveditelné. Druhá možnost zahrnovala právě germanizaci národa. Tato možnost byla pro Němce přijatelnější, jelikož výsledky šetření Neuratha a Franka (protektor a německý ministr pro Čechy a Moravu) vypovídaly, že 60 až 70 % českého obyvatelstva je vhodných ke germanizaci. I tak se ale do českého území přistěhoval velký počet německých obyvatel, tudíž muselo docházet k odlišení z německé strany. Němci proto byli označováni jako Oberschicht, tedy vrchní vrstva obyvatel, a Češi jako Unterschicht, spodní vrstva. ¹¹⁾ V důsledku germanizace a stěhování Němců do Čech docházelo logicky k odstěhovávání Čechů. To je nyní označováno jako vyhnání. Ovlivnilo životy mnoha Čechů především v severozápadní oblasti, kde bylo pácháno násilí na českém obyvatelstvu tzv. Henleinovci. Jednalo se o příslušníky Sudetoněmecké strany působící na českém území. Pro přiblížení dopadu jejich činů na české obyvatele je možné uvést část výpovědi Jana Moravce, který bydlel v Ledvicích u Duchova. „Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní Henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou“ noc. Nejen v Ledvicích. Horda několika desítek bývalých občanů Československa – Němců zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku „Tschechischer Hund raus …raus!“ vytáhli bratra ven. Henleinovci, tehdy už naci, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratra zabít, ale dát Čechům „na vědomí“, že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada „nadlidí“ plenila obchod. Pan doktor Havlíček ho v Kostelci léčil několik týdnů. Brzy k nám přišla jeho žena Anna s dcerkou Aničkou. Stejně jako bratr jen s malým kufříkem a ruksakem. Stejný osud potkal víc než desítku místních Čechů a mnoho ostatních, kteří zůstali v zabraném pohraničí.“ ¹²⁾

Jak bylo již zmíněno, inteligence byla vnímána jako hrozba totalitních režimů. To se začalo projevovat na školství na českém území. Podobnou měrou jakou byla podporována dělnická třída, byla postihována inteligence, která nejvíce vystupovala proti režimu. To se v říjnu roku 1939 stalo osudným Janu Opletalovi, studentovi, který byl střelen během demonstrací a v listopadu svým zraněním podlehl. Tato událost zapříčinila ustání velkých protestních akcí a vyústila v zatýkání studentů. V noci z 16. na 17. listopad došlo k zatčení více než 2 000 studentů z kolejí v Praze, Brně a Příbrami. Byli postupně odváženi do Pankrácké věznice nebo do kasáren v Ruzyni. Z těchto studentů bylo 9 zastřeleno, jelikož zastávali funkcionářské pozice v studentských spolcích, a přes 1 260 studentů skončilo v koncentračním táboře u Berlína jménem Sachsenhausen. Přeživší byli propouštěni v rozmezí let 1939 až 1943. Všechny tyto události vedly k uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939, což tedy mělo pomoci v budoucnu lépe formovat české obyvatele k potřebám říše. ¹³⁾

V oblasti kultury nebyla situace za dob protektorátu o nic příznivější. Protektor Heydrich nechal po svém nástupu pro oblasti kultury zřídit „Skupinu pro kulturně-politické záležitosti“, jejíž název byl později změněn na „Kulturně politické oddělení.“ Původně, za Československa v době před zavedením protektorátu, bylo vydáváno na 2000 českých a německých periodik. Z tohoto počtu bylo 52 českých deníků a 6 německých, dále 176 týdeníků českých a 3 německé, zbývající počet připadal na časopisy. V lednu roku 1942 už bylo vydáváno pouze 920 periodik, s tím začal upadat i zájem o tisk, avšak stále více rostl zájem o knihy. To nebylo opomenuto ani z počátku, již v roce 1939 existoval seznam literatury, který obsahoval 744 zakázaných titulů a od té doby se jen rozšiřoval. Nebylo výjimkou cenzurovat i německé autory, kteří se odvážili ve svých dílech zahrnout židovský jazyk, či myšlenku odporující ideologii říše. Situace v oblasti hudby byla obdobná. Akorát s tím rozdílem, že cenzura započala až v pozdějších letech okupace. Podobně jako u literatury byl cenzurován každý, kdo se lišil od představ nacistů. Počet cenzurovaných v oblasti hudby činil 7 autorů, kterým byla tvorba zakázána zcela a 66 s částečným zákazem. Navzdory velkému potlačování umění na českém území, divadelních her bylo paradoxně odehráno více než v letech minulých. ¹⁴⁾

