Islám z antropologického pohledu

Islám je druhé největší náboženství světa. Z antropologického hlediska není jednotným systémem – spíše civilizací, která se přelévá přes 50 států, desítky kultur a stovky odlišných právních, teologických a politických tradic.

Muslimové sami tvrdí, že islám nezačal rokem 622 (hidžra), ale Adamem – protože „muslim“ znamená ten, kdo se podřídil Bohu. Adam byl muslim, Abrahám byl muslim, Ježíš byl muslim – Muhammed je pečeť proroků, nikoli „zakladatel“.

Tento posun v pojetí času a dějin je pro islám zásadní: nejde o „nové náboženství“, ale o návrat k původnímu monoteismu, který měli proroci od počátku.

Na rozdíl od katolicismu islám netvoří církev.
A ani tvořit nemůže:

• nemá papeže,
• nemá koncil,
• nemá centrální autoritu,
• nemá jednotný výklad.

Důsledek: autoritu tvoří stát, komunita, učenci, případně kdokoliv, kdo se za učence prohlásí. Islám je proto radikálně decentralizovaný – a to je jeho síla i riziko. Vzniká zde prostor, kde se může objevit charismatický šílenec, kazatel nebo politik, a tvrdit: „Moje interpretace je pravý islám.“

Proto také z muslimské historie periodicky vyrůstají projekty „ideální jednoty“: chalífát, idea obce vedené jedním legitimním nástupcem proroka.

1. TAWHÍD – nekompromisní monoteismus

Bůh je jeden, bez partnerů, bez obrazů, bez vtělení.
Důsledky:

• důraz na rovnost,
• odpor k hierarchii typu „církev“,
• neochota připustit zprostředkovatele mezi Bohem a člověkem.

2. UMMA – komunita jako tělo

Individuální spiritualita ustupuje kolektivnímu. Rituál drží společnost pohromadě (modlitba, půst, almužna). Sociální soudržnost > mystická zkušenost.

3. ŠARÍA – cesta, nikoli zákoník

V běžném diskursu mylně chápána jako „islámské právo“.

• šaría = morální a náboženský ideál,
• fiqh = lidská interpretace (tisíce škol).

Neexistuje jediná šaría → existuje *23 šaríí*, podle toho, kdo ji vykládá.

4. DĚJINY: návrat, ne vývoj

• Západ: dějiny jako vývoj.
• Křesťanství: dějiny jako směřování ke spáse.
• Islám: dějiny jako návrat k původnímu řádu.
• Proto tolik reforem chce „očistit islám od inovací“ – *islámský salafismus je nostalgie*.

Opět: vrchol – vymezení – důraz – niternost – přínos – „šílenosti“

Vznik: Zjevení Muhammada (610), vznik medínské obce (622), čtyři „spravedliví chalífové“ (632–661). Vymezení: proti kmenové roztříštěnosti. Důraz: poslušnost Bohu, soudržnost obce. Niternost: víra jako disciplína a loajalita. Přínos: sjednocení arabského světa, vznik právního a etického rámce.

Šílenost (1) – války odpadlictví (ridda, 632–634): Kmeny, které po prorokově smrti odmítly poslušnost, byly považovány za odpadlíky. Výsledkem byly tvrdé vojenské tažení, včetně hromadných poprav.
snaha udržet novou identitu silou.

Šílenost (2) – vraždy tří chalífů: Umar, Uthmán i Alí zemřeli rukou muslimů.
rozkol je v počátcích každé mocenské struktury přirozený – zde však přerostl ve staletí trvající sektářství.

Vznik: 8.–9. století, stabilizace právních škol. Vymezení: proti doktríně výlučné prorocké rodové linie. Důraz: kolektivní konsenzus učenců (idžmá‘), tradice (sunna). Niternost: víra vedená komunitou. Přínos: pružný, rozmanitý právní a sociální systém.

Šílenost (1) – samozvaní vykladači (od 19. stol. do současnosti): Mnoho kazatelů bez hlubšího vzdělání vydává fatwy podle vlastního výkladu. Sociální sítě to znásobily.
decentralizace umožňuje genialitu – i chaos.

Šílenost (2) – doslovnost bez kontextu: Některé části sunnitského světa uplatňují normy 8. století bez ohledu na 21. století.
kulturní čas se někdy zasekne.

Vznik: po smrti Alího (661) a Husajna (680). Vymezení: imám musí pocházet z prorokovy rodiny. Důraz: autorita imámů, mučednictví, eschatologie. Niternost: Bůh promlouvá skrze vyvolené. Přínos: silná etická a duchovní symbolika.

Šílenost (1) – Ašúra (od r. 680 dodnes): Sebekrvácení, řetězy, rituály zdůrazňující utrpení Husajna.
identita se upevňuje sdílením bolesti.

Šílenost (2) – mesiášské interpretace politiky: Úvahy, že někteří moderní vůdci (např. 20. století v Íránu či Iráku) jsou „předchůdci“ Skrytého imáma.
víra potřebuje naději – někdy až příliš konkrétní.

