Práce srovnává život mentálně retardovaných, kteří byli umístěni mimo ústav, s ústavním prostředím. Práce se snaží nalézt odpovědi na otázky adaptace mentálně postižených ve společnosti, také zmapovat připravenost společnosti přijmout mentálně postižené.

Cílem této práce je zjistit, zda by se mentálně postižení měli začleňovat do společnosti. Hlavní zaměření bude na osoby mentálně postižené, které v současné době žijí mimo ústav jako obyčejní lidé ve městě Slaný a názory ostatních lidí na ně.

Výzkumná otázka tedy zní: Je pro mentálně postižené prospěšný život mimo ústavní péči? A co si o tom myslí ostatní lidé?

Milan Cháb ve své knize „Život bez ústavů“ zdůrazňuje problém moci. Je-li člověk součástí nějaké instituce, má moc nad těmi, kteří jsou v hierarchii pod ním. O „kamenných“ institucích panuje přesvědčení, že jsou neosobní a nevlídné, Cháb ale vidí problém ne v těchto institucích, ale v tom, co vyvolá medializace. Všichni se shodnou, že taková instituce (ústav) je nevhodný. Postaví se tedy něco, kde to bude podle všeobecného mínění lepší, ale moc nad lidmi tam bude ještě větší. Z hlediska moci tedy nové instituce neřeší podstatu problému. Většinou pak někdo přijde do čela a ukáže světu jak se to „má dělat“. Nejprve by potřeboval někoho zaměstnávat, tak udělá dílnu. Potom je potřeba nové extra vzdělání, tak postaví školu a najednou má ghetto. Proč ale musíme budovat své vlastní školství? Proč nemůžeme změnit zavedený systém tak, aby vzdělával i ty, kteří by jinak byli izolovaní. To samé platí o zaměstnání. Cháb považuje chráněné dílny za téměř nepotřebné. [3]

Neexistuje celkový návod, každá instituce má svůj individuální osud, své individuální podmínky a hledá individuální cestu. Cháb vidí možnost deinstitucionalizace jako jedinou správnou cestu. Nechce budovat nové, lepší ústavy, ale naopak „osekávat“ ty staré. Člověk v ústavu, by se měl pomalu navracet do společnosti, poslední krok jeho cesty je převzetí odpovědnosti sám za sebe. Kterou může, ale nemusí přijmout. Ústav tedy nemusí mít svou klasickou podobu, ale podobu jakési organizace, která vykonává služby pro mentálně postiženého. Které si sám postižený zvolí, nebo je zvolí jeho rodiče. Služby mají být pružné, individuálně stavěné podle zvláštních potřeb konkrétního člověka, mají využívat vlastních zdrojů. Nové možnosti a přístupy umožňují dokonce i lidem s nejnaléhavějšími potřebami, aby mohli žít ve vlastních domovech. Přístup který lze nazvat „podporovaný způsob života“, dává lidem to co chtějí, potřebují. Stojí méně než ústavní péče a současně poskytuje neskonale vyšší kvalitu života. [3]

Služby by měly být nabízeny, aby každý občan

- mohl žít v bezpečném prostředí,

- měl možnost žít se svou rodinou ve své domácnosti v obci,

- měl možnost volby – přítomné i budoucí, která ovlivní jeho život, včetně druhu poskytovaných služeb,

- měl možnost udržovat smysluplné vztahy se členy rodiny, přáteli a dalšími lidmi

- měl možnost navštěvovat místní školy, měl svou práci a účastnil se aktivit založených na individuálním nadání, zájmu a volbě

- měl možnost účastnit se jakékoliv aktivity v obci podle své volby (církev, kluby, spolky apod.)

- měl možnost přístupu ke stejným službám jako všichni ostatní občané pro uspokojení svých denních potřeb. [3]

Dle Milana Chába, současné instituce z toho neumožňují nic.

