Jako téma seminární práce v předmětu Antropologie náboženství jsme si vybrali „ Jeden den příslušníka Církve československé husitské“. Hlavním důvodem pro výběr této církve byla skutečnost že tento rok uplynulo 600 let od upálení mistra Jana Husa, proto myslíme že je zajímávé se blíže seznámit s touto církví. Církev československá husitská je křesťanskou církví a působí pouze v Čechách a na Slovensku.

Výzkumná otázka

Jaké jsou specifika Církve československé husitské v rámci křesťanství?

Je nějaká historická spojitost s kališníky (husity)?

Jak je jsou pro CČSH významné historické osobnosti jako jsou Karel Farský, Mistr Jan Hus, Jan Žižka?

Jak vypadá sváteční den faráře?

Jsou nějaké odlišné, zajímavé rituály CČSH?

Cílem práce je popsat specifika husitské církve v rámci křesťanství. Práce je rozdělena na dvě části teoretickou a praktickou. V teoretické části je popsána historie Církve husitské a její dějinný vývoj až do současnosti. Praktická část je část výzkumná. V praktické části jsou popsány základní rysy, myšlenky církve a jak členové praktikují svou víru. Metodika teoretické části je založena na zpracování sekundárních dat z odborných literárních a internetových zdrojů uvedených v seznamu použité literatury.

V praktické části je opět využito studium sekundárních dokumentů pro utvoření uceleného obrazu o činnostech církve husitské. Na základě studia dat byla vytvořena hlavní výzkumná otázka a dále její podotázky. Pro samotné dotazovaní byla použita metoda polostandartizovaného rozhovoru. Pro dotazování byly vybrání dva respondenti. První respondent byl z řad studentů Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy. Druhým respondentem byl kněz církev husitské působící v Praze.

Rozhovory byly prováděni osobně z důvodu lepší interakce a pokládání doplňujících otázek. Díky respondentů bylo možno doplnit důležité informace do naší práce a dopomohli nám k zodpovězení našich výzkumných otázek. Musíme ocenit vstřícnost respondentů.

Přehled respondentů

¹⁾

Vymezení husitské církve a její porovnání s křesťanstvím

Stručná historie Církve československé husitské

V rámci dějinného procesu je velmi složité nalézt přesné datum „zrodu“ Církve československé (husitské). Nabízí se několik dat Vánoce 1919, kdy byla v řadě katolických chrámů v Čechách a na Moravě po prve sloužena katolickými kněžími bohoslužba v národním jazyku. Dalším datem by mohl být i 8. leden 1920, kdy na schůzi kněžích Klubu reformního duchovenstva byl odhlasován vznik Církve československé. Také za datum vzniku by mohl být považován 11. leden 1920, kdy bylo veřejnosti oznámeno Emilem Dlouhým – Pokorným provolání Národu československému – o vzniku nové církve. Výčet dat není zcela úplný, přicházejí v úvahu další data pevně spjatá s dějinami vzniku této církve, která na počátku nesla název „Církev československá“. Svůj současný název s přívlastkem „husitská“ je datován až od roku 1971.

Vznik této církve je výslednicí dlouholetého zápasu na poli náboženském, který se na našem území odehrával zhruba od poloviny 19. století, počátky můžeme datovat do doby společenského a náboženského uvolnění, k němuž se otevřela cesta po revolučních událostech 1848. Proces národního uvědomování, palackého koncepce českých dějin připravovala půdu pro následné masarykovské vnímání světa, ve kterém je otázka otázkou náboženskou. Je to období po první světové válce, kdy vzniká Československá republika s ideály demokracie a humanismu. Kdy se však uplatňuje i modernismus jako celospolečenské hnutí. Potřeba nové církve vznikla z náboženských potřeb moderní doby, hlavními tvůrčími momenty nebyly neposlušnost, vzdor, touha po seberealizaci či ztráta víry jejich zakladatelů, nýbrž upřímná snaha o nové uchopení základních věroučných organizačních principů křesťanstva, tak aby se staly srozumitelnými v podmínkách nové doby.

Nepopiratelným faktem zůstává, že dodnes je Církev československá husitská i v celosvětovém měřítku jedinou církví bezprostředně vzešlou z dědictví katolického modernismu, přestože modernismus v katolické církvi na našem území nikdy nedosáhl takového intelektuálního duchovního a společenského uznání, jak tomu bylo v jiných zemích, například ve Francii.

