Osudy Boromejek v jedné kapitole nedávných dějin

Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

Tato práce je zaměřena na Kongregaci Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, konkrétně na období, ve kterém měly veškeré náboženské organizace značné problémy, a to na období komunismu na našem území. Dále je zde zmíněna i současnost, jak sestry žijí, čím se zabývají a jestli stále vykonávají činnosti jako před nástupem KSČ nebo zda se něco změnilo a také jak je ovlivnilo omezení činnosti z let 1948 – 1989. Součástí práce jsou také zajímavosti, které se týkají například toho, jak se stát boromejkou, nebo jak probíhá mše před hlavním křesťanským svátkem Velikonocemi.

Cílem práce je poskytnout odpovědi na hlavní výzkumnou otázku a podotázky:

Problémy s vírou mezi léty 1948 - 1989 neměli jen jednotliví věřící, ale také náboženské organizace a církve. Vše napravil až rok 1989, který byl důležitý nejen pro náboženství a víru. V následujícím úryvku ze článku The Catholic Church and Civil Society: Democratic Options in the Post-Communist Czech Republic (3) je popsáno, jak jeden zákon z roku 1991 dokázal nahradit nejen jednu organizaci, ale současně i dal určitá práva všem náboženským organizacím a církvím.

Revoluční události roku 1989 přinesly okamžitý růst a zvýšení náboženské nezávislosti. Kromě individuálního práva, které lidem umožňovalo věřit a zároveň víru praktikovat, byl roku 1991 vydán zákon, který popisuje a vysvětluje pozici církevních a náboženských organizací. Tento akt se postaral o vyproštění státu z mnoha záležitostí církve. Zákon zrušil Státní úřad pro náboženské záležitosti, který byl založen v roce 1949, aby dohlížel na aktivity právě náboženských organizací. Tento zákon také garantoval, že „církev a náboženské společnosti spravují své vlastní záležitosti, zejména si zřizují svůj aparát, jmenují kněze, zakládají řády aj. církevní instituce a to všechno nezávisle na státních orgánech“. Zákon dále opravňoval církve mít vlastní tisk, nakladatelství a tiskárnu a zřizovat a provozovat jejich zdravotní a sociální zařízení a také se podílet na poskytování těchto služeb. Dále bylo umožněno zakládání církevních škol, vyučování náboženství na státních školách a poskytovat náboženské služby ve vojenských zařízeních. (3)

Problematikou zmíněné výzkumné otázky se zabýval Vojtěch Vlček v knize Ženské řehole za komunismu 1948 – 1989 (6). Uvedl zde referát S. M. Assumpty Schildbergerové, který vypráví osud boromejek za komunismu.

Problémy začaly hned po válce. Za války byla generální představenou boromejka německé národnosti, které za války vytýkali, že je sice Němka, ale cítí česky. Hned 1. května 1945 ale odevzdala vedení kongregace české boromejce, aby předešly obtížím, i když nespolupracovala s nacismem. Ale už téhož roku byla nemocnice Pod Petřínem v Praze prohlášena za konfiskát, ačkoliv představená nemocnice nikdy nebyla německé národnosti. Podobné situace se stávaly i ve filiálkách mimo Prahu.

Roku 1948 se žádalo odstranění představené nemocnice Pod Petřínem a v dubnu byly zestátněny školy a vyučování převzali jiní učitelé. V roce 1949 byly dále zestátněny nemocnice, ale ve všech zatím mohly sestry pracovat. Rokem 1950 nastalo nedobrovolné stěhování a likvidování mnoho filiálek.

Rok 1952 poznamenal kongregaci zatčením generální představené Bohumily Langrové. Sestry, které s generální představenou vedly kongregaci, byly internovány. Uvěznění Bohumily Langrové bylo první a na něj navazovalo celkem dvaadvacet uvěznění sester. Věznitelé se snažili sestry co nejvíc ponižovat a způsobovat velké utrpení.

