Profil faráře v Církvi československé husitské

Logo Církve československé husitské ¹⁾

Církev československá husitská vznikla z dlouholetých snah pokrokově smýšlejících osobností. Stala se symbolem změn ve světě náboženských dogmat a pravidel, po staletí neměnných tradic a jako taková si jistě zaslouží pozornost i v současné turbulentní době, která před společnost klade nové výzvy nejen v oblasti ekonomické, společenské, ale také v otázkách víry a náboženství. Jedná se o církev, která se dodnes odkazuje na Mistra Jana Husa, symbolu českého náboženského smýšlení nejen v době středověku. Její historický vývoj je dán ryze vizemi, přáními a ideami československých věřících. Je specifickou náboženskou organizací nejen v rámci České a Slovenské republiky, ale v celém středoevropském - evropském prostoru.

Nedílnou součástí CČSH jsou faráři a farářky starající se o každodenní potřeby věřícího a jsou nápomocni v jejich řešení.

Výzkumná otázka

Co obnáší služba faráře v CČSH?

Výzkumné podotázky

Jak se liší svátosti v CČSH oproti jiným křesťanským církvím?

Lze sloučit rodinný život s duchovním posláním?

Jak se muži – faráři, biskupové atd. dívají na ženy – biskupky, farářky?

Jak vypadá neděle/sváteční den faráře/farářky CČSH?

Jaké rituály/ obřady farář vykonává?

Jaká jsou specifika CČSH?

Práce se bude opírat jak o data z primárních, tak ze sekundárních zdrojů. Bude použita metoda kvalitativního výzkumu, konkrétně technika polostrukturovaného interview s vybranými narátori. Vybraná technika umožňuje tazatelům se předem zamyslet nad tématem v podobě předpřipravených okruhů otázek a poskytnout tak oporu pro vedení rozhovoru, na druhé straně umožňuje tazatelům pružně reagovat na nastalou situaci v podobě otázek, jež se mu nabídnou v rámci interakci mezi nimi a narátori.

Další použitou technikou patřící ke kvalitativně zpracovávanému projektu patří metoda studia dokumentu, která má v prvé řadě poskytnout dostatečnou oporu v podobě nabytých znalostí o daném tématu.

Pro doplnění práce budou využita data kvantitativního charakteru, která mají vypovídající hodnotu ze hlediska statistiky o výzkumném tématu. Kvantitativní techniky sběru dat využívány nebudou z důvodu zadání úkolu. Pro zpracování zadaného úkolu je zapotřebí kvalitativní sběr dat a dostat se tak pod povrch problematiky.

Přes webové stránky Církve československé husitské byli kontaktováni tři její zástupci z řad farářů a farářek. Několik farářů však odpovědělo na oslovení negativně z důvodu časové náročnosti interview a nedostatku času v předvánočním čase.

Tabulka 1 – Přehled narátorů

Učební text Univerzity Karlovy v Praze od Davida Tonzara ²⁾ seznamuje jak s historií a významem vzniku CČSH, tak využívá jiných publikací k podání uceleného obrazu o této specifické církvi ve středoevropském prostoru. Autor dochází k tomu, že reforma římskokatolické církve v návaznosti na husitskou tradici byla na území Československa přítomna již od prvopočátku křesťanstvím a táhne se celými církevními dějinami. Důležitou myšlenkou pro pochopení CČSH však je, že se její zakladatelé a tedy reformisté římskokatolické církve nesnažili o herezi, o vytvoření nové církve, ale o reformu té stávající.

Jiným způsobem pojednává o reformě církví na počátku 20. století kniha Pavla Marka Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924). ³⁾ Zabývá se v prvé řadě reformními hnutími římskokatolické církve v čs. prostředí, založením a hledáním cesty Církve československé v prvních letech jejího vzniku. Dále ukazuje vývoj České pravoslavné církve od založení ČSR v roce 1918 do poloviny 20. let. 20. stol.

Pro CČSH jsou důležitou součástí ženy, které se staly „duchovními pastýřkami“. A právě jedna z nich, Milena Tomešová, vydala knihu rozhovorů s dalšími jejími „kolegyněmi“ ⁴⁾, např. s Hedvikou Zimmermannovou sloužící církvi v Hrádku nad Nisou, Ladou Kocourkovou, jejíž působištěm jsou Semily nebo Věrou Říhovou, která vykonává svou „profesi“ na Pardubicku. Kniha zachycuje přirozenou formou interview osudy žen, které skloubily náboženský život a službu lidem v oblasti duchovní s rodinami, studiem a jinými běžnými životními událostmi.