Významný dokument – byl představen ve spise Obnova církve katolické v československé republice a měl zásadní vliv na podobu Církve československé (husitské) – později se stal tzv. ustavujícím dokumentem. Tento dokument použil její zakladatel Karel Farský za základ právní organizace nově vzniklé Církve československé (husitské). Např. úřad patriarchy CČS(H) je vysvětlitelný na základě tohoto dokumentu, nikoliv jak je někdy zdůvodňováno příklonem Československé církve (husitské) k pravoslaví, k němuž došlo v prvních letech po jejím založení. Jedná se o významný církevní dokument, který v podmínkách poválečné doby ještě před vypuknutím dalšího světového konfliktu naznačoval cestu, po které se bude ubírat římský katolicismus ve 2. polovině 20. století.

V průběhu jara 1919 se zformovalo v rámci jednoty radikálně orientované křídlo kněžích, které přijalo název Ohnisko. Z toho uskupení později valná část přešla do Klubu reformních kněží (název je někdy uváděn Klub reformního duchovenstva), který vznikl v září téhož roku. V Ohnisku se zrodil nápad provést požadované reformy „cestou činu“ – „via facti“. V Ohnisku byl vedle Karla Farského nejvíce činný Bohumil Zahradník – Brodský i Gustav Adolf Procházka. Karel Farský s největší pravděpodobností, ale není autorem koncepce „via facti“. Členové Ohniska žili představou, že pokud Řím uvidí, že hnutí se stává celonárodním, přiměje ho to k uznání požadavků československých kněží. Karel Farský si uvědomoval neudržitelnost postojů Ohniska a proto založil 15. září 1919 v Národním domě na Smíchově Klub reformních kněží. Zde se již zcela zřetelně ozývaly hlasy po rozkolu a založení nové církevní organizace. Byl to právě Karel Farský, který musel tato volání uklidňovat s poukazem na naprostou nepřipravenost a celkovou ideovou neujasněnost. Mezitím již do Prahy dorazila zpráva, že na uvolněný arcibiskupský stolec v Praze byl jmenován s platností od 16. září 1919 univerzitní profesor, Msgr. ThDr. František Kordač (1852-1934). Církevní vedení jmenováním Františka Kordače pražským arcibiskupem jasně vyjádřilo svou snahu po konsolidaci poměrů.

Arcibiskup pohrozil Farskému přísnými tresty „všemi prostředky“, pokud nebude obnovena náležitá disciplína v kněžských řadách. Přesto Karel Farský otevřeně vyslovil názor, že by měla vzniknout nová na Římu nezávislá organizace. Na další schůzi klubu 8. ledna 1920 dostalo vedení za úkol vypracovat kvalitní liturgické předlohy pro sloužení obřadů v národním jazyce. Přestože katolická církev zastoupena arcibiskupem Františkem Kordačem opakovaně vydala zákaz jakýchkoliv svévolných liturgických změn ze strany duchovenstva, nedala se velká část reformně smýšlejících kněží odradit a použila o vánočních svátcích I. díl Českého misálu, který byl přeložen Karlem Farským a zhudebněn Josefem Píchou. Později byl tento překlad zařazen mezi významná díla české reformní minulosti. Státem byla Československá církev uznána 15. září 1920.

Zpočátku byl formovaný charakter i chápání této církve nejasný. Řada duchovních představitelů zdůrazňovala východní tradice českého křesťanství s poukazem na staroslověnskou misii orientovanou na srbskou pravoslavnou církev. Také část veřejnosti považovala tuto církev za obnovenou katolicko-cyrilometodějskou církev. Po rostoucím napětí v roce 1922 převládl většinový liberálně radikální směr vedený nejvýznamnějším reformátorem této církve ThDr. Karel Farským (26.7.1880-12.6.1927), který byl stoupencem modernistických idejí a stal se proto členem obnovené Jednoty katolického duchovenstva, později byl též předsedou Klubu reformních kněží. Od počátku stál u samého zrodu Církve československé, zasloužil se o položení pevných základů této nové církve v rovině teologické, organizační i vzdělávací. V roce 1923 byl zvolen biskupem západočeským se sídlem v Praze a později v červnu 1924 se stal prvním patriarchou celé církve.

