Toto je starší verze dokumentu!

---



Člověk je zvláštní tvor. Když zrovna nejí nebo nespí, vymýšlí pravidla, která pak s naprostým klidem obchází — nejlépe hned následující den. Evoluce ho vybavila k přežití v savaně, ale člověk se raději rozhodl přežít v obýváku, ideálně s kuchyňským robotem, který míchá za něj. Lenost je možná lidská slabost, ale zároveň i největší motor pokroku: komu by se chtělo drtit obilí kamenem, když může zmáčknout tlačítko?

Přitom tělo i mozek jsou malé zázraky přírody. Mozek — vážící méně než pytel brambor a s občas stejnou ochotou klíčit — umí stvořit teorii relativity, vymyslet recept na dort a zároveň produkovat přesvědčivé argumenty, proč neexistuje jediný důvod vstát ráno z postele. Přesto se drží starého zlatého pravidla: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ Krásná myšlenka. Škoda jen, že každý člověk v sobě zároveň nosí i nenápadný program: Toto pravidlo lze dočasně pozastavit, pokud se mi to právě hodí.

A přesto je lidský druh fascinující. Vypráví příběhy, slaví rituály, učí se jeden od druhého, zakopává o vlastní stín — a pak o něm napíše fejeton. Možná nejsme nejdůslednější tvorové planety, ale právě tato podivná směs geniality a lajdáctví nás dovedla až sem. A zlaté pravidlo? To je možná jediný kompas, který dokáže v téhle lidské změti občas ukázat správný směr. I když si občas dává pauzu.

„Fejeton byl upraven s pomocí umělé inteligence GPT-5 mini od OpenAI.“