Církev československá husitská (dále jen CČSH) vznikla jako protiváha katolické církve v době vzniku Československé republiky. „Cílem zakladatelů Církve československé husitské nebylo odtržení od starých křesťanských tradic. Z toho důvodu můžeme ve vzniku CČSH vidět i velký klad, protože významně obohatil názorovou pluralitu křesťanských denominací a ukázal variantu možného křesťanského života na našem geografickém území.“ ⁵⁾

Katolická církev symbolizovala Habsburskou monarchii a všechny její principy, na které chtěli nejen běžní občané, ale právě i farníci, v nově vzniklém státě zapomenout. Jednota československého duchovenstva chtěla změnit především církevní hierarchii (volit biskupa tzv. „zespoda“, farní rady atd.), oddělit církve od státu, počeštění bohoslužby a dále vycházet z odkazu Cyrila a Metoděje, vznik českého misálu ⁶⁾, dále učinit celibát dobrovolným a v neposlední řadě požadovali vznik patriarchátu v Praze. Tyto požadavky vznesla Jednota u Svatého otce v Římě v červenci 1919, ale papež Benedikt XV. nepovažoval československý stát za stabilní a proto „obrodu“ čs. církve neschválil.⁷⁾

Z Ohniska se stal Klub reformních kněží vedený ThDr. Karlem Farským. Farský začal pracovat na bohoslužbě v českém jazyce a původní body obnovy čs. církve prosazuje tzv. cestou Via Facti, tj. „cestou činu“. ⁸⁾

ThDr. Karel Farský - první patriarcha ⁹⁾

Již koncem roku 1919 byl vydán první český misál, z něhož se poprvé sloužila mše o Vánocích stejného roku. Českou bohoslužbu sloužil 1. 1. 1920 Bohumil Zahradník Brodský v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Je zapotřebí dodat, že ohlasy na bohoslužbu v národním jazyce byli velice pozitivní. A i proto se rozhodli stoupenci via facti realizovat odtržení od římské církve. Církev Československá vznikla 8. ledna 1920 a jejím prvním patriarchou se stal právě ThDr. Karel Farský. ¹⁰⁾

Po vzniku Církve československé (dále jen CČS) vyvstal problém, kde budou duchovní vykonávat svou službu. Z počátku se faráři nově vzniklé církve dělili s katolickými duchovními o kostely a fary tam, kde se lidé přihlásili k CČS. Dále obce a městské rady propůjčily církvi v Čechách 76 kostelů a 65 kaplí. Podle Ústavy Československé republiky mělo dojít k podpoře církví a náboženských hnutích z majetku římskokatolické církve, ale Nejvyšší soud ČSR rozhodl na základě stížnosti katolické strany o jejich dispozičním právu k používaným budovám. CČS mohla nadále používat pouze odsvěcené kostely a byla nucena tak sloužit mše např. pod širým nebem nebo v pronajatým prostorách typu sokoloven apod. Konaly se sbírky na stavbu tzv. Husových sborů, tedy míst k setkávání duchovních s věřícími.¹¹⁾ Nová církev potřebovala novou věrouku, musela navázat vztahy se zahraničními církvemi, ustanovit novou církevní hierarchii a strukturu, ale chyběli ji biskupové, kteří by mohli světit po CČS kněží. CČS se obrátila na srbskou pravoslavnou církev, která však požadovala, aby se CČS stala zástupcem pravoslavných církví v ČSR. V roce 1924 CČS prosadila, že si ponechá jedinečnou identitu. ¹²⁾

V roce 1927 zemřel Karel Farský, první patriarcha CČS a jeho nástupcem se stal Gustav Adolf Procházka. Březnu 1939 se zřízením Protektorátu Čechy a Morava zanikla i CČS. Po skončení druhé světové války se stal novým patriarchou František Kovář. Po únorových událostech roku 1948 byly omezovány nejen svobody a práva občanů ČSR, ale i církví a jiných náboženských institucí. Církevní hodnostáři nejen CČS nesměli v mnohých případech vykonávat svou činnost, ale byli i jinými způsoby perzekuováni a pronásledováni. V roce 1971 změnila církev název, který používá do současné doby – Církev československá husitská (dále jen CČSH). ¹³⁾

Tabulka 2 - Vývoj počtu věřících

Zdroj: Vlastní zpracování na základě údajů dostupných z ČSÚ.

Dle statistického Sčítání lidu, domů a bytů provedených Českým statistickým úřadem v desetiletých intervalech můžeme sledovat vývoj počtu věřících hlásících se nejen k CČSH. Po změně politické situace v zemi po roce 1989 a s ní spojené ekonomické, společenské i kulturní uvolnění, se projevuje mimo jiné v ochotě obyvatel projevit svou příslušnost k náboženským organizacím. Od 90. let však dochází k postupnému úbytku věřících v rámci statistických šetření.

Organizační struktura CČSH je založena na náboženské obci, kterou vede rada starší spolu s duchovními (v současné době má 300 obcí), dále je tvořena diecézemi, v jejichž čele je biskup spolu s diecézní radou. Ústřední rada je dalším stupněm hierarchie v CČSH; je tvořena biskupy spolu s volenými laiky. Nejvyšším „zákonodárným“ orgánem je sněm skládající se z každé náboženské obce a volených laiků. Církevní zastupitelstvo přebírá funkci sněmu mezi jeho zasedáními s jistými omezenými pravomocemi. ¹⁴⁾ Narátorka Lada odpověděla: „CČSH má nejvyššího představitele, jímž je bratr patriarcha. Církev se skládá z několika územních celků, zvaných diecéze. V čele každé diecéze stojí bratr biskup. Máme tyto diecéze: pražská, plzeňská, královéhradecká, brněnská, olomoucká a na Slovensku. Máme tedy šest biskupů, kteří odpovídají za duchovní správu jednotlivých území.“

Dle Benjamína jsou zvláštností CČSH například kolumbária, umístěná v areálu kostela, kam mohou ukládat urnu s popelem zesnulého člověka jeho pozůstalí, občané zdejšího města. Farářky shledávají specifika v demokratické volbě biskupů a patriarchů, na které se vedle duchovních podílejí i obyčejní věřící, jimž se říká „laici“.

