Uživatelské nástroje
Evoluční teorie a evolucionismus aplikovaný na kulturu
Jednou z hlavních otázek lidstva dodnes zůstává téma vzniku prvního člověka. Snad každý člověk se k této otázce nejprve v raném dětství a pak po celý život stále pravidelně vrací. Její zvláštnost spočívá v tom, že v současné době máme k dispozici pouze některé nepřímé faktory potvrzující ty či ony teorie a jako taková neexistuje objektivní pravda, což dává podnět k diskusím, vzniku nových teorií a přehodnocování těch starých.
Za nejobecněji přijímanou teorii vzniku lidstva je považován evolucionismus. Je velká pravděpodobnost, že pokud ve společnosti lidí některý z účastníků rozhovoru řekne, že nechápe, jak mohl člověk vzniknout z „opice“, a že je spíše stoupencem kreacionismu nebo panspermie, většina jeho protějšků překvapeně pozvedne obočí s tím, že evoluční teorie je vědeckou komunitou již dávno prokázána. Což rozhodně není pravda, jak budu psát dále. Nicméně paradigma, v němž existujeme, je mimo jiné postaveno na tom, že evolucionismus je „obecně přijímaný“.
Abychom mohli hovořit o evoluční teorii, je důležité uvést definice a vyhnout se tak mylným interpretacím a představám. Za zakladatele myšlenky evoluce druhů je považován Charles Darwin, ale ještě před ním podobné myšlenky proklouzly do studií jiných vědců. Jean Baptiste Lamarck v roce 1809 vydal knihu Filozofie zoologie, v níž formuloval svou představu o principech evoluce. Prvním principem je zákon výkonu orgánů, totiž původní tendence ke zdokonalování, pod jejímž vlivem dochází k postupnému komplikování všech forem života, lze vyjádřit jako snahu o evoluci a pokrok v organickém světě; druhým je zákon dědičnosti získaných znaků, který lze formulovat takto: pokud si organismus v průběhu života vyvine zvláštní schopnosti, mohou být tato zlepšení zděděna jeho potomky. Lamarck ilustroval druhý princip následujícím příkladem: žirafa ve snaze dosáhnout na listí stromů pravidelně natahuje krk. Tuto získanou vlastnost předala svým potomkům. V další generaci se krk žirafy mírně prodloužil a tento proces se časem opakoval, což vedlo k postupnému prodlužování krku.
Lamarckovy teorie však byly vědeckou komunitou ostře kritizovány a odmítány. Kniha byla dokonce předložena jako dar Napoleonovi, ten ji však odmítl. V 70. letech 19. století provedl A. Weismann sérii pokusů, aby Lamarckovu teorii vyvrátil, a to tak, že 22 po sobě jdoucím generacím bílých myší uřízl ocasy, aby prokázal, že myši s normálně vyvinutým ocasem se rodí z bezocasých rodičů. Výsledkem těchto studií bylo odstranění 1592 ocasů, což byl pokus o vyvrácení Lamarckovy hypotézy o dědičnosti získaných znaků. Jediný problém spočíval v tom, že Weisman nevzal v úvahu, že aby se znak mohl přenášet na potomstvo, musí poskytovat výhodu v přežití a reprodukci, a ztracený ocas nepředstavoval pro myši žádnou výhodu, nebyl tedy předmětem tzv. přírodního výběru. Z mého pohledu Weismanův přístup, který má jediný cíl: odhalit a vyvrátit, většinou ve vědě příliš nepomáhá, protože dochází k předpojatosti a ztrácí se předstíraná objektivita, která by podle mého názoru měla být ve výzkumu přítomna.
A již 24. listopadu 1859 vyšlo vědecké dílo Charlese Darwina „Původ druhů přírodním výběrem“. No a logicky, pokud to z názvu pochopíme, mechanismus evoluce, který Darwin navrhl, je známý jako přírodní výběr, což znamená, že v podmínkách omezených přírodních zdrojů mají organismy s dědičnými znaky, které podporují přežití a úspěšné rozmnožování, větší šanci zanechat potomstvo ve srovnání s těmi, které mají tyto znaky méně výrazné. V důsledku toho se s každou novou generací zvyšuje četnost užitečných dědičných znaků. Podmínky prostředí jsou rozmanité a proměnlivé a navíc existuje individuální dědičná variabilita v rámci každého druhu živého organismu. V souladu s tím se, pokud tomu dobře rozumím, vzhledem k omezenému množství zdrojů vytvářejí podmínky boje o přežití, v němž vítězí ten druh, který je daným podmínkám nejlépe přizpůsoben. Tento druh podle toho přežije a dá potomstvo, které zdědí vyvinuté „vlastnosti“ a ukáže se, že je nejvíce přizpůsobené prostředí a jeho podmínkám a okolnostem. Na semináři jsme si přečetli článek Waynea Ducka (Marka Isaaka) Pět hlavních omylů kolem evoluční teorie, který pojednával o vyvrácení snahy „o ideál“, která souvisí spíše s Lamarckovou představou evoluce, prizmatem druhého termodynamického zákona a nemožnosti realizace představy idealizace. Darwinovy principy však nejsou ani tak postaveny na snaze o ideál, ale na vynuceném přizpůsobení organismů k přežití. Co podle mého názoru podporuje Darwinovu evoluční teorii? Charles Darwin tvrdil, že znaky jsou dědičné. Nyní díky pokroku v genetice víme, že všechny organismy dědí od svých rodičů genetickou informaci, která určuje jejich strukturu a funkci. Tento genetický materiál je replikován a předáván z rodičovských buněk na buňky potomků během každého procesu buněčného dělení, jehož výsledkem je vznik nových buněk.
Pravdivá je také myšlenka, že se rodí více potomků, než kolik jich může přežít. Na reprodukční potenciál lidí upozornil britský vědec a demograf Thomas Robert Malthus, když konstatoval, že populace roste proporcionálně a neomezeně. Schopnost reprodukce je vlastní všem formám života a představuje primární sílu, která zajišťuje zachování druhu. Pokud by tedy každá ženská gameta byla oplodněna a vyrostl by z ní pohlavně dospělý jedinec, Země by se přelidnila během několika dní. To je jeden z mnoha důkazů přírodního výběru.
Princip, že potomci se liší dědičnými znaky. Což se jistě potvrdilo a dochází k němu díky náhodné kombinaci genů, mutacím, recesivním a dominantním genům a také rekombinacím v procesu meiózy, kdy si úseky genů vyměňují místa mezi chromozomy, čímž vzniká variabilita dědičných znaků.
A co evolucionismus ve vztahu ke kultuře? Zcela logicky kulturní evoluce znamená teoretický přístup, který vysvětluje vývoj a změny kultury pomocí principů evoluce. Jeho koncepce spočívá v tom, že stejně jako živé organismy podléhá i kultura procesu evoluce, který vede k její změně a vývoji v čase. V chápání fenoménu kultury různými prizmaty mi nesmírně pomohla kniha Yuvala Noaha Harariho Sapiens: Stručná historie lidstva. Je to pro mě přístupná referenční kniha s příklady. Samotný fenomén kultury se zrodil z kognitivní revoluce. Harari vysvětluje kognitivní revoluci třemi složkami. První z nich je „Tam-u-reki lev“, totiž vznik schopnosti sdělovat velké množství informací o světě kolem nás. Druhou je drb, jako schopnost předávat informace o vztazích mezi druhy. A třetí je jazyk fikce, tedy schopnost sdělovat informace o věcech, které ve skutečnosti neexistují: o duchách, stavech atd.
Jako příklad vývoje kultury můžeme uvést vývoj jazyka. Vědci používají evoluční koncepty k analýze počátku a vývoje jazyka. Analyzují, jak se jazyk v průběhu času mění, jaké faktory ovlivňují jeho vývoj a jaké mechanismy stojí za vývojem jazyka. Mohou například studovat procesy vzniku a šíření nových slov a gramatických konstrukcí v jazyce a to, jak se jazyk přizpůsobuje měnícím se sociokulturním podmínkám. Stejně tak Harari: původně se jazyk skládal z několika výkřiků a vytí, ale nyní čteme literaturu psanou krásnými metaforami.
Samozřejmě nejdůležitější součástí našeho života je společnost, ve které žijeme, podle toho je pro nás důležitý vývoj společenských institucí. Vznik společenských institucí sahá až do starověku. Společenské instituce, které existují dnes, nevznikly okamžitě. Lidstvo si postupně osvojovalo a přizpůsobovalo život, vytvářelo zvyky a tradice, které stanovily určité normy a pravidla chování ve společnosti. Například první ekonomická instituce související s výrobou se podle sociologů objevila přibližně před 2 miliony let. V té době však představovala pouze vztahy vyplývající z objevení se prvního pracovního nástroje vytvořeného člověkem. Ke společenským institucím patří také rodina, která měla původně podobu primitivního společenství, v němž děti vychovávaly kmeny bez ohledu na to, kdo byl tzv. biologickým rodičem.
Evoluční teorii samozřejmě předložil především Darwin na základě pozorování přírody. Vzhledem k tomu, že evoluce je tak globální a zdlouhavý proces, není proto snadné vymyslet experiment, který by ji ověřil. Právě kvůli nedostatku přímých důkazů a nedostatečné informovanosti má tato teorie stále své kritiky a stále existují otázky, na které je třeba odpovědět.
Zdroje: Sapiens. Stručná historie lidstva. Kniha, Yuval Noah Harari Lamarck versus Weismann J. T. CUNNINGHAM. Robles, Ernesto (10. listopadu 2009). Malthusiánská katastrofa. Nakladatelství Loyal Dog Pět hlavních omylů kolem evoluční teorie. Wayne Duck (Mark Isaak)
Počet shlédnutí: 32