Téhož roku byly sestry nasazovány i do továren. Boromejky byly posílány (i sestry jiných společenství) do Texlenu Trutnov a byly rozmisťovány po jednotlivých závodech. Práce nebyla vykonávána za nejpříznivějších podmínek – v prachu, vlhku nebo vedru. Následovaly i další výpovědi z nemocnic. Pokud sestra dostala výpověď, nebylo snadné po propuštění sehnat práci a pokud našly, tak šlo o práci, o kterou neměl obyčejně nikdo zájem – např. na samotách, u aktivně infekčních, debilních aj. Přijetí nižšího místa než byla jejich kvalifikace, byla samozřejmost a tímto způsobem byly nuceny sestry žít dlouho.

V roce 1957 činnost sester byla ještě v 10 nemocnicích a do roku 1961 sestry musely opustit všechny nemocnice. Pracovat v nich mohly pouze ty, které vstoupily do kongregace jako laické sestry a nepřiznávaly se ke členství v kongregaci.

Po roce 1968 začaly tehdejší představené neveřejně přijímat nové členky, i když oficiálně přijímání nových členů nebylo zakázáno. (6)

Jak se vypořádat s církevními řády, jejichž majetek byl zabaven při příchodu komunismu v roce 1948? Na toto téma vyšlo mnoho novinových článků. Sestry Boromejky odváděly několik let výbornou práci v nemocnici pod Petřínem. To obnášelo péči o pacienty trpící všemi druhy nemocí. Za jejich úsilí se jim však nedostalo vhodné odměny. V roce 1950 musely klášter opustit, jak je uvedeno v novinách z roku 1993.(4) Následujících několik let strávily takřka ve vyhnanství. Nemocnice jim byla navrácena až 24. listopadu 1992. Její navrácení se však neobešlo bez problémů. Ministerstvo zdravotnictví požadovalo po církevním řádu nemalou sumu za odkup nemovitosti. Boromejkám se však podařilo dokázat, že objekt jim po právu náleží. Jejich řád působí v uvedené nemocnici dodnes. S ministerstvem zdravotnictví dodnes řeší právní vlastnictví i jiných objektů, které jim kdysi patřili. Tyto otázky však zůstaly zatím nedořešeny. (4)

Významnou osobností z řad boromejek byla bezpochyby Matka Vojtěcha Hasmandová, která se v době komunismu na našem území starala nejen o vzdělávání lidí a péči o ně, ale také o nábor nových sester boromejek, což vyžadovalo velikou odvahu. O jejím životě a působení vyšel v Katolickém týdeníku článek, ve kterém čtenář najde i rozhovor s Regemií Češíkovou, bývalou generální představenou, která je v současné době místní představená české katolické koleje Nepomucenum v Římě.

Stíhání boromejek bylo ve všech koutech republiky stejné, bez ohledu na to, zda se jednalo o města nebo vesnice. Důkazem toho je i Matka Vojtěcha Hasmandová. Tato zprvu běžná sestra zasvětila řádu téměř celý svůj život a díky zpovědím několika lidí co ji osobně znali je proto možné zmapovat zhruba 61 let řádového dění a to právě v letech 1930 - 1988. Matka Vojtěcha působila v mnoha koutech republiky včetně Prahy. Všude se věnovala mimo běžných záležitostí sester také ukrývání a bdění nad mladými sestrami, rovněž ale také vzdělávání. „To, co boromejky ve společenství po staletí žily, co nám bylo vlastní, vyjadřovala nově, jazykem dnešní doby. Pod vedením P. Jana Ev. Urbana vypracovala obsáhlou nauku ze všech teologických oborů,“ (5) říká Regemie Češíková, která se s Matkou Vojtěchou velmi dobře znala. Během svého působení na černo přijala víc jak 44 nových sester, což zrovna v tomto období temna pro řád boromejek byla jedna z nejnebezpečnějších činností. Právě pro tuto její odvahu a dobrosrdečnost na ni všechny sestry, které ji znaly, s láskou vzpomínají. V roce 1952 byla odsouzena za vlastizradu na 8 let tvrdé práce do pardubické věznice. Po propuštění se ale opět plně věnovala svojí řádové činnosti, a sice ,,výchově dorostu“ jak sama říkala. Nakonec byla zvolena generální představenou kongregace a 18 let se svou činností snažila, aby řád zcela nezanikl. Pádu totalitního režimu se sice nedožila, ale nejspíš i díky její snaze se podařilo řádu boromejek přežít. V současné době se řád pokouší o blahořečení Matky Vojtěchy, zatím však za její zásluhy docílil pouze přidělení oslovení „ctihodná“ Matka Vojtěcha. (5)