Duch Kristův je další odlišnost, na které učení této církve klade důraz: „CČSH tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a vědecké poznání Duchem Kristovým, jak se nám zachoval v Písmu, v starokřesťanském podání, v hnutí husitském, českobratrském a dalším úsilí reformačním.“ Dále se jedná o důraz na svobodu svědomí každého věřícího, aby se sám rozhodoval a duchovně orientoval a bral za svůj vlastní růst, celou odpovědnost před Bohem, Otcem nebeský.

Podle odpovědi narátorky Lady jsou odlišnosti velké, uvedla například :„Ano odlišuje se průběh různých setkání v jednotlivých církvích, všude to má každá církev po svém. Ale základem nedělních bohoslužeb je společný zpěv duchovních písní, modlitby společné – přímluvné, děkovné, oslavné, čtení z Bible, výklad textu – kázání. U nás je každou neděli vysluhována svátost Večeře Páně pod obojí způsobou, kterou tak vrcholí rituál nedělní liturgie.“

Narátorka Mirka odpověděla na otázku, jaké jsou specifika CČSH oproti jiným křesťanským církvím: „Oproti např. evangelickým křesťanům, kteří uznávají dvě svátosti - křest a Večeře Páně, má naše církev sedm svátostí: křest, Večeři Páně, pokání, biřmování, manželství, útěchu nemocných a svěcení kněžstva.“

První svátostí je křest, při kterém Duch svatý přivtěluje křtěnce k církvi Boží. Křest se nedá opakovat a nejčastěji se provádí do jednoho roku od narození dítěte. Rituál křtu vypadá tak, že se křtěnému lije voda na temeno hlavy a dohromady s tím se odříkává „Křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Při svátosti křtu je stanoven kmotr křtěnce, který by měl pomáhat křtěnci zvládat různé nesnáze v průběhu jeho života. Rodiče, kmotři a církev samotná se křtem zavazuje ke svědomité péči o život a víru pokřtěného. Křest dospívajícího nebo dospělého je podmíněn účastí na výuce katechismu. Podmínkou křtu je, aby alespoň jeden z rodičů dítěte byl členem církve Československé husitské.

Druhou svátostí je biřmování. Při té se má upevnit a oživit víra pokřtěného. Biřmování má vést pokřtěného k bližšímu uvědomění víry a ke vzdělání v evangeliu. Biřmování klade důraz na kněžství a proto je vyžadováno následné aktivní zapojení biřmovanců do povinností víry. Při biřmování biskup nebo jiný zmocněný duchovní pokládá dlaně na hlavu biřmovance se slovy: „Přijmi pečeť darů Ducha svatého.“ „Svátost biřmování je rituálem, kdy malé dítě, které pokřtili jeho rodiče, vyroste a tento jedinec se sám vědomě hlásí k Bohu, kterého chce následovat ve svém životě, je to rituál vstupu do takzvané duchovní dospělosti křesťana,“ odpověděl farář Benjamín.

Jedná se o ústřední svátost liturgie a děti k této svátosti přistupují přibližně ve věku 10 let. Jedná se o tzv. První příjímání. Obřad obnáší přijímání těla a krev Krista v zástupné formě mešního chleba a vína. Právě symbol chleba a kalichu má značit přítomnost Ježíše Krista v každé bytosti.

Pokání spočívá v upřímném zpytování svědomí, lítost a doznání hříchů před Božím slovem. Duchovní pak zvěstuje kajícníkovi odpuštění. Svátost pokání může probíhat ve formě liturgie (v úvodu bohoslužby se koná pokání pro celou náboženskou obec), samostatném shromáždění (pokud skupina, například rodina přijde samostatně ke zpovědi) nebo při osobní zpovědi. V tomto případě je duchovní vázán zpovědním tajemstvím.

V Církvi československé husitské je svátost manželství udělována pokřtěným (pouze výjimečně je jeden pokřtěný snoubenec považován za dostatečného) a osobám rozdílného pohlaví. Udělení svátosti předchází příprava a manželství přijaté Církví Československou husitskou může být současně uznáno státem. Obřad svátosti manželství pak spočívá v tom, že manželé si slibují před zraky věřící obce a před Bohem lásku, věrnost a oddanost a pijí společně z kalichu na znamení obětavé lásky.

Návštěvy nemocných v ústavních zařízeních i v domácím prostředí patří k základním službám církve. Tato duchovní péče zahrnuje svátost útěchy nemocných. Duch svatý má skrz Boží slovo a svátost posílit nemocného. Útěcha nemocných vypadá tak, že duchovní čte z Písma svatého a při modlitbách přítomných příbuzných dělá nemocnému znamení křížem. K této svátosti lze připojit i svátost pokání nebo svátost večeře Páně. „Útěchu nemocnému vysluhuji u lůžka nemocného doma či v nemocnici“, vypověděla narátorka Lada.