Po smrti Karla Farského se v červnu 1927 stal jeho nástupcem Gustav Adolf Procházka. V roce 1931 proběhlo první zasedání řádného sněmu, kde byla přijata věroučná směrnice Učení náboženství křesťanského pro věřící církve československé včetně Vyznání víry – nejstručnější vyjádření hlavního obsahu křesťanské víry. Byla zde vyhlášena též platnost nové Ústavy Církve československé. V březnu 1939 byla Církev československá na Slovensku a Podkarpatské Rusi zrušena. Také další jednání sněmu v roce 1940 se z důvodu nacistické okupace země nekonalo, od též roku nebylo povoleno obsazovat prázdná biskupská místa. V německém Protektorátu Čechy a Morava byla Církev československá přejmenována na Církev českomoravskou. K původnímu názvu se vrátila po osvobození v květnu 1945. Po politické krizi v únoru 1948 došlo k převzetí moci komunisty, byla omezována svoboda církve. Vydány byly též zákony, které umožnily dohled státu nad církvemi. Také v souvislosti k novým rozdělením ČSR na devět krajů došlo i k změně organizace církve. Rovněž zasedání III. řádného sněmu CČS muselo reagovat na vzniklou církevně-politickou situaci novelizací své Ústavy. Na dalším sněmu v roce 1961 byla Ústava již nahrazena stručným Zřízením CČS, které doplňoval Organizační řád. V roce 1968 se Církev československá postavila proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Od roku 1971 byl k názvu církve přidán přívlastek „husitská”. Za věroučnou normu byly přijaty Základy víry (sepsané roku 1958) a poprvé také Směrnice k otázkám sociálně etické orientace církve.

V rámci listopadových události roku 1989, kdy došlo ke zlomu v politických a společenských poměrech byla rektoru Univerzity Karlovy předána žádost o začlenění HČBF do svazku Univerzity Karlovy. Na základě dalších jednání se v květnu 1990 stala spolu s Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultou Komenského evangelickou bohosloveckou fakultou jednou ze tří teologických fakult nejstarší této české univerzity, a to pod názvem Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy. Za významnou událost je možné také považovat duben 1999, kdy byla do olomouckého biskupského úřadu zvolena první žena – Jana Šilerová, která se tak stala první biskupkou. V čele Církve československé husitské stojí již od roku 2006 ThDr.Tomáš Butta, který byl zvolen řádným sněmem již VIII. patriarchou. V současnosti je Církev československá husitská členkou Světové rady církví, Ekumenické rady církví, Konference evropských církví, Leuenbergského společenství. S římskokatolickou církví uzavřela dohodu o vzájemném uznání křtu, s církví českobratrskou evangelickou podepsala dojednání o vzájemné uznání křtu, uznání ordinované služby a o dvojím členství.

Základní rysy církve

Církev se hlásí k odkazu české reformace Mistra Jana Husa, husitů a českých bratří. Motivem vzniku byla obnova křesťanství v české moderní společnosti. V prohlášení církev uvedla: „Chceme, aby konečně byla učiněna přítrž náboženským bojům v národě, a žádáme si svobody svědomí a náboženského přesvědčení nejen pro sebe, nýbrž i pro každého jiného.“ Tyto hodnoty se církev snaží uplatňovat do současnosti. Pramenem víry je slovo Boží, dosvědčení Písmem a křesťanskou tradicí. Nejvyšší normou je Duch Kristův. Články víry nejsou brána jako dogmata, mají však ukazovat směr víry. Znakem církve je vyobrazení kalicha s křížem. Původní název církve byl Církev československá. Za nacistické okupace byla nucena užívat názvu Církev českomoravská. Od roku 1971 se jmenuje - Církev československá husitská (CČSH). Co se týká budov, Církev husitská se prezentuje jednoduchými kostely, které pocházejí většinou z první poloviny 20. Století (někdy se muže jednat i o klasický dům v zástavbě) nebo se jedná o klasické kostely získané z historického dědictví. Například může jít o bývalou židovskou synagogu, která je přeměněna na sbor. Toto nám potvrdili i naši respondenti, kteří shodně uvedli, že v kostelech se objevuje prakticky jen oltář s kalichem a kříž na stěně. Dále dodali, že to však není pravidlem a v každém kostele se situace může lišit. Celkově se jedná o střídmě vyzdobené kostely. Znakem církve je vyobrazení kalicha s křížem.