Metodologie – (z řeckého slova methodos – sledování) je vědní disciplína, která se zabývá metodami, jejich tvorbou a aplikací (použitím).

Metoda (z řeckého met-hodos – doslovně „za cestou“) – je postup nebo také návod, jak získávat správné poznatky. Dá se říct, že jde o cestu, která nás má dovést k dosažení cílů. Cílem je získat odpověď na otázky položené tazatelem. Ve společenských vědách se nejčastěji rozlišují dva typy použitých metod:

• metody kvantitativního výzkumu

• metody kvalitativního výzkumu

Práce tohoto druhu vyžaduje použití především kvalitativních výzkumných metod, ovšem teoretická část práce by se neobešla bez kvantitativního přístupu. U kvalitativních metod je cílem porozumět získané informaci. Porozumění ovšem nelze zaznamenat do grafů a tabulek, kvantifikovat. Kvantitativní metody si kladou za cíl co nejlépe popsat danou problematiku, nezachytí ovšem komplexní pohled na věc. Zaměřují se pouze na určitý úsek zkoumaného, na ten, který je měřitelný.

• Semistandardizované interview

Hlavní metodou, která byla v této práci použita, byl semistandardizovaný rozhovor. Tato metoda spočívá v pokládání předem připravených, primárních otázek, které se přímo vztahují ke zkoumanému jevu, respondentovi, který na ně odpovídá. Od tazatele se očekává, že bude klást další doplňující otázky, které rozvinou respondentovu odpověď a osvětlí další skutečnosti a detaily.

Semistandardizované interview má bezesporu jednu obrovskou výhodu, a to právě osobní kontakt s daným člověkem. Jsou zvoleny otázky, sestavený scénář setkání a přeci jenom je výzkumník tím, kdo udává směr rozhovoru. Přesto ale rozhovor zachytí jen verbální stránku lidského chování, tedy co nám člověk řekne (chce říct) o sobě, o druhých, o situaci apod. Do jisté míry je však verbální projev ovlivněn různými okolnostmi, tázaly jsme se tedy sester v jim známém prostředí, aby se cítily dobře a nebály se proniknout do problematiky. Shodu výpovědi se skutečností jsme porovnaly tak, že jsme srovnávaly výpovědi jednotlivých členek Kongregace.

Znění primárních otázek bylo připraveno již dlouho před uskutečněním interview, problém byl ovšem přimět členky Kongregace, aby byly ochotné se sejít. Po zdlouhavé telefonické domluvě s několika členy i nečleny Kongregace se však nakonec vše podařilo. První respondentka chtěla poslat znění otázek předem na e-mail. Interview bylo vedeno se sestrou Fidelis, která má na starosti kontakt s vnějším okolím a se širokou veřejností. Druhou dotazovanou byla sestra Xavera. S těmito dvěma respondentkami jsme byly v osobním kontaktu, další dvě (matka Bohuslava a sestra Edith) odpověděly na otázky prostřednictvím e-mailu, neboť z důvodu jejich zaneprázdněnosti nebylo možné se sejít a uskutečnit rozhovor.

Respondentky poskytly veškeré a konkrétní informace i podklady, které byly potřebné pro tuto práci. Vzhledem k povaze tématu práce byla data získaná v rozhovorech podložena daty z dokumentů, publikací a webových stránek Kongregace, na které všechny sestry odkazovaly jako na důvěryhodný zdroj.