Hlavní vliv Sovětského svazu na českém území se začal projevovat po konci 2. světové války, především po roce 1948, kdy po tzv. „vítězném únoru“ došlo k vládnímu převratu a k moci se v Československé republice dostali komunisté. Tímto krokem opět došlo k přechodu od demokracie k totalitnímu režimu vlády. Jak tato změna ovlivnila lidi žijící na českém území lze vidět například u volyňských Čechů. Jedná se o Čechy, kteří ještě v 19. století hojně emigrovali směrem na východ k Rusku díky špatné situaci v Čechách. V období mezi koncem 2. světové války a únorem 1948 se však začali v hojných počtech vracet zpět do své vlasti. Tomu se snažila pomoci ještě před rokem 1948 KSČ, která pro volyňské Čechy připravovala oblast pro reemigraci v obcích Žatec a Podbořany. I přes tuto skutečnost volyňští Češi považovali právě komunistickou stranu Československa jako hlavního původce všech problémů, které se při reemigraci vyskytly. KSČ dokonce chtěla tuto skupinu lidí ovlivnit pomocí tisku, kdy vydávala v Rudém právu články o tom jak někteří volyňští Češi věří komunistické straně. Většina jich ale byla protikomunistická a to se odrazilo na této komunitě po roce 1948. Jak bylo zvykem totalitních režimů, i komunismus se snažil potírat inteligenci a znemožňovat vzdělání, především to vysokoškolské. I přes tuto skutečnost mimořádně vysoké procento volyňských Čechů získalo v 50. letech vysokoškolský titul. Právě díky respektu k vysokoškolskému vzdělání KSČ přistoupila k nasazení agentů StB na některé vytipované volyňské Čechy. Ti se měli stát chodící propagací komunismu v jejich vlastní komunitě a učinit tak to, co se zde samotným komunistům nepovedlo pomocí tisku. ¹⁵⁾

Komunismus sám o sobě má své základy v marxismu a jeho cílem je centralizovat celou společnost pomocí komunistické strany v čele. Samotný komunismus může být vysvětlován z dvou pohledů, užšího a širšího. Širší přístup zahrnuje vše, co se týká komunismu, kdežto užší představuje přímo komunistickou stranu, jejíž pomocí má být tato ideologie na daném území prosazována. Jako u většiny ostatních totalitních režimů jsou z pohledu komunismu ostatní názory a ideologie potlačovány a brány jako hrozba. Nemají existovat žádné sociální a společenské třídy, podle kterých by bylo obyvatelstvo rozlišováno a každému by se mělo dostávat dle jeho potřeb. ¹⁶⁾