Přesně před dvěma lety (rok 2007) odstartoval Středočeský kraj unikátní projekt. Lidé s postižením, po desetiletí zavřeni za zdmi ústavů, dostali šanci žít podle svých představ v běžné společnosti. Kraj se pod vedením bývalého hejtmana Petra Bendla (ODS) jako první v ČR rozhodl zcela zrušit ústavy sociální péče a klientům umožnit bydlení podle jejich přání. Lidé s postižením se začali učit samostatnosti, poznávat cenu peněz, chodit do práce a připravovat se na samostatný život v chráněných bytech. [1]

Po jeho odchodu nastoupil nový hejtman David Rath (ČSSD), který s koncem ústavů v České republice nesouhlasí. Podle něj by projekt měl vypadat následovně. V areálu ústavu nebo blízko něj bude stát menší bytový dům, kde každý bude mít svou vlastní garsonku, protože pro tyto lidi je důležité být tam, kde jsou zvyklí, případně tam, kde vyrostli.

Tvrdí, že většina lidí není v takové úrovni, aby mohli žít samostatně - neumějí o sebe postarat, neznají rizika ve společnosti, neznají cenu peněz, jsou mentálně slabší a život ve společnosti by je mohl přivést do strašných rizik. [1]

Dle ombudsmana Otakara Motejla by zařízení pro mentálně postižené neměla investovat do velkokapacitních areálů na odlehlých místech, ale do malých pracovišť přímo ve městech a obcích. Pokud klienti žijí na okrajích měst či na samotě, může to prohloubit jejich izolaci a sociální vyloučení. Také je třeba zvýšit počet personálu, zejména toho nezdravotnického, který umožní klientům zařízení žít podobně jako zdraví lidé. Lepší by pro klienty bylo to, pokud by žili v běžné zástavbě, v místě malých pracovišť, které mohou napodobit přirozeně domácí prostředí. Klienti ústavu by měli mít podobný režim jako zdraví lidé. To znamená mít den rozdělen na tři sféry - bydlení a spánku, sféru, kam chodí lidé pracovat, a sféru, kde tráví volný čas. Také by měli střídat prostředí a stejně jako zdraví střídat ložnici, obývací pokoj a prostor venku. [9]

Když ve dvacátých letech myšlenky o rasové čistotě změnily pohled na lidi s postižením, přineslo to i útlum dobročinného přístupu k péči o tyto lidi. Rozvinul se systém ústavů a lidé s mentálním postižením byli stále více izolováni od zbytku společnosti. Po celém západním světě bylo velmi rozšířeno vykonávání nedobrovolných sterilizací a za nacistického režimu bylo v Německu zavražděno velké množství mentálně postižených dětí, dospívajících a dospělých. Žádná jiná skupina lidí nebyla vystavena takovým zásahům do jejich integrity a takovému předpojatému zneužívání jako děti a dospělí s mentálním postižením. Přestože lidská práva zahrnují i lidi s postižením, stále se považuje za přijatelné odpírat jim přístup k otevřené společnosti a uzavírat je v ústavech. V současné době jsou ústavy posledním pozůstatkem kolektivních ideologií minulosti, které dávaly společnosti právo a moc oddělovat některé lidi od zbytku komunity a omezovat jejich svobodu, vliv a podmínky pro život. Je dokázáno, že lidé s postižením nepotřebují žít v ústavech, ať už je jejich postižení jakkoli závažné. A život v otevřené společnosti rovněž vede k větší míře nezávislosti a k osobnímu rozvoji jednotlivce. [10]

Obecně platí, že negativní dopady jsou méně závažné, pokud je ústav moderní a spíše menší. Ale i když je ústav malý, je zde jasně patrný rozdíl, srovnáme-li jej s životem v běžné společnosti. Trauma situace, kdy je člověk nedobrovolně oddělen od svých rodičů, přátel a známého prostředí domova, vede k hlubokému přesvědčení o vlastní nechtěnosti a bezmocnosti, o tom, že člověk je spíše věcí než jedinečnou lidskou bytostí. Samotné prostředí ústavu vytváří další handicapy, které člověka poznamenají na celý život. Jedná se zejména o narušení citového a sociálního vývoje jednotlivce. Citová vyzrálost nezávisí na míře postižení. Člověk může být poměrně inteligentní, ale citově nezralý, zatímco někdo se závažným mentálním postižením může být citově docela vyspělý. To, že má nějaký člověk se silným mentálním postižením potíže s vyjádřením svých pocitů, nijak nevylučuje rozvinutý citový život. Je-li člověk uzavřen v ubohém a jednopohlavním prostředí a trpí-li nedostatkem osobního života, samostatnosti a ohledu k jeho osobní integritě, naruší to rozvoj jeho normálního citového života. [10]