• Studium dokumentů

Patří mezi neinvazivní techniky sběru dat, tj. které přímo neobtěžují respondenty. Došlo k analýze primárních zdrojů dat - ručně psané, historicky cenné kroniky, které se vždy zaměřovaly na určité období v dějinách řádu. Např.: Kronika o vzniku Kongregace, o válečném období, o setkání sester s papežem Janem Pavlem II. aj. Záznamy událostí byly doplněny o dobové fotografie, kresby, zapsané vzpomínky a svědectví. Bylo tedy umožněno studovat i výpovědi nedostupných osob (např. zemřelých) a spontánně vzniklé záznamy, které nebyly přímou reakcí na položené (nejen výzkumné) otázky.

Sekundární zdroje byly důležité především pro literární rešerši. Významně pomohly dvě darované knihy od sestry Xavery. Při studiu odborné literatury nebylo možno se plně zaměřit na problematiku, která je obsažena ve výzkumné otázce, jelikož ve většině publikací lze najít pouze základní údaje o Kongregaci, kde sídlí a ve kterých oblastech působí. Stěžejní a nejpřínosnější byla publikace Ženské řehole za komunismu 1948-1989.

• Pozorování

Okrajově byla v této práci použita i tato vědecká metoda. Došlo k pozorování přímo (v reálném prostředí) a nezúčastněně (nestaly jsme se součástí prostředí, členem skupiny). Charakter práce vyžaduje i vědecké pozorování, tedy takové, které je realizované jako plánovaný a cílevědomý proces, jehož cílem je poznání, porozumění. Snahou bylo s použitím dalšího lidského smyslu proniknout blíž k podstatě zkoumaného problému, ovšem jelikož výzkumná otázka přímo souvisí pouze s minulostí Kongregace a jejích členek, pozorování se zúžilo pouze na sledování nynějšího prostředí, a tak plnilo spíše vedlejší úlohu, aby došlo k přiblížení života Kongregace. (2)

Boromejky vznikly po třicetileté válce ve Francii v Nancy. Čech Alois Klár požádal sestry o pomoc v ústavu pro slepce Na Klárově a z tohoto důvodu se do Čech dostala sestra Terezie Helvigová společně se svými českými pomocnicemi, které v té době zaučovala. Do Čech Helvigová přišla s novickami v roce 1837. Terezie Helvigová byla matkou představenou mezi léty 1848 – 52. V období, kdy působila jako matka představená, došlo k velkému rozvoji boromejek na našem území. Došlo k otevření mnoha filiálek, první filiálkou byl dům sv. Notburgy. V této době jim velice pomáhali Lobkowiczové z nedalekého Lobkowiczkého paláce. Díky jejich pomoci mohly boromejky zakoupit dva malé domky, ze kterých se později vybudovala nemocnice (dnešní nemocnice Pod Petřínem). V průběhu obou světových válek se staraly o zraněné na frontě. Kongregace stále rozšiřovala svou působnost a v roce 1945 působily sestry již na 120 místech tehdejšího Československa. Převážně v nemocnicích, školách a různých sociálních ústavech, kde chtěly i nadále pomáhat potřebným. (1)

V roce 1948 se dostali k moci komunisté, což poznamenalo generaci boromejek, která v té době žila. Mezi léty 1948 – 57 došlo k odsunu boromejek, neboť se je snažili dostat mimo společnost, a to mladších do továren (např. do Trutnova) a starších do zchátralých zámečků, které byly ještě předtím zabaveny šlechtě. Sestry se zde staraly především o staré a nemocné sestry, které již pracovat nemohly, také se zde musely starat samy o sebe a žít v odloučení od společnosti, kterou tak svými názory nemohly nijak ovlivnit. V tomto období rovněž zavřeli generální matku a roku 1952 musely sestry odejít i z nemocnice Pod Petřínem.