V 50. letech hrály jednu z hlavních rolí soudní procesy s odpůrci režimu, což ovšem nemělo tak významný vliv na životy většiny občanů, co se týče stylu a způsobu života. Co ale mělo silný vliv, byla měnová reforma z roku 1953. Samotné reformě předcházela ekonomická krize a absence tržního prostoru, kde by spotřebitelé realizovali svou kupní sílu, jelikož běžné spotřební zboží bylo vydáváno na příděly již od roku 1939. Jednalo se o směnu peněz v daném poměru, který v podstatě zlikvidoval peníze, které domácnosti měly mít našetřeny. ¹⁷⁾ Asi nejhorší dopad tato reforma měla na dělníky, kteří pracovali v plzeňské Škodovce. Firma jim mzdy záměrně vyplatila před měnovou reformou, což vyvolalo nepokoje. Již den od schválení reformy došlo k povstání, které čítalo na 20 000 dělníků a studentů. Ti v průběhu dne obsadili většinu města a jejich nadvládu nad Plzní ukončil až zásah posil v podobě ozbrojených složek. Ačkoliv si tento konflikt nevyžádal lidskou oběť, došlo ke zranění 200 demonstrantů a 48 členů komunistických represivních složek. Nepokoje v Plzni nebyly zdaleka jediné. V rozmezí tří dnů došlo v Československu k cca 130 stávkám a nepokojům, které měly za následek jak pozitivní, tak negativní vývoj pro místní obyvatele. Mezi pozitiva patřila podpora těžkého průmyslu za účelem obnovení důvěry v KSČ a zvýšení životní úrovně obyvatel. Větší dopad na životy lidí měly ovšem negativní následky. Kromě zatýkání a soudních procesů docházelo především k rozsáhlým prověrkám, jelikož mezi demonstranty se nacházelo i určité množství samotných členů KSČ. Následovalo propouštění ze zaměstnání a vyloučení ze strany. Jako důvody byly uváděny nízká loajalita nebo sociálně demokratické smýšlení. ¹⁸⁾

Vyhraněným postojem se vždy komunismus charakterizoval především v oblasti náboženství. Věřící byli pronásledováni a církve byly buď využity k propagandistickým účelům, nebo v případě odporu perzekuovány. Komunismus pohlížel na náboženství jako na zdroj síly lidu, a proto ho potíral. Na druhou stranu uctívání jako takové nebylo tomuto režimu vzdáleno, jelikož se pouze snažil nahradit uctívání božstev uctíváním vlád a vůdců. Nejsilněji se odpor k církvi projevil v počátku 50. let, kdy v důsledku akcí komunistického režimu došlo k výraznému redukování církevního působení. Jednalo se o připravené zásahy, kde šlo o důslednou likvidaci zdroje šíření víry. Komunisté neměli snahu o potírání víry jednotlivců pomocí přesvědčování. Šlo především o vyvolání strachu ve věřících v důsledku takto drastických protiopatření. Mezi zmiňované akce patřily Akce K s výsledkem likvidace mužských klášterů a uvrhnutí jejich členů do centralizačních klášterů. Jednalo se o kláštery přeměněné na koncentrační tábory. Další významnou akcí byla Akce Ř, která v důsledku vylučovala ze společnosti naopak ženské členky řeholnictva. Došlo i k násilnému sloučení dvou vír a to v rámci Akce P. Toto sloučení musely podstoupit církve řeckokatolická a pravoslavná. ¹⁹⁾ Co se týká školství, tak i tam probíhalo vyčleňování věřících a dokonce jejich vyřazování ze vzdělávacího procesu. Ve výsledku celá oblast školství podléhala komunistické snaze o ateizaci. ²⁰⁾

V této části se nachází informace čerpané z rozhovorů s respondenty. Jedná se jak o popis událostí, které se staly v důsledku války a změny režimu na českém území, tak subjektivní názory na to, jaký tyto události mohly mít motiv, či jaký měly dopad na život respondentů a jejich okolí.

