Uživatelské nástroje
Toto je starší verze dokumentu!
ANTROPOLOGIE A VĚDA: PROČ SE O NÍ NĚKDY POCHYBUJE? seminární práce – Františka Procházková
OSNOVA
1. Úvod 2. Jak antropologie splňuje kritéria vědy? 2.1. Definice vědy podle Pospíšila 2.2. Antropologické metody výzkumu 2.3. Tvorba teorií a vysvětlení kulturních jevů 3. Proč se o vědeckosti antropologie pochybuje? 3.1. Subjektivita a přítomnost antropologa 3.2. Kvalitativní povaha dat 3.3. Kulturní relativismus 4. Pospíšilovy argumenty na obranu vědeckosti antropologie 5. Závěr
1. ÚVOD
Co lze chápat pod slovem antropologie?
1Název antropologie je odvozen od řeckého slova Anthropos – člověk. Je to věda o člověku v nejširším slova smyslu, o jeho tělesných i psychických vlastnostech, o funkcích jeho těla od narození až do dospělostí, jejich ovlivnění dědičností, tělesnou aktivitou, chorobami a stárnutím. Na rozdíl od medicíny, která studuje lidský organismus ve vztahu k nemocem a jejich léčení, je antropologické pozorování zaměřeno na rozlišení zdravého člověka a chorobných odchylek. Antropologie tedy pomáhá objasňovat otázky vývinu jednotlivce a populací, zabývá se variabilitou člověka a jeho přizpůsobením různým životním podmínkám v různých dobách a v různých částech světa.
2. JAK ANTROPOLOGIE SPLŇUJE KRITÉRIA VĚDY? 2.1. Definice vědy podle Pospíšila
2Věda byla definovaná pomocí tří atributů, jimiž jsou: objektivita, systematičnost, verifikovatelnost (ověřitelnost). Obor, který neprokáže všechny tři vlastnosti, není vědou. Pospíšil tvrdí, že pokud se ptáme na prostředky objevování pravdy, tak věda spoléhá převážně na smysly, zatímco filozofie obhajuje čistý rozum a náboženství čistě požaduje cíl. Pospíšil také důrazně zmiňuje, že společenské vědy získávají mnohé své údaje z historie, přesto však historie samotná není vědou, podobně jako matematika, protože operujeme pouze s čistou abstrakcí. Historie studuje změny v dílčí společnosti, nehledá však vědecké zákony, jimiž jsou tyto změny určovány a které by se daly aplikovat i jinde. Pospíšil se domnívá, že právě matematika by se měla stát páteří vědeckých metod, právě proto jak abstraktní a odtažitá je od reality jevů. Jedinec se spoléhá pouze na čistě logický systém uvažování.
2( https://www.hks.re/wiki/antropologie_a_veda )
2.2. Antropologické metody výzkumu
3Základní metodou antropologie je terénní výzkum, tím se myslí přímý nezprostředkovaný kontakt badatele s místem a lidmi, u nichž se zabývá zvoleným tématem výzkumu. Od kabinetní vědy 19. století se antropologie přetransformovala v empiricky ukotvenou disciplínu s důrazem na terénní práci. Příkladem je zoolog Alfred C. Haddon (1855-1940), také geograf Franz Boas (1858-1942) i matematik a fyzik Bronisław Malinowski (1884-1942). Terénní výzkum na vzdálených místech, kde badatel studuje „exotického druhého“ v dnešní době ztrácí popularitu. Upřednostňuje se provádění výzkumů v domovské kultuře badatele, takzvaně antropologie doma. Terénní výzkum má tři hlavní metody, jak získat data: zúčastněné pozorování, práce s informátory, etnografické interview. To lze dále dělit i do dalších „podtémat“: experiment, komparace, kauzalita, historická perspektiva. Zúčastněné pozorování je přímá nezprostředkovaná účast badatele na každodenním životě studované komunity. Antropolog musí zvládat dvě vzájemně protikladné a neslučitelné aktivity, Tím je myšleno pozorování, kdy si antropolog udržuje odstup a současně se však snaží vcítit, zapojit a účastnit se činností jako každý další příslušník komunity. Při práci s informátory, jsou právě oni ti klíčoví a stojí za validitou výzkumu. Klíčový informátor musí mít co říct a zároveň být ochotný spolupracovat. Výzkum se však neopírá pouze o jednoho informátora, velkou roli zde hrají i asistenti a spolupracovníci, kteří jsou příslušníky studované komunity, kteří zároveň mohou a chtějí s výzkumníkem aktivně spolupracovat na jeho výzkumu. Tyto výzkumy se praktikují v malých komunitách. Jedná se o nereprezentativní data o populaci získaná prostřednictvím několika informátorů. Etnografickým interview je myšlena více či méně řízená komunikace mezi antropologem a příslušníkem zkoumané komunity. Interview lze dělit na: neformální, nestrukturované, polostrukturované a strukturované. Každý antropolog či badatel, který se rozhodne dělat výzkum na bázi „zkoumání jiných“, by měl (musí) dodržovat etické kodexy upravující zásady antropologické práce. Původní verze se nesla v duchu odpovědnosti antropologa vůči těm, s nimiž pracuje, a dále vůči veřejnosti, oboru, studentům a domovské vládě. Současná verze však klade důraz na transparentnost a korektnost.
