Česká republika je již několik desetiletí zemí, do které přichází velký počet vietnamských občanů. Protože se jedná o delší časový úsek, musíme brát v potaz, že je rozdíl mezi Vietnamci, kteří se v České republice narodili, a mezi těmi, kteří se sem přistěhovali. Ti přistěhovalí mají možnost srovnávat jednak Vietnam s Českou republikou, ale stejně tak mohou posoudit i vývoj a změny u nás. Vietnamci, kteří se u nás narodili, mohou pouze posuzovat vývoj u nás. Vyvstává zde otázka, zda již považují Českou republiku za svůj domov, či za „nástroj„ pro vzdělání, nahromadění peněžních prostředků na následný odjez zpět do své vlasti? A to je i základní otázka této práce. Dále je práce zaměřena na názory Čechů na Vietnamce žijící na území České republiky.

Cílem této práce je zjistit, jak se v posledních letech vyvíjela situace vietnamské komunity v České republice a jaké je jejich soužití s místním obyvatelstvem. Hlavními body výzkumné otázky je pohled Čechů na přítomnost Vietnamců, důvody imigrace, způsob a styl života a jejich další budoucnost v České republice. Snažíme se zde vystihnout generační a kulturní aspekty v danném časovém horizontu.

Pro zjištění potřebných údajů jsme dotazovali obě skupiny obyvatelstva, čili Čechy a Vietnamce. Jako stěžejní metodu pro sběr dat jsme u obou skupin použili kvalitativní metodu, kterou je neřízený rozhovor. Bylo vybráno několik málo respondentů z různých věkových skupin po celé České republice. Rozhovory s nimi trvaly okolo dvaceti až třiceti pěti minut. Kontakt probíhal jak osobním setkáním, tak formou audio rozhovoru s využitím výpočetní techniky a aplikace skype bez použití videorozhovoru. To mělo za následek znemožnění pozorování dotazovaného, jeho výrazy, chování a jiné projevy. Téměř ve všech případech jsme se setkali s krátkými strohými odpověďmi, a tudíž bylo nutné dotyčného „rozpovídat“ pomocí krátkých otázek.
Největší překážkou při tvorbě projektu byla časová neshoda jednotlivých členů týmu.

O vietnamské území a nadvládu nad vietnamským národem mělo zájem od 2. st. př. n. l. až k 19. st. n. l. mnoho národů. První národ, který si osvojil Vietnam, byla Čína, která si postupem času osvojila celé vietnamské území. Tehdy byly vzpoury proti Číňanům na denním pořádku. Číňané však naučili vietnamský lid využívat vodní bůvoly a pluh.

Dalším významným okupantem Vietnamu byla Francie, která v polovině 19. století využila příležitosti násilných vražd misionářů k infiltraci svých vojsk do Vietnamu. Celý jižní Vietnam byl postupně Francouzi dobyt. Francouzi se snažili získat celý Vietnam pod svoji moc. Proto v roce 1930 vznikla Komunistická Strana Indočíny pod vedením Nguyen Ai Quoc, nyní nazývaného Ho Chi Minh, oslovovaného „strejda Ho„. Komunistická strana Indočíny prohrála s Francouzi řadu bitev. S využitím guerrilové taktiky, jejíž součástí byly sabotážní akce a vyhýbání se otevřeným bitvám, došlo 21. 6. 1954 u Dien Bien Phu k poražení francouzských vojsk.

„Komunisti se rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými teroristickými a diverzními aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. K infiltraci do Jižního Vietnamu přitom používali tzv. Ho-Či-Minovu stezku: síť infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací“. (http://referaty-seminarky.liver.cz/valka-ve-vietnamu)
Neschopnost jihovietnamské armády zastavit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce jižního Vietnamu Ngo Dinh Diem proto musel po deseti letech opustit svou funkci. Podle názoru pana Truong Van Nghe, který tyto události zažil, se hovořilo o tom, že hlavním důvodem pro jeho odchod byla politická dohoda mezi USA a Francií, že USA postupně nahradí Francouze, což se také stalo.

„Tato válka mezi Vietnamem a USA byla jednou z nejtemnějších epizod tzv. studené války. Válka ve Vietnamu v letech 1964-1975 byla bezpochyby jedním z nejvážnějších konfliktů druhé poloviny 20.století. Její vyjímečnost spočívala mimo jiné i v tom, že to byla válka „v přímém přenosu“. Miliony lidí dennodenně sledovaly na obrazovkách svých televizorů to, o čem mohly dříve jen číst v novinách„. (http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1128)
„Díky neomezenému přístupu novinářů a fotografů na bitevní pole mělo mnoho z nich možnost vidět válku tak, jak ji dosud nespatřili. Po celé Americe tato válka plnila titulní stránky novin. Spojené státy zahrnovaly Jižní Vietnam penězi, zbraněmi i vojáky, aby zabránily šíření komunismu, alespoň toto tvrdili američtí prezidenti v období své funkce“. (http://warsite.wz.cz/index04.html)