Jak bylo zmíněno, informace byly získávány formou nestrukturovaného rozhovoru a to od tří respondentů. Respondenti jsou sourozenci z rodiny Bartoníků, konkrétně bratr a dvě sestry. Celá nukleární rodina ve výsledku čítala 15 potomků. Hlavní část informací pochází z nejdéle vedeného rozhovoru, který byl uskutečněn s bratrem, Josefem Bartoníkem. Tento rozhovor byl následně doplněn o informace poskytnuté od jeho sester. Rodina žila v předválečném období v obci Nětčice a později se přestěhovala do obce Vrbovec. Detaily uvádí kronika obce Vrbovec. Jako příklad poválečného osidlování zabaveného majetku německého obyvatelstva může sloužit příchod rodiny Bartoníkovy do obce Vrbovec, popsané v kronice této obce. Dne 5. června se rodina vydala na Okresní národní výbor do Znojma, kde se seznámila s p. Lejsalem, rodákem z Vrbovce. Následující den dorazili do této vesnice a byl jim přidělen dům i se zemědělskou půdou. Následující týden se již rodina stěhovala do nového domu, ačkoliv v něm ještě bydleli jeho původní obyvatelé. Stěhování je v kronice popsáno slovy p. Bartoníka. ,,V pondělí s pomocí boží ujímáme se usedlosti č. 31, která nám byla dle dekretu presidenta republiky dána do vlastnictví. Prvně jsme šli kosit, pálit a orat úvozy s Němci. Hned když přijel bratr a s ním všichni ostatní, to nešlo s Němci po dobrém. Nechtěli je pustit do statku, pak zase do světnice a tak to šlo dál. Oni totiž pořád mysleli, že oni budou chodit ruce v kapsách a my budeme dělat.„ ²¹⁾

Za 2. světové války v okolí Nětčic, kde v tuto dobu ještě rodina bydlela, byli místní převáženi na místa, kde byli nuceni pracovat. Tato skutečnost by jen potvrzovala údaj z teoretické části práce o snaze Němců podporovat v českém národu dělnickou část obyvatelstva. Tyto práce musel podstupovat i respondentův strýc z matčiny strany, Tomáš Polčák. Ten již několikrát z těchto prací utekl, ale vždy byl nalezen a přiveden zpět. Tento případ se v budoucnu opakoval znovu a tentokrát se strýc schovával na půdě v domě respondentů, kde přebýval zhruba týden. Nedlouho po tom, co strýc Polčák odešel, do domu vrazilo gestapo, které začalo vyslýchat všechny přítomné. Babička respondentů byla shozena ze schodů a někteří členové rodiny byli zbiti. Vojáci vedli na půdu matku, kterou používali jako lidský štít pro případ, že by se na půdě opravdu skrýval strýc, který by se byl ochoten bránit. Mezitím jedno z dětí běželo pro otce, na kterého se po příchodu do domu vojáci snažili jako páku použít jeho syna. Tvrdili, že nemá již cenu zapírat, že jeho syn vše prozradil. Jednalo se ovšem o bratra respondentů, který trpěl již od narození nádorem na mozku, který ovlivňoval jeho chování. Doložení lékařské karty nejspíše zachránilo rodinu od dalšího vyslýchání a újmy na zdraví.

Až po válce se hlavní respondent dověděl, že strýc Polčák byl členem partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova a dokonce působil v těsném kontaktu s majorem Dajanem Bajanovičem Murzinem, který tuto brigádu vedl. Murzin byl členem rudé armády a na české území přišel přes Slovensko. V letech 1951 – 1952 však rodina se strýcem Polčákem ztratila kontakt a na dlouhý časový úsek o něm nikdo nic nevěděl. Jelikož Murzin po válce několikrát rodinu navštívil, napadlo dědečka respondenta napsat mu dopis s žádostí o zjištění současné situace strýce Polčáka. Ukázalo se, že strýc byl uvězněn z důvodu nalezení zbraní v jeho domě, na které ovšem jako nimrod měl povolení. Na popud Murzina byl následně propuštěn. Respondent si vzpomíná, že při jedné z posledních návštěv Murzina v padesátých letech řekl Rus: „Kdybych býval věděl, že to povedou takhle, v životě bych do ničeho nešel.“