4(1) Neuškodit (2) Být otevřený a poctivý ohledně vlastní antropologické práce (3) Získat informovaný souhlas a potřebná povolení (4) Harmonizovat protichůdné etické závazky povinované spolupracovníkům a dotčeným stranám (5) Činit výstupy přístupné (6) Chránit a uchovat záznamy (7) Zachovávat zdvořilé a morální profesní vztahy
4(https://americananthro.org/wp-content/uploads/ethicscode-1.pdf ) 3(https://anthro.sci.muni.cz/media/3376588/kurz_czv_4_metody_ska.pdf )
2.3. Tvorba teorií a vysvětlení kulturních jevů
5Tvorba teorií a vysvětlení kulturních jevů se týká studia kultury pomocí disciplín jako je sociologie a antropologie, které zkoumají, jak se lidé učí a předávají si znalosti, víru, umění, zvyky a další chování jako členové společnosti. jde o rozklíčování komplexních socio-kulturních procesů a mnohačetných identit. Kulturu lze tedy chápat jako sdílený systém významů a vzorců chování. Kultura je složitý a komplexní celek, který zahrnuje vše od práva a morálky po zvyky a umění. Dělí se na hmotnou (artefakty, produkty lidské činnosti) a nehmotnou (pravidla, normy, jazyk, tabu). V tomto případě antropologie pomáhá objasňovat variabilitu člověka a jeho přizpůsobení různým podmínkám. Jak jsem již zmiňovala, zkoumá socio-kulturní procesy a jejich vliv na lidské jednání. Kulturní antropologie se zaměřuje na to, jak se tvoří identity na základě etnicity, genderu a sociální pozice. Klade důraz na to, jak si lidé osvojují a předávají kulturu jako členové společnosti.
6Obecně lze konstatovat, že v současné odborné literatuře převládají tři základní přístupy k vymezení rozsahu a obsahu pojmu kultura. Prvním přístupem je tradiční axiologické pojetí kultury, které omezuje rozsah třídy kulturních jevů pouze na sféru pozitivních hodnot, které přispívají ke kultivaci a humanizaci člověka a k progresivnímu rozvoji lidské společnosti. Do kultury jsou tak tradičně zahrnovány zejména takové oblasti duchovních hodnot společnosti jako umění, věda, literatura, osvěta, výchova, ušlechtilé a pokrokové ideje. Druhým přístupem je globální antropologické pojetí kultury, které zahrnuje do kultury nejen pozitivní hodnoty, ale i všechny nadbiologické prostředky a mechanismy, jejichž prostřednictvím se člověk jako člen společnosti adaptuje k vnějšímu prostředí. Antropologické pojetí kultury nemá hodnotící funkci. Díky tomu lze charakterizovat a klasifikovat různá společenství v čase a prostoru podle jejich specifických kulturních prvků a komplexů. To umožňuje výzkum sociokulturních systémů (kultur, subkultur, kontrakultur) v čase a prostoru. Být kulturním antropologem z tohoto hlediska znamená studovat způsob života typický pro určitou společnost. Toto pojetí kultury se převážně prosadilo v: archeologii, antropologii, etnologii, etnografii, … Třetím přístupem je redukcionistické pojetí kultury, které zahrnuje velké množství přístupů, pro které je typická snaha omezit rozsah pojmu kultura pouze na určitý výsek sociokulturní reality. Pojem kultura je tedy redukován na systém znaků, symbolů a významů, sdílených členy určité společnosti.
7Dle Pospíšila je nutné se také zamyslet nad tím, že se člověk nemusel přizpůsobit pouze přírodnímu prostředí a podmínkám ve kterých žije (žil), ale také společenství, které ho obklopuje (obklopovalo). Člověk se přizpůsobil prostředí spíše pomocí kulturních vynálezů než mutacemi a adaptací. Antropologové studují znaky společné všem lidem, které je odlišují od zvířat, zkoumají také jedinečnost různých kultur a srovnávají je, aby prostřednictvím jejich rozdílů i podobností odhalili principy určující jejich strukturu a změnu. Člověk je pro ně zajímavý jako jedinec, jako sociální bytost, jako živočich, který zároveň myslí a sděluje své myšlenky soustavami symbolů, a chová se jako bytost, která se neřídí pouze rozumem, ale je také hnána „slepými“ vášněmi. Až donedávna bylo populární soudit, že se antropologie liší od ostatních společenských věd tím, že studuje lidskou evoluci a kmenové (často označované jako „primitivní“) lidi. Pospíšil tvrdí, že v dnešní době už jsou v rovnováze „výzkumy ve městě a na vesnici“. S tím se, ale podle něj pojí další problémy.