„Přestože Spojené státy poslaly do Vietnamu více než půl milionu vojáků, musely v roce 1973 zastavit útoky a o rok později stáhnout všechny bojové jednotky a ukončit tak nejdelší válku ve své historii. Další dva roky působili v Jižním Vietnamu pouze už jen američtí poradci. 30. dubna 1975 ale severovietnamské tanky vjely do prezidentského paláce v Saigonu a znamenalo to tak definitivní konec války. Ve Vietnamu je tento konflikt dodnes známý jako americká válka„. (http://klubkapa.webgarden.cz/vietnamska-valka)

V období let 1954-1975, v době války proti USA, byl severní Vietnam v ekonomice slabší než jižní Vietnam. Komunistický režim na severu nedovoloval svobodné podnikání, a tudíž občané museli pracovat pro stát za měsíční příděl potravin. Všechen majetek patřil státu na rozdíl od jižního Vietnamu, kde byla možnost svobodného podnikání. Komunisté investovali většinu financí do budování armády. Stručně lze odvodit, že práce lidí na severu měla podpořit především růst armády. Situace na severu Vietnamu byla pro život obyvatelstva velmi krutá. Technologie a zbraně poskytovaly severnímu Vietnamu Rusko a Čína. Jih byl dotován USA se vším všudy (zbraně, technologie, vojsko, styl života, platy pro občany a členy jejich rodin, zaměstnání atd.).

Po r. 1975, kdy se vláda USA rozhodla ustoupit a opustit Vietnam, se sever a jih Vietnamu sjednotil do jednoho celku. Mnozí jižané směnili všechen svůj majetek za zlato a odešli za prací do ciziny (např. do USA, Francie, Kanady atd.), protože stát si v tu chvíli přivlastňoval majetky občanů. Dalšími důvody odchodu občanů z Vietnamu byl strach z pomsty severních obyvatel za podporu nepřátel a také to, že byly obavy, že nedokáží přijmout nový režim.

V r. 1989 inicioval komunistický režim ve Vietnamu změny, kdy stát postupem času rozděloval půdu a majetek občanům, a to postupně od severu až k jihu. Následně také bylo povoleno jejich svobodné podnikání. Cenu lidské práce a zboží však stát i nadále reguloval. Podnikatelé např. mohli nabízet své zboží jen za cenu nastavenou vedením státu, pěstovat či vyrábět konkrétní zboží určené pouze státem. Smělo se pěstovat, vyrábět, spotřebovávat a prodávat, nikoliv však hromadit za účelem pozdějšího prodeje. Porušení tohoto nařízení se trestalo zabavením zboží.

Vietnamská vláda také podepsala smlouvy s dalšími zeměmi o pracovních příležitostech pro vietnamské občany a to proto, že trh práce ve Vietnamu byl přesycený. Nezaměstnaní, ale kvalifikovaní občané, tak dostali možnost odcestovat do vybraných zemí za prací a také studiem. Zahraniční migraci tvořily dva typy migrantů. První byli řemeslníci, druzí bez kvalifikace. Nekvalifikovaní vykonávali například domácí práce, fyzické práce apod. Ti, kteří byli vyučeni konkrétnímu řemeslu, rovněž měli možnost pracovat v cizině.

O Vietnamcích je známo, že jsou velmi pilní, zruční, výkonní, rychle se učí, jsou vytrvalí, mají cit pro podnikání, umějí se začlenit a přizpůsobit novým situacím a způsobu života v cizím prostředí. Lidé ve Vietnamu prokázali mimořádnou odvahu a životní vytrvalost po celou dobu, kdy země byla napadená cizími vojsky, kdy byli nuceni bránit svoji vlast a svobodu. Mají smysl pro rodinu, která je pro ně vším, a podle toho se řídí heslem „všichni tě mohou podrazit, ale tvoje rodina nikdy“.

Přiliv Vietnamců do ČR se datuje od roku 1956, a to v několika vlnách. Tentýž rok přišlo několik jednotlivců a sto dětí, které postihla válka, na základě mezinárodní dohody obou států. Československo umístilo děti v Chrastavě, kde žily pohromadě spolu se třemi vietnamskými učiteli. To mělo za následek jejich pomalou adaptaci na českou kulturu. Většina z nich tu zůstala, aby pokračovala ve studiu a následně založila rodinu. V následujících letech pokračoval příliv malých skupin studentů. Vietnamská komunita se po roce 1967 rozrostla o dalších 2100 příchozích, většinou dělníků.