^{22) 23)}

Bydlení v té době bylo skromné, rodina Bartoníků měla výhodu, že otec respondenta byl tesař, a tak veškerý nábytek, hlavně v kuchyni, ale i ostatních částech domu, byl vyroben právě otcem. Dokonce dům, ve kterém celá rodina bydlela, byl dílem otce respondenta. Dříve celá rodina přebývala v tzv. pastoušce, což bylo jakési azylové obecní stavení. V domě, který již byl postaven otcem, byly v podstatě jen 3 pokoje. V rámci obživy rodiče respondentů přes den pracovali za plat na polích sedláků a teprve až večer na svých vlastních polích. Nebylo vyloučené, že rodiče šli z práce na svém poli v noci domu a byli tak unavení, že usnuli u cesty a až ráno byli vzbuzeni kolemjdoucím. Šoky pro domácnost přišly s příchody jednotlivých vojsk. Jako první do obce přišlo německé vojsko. Vojáky obcí prováděl starosta a u každého domu podával informace o počtu pokojů, postelí a lidí. Dále už následovalo nastěhování vojáků do domů, původní obyvatelé museli spát buď na půdě, ve sklepích, u sousedů, a když jim nic jiného nezbývalo, tak venku. Po této zkušenosti začal otec respondenta budovat na zahradě za domem provizorní kryt. Příchod maďarské armády byl v mnoha ohledech pro obyvatele Nětčic více nepříjemný. Po příchodu jednoduše vrazili do domů, v botách naskákali do postelí a na místní nebrali žádné ohledy. Rodina se tedy rozhodla spát v zahradním podzemním krytu. O existenci bunkru ovšem vojáci neměli nejmenší tušení, proto poté co se to jedné noci dověděli, začali otce respondentů nazývat špehem a zrádcem a vyhrožovali mu zastřelením. Situaci naštěstí uklidnil vysvětlením respondentův strýc z otcovy strany. V důsledku pobytu maďarského vojska ve vesnici také málem došlo ke znásilnění sousedky, kdy ji vojáci přepadli za jedním z domů. Žena křičela o pomoc, avšak vojáci se jí snažili přehlušit zpěvem, aby nepoutali pozornost. Naštěstí na místo dorazil jejich velitel, který je umravnil. Na konci války do obce dorazili i Rusové, čehož si nepochybně všiml každý. Opilí vojáci projížděli vesnicí a oslavně stříleli z protiletadlových zbraní do vzduchu. V obci poté vypukl požár, překvapivě díky německému vojákovi, který se schovával na půdě jednoho z domů a chtěl vytvořit distrakci pro svůj útěk. Průchod a pobyt vojsk obcí tedy zapříčinil vytvoření krytu přímo rodinou respondentů a požáru minimálně jednoho domu. Respondent si také vzpomíná, že jeho otec často nalézal německé ruční granáty na poli za vesnicí, kde bylo hromadné pohřebiště obětí bitvy mezi partyzány a maďarským vojskem.

S koncem války se rodina z důvodu hospodaření a výdělku přestěhovala do obce Vrbovec, kde získali dům v důsledku odsunů německého obyvatelstva. Dům v Nětčicích otec přenechal bratrovi, který se ho zastal v konfliktu v krytu s maďarskými vojáky. Po příchodu do obce rodina bydlela v domě, kde ještě přebývali někteří Němci a jeden Rakušan. Důkazy o jejich pobytu zde se projevovaly i po jejich odstěhování. V zaplaveném sklepě domu byl nalezen sud s vínem a jedné noci v ranních hodinách souseda vzbudil hluk, se strachem a puškou v ruce se šel podívat co se děje, ale neodvážil se ke konfrontaci. Jednalo se o Němce, který měl na zahradě domu zakopaný majetek, a tak se pro něj vracel. Podle respondenta v obci v této době přebývaly jen čtyři německé rodiny, má ovšem podezření, že se jednalo o rodiny míšené s českými obyvateli a z tohoto důvodu ještě neodešly do zahraničí. Presto, že bylo již po válce, obyvatelé s živými vzpomínkami na válku stále žili ve strachu. To potvrzuje i událost, které byl svědek otec respondenta. Při zpětné cestě z pole, kde přes den pracoval, zaslechl střelbu, a proto pospíchal s návratem. Cestou si povšiml ženy, která byla půlí těla schována v jakési odtokové rouře a strachy nemohla ani mluvit. Nabídl jí tedy doprovod zpět do vsi.

