Zpracování informací závisí na tom, jak člověk danou informaci vnímá na základě svých emocí a přijímá na základě svých znalostí, zkušeností a očekávání. Proto má stejná informace různý význam a hodnotu pro různé příjemce. Zároveň platí, že informace existuje pouze v kontextu ¹⁾. Předpokladem pro zpracování informace je správné usuzování, které je nejvýznamnějším úkonem poznání. K poznání patří dodržování pravidel správného vyjadřování a usuzování a teoretická reflexe takových pravidel – to je logika.²⁾

V běžném jazyku se slovo logika používá velmi často. Má však odlišné výrazy. Slýcháme například, že ta či ona věc má určitou logiku, že to či ono jednání má určitou logiku, že ten i onen řečník argumentuje logicky atd. Nejblíže modernímu pojetí logiky je užití slova ve smyslu správné argumentace. Tento význam má také nejblíže původnímu významu slova.

Termín logika je odvozen od slova logos, jež znamená slovo, řeč. Je zajímavé, že český termín slovo má v řečtině tři protějšky, a to zmíněný logos, dále pak mýthos a nakonec epos. My nadále budeme pracovat se slovy, jako s libovolnými jazykovými projevy. Termín epos se používá, pokud chceme vyzdvihnout popisnou šíři jazykového projevu a mýthos, pokud se pohybujeme v nereálné-bájné sféře.

V odborném smyslu se začalo slovo logika poprvé používat ve stoické škole ve 3. stol. př. Kr. Logika podle stoiků spočívala právě v umění korektní argumentace.

Logiku podle toho, jakým způsobem informace zpracováváme, dělíme na:

• deduktivní: úsudky deduktivního typu
• induktivní: úsudky induktivního typu

Jak jsme již zmínili, výraz logos, z něhož je odvozen i termín logika, se vztahuje k jazykovému projevu, pod podmínkou, že na něj pohlížíme pod zorným úhlem argumentování. Z toho plyne závěr: logiku budeme považovat za vědu, která se zabývá naším jazykem z hlediska argumentování.

Argumentace většinou vypadá takto:Zastáváme nějakou ne příliš zřejmou tezi, kterou zdůvodňujeme jinými tvrzeními, o kterých si myslíme, že jsou protivníkovi srozumitelné a jasné. Každá argumentace představuje uzavřený jazykový celek. A tento celek lze rozdělit na tvrzení, které zdůvodňujeme, tedy závěr a na premisy (předpoklady), pomocí nichž naše závěry zdůvodňujeme. Vzniklému celku se říká ARGUMENT. Argument je tedy posloupnost výroků a závěr je vlastně výrok, který z předešlých vyplývá.

• Premisa č. 1: Každý člověk je smrtelný.
• Premisa č. 2: Sokrates je člověk.
• Závěr: Sokrates je smrtelný.

Výrok je věta, kterou můžeme hodnotit jako pravdivou nebo naopak, jako nepravdivou. Posouzení pravdivosti běžných výroků nevyžaduje žádnou odbornou kvalifikaci. Pokud například někdo tvrdí, že prší, není problém vyhlédnout z okna. Na druhou stranu existují výroky, které odborníka potřebují. Ne každý je schopen verifikovat výrok: tělesa padají na zemský povrch rychlostí 9,81 metru za sekundu či výrok, že pan Novák z Dejvic zavraždil svoji manželku. To už vyžaduje odborníka přes fyziku a kriminalistu. Existují tedy výroky s obtížnou a lehkou verifikací.

A jak souvisí správnost argumentu s pravdivostí jednotlivých výroků? Představme si, že by ani jeden z našich výše uvedených výroku nebyl správný. Lze si představit, že existují i nesmrtelní lidé, a že Sokrates je nějaká duchovní nesmrtelná bytost. V tom případě jsou naše dvě premisy nepravdivé. Přes to všechno však závěr vyplývá z premis. Proto lze říci, že při zkoumání argumentů nehraje žádnou roli pravdivost či nepravdivost výroků. Předmětem logiky, pro naše další vysvětlování, je tedy argument, na němž nás bude zajímat to, zda je správný nebo nesprávný, jinak řečeno zda závěr vyplývá nebo nevyplývá z premis.³⁾

Jde o usuzování na základě fakt, která jsou nějakým způsobem dána (smyslově vnímána, empiricky zjištěna či jinak změřena). Z těchto fakt následně usuzujeme další informace.⁴⁾

Indukce je postup od jedinečného k obecnému. Induktivní závěr je pravděpodobný, platí podmíněně. Induktivní poznání předpokládá platnost principu kauzality, spoléhá na všeobecně fungující souvislost příčin a následků, takže to, co uznáme v několika případech jako průkazný následek nějaké příčiny nebo jako jev nutně spojený s jiným jevem, můžeme předpokládat u všech ostatních jevů téhož typu. ⁵⁾

- patří k nejběžnějším intelektuálním operacím, které člověk provádí.