V lednu roku 1973 vládní delegace VDR navštívila Československo, aby zde vyjednala příchod deseti až dvanácti tisíc Vietnamců za účelem získání profesních zkušeností. Tento požadavek domácí stranu velice zaskočil. Nebylo totiž možné těmto požadavkům vyhovět okamžitě. Nastal problém se zabezpečením ubytovacích kapacit a učeben pro jazykovou výuku. Kvůli podobné problematice již vietnamské delegace navštívily Polskou lidovou republiku a následně odjely jednat do SSSR. Tento moment byl největším zlomem v historii migrace vietnamských občanů do tehdejšího Československa. Smlouvy se postupně uzavíraly v letech 1973, 1974, 1979 a 1980. Umožnily příjezd mnoha studentům, učňům, dělníkům a stážistům. Délka pobytu byla sjednána u učňů na sedm let a stážistům na čtyři roky s možností prodloužení. V roce 1980-1983 byl jejich počet největší, okolo 30 000 osob. Poté se začal snižovat na základě mezinárodní dohody až o jednu třetinu. V roce 1990 skončila platnost mezinárodní smlouvy. Ve druhé polovině 80. let obě strany začaly využívat dohodu pro svůj jednostranný užitek. Československo stále více přiřazovalo vietnamské občany na podřadná místa jako například dělníci v pásové výrobě, pomocné práce a jiná neodborná místa. Naopak na vietnamské straně vzniká možnost migrovat do zahraničí za peníze. Vize snadného výdělku v ČSSR dokonce přilákala kriminálníky.

Po roce 1989 došlo k nátlaku na imigranty, aby se vrátili zpět do Vietnamu. Bylo to z důvodu ekonomických změn, kdy se uzavíraly některé závody, které je zaměstnávaly. Nátlak však nebyl příliš důsledný a dřívější pobyt v Čechách jim tak umožňoval zůstat v republice a nebo i jinde v Evropě. Vzniklo několik možností, jak obejít nutnost návratu do VSR. Jednou z nejvíce užívaných byla možnost odcestovat do sousedních států obzvláště do Německa, kde si mohl vietnamský občan založit s českým občanem společnost s ručením omezeným a následně tak získat živnostenské oprávnění a dlouhodobý pobyt později změnit na trvalý.

1. Scelování rodin
2. Příchod z Německa, kdy jim byly ukončeny pracovní pobyty na základě pracovních smluv z doby NDR.
3. Příchod z jiných států například Polska, Maďarska ale nejvíce však ze Slovenska
4. Nelegální migrace z Vietnamu putovala přes Rusko, kde jednotlivci a malé skupiny pobyli v Moskvě až tři měsíce při čekání na další cestu do Maďarska. Po příchodu do Budapešti následoval většinou několikatýdenní pobyt jako příprava na překonání hranic slovensko-maďarských a česko-slovenských prostřednictvím kamionů.
   

Na toto téma vedl studii známý redaktor Petr Třešňák. Svůj výzkum nazval „VIETNAMCI, PŘÍŠTÍ ČESKÁ ELITA - I.„. Výzkum popisuje první příchod vietnamských obyvatel do ČSSR, jejich důvody a účely k následně trvalému působení zde v Čechách. Mezi první vlnou vietnamců byli studenti a postupem času dělníci. V dnešní době jde hlavně o podnikatelský záměr.
První část výzkumu zveřejnil na téma „Druhá generace už na tržištích prodávat nebude“, ve které popisuje mladší éru vietnamských studentů, jejíchž rodičové podnikají, aby umožnili svým dětem lepší budoucnost a život, než mají starší generace. Ve svém výzkumu dále popisuje, že vietnamští podnikatelé neměli v úmyslu zde pobývat dlouhou dobu. Jejich děti, narozené v Čechách a navštěvující české školy, jsou zvyklé na zdejší prostředí. A proto se jejich pobyt v Čechách o nějakou dobu prodlouží. Nechávají své děti studovat zde, protože všichni zastávají názor o kvalitě vzdělání v České republice.

Daniela Vrbová ve svém článku pod názvem „Situace Vietnamců v České republice„ zveřejnila, že Vietnamci v Čechách nejsou pevně organizovaní. Dále popisuje, podle Stanislava Broučka, že vietnamští občané mají individuální mentalitu.

Více se přikláníme ke článku redaktora Petra Třešňáka. Vietnamští obyvatelé jsou rodinného typu a vůbec nemají individuální mentalitu. Je to kolektivní kultura a pracují ve skupinách. Na tuto skutečnost poukazuje velká tržnice, která sídlí na Libuši. Zde se Vietnamci scházejí na různých oslavách, svatbách a nákupu zboží za účelem dalšího prodeje. Jinak taky nazvána malou Asií v Praze nebo v Čechách.

V praktické části jsme se zaobírali několika respondenty, kteří byli záměrně vybíráni z různých částí České republiky, a to tak, aby byly zastoupeny všechny věkové kategorie. Jako metoda dotazování, jak již bylo řečeno, byl vybrán neřízený rozhovor, který byl z části veden předem připravenými otázkami.