Při svátosti svěcení kněžstva Boží církev přenáší služby kněžství na osoby k tomu způsobilé. Duch svatý pak přistoupí k svěcenci a vstoupí do něj, aby ho povolal ke kněžskému poslání. Obřad se vyznačuje vkládáním rukou biskupa a spolusvětiteli i duchovními laiky na hlavu budoucího duchovního. Současně jsou odříkávána slova: „Osvěcuj a posiluj tě Bůh Duchem svým svatým.“ Pozice učitele je vyjádřena předáním Bible, kalichu a misky s bohoslužebným chlebem a pastýřskou štolou. ¹⁵⁾

Modlitba je otevření srdce Bohu myšlenkou a slovem díků, oslavy a prosby. Modlitba je nástroj pro komunikaci s Bohem a znamená být s Bohem v přátelském rozhovoru, kdy on mluví k srdci. Náš dialog s Bohem by měl být upřímný, stálý, moudrý, plný důvěry, lásky a naděje. Tak nás přivede ke kontemplaci Boha a k jeho chvále, protože on je Stvořitel a Otec. Bohu můžeme říci všechno, co máme na srdci v každém okamžiku a situaci. Veškeré naše starosti, touhy, přání, trápení - i o těch nejmenších.Tímto způsobem poznáme, s jakou láskou a milosrdenstvím nám Bůh nadlehčuje tíhu kříže, který neseme. To je možné právě tehdy, když vše uložíme do modlitby s pravou důvěrou a nadějí. Když se úplně svěříme Bohu, on nám ukáže svou vůli, záměr, který Bůh má s každým z nás. Je nezbytné věřit v Jeho pomoc a být si vědom toho, že on naslouchá každému našemu slovu, a že pro něj je možné všechno. ¹⁶⁾. Modlitba Páně zní: Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.¹⁷⁾

Svěcení je svátost, díky které pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil svým apoštolům; je to tedy svátost apoštolské služby. Člení se ve tři stupně: biskupství, kněžství a jáhenství. ¹⁸⁾

Obdařeni plností svátosti kněžství, skrze Ducha svatého, který jim byl v této udělen, se stali biskupové pravými a autentickými učiteli víry, velekněžími a pastýři, a jako takoví předsedají Pánovu stádu v osobě Krista - hlavy církve.

Mocí biskupského svěcení a hierarchického společenství s hlavou a členy biskupského sboru se svěcenec stává členem tohoto sboru.

Biskupský sbor je nástupcem sboru apoštolů v učitelském úřadě a pastýřském vedení, v němž apoštolský sbor stále trvá. Biskupové tedy „jako nástupci apoštolů přijímají od Pána, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy vírou, křtem a plněním přikázání“. Sbor biskupů, tím že je sdružen pod jednou hlavou římského biskupa, Petrova nástupce, vyjadřuje pospolitost, jednotu, rozmanitost a všeobecnost Kristova stádce.

Jednotliví biskupové, kteří jsou postaveni do čela místních církví, vykonávají svůj pastýřský úřad nad onou částí Božího lidu, která jim byla svěřena; jsou viditelným zdrojem a základem jednoty v těchto místních církvích, které jsou obrazem všeobecné církve, která v nich existuje a z nich se skládá.

Mezi hlavními povinnostmi biskupů zaujímá přední místo hlásání evangelia. Biskupové jsou totiž zvěstované víry, kteří přivádějí ke Kristu nové učedníky; jsou také autentickými, Kristovou milostí obdařenými učiteli, kteří hlásají svěřenému lidu víru, kterou má přijmout a uplatňovat v životě.

Jako službou slova předávají Boží moc přinášející záchranu každému, kdo věří, tak posvěcují věřící udělováním svátostí; řídí udílení křtu, jsou řádnými udělovateli biřmování, udělují svátost kněžství a upravují řád pokání. Obdaření plností svátostného kněžství jsou správci milostí nejvyššího kněžství především v eucharistii, kterou sami obětují a pečují o to, aby obětována. Každé zákonité slavení eucharistie je řízeno pokyny biskupa; pod jeho předsednictvím se uskutečňuje společenství oltáře a znamení lásky a jednoty tajemného těla.

Kněžským svěcením se uděluje svátost, kterou jsou kněží „pomazáním Duchem Svatým označeni zvláštním znamením, a tím připodobněni Kristu-knězi tak, že mohou jednat jménem Krista hlavy“.

Kněží tedy mají účast na kněžství a poslání biskupa. Tito svědomití spolupracovníci biskupů, povolaní sloužit Božímu lidu, vytvářejí se svým biskupem jediný kněžský sbor, který má však různé úkoly.