S odsunem Němců a vlivem strachu, či možná jen chladnokrevnou kalkulací, je také spojena událost obyvatele Vrbovce Vočánka. Ten, jelikož dobře vycházel s Němci, kteří u něj za války přebývali, se rozhodl, že je přepraví přes hranice i s poměrnou částí jejich majetku. Němci souhlasili a poté, co prošli skrz hranice, požádali p. Vočánka, aby je dovezl ještě o kus dále. V lese ho ovšem zastřelili, jeho dva syny, kteří cestovali spolu s nimi, zmlátili a vydali se po svých. Když se Vočánkové dlouho nevraceli, místní farář uspořádal pátrací akci a oba zkrvavené syny se podařilo později nalézt.

V poválečném období a s nástupem nového režimu po cestě do zahraničí toužili i mnozí čeští obyvatelé. K tomu jim, alespoň co se Vrbovce týče, dopomáhal jistý Brhel. Tohoto muže kontaktovali místní, kteří si přáli dostat se přes hranice. Bylo jim řečeno, aby byli připraveni k odcestování z hodiny na hodinu, bez větších příprav. Ke kontaktu s místními a také komunikaci se svým synem, který mu v této činnosti pomáhal, používal mrtvou vránu, kterou věšel na plot jako znamení „čistého vzduchu“. Konkrétně se jednalo o převod lidí za hranice do Rakouska. Policie se ovšem dověděla o těchto akcích a jednoho dne vrazila do domu, kde došlo i ke střelbě. Dokonce byly přizvány i armádní jednotky pro účely obklíčení celého objektu. Respondent si vzpomíná, že manželé Brhelovi byli zatčeni a jejich syn zastřelen při útěku. Také se domnívá, že policie donutila k přiznání samotného Brhela, který byl vydírán, aby se nechal chytit přímo při činu. Den před zmíněným zásahem totiž respondent viděl dva muže v dlouhých kabátech, jak mezi sebou vedou Brhela návsí.

Po roce 1958 respondenti vzpomínají, že jim nebylo povoleno navštěvovat zábavy ve vedlejší obci z toho důvodu, že se obec nacházela již v tzv. hraničním pásmu, do kterého byl možný vstup jen těm, co tam žili, pracovali nebo vlastnili povolenku. Za tímto pásmem se nacházelo další pásmo, zakázané pásmo, které již bylo odděleno ostnatými dráty a stráženo pro případy pokusů o přechod do Rakouska.

Zpět k naší rodině, která na začátku padesátých let nezažívala radostné časy. Otec respondenta se po prodělané nemoci rozhodl vystoupit z Komunistické strany Československa a také z družstva, kde pracoval jako zootechnik. Byl dokonce přemlouván od odchodu: „Klidně budeme dodávat tvé podíly za tebe s tím, že nám to později vrátíš“. To ale otec nepřijal. Následoval rok 1953, kdy v důsledku krize a měnové reformy docházelo ke směňování peněz v poměru, který likvidoval veškeré finance našetřené domácnostmi. Otec neměl dostatek peněz na to, aby mohl něco při takovém kurzu směnit. Nedlouho na to začalo být dokonce diktováno, co přesně pěstovat a kdy to odevzdávat družstvu, ačkoliv jedinec nemusel být členem družstva. Tímto způsobem se rodina jen stěží sama uživila. Musela padat taková rozhodnutí, jako jestli dát slámu na podestýlku koní, či ke krmení koní, jelikož učinilo-li se jedno, na druhé jednoduše nezbývalo.