Počáteční otázka se zaměřovala na první kontakt s vietnamskými imigranty. Většina respondentů jednoznačně odpověděla, že Vietnamce poznali jako obchodníky s levným a nekvalitním zbožím. Někteří byli příjemně překvapeni snadno dostupným oblečením, někteří naopak neviděli přítomnost vietnamských obchodníků jako velký přínos české společnosti. Tento názor zastávala i paní Dagmar, která v nich vidí značnou konkurenci českým podnikatelům. „Vytěsnění mnoha podnikatelů a soukromníků z jejich obchodů a domů. Proti jejich cenám jsou drobní podnikatelé znevýhodněni. Tam, kde byly zavedené obchody, se postupně „roztáhli“ vietnamští podnikatelé. Ti sice mají nízké ceny, ale kvalita zboží a způsob prodeje-vnucování, přemlouvání a také způsob vyjadřování není ani uspokojující, natož dobrý nebo perfektní. Prezentace zboží je na velmi nízké úrovni. Přeplněné regály, zboží uložené na zemi nebo na krabicích, malé přeplněné prostory.“

Při otázce na pozitiva a negativa přítomnosti vietnamské menšiny se dotazovaní zaměřovali spíše na negativní pocity. Jejich myšlenky se opět točily kolem stánkového prodeje nekvalitního zboží. Jako například názor pana Davida: „Nejsem tak naivní, abych kupoval jejich naprosto nekvalitní a mnohdy i zdravotně nebezpečné výrobky! U elektroniky hrozí nebezpeční při používání (požáry a podobně), protože nejsou v souladu s platnými bezpečnostními normami. U oblečení zdravotní rizika vzhledem k obsahu nebezpečných látek. Jejich tržnice hyzdí města.“ Za další negativa uvedli stále se zvyšující počet Vietnamců v České republice a jejich vysoké skupovaní nemovitostí. Pozitiva vidí jen v poznání jiné, pro nás exotické kultury a hlavně vietnamské kuchyně.

Z výsledku dalšího zkoumání vyplývá, že všichni dotazování si plně uvědomují fakt, že Vietnamci vytváří své komunity. Někteří v tom vidí velký problém, který odůvodňují hlavně vyšší pravděpodobností trestné činnosti. Ostatním tento jev připadá přirozený. Partnerský vztah s Vietnamcem si nedokázal představit ani jeden z respondentů, jelikož se jedná o rozdílnou kulturu, s jinými zvyklostmi a také mají jiné požadavky na fyzickou krásu.

Z celkového pohledu na výsledky dotazování lze vyčíst fakt, že Češi nejsou přítomností Vietnamců příliš nadšeni. Většina v nich vidí obchodníky s nekvalitním zbožím a také jsou znepokojeni jejich stále se zvyšujícím počtem. Našly se tu ale i pozitivní názory, například slečny Jany, která říká: „Vietnamci mi ve své podstatě nijak nevadí. Podle mé zkušenosti se jedná vesměs o usměvavé a snaživé lidi, kteří jsou dobrými obchodníky. Samozřejmě jsem se setkala s opačným přístupem, ale všechno vychází ze skutečnosti, že každý člověk je individualita a podle toho se i chová a komunikuje s okolím.“

U našich vietnamských spoluobčanů jsme se především zaměřili na otázku kdy a z jakých důvodů přicestovali do České Republiky. Z odpovědí nám jasně vyplynulo, že Vietnamci k nám přicházejí v rané dospělosti. Důvody jejich příchodů jsou buďto studijní, nebo, jak je tomu u drtivé většiny, přicházejí za svými rodinami, které zde už nějakou domu působí. Většina Vietnamců se na nové prostředí samozřejmě těšila, ale realita prý byla docela odlišná, což nám potvrdil i pan Tran Trung Viet: „Celé dny jsem přemýšlel, jak bude vypadat nové okolí, ve kterém budu žít“, a dále popisuje zklamání: „Realita se velmi lišila od mých představ. Na jednu stranu jsem šťastný, že jsem s rodinou a na druhou stranu život zde vůbec není takový, jak si všichni ve Vietnamu představujeme“.

Většina z dotazovaných také přiznala, že hlavním vodítkem k opuštění jejich země byla vidina zlepšení své sociální situace. Paní Truong Thi Hang nám k tomu řekla: „Ve Vietnamu jsme žili ze dne na den a výplata stačila pokrýt domácí potřeby. Po příchodu do Čech jsem cítila naději na lepší život. I přesto, že jak já, tak i můj manžel jsme neuměli ani slovo češtiny a o svém synovi, kterému tehdy byly 4 roky, ani nemluvím“.

Případné soužití s českým partnerem si také nedokáží moc dobře představit, na vině je prý hlavně jazyková bariéra. Z toho je patrná jejich vůle k zakládání společných komunit, které jim zaručují větší kontakty mezi sebou.

V otázce trvalého setrvání v naší zemi už nebyly výsledky tak jednoznačné, přesto většina respondentů by se ráda vrátila do své vlastní země. Pan Viet říká: „V Čechách se cítím jako návštěva, a když někoho jdete navštívit, tak se taky jednou musíte vrátit domu“.