Uspořádání církve

Místní církve se nazývají náboženské obce (u katolíků je to farnost), působí jako právnická osoba. Velikost náboženské obce je často jako území dvou okresů. Ústřední budova těchto územních útvarů je sbor (kostel). Sbor je označen nejčastěji jménem Jana Husa nebo patriarchy Karla Farského. Menší místa, kde se věřící scházejí se nazývají modlitebny a ve většině případů se jedná o veřejné místnosti v obytných domech. Budovy náboženské obce jsou ozdobeny velkým dřevěným křížem na čelní zdi, případně tam mohou být i výjevy z Ježíšova života. Liturgickým středem je bohoslužebný stůl s kalichem (připomínka večeře páně), svícnem a pulpitem pro bibli. Hudební doprovod pro bohoslužby tvoří varhany nebo harmonium. Pro věřící jsou klasické lavice (jako v kostelech) nebo obyčejné židle. V některých obcích bývá archiv, knihovna nebo místnost pro vyučování dětí, duchovní studium a činnost mládeže. Ve větších sborech se nachází byt pro faráře, případně i pro správce celého objektu (kostelníka, sborovníka). Dále ve větších sborech bývá kolumbárium pro ukládání uren. Vyšší správní jednotkou církve je diecéze; tvoří ji soubor náboženských obcí jednoho či více krajů. Celek církve je tvořen všemi diecézemi na území státu, případně náboženskými obcemi nebo i diecézemi v zahraničí. V případě Církve husitské jde o Slovensko. Ptali jsme se, zda existuje nějaké jejich hlavní centrum a za jejich centrum je považováno sídlo Ústřední rady ve Wuchterlově ulici v Dejvicích a Pražská diecéze v ulici V Tišině, kousek od Hradčanské

Duchovní správa

Duchovní správce (farář) může být muž nebo žena. Musí být mravně i občansky bezúhonnými a prokázat obecnou způsobilost i duchovní znalosti (studium teologie). Dále musí přijmout svěcení (ordinaci) a být zvoleni do některé z duchovních funkcí a přijati do služebního poměru. Jeden z respondentů nám poskytl zajímavou statistiku o počtu činovníků ženského pohlaví, kdy podíl žen je v současné době asi 45%. Avšak v V tomto ohledu má trochu náskok Církev českobratrská evangelická, v níž ženské duchovní tvoří přes 50% všeho duchovenstva. Ta však začala ženy ordinovat později.

Vysvěcený kněz pak dále může být zvolen biskupem nebo patriarchou církve. Dále se na duchovní službě podílejí kazatelé/lky, katecheté/tky a pastorační asistenti/tky. Občas se v roli pomocníků vyskytují externí pracovníci.

Všichni činovnicí (farář, kazatel, jáhn) chodí v civilním oděvu. Pouze k bohoslužbám a různým obřadům nosí černý talár s kalichem na prsou. Kněz nosí navíc dvoupramennou bílou štolu. Členové se oslovují „bratře/sestro.“

Členství v církvi

Členství v církvi Členem církve se člověk muže stát po absolvování křtu nebo přestupem z jiného vyznání, kde byl předtím pokřtěn. Příslušnost k církvi se uskutečňuje členstvím v jedné z náboženských obcí. Členové mají právo volit a být zvoleni do všech církevních orgánů. Členové se také aktivně podílejí na hospodaření církve a to pravidelnými příspěvky, bohoslužebnými a účelovými sbírkami a dary (oběti) nebo odkazem (závěť). Když jsme se ptali jakým způsobem vstupují noví členové do církve odpovědí nám bylo: „I pokud je snaha o vstup do církve dána rodinnou tradicí, je potřeba strávit nějaký čas v katechumenátu, době (standardně trvá okolo jednoho roku), kdy se zájemce pravidelně schází se svým katechumenem-učitelem a probírá s ním věroučné otázky, ptá se na nejasnosti, učí se historii církve. Poté je na učiteli, kdy uzná, že je člověk připraven na vstup do církve.“

