Platón - ÚSTAVA (Kniha sedmá) Podobenství o jeskyni

Podobenství o jeskyni nalezneme v díle od Platóna - Ústava. Tato část slouží ke srovnání „vlivu vzdělání a jeho nedostatku na naši přirozenost“. Jde o dialog mezi bratrem Platóna - Glaukónem a jeho učitelem Sókratem.

Sókrates zde popisuje skupinu lidí přikovaných celý život v jeskyni ke stěně, vidí před sebou tedy jenom stěnu. Lidé tedy vidí pouze odrazy, které na stěně vznikají díky ohni za nimi. Lidé neznají jinou skutečnost, jiný svět, a proto je toto jediná skutečnost, kterou jsou schopni vnímat. Platón předpokládá, že jeden vězeň je osvobozen, je přinucen ses otočit a uvidí oheň. Světlo ho natolik oslní, že ho bolí oči a je pro něj tak těžké vidět samotné předměty, které vrhají stíny. To v konečném důsledku bude znamenat, že se vězeň bude chtít vrátit k tomu, na co byl zvyklý. Platón píše: „že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívat, a měl by za to, že toto je vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje.“ Kdyby poté někdo nutil vězně vrátit se zpět na světlo/Slunce, vedlo by to k oslepení jeho očí. Sluneční světlo tu zastupuje novou skutečnost a vědění, které osvobozený vězeň zakouší.

Poté, co vězeň jeskyni opustí, začne si přivykat na sluneční světlo. Nakonec je schopen celou noc hledět na hvězdy a poté i slunce samotné, je schopen o něm usuzovat a poznat jeho význam. Vězeň nyní už považuje skutečný svět za hodnotnější než ten v jeskyni. Když se vězeň vrátí do jeskyně, nebude schopen nic vidět, protože jeho oči již přivykly slunečnímu světlu, obdobně, jako tomu bylo, když poprvé vyšel z jeskyně (516e). Ostatní vězni podle Sókrata usoudí, že oslepení navrátivšího se vězně svědčí o tom, že cesta ven z jeskyně je nebezpečná a budou odmítat ji také podstoupit. Sókratés uzavírá, že ostatní vězní, pokud by to bylo možné, se pokusí zabít každého, kdo by se pokoušel je vyvléci ven z jeskyně.

Sókrates dále srovnává filozofa k vězni, který opustil jeskyni a pochopil, že stíny na stěně nejsou skutečné, protože nyní může vnímat pravou povahu skutečnosti a nikoli její stíny. Když je mu řečeno, že to, co předtím viděl, není skutečné, protože skutečné jsou věci, které se nyní snaží uvidět, nebude tomu věřit. Sókrátes dále pokračuje s tím, že naše vnímání okolního světa „se podobá žalářnímu příbytku, kdežto světlo ohně, planoucího uvnitř, síle slunce; budeš-li výstup s pohled na předměty nahoře pokládat za vzestup duše do prostoru poznatelného myslí, potom ovšem dospěješ zcela určitě k mé domněnce“.

---

Počet shlédnutí: 41