Povinný na půl roku byl tento, dá se říci, vojenský výcvik. Respondent vzpomíná, že poručík vždy celou skupinu mladíků zavedl za vesnici do doliny, kde se těžil materiál na cihly. Tam probíhala ukázka samopalu, techniky kopání zákopů a dalších vojenských praktik. Dlouhodobá neúčast byla trestána buď 28 dny vězení, či pokutou 2500 Kč. Tyto údaje si respondent pamatuje přesně z důvodu jeho dlouhodobější neúčasti ve svazaru za účelem mlácení obilí a výdělku pro rodinu. V retrospektivě se respondent domnívá, že se z části jednalo opravdu o vojenský výcvik, ovšem z části druhé o pokus, jak pomalu odvádět občany od náboženství, jelikož schůze svazaru byly přesně v čas nedělních mší. Tyto metody by určitě nebyly v rozporu s ideologií komunismu a snahou potlačit náboženství v Československé socialistické republice.

Cílem práce bylo popsat změny způsobené totalitními režimy Německa a Sovětského svazu za dob jejich vlády na českém území, jak na celostátní úrovni, tak na úrovni osobní. Nebylo ani třeba se nějak hlouběji zabývat tím, zda k nějakým změnám došlo, ale rovnou tím, jaké změny to byly.

Na životě lidí žijících na českém území se vliv dvou zmíněných totalitních režimů projevil v minulosti, ale i současnosti. Česká republika bývá v současnosti označována jako jeden z nejvíce ateistických států na světě. Jeden z hlavních důvodů tohoto vnímání je právě vliv komunismu na našem území a jeho přístup k náboženství. Z období poloviny 20. století nelze opomenout měnovou reformu, která zapříčinila silnou a dlouhodobou nedůvěru v domácí měnu. Co se týká česko-německých vztahů, čím byly činy obou národů čerstvější, tím intenzivnější byly reakce. Jako v případě poválečného odsunu Němců, kde se někteří čeští obyvatelé snažili pomstít na těchto konkrétních Němcích. Jednalo se jak o činy, které přímo daní Němci spáchali, nebo o činy jejich národu, které jim pouze byly přisuzovány. V případě Německa jsou stále u některých českých obyvatel, hlavně v oblasti pohraničí, cítit negativní vztahy vůči Němcům, založené na činech předešlých generací. Z pohledu současného německého obyvatelstva nebývá situace obecně tak ožehavá. Němci jsou známi svojí schopností vypořádat se s minulostí. Britský historik Timothy Garton je dokonce označil jako „světové šampiony“ v této oblasti. Pro budoucí spolupráci, ale i soužití obou států, by měla být vyvíjena snaha o nedokazování pouhých fakt, ale dosažení vzájemného porozumění.²⁴⁾ Jak Německo, tak Rusko jsou dnes českými obyvateli viněny za všeobecný úpadek. Meziválečné období první republiky je označováno jako období rozkvětu. To bylo přerušeno právě německou okupací a následně vládou Sovětského svazu. Díky té je Česká republika nyní označována za stát východního bloku, který nestačí držet krok s nejvyspělejšími státy světa.

Rodina Bartoníků ustála dočasné zabrání jejich domu vojáky, vyhrožování zastřelením a bití. Následně se přestěhovala do jiné obce, kde získala dům v důsledku poválečných odsunů Němců. Také prožila období krize po měnové reformě, kdy byl nedostatek jídla jak pro členy rodiny, tak pro hospodářská zvířata. Přes tyto všechny události hlavní z respondentů, Josef Bartoník, vše vyprávěl s humorem a zaujetím.

Literatura

BOCHEŃSKI, Józef Maria. Marxismus-leninismus: věda nebo víra. Vyd. 1. Překlad Břetislav Horyna. Olomouc: Velehrad, 1994, 159 s. ISBN 80-901-6145-6.

