V posledních desetiletích 19. století (po osvobození Bulharska od turecké nadvlády r. 1878) a na začátku století minulého se do bulharských zemí téměř masově stěhují tisíce Čechů. V první řadě se jedná o především středoškolské a vysokoškolské učitele, vědce a právníky, hudebníky a malíře, inženýry a architekty, zaměstnance státní správy atd. V Bulharsku se tak formuje významná migrační vlna českých intelektuálů. Nutno podotknout, že právě na pozadí této skupiny si tehdejší i dnešní bulharská veřejnost utvářela a utváří obraz Čecha. Její součástí totiž byli zakladatelé (bulharské) národní vědy (K. a H. Škorpilovi, K. Jireček, V. Dobruský a mnoho dalších), osvěty (V. Stříbrný, F. A. Splítek, J. A. Voráček, o. Hořejší, A. V. Šourek atd. atd.), hudby (K. Mahan, V. Kaucký, A. Macák ad.), divadelní (J. Šmáha ad.) a výtvarného umění J. Mrkvička, J. Věšín ad.), práva (H. Mayer, R. Turn-Taxis, F. Chytil ad.), architektury (L. Bayer, J. Šniter, A. Novák ad.) Za zvláštní zmínku ovšem stojí, že Čech Konstantin Jireček (pozdější profesor historie na Karlově univerzitě) byl dokonce bulharským ministrem. Druhou skupinu migrantů tvoří podnikatelé. Snad každému Bulharovi je známé jméno Prošek, neboť bratři Proškové založili tehdy nejznámější bulharský pivovar. Tím však české zásluhy na rozvoji nového bulharského státu rozhodně nekončí: Češi se podíleli na vybudování cukrovarnictví a dalších průmyslových odvětví - v Gorné Orjachovici, Kamenu, ale i jinde. Do těchto podniků zároveň přicestovalo za prací mnoho českých dělníků (v G. Orjachovici se vytvořila celá kolonie českých dělníků), kteří tak tvořili třetí migrační vlnu do bulharských zemí. Čtvrtou vlnu představují řemeslníci - známí a neznámí fotografové, krejčí, nábytkáři, modeláři, loutnaři, houslaři, ladiči a další, jejichž bulharští učňové na ně vzpomínají ještě dnes.

Dá se předpokládat, že česká invaze zapadá do tehdy typické společenské tendence objevovat “nové světy” a zejména nové ekonomické možnosti. Zmíněný trend, který vyvěral z tehdejších sociálně ekonomických a společensko politických podmínek Evropy přelomu 19. a 20. století, zároveň odvádí ohromné množství lidských mas za oceán. Pro mnoho Čechů tak byl obnovený bulharský stát polem seberealizace, pro kterou z různých důvodů ve vlasti nebyly podmínky.

(http://antropologie.zcu.cz/index.php?clanek=575&kategorie=70)

Základním zlomem českých náboženských dějin bylo vydání Tolerančního patentu (1781), který v omezené míře povoloval vyznávání augsburské (luteránství) a helvétské (kalvinismus) konfese a pravoslaví. Po vydání patentu tak zejména ve středních a váchodních Čechách na povrch vystoupilo téměř deset tisích věřících nejrůznějších nábořesnkých představ, tvořících lokální nábořenské skupiny. Josefinská tolerance však s ničím takovým nepočítala a žádné další vyznání, tím méně pak lidové „blouznivectví“, jak tomuto hnutí sama říkala, povolit nehodlala. Z toho vznikl pochopitelný konflikft se státní i církevní mocí.

Pro jejich neústupnost a pro nebezpečí z „kažení“ dalších poddaných začal brzy Josef II uvažovat o násilném řešení takto vzniklé otázky. Byla jím „transmigrace“, násilná deportace tolerančích sektářů do odlehlých oblastí rakouské monarchie, do Sedmihradska a Banátu.

Větší skupiny deportovaných zůstaly pohromadě a navíc byl některým po zrušení transmigračních dekretů povolen návrat do vlasti. Došlo tedy k tomu, že navrátilci v Čechách vyhledali své osuvětce, kterým nadšeně sdělovali své vzpomínky na banátskou náboženskou svobodu. Tato svoboda byla ovšem vykoupena relativní odlehlostí kraje i jeho nedostatečným rozvojem. Přesto se počátkem 19.století spousta tolerančních sektářů rozhodla opustit Čechy a vydat se do jejich „Země zaslíbené“.

Nově příchozí sektáři spolu s potomky transmigrovaných v Banátu založili přinejmenším jednu osadu, dnešní Svatou Helenu (Sfata Elena) v Rumunsku. Podle nejstarších dochovaných pramenů z druhé poloviny 19.století na Svaté Heleně nacházíme rozpory nejen mezi potomky tolerančních sektárů, kteří si v Banátu začali říkat „evangelíci“ a katolíky, ale i mezi smaotnými sektáři. Jistá část sboru totiž začala upouštět od přísných etických norem svých otců, zaala se více či méně profanizovat, což v místních poměrech znamenalo především kontakty s katolickými spoluobčany a účast na větských zábavách (tanec apod.) Tento spor kulminoval na přelomu století odchodem části „věřícíh“ ze Svaté Hleny. Využila tedy zákona o osidlování neobydlené půdy v sousedním Bulharsku, na přelomu století ze Svaté Heleny odešla a v roce 1900 založila v severozápadním Bulharsku obec Vojvodovo.

Novou životní etapou pro některé banátské Čechy představovala tzv. reemigrace po druhé světové válce. Šlo o mezivládními dohodami umožněné a státem organizované přesuny zahraničních krajanů do Československa a jejich usídlení v pohraničí, kde dosud žili sudetští Němči. Během té doby opustila Svatou Helenu téměr poloviny jejích obyvatel, větší část z nich tvořili členové baptistického sboru. I zde přitom zůstala patrná odlišnost obou hlavních náboesnkých skupin. Nekatolíci mířili do měst (Cheb, Lovosice), kde vytvořili dodnes trvající sbory vlastní církve, katolíci naproti tomu dávali přednost usídlení na venkově, nikdy podobně uzavřenou komunitu nevytvořili a splynuli s okolním obyvatelstvem.

Další vlnu odchodů Čechů z Rumunska přinesl listopadový převrat roku 1989, umožnující individuální odchody rumunských Čechů do České republiky, kterých využívá především mladší generace. Tato tzv. reemigrace 90. let trvá dodnes.

Neco P. NECOV: Dějiny Vojvodova, Vesnice Čechů a Slováků v Bulharsku, Občanské sdružení Vojvodovo, Plzeň 2006 http://dejiny.nln.cz/archiv/2006/082006-44.html



---

Počet shlédnutí: 30