Ve svém stupni služby se podílejí na úkolu Krista, jediného prostředníka, a hlásají všem lidem Boží slovo. Své posvátné poslání vykonávají hlavně při slavení eucharistie. Kajícníky a nemocné věřící smiřují s Bohem a posilují je, přednášejí také Bohu Otci všechny potřeby a prosby věřících. V mezích své moci vykonávají poslání Krista, pastýře a hlavy, shromažďují Boží rodinu jako společenství bratří a sester žijících v jednotě a vedou ji k Bohu Otci prostřednictvím Krista v Duchu Svatém. Uprostřed svého stádce se klanějí Otci v duchu a pravdě. Mimoto věnují své síly kázání a vyučování; co v zákoně Páně četli a rozjímali, v to věří, v co uvěřili, tomu učí, a čemu učí, podle toho jednají.

Podle apoštolské tradice jsou jáhnové svěceni vkládáním rukou, aby skrze svátostnou milost účinně naplnili svou službu. Jáhenské svěcení měla katolická církev již od apoštolských dob ve velké úctě.

Na jáhny „jsou vkládány ruce nikoli ke kněžství, nýbrž ke službě. Posíleni svátostnou milostí slouží Božímu lidu ve společenství s biskupem a jeho kněžským sborem službou liturgickou, kazatelskou a charitativní“.¹⁹⁾

Na otázku, v čem se liší v CČSH jáhen od faráře odpověděla narátorka Lada: „Jáhenské svěcení je nižší než kněžské, lze jej získat po ukončení bakalářského studia na HTF UK a mít doporučení církve, jáhen může vést pobožnosti, biblické hodiny, učit na škole. Je po ruce faráři a nemá odpovědnost za danou náboženskou obec, včetně finanční, která leží na faráři a radě sarších - volený orgán tvořený laiky. Jáhen například nesmí vysluhovat svátost Večeře Páně při bohoslužbě, či v jiném shromáždění. Nemá podpisové právo statutárního zástupce za náboženskou obec při uzavírání smluv a jednání s úřady.“

Podle narátorky Mirky v církevním roce rozeznávají tři sváteční období: vánoční, velikonoční a svatodušní. „Středem církevního roku jsou Velikonoce, kde Hod Boží velikonoční oslavuje Kristovo vzkříšení. Spolu s tímto dnem je velikým svátkem i každá neděle, protože je dnem odděleným k oslavě Boha – podle starozákonního Desatera, kde se doporučuje mít jeden den odpočinku, kdy člověk nabírá nejen fyzickou, psychickou ale i sílu duchovní. Dává si do pořádku svůj vztah s Bohem, s ostatními lidmi a sám se sebou. Je to velmi důležitý čas pro pravidelnou duševní a duchovní hygienu“.

Narátor Benjamín nám popsal přímo jaké oslavy probíhají během Vánoc v kostele v Jablonci nad Nisou.„Hlavní období vánoc je od 24. prosince do 6.ledna. Na Štědrý den Bohu děkujeme za jeho štědrou lásku k nám, kterou nám nabídl v božském dítěti Ježíši Kristu. Vzájemně si dáváme dary. V našem kostele Farského probíhá v nočních hodinách Rybova mše vánoční „Hej mistře“. 25.prosince je Hod Boží vánoční, den narození Páně. Oslavujeme Boha, že poslal svého Syna. Jde o sváteční ranní bohoslužbu. 26. prosince vzpomínáme křesťanského mučedníka Štěpána. Dalšími dny hlavního vánočního období jsou 1.leden, počátek občanského roku a 6. leden, svátek Tří králů. Doslava Vánoc jsou všechny neděle od svátku Tří králů do začátku doby postní.“

Narátorka Mirka pak dále pokračovala svátky až do Velikonoc: „Postní doba začíná Popeleční středou a trvá šest neděl a je přípravou na velikonoce. V této době si připomínáme Ježíšovu oběť a smysl jeho činů a slov i pro nás dnes. V tomto období nám církev nabízí možnost duchovního několika denního soustředění - zv. duchovní obnova. Jde o duchovní cvičení, kde jsme vedeni k novým vhledům v osobním setkávání se s Bohem. Poslední neděle postní se jmenuje Květná a tou vstupujeme do „svatého týdne“ a v něm si připomínáme: Na Zelený čtvrtek si připomínáme poslední Večeři Páně s učedníky, máme večerní bohoslužbu. Na Velký pátek si připomínáme utrpení a ukřižování Krista, opět máme večerní shromáždění v modlitebně. Večerem Bílé soboty začíná vigilie, neboli noční bdění, před hlavním velikonočním svátkem, jímž je Neděle Vzkříšení neboli Hod Boží velikonoční. Radostně slavíme Ježíšovo vítězství nad smrtí. Také v Pondělí velikonoční se věřící shromažďují k bohoslužbám. Prosíme o to, abychom i my s Kristem povstávali k novému životu ve svobodě Božích dětí, do které nás zve Ježíš. Čtyřicátý den po Vzkříšení Krista je svátek Nanebevstoupení Páně. Tímto svátkem končí doba velikonoční a nastává doba svatodušní. Deset dní po Nanebevstoupení, padesátý den po velikonocích jsou svatodušní svátky. Slavíme Hod Boží svatodušní. Tyto svátky zpřítomňují to, že Ježíš Kristus seslal na své učedníky Ducha svatého a tím byla založena prvotní církev. Doslava svatodušních svátků je nejdelší dobou v církevním roce. Trvá až do první neděle adventní. Velikonoce a svatodušní svátky pohyblivé, neboť jejich datum se určuje u velikonoc – vždy v neděli po prvním jarním úplňku, od něj pak za padesát dní jsou svátky sestoupení Ducha svatého na učedníky.“

