Řečtí filosofové

Alina Ziiatdinova

Úvod: Jedním z nejdůležitějších fenoménů a výsledků historického vývoje antického Řecka byla starořecká filozofie, a proto bych v této eseji ráda probrala o představitelích raného období řecké filosofie a představitelích klasické řecké filosofie. Řecká filozofie byla ztělesněním zvláštností společenské struktury, v níž vznikla. Řečtí filozofové jsou klíčovymí postavami v dějinách filozofie. Starověká řecká filozofie vznikla v 6. století př. n. l. a rozvíjela se po několik staletí. Filozofové starověkého Řecka se zamýšleli nad otázkami smyslu života, původu světa, původu poznání a mnoha dalšími. Mnohé z myšlenek a konceptů těchto učení jsou významné a aktuální dodnes. Starověká řecká filozofie zahrnuje velké množství různých škol a směrů, z nichž každý přispěl k rozvoji myšlení.

Jak již bylo řečeno, řecká filozofie zahrnuje mnoho různých škol a směrů a my se dále budeme zabývat těmi nejznámějšími z nich. První filozofickou školou byla škola - Mílétská škola. Než začneme mluvit o samotné škole a o tom, co se v ní studovalo, je třeba říci několik slov o jejím zakladateli Thaléovi z Milétu. Thalés byl slavný antický filozof a matematik, který ovlivnil vznik věd, jako je kosmologie, fyzika, astronomie, geografie, meteorologie a biologie. Předpověděl také zatmění Slunce, určil rovnodennosti a slunovraty a zjistil, že Měsíc svítí odraženým světlem. Za představitele milétské školy, kterou založil Thalés, jsou považováni následující: Anaximandr, Anaximenés, Héraklides. Co se týče samotné školy, Mílétská škola je spojena především s filozofickým studiem přírody a fyzikálního vesmíru – naturfilozofií , které převládalo ještě před rozvojem moderní vědy. Naturfilizofové se snažili pochopit svět kolem nás tím, že zkoumali, jak funguje příroda, od hornin a rostlin po hvězdy a planety. Zakladatel milétské školy Thalés věřil, že původem všech existujících věcí je voda. Ve svém učení přirovnával Zemi k ostrovu plujícímu v oceánu. Svými spisy zanechali naturofilozofové hlubokou stopu v antické kultuře. Anaximandr, Thalésův žák, navrhl univerzální kosmický obraz světa, v němž je středem vesmíru Země, která, protože se nachází ve světovém prostoru, na ničem nespočívá. To byl nejvýznamnější úspěch milétské školy naturfilozofie. A tak postupně došlo k přechodu od pozorování přírody ke vzniku vědeckého poznání.

Další dobovou školou byla eleanská škola, jejíž stoupenci zavedli teoretickou nauku o bytí zvanou ontologie. Nejznámějšími představiteli eleatské školy jsou Parmenidés, Xeofanés a Zenon. Parmenidés slavně vymezil hranici mezi pravdou a názorem. Nedůvěřoval pocitům a věřil, že rozum je důležitější. Myšlenky eleatské filozofické školy vycházely z Xenofanových zamyšlení o kontinuitě, jednotě, věčnosti, nezničitelnosti a neměnnosti věcí. Eleáni se nezajímali o naturfilozofii a filozofické poznání týkající se problémů přírodních věd nebo příbuzných, podobných problémů bytí, měli zájem být sami sebou. Zvláštnosti filozofických názorů eleiánské školy jsou vlastně poslední a důležitou etapou formování antické filozofie. Jejími hlavními rysy jsou materialismus a skeptický přístup ke smyslovému poznání. Poprvé v dějinách filosofie předložila eleánská škola koncept jednotného bytí a učinila jej základem filosofování. Eleatská škola ji chápe jako spojitou, neměnnou, nedělitelnou, stejně přítomnou v každém sebemenším prvku skutečnosti, vylučující jakoukoli mnohost věcí a jejich pohyb. Později se koncept jediné neměnné bytosti stal jedním ze zdrojů Platónovy a neoplatonické filozofie.

Za zmínku stojí také Pýthagorova škola. Založil ji Pythagoras a vycházela z myšlenky, že svět je jeden celek a řídí se zákony čísla a kosmos je „krásný řád“. Číslo je principem zvukové harmonie, jak nám ukazují pokusy s monochordem. Harmonii zvuku zase určují zákony matematiky. Pythagorova filosofie není jen láska k moudrosti a uvažování, ale také zvláštní soubor životních zásad. Stoupenci tohoto směru také věřili v převtělování duší a byli vegetariáni.

Shrneme-li vše výše uvedené o raných filosofických školách, můžeme dojít k závěru, že rané školy se o problémy lidstva zajímaly jen málo nebo vůbec. Větší pozornost věnovaly tématu vzniku světa. Specifikem rané starořecké filozofie je snaha o pochopení podstaty přírody, světa,kosmu. Není náhodou, že první řečtí filozofové byli nazýváni „fyziky“. Můžeme si všimnout, že studovaly to, co si lze představit, tedy hmotné věci.

