Uživatelské nástroje
I naše výzkumná chorvatská skupinka číslo 2, ve složení Kohlová, Kopeček, Mrázová dorazila zpět do domoviny… a má nutkavou touhu se o útržkovité zážitky podělit s ostatními Výprava byla opravdu velmi bohatá na zážitky a musím říct, že se jedná o zkušenost,která je k nezaplacení a člověk, který se projektu nezúčastnil, asi nepochopí, co se pod tím skrývá..
Nelze samozřejmě říct, že to bylo jenom krásné a bezchybné, kdepak, jsme pouze a jen lidé, tudíž ponorka, opice, nepříjemnost, protivnost a jiné nedobré podnebí se i mezi námi občas vyskytlo ( a musím bohužel přiznat, že až na tu opici jsem těmito stavy často oplývala já, nicméně Peťa mi dost výrazně konkuroval, a tak jsme si užili i dosti vypjaté chvíle, ale nakonec jsme všichni ve zdraví přežili a k žádnému fyzickému vyřizování si účtů nedošlo).
Do Chorvatska jsme se vydali na velkolepou akci chorvatských Čechů, zvanou Dožínky. Věřili jsme, že je to velmi dobrá příležitost k navázání kontaktů či přinejmenším k nasátí slavnostní atmosféry. Je potřeba říct, že jsme asi každý odjížděl s určitými romantickými představami, ale realita byla alespoň v našem případě poněkud odlišná (musím ale zdůraznit, že pouze a jenom na začátku, po zapadnutí do jejich koloritu se situace výrazně vylepšila). Vypravit se na Dožínky byl vskutku velmi dobrý nápad a musím za ni naši skupinku pochválit. Pravdou je, že to bylo poněkud složitější se synchronizací, neboť naše třetí členka týmu v době našeho odjezdu do republiky Chorvatsko, brázdila turistické stezky na Islandu, nicméně se k nám úspěšně připojila poslední den Dožínek a to v neděli 20.7.
Dožínky jsou velkou akcí, která se koná jednou za dva roky vždy v jiné české vesnici. Je to opravdu veliká událost a přípravy často trvají oné dva roky, když se daná vesnice dozví, že bude jejím pořadatelem. Přestože být pořadatelem Dožínků je veliká prestiž, souvisí s tím také velké množství práce, zodpovědnosti, a proto se některé vesnice pořadatelství dobrovolně zříkají (například Mezurač), neboť není v jejich silách událost takových rozměrů vůbec zorganizovat. Tento rok se Dožínky konaly v lázeňském městečku Daruvar, které platí za baštu českých krajanů. Aby nedošlo k omylu, Češi tvoří pouze 18% celkového obyvatelstva (přičemž lidí hlásící se k české národnosti rok od roku ubývá), nicméně jsou tu zastoupeny všechny důležité orgány, jenž se starají o českou národnostní menšinu v Chorvatsku. V Daruvaru nalezneme veliký, krásný a nově opravený Český národní dům, jehož součástí je základní škola Jana Amose Komenského, mateřská škola Ferdy Mravence, vydavatelství českého týdeníku Jednota, kanceláře ředitelky Svazu Čechů v Chorvatsku a v neposlední řadě zde má své místo také poslankyně chorvatského parlamentu pro českou a slovenskou národnostní menšinu paní Zdeňka Čuchnilová. O tom, že jsou Dožínky opravdu velice prestižní záležitostí svědčí i fakt, že byli přítomní velmi důležití a vlivní lidé. Dožínku se zúčastnil například český velvyslanec v Chorvatsku Karel Kűnhl s chotí ( angažoval se velice dlouho i v české politice), chorvatský ministr turismu, místopředseda města Daruvar pan Rohlík, jenž je také Čech, generální ředitel hasičských záchranných sboru pan M. Štěpánek atd.
Dožínky jsou akcí, která trvá celý víkend, je plná programů, kde své umění ukazují všechny české besedy v Chorvatsku, což počtem dělá 26. Besedy se sjedou a celý víkend publikum baví svým uměním a to především tancem, zpěvem za doprovodu dechovky. K vidění je směsice krásných, upravených a přenádherně barevných krojů, lidového umění, folklóru, tradicí v oblasti zemědělství respektive sklizně. Návštěvníci nepocítí pocit hladu, neboť většina žen v jednotlivých českých vesnic několik nocí nespí a peče všechno možné a to podle dodnes udržovaných českých receptů. K dobrému jídlu hrají české písničky v podání nadaných muzikantů z jednotlivých česko-besedních dechovek ( ovšem pozor, ne každá česká beseda má vlastní dechovku). Dožínky bych doporučila navštívit všem bez ohledu na to, jestli se člověk účastní či neúčastní projektu Krajané. Takže pamatujte: v roce 2010 hurá na Dožínky. Musím říct, že mi přišlo velice paradoxní to, že já ačkoliv Češka jako poleno vůbec neznám tyto tradice, které jsou pro naši zem charakteristické. Neznám tance, písně, různé druhy krojů, pravidla pro účesy dívek atd. Kdežto lidé žijící v zemi vzdálené nějakých 700km od ČR, navíc lidé, kteří nejsou těmi původními Čechy, kteří do Chorvatska přišli, tyto zvyky stále udržují a jsou hrdí na svůj původ. To mi přišlo hrozně hezké. Pravdou zůstává ( musím to zmínit, jinak bychom se dostali s Peťou do křížku, neboť on jako Moravák by to jistě nepřekousnul), že se tyto tradice stále živě udržují, nicméně jsou k vidění na Moravě a Slezsku a v Čechách jen velice ojediněle. Přijde mi, že se Čechy snaží až moc „pozápadovadět se “, což je škoda, ale jedná se asi o přirozený vývoj, ovšem vidět Dožínky bylo opravdu inspirativní a krásné !!!