„Věřící se setkávají každou neděli v 9 hodin k pravidelným bohoslužbám, které trvají hodinu. Od jara do podzimu probíhá nedělní liturgie v chrámu Dr. Farského v Jablonci nad Nisou a od listopadu do dubna se k bohoslužbám scházíme ve vytápěné modlitebně farní budovy. Ve středu navečer máme pravidelná setkávání nad Biblí, zvaná biblická hodina. Zde diskutujeme a probíráme rozmanitá témata duchovní.V jiném dni večer se schází skupinka ke společným modlitbám, zvaná Modlitby matek, kde se ženy, nejen matky, modlí za své děti, vnoučata, za manžela, přátele atd. ,odevzdávají je v modlitbě do Božích rukou. Jiná setkání jsou na faře pro děti a rodiče kolem Písma, kde zpíváme, modlíme se, vyprávíme biblický příběh. V teplých měsících se věřící zúčastňují pouti do Škodějova u Vysokého nad Jizerou, do rodiště zakladatele CČSH Karla Farského. Nebo jedou na pouť do kláštera v Taizé, v jižní Francii. Několikrát do roka mohou věřící jezdit na různé vzdělávací akce, besedy a slavnostní bohoslužby k význačným dnům v roce, například oslavy Mistra Jana Husa v Betlémské kapli v Praze – 6. července. V jiných farnostech probíhá též duchovní péče o studenty, vysokoškoláky, mládež, o seniory, o děti různé věkové kategorie. Tady u nás na severu, momentálně nikdo nejeví zájem,“ tak popisuje setkání věřících farářka Mirka.

„Farář slouží bohoslužbu, jejíž náplní je liturgie Karla Farského, v níž je důraz na kázání a svátost přijímání Večeře Páně. Obřady křtu dítěte, či dospělého, biřmování, svátost manželství. Těmto obřadům předchází individuální několikaměsíční vyučování a příprava. Do jablonecké nemocnice docházím jednou týdně na oddělení Cedr, kde poskytuji duchovní péči hospitalizovaným pacientům. Paní primářka tohoto oddělení si u vedení nemocnice prosadila tuto službu nemocničního kaplana. Dalším rituálem je osobní zpověď, o kterou může věřící člověk požádat. Pobožnosti - například večerní pobožnost za zesnulé v listopadové době, kolem svátku všech zesnulých. Také křesťanský pohřeb je rituál, kde se modlíme za zesnulého a tímto rituálem pomáháme pozůstalým v tom, aby svého zesnulého člena rodiny propustili, nechali jej jít do nebeské říše. To vše jsou takzvané přechodové rituály. Takovým je též svatba, křtiny nebo svěcení na kněze, ve kterých se uzavírá jedna etapa života a vstupuje se tak do nové fáze života,“ vypověděla Mirka.

Na tuto otázku odpověděla farářka Láda : „Na neděli se připravuji v sobotu, kdy promýšlím a píši kázání, soustřeďuji se. Také vařím pro rodinu a uklízím domácnost. V neděli vstávám v 6 hodin, kolem půl osmé vycházím na tramvaj do Liberce. Přijíždím do zdejší modlitebny na nám. Českých bratří, kde sloužím bohoslužbu od 9hodin, po bohoslužbě máme s věřícími společné farní kafe, zde pohovoříme, pak zařizuji ještě nějaké organizační záležitosti, odcházím z fary na tramvaj a v doma jsem kolem 12.30 hod. Doma s manželem a dětmi ohřejeme od včera uvařený oběd, najíme se a manžel, také farář, musí vyjíždět z fary ve 13.30 hod na další odpolední bohoslužby v okolí Jablonce. Domů přijíždí kolem 18 hodiny. Já mezi tím odpoledne vyřizuji písemné neodkladné záležitosti kolem farního úřadu a také nezapomínám komunikovat se svými dětmi, pokud na víkend dorazí k nám domů, povídáme si a řešíme různá témata.“

Dle odpovědi od faráře Benjamína jsou povinnosti každého faráře tyto: „Farář je vedoucím neziskové organizace, náboženské obce, kde musí řešit hmotné zázemí, stav budov kostela a fary, starat se o opravy objektů, varhan. …Stále vyplňuje nějaké granty a hledá finance a dotace pro kulturní památku, která je mu svěřena. Například naše třímanuálové varhany mají za sebou třetí etapu generální opravy a teď dáváme žádosti na získání dalších stodvaceti tisíc k dokončení oprav tohoto královského nástroje. Pak pracuje se svěřenými věřícími při jednotlivých aktivitách, výše uvedených. Vymýšlí program a náplň jednotlivých společných akcí. Vede pastorační rozhovory a návštěvy u lidí jak doma, tak v různých ústavech. Smyslem jeho práce je prohlubovat víru a zbožnost a přivádět lidi k Bohu. Má spolupracovat s širší veřejností města, např.ve školách v nemocnicích, ve vězeních, při různých kulturních akcích, koncertech, besedách, kam může vnášet a poukazovat na morální a spirituální oblast vloženou do každého člověka i společnosti.“