Komunistický režim neměl ve všech státech na působení boromejek stejný dopad. Například v Polsku nebyla jejich činnost tak omezena, jako tomu bylo u nás. Polské sestry se staraly o děti v dětských domovech a dokonce jim bylo umožněno vyučovat náboženství na některých školách. U nás to bylo v tomto ohledu jinak, boromejky se mohly starat jen o děti buď duševně či tělesně hendikepované, které nemohly režimu nijak uškodit a pro společnost byly zbytečné.

Režim znemožňoval přijímání nových sester do Kongregace, což způsobilo velký úbytek boromejek. Vzhledem k tomu, že po roce 1969 došlo k uvolnění politické situace, začalo se s tajným neoficiálním nabíráním novicek (= stadium, kdy čekají na složení slibu věrnosti, poté následuje slib věčné věrnosti, díky kterému se stávají řádnými sestrami). Za tímto náborem stála neoficiální generální představená Vojtěcha. Sestra Fidelis, která poskytla většinu informací pro zpracování této semestrální práce, byla rovněž přijata neoficiálně a to roku 1988. Sestry, které byly přijaty takto neoficiálně, pracovaly v různých odvětvích civilního zaměstnání, především se jednalo o nemocnice a zdravotnická zařízení. Díky těmto neoficiálním náborům bylo přijato okolo čtyřiceti sester, což pomohlo zmírnit věkový dopad po sametové revoluci. Pro představu v 50. letech bylo na území Československa až 1000 boromejek, dnes se jejich počet odhaduje na 160.

Boromejky po svém odsunu trávily čas v polorozpadlých zařízeních mimo společnost, kde se staraly o své staré, často nemocné sestry, které samozřejmě postupem času umíraly. Boromejky si uvědomily, že v těchto zařízeních jsou zbytečné a že pokud chtějí plnit své poslání a pomáhat lidem, musí se vrátit do velkých měst, odkud byly vyhnány. V provizorních zařízeních tedy nezbyl téměř nikdo. Jelikož komunistický režim po celou dobu svého trvání nezásoboval své provizorní zařízení, kam odsunul boromejky, novou pracovní silou, když tomu bylo třeba, je jasné, že během těchto několika desítek let sester v zařízeních ubývalo. Proti proudu času totiž nelze jít. Stále se zužující počet personálu nechal režim chladným, proto když sestry viděly, že jejich kolegyně vymírají a ony už na práci nestačí, stahovaly se do větších měst (Praha, Brno), aby mohly pracovat a pomáhat ve velkých nemocnicích, ovšem načerno. Z toho stínu mohly vystoupit až po revolučním roce a naplno se věnovat svému poslání. Z několika desítek zařízení, které byly komunisty zřízeny, se jich revolučního roku 89 dožilo jen málo.

Rok 1989 byl pro ženský církevní řád boromejek důležitým mezníkem v jejich historii. Po sametové revoluci konečně došlo k ukončení vlády komunistů a nově získaná svoboda dovolila sestrám vystoupit z ilegality a přihlásit se ke svému duchovnímu poslání a službě lidem. Boromejky opět začaly přijímat nové členky, kterých se po roce 1989 objevilo poměrně velké množství. Sama setra Fidelis nazvala toto období euforií, jelikož těsně po sametové revoluci řád zaznamenal vlnu zájemkyň o vstup do řádu. Tehdy to bylo přibližně 40 čekatelek. Toto vysoké číslo ovšem kontrastuje s tím dnešním, méně pozitivním. Například v současné době má, jedna z největších církevních kongregací u nás, pouze 7 čekatelek. Další rána přišla s navracením majetku, jelikož boromejkám byla vrácena pouze 1/3 tehdejšího majetku a zařízení.

Nejhorší věc, která je v době totality postihla, je podle jejich vlastních slov ta, že nemohly přijímat nové členy a viděly své společenství vymírat. V řádu tak převládala starší generace, která zákonitě postupem času vymírala. Tato skutečnost se potvrzuje i dnes: od roku 2000 zemřelo 80 sester. Při současném počtu 160 (členek řádů v ČR) je tedy nutno konstatovat, že největší rozkvět už má Kongregace za sebou. Sestra Fidelis mluví o „ přirozeném úpadku“.