Setkali jsme se se spoustou zajímavých lidí, kteří byli velmi ochotní, bez jakýchkoliv problému s námi spolupracovali, snažili se nám co nejvíce vyjít vstříc a určitě jsme získali mnoho cenných informací se kterými se snad budeme moci v připravované publikaci s ostatními podělit. I přesto, že nám příliš nepřálo počasí, jsme každý den s novým elánem objížděli české besedy a snažili se toho co nejvíce načerpat. Musím ale říct, že v Chorvatsku nefunguje to, že by si Vás někdo pozval domů a nechal vás u sebe pár dní žít. Je to zde do jisté míry poněkud formální a to především v těch větších městečkách, tudíž jsme neměli možnost proniknout do intimní zóny krajanů, vždy jsme s nimi strávili pouze pár hodin, kdy jsme snažili sehnat a sebrat co nejvíce relevantních a validních skutečností. Bylo to také dáno tím, že jak už jsem zmínila, v Chorvatsku je aktivních 26 českých besed, přičemž „výzkumníků“ bylo pouze 7, tudíž nás dost výrazně tlačil čas a nutnost pokrýt co největší počet vesnic. Nepodařilo se pokrýt všechny vesnice, neboť na to by bylo potřeba výrazně více času a bohužel také finančních prostředků, nicméně naše skupinka dostála svému závazku a udělala 10vesnic, které si před odjezdem vytyčila. Musím také říct, že kdybychom neměli k dispozici auto, naše práce by byla zcela neproveditelná. Doprava je v oblasti velice špatná, někde není dostupná vůbec a vzhledem k větším vzdálenostem mezi některými vesnicemi, bychom bez automobilu nemohli vůbec existovat.
Mám v hlavě takových věci, se kterými bych se chtěla podělit, ovšem to bych popsala velké množství stránek, navíc jsou mé myšlenky neuspořádané a jedna vzpomínka hned asociuje další a text je proto chvílemi dost chaotický, proto to dál nebudu prodlužovat.
Co se týče jakési příslušnosti k české národnosti, je to velmi různé. Záleží na každé jednotlivé vesnici. Někde jsou lidé velmi hrdí na svůj původ, chtějí za každou cenu udržovat české tradice, folklór i český jazyk, někde tato touha byla také důvodem pro založení české besedy (například v malé, zapadlé vesničce Tréglava. Její předsedkyně Alenka Havelková, velice schopná, aktivní a dobrosrdečná žena může být na svou práci náležitě hrdá. Takto oddaných lidí se v dnešní době už moc nevidí. Nutno podotknout, že svoji práci předsedkyně vykonává zcela zdarma, tudíž ji k tomu opravdu váže silný, osobní vztah), ovšem existují i takové besedy, kde činnost jejich členů není příliš aktivní, zájem upadá, čeština se vytrácí ( Daruvarský Brestovec), mladí odcházejí do měst, členové stárnou, vytrácí se elán, morálka a disciplína. Dokonce v jedné vesnici ( Velké Zdence, přičemž česká beseda nese název Velké a Malé Zdence) padl i ten názor, že beseda jednoho dne zcela zanikne z důvodu nedostatku zájmu. Nicméně všude se bez problémů domluvíte česky – lidé řeč nezapomněli – důvodem je také možnost navštěvovat české základní školy nebo alespoň fakultativní kurzy češtiny. Ve většine případů se česky mluví i doma v rodinách, nicméně faktem zůstává, že mladí mluví čím dál tím méně a je někdy velmi těžké se vyjádřit. I starší lidé mají češtinu, sice velmi dobrou, nicméně kořeněnou chorvatským přízvukem, což je ale naprosto pochopitelné a nelze jim to vyčítat. Někdy mají i jiné výrazivo, což je přirozený vývoj, kdy prochází různými obměnami. ( příklad šáteček – je u nás pečivo nebo malý šátek, v Končenicích, což je vesnice s nejvyšším počtem českého obyvatelstva je šáteček KAPESNÍK). Ve vesnici Mezurač, která leží v jiném županství (něco jako kraj u nás) než-li Daruvar, můžeme pozorovat silný vliv chorvatštiny, ani rodina spolu v češtině nekomunikuje, tudíž někdy bylo pro předsedu tamější české besedy pana Velibora Potužaka těžké najít správná slova. Konfese: drtivá většina katolíci, malé procento evangelíků, ale je pravda, že první Češi, kteří do Chorvatska odešli, byli převážně vyznáním evangelíci.
Je toho moc.. Ale bude lepší, když se to nějak utřídí, neboť můj text působí jako naprostý galimatyáš. Nicméně snad jsem Vám alespoň trochu poodkryla zážitky z naší cesty po Chorvatsku.
R.Mrázová
Počet shlédnutí: 44