Celkově by se dalo říci, že Vietnamci k nám jezdí za účelem vydělat si nějaké peníze a poté se vrátit zpět do své vlasti. Většinou pracují ve skladech velkých obchodních řetězců, nebo prodávají zboží na tržnicích. Ovšem najdou se i výjimky jako třeba pan Dang Minh Tap, který nejprve přišel do naší vlasti za účelem vzdělání. Podruhé přišel, když dostal nabídku kvalifikované práce. Nyní má tři děti a v naší vlasti si připadá celkem zabydleně.

V této práci byla snaha zodpovědět otázku soužití mezi Čechy a Vietnamci v České republice, důvod jejich pobytu zde a plány do budoucna. Na základě dotazníků pokládaných jednotlivým respondentům z široké věkové skupiny a celé České republiky bylo zjištěno, že Češi jsou prozatím velice uzavření a nemají v oblibě přítomnost jiné kultury. To se ale postupem času může rapidně změnit důsledkem růstu nové generace, která tento fakt přijímá jako přirozenou součást jejich života.
Příjezd Vietnamců je ve většině případů důsledek snahy zlepšit jejich život. Proto se rozhodli pro příjezd do České republiky, aby zde změnili své životy. Starší generace bere přítomnost jako nástroj pro jeho zlepšení a v budoucnu se chce opět vrátit do Vietnamu. Kdežto mladší, která se tu narodila, bere ČR jako svůj domov a Vietnam jako zemi, do které se rádi podívají jako turisti.
Tento výzkum byl omezen časem, a tudíž nebylo možné obsáhnout více respondentů. Bylo by tedy vhodné sledovat tento vývoj v delším časovém horizontu a mít možnost porovnat názory dotázaného v průběhu jeho života.

[1] WELSH, Douglas. Úplná historie vietnamské války. [s.l.] : [s.n.], 1995. 176 s.

[2] Wikipedia: válka ve Vietnamu [online]. 11.1.2009 [cit. 2009-01-12]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_ve_Vietnamu>. http://nam.wz.cz/ostatni/historie.html

[3] KAŠPAR, et al. Vietnamská válka [online]. 2007 [cit. 2009-02-11]. Dostupný z WWW: <http://klubkapa.webgarden.cz/vietnamska-valka>.

[4] TRầN BìNH, Nam. Việt Nam trên đường phát triển [online]. 8.8.2006 [cit. 2009-01-12]. Dostupný z WWW: <http://www.tranbinhnam.com/binhluan/Phat_Trien_Kinh_Te_VN.html>.

[5] Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí [online] Stránky všech přátel Vietnamu, 31.5.2005 [cit. 2009-1-7]. Dostupný z www:<http://www.klubhanoi.cz/view.php?cisloclanku=2005040901>

[6] VRBOVÁ, Daniela. Situace Vietnamců v České republice [online]. c1996-2009 , 28.12.2001 [cit. 2009-02-04]. Dostupný z WWW: <http://www.radio.cz/cz/clanek/5885>.

[7] TŘEŠňÁK, Petr. VIETNAMCI, PŘÍŠTÍ ČESKÁ ELITA - I. [online]. c2003-2004 [cit. 2009-02-04]. Dostupný z WWW: <http://www.kudlanka.cz/50891_item.html>.

[8] Vietnamská válka [online]. 2005-2006 [cit. 2009-02-11]. Dostupný z WWW: <http://warsite.wz.cz/index04.html>.

[9] Válka va Vietnamu [online]. cxxxx [cit. 2009-02-11]. Dostupný z WWW: <http://referaty-seminarky.liver.cz/valka-ve-vietnamu/>.

[10] Vietnam [online]. x-5-1999 [cit. 2009-02-11]. Dostupný z WWW: <http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1128>.

• Popis respondenta
• Věk
• Pohlaví
• Nakupujete u Vietnamců? Proč?
• Jaký máte názor na přítomnost Vietnamců v ČR?
• Jaký jste měl(a) pocit z prvního kontaktu s nimi? Proč?
• Jaké máte dlouhodobé zkušenosti s nimi?
• Myslíte si, že tu zakládají samostatné komunity?
• Jaké vidíte největší pozitivum v přítomnosti Vietnamců v ČR?
• Jaké vidíte největší negativum v přítomnosti Vietnamců v ČR?
• Dokázal(a) byste si představit partnerský život s Vietnamcem(kou)?
• Shrnutí (celkový pohled na Vietnamce jako celek)

Jméno: Dagmar Jirásková
Věk: 51
Bydliště: Náchod
Zaměstnání: administrativní pracovnice