V České republice žije v současné době zhruba 1 200 000 občanů se zdravotním postižením a z toho je zhruba 300 000 lidí mentálně postižených. Bariéry v našem okolí jsou dvojí - fyzické a psychické. Fyzickými bariérami jsou reálná omezení v prostředí, ve kterém žijeme, ve kterém se každý den pohybujeme. Komplikují nebo zcela znemožňují pohyb osob s postižením v daném prostředí. Psychické bariéry jsou jak ve zdravých lidech, tak v samotných postižených. Zdravý člověk se mnohdy postiženému vyhýbá. Důvody mohou být různé. Jsou lidé, kteří nevědí, jak s postiženou osobou komunikovat, jak jí pomoci. Někteří mají jakýsi zvláštní pocit viny, že oni jsou zdraví a ten druhý je více či méně bezmocný. [4]

V této práci jsou použity informace vycházející z odborné literatury a internetových zdrojů. Pro získání odpovědí na výzkumnou otázku je použita jedna z metod kvalitativního výzkumu, jde o řízený rozhovor. Osobní rozhovor se jeví jako nejlepší varianta pro tuto skupinu respondentů, kdy jsou stanoveny určité okruhy otázek, které se při rozhovoru mohou dále rozšiřovat. V praktické části jsou tyto odpovědi zpracovány a v závěru je celkové shrnutí ze získaných údajů.

Dále jsou zde použity rozhovory ostatních lidí, kteří nám sdělili své názory na tuto problematiku. Jelikož jde o velmi diskutovaný problém, existuje již několik internetových diskuzí. Z nich jsou zde také použity některé názory. Při dotazování se snažíme obsáhnout i generační hledisko. Snažíme se tím ukázat různorodost názorů v různém věku.

Vzhledem k mentálnímu stavu dotazovaných je rozhovor problematický. Někteří mentálně postižení buď vůbec nemluví, nebo vydávají nesrozumitelná slova. Další problém je, že neumějí počítat ani neznají cenu peněz, takže neumí odpovědět na otázky týkající se financí. Nemohou tedy nakupovat ani vařit, jelikož nerozeznají suroviny. Jsou tedy zcela odkázaní na pomoc ostatních lidí.

Mentální retardací se rozumí celkové nevyvinutí osobnosti, s výrazným postižením intelektové oblasti. Pojem mentální retardace (oligofrenie) znamená v překladu opožděnost rozumového vývoje. Pojem byl přejat z mezinárodní lékařské nomenklatury podle návrhu WHO v r. 1959. [5]

Pro vymezení mentálně retardovaných se používá několik stupnic, např. Wechslerova stupnice pro dospělé, inteligenční škála L. M. Termana a M. A. Merillové. [5]

Podle klasifikace WHO a podle Mezinárodní klasifikace dušeních poruch byla oligofrenie rozčleněna do následujících stupňů, dle koeficientu IQ:

- Mírná duševní zaostalost – slaboduchost IQ 68 – 85

- Lehká slabomyslnost – debilita IQ 52 – 67

- Středně těžká slabomyslnost - imbecilita IQ 36 – 51

- Těžká slabomyslnost – prostá idiocie IQ 20 – 35

- Těžká slabomyslnost – těžká idiocie IQ pod 20. [5]

Mentální retardace postihuje 3-4 % populace. Mentální retardace je desetkrát běžnější než mozková obrna a postihuje dvacetpětkrát více lidí než slepota. [6]

