Bosna a Hercegovina – Sarajevo, Mačino Brdo

7. 7. - 21.7. 2008 Sarajevo, Banja Luka, Prnjavor, Mačino Brdo, Nová Ves, Priedor

Když projíždíte dnešní Bosnou, zmocní se vás roviny. Bouchání pražců tamní železnice je monotónní a plochy poseté továrními komplexy, které už dávno nefungují, působí jako nekončící pásmo němých filmů. Prostor pro zpětnou vazbu a čas. Nejchytřejší kecy mi nikdy nešly přes prsty, akademici proto prominou. Vybrat dvě místa s rozličnými charakteristikami a ty pak srovnat, zdálo se mi nejlépe schůdnou cestou pro nastínění nálady, která v Bosně v současné době panuje.

První zářez do paže a na jeho konci Sarajevo. Architektonický skvost. Tedy pokud budeme mluvit v tencích výrazně muslimského centra. Do roku 1991 bylo ve střední části Sarajeva kolem 77 mešit, ale dnes je jimi centrum doslova přeplněné. Když jsem se ptal, proč tomu tak je, bylo mi stroze odpovězeno, že v tom má „své zájmy Saudská Arábie.“ Dokonce dochází k jakýmsi populistickým letákovým kampaním typu „Jak se stát správným muslimem“apod. O silném kontrastu marginální linie periferie, která je nábožensky rozdělena na dvě strany, je také celkem zajímavé přemýšlet. Na jedné z nich jsou srbské komunity ortodoxních křesťanů, které početně mnohonásobně převyšují muslimové. Katolická konfese je zde minimální. Stoupající agresivita muslimské části obyvatelstva – především pak v oněch předměstích, je víc než patrná. Křesťané se stěhují na druhou stranu města, kde se shlukují do větších komunit, nebo emigrují úplně. Co se Čechů týče, těch si v Sarajevu poměrně dost cení a stále platí, že především u bosenské inteligence mají jakési „výsadní“ postavení spojené s úctou a obdivem. V době, kdy se rakousko-uherské území rozrůstalo východním směrem (1878), datujeme první příchody českých emigrantů. Jednalo se především o úředníky, odborníky z řad strojařů, řemeslníků, ale přicházeli také umělci a architekti. Slavná jména plynou jako voda v Miljačce (která Sarajevem protéká), ale nás zajímala především krajanská činnost.

V Sarajevu jsou dva krajanské spolky – Sněžka a Česká Beseda Sarajevo. Členů mají poměrně dost na to, aby se něco dělo (a taky že se děje – oslavy českých svátků, občasné divadla, ediční činnost spojená s vydáváním krajanského občasníků, výstavy, koncerty, slavnostní večeře), ale česky zde mluví už málokdo. Velký počet obyvatel města, vysoká míra asimilace, ztráta povědomí o češství, znalost češtiny na bodu mrazu. Na oko by se zdálo, že se jedná o centrum „TOHO VŠEHO“, ale skutečnost je naprosto odlišná. Přes poměrně velké množství kulturních akcí a nemalé úsilí českého konzulátu, který se snaží probudit zbytky Čechů ke kulturnímu život, není situace zrovna nejlepší. Nynější krajanská generace nezadržitelně stárne (věkový průměr nad 60 let), jazyk neumí a nové generace zřejmě nepřijdou. Řada lidí během války, ale i po ní emigrovala a to především z důvodu nízkého pracovního uplatnění. Neustále se zhoršující vztahy mezi křesťanským a muslimským světem a pocit ohrožení na životní úrovni obyvatelstva nepřidají. A tak se vlastně čeká na zánik generace, po které již žádná jiná zřejmě nepřijde. Mladých příliš mnoho není, a jestliže nějací jsou, jedná se převážně o české ženy, které se do Bosny provdaly a žijí zde, aniž by se nějakým výraznějším způsobem organizovaly. „Kde nic není, ani smrt nebere“, říkal jsem si, když jsme Sarajevo po 4 dnech opouštěli.

Posun v čase. Sucho je konstantní a tropické vedra trápí středoevropany víc, než by si byli pomysleli. Cesta je klikatice – zmije, která se vyhřívá na tom nejkrásnějším kusu země vprostřed člověkem nezdolané krajiny. Vlaky se pomalu sunou, snově se kolíbají a jejich chodby praskají ve švech. Propocené košile drážních dělníků a všude přítomný pach laciného tabáku jsou jen drobnými rekvizitami. Otevíráme okna a z krajiny si ukrajujeme jako z mléčné kaše. Po několika hodinách dorážíme do Mačina Brda – tiché vesnice poblíž Prnjavoru, kterému se až do občanské války pro velký počet národnostních menšin přezdívalo „Evropa v Evropě“.

Mačino Brdo má stále něco přes 50 obyvatel českého původu. Češi sem přišli kolem roku 1898 na popud rakousko-uherské vlády, která zde přislíbila pozemky. Jiná část původního obyvatelstva pocházela z ukrajinské Volyně, odkud odešli buď z majetkových důvodů, nebo proto, že odmítli přejít na pravoslavnou víru. V místech, kde dříve nebylo nic, krom hlubokých lesů, tak během jednoho roku díky tvrdé práci českých emigrantů vyrostlo několik chalup a člověk se snažil podřídit si přírodu. Tak jako dnes, většina lidí žila v závislosti na půdě a dobytku. Spolek Česká Beseda Mačino Brdo byl založen ihned po příchodu a část jeho historického odkazu, v podobě slavení českých svátků a tradic, přetrvala dodnes.

Krom tradičních katolických svátků se slaví rovněž Sv. František nebo masopustní týden, který je pravidelně spojován s průvodem a maškarním bálem, kterého se účastní i jiné krajanské komunity.

Jistý čas zde byla snaha ze strany předsedy Emila Bočka vydávat ročenku, která by mapovala roční události besedy, ale pro nízký zájem ostatních krajanů toho po dvou letech zanechal. Jiné krajanské aktivity se zde v podstatě neobjevují. Do roku 2003 fungovaly kursy českého jazyka v nedalekém Prnjavoru, ale pro stále klesající počet účastníků, byly přerušeny. Rovněž místní kapela, kterou se p. Boček snaží opět dávat dohromady, přerušila svojí činnost.

Problémem se tak stejně jako v Sarajevu jeví především stárnutí současné generace. Ta má však (na rozdíl od krajanů v Sarajevu) potencionální šanci, že ji mladá krev nahradí. Zda-li se tak stane, ale nedovede odhadnout. Řada mladých odchází do měst za vzděláním, prací a zpátky se již nevrací. Z rozhovorů, které jsme s p. Bočkem vedly, jsou pak patrné především dva rysy – konkrétní krajanská činnost (vydávání tiskovin, jazykové kurzy, pořádání pravidelných kulturních akcí) je neatraktivní jak pro jeho vrstevníky, tak i pro mladší generaci. Tím, že je zde možnost odejít do města, přestává být vesnický život zajímavým a mladou populaci zde nic nedrží. Staří, jak sám dodává „se rádi sejdou nad sklenkou, popijí, zazpívají, ale dál to nejde a sám pro sebe to dělat nebudu.“



Počet shlédnutí: 68