První zaznamenání přítomnosti Vietnamců v České republice nebylo pro paní Dagmar nijak příjemné. Podle jejího názoru začali vytěsňovat české obchodníky a podnikatele z obchodů.
Ve vietnamských spoluobčanech vidí hlavně obchodníky. Nakupuje u nich však jen zřídka. Nabízeným výrobkům moc nevěří, ale přesto jsou lákavé z finančního hlediska. Jejich přítomnost jí není zcela příjemná, jelikož si nemůže zvyknout na cizince u nás. A vidí v nich hlavně velkou konkurenci českým obchodníkům. „Vytěsnění mnoha podnikatelů a soukromníků z jejich obchodů a domů. Proti jejich cenám jsou drobní podnikatelé znevýhodněni. Tam, kde byly zavedené obchody se postupně „roztáhli“ vietnamští podnikatelé. Ti sice mají nízké ceny, ale kvalita zboží a způsob prodeje-vnucování, přemlouvání.. a také způsob vyjadřování není ani uspokojující, natož dobrý nebo perfektní. Prezentace zboží je na velmi nízké úrovni. Přeplněné regály, zboží uložené na zemi nebo na krabicích, malé přeplněné prostory.“
Za jediná pozitiva vidí možnost sociálně slabších rodin nákupu textilních výrobků a částečné setkání s asijskou kuchyní. Dále je přesvědčená, že zde zakládají samostatné komunity, což pokládá za přirozené. Při otázce na možné partnerské soužití s Vietnamcem paní Dagmar odpověděla, že to rezolutně odmítá. Nedovedla by se sžít s vietnamskou kulturou a zvyklostmi. Ani vzhledově ji vůbec nepřitahují.
Celkový pohled na Vietnamce shrnula takto: “Národ jako každý jiný, ale ráda bych se s nimi setkala v jejich zemi, ale ne v takovém počtu v Čechách. Byla bych radši, kdyby se jejich počet v republice podstatně zmenšil. Jejich tržnice a obchody mi docela vadí. Také si myslím, že mnoho požárů, vražd a jiných násilností by nebylo, kdyby si tato komunita nevyřizovala své účty. A nejen mezi sebou,ale i s jinými přistěhovalci. Přece jen to je jiná mentalita, kultura, zvyky a způsob života.“

Jméno: Ing. David (respondent si nepřál zveřejnit celé jméno)
Věk: 33
Bydliště: Praha
Zaměstnání: specialista přes odpady a kvalitu zboží ve velkoobchodním řetězci

Při rozhovoru s panem Davidem bylo možné již od začátku vycítit značné antipatie k Vietnamcům, respektive k většině menšin žijících na území České republiky. První kontakt s vietnamskou menšinou vyhodnotil jako rozhodně negativní a o obecném názoru odmítl hovořit, jelikož je podle jeho slov v rozporu s právním řádem ČR.
Také on vidí ve většině Vietnamců obchodníky. Při otázce zda u nich nakupuje, odpověděl velmi upřímně: „Ne, nikdy! Nejsem tak naivní, abych kupoval jejich naprosto nekvalitní a mnohdy i zdravotně nebezpečné výrobky! U elektroniky hrozí nebezpeční při používání (požáry, a podobně), protože nejsou v souladu s platnými bezpečnostními normami. U oblečení zdravotní rizika vzhledem k obsahu nebezpečných látek. Jejich tržnice hyzdí města.“
Pozitiva na přítomnosti Vietnamců pan David nenašel žádná, jako negativa vidí fakt, že se jedná o úplně jinou mentalitu a že zde zakládají komunity, kde bují organizovaná trestná činnost, která se zaměřuje hlavně na padělání značkových výrobků. Při zmínce o teoretickém partnerském soužití odpověděl velmi negativně. Dle jeho slov se jedná o naprosto jinou kulturu a mentalitu, to by nikdy k ničemu dobrému nevedlo.
Při celkovém shrnutí jeho vztahu k Vietnamcům a jejich kultuře opakoval již jím prezentované skutečnosti a tudíž celkový negativní postoj.

Jméno: Petr Novák
Věk: 22
Bydliště: Lanškroun
Zaměstnání: student

S Vietnamci přišel poprvé do styku jako s obchodníky, když mu rodiče v dětství kupovali oblečení. Podle jeho slov z toho tehdy ještě neměl rozum, tudíž nepohlížel na Vietnamce jako na příslušníky cizí, pro nás z části exotické kultury. Svůj vlastní názor si tedy ucelil až o pár let déle.
Také on nyní v těchto lidech vidí hlavně obchodníky a to nejen s textilem, ale poslední dobou i s nemovitostmi. „Normálně nakupuji jinde, ale například boty si kupuji u nich. Mají nekvalitní zboží. Boty na sport stačí koupit od nich, jinak normální boty bych si od nich nekoupil. I kdyby prodával Čech, tak by to můj názor nezměnilo. Důvodem je nekvalitní zboží.“
Za pozitivum a zároveň i negativum by pan Petr označil právě již zmiňovaný prodej textilních výrobků. Jejich nízké ceny umožňují nakoupit potřebné oblečení mnoha lidem, kteří nedisponují velkým množstvím finančních prostředků. Zároveň se však na náš trh dostává velmi nekvalitní zboží, které může být i zdravotně závadné. Jako příklad uvedl padělané alkoholické a tabákové výrobky. Podle jeho názoru je fakt, že Vietnamci vytvářejí komunity, naprosto přirozený. Tyto komunity jsou velice uzavřené a jakýkoliv kontakt s těmito lidmi člověk může navázat snad jen přes kamaráda ze školy. Při otázce na eventuální partnerské soužití pan Petr odpověděl takto: “Zatím to přesně nedokážu říci. Na rase mi moc nezáleží, ale Vietnamky pro mne nejsou moc přitažlivé, i když záleží na jedinci. Jazyková bariéra by mi celkem vadila.“
Celkový názor na vietnamskou komunitu na území České republiky není příliš pozitivní, ale jak sám uznává, je velmi ovlivněn negativními osobními zkušenostmi.

