Uživatelské nástroje
Mauzoleum Chodži Ahmeda Jásavího v Kazachstánu, nacházející se ve městě Turkestánu v regionu Turkestán.
Jsem ateista v moderním Kazachstánu: Jak a v čem se liším od ostatních (a v čem jsem stejný/á).
Islám je jedno z největších světových náboženství, které vyznává více než 1,9 miliardy lidí po celém světě. Jeho hlavním poselstvím je víra v jednoho Boha, arabsky nazývaného Alláh, a dodržování jeho přikázání, která byla zjevena proroku Muhammadovi. Slovo „islám“ v arabštině znamená „podřízení se“ nebo „odevzdání se Bohu“. Stoupenci islámu, muslimové, věří, že Korán je doslovným Božím slovem a že Muhammad je posledním prorokem v řadě proroků, kteří zahrnují i známé postavy jako Mojžíš, Abraham nebo Ježíš. Islám zasahuje do všech aspektů života, nejen do duchovních praktik, ale také do každodenního chování, etických zásad a společenských vztahů.
V Kazachstánu je islám hluboce zakořeněn a tvoří podstatnou část kulturní identity země. Přestože Kazachstán je dnes světský stát, islám má v jeho historii a společnosti významné místo. Většina obyvatel vyznává sunnitský islám podle hanafíjské právní školy. Tento směr je znám svou relativní otevřeností a pragmatičností, což se projevuje i v každodenním životě kazachstánské společnosti. Islám se zde v průběhu staletí přirozeně mísil s tradičními prvky nomádské kultury, což dalo vzniknout jedinečné formě náboženského a kulturního života. Islám se do oblasti dnešního Kazachstánu dostal kolem 8. století prostřednictvím obchodních cest a díky vlivu arabských a perských kupců. Nicméně proces islamizace nebyl rovnoměrný a v některých oblastech zůstával vliv islámu slabší. Během sovětské éry byla náboženská praxe tvrdě potlačována, ale po získání nezávislosti v roce 1991 došlo k renesanci islámu. Stavěly se nové mešity, vznikaly islámské vzdělávací instituce a náboženství se opět stalo běžnou součástí života mnoha Kazachů.
I když je islám v Kazachstánu většinovým náboženstvím, je země známá svou náboženskou tolerancí. Vedle muslimů zde žijí také pravoslavní křesťané, katolíci, protestanti i příslušníci dalších menšinových náboženství. V poslední době dochází v Kazachstánu k pozoruhodnému nárůstu vlivu islámských směrů pocházejících z jižních oblastí Střední Asie, což je do značné míry způsobeno migračními toky z těchto regionů. Tento jev vede k postupné změně náboženské struktury společnosti, kdy stále více lidí přijímá islám nebo prohlubuje svou víru. V současnosti migrace z více islamizovaných zemí, jako je Uzbekistán a Tádžikistán, přináší do Kazachstánu nové náboženské proudy a praktiky. Tento trend je podporován i demografickými změnami, kdy populace s islámským vyznáním roste rychleji než ostatní skupiny. Tato situace vyvolává diskuse o možném dopadu na sociální soudržnost a kulturní identitu země. Někteří odborníci varují před rizikem náboženského radikalismu a oslabováním sekulárních hodnot, zatímco jiní poukazují na schopnost kazachstánské společnosti integrovat nové vlivy bez zásadních konfliktů. Vláda Kazachstánu si je těchto výzev vědoma a přijímá opatření k regulaci náboženských aktivit a k podpoře mezikulturního dialogu s cílem zachovat stabilitu a harmonii ve společnosti.
Nicméně, výsledek těchto změn budeme schopni posoudit až v budoucnosti.
Našla jsem respondentku Ainur (jméno změněno), která udělila souhlas na poskytování rozhovoru na téma svého života v Kazachstánu jako ateistka. Rozhovor se zaměřil na její osobní pohled na náboženskou situaci v zemi a na to, jak její přesvědčení ovlivňuje její každodenní život, hodnoty a identitu. Cílem rozhovoru bylo je lépe pochopit zkušenosti jednotlivce, který se rozhodl žít bez náboženské víry v prostředí, kde je islám stále silně přítomen a kde víra často ovlivňuje strukturu společnosti i rodinné vztahy.
Ainur je mladá žena se zajímavým a složitým životním příběhem, v němž se prolínají náboženská, kulturní a osobní hledání. Narodila se v roce 2002 ve městě Almaty mladým rodičům: její mamince bylo pouhých 21 a tatínkovi 23 let. V té době je finančně podporovali starší příbuzní. Ainur vyrůstala se svým o rok starším bratrem Jeržanem.
Prvních pět let svého života si nepamatuje. Když jí bylo šest až sedm let, rodina se přestěhovala do hlavního města Astany. V tomto věku ji začaly trápit noční můry, což zanechalo hlubokou stopu v její paměti. Její rodina hledala způsoby, jak se s tím vyrovnat, a to i včetně různých protiveršových praktik, jako je odstraňování kořisti nebo sagal. Důležitou roli v této fázi sehrála apashka (babička z otcovy strany), která Ainur naučila recitovat súry z Koránu, aby zahnala strach, což bylo dívčino první seznámení s islámským náboženstvím.
Postupem času se náboženství začalo stávat důležitou součástí její rodinného života. Ačkoli rodiče byli zpočátku spíše sekulární, jejich přístup časem se změnil. Matka, která v mládí náboženské obřady nedodržovala, začala držet tzv. ramadán (měsíc, kdy muslimové během dne nejedí a nepijí od východu do západu slunce. Je to čas, kdy se zaměřují na duchovní posílení, vděčnost a konání dobrých skutků. Po setmění se půst přerušuje společným jídlem. Na konci měsíce se slaví svátek jako radostné zakončení tohoto období), a otec, který do 30 let byl spíše agnostikem, rovněž přijal islámské tradice. Zvláště výrazný náboženský vliv pocházel ze strany otcovy rodiny, zatímco matka vyrůstala bez otce a podobnému tlaku nebyla vystavena.
Rodiče byli často zaneprázdněni prací, a tak Ainur trávila značnou část času s velmi nábožensky založenou chůvou. Ve věku 12 až 14 let se rozhodla, že je muslimka, a začala přemýšlet o své minulosti, včetně traumatického zážitku z dětství, kdy podstoupila komplikovanou operaci slepého střeva. Tato zkušenost ji přivedla k prvním myšlenkám na smrt. Během silných bolestí si přála „odejít k Alláhovi,“ aby nalezla úlevu od utrpení. Brzy poté rodina navštívila Turkestán a mauzoleum Chodži Ahmeda Jasavího (důležité místo pro islamské veřicí), což posílilo její víru.
V dospívání však její cesta víry začala ztrácet stabilitu. Přibližně ve 14 letech objevila vášeň pro hudbu, zamilovala se do hry na kytaru a ponořila se do světa melodií. Hudba se pro ni stala způsobem sebevyjádření, ale zároveň ji přiváděla do konfliktu s tradičním výkladem islámu, který často hudbu odmítá.
V období dospívání se Ainur začala zajímat o křesťanství a další náboženství, protože islám už neposkytoval odpovědi na otázky, které si kladla. Rozšířila své znalosti, porovnávala různé víry a kriticky je analyzovala. Toto období hledání je přirozenou součástí dospívání, kdy každý člověk hledá svou identitu a formuje své názory na svět. Dalším zlomem byla její sexuální orientace. Islám striktně odmítá homosexuální vztahy, což vedlo Ainur k pocitům viny, samonenávisti a vnitřnímu zmatku. Postupem času se od náboženství stále více vzdalovala. Její světonázor prošel vývojem od islámu přes agnosticismus až k ateismu. Začala kriticky přehodnocovat náboženské dogma a hledat vlastní cestu v životě.
V roce 2022 navštívila Českou republiku v rámci programu Erasmus. Tato zkušenost na ni měla silný dopad a ukázala jí, že existují místa, kde lze žít jinak, svobodněji a bez studu za vlastní identitu. Uvědomila si, že má možnost být sama sebou a že může žít život, ve kterém se nebude muset přizpůsobovat cizím očekáváním. Toto poznání ji vedlo k rozhodnutí osamostatnit se a žít v zahraničí. Tento krok se stal symbolem jejího odhodlání najít svobodu a sebe sama.
Nyní dělá vše pro to, aby svůj plán uskutečnila.
Na tomto příběhu lze dobře ilustrovat, jak traumatické zkušenosti a tlak společnosti mohou vést k úplnému odmítnutí náboženství.
Je to příklad toho, jak traumatická zkušenost vede k úplnému odmítnutí a zavržení religiozity.
Ateista se od většinové společnosti, zejména v Kazachstánu, odlišuje především v tom, že odmítá náboženské víry, což v této zemi znamená postavení v menšině. Většina obyvatel Kazachstánu je silně spjata s islámem, a pro mnoho lidí je víra základem jejich každodenního života a hodnotového systému. Tato odlišnost může vést k pocitu izolace nebo nepochopení, protože náboženské normy a tradice jsou v této společnosti hluboce zakořeněné. Ateismus, jako světonázor, v Kazachstánu není běžně přijímán a může být vnímán jako nezvyklý nebo dokonce kontroverzní postoj. V mnoha rodinách je víra stále považována za důležitý základ pro morální hodnoty, což může způsobovat napětí mezi ním a těmi, kteří se stále řídí náboženskými normami.
Nicméně, ateistický člověk cítí propojení s ostatními lidmi, a to nejen s těmi, kteří sdílejí jeho světonázor, protože věří, že základní lidské hodnoty, jako je respekt, upřímnost a soucit, nejsou závislé na náboženském vyznání. I když se odlišuje ve svém přesvědčení, stále vnímá silné spojení s těmi, kdo sdílejí podobné hodnoty, bez ohledu na to, zda jsou věřící nebo ne.
Pokud bychom tento pohled porovnali s jinými náboženskými světonázory, například křesťanstvím nebo buddhismem, zjistíme, že v podstatě sdílejí podobné etické zásady, i když náboženské základy jsou odlišné. Křesťanství, stejně jako buddhismus, kladou důraz na morální jednání, soucit a pomoc ostatním, což může být v souladu s hodnotami, které tento ateista uznává, i když bez náboženského rámce. Zatímco islám má jasně stanovené náboženské normy, křesťanství a buddhismus mohou mít širší, flexibilnější přístup k interpretaci víry a morálních hodnot. Rozdíl však spočívá v tom, že křesťané nebo buddhisté se často spoléhají na božskou moc nebo duchovní vedení, zatímco ateista hledá morální a etické základy v lidském rozumu a zkušenosti. Ateismus v tomto kontextu zdůrazňuje individuální svobodu a odpovědnost za vlastní rozhodnutí, což je jiný přístup než u náboženských přesvědčení, kde je mnoho pravidel a tradic, které určují chování jednotlivců, a jsou pevně stanovené (například pravidla postu, modlitby nebo rituály). Tímto způsobem ateismus nebo agnosticismus, jak jej chápe tento člověk, nevyžaduje žádné konkrétní náboženské praktiky, ale spíše klade důraz na osobní svobodu a individuální rozhodnutí.
Počet shlédnutí: 25