Vznik: 657–685, odštěpení během bitvy u Siffínu. Vymezení: extrémní přísnost; hříšník = odpadlík. Důraz: čistota obce. Niternost: víra bez kompromisu. Přínos: tlak na etickou odpovědnost jednotlivce.

Šílenost (1) – atentát na Alího (661): Pokus o „očistu“ obce zabitím chalífy.
když je morálka tvrdší než realita, končí to krví.

Šílenost (2) – teorie absolutního odpadlictví: Každý hříšník se podle nich stal „nevěřícím“ a mohl být zabit.
maximalismus vede k destrukci.

Vznik: 8.–10. století, rozkvět 12.–15. st. Vymezení: proti suché právničině. Důraz: láska, poezie, cesta srdce. Niternost: „Bůh je blíž než tepna na krku.“ Přínos: kulturní poklady – poezie, hudba, etika.

Šílenost (1) – qalandarové (12.–14. st.): Putující asketové, kteří odmítali veškeré normy – někdy i oblečení.
extáze může být osvobozující i destruktivní.

Šílenost (2) – militantní mysticismus: Sanúsíja v Libyi (19.–20. st.) – spojení mystiky a ozbrojeného odporu.
spiritualita se někdy zhmotní v politickém boji.

Vznik: rozluka uvnitř šíismu v 8.–9. stol.

Vymezení: imám je žijící duchovní vůdce, přímý pokračovatel prorokovy linie. Důraz: skrytá moudrost, výklad alegorií, duchovní interpretace Koránu. Niternost: víra jako poznání, které člověka pozvedá nad pouhou literu zákona. Přínos: intelektuální rozvoj islámské filosofie, otevřenost vzdělání, mimořádná tolerance v rámci islámského prostoru.

Geografie a současnost:

Ismailité tvoří významnou část populace v tádžickém Pamíru (Gorno-Badachšán) a také v severovýchodním Afghánistánu, zejména v údolích Šugnán, Iškašim a ve Vachánu. Jejich duchovním vůdcem je Aga Chán, současný 49. imám. V Pamíru je jeho autorita nejen teologická, ale i sociální a kulturní: zakládá školy, nemocnice, podporuje ženy, financuje infrastrukturu a je vnímán jako ochranná autorita v tvrdých horských podmínkách.

V antropologické literatuře se zmiňuje zvyk, podle něhož je nevěsta symbolicky „zasvěcena“ imámovi — nikoli fyzicky či právně, ale rituálně. Tento akt představuje vyjádření loajality imámovi a příslušnosti ke společenství, které v horách nese význam solidarity, ochrany a identity.

v izolovaných vysokohorských regionech bývá duchovní vůdce zároveň mecenášem, suverénem a ochráncem; ritualizované projevy loajality jsou proto projevem soudržnosti, nikoli extrémismu.

Šílenost (1) – asasíni (11.–13. st.): Horské komunity operující z pevností v Persii a Levantu prováděly rituální politické vraždy.
extrémní loajalita dovádí ideál až na hranu – někdy až na nůž.

Šílenost (2) – idealizace imáma v některých obdobích: Některé historické proudy přisuzovaly imámům téměř nadlidskou autoritu.
charisma vůdce se může snadno proměnit v kult – zvlášť tam, kde je duchovní i světská autorita v jedné osobě.

Vznik: 8. století, Jemen. Vymezení: umírněnější šíismus. Důraz: spravedlnost a právo. Niternost: imám jako učitel. Přínos: relativně tolerantní právní systém.

Šílenost (1) – imám jako vládce: Politická teokracie v Jemenu po staletí.
spojení víry a moci je neodolatelné.

Šílenost (2) – tvrdé spory o legitimitu: Častá povstání kvůli tomu, kdo je „pravý imám“.
ideály spravedlnosti často rozdělují.

Vznik: 1744–1818 (spojenectví Ibn Abd al-Wahháb a Saudů). Vymezení: návrat k 7. století. Důraz: čistota víry, odmítnutí inovací. Niternost: víra jako pravidlo. Přínos: disciplína a srozumitelnost.

Šílenost (1) – demolice svatyní: Wahhábité ničili hrobky, památky i svatyně (Karbala 1802, Medína 20. stol.).
obraz minulosti musí být někdy vynucen kladivem.

Šílenost (2) – globální export rigidních výkladů: Petrodolary financují mešity a literaturu v Africe i Asii.
ideologie cestuje rychleji než kritické myšlení.

Vznik: 20. století (al-Banná 1928, Mawdúdí 1930s). Vymezení: islám jako státní ideologie. Důraz: implementace šaríi. Niternost: politika jako víra. Přínos: sociální mobilizace.

Šílenost (1) – Islámský stát (2014–): Doslovná aplikace středověkých trestů, otroctví a teokracie.
když se ideál změní v manuál, realita praskne.