Jméno: Jana (respondent si nepřál zveřejnit celé jméno)
Věk: 22
Bydliště: Tachov
Zaměstnání: studentka

Přítomnost Vietnamců zaznamenala v průběhu let, kdy se postupně rozrůstala jejich obchodní síť v městě jejího bydliště. Žádné negativní pocity vůči nim nepociťovala, naopak měla radost z lehce dostupného zboží.
U vietnamských obchodníků stále nakupuje. „K Vietnamcům chodím nakupovat stále. Aspoň u nás se celková kvalita jak zboží, tak i celkového vystupování a komunikace výrazně zvýšila. Po stánkovém prodeji již není ani památky, všichni se přestěhovali do kamenných prodejen a již se s nimi dá celkem lehce domluvit česky.“
Za negativum slečna Jana označila až přespříliš vysoký počet vietnamských obyvatel v ČR. Dle jejího názoru to na některých místech naší vlasti vypadá už spíše jak ve Vietnamu. Pojem vietnamská menšina začíná pomalu ztrácet svůj význam. Připadá jí přirozené, že kulturně spjatí lidé v cizí zemi vytvářejí komunity. Měli by se však snažit normálně začlenit mezi ostatní obyvatele a ne se napořád uzavírat mezi svými. Partnerský vztah s Vietnamcem si neumí představit. V celkovém pohledu by si vztah s kteroukoliv cizí kulturou nejspíš pořádně rozmyslela. V dlouhodobém vztahu by kulturní rozdíly mohly nastolovat řadu překážek.
Při otázce na závěrečné shrnutí odpověděla takto: „Vietnamci mi ve své podstatě nijak nevadí. Podle mé zkušenosti se jedná vesměs o usměvavé a snaživé lidi, kteří jsou dobrými obchodníky. Samozřejmě jsem se setkala s opačným přístupem, ale všechno vychází ze skutečnosti, že každý člověk je individualita a podle toho se i chová a komunikuje s okolím.“

Jméno: Ing. Vladimír Papež
Věk: 50
Bydliště: Pacov
Zaměstnání: vedoucí střediska stavební firmy

První kontakt pana Vladimíra se uskutečnil během jeho studií na vysoké škole, když jeden rok bydlel s vietnamským studentem na koleji. „Byl to takový náš otec, protože mu bylo asi 33 let, ale jinak jsem s ním problémy neměl.“
Pro pana Papeže představují vietnamští spoluobčané především obchodníky, ovšem on u nich nerad nakupuje. Jak sám říká: „To už musí být hodně zle, abych u nich něco kupoval. Jejich zboží mi totiž připadá nekvalitní“.
Jako pozitivum označil především jejich pracovitost a ochotu, a také mu připadají nenároční. Negativa jsou podle jeho slov následující: „Berou práci našim lidem. To ovšem není přesné vyjádření, naši lidé by takto a za takovýchto podmínek nepracovali. Dále se mi nelíbí zakládání jejich komunit. Mám obavy, že začnou vytlačovat české občany z jejich pozic“. V otázce partnerského soužití je také hodně skeptický a společnou domácnost s Vietnamkou si představit nedokáže.
Jeho celkový názor na vietnamskou komunitu shrnoval podstatě dříve řečené. Byl by raději, kdyby tady nebyli, ale ví, že tomu nelze zabránit. Sám je nevyhledává.

Jméno: Martin Prokop
Věk: 21
Bydliště: Lukavec
Zaměstnání: student

Sám osobně si na svůj první kontakt nepamatuje a jak říká: „Nevybavuji si nic, co by stálo za řeč, nebo čemu bych přikládal význam.“ Ovšem domnívá se, že jeho první kontakt s nimi byl, asi jako u každého občana jeho věku, když mu rodiče u nich kupovali levné oblečení.
Na otázku, zda u Vietnamců nakupuje, odpověděl, že ne, ale je to spíše proto, že styl jeho oblékání není v jejich sortimentu. Zároveň řekl, že elektroniku by se u nich také bál nakupovat.
Na otázku pozitiv odpověděl takto: „Myslím, že můžou pozitivně ovlivňovat naši kulturu a přinést do ní něco nového, např. vznik orientálních obchodů, vietnamskou kuchyni, atd. Zároveň si myslím, že sociálně slabší spoluobčané mají díky Vietnamcům snazší přístup k levnějšímu oblečení.“ Jako hlavní negativum shledává podíl na trhu s padělaným zbožím, ale jak sám říká: „toto nelze generalizovat na Vietnamce obecně“. Sám osobně nevidí problém v tom, kdyby jeho partnerka měla být Vietnamka.
Celkově shrnul svůj pohled na Vietnamce asi takto: „Osobně nevidím žádný rozdíl mezi nimi a příslušníky jiných minoritních skupin v ČR. Nemám s tím žádný problém. Myslím si, že jsem s nimi spokojen zhruba stejně jako s jakýmkoliv jiným spoluobčanem. tzn. člověk od člověka.“