Ptali sme se také na vývoj členů v současnosti: „V církvi, zdá se, počet lidí stagnuje. Ze statistik sčítání lidu není možné vycházet, neboť dochází ke zkreslení zejména díky strachu lidí, před předáváním osobních informací. Všimnete si sami obřího poklesu členů konkrétních církví při sčítáních v letech 2001 a 2011, zatímco počtu věřících obecně je stále kolem 6 000 000. CČSH se ovšem podle interních informací stále drží kolem stabilních 100 000 věřících. Osobně se setkávám v kostelích a na veřejných akcích s lidmi všech věkových kategorií, nejvíc jich ovšem chodí mezi ostatní z řad seniorů a studentů – logicky, mají na to čas.„

Běžné praktikování

Církev československá husitská (CČHS) je poměrně mladý náboženský směr neboť vznikal v průběhu dvacátého století. Jedná se o církev liturgickou, tedy založenou na bohoslužbách a obřadech s jasně daným řádem. Liturgie této církve vychází z té sepsané samotným zakladatelem Karlem Farským. Bohoslužby se konají vždy v neděli a o svátcích. Příchozí věřící se nejprve vyzpovídají, aby se očistili, poté se pomodlí. Následuje kázání zakončené chvalozpěvem. Toho se účastní celá náboženská obec. Zpívaná liturgie je i podle jednoho našeho respondenta jednou z drobných odlišností od jiných církví. Nakonec přistupují účastníci bohoslužby k přijímání (viz. sedmero svátostí). Zajímavostí je, že tato část bohoslužby je přístupná i pro věřící jiné křesťanské církve.

Ptali jsme se respondentů, jakou mají osobní zkušenost s účastí na bohoslužbách a zjistili jsme, že zájem není až tak velký. „Z osobního pozorování tak akorát, aby se min. ze ¾ naplnil kostel, někdy více (vánoce, svátky obecně…).“

Sedmero svátostí

Sedmero svátostí je sedm pro církev československou husitskou důležitých obřadů, které se týkají věřících. Dobře to vyjádřil náš respondent: „Sedm svátostí ustanovil Kristus… Sedm svátostí se týká všech úseků a všech důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Tím dostávají podobnost úseky přirozeného života a života duchovního.“ Jedná se o křest, biřmování, oddavky do manželství, pokání, přijímání z večeře Páně (eucharistie), svěcení kněží a svátost útěchy těžce nemocných (pomazání nemocných).

Křest

Křest je vůbec první svátostí, která může věřícího potkat, neboť právě tento obřad je pro člověka vstupem do církve. Zpravidla se jedná o křtění novorozence, ale tento obřad může podstoupit i starší člověk, který se chce stát křesťanem. Dochází při něm k polévání temene křtěnce vodou a pronesení křestní formule: „Křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ V této svátosti je samozřejmě skrytá a jistá symbolika. Jedná se o paralelu se vzkříšením Ježíše z mrtvých .

Pokřtění má i své zákonitosti, jak se píše v Základech Víry: „Křest zavazuje církev, rodiče a kmotry k svědomité křesťanské péči o víru a život pokřtěného, křtěnce samého pak zavazuje k věrnosti Kristu a k životu víry s církví.“ Proto je proces křtění delší, než by se mohlo zdát. Než dojde k samotnému křtícímu aktu, jsou potřeba minimálně tři setkání s rodiči a kmotry (kmotrů může být více a nejméně jeden má být členem CČSH), kde je jim většinou vysvětleno, co tento obřad obnáší.

Biřmování

Biřmování je v životě věřícího člověka druhým důležitým obřadem. Podobně jako křest má charakter iniciačního rituálu a stejně jako u křtu je zde přítomen kmotr. Biřmovaný při něm v podstatě potvrzuje křestní slib a slibuje, že bude uvědomělým věřícím. Celý obřad vypadá tak, že biřmovaný nejprve přednese biblický text, který si vybral a který má pro něj nějaký duchovní význam. Posléze duchovní pokládá ruce na hlavu biřmovaného a poté mu požehná gestem kříže na čele. Při tomto úkonu pronese výrok: „Přijmi pečeť darů Ducha svatého.„

Pro biřmování je nutné splnit dvě podmínky. Být pokřtěn a dosáhnout věku 13 let. Kromě těchto podmínek jsou důležitá i doporučení, aby biřmovaný byl vzdělán a všestranně poučen v otázkách náboženství a víry. Biřmovaný si může vybrat své biřmovací jméno.