Přes různé názory, že by mentálně retardovaní neměli být oddělováni od světa do ústavů, k jejich vytěsňování v běžném občanském životě často dochází pro jejich obtížné zapojení do života a pro psychické zábrany přijmout tyto jedince do sociální skupiny. Tato nepřijatelnost, vyplývá z psychologického zákona vyčleňovat outsidery skupiny, a to zvláště jedince nenormální a tedy nějakým způsobem postižené (i v případě nadprůměrných jedinců). U lehce mentálně retardovaných pak může docházet k pocitům méněcennosti, k potřebě kompenzovat své nedostatky nevhodnou činností, k potřebě vyhledávat si jedince sobě rovné, v potřebě vyniknout v nějaké činnosti (např. v manuální práci). Tyto kompenzační tendence mohou být společensky kladné, ale i záporné.[5]

Většina dětí s lehčími formami mentální retardace bývá zařazována do zvláštních škol. Úkolem zvláštních škol je připravit žáky co možná nejvíce pro samostatný praktický život. Zvláštní škola by měla pomoci svým žákům překonávat nedostatky v dovednostech, vlastnostech a motivacích, upevnit jejich schopnost navazovat sociální kontakty, naučit je regulaci afektivního chování, sebeřízení a sebekontrole a odnaučit je nevhodným způsobům chování. Přesto všechno je v naší současné kultuře zvláštní škola chápána jako něco podřadného. Je pochopitelné, že v této atmosféře se žáci navštěvující zvláštní školu cítí méněcenní a za svoji školu se stydí. Nedostatečně je oceňováno také povolání učitele na zvláštní škole. Je zřejmé, že tyto okolnosti přispívají ke snaze o socializaci dětí postižených mentální retardací do běžné společnosti negativně. [8]

Zvláštní škola by měla také spolupracovat s ostatními výchovnými institucemi, které se starají o její žáky. Mezi ně patří především různé typy ústavů sociální péče, které nabízí dětem vzdělání, i možnosti trávení volného času. Snaží se motivovat děti k tvůrčí činnosti, např. společným malováním, v dramatických kroužcích apod. Důležitá je rovněž sportovní činnost a účast na sportovních akcích, při kterých mají děti nejen možnost změnit prostředí a zasportovat si, ale také se prakticky učí samostatnosti a vykonávání věcí sami. Na tento typ péče o postižené mentální retardací navazuje projekt chráněného bydlení a zaměstnání. Mladí dospělí postižení mentální retardací bydlí ve společném bytě společně s asistenty a učí se přiměřené míře zodpovědnosti za chod domácnosti. [8]

V současné době existují plně integrované školy, do kterých jsou zařazovány děti pouze podle bydliště. Výsledkem je takové složení tříd, které by mělo přesně odpovídat procentuálnímu zastoupení postižených v dané lokalitě. Každé dítě v takové třídě má svůj individuální učební plán, protože není možné stanovit jednotný učební plán pro celou třídu. Dětem zdravým i postiženým nabízí integrovaná škola především rozvoj sociálních dovedností a sociálního cítění. U nás tyto školy zatím existují pouze výjimečně. Větší zkušenosti jsou s úplnou integrací postižených na úrovni mateřských škol, zcela jistě také proto, že určité chování odchylné od normy je v tomto věku zcela běžné u většinové dětské populace. Můžeme říci, že v současné době optimální (segregovaná nebo integrovaná) škola pravděpodobně neexistuje.[8]

Problém zaměstnání mentálně retardovaných zahrnuje dva aspekty. Ekonomický a etický. Z ekonomického hlediska, je možné mentálně retardované využívat k práci a tím tedy snížit náklady jim věnované. Z etického hlediska zde nastává situace, kdy se musí dbát na prožívání postiženého. Postižený může získat prací pocit potřebnosti a užitečnosti. V minulosti docházelo k pracovnímu zneužívání postižených. Z etických důvodů je třeba se spokojit s menší produktivitou práce.[5] Pokud jsou mentálně retardovaní vhodně vychováváni a podporováni, je možné připravit je na zaměstnání a nezávislý běžný život.[6]

Sociální ústav Ledce přišel s projektem přestěhovat tamější mentálně postižené po malých skupinkách do rodinných domů ve Středočeském kraji. Tento projekt má sloužit jako vzor pro ostatní ústavy a poskytnout postiženým lidem tzv. chráněné bydlení.