Boromejky říkají, že komunismus nevnímají jako hrozné období, neboť i v dnešní době mají problémy, jako všichni ostatní, např.: inflace, problémy kvůli změnám ve vládě (po změně vlády musely žádat opět o již schválený grant předchozí vládou). Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského je soukromá organizace, stát jí nijak nepřispívá a je tedy financována především sponzory.

Mladší generace zná minulost řádu především z vyprávění starších sester. Sestry Fidelis, Edith i Xavera vstoupily do Kongregace tajně, část tohoto období tedy mohly pocítit na vlastní kůži. Vliv na jejich vstup do Kongregace neměla historie, ale spíše poslání milosrdných sester, se kterými se během dětství nebo dospívání setkaly a tak se dívky rozhodly se, že půjdou v jejich stopách.

Tyto sestry, které můžeme řadit do mladší generace, rovněž sdělily, kdy a proč se staly členkami Kongregace. Sestra Xavera vstoupila do řádu roku 1979, podle jejích slov s úsměvem a „naprosto tajně“. Jako mladé moravské děvče působila v kostelním sboru, díky kterému se mohla setkat s různými řeholnicemi, právě skrze zpěv. V 16 letech dostala nabídku na letní brigádu jako pečovatelka v domově důchodců, kterou bez váhání přijala a v dalších letech si už sama práci sjednávala. Zprvu za sestrami boromejkami pouze jednou za 14 dní docházela a v roce 1979 se stala plnohodnotnou sestrou, ovšem jak víme, doba jí nedovolovala se k tomuto členství hlásit.

Ani podle matky Bohuslavy neměla historie řádu vliv na její rozhodnutí, že do Kongregace vstoupí. Jak sama řekla, v komunistickém režimu vyrůstala a neznala žádnou jinou dobu, takže nemohla situaci objektivně porovnat. Podle jejích slov dnešní doba nabízí spoustu možností a příležitostí, takže neví, jak by se zachovala dnes. Vstoupila do řádu roku 1988, po vystudování školy. V této době už se politická situace začala pomalu uvolňovat a vstup do řádu již nebyl tak tajný. Na otázku, co ji motivovalo ke vstupu do řádu, nám odpověděla, že ve svém okolí vídala mnoho řádových sester, které pomáhaly bližním, a to ji velmi oslovilo. Hlavní důvod jejího rozhodnutí byla její víra a oslovení samotného Boha, který k ní promluvil.

Sestra Edith vstoupila do řádu v roce 1983 a vedl ji k tomu osobní vztah ke Kristu a vnitřní přesvědčení, že jí Bůh k tomuto způsobu života zve.

Sestry boromejky se vyznačují především obrovskou snahou a ochotu pomoci nemocným, starým lidem, svým sestrám, dětem a dá se říci každému, kdo hledá smysl života a pocit bezpečí. Sestry boromejky v současnosti působí hlavně v nemocnicích, kde pomáhají nemocným pacientům, a to nejen po stránce fyzické, ale i duševní, což je také velmi důležité. V nemocnici Pod Petřínem pracuje okolo dvaceti boromejek, z nichž dvě jsou lékařky. Jedna je internistka a druhá zubní lékařka. Kromě nich zde pracují i další lékaři a zdravotní sestry. Působí i v mateřských školkách. Kromě těchto činností se zabývají zkrášlováním svých zahrádek, pěstování květin, výzdobou kostela a vytváření zázemím pro své sestry.

Boromejky se také často setkávají s vězeňkyněmi Řepského nápravného zařízení, které v Domově Řepy nacházejí mnoho pracovních příležitostí. Ani od těchto žen se boromejky neodvrací, ale právě naopak. Snaží se v nich vzbudit důvěru v nové začátky a dát jim možnost dobrého využití jejich schopností a času.

