Obecně teoretické metody ke zpracování informací – myšlenkové operace:

• Analýza - Rozdělení problému na malé části, které pak jednu po jedné zkoumáme.

Analyticky postupuje dobrý vyšetřovatel, ekonom, šachista i laik.

• Syntéza - Sjednocení malých částí problému do jednoho celku, který pak zkoumáme. Opak analýzy.
• Analogie - Sjednocení malých částí problému do jednoho celku, který pak zkoumáme.

Analogie mají mimořádný význam při výkladu nenázorných skutečností, například v elektrotechnice, ve fyzice, ve filosofii a v teologii. Vztahy Ohmova zákona se dají vysvětlit na analogii s vodovodním potrubím (proud, odpor a napětí = tlak), pro výklad atomu se používají mechanické analogie.

• Dedukce
• Indukce

V běžném jazyku se slovo logika používá poměrně často. Slýcháme např., že ta či ona věc má nějakou logiku, že nějaké jednání je či není logické, nebo že někdo logicky nebo nelogicky argumentuje. Nejbližší modernímu pojetí logiky je z těchto významů ten, když slovo logika používáme ve smyslu správné argumentace. Termín logika je odvozen z řeckého slova logos, což znamená slovo, řeč.

Dějiny logiky se většinou rozdělují do čtyř období. Do prvního období zahrnujeme antiku, do druhého středověk, do třetího logiku novověkou a do čtvrtého současnou logiku.

Za zakladatele logiky je považován Aristoteles (384–322 př. n. l.). Založil takzvanou sylogistickou logiku. Princip sylogismu se nejlépe vysvětlí na příkladu:

        Premisa 1: Každý člověk je smrtelný.
        Premisa 2: Sokrates je člověk.
        Závěr: Sokrates je smrtelný.

Sylogismus je v podstatě deduktivním zdůvodňováním, kde jsou fakta určena (determinována) kombinací existujících tvrzení na rozdíl od induktivního zdůvodňování, kde jsou fakta určována opakujícím se pozorováním. Aristoteles byl první, kdo místo slov začal používat pro různé druhy podobných inferencí symboly. Aristoteles říká, že z pravdivých premis nelze vyvodit nepravdivý závěr, z nepravdivých je však možno pravdivý závěr vyvodit.

Scholastická logika: Na středověkých univerzitách se logika studovala v rámci studia tzv.sedmera svobodných umění, které mělo postavení jakéhosi úvodu či přípravy k studiím vyšším (především teologie). Logika byla pomocná věda, kterou musí student zvládnout, aby se mohl zabývat vědami vyššími (teologií, právy či medicínou). Středověcí logikové převzali metodická východiska Aristetolovy logiky. K nejzajímavějším částem středověké logiky patří nauka o důsledcích. Důsledkem rozuměli logikové středověku posloupnost výroků, pro které platí, že jeden z výroků vyplývá z ostatních. V rámci důsledku rozlišovali dvě podstatně odlišné části-předpoklad a důsledek. Posloupnost mezi výroky může být dvojího druhu. V první řadě může jít o složený výrok, který se skládá ze dvou výroků spojených spojkou jestliže, pak. Např. Jestliže prší, pak je mokro. Dále může jít o posloupnost výroků, které vytvářejí argument. Premisy jsou se závěrem spojeny pomocí výrazu tedy. Výraz tedy slouží k vytvoření nového celku, ale tento nový celek není výrok, ale argument. Argument, na rozdíl od podmínkového souvětí (jestliže,pak) které hodnotíme z hlediska pravdivosti, může být buď jedině správný nebo nesprávný.

Novověká logika: V 16.a 17.stol. vznikají významné filosofické školy, které velice úspěšně navazují na středověkou tradici. V tomto období má pro formální logiku největší přínos G.W.Leibniz. Leibniz si na rozdíl od většiny myslitelů 17.a 18.stol. uvědomuje důležitost logiky. S velkým respektem se vyjadřuje o Aristotelovi, ale jeho sylogistiku považuje za nedokonalý nástroj a proto ji zdokonaluje. Jeho přínos je především v nové koncepci logiky, kterou pojímá poprvé jako matematickou logiku. Na té ho fascinuje přesnost, se kterou postupuje. Pro každé počítání neboli kalulování je totiž charakteristický určitý postup. Lze tedy zjistit, zda jsme se dopustili nebo nedopustili chyby. Hlavní myšlenkou bylo vytvořit jakousi univerzální matematiku, která by na rozdíl od standardní matematiky neomezovala své úvahy pouze na kvantitu a na rovnost, nýbrž by je rozšířila na všechno, co lze dobře definovat.

Současná logika: V 19.stol. je znovuoživení zájem o logiku. Systematicky se začínají využívat prostředky matematiky pro účely logiky. Z laického hlediska se tak logika stává vědou k nerozeznání podobnou matematice. Za zakladatele moderní logiky je považován irský matematik George Boole, jeho dílo Matematická analýza logiky stojí na počátku kontinuálního vývoje matematické logiky. Dalším průkopnickým dílem je spis Formální logika anglického matematika Augusta de Morgana. V našem prostředí vynikl především pražský filozof Bernard Bolzano. Mezi logiky druhé poloviny 19.stol a začátku 20.stol. vynikají C.S.Peirce, Gottlob Frege (německý matematik, filozof, logik) a G.Peano. Zatímco Peirce a Frege zůstali za svého života prakticky bez povšimnutí, stojí Peano u vzniku významné logické školy.

Je proces usuzování, ve kterém se od předpokladů (premis) dochází k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího.

Odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde o základní postup při dokazování. Jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr. Standardy deduktivního usuzování formuluje logika. V praktickém životě běžně užívané (usuzujeme logicky, aniž bychom si uvědomovali, že přitom používáme logiku). Logicky správná dedukce má podobu posloupnosti kroků, které splňují přesně stanovená kritéria zabezpečující, že jsou-li premisy pravdivé, je pravdivý i závěr.

Správnost ověřujeme tzv. analytickými metodami, neboť správnost úsudku je dána pouze logickou strukturou premis a závěru. Logické struktuře se věnuje disciplína logická analýza jazyka. Spočívá v nalezení příslušné logické konstrukce vyjádřené daným výrazem

Indukce je úsudek směřující od zvláštních případů k obecné poučce. Věrohodnost induktivních úsudků se ověřuje nejen množstvím případů, z nichž byla obecná poučka odvozena, a jejich rozmanitostí, nýbrž i obecnějšími zákony, z nichž můžeme obecnou poučku odvodit. Indukce se ověřuje dedukcí.

Zkoumá metody, jejichž prostřednictvím lze na základě pozorování vyvodit tvrzení, popř. obecnou zákonitost. Tvrzení odvozené indukcí nemá jednoznačnou pravdivostní hodnotu, platí pouze s určitou pravděpodobností. Pravděpodobnost může být v tomto kontextu chápána dvěma způsoby: jako stupeň pravdivosti daného tvrzení, nebo jako stupeň, se kterým je subjekt přesvědčen o pravdivosti daného tvrzení.

Zdroje:

Selucký, O.: Logika pro střední školy. Praha: Fortuna, 1995. 240 s. ISBN 80-7168-201-2

Swoyer, Ch.: Critical Reasoning: A User’s Manual. [on-line]. 2002 (PDF). [cit. 2012-03-22]. Dostupné na: http://www.ou.edu/ouphil/faculty/chris/crmscreen.pdf

Sousedík, P.: Logika pro studenty humanitních oborů. Praha: Vyšehrad, 2008. 222s. ISBN 978-80-7021-970-6



Počet shlédnutí: 88