Ledce jsou starobylý ústav, který poskytoval své služby celá desetiletí v barokním zámku a domě z počátku dvacátého století. Odbor sociálních věcí předchozího vedení Středočeského kraje usoudil, že podmínky v zámku jsou pro pobyt nevhodné a podpořil koncepci hledat pro klienty jiný typ bydlení. Podle této plánované koncepce bylo padesát klientů přestěhováno do Slaného a okolí do pronajatých domů či bytů. V sousedním domě vedle ústavu zůstalo 45 klientů, ale statici zjistili poškození nosných trámů. Proto byli přestěhování i tito těžce postižení do nového vhodného prostoru. Se souhlasem radní byla vytipována vila Praga ve Slaném. To této vily se přestěhovalo jak zázemí managementu, tak i těžce postižení klienti, kterým je zde stále poskytována 24 hodinová péče.[7]

Naše práce je zaměřena šestičlennou skupinku slabě mentálně postižených, kteří nyní bydlí v ulici Na Vinici ve Slaném. Tuto skupinu tvoří dvě ženy a čtyři muži. Dům je nově zrekonstruovaný a má tři patra. V přízemí je veškeré příslušenství (např. prádelna, kotelna, sklep…), v prvním patře je obytná část (např. obývák, kuchyně…) a druhém patře jsou umístěny ložnice. Klienti jsou v ložnicích umístěny po dvou. To je obrovská změna oproti ústavu, kde byli po šesti na pokojích.

Rozhovor probíhal v jejich nynějším rodinném domě a byli jim položeny následující okruhy otázek:

Denní program; Vaření, praní, uklízení; Nákupy; Jak si rozdělují práci; Co nemohou; Jak často chodí ven (s dohledem nebo bez); Jestli pracují; Co všechno musí platit teď a co předtím, za co utrácejí; Domácí zvíře; Poručnictví - právní samostatnost; Potřebují s něčím pomoct nebo jsou převážně samostatní; Jak na ně reagují jiní lidé.

Začátek rozhovoru probíhal trochu zmateně, jelikož den před tím proběhla ve skupině hádka. Jedna klientka byla stále uražena a odmítla se zúčastnit společného rozhovoru. To dokládá, že i zde existují rozepře. Ostatní byli ale vstřícní a milí. Slova se chopil jeden člen skupiny a byl schopný vyprávět celý den. Problém byl v tom, že jenom „huhlal“ a nevydával žádná rozluštitelná slova, proto musela „překládat“ asistentka.

Asistent je zde přítomen od 7 ráno do 7 večer. Střídají se zde 3 asistenti během týdne. Tak to probíhá i v ostatních chráněných domech. Na personál je tato forma bydlení náročnější. V ústavu byli přítomni 3 ošetřovatelé denně na 90 lidí. To už svědčí o úrovni péče. Jak říkají sami klienti, v ústavu si jich nikdo nevšímal. Nyní jim pomáhá s veškerými činnostmi a tráví s nimi celý den. Musí psát hlášení o všech událostech, které se během dne staly a připravuje harmonogram na každý den. Ten obsahuje rozpis služeb na uklízení, vaření atd.

Klienti nemají příliš náročný denní program. Vstávají ráno mezi 6 a 7 hodinou a udělají si snídani. Po příchodu asistentky začnou uklízet své pokoje a provedou určené práce v harmonogramu (např. jeden uklízí v obýváku, druhý v kuchyni…). Oběd vaří asistent za jejich pomoci (loupou cibuli, brambory, připravují přílohy…). Po obědě jdou na oblíbenou procházku, popřípadě koukají na televizi. Někteří také dělají domácí práce. Už v pět hodin odpoledne je asistent začne připravovat ke spaní. Musí je všechny vykoupat a oholit. Až potom jdou spát. Někteří mají v pokoji televizi, takže na ni občas koukají.

Překvapením bylo, že většinu úkolů sami nezvládají. Nikdo z nich by sám lepší oběd neuvařil. To je dáno tím, že je to v ústavu nikdo neučil a také mají problémy s odvážením surovin i s jejich rozeznáním. Příkladem je mentálně postižený pár, který byl schopný se osamostatnit. Ale museli řešit běžné problémy, které my nevnímáme. Když si šli koupit knedlík, nemohli rozpoznat, který je houskový a který bramborový.[5] Také hygienu sami nezvládnou, asistent je musí oholit, musí je vykoupat, dohlížet, aby si dobře vyčistili zuby. Jediné co sami dělají se úklid. Velkým kladem je vzájemná pomoc, ty schopnější pomáhají méně schopným. Jeden klient má problémy s chůzí a do města jezdí na vozíčku. Ostatní mu vždy rádi pomohou a všude ho odtlačí.