7(https://www.hks.re/wiki/antropologie_a_veda )
3. PROČ SE O VĚDECKOSTI ANTROPOLOGIE POCHYBUJE?
3.1. Subjektivita a přítomnost antropologa
8Subjektivita a přítomnost antropologa jsou ústředními a neoddělitelnými aspekty moderního antropologického výzkumu, zejména v rámci terénní práce a etnografie. Na rozdíl od dřívějších představ o objektivitě si současná antropologie uvědomuje a aktivně reflektuje, že výzkumníkova osobní zkušenost, pozice a interakce přímo ovlivňují proces sběru dat i výslednou interpretaci. Subjektivita zahrnuje osobní sklony, emoce, předsudky, hodnoty, sympatie, antipatie a navázané vztahy, které antropolog během terénního výzkumu prožívá a vytváří. Lze ji tedy definovat jako neodstranitelný prvek, není vnímána jako chyba nebo něco, čemu je třeba se zcela vyhnout, ale spíše jako nedílná součást terénní situace. Klíčovým metodologickým nástrojem pro práci se subjektivitou je reflexivita. Znamená to, že si antropolog vědomě přiznává svou vlastní pozici a aktivně ji zohledňuje a analyzuje ve svém výzkumu a psaní. Osobní pocity a vztahy ovlivňují, jaké informace jsou sdíleny, jak jsou rozhovory vedeny a jaké aspekty kultury jsou vnímány a zaznamenávány. Důležité je proto zmínit, že antropolog není „neutrální měřící přístroj“, a proto je jednoznačný ideál objektivity těžko dosažitelný. Přítomnost antropologa ve zkoumané komunitě, typicky během dlouhodobého zúčastněného pozorování, má zásadní vliv na dynamiku a výsledek výzkumu. Již zmiňovaná technika zúčastněného pozorování spočívá v osobní účasti na přirozeně probíhajících kulturních jevech a sociálních situacích, což s sebou nese interakci a vzájemné ovlivňování. Samotná přítomnost „cizince“ nevyhnutelně mění zkoumané prostředí a chování místních lidí. Lidé si mohou upravit své chování, aby vyhověli očekáváním, nebo naopak ze studu či jiných důvodů. Což už se opravdu nespočetněkrát stalo, jak již zmiňoval pan doc. Ing. PhDr. Petr Kokaisl, Ph.D., prof. h. c na přednáškách ze Základů antropologie několikrát. Postavení antropologa ve společnosti závisí na vnějších okolnostech. V chudších zemích může být vnímán jako potenciální zdroj peněz nebo zboží, což ovlivňuje navázané vztahy a přístup k informacím. Vliv přítomnosti vyvolává etické otázky ohledně zodpovědnosti výzkumníka, zachování anonymity a dopadu publikovaných výsledků na zkoumanou komunitu. V moderní antropologii je tak subjektivita i přítomnost antropologa považována za zdroj cenných dat, pokud jsou kriticky a reflexivně zkoumány.
8(file:/C:/Users/frpro/Downloads/Z%C3%A1klady+kulturn%C3%AD+antropologie.pdf) 3.2. Kvalitní povaha dat 10Východiskem generalizací jsou terénní poznámky, což jsou záznamy rozhovorů a pozorování, které výzkumník učinil během svého pobytu mezi členy studované kultury. Pozornost by měla být převážně věnovaná kontextu v němž jednotlivá pozorování a rozhovory probíhaly. Proto je důležité dělat průběžné analýzy a interpretovat výsledky. Součástí terénních poznámek je také osobnost antropologa. Terénními poznámky se myslí: organizační dokumentace, analytická dokumentace, terénní dokumentace. Právě již zmiňovaná metodologická reflexivita klade důraz na subjektivní zkušenost antropologa. Nové přístupy (moderní antropologie) ovlivnily zejména způsob prezentace výsledků terénních výzkumů. Nové antropologické psaní se již prezentuje jako alternativní přístup ke studiu člověka a kultury. Interpretace cizí kultury v sobě skrývá četná úskalí. V první řadě si antropolog do terénu přináší jinou kulturní zkušenost, než kterou sdílí příslušníci studované společnosti. Na to hodně často upozorňuje i Pospíšil, že právě od toho bychom se měli oprostit, abychom pochopili jiné. Viz záznam z přednášky 9. Mezi nejtěžší úkoly antropologie patří odhalit cizí kulturní kódy a správně dešifrovat kulturní gramatiku cizí společnosti. Díky rozmanitosti kultur nelze vytvářet „univerzální zákony“. Kritika od empiristů/přírodovědných oborů podle nich spočívá v nepřesnosti výzkumů, nemožnosti měření a opakovaní experimentů. 9(https://www.youtube.com/watch?v=rSMGFrTVTb8 ) 10(https://anthro.sci.muni.cz/media/3376588/kurz_czv_4_metody_ska.pdf ) 3.3. Kulturní relativismus 11Relativismus jako takový lze popsat jako velmi široké spektrum názