Člověk si sbalí zápisník, nabrousí tužky a vyrazí do světa s naprostým klidem vědce, který jde „zkoumat“. Máme pocit, že my jsme ti chytří, ti, co kladou otázky. A pak, jak popisuje Leopold Pospíšil, dorazíme v roce 1955 do údolí Kamu a do našeho domu přivedou starého Papuánce. Myslíme si, že on je ten exponát a my jsme ti antropologové. Jenže stařec si vezme jídlo, chvíli zdvořile mlčí a pak nám vmete do tváře otázku, která nám ten zápisník vyrazí z ruky. Zeptá se, jak je možné, že jsme tak neuvěřitelně zdatní ve výrobě letadel, ale zároveň tak „prostoduší a nelogičtí ve svých náboženských představách“. A v tu chvíli se role obracejí. Z lovce je kořist. Z antropologa je rázem informátor, který se potí a snaží se vysvětlit, proč by se Bůh měl podobat člověku a jak to máme s tím hříchem a všemohoucností. Pospíšil tím geniálně ukazuje, v čem je jádro pudla. Většinu života totiž strávíme zavření ve vlastní pohodlné, kulturní „červené komoře“, jak to nazývá jinde. Všechno, co vidíme, má náš jediný známý odstín „normálnosti“. Když pak potkáme někoho, kdo vidí svět modře nebo zeleně, jsme přesvědčeni, že je buď barvoslepý, nebo přinejmenším divný. Antropologie je podle Pospíšila vlastně jen snaha z téhle komory na chvíli vystrčit hlavu. A co je horší, on tvrdí, že kdo zná jen tu svou červenou, „nemůže chápat ani červenou barvu“. Abychom vůbec pochopili sami sebe a naši „logiku“, musíme se nechat vyslýchat od kapuánských starců, kteří naši logiku považují za prostoduchou. Ono to ale není jen takové akademické povídání. V terénu to totiž občas pěkně bolí. Co když ta „jiná barva“ znamená něco, co se nám naprosto příčí? Pospíšil to zažil na vlastní kůži, když chtěli proti její vůli provdat jedenáctiletou dívku. Jeho první, „západní“ a „křesťanská“ reakce byla to dítě chránit, bránit. Okamžitě si ale vzpomněl na kněze, který to o vesnici dál zkusil a málem přišel o hlavu. Tady končí legrace. Stojíte tam, vaše morálka křičí, ale antropolog ve vás ví, že podle jejich etiky nemáte „žádné právo vměšovat se“. A právě v tomhle momentu Pospíšil ukazuje, k čemu ta věda vlastně je. Není to jen o sbírání „jevů“. Je to o pochopení celku – o tom, čemu říká holistický přístup. Místo aby vrazil otci facku (a dostal mačetou), použil svou hlubokou znalost jejich kultury proti nim. Vzpomněl si na jejich vlastní pravidlo: dívka se přece nesmí vdát, dokud jí „nenarostou prsa“. Najednou nebyl za arogantního cizince, který vnucuje svá pravidla, ale za toho, kdo jim taktně připomněl jejich vlastní morálku, na kterou otec ve vidině svatební ceny zapomněl. Dívku zachránil, a ještě za to dostal kus vepřového. Antropologie tedy není jen o tom, kdo má jaké nástroje nebo kdo bydlí v chýši a kdo v paneláku. Je to o odvaze nechat se zpochybnit. O zjištění, že naše „logika“ může jinému připadat směšná. A hlavně o tom, že k pochopení člověka nestačí studovat jen jeho ekonomii nebo politiku – tyhle jednotlivé „plátky“. Musíme se podívat na celý ten složitý, občas nelogický, ale fascinující celek. Včetně nás samých. Možná je to ta nejtěžší věda ze všech. Člověk se při ní totiž musí naučit nejen ptát, ale taky být tím, kdo odpovídá.

Adéla Kucharská

Zdroje: Pospíšil, Leopold. Antropologie a věda. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta, 1992 [nejvíce stránka: 1; 10; 9; 4; 2)