Na otázku, zda lze sloučit rodinný život s duchovním posláním, odpověděla narátorka Mirka: „Ano jde, je to složitější, když jsou děti malé. Ale tyto problémy řeší jakákoliv běžná rodina, tedy i farářská. V této církvi se smí faráři ženit a farářky vdávat, dodržování celibátu je dobrovolné, není povinné jako v katolické církvi.“ Narátorka Lada na stejnou otázku odpověděla: „Zvládnout se to dá, člověk si jen musí hodně plánovat svůj čas, ale jsem velmi ráda, jakou práci vykonávám a i když to někdy nebylo úplně snadné, neměnila bych.“

Odpovědí od faráře Benjamina na otázku, jak rodina reagovala na toto „povolání:“ „Jsou tolerantní a zvykli si. Všichni mě od první chvíle podporovali a pomáhali mi. Myslím si, že jsou na mě hrdí, jakou práci vykonávám.“ Podobná odpověď byla i od farářky Lady.

Co narátorům přináší jejich služba, odpověděla farářka Mirka: „Pocit štěstí a naplnění, když mohu komunikovat s druhými o duchovních záležitostech a zkušenosti z praxe, kterou oni či já právě prožíváme.“

Ženy – farářky jsou již od roku 1947 nepostradatelnou součástí hierarchie CČSH. Uvádí se, že jich slouží v rámci České a Slovenské republiky přes 40 % ze všech církevních hodnostářů této církve. Význam ženského elementu v CČSH podporuje i fakt, že jedna z nich se stala první biskupkou v rámci střední a východní Evropy. „Roku 1999 byla olomouckou biskupkou zvolena Jana Šilerová a stala se tak první ženou v biskupském úřadu v postkomunistické Evropě. Volbu okamžitě odsoudil kardinál římské církve Miloslav Vlk. Církev československá husitská se od jeho prohlášení distancovala a biskupku v jejím úřadě uznala. Na jejím svěcení byli později přítomni i zástupci římské církve.“ ²⁰⁾ Jana Šilerová v ženách farářkách spatřuje význam v tom, že se dívají na věci komplexněji, k cíli spějí trpělivě, postupnými kroky. Jana Šilerová nastoupila do kněžské služby již za doby socialismu, v roce 1974. Režimu však byla svým vystupováním nepohodlná a tak musela své působiště velice často měnit. Dnes je farářkou v Rychvaldě na Karvinsku. ²¹⁾.

Na otázku jak se muži (faráři) dívají na ženy (farářky) odpovědel Benjamín: „Někteří se dívají s respektem a někteří s despektem. Výjimečně někteří muži, jak duchovní či laici z jiných církví, kde se ještě dodnes učí, že muž má pracovat a žena má být pouze v roli manželky a matky. Tak tam oni mají někdy trochu problém.“ Zda se setkala farářka Mirka ve své službě s negativní reakcí na svou roli odpověděla: „Ano setkala. Velkou negaci jsme zažili ještě v době totality, kdy nám na faru do naší kuchyně přišel opravář plynového sporáku, a ten celou dobu nahlas nadával, že se diví, že takoví lidé, jako faráři ještě existujou, jsou naprosto zbyteční a že on by je dávno zrušil. Vůbec se divím že nám ten sporák tenkrát opravil.“

Jak věřící přijímají ženy činé v církvi obě farářky odpověděly podobnou odpověď a to: „Záleží na tom, jaké předsudky a představy nosí ve své hlavě. Někdy je to zábavné pozorovat, jak reagují. Ale víceméně se setkávám se vstřícným jednáním.“

Biskupka Jana Šilerová ²²⁾

Další ženou v CČSH je např. Milena Tomešová, která pracuje jako pastorační asistentka CČSH a její manžel, Michal Tomeš je farářem stejného společenství. Milena Tomešová ve své knize Býti farářkou „zpovídá“ jiné ženy, které si vybraly tuto „profesi“ a pokládá jim otázky nejen ze soukromého života, jejich cestě ke kněžské službě, ale také s nimi hovoří o smyslu jejich poslání a o víře v současné době.

Na otázku jestli ženy přinášejí do duchovního života nějakou přidanou hodnotu nám farářka Lada odpověděla: „Vnášejí tam vedle mužské racionality ten ženský pohled, více empatie a jemnosti. Asi tak nezáleží na pohlaví, jako spíše na celkové osobnosti faráře či farářky jako člověka, kým je a kam se posunul během své životní praxe a jak se dál rozvíjí a pracuje na sobě.“

Profil faráře v Církvi československé husitské, jestliže bychom jej chtěli generalizovat, by měl na paměti svobodu svědomí věřícího, jenž má ve svých rukou svůj život. Specifikem fungování organizační struktury církve je pak demokratická volba duchovních, např. biskupů a patriarchů, kterou faráři kvitují. Jedná se o prvek demokratického systému zasazený do duchovního světa.