• Zlomená noha

Matka Evičky: “Podívej, Evičko, Alenka jela na lyže a zlomila si hned první den nohu. Víš, že nejsi o nic obratnější než ona. Chceš dopadnout stejně?”

P1: Alenka jela na lyže a zlomila si nohu.

P2: Příčina Alenčiny zlomeniny je její neobratnost.

P3: Evička je podobně neobratná.

Z: Evička si na lyžích podobně zlomí nohu.

• Když jsme vezli kocoura autem k babičce, tak mu bylo špatně. Když ho povezeme teď, bude mu opět špatně. Ale třeba nebude. Třeba to bylo způsobeno tím, co sežral…

1. Na čem se zakládá legitimita (oprávněnost) úsudku z podobnosti?

Záleží na tom, o čem uvažujeme – o přírodních dějích a věcech mimo člověka můžeme usuzovat na základě podobnosti (mraky přinášející déšť jsou tmavé), ale o věcech týkajících se člověka se již uvažuje obtížněji, protože musíme brát v úvahu lidskou svobodu (jistou nevyzpytatelnost lidského chování). V běžném životě se ovšem většina úsudků na základě podobnosti týká člověka.

1. Za jakých podmínek může být tento druh usuzování úspěšný?

Podobnost je stejnost v různosti. Záleží na tom, jestli porovnáváme správné věci (rysy, děje) a jestli jsou relevantní ve vztahu k danému úsudku.

Dvě holčičky, které jsou „stejné“ – v obratnosti, vytrvalosti, hraní her – ale ve škole budou každá jinak úspěšná (Jedna jde do školy a vede si skvěle. Rodiče druhé: „Té naší to také půjde skvěle.“) Ale té druhé to skvěle nepůjde, ačkoliv když jsou „stejné“ tak by mělo jít, ale holčičky jsou „stejné“ v jiných ohledech, než které jsou podstatné pro úspěšnost ve škole (pozornost, soustředění apod.).⁶⁾

Indukce je úsudek, který na základě konstatování jisté vlastnosti u několika jedinců daného druhu vysloví obecný zákon: „Všichni jedinci tohoto druhu mají danou vlastnost.“ Toto absolutní tvrzení lze použít, pokud máme informace o všech jedincích dané skupiny. V tomto případě se ale nejedná ani tak o induktivní úsudek, spíše jde o výčet. Studijní výsledky jedné třídy: „Všichni žáci 1. B říkají, že umí vyjmenovaná slova na B.“ X skutečná znalost)⁷⁾

„Podívej Jeníčku,“ říká maminka svému šestiletému synovi, „sousedovic Aničce se ve škole líbí, Péťovi taky, Kája od naproti má školu raději než kreslené seriály a strýčkova Markétka školu přímo zbožňuje… Takže vidíš, že všechny hodné děti mají školu rády a jsou tam šťastné!“ Jeníček je jistě hodné dítě, ale se školou se ne a ne spřátelit. A i kdyby: zůstane tolik hodných dětí, které jsou ve škole nešťastné (z různých příčin).

Politika zkazí každého. Všichni Romové kradou. Řekové jsou povaleči. Němci jsou pracanti.

1. Rozsah disponibilního vzorku jedinců se zkoumanou vlastností. Čím více takových jedinců známe, tím větší šanci na úspěšný úsudek máme.
2. Reprezentativnost zkoumaného vzorku (vzhledem k celému souboru – výběrový soubor – s vlastnostmi souboru základního).
3. Odstupňovaná relevance (významnost) vlastností, které související se zkoumanou vlastností (hledání podmínek a příčin).
4. Souvislost zkoumané vlastnosti s podstatou jejího nositele.

Neúspěch v matematice – čím je dán – proč ne/můžeme usuzovat na opakovaný neúspěch. Černá labuť – vlastnost známá u několika jedinců – usuzujeme, že je taková u všech.⁸⁾

Kouření cigaret je riskantní, ale nabízí několik krátkodobých výhod. Cigarety pomáhají člověku zůstat v klidu, uvolnit se ve chvílích stresu a rovněž zabraňují přejídání se. Navíc vždy existuje někdo, například nějaká teta Edna, která kouřila čtyři balíčky cigaret denně a dožila se 95 let. Kromě toho, že je těžké zbavit se návyku (přes 70 % lidí, kteří přestanou, se ke kouření během tří měsíců vrátí). Jsou cigarety natolik nebezpečné, že to stojí za to se snažit přestat kouřit?

Které faktory jsou relevantní pro rozhodnutí o skončení kouření?⁹⁾

Je v podstatě úsudkem deduktivním, protože její závěr nutně plyne z daných předpokladů, neexistuje zde moment rizika či překvapení, se kterým se musí počítat při neúplné indukci.¹⁰⁾

Zobecnění výsledků výzkumu na výběrovém souboru na celý základní soubor. Zohlednění: velikost vzorku, reprezentativnost vzorku, relevance podmiňujících vlastností, vliv náhody (teorie pravděpodobnosti).