Kromě své práce si najdou čas i na zpěv. Nahrály již několik CD především s písněmi vánočními a velikonočními. Těmito CD se dostávají do povědomí „normálních“ lidí a často jim slouží i jako poděkování za sponzorský dar apod.

Zajímavé je i to, jak samy boromejky vidí budoucnost své Kongregace. Na tuto otázku odpověděla sestra Fidelis takto: „Ptáte se na budoucnost? Pokud zde budou chtít žít lidé své zasvěcení (darování se Bohu) věrně až do smrti, pak bude i Kongregace žít a rozvíjet se, pokud podlehneme pokušení současného relativismu a pokud se zpronevěříme svému poslání, pak společenství zanikne.“

A jak se sestra Xavera dívá na dnešní společnost a budoucnost řádu? Podle jejích slov dnešní doba nabízí mladým lidem obrovskou volnost a významné příležitosti. Mohou jezdit do zahraničí, mohou si dovolit jet i na opačný konec světa a nejsou nikde do jisté míry vázáni. Mají pohodlný život a necítí potřebu, nechtějí velkou část z toho obětovat a z tohoto stylu života vystoupit. Určitě to chce mít obrovskou odvahu učinit tak zásadní krok, jakým bezesporu stát se členem Kongregace je. Ale zároveň sestra Xavera dodává, že když Bůh volá, cítíte, že je správné, aby šlo vše stranou. Je to jako když se zamilujete.

Boromejky vstávají časně ráno, poté následuje rozjímání a ranní chvály, což jsou modlitby a breviář (= modlitební kniha pro denní modlitbu duchovních). Mezitím se společně nasnídají. Následuje pracovní část dne. Některé ze sester odcházejí do nemocnice, kde pracují, jiné zůstávají doma, kde se starají o chod domácnosti (vaření, žehlení, uklízení, …). Potom se opět modlí, následuje společný oběd, po kterém boromejky pokračují ve své práci. Po práci následuje opět breviář s modlitbami a společná večeře. Po večeři se sestry rekreují, tzn. každá dělá to, co ji baví (hrají společenské hry, čtou si, staré sestry rády štrikují…).

Mše

17. 4. 2011, 10:00 Mše svatá, kostel sv. Karla Boromejského, Vlašská 36

Návštěva kostela sv. Karla Boromejského byla naplánována na třetí dubnovou neděli za účelem vyslechnutí mše svaté v kostele, který je zasvěcen Karlu Boromejskému a za účelem sběru dalších primárních dat. Navíc bylo praktikováno pozorování.

Kostel, nebo také kaple sv. Karla Boromejského, je jednolodní s klasicistní fasádou a je součástí budovy nemocnice Pod Petřínem (NSKB).

Mše ten den neměla tradiční průběh, a to z důvodu blížících se velikonočních svátků. Začalo se venku, v malém parku nedaleko kostela. Poměrně početná skupina boromejek a dalších lidí postupně přicházela ke stolu, umístěném uprostřed parku a brala do rukou palmovou ratolest, poté stejný úkon vykonali všichni příchozí. Po příchodu faráře a vikářů doprovázeným zpěvem boromejek byl všem osvětlen význam celého obřadu.

Květná neděle Květnou nedělí začíná velikonoční (pašijový, svatý) týden. Je to den, v němž si křesťané připomínají příchod Krista do Jeruzaléma. Podle Nového zákona přijel Ježíš Kristus do Jeruzaléma na oslátku a lidé ho vítali palmovými ratolestmi – odtud název Květná.

Další situace, která se přímo nedotýká tématu předkládané práce, ale stojí za zmínku, nastala při pohledu na korpus Ježíše Krista na kříži, zavěšený v kostele na stěně nad oltářem, který byl zahalen červenou látkou. Jedná se o tradici zahalování kříže až do Velkého pátku. Obrazy se podle tradice zahalují také, ovšem v tomto kostele pohled na ně nebyl návštěvníkům odepřen.