FIALA, Petr. Komunismus v České republice: vývojové, systémové a ideové aspekty působení KSČM a dalších komunistických organizací v české politice. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav, 1999. ISBN 80-210-2249-3

FURET, François. Komunismus a fašismus. Editor Miroslav Novák. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 2002. ISBN 80-861-3021-5.

HEGEROVÁ, Hana a Milan KROPÁČEK. Obec Vrbovec v proměnách času. Brno: Pro obec Vrbovec vydalo F.R.Z. agency, 2011, 119 s. ISBN 978-80-87332-22-1.

KROŃSKI, Tadeusz. Fašismus a evropská tradice. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1967, 88 s.

Internetové zdroje

Nástup nacismu v Německu [online]. [cit. 2014-01-30]. Dostupné z http://dejiny.wz.cz/mezi/bitvy/nastup/nastup.html

Fašismus a nacismus [online]. [cit. 2014-01-30]. Dostupné z http://www.dejinyvpohode.cz/Articles/1361-2-Fasismus+a+nacismus.aspx

Československá měnová reforma (1953) [online], poslední aktualizace 27. 1. 2014 19:04 [cit. 2014-02-03], Wikipedia. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ceskoslovensk%C3%A1_m%C4%9Bnov%C3%A1_reforma_(1953)

Druhá světová válka [online], poslední aktualizace 1. 2. 2014 16:55 [cit. 2014-02-03], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%A1_sv%C4%9Btov%C3%A1_v%C3%A1lka#P.C5.99.C3.AD.C4.8Diny_a_p.C5.99edehra_k_v.C3.A1lce

Plzeňské povstání (1953) [online], poslední aktualizace 16. 1. 2014 21:00 [cit. 2014-02-04], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Plze%C5%88sk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD_(1953)

Pronásledování katolické církve v Československu [online], poslední aktualizace 9. 1. 2014 17:13 [cit. 2014-02-04], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pron%C3%A1sledov%C3%A1n%C3%AD_katolick%C3%A9_c%C3%ADrkve_v_%C4%8Ceskoslovensku#Nejtvrd.C5.A1.C3.AD_f.C3.A1ze_pron.C3.A1sledov.C3.A1n.C3.AD

Kuratorium pro výchovu mládeže Čech a Moravy. In: Youtube [online]. Zveřejněno 10. 02. 2011 [vid. 2014-01-10]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=GTbgd3x3x88

Český film v období nacistické okupace. Média, kultura, společnost [online]. 13.06.2011 [cit. 2014-01-30]. Dostupné z http://lkavalkova.webnode.cz/news/cesky-film-v-obdobi-nemecke-nacisticke-okupace/

RUŽBATSKÝ, Rostislav. Čeští reemigranti z Volyně, jejich situace po roce 1948 [online]. 2010 [cit. 2014-01-28]. Dostupné z: http://ow.ly/thnSm.

STRAŠÍKOVÁ, Lucie. Smrt Jana Opletala vyústila v zatýkání a zavření vysokých škol. ceskatelevize.cz [online]. 17. listopadu 2010 [cit. 2014-01-22]. Dostupné z http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kalendarium/35861-smrt-jana-opletala-vyustila-v-zatykani-a-zavreni-vysokych-skol/?mobileRedirect=off

České národní listy. Vyhnání Čechů z pohraničí - vzpomínky hraničářů, VIII. část [online]. [cit. 2014-02-04]. Dostupné z: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/vyhnani-cechu-z-pohranici-vzpominky-hranicaru-viii-cast.html

VILÍMEK, Tomaš. A Few Observations about Czech and German Reconciliation. New Presence: The Prague Journal of Central European Affairs. 2010, roč. 12, č. 1, s. 43-53. Databáze EBSCO. [cit. 2014-02-05]. Dostupné z: http://eds.a.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/eds/pdfviewer/pdfviewer?vid=6&sid=510fc9ed-73c8-4ef2-909c-a0d60e80ce26%40sessionmgr4004&hid=4105 

Počet shlédnutí: 78