Manželství

Manželství je bráno jako spojení ženy a muže, kteří se milují, a předpokládá se, že vytvoří rodinné zázemí pro své děti. V základech víry se přesně píše: „Manželství je svátost, v níž se muž a žena v lásce navždy spojují (…), aby byli Božím obrazem v Kristu, nástrojem Stvořitele ke vzniku nových lidských bytostí a základem rodiny podle Boží vůle.“

Církev předpokládá, že manželství bude trvalé a končí až smrtí jednoho ze snoubenců. Církev také neumožňuje zprostředkovat sňatek homosexuálnímu páru. Podmínka pro přistoupení k této svátosti je, že alespoň jeden ze snoubenců je členem církve československé husitské.

Před samotným obřadem je třeba dlouhodobé duchovní přípravy na tento svazek. Samotný akt se odehrává před zraky věřící obce. Nejprve jsou na řadě modlitby, poté si snoubenci říkají vzájemné sliby a na závěr pijí společně z kalicha jako potvrzení slibu lásky. Celý obřad zakončuje požehnání oddávajícího.

Pokání

Pokání je podle pastoračních pravidel církve „čin lítosti, doznání vin, předsevzetí nápravy života a smíření s Bohem, s bližními i se sebou samým (…) Svátost pokání je naplněna přijetím odpuštění a smířením. Důsledkem pokání je obnovená láska a důvěra ke Kristu, projevující se ve vztazích k lidem laskavostí a ochotou odpouštět.“

Pokání většinou předchází svátosti večeře Páně, ale je důležité i před vstupem do manželství nebo svěcením. Existují dva druhy pokání – pokání jednotlivce a pokání celé náboženské obce během bohoslužby. Pokud se pokání provádí při liturgii, duchovní klade otázky a dává prostor pro tiché zpytování svědomí každého věřícího. Pokud jde o jednotlivce, jedná se v podstatě o klasickou zpověď, přičemž duchovní je vázán zpovědním tajemstvím. Závěrem tohoto aktu je přijmutí rozhřešení.

Přijímání (eucharistie)

Přijímání z večeře páně je svátost, při níž se má člověk přiblížit Bohu. V praxi to znamená, že věřící účastni na bohoslužbě přistupují ke stolu, kde dostanou hostii namočenou v kalichu s vínem. Tento způsob se nazývá pod obojí a oplatka s vínem symbolizují tělo a krev Kristovu. Duchovní při podávání hostie pronáší: „Bůh s tebou v Kristu, bratře (sestro)“. Věřící by měl mít možnost přijímat svátost večeře Páně při každých bohoslužbách. Za mimořádných okolností je možné místo vína použít produkty z vinné révy bez obsahu alkoholu.

Ptali jsme se jednoho z respondentů, zda se mohou přijímání účastnit i děti. „Ano, podle tradice může být dítě přítomno Večeři Páně, pokud je pokřtěné. Nejde o nucení alkoholu – krom toho, že se víno při mši ředí na půl s vodou je hostie v něm pouze omočena. Jde o čistě symbolický akt.“ Pastorační pravidla CČSH alkohol též neřeší a vyjadřují se k tomu takto: „Příprava dětí k prvnímu přijetí svátosti večeře Páně předpokládá duchovní péči a katechezi (prvouka a vybrané části dějepravy ze Starého i Nového zákona související s pochopením této svátosti přiměřeně věku dítěte). Tato příprava je naplňováním křestního slibu a vede k pokání. Nedoporučuje se vysluhovat svátost večeře Páně dětem bez řádné přípravy.“

Svěcení kněží

Svěcení kněží je svátost, při níž aktivní člen církve získává duchovní funkci. Člověk, který se chce stát knězem nebo jáhnem musí splňovat několik předpokladů. Základem je mít příslušné vzdělání. To lze od roku 1990 získat na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Před zřízením této fakulty fungovala Husova československá bohoslovecká fakulta a ještě před ní Husova československá evangelická bohoslovecká fakulta. Aspirant na duchovního musí získat titul magistr, aby dosáhl hodnosti kněze. Po získání bakalářského titulu lze být vysvěcen jako jáhen.