5. postní neděle, smrtelná neděle (10. 4. 2011). Před mší se zahalují kříže v kostele, zůstávají zakryty až do konce velkopáteční liturgie, obrazy však až do začátku slavnosti Velikonoční noci.

Čekatelky tráví dva roky s boromejkami, které je učí. Poté se z nich stávají novicky, které jsou také dva roky v blízkosti sester boromejek. Následuje slib věrnosti, který mohou skládat minimálně třikrát a maximálně devětkrát, tento slib platí jeden rok. Po tomto slibu přichází slib věčné věrnosti. Je pravda, že se příliš nepočítá s tím, že by se všechny čekatelky dostaly až k věčnému slibu věrnosti a staly se tak řádovými sestrami. Běžné je, že na začátku je například až 40 čekatelek, avšak sestrami (ty, které složí slib věčné věrnosti) se jich stane pouze 10. Každá čekatelka (nebo novicka) má tak dost času si rozmyslet, zda je toto „poslání“ její pravou cestou, či nikoliv.

Tato práce se zabývá Kongregací Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, tedy boromejkami. Výzkumná otázka a podotázky byly položeny tak, aby odpovědi na ně zmapovaly především období mezi léty 1948-1989, dále současný život boromejek a jejich představu o budoucnosti Kongregace. Praktická část byla zpracována díky opakovaným rozhovorům s několika respondentkami, díky jejichž ochotě bylo zjištěno mnoho zajímavých a nových informací.

V práci je pojednáno o nástupu komunismu na území Československa v roce 1948, který se dotkl boromejek u nás stejně tak, jako ostatních církevních řádů. Je zde ovšem také poukázáno na to, že komunistická éra neměla na boromejky stejný vliv ve všech zemích, ve kterých se komunisté dostali k moci. Například polské sestry boromejky neměly tak striktní zákazy ohledně komunikace a existence ve společnosti a mohly působit v dětských domovech apod. Oproti tomu české boromejky byly nuceny žít osamoceně, starat se o staré a nemocné sestry, popřípadě musely pracovat v továrnách. Překvapivé bylo, že ani po tolika letech trápení boromejky tuto dobu nepovažují za temné období. Dle jejich názoru totiž každá doba přináší útrapy a problémy. Dále je v práci zmíněno, jak ovlivnil boromejky pád komunismu a co se dělo po sametové revoluci, kdy došlo k tzv. „euforii“ a do Kongregace chtělo vstoupit až 40 čekatelek. Současnost boromejek je o něco veselejší, dnes se věnují především péči o nemocné v nemocnici Pod Petřínem a údržbě svých domovů.

Práce byla zpracována pomocí kvalitativního výzkumu, je určena především pro zájemce, kteří se chtějí dozvědět více o problematice církevních řádů v době komunismu nebo pro ty, kteří chtějí zjistit více o samotné Kongregaci.

(1) Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského [online]. [citováno 2011-04-28]. Boromejky.cz. Dostupné z www: <http://boromejky.cz/11.htm>

(2) MAJEROVÁ, Věra; MAJER, Emerich. Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství část I.. Praha : Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2006. 156 s. ISBN 80-213-0507-X.

(3) O'MAHONY, Joan. The Catholic Church and Civil Society: Democratic Options in the Post-Communist Czech Republic. West European Politics [online]. Leden 2003, 1, [cit. 2011-09-05]. Dostupný z www: <http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=7ef44b1a-e987-4c42-bde0-3404e07b983d%40sessionmgr111&vid=11&hid=106>. ISSN 01402382.

(4) Sestry z nemocnice pod Petřínem. Lidová demokracie. 27. březen 1993

(5) ŠTAUD, Václav . Žila pro Pána a současně rozdávala lásku lidem. Katolický týdeník. 2008, 43, s. 5-6. ISSN 0862-5557.

(6) VLČEK, Vojtěch. Ženské řehole za komunismu 1948 - 1989. Olomouc : Matice cyrilometodějská s.r.o., 2005. 447 s. ISBN 80-7699-195-7. 

Počet shlédnutí: 121