Ale i přes nenáročnost denního programu jde o velkou změnu oproti ústavu. Jak sami dokládají, v ústavu bylo jenom jídlo-pokoj-jídlo-pokoj…. Jídlo jim vařili v jídelně a nosili jim ho na pokoj, takže vlastně skoro neměli co dělat. I procházky byli občasné. Obec Ledce je velmi malá vesnička a klienti zde neměli co dělat a kam chodit. Nedostatek ošetřovatelů také příliš nedovoloval větší společné akce. Na nezájem ošetřovatelů si klienti během rozhovoru stěžovali několikrát. Prý na ně byli hrubý a moc jim nepomáhali. Ale i teď se s tímto problémem setkávají. Jak podotýká i nynější asistentka, její kolegyně neplní svou práci tak jak má. Klientům moc nepomáhá a „odbude si svojí šichtu“ u televize. U minulé asistentky se dokonce vyskytl větší problém. Asistentka okrádala své klienty a ještě s nimi nemorálním způsobem jednala. Stále je slyšet rozhořčení jak u klientů, tak u současné asistentky.

Někteří klienti se zabývají domácími pracemi. Na ukázku předložili vyšívané dečky, malované obrázky, batikovaná trička či proutěné koše. V minulosti jim sjednali kurz na výrobu proutěných výrobků. Jejich práce dopadla výborně. Většinu výrobků prodali a získali tak nějaké peníze. Tyto výrobky byli k nerozeznání od profesionálních. Některé tyto aktivity probíhaly i v ústavu, ale byli značně omezené. Nyní je výhoda, že si mohou jít koupit do města potřebné pomůcky. Ale většině klientů zůstali ústavní návyky a jen tak celý den polehávají.

Kulturní a společenské vyžití je také ve Slaném lepší. Klienti pravidelně navštěvují místní akce jako koncerty na náměstí, tématické akce (Mikulášská atd.). V ústavu tento program neměli, protože by museli sjednat autobus a někam je za zábavou odvést. Klienti se stále navštěvují s dalšími skupinkami rozmístěnými po Slaném a podnikají společné výlety. Někteří chodí sami do kostela na mše.

Nákupy jídla, oblečení a ostatních věcí za ně provádí asistent nebo jdou klienti s ním. Nákup oblečení je tak mnohem lepší. V ústavu ošetřovatelé nakupovali oblečení sami podle svého uvážení. Nyní si klient může koupit co chce a může si vše v obchodě vyzkoušet. Asistent se je snaží naučit běžné činnosti ať od nakupování, přes hygienu či po podpis. Většina neumí psát ani číst a mají s tím velké problémy.

Kromě jedné ženy jsou všichni nesvéprávní. Ti kdo, nemají žádnou rodinu, spadají pod obecní úřad Ledce. Mají proto omezené pole působnosti hlavně po finanční stránce. Mají zřízený společný účet, který má na starosti asistent. Nákupy, nájemné i účty jsou placeny z tohoto společného fondu, dokonce i vánoční dárky. Každý měsíc dostávají 150 Kč/osobu, které mohou libovolně utratit. Tento systém je stejný jako v ústavu. Dostávají invalidní důchod a příspěvek na péči. Jejich nynější životní náklady se příliš neliší od těch ústavních. Náklady na provoz zámku v Ledcích byli obrovské, ale dělilo se o něco více nájemců. Nyní mají náklady menší, ale dělí se jich o to šest. V poměru to vychází stejně. Ovšem větší jsou náklady státu, protože musí platit více kvalifikovaných asistentů.