Dalším předpokladem je být věřícím a členem husitské církve, a aktivně se podílet na církevním dění. Při účasti na těchto akcích je zároveň ověřováno, zda má konkrétní člověk ty správné vlohy stát se duchovním. Těmto vlohám a způsobilosti se říká vokace. Aspirant na duchovního musí též žít mravně a občansky bezúhonný život. Akt svěcení kněží spočívá v tom, že zástupci církve pokládají ruku na svěcence se slovy: „Osvěcuj a posiluj tě Bůh Duchem svým svatým, amen.“

Pomazání nemocných

Pomazání nemocných je v podstatě duchovní posílení a útěcha v posledních chvílích života, ale i ve chvílích těžké nemoci nebo třeba před operací. Podle pastoračních pravidel církve je „nemocný Duchem svatým posilován skrze Boží slovo a modlitby a utvrzován ve víře ve všemocného Boha.“

Tento rituál provádí kněz nebo jáhen. Svátost je možné udělit kdekoliv, nejen v kostele, ale i doma, v ústavu nebo v nemocnici. Může při ní být přítomna rodina nebo v případě kostela sbor, ale osobní zpověď nemocného probíhá pouze s duchovním. Kromě zpovědi k tomuto aktu patří i čtení z Písma, modlitby a nakonec dotyk nemocného s gestem křížku.

Církev československá husitská se oproti jiným křesťanstvím liší v několika bodech. Prvním je, že díky svému vzniku v roce 1920 se řadí k nejmladším křesťanským církvím vůbec.

Dalším důležitým bodem je, že duchovní funkce (i ty nejvyšší) mohou zastávat i ženy. CČSH není jedinou církví, kde je to možné. Ženy se objevují i například v Církvi českobratrské evangelické. Je však i mnoho církví, kde tomu tak není. Například Svobodná presbyterní církev v ČR nebo Katolická církev.

Dalším bodem je možnost kremace zemřelého. V historii křesťanství obecně byl tento způsob zakázaný a považovaný za pohanský nebo ateistický. Postupem času se tento přístup v mnoha církvích změnil, ale pořád existují takové, které pohřeb žehem nedovolují (například Pravoslavná církev). Církev československá husitská v tomto způsobu pohřbívání nikdy neviděla problém. Dokazují to i často přistavovaná kolumbária (místnost pro ukládání uren) k větším sborům.

Další odlišnosti CČSH jsou, že učení církve se nevylučuje s učením o evoluci, liturgie jsou zpívané a při eucharistii (přijímání z večeře Páně) chybí transsubstanciace, to znamená přeměna přijímaného chleba a vína na tělo a krev Kristovu. Tato symbolika je sice zachována, členové CČSH však věří na reálnou přítomnost Krista při tomto obřadu jako takovém a ne jeho vtělení do používaných materií (chléb a víno).

Celkově by se dala Církev československá husitská shrnout jako modernější a uvolněnější, tolerantní k jiným církvím i ostatním náboženstvím. Tak o ní smýšlejí i naši respondenti:

„Od mala jsem se zajímal o náboženství obecně, spíše z religionistického pohledu. Do církve jsem se dostal až na vysoké škole – přes kamarády a spolužáky. V rodině nic takového nemáme. (…) Můj život víra ovlivňuje spíše pohledem na svět, spíše než nějakým omezováním, rituály apod. V tomto je nenáročná.“

„Církev československou husitskou vnímám jako malou církev pro lidi, kteří sami chtějí uvažovat nad svým vztahem k okolí, k bohu, ostatním lidem a tak dále. Nemáme dogmata, podporujeme dialog náboženství a vědy, věříme, že víra v boha je slučitelná s evolucí a obecně je na naší církvi vidět to, že vznikla v době modernismu, je racionálnější, než většinová víra a jejími členy jsou spíše lidé akademicky vzdělaní/studenti.“

SALAJKA, Milan. Portrét Církve československé husitské. Praha: Blahoslav pro náboženskou obec Církve československé husitské v Praze 1 - Staré Město, 2007, 51 s. ISBN 978-80-7000-876-8.

Základy víry Církve československé husitské se stručným komentářem. Praha: Církev československá husitská, 2014, 182 s. Blahoslav (Církev československá husitská). ISBN 978-80-7000-106-6.

Pastorační pravidla ke svátostem. Praha: Sněmovní centrum CČSH, 2012. [online]. Dostupné z http://www.ccsh.cz/dokumenty/1697-pvv_zari-2012.pdf



Počet shlédnutí: 79