Šílenost (2) – utopie „zastavení času“: Talibán či Boko Haram chtějí vrátit společnost do 7. století.
čas však nikdo neotočí – jen zničí přítomnost.

Drúzové – vznik 11. století: Esoterická víra, reinkarnace, synkretismus. Šílenost (1): uzavřenost komunity – konverze prakticky nemožná. Šílenost (2): sami sebe považují za muslimy, ostatní je většinou ne.

Ahmadíja – vznik 19. století:

Proklamují nového proroka po Mohamedovi (Mirza Ghulám Ahmad). Šílenost (1): paradoxní mírumilovnost je odměněna perzekucí. Šílenost (2): zákaz vstupu do Mekky – jediný druh „muslimů“, kterým je to odepřeno.

Tohle je pro muslimskou teologii úplný „no go“.

Mahdismus v islámu

I v islámu existují mesiášská témata – Mahdí je „spravedlivý, který přijde na konci časů“.

V historii to vedlo k:

• súdánskému Mahdímu (19. stol.),
• íránským chiliastickým hnutím,
• menším „mesiášským“ komunitám.

Existovaly lidové legendy, že se mesiáš narodí „z muže“, což vedlo ke zvláštním zvykům (včetně nošení speciálních kalhot). Je to folklór, ne mainstreamová teologie – ale antropologicky výživné.

Klasická islámská literatura obsahuje narativy, které při povrchním čtení vyvolávají závažná etická obvinění (jako pedofilie, nekrofilii nebo transvestismus). Abychom se posunuli za senzacechtivost i nábožensko-politickou korektnost, je nutné oddělit tři roviny: 1) Co texty doslovně říkají, 2) Co je historicky plausibilní, a 3) Proč je komunita takové texty vytvořila.

Tradice o sňatku Mohameda s Aišou ve věku 6-9 let jsou centrem diskuze. Častá historická obhajoba tvrdí, že věk byl stanoven biologickou zralostí. Toto tvrzení je však z pohledu moderní vědy problematické:

• Sekulární trend puberty: Průměrný věk menarché (první menstruace) byl v předmoderních společnostech spíše 12-14 let. Věk 8-9 let byl i v 7. století pravděpodobně považován za raný, nikoli průměrný.
• Rozdíl mezi známkou a zralostí: Moderní věda striktně odděluje schopnost otěhotnět od fyzické, psychické a emocionální zralosti potřebné pro bezpečné mateřství. Toto oddělení v předmoderním právu neexistovalo.

Závěr: Biologická argumentace je jako historický kontext nedostatečná. Skutečným vysvětlením je sociologie a teologie. Sňatek byl primárně politickou aliancí. Zdůrazňování Aišina nízkého věku v tradicích pak pravděpodobně sloužilo k teologickému cíli: dokázat její panenství a zdůraznit Mohamedův výjimečný status, který se neřídil běžnými lidskými normami.

Stejný analytický rámec platí pro další kontroverze:

• Homosexuální narážky? Popisy fyzické intimity mezi muži reflektují předmoderní chápání mužské blízkosti, které nebylo nutně sexualizované. Jejich funkcí mohlo být ukázat Mohamedovu láskyplnou povahu vůči společníkům.
• Transvestismus? Zprávy o nošení ženského šatstva je třeba číst v kontextu manželské intimity a hravosti, nikoli moderní genderové identity.
• Nekrofilii? Okrajová tradice o kontaktu s mrtvou ženou je v islámské ortodoxii sama považována za nevěrohodnou. Jako antropologický materiál však odhaluje extrémy muslimské imaginace o posvátné moci proroka překonat i smrt.

Objektivita neznamená omlouvat, ale porozumět. Výpovědní hodnota těchto textů neleží v tom, že by doslovně popisovaly historické události, nýbrž v tom, že fungují jako zrcadlo společnosti, která je vytvořila. Ukazují, jak:

• Raná muslimská komunita konstruovala ideál mužství a spirituality propojený s tělesností a mocí.
• Posvátné postavy slouží jako „prázdné plátno“ pro projekci norem, tužeb a metod legitimizace.
• Rozpor mezi tímto historickým portrétem a moderní etikou je neodstranitelný – a jeho uznání je předpokladem seriózního akademického diskurzu.

Islám ukazuje, že:

• náboženství může existovat bez církve,
• autorita může být distribuovaná a přesto silná,
• rituál může být jednodušší než v judaismu i křesťanství a přesto držet civilizaci pohromadě,
• mesiášské naděje existují i v náboženství, které tvrdí, že „Mesiáš už byl“,
• decentralizace vytváří prostor pro kreativitu i radikalismus.

Je to civilizace, která:

• spojuje jazyk, právo, morálku, politiku a světské instituce,
• je současně extrémně různorodá i extrémně sjednocující,
• je historicky jedním z nejvýraznějších soupeřů i partnerů evropské kultury,
• stále formuje globální politiku, identitu i konflikty.