SEMINÁRNÍ PRÁCE – ANTROPOLOGIE A VĚDA

RADIM BOHÁČ

Úvod

Když jsem začal číst Pospíšilův text, čekal jsem suchou definici vědy. Místo toho mě hned v úvodu dostal příběh starého Papuánce. Ten moment, kdy se divoch ptá civilizovaného vědce, proč jsou běloši tak dobří ve výrobě letadel, ale tak nelogičtí ve svém náboženství, je skvělý. Pospíšil tím okamžitě otáčí perspektivu. Z celého textu je cítit Pospíšilova obrovská snaha dokázat, že antropologie není žádná pofiderní věda, ale tvrdá věda. Chce, aby měla fakta, experimenty a zákony, stejně jako fyzika. V textu i vysvětluje, proč považuje antropologii za vědu. Je to inspirativní ambice, ale když jsem četl dál, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se tenhle vytrácí. Pospíšil chce z antropologie udělat exaktní vědu, ale příklady, které sám uvádí, ukazují, že práce s lidmi se do tabulek prostě nacpat nedá. A nedá se považovat za vědní obor, i když on sám ji považuje.

Může být vědec nezaujatý (objektivní)?

Pospíšil je velmi přísný v tom, co je a není věda. Říká, že musíme studovat jen jevy (to, co vidíme a slyšíme) a vyhnout se věcem, které se nedají změřit, jako je třeba morálka nebo Bůh. Zní to logicky – věda má být objektivní. Ale zarazilo mě, kam až to vede. Pospíšil dává za příklad misionáře Zegwaarda, který popisoval kanibalismus a rituální zabíjení na Nové Guineji naprosto chladně, bez emocí a předsudků. Pospíšil to obdivuje jako vrchol vědeckosti. Mně to ale připadá jako moment, kdy se věda dostává do sporu s empatií. Pokud mám jako antropolog studovat lidi, můžu vypnout to, že jsem taky člověk? Pospíšil po nás chce, abychom se my budoucí antropologové stali stroji na záznam dat. Chápu, že nesmíme soudit jiné kultury podle našich měřítek, ale tvářit se, že morálka neexistuje, mi přijde jako umělé ořezávání reality. Vždyť právě morálka a hodnoty jsou to, co drží společnosti pohromadě.

Experiment, který nejde zopakovat

Další věc, která mě zaujala, je Pospíšilův důraz na experimenty a ověřování. Nejlepším příkladem je Pospíšilova historka o tom, jak zachránil jedenáctiletou dívku před nuceným sňatkem. Neudělal to tak, že by kázal o lidských právech. Využil dokonalou znalost místních zvyků a argumentoval tím, že dívce ještě nenarostla prsa, takže podle jejich vlastních pravidel se vdávat nesmí. Bylo to geniální řešení. Byla to pohotová reakce člověka, který se v té kultuře vyznal. Kdyby tam stál jiný antropolog v jiné situaci, mohlo by to dopadnout úplně jinak. Tady vidím rozpor v Pospíšilově výkladu. Na jedné straně chce, abychom formulovali obecné zákony a dělali opakovatelné pokusy. Na druhé straně sám ukazuje, že úspěch v terénu závisí na jedinečné situaci, náhodě a osobní znalosti badatele. To se přece nedá standardizovat jako laboratorní pokus.

Kritika sociologů

Poslední bod, který mě donutil k zamyšlení, je Pospíšilova kritika sociologů, jako byl Marx nebo Durkheim. Pospíšilovi vadí, že všechno svádějí na nějaké neviditelné společenské síly a zapomínají na jednotlivce. V tomhle s ním musím souhlasit. Je neodpovědné říct, že společnost rozhodla. Rozhodují vždy konkrétní lidé. Jenže Pospíšil zároveň chce, aby antropologie uměla předvídat budoucnost stejně jako přírodní vědy. A v tom vidím háček. Pokud uznáme, že každý člověk je svobodný jedinec s vlastní vůlí, jak můžeme s jistotou předvídat jeho chování? Čím víc jdeme do hloubky a zkoumáme jednotlivce, tím těžší je vytvořit nějaký jednoduchý vzorec, který by platil pro všechny. Pospíšilův ideál tvrdé vědy tady naráží na pestrost lidské povahy.

Závěr

Text Leopolda Pospíšila je pro mě velmi zajímavé čtení. Jeho snaha udělat z antropologie respektovanou vědu s pevnými pravidly je sympatická a nutí nás neodbývat výzkum jen nějakými dojmy. Pospíšil sám je důkazem, že nejlepší antropolog je ten, kdo dokáže pochopit logiku druhých lidí – i když k tomu musí použít víc empatie a intuice, než by si tvrdá věda možná přála přiznat.