Další věcí, o které budeme diskutovat, je takzvané období klasické řecké filozofie. V období klasické řecké filozofie vynikají tři velcí filozofové: Sokrates, Platón a Aristoteles. Začněme Sokratem, který má v řecké filozofii zvláštní postavení. Informaci o Sokratovi získáváme ze spisů jeho žáků Platóna a Xenofónta. Sokrates sám nic nenapsal, preferoval vyučování prostřednictvím živých rozhovorů, rozhovorů a hádek. Sokrates byl po přírodovědcích první, kdo se zabýval nejen otázkou vzniku světa, ale také člověkem a jeho místem v něm. Sokratova moudrost podle jeho vlastního přiznání spočívala v tom, že přiznal: «Vím, že nic nevím». Hlavním tématem Sokratovy filozofie jsou etické otázky. Sokrates se snaží stanovit definice etických pojmů tím, že určuje jejich esenci. Poznání má ten, kdo dokáže definovat pojem, a pokud pojem neexistuje, neexistuje ani poznání. Sokrates se snažil dospět k pravdě prostřednictvím dialogu, během něhož tazatel analyzoval názory veřejnosti a docházel k novým závěrům a myšlenkám. To je Sokratova metoda, která se nazývá dialektická, protože uvádí myšlení do pohybu, spor myšlení se sebou samým, jeho neustálé směřování k pravdě. Hodnotíme-li Sokratovu filozofii, můžeme říci, že vlastně zavedl samotnou koncepci filozofie jako věčného hledání pravdy na základě jím objevené filozoficko-dialektické metody.

Jedním ze Sokratových nejvýznamnějších žáků byl Platón, který částečně pokračoval v Sokratových myšlenkách. Platón své myšlenky prezentuje také formou dialogů, jejichž hlavní postavou je jeho učitel Sokrates. Dialogy jsou jak filozofickým traktátem, tak uměleckým dílem sestaveným podle zákonů literárního žánru. Platón ve velké míře využívá mýty a alegorie. Věřil, že svět, který vidíme, je pouze odrazem ideálního světa idejí. Podle Platóna je „pravé bytí druhem srozumitelných a netělesných idejí“. Tento svět má pravdivou skutečnost a plnost bytí. Kterákoli věc ve smyslově vnímaném světě existuje jen proto, že ve světě idejí odpovídá ideji této věci. Ideje jsou všeobecné pojmy a jako pojmy jsou abstraktní, prázdné a jsou pouze čistými logickými formami, existují objektivně a nejsou produktem lidské myšlenkové činnosti. Platón byl prvním filozofem, který zpracoval systematickou nauku o státu a společnosti. Vznik státu vysvětloval touhou lidí po sjednocení, usnadňuje jim existenci. Platón věnuje velkou pozornost teorii státu, věřil, že člověk patří státu a musí mu sloužit k jeho prospěchu. Stát se podle Platóna mohl stát ideálním, pokud všechny stavy plnily své cíle.

Dále budeme pokračovat v povídání o Platónově žákovi Aristotelovi. Aristoteles vytvořil svou filozofii na základě pozorování světa a analýzy problémů, které se objevovaly v tehdejších filozofických debatách. Jako Platónův žák Aristoteles kritizoval nedostatky, které viděl ve filozofii svého učitele. Tvrdil, že Platónovo zabývání se idejemi věcí ho vzdaluje od pravdy. Podle jeho názoru je absurdní už samotná teorie, že ideje jsou důležitější než věci. Aristoteles také kritizoval Platónovo učení o státu. Byl přesvědčen, že ideální společnost by měla být založena na spravedlnosti a umírněnosti a každý člověk by měl najít své místo ve společnosti, kde může dosáhnout štěstí. Aristoteles učil, že poznání je výsledkem pozorování a experimentování, že znalosti nelze přijímat na základě víry, že je nutné je dokázat vědeckými metodami. Základním východiskem je existence objektivní reality nezávislé na subjektu. Lidské smysly jsou odrazem, kopií objektů vnějšího světa. Zdrojem poznání je tedy smyslová zkušenost a vjemy předpokládají subjekt vnímání nezávislý na vědomí. Existuje spolehlivé a pravděpodobné poznání, které patří do oblasti názoru. Jsou vzájemně propojeny. Zkušenost není konečnou instancí při ověřování „názoru“ a nejvyšší předpoklady vědy jsou nahlíženy přímo nikoli zkušeností, ale myslí. Nejsou dány mysli od narození, ale předpokládají aktivity - sbírání faktů, směřování myšlení Aristotelovy spisy o vědě a životě představují vrchol antického myšlení. Shrnul v nich vývoj celého období starořecké kultury. A takz systematizoval poznatky a vymezil řadu vědních oborů, které se později vyvinuly v samostatné oblasti.

Závěrem je třeba říci, že nemůžeme ignorovat význam učení řeckých filozofů a jejich obrovský přínos pro rozvoj lidstva. Řecká filosofie, která obsahovala zárodky hlavních typů filosofických názorů, rozvíjených ve všech následujících staletích, je živým obrazem formování teoretického myšlení, plného smělých originálních myšlenek. Proto nikdy neztratí svůj vysoký význam v očích přemýšlejícího lidstva. Mnohé z problémů, nad kterými se zamýšleli řečtí filozofové, jsou aktuální i dnes. 

Počet shlédnutí: 48