• Jméno
• Pohlaví
• Bydliště
• Věk
• Rodinný stav
• Kolik vám bylo let při příchodu do ČR?
• Do jaké sociální skupiny ve Vietnamu spadáte?
• Co vás vedlo k příjezdu do ČR a proč zrovna ČR?
• Jak jste přijel(a), měl(a) jste tu nějaké zázemí?
• Jaké jste měl(a) očekávání od ČR?
• Plánoval(a) jste tu budoucnost? Případně na jak dlouho?
• Jaká byla realita (ubytování, pracovní zkušenosti, osobní zkušenosti atd.)?
• Jaký byl vývoj v ČR (např. jak se měnily vaše zvyky a postoje, jak se měnilo okolí k vám)?

Jméno: Tran Trung Viet
Pohlaví: muž
Bydliště: Kladno
Věk: 24 let
Rodinný stav: svobodný

Ve svých osmnácti letech přiletěl do ČR za svou rodinou, která zde podniká už delší dobu. Ve Vietnamu nedokončil vysokou školu a myšlenka odcestovat do ciziny ho tehdy velice lákala. Vybral si Českou republiku, protože zde má rodinu. Před odletem na nic jiného nemyslel, než na příbuzné a na to, jak budou opět pohromadě. Představa o novém životě ho před odletem dělala stále zvědavějším. Povídá: „Celé dny jsem přemýšlel, jak bude vypadat nové okolí ve kterém budu žít“ a dále popisuje zklamání „Realita se velmi lišila od mých představ. Na jednu stranu jsem šťastný, že jsem s rodinou a na druhou stranu život zde vůbec není takový, jak si všichni ve Vietnamu představujeme“.
Respondent nyní podniká se svojí rodinou a sdílí s nimi společné bydlení. Na trvalém životě v Čechách zatím neuvažoval. Povídá, že v České zemi je málo vietnamských holek a na styl života si nemůže zvyknout. Popisuje své pocity: „V Čechách se cítím jako návštěva, a když někoho jdete navštívit, tak se taky jednou musíte vrátit domu “.
Na otázku týkající se českých holek odpověděl: „České holky se mi velice líbí, ale neoženil bych se s nima, protože by se nedorozuměla s mojí rodinou a hlavně se mnou“.
Z předchozí odpovědi je zřejmé, že dotyčný sotva ovládá češtinu na základní úrovni.

Jméno: Truong Thi Hang
Pohlaví: žena
Bydliště: Praha
Věk: 37 let
Rodinný stav: vdaná a má 1 dítě

Na pozvání své sestry a švagra přiletěla do Čech se svým manželem a synem. Tehdy ji bylo dvacetpět let a její představa o životě v ČR byla zatím nejkrásnějším snem. Měsíc po příletu se její sen začal rozpadat.
Ve Vietnamu žili v chudobě a museli šetřit každý „dong“ (vietnamská měna) na horší časy, které mohly přijít. Práce ve zlatnictví a vedlejší činnost zaměřená na zpracování zlata, však stačila jen na živobytí.
Dále dodává: „Ve Vietnamu jsem žili ze dne na den a výplata stačila pokrýt domácí potřeby. Po příchodu do Čech jsem cítila naději na lepší život. I přesto, že jak já, tak i můj manžel jsme neuměly ani slovo češtiny a o svém synovi, kterýmu tehdy byli 4 roky, ani nemluvím“. Po úspěšném ukončení vysoké školy jejího syna plánuje návrat do své vlasti a tam také strávit zbytek svého života.

Jméno: Dang Minh Tap
Pohlaví: muž
Bydliště: Praha
Věk: 57 let
Rodinný stav: ženatý se třemi dětmi

Pan Dang Minh Tap do Čech zavítal vícekrát. V osmnácti letech přijel do Čech, když dostal stipendium na vysoké škole Tomáše Baťi ve Zlíně. Později, po dokončení vysoké školy, se vrátil do Vietnamu. Po návratu do své vlasti odešel na vojnu a po dvou letech se oženil s místní kráskou.
Podruhé a také naposled přicestoval do ČR za účelem kvalifikované práce. Firma, která vyráběla pneumatiky do aut, ho zaměstnala jako tlumočníka pro své vietnamské zaměstnance.
Nyní je bez zaměstnání, pomáhá své manželce v podnikání a vyřizuje jí administrativu a stará se o domácnost. Z rozhovoru lze poznat, že tento respondent je velmi vzdělaný člověk, který nedokázal nebo nechtěl využít příležitosti, které se mu v životě naskytly.


Počet shlédnutí: 107