Služba faráře obsahuje vykonávání 6 svátostí, sedmá kněžství, je mu udělena vyšším církevním hodnostářem. Oproti katolickému křtu je u CČSH podmínkou, aby alespoň jeden z rodičů křtěnce byl také pokřtěným. Farář tedy provádí tzv. vnější znaky církve.

Jáhen je nižší stupeň svěcení v rámci církevní hierarchie, které je podmíněné ukončením bakalářského stupně vzdělání na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Má odlišná práva a povinnosti oproti faráři CČSH, např. nenese zodpovědnost za náboženskou obec, ve které působí. Může však vyučovat hodiny katechismu, vést pobožnosti apod.

Pro faráře jsou důležité svátky a tradice, které lze rozdělit do třech období – vánoční, velikonoční a svatodušní, a k tomu i každá neděle v roce, která je slavena jako den odpočinku. V tomto období jsou faráři velice časově zaneprázdněni, protože se musejí připravovat na svátky, ale postarat se i oběžný chod obce věřících a vést nedělní bohoslužby.

Důležitou součástí života a služby faráře je setkávání s věřícími nejen při pravidelných bohoslužbách, ale např. při biblické hodině, kdy se rozebírají duchovní témata, nebo tzv. Modlitba matek za své potomky, v letních měsících pak se se svou obcí účastní a prožívají poutě. Starají se také o duchovní vedení mladých lidí, kdy organizují besedy a různá setkání.

Farář je však také jakýmsi správcem náboženské obce nejen ze stránky duchovní, ale také světské, materiální. Je v podstatě vedoucím neziskové organizace a musí se starat o její majetek, např. o kostel a jeho mobiliář, shánět finanční prostředky na provoz atd.

Církev československá husitská je jedna z nejpokrokovějších církví v rámci evropského prostoru, protože její běžnou součástí jsou ženy – farářky. Ty ale nemají lehké postavení, protože je stále ve společnosti a především v církevních kruzích zakořeněn názor, že duchovní služba je mužskou doménou. Farářky se setkaly s negativní reakcí na jejich povolání, ale na druhé straně se jedná o pouze výjimečné případy a na svojí činnost mají spíše pozitivní reakce.

Skloubení duchovní služby a rodinných povinností je možné. Důležitá je podpora ze strany rodiny a jistá tolerance k časovému vytížení plynoucí z výkonu povolání. Mezi přednosti CČSH patří možnost zakládání rodin a nepovinný celibát, který toto umožňuje. Farář či farářka tak mohou žít běžný život věřícího a znát tak „z první ruky“ radosti a strasti každodenního rodinného života. Touto znalostí a vcítěním se do pozice člověka, který jejich pomoc potřebuje, obohacují svou duchovní službu.

BERGER, R. Liturgický slovník. Praha: Vyšehrad, 2008. 592 s. ISBN 978-80-7021-965-2.

BOČEK, J. Církev československá v Mnichovicích. In: Theologická revue: Čtvrtletník Univerzity Karlovy v Praze Husitské teologické fakulty. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Husitská teologická fakulta, 2014, s. 30 - 31. ISSN 1211-7617.

MAREK. P. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924). Olomouc: Pontes Pragenses, 2005. 335 s. ISBN 80-86263-57-6.

TOMEŠOVÁ, M. Býti Farářkou. Náchod: JUKO, 2003. 126 s. ISBN 80-86213-29-3.

TONZAR, D. Vznik a vývoj novodobé husitské teologie a Církev československá husitská. Praha: Karolinum, 2002. 210 s., ISBN 80-246-0499-X.

KAŇÁK, B. Stručná historie. Církev Československá husitská[online]. 2007 [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: http://www.ccsh.cz/view.php?id=18.

MERGLOVÁ, K. Historie CČSH. Církev československá husitská: NO Praha 6 - Břevnov [online]. 2010 [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: http://www.husitibrevnov.cz/ccsh/historie-ccsh/.

NEJEZCHLEBOVÁ. L., Nejsu svatá ovce. Az rodina.cz – to nejlepší pro rodinu [online]. 2009 [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: http://www.azrodina.cz/3301-nejsu-svata-ovca.

Základní informace: Organizační struktura. Církev Československá husitská [online]. 2007 [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: http://www.ccsh.cz/view.php?id=338.

Liturgie. Svátost svěcení [online]. 2015 [cit. 2015-12-7]. Dostupné z: http://www.liturgie.cz/svatost-sveceni/teologie-knezstvi/.

Modlitba.cz. O modlitbě [online]. 2015 [cit. 2015-12-7]. Dostupné z: http://www.modlitba.cz/o-modlitbe/modlitba-co-to-je/modlitba-jako-vztah/.

Československá církev husitská. Základy víry [online]. 2010 [cit. 2015-12-7]. Dostupné z:http://www.ccsh.cz/dokumenty/2105-zakl_viry_web.pdf.

Římskokatolická církev. Svátost svěcení [online]. 2015 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://www.farnostcheb.cz/index.php?id=125&option=com_content&task=view&limitstart=7.

Počet shlédnutí: 167