Klienti si také můžou pořídit domácí zvíře, pokud asistent usoudí, že ho zvládnout. Vzali si tedy pejska z útulku. Problém nastal, když si ho jedna klientka přivlastnila. Skupina jí, ale udělala ústupek a pejska jí nechali. Pod dohledem asistenta se o něj stará a několikrát denně s ním chodí na procházky. V ústavu to možné nebylo.

Všichni odpovídají, že jsou nyní šťastní a nechtějí se vrátit zpět. I jejich rodiny s tímto krokem souhlasí. Ale setkávají se s negativními reakcemi občanů Slaného. Měli několik střetů se sousedy kvůli hlučnosti, ale po domluvě se vše urovnalo. Je jim jasné, že s postiženými lidmi musí mít určitou toleranci. Jak sami postižení říkají, největší problémy mají s rómskou menšinou. Ti je slovně napadají. Většina lidí si ale prý už zvykla a dokonce jim pomáhají s jejich problémy. Například jim soused pomáhá s kotlem, který se ještě nenaučili ovládat. Po zkušenostech s těmito postiženými lidmi, věříme, že si zaslouží svobodný život, i když potřebují velkou pomoc. Společnost to naučí určitému morálnímu chování a poskytne nový pohled na život.

Osloveno bylo několik lidí, kteří byli rozděleni podle generačního hlediska do skupiny Mladí (od 18 do 29 let), skupina Rodiče (od 30 do 49 let) a skupina Prarodiče (od 50 a výš). V každé skupině bylo osloveno 10 lidí, kteří vyjádřili své názory na postižené, kteří byli umístěni po skupinkách do domů a bytů ve středočeském kraji.

Skupina Mladí odpovídala většinou pozitivně. Postižení si podle nich zaslouží žít si podle vlastních představ a snažit se trochu osamostatnit, mohou se také pohybovat ve společnosti lidí a přizpůsobovat se okolnímu světu. Jedinou obavu měli o to, aby nebyli osamostatněni lidé s těžším postižením a nebyli okolí a hlavně sami sobě nebezpeční.

Skupina Rodiče byla trošku skeptičtější. Podle jejich názoru se v ústavech provozovali různé aktivity, které zpestřovali postiženým život a učili je různým dovednostem. Jeden z dotazovaných měl také zkušenost se svým postiženým bratrem, který je v ústavu, ale protože budova byla v havarijním stavu museli ho s ostatními přestěhovat. Při změně prostředí se prý bratrův psychický stav zhoršil a také dojíždění za ním bylo obtížnější. Skupina měla především obavy právě o psychický stav postižených. V ústavu kolem sebe mohli mít spoustu sobě podobných a také kamarádů. Do samostatných bytů by umístili jen ty s menším postižením, kteří snesou hrubé narážky okolí a přitom je to neuvede do deprese.

Skupině Prarodiče se tento nápad velmi zamlouval. Integrace postižených do běžného života, místo držení v ústavu jim přišla správná. Někteří to přirovnávali k tomu, až oni budou nemohoucí, že by také radši zůstali ve svých domovech a měli popřípadě nějakou asistentku než trávit zbytek života ve starobinci. Na otázku zda by jim vadilo, kdyby umístili postižené k nim do paneláku, odpovídali vesměs kladně. Myslí si, že vedoucí ústavu museli uvážit koho z postižených lidí umístit do bytů a které naopak přemístit do jiných ústavů. Také prý lepší skupinka postižených než mladé party nevychovaných lidí nebo různých menšin.

Na internetu se na toto téma také rozběhlo mnoho diskusí a stojí za to si v práci některé názory uvést. Vedla se tam hlavně jedna rozepře, která se týkala finanční stránky věci. Mnoho lidí bylo z nápadu nadšeno a říkali, že i tito lidé si zaslouží žít normálně, ale jejich odpůrci uváděli, že to stát stojí hodně peněz a že tyto peníze by se radši měli dávat na rodiny s dětmi, kteří státu ty peníze vrátí svou prací. Avšak zastánci bytů pro postižené nesouhlasili, protože podle nich zdravá rodina si na sebe může vydělat sama, kdežto nemocní lidé potřebují naši pomoc, protože by se sami nedokázali uživit. Další názor tam byl také takový, že tito lidé jsou nepředvídatelní a že by jistě nikdo nebyl rád kdyby je měl za sousedy, protože nemůže vědět kdy dojde k situaci, že např. zapálí barák cigaretou nebo napadnou své spolubydlící. Ovšem to, že někdo zapálil barák od nedopalku se stalo již několikrát a ve všech případech se to týkalo normálních lidí.