Předpokládaná účast u voleb. Počet hodin strávených u televize.

Aristoteles ve svých Prvních analytikách definoval deduktivní úsudek takto: „Deduktivní úsudek je řeč, v níž, je-li něco dáno, nutně něco jiného, různého od toho, co je dáno, vyplývá právě tím, že dané jest.“ Tuto definici lze rozebrat po částech:

1. „deduktivní úsudek je řeč,…“ – Aristoteles nezaměňuje myšlení s jazykem, o řeči mluví proto, že myšlenkové formy se naší analýze představují vždy jen v jazykové podobě.
2. „…v níž, je-li něco dáno,…“ – Je dáno obecné tvrzení, které označujeme jako předpoklad neboli premisa. Může jich být i více.
3. „…nutně něco jiného, různého od toho, co je dáno,…“ – toto „něco jiného“ označujeme jako závěr neboli konkluze. Závěr bývá většinou jeden, lze ale vyvozovat z daných premis více možných závěrů, pak jich může být i více.
4. „…nutně…vyplývá…“ – nejedná se o nahodilý vztah mezi premisami a závěrem, dedukce je jen tam, kde je vyplývání nutné.
5. „…vyplývá právě tím, že dané jest.“ – K vyvození závěru nelze užívat nic jiného než právě daný předpoklad.

Cílem deduktivního úsudku není pouhé vyslovení závěru, ale i zdůvodnění závěru.Nezajímá nás tolik, že něco platí, ale proč to platí. ¹¹⁾

Forma deduktivního úsudku označuje nutnost vyplývání konkluze z premis a jen z nich.

Obsah deduktivního úsudku představuje obsah tvrzení, která v něm vystupují jako premisy a konkluze neboli stránku skutečnosti, kterou tato tvrzení popisují. Příklad: Pro všechna reálná čísla x platí, že pokud je číslo větší než 3, pak je také větší než 1. Forma: „Pro všechna x platí…“ Obsah: různá reálná čísla, která lze za x dosadit. S formou a obsahem deduktivního usuzování souvisí i správnost a pravdivost úsudku.

Správnost úsudku závisí na bezchybnosti jeho formy. Úsudek je správný, pokud jeho závěr skutečně a nutně vyplývá z premis, a to už tím, že jsou kladeny.

Pravdivost úsudku závisí na pravdivosti jeho obsahu i na správnosti jeho formy. Úsudek je pravdivý, jestliže jeho premisy jsou pravdivá tvrzení a jeho forma je správná, pak jeho závěr musí být nutně pravdivý. Je to tedy správný úsudek vedoucí k pravdivému závěru.¹²⁾

Přímé vyplývání je takové, kde jsou premisy uvedeny přímo a danou konkluzi přímo obsahují.

Příklad: „Číslo 7 je prvočíslo, tedy není dělitelné číslem 2.“

Nepřímé vyplývání nevychází z premis, ale z popření závěru. Předpokládané popření závěru vede k rozporu s některým z daných předpokladů, proto závěr nelze popřít, je dokázána jeho pravdivost, a to nepřímo. Toto usuzování se nazývá důkaz sporem.

Příklad: Detektiv chce dokázat, že vrah měl tmavý oblek: „Dejme tomu, že měl naopak světlý oblek. Pak by ho ale svědkové i za šera museli vidět. To je ale v rozporu s jejich výpověďmi. Proto musel mít vrah tmavé oblečení.“¹³⁾

Jestliže dané obecné tvrzení vyvracíme uvedením konkrétního případu, ve kterém tvrzení neplatí, pak se jedná o metodu protipříkladu. Této metody se běžně používá v matematice, v logice slouží k vyvrácení správnosti jisté logické formy usuzování. Chceme-li dokázat nesprávnou formu usuzování, stačí nalézt jednu konkrétní aplikaci formy, ve které je z pravdivých premis vyvozen nepravdivý závěr.

Příklad: Není pravda, že všichni umělci jsou alkoholici. Já sám znám jednoho, který se alkoholu ani nedotkne. ¹⁴⁾

BLECHA, I: Filosofie. Olomouc: Studio Nakladatelství Olomouc, 1998. 239 s. ISBN 80-7182-069-5.

CEJPEK, J. Informace, komunikace a myšlení: úvod do informační vědy. Praha: Karolinum, 2005. 233 s. ISBN 80-246-1037-X.

SELUCKÝ, O.: Logika pro střední školy. Praha: Fortuna, 1995. 240 s. ISBN 80-7168-201-2.

SOUSEDÍK, P.: Logika pro humanitní obory. Praha: Nakladatelství Vyšehrad, 1999. 176 s. ISBN 80-7021-306-X.

SWOYER, Ch.: Critical Reasoning: A User’s Manual. [on-line]. 2002 (PDF). [cit. 2012-03-22]. Dostupné na: http://www.ou.edu/ouphil/faculty/chris/crmscreen.pdf - Číslovaný seznam 

Počet shlédnutí: 55