Zpracování tohoto tématu bylo velmi zajímavé, protože většina lidí má určitou představu, co je pro mentálně postižené dobré a jak se chovat abychom jim pomohli a udělali vše pro to, aby se cítili dobře. Ale je právě to, co si myslíme pro ně opravdu to nejlepší? Co samotní mentálně postižení chtějí? Naše skupina měla možnost zjistit tyto názory, právě proto se přiklání k příznivcům nápadu, aby mentálně postižení měli možnost žít mimo ústav. Hlavně nás přesvědčily rozhovory se samotnými postiženými a jejich asistentkou, která vyprávěla o tom jaký byl život v ústavu a kolik aktivit navíc teď mohou postižení dělat. Názory na to, že tito lidé mohou být nebezpeční jsou určitě pravdivé, ale těžce postižených lidí je málo a jejich diagnostika by neumožnila takové mentálně postižené pouštět samostatně mimo ústav. Samozřejmě může se stát, že náhle dojde k nějaké rozepři nebo k výbuchu agresivity, ale tyto případy nejsou časté a hlavně se mohou stát jakémukoliv zdravému člověku.

Skupina rodičů, kteří neviděli situaci optimisticky má svým způsobem také pravdu, ale jejich důvody plynuly hlavně z neinformovanosti o skutečném stavu.

Mentálně postižení lidé by měli mít právo sami se rozhodnout zda žít v ústavech nebo odděleně po skupinkách v reálném životě. Je ale také na odbornících, aby určili jakým mentálně postiženým se tato varianta může nabízet. Tato varianta bydlení není o nic víc nákladnější než provoz samotného ústavu, ale také jde o sociální cítění s touto skupinou obyvatel a to by se mělo rozvíjet.

[1] BÁRTOVÁ, E. Konec života na svobodě : Rath chce mít lidi v ústavech [online]. 1999-2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=633597

[2] BÁRTOVÁ, E. Poprvé v životě žili normálně. Zkouška vyšla. Server aktuálně.cz [online]. c2007 [cit. 2009-12-04]. Dostupný z WWW: <http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=413397>

[3] CHÁB, M. Svět bez ústavů. Praha: OBČANSKÉ ZDRUŽENÍ QUIP, 2004. 83 s.

[4] IVANOVOVÁ, S. Integrace zdravotně postižených osob do společnosti [online]. 2008 [cit. 2009-12-12]. Dostupný z WWW:< http://www.vkol.cz/cs/dokumenty/referaty-a-soupisy--nejen--pracovniku-vkol/prehled-referatu/clanek/integrace-zdravotne-postizenych-osob-do-spolecnosti/>

[5] LANGER, S. Mentální retardace. Hradec Králové : KOTVA, 1990. 251 s.

[6] PERGLER, I. Co je to mentální retardace? [online]. c2002 [cit. 2009-11-02]. Dostupný z WWW: <http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=32>.

[7] ROGL, V. Ředitelka, která dala handicapovaným lidem na Slánsku naději, dostala padáka. Slánské listy [online]. c2009 [cit. 2009-12-03]. Dostupný z WWW: <http://www.slanskelisty.cz/sl/zpravodajstvi/210609reditelka.php>.

[8] Socializace mentálně retardovaných [online]. c2008 [cit. 2009-11-07]. Dostupný z WWW: <http://referaty-seminarky.cz/socializace-mentalne-retardovanych/>.

[9] Ústavy pro mentálně postižené by neměly stát na samotách [online]. 2009 [cit. 2009-12-07]. Dostupný z WWW: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/motejl-ustavy-pro-mentalne-postizene-by-nemely-stat-na-samotach/402545

[10] Zavřete ústavy [online]. 2002-2009 [cit. 2009-12-12]. Dostupný z WWW: http://www.dobromysl.cz/scripts/detail.php?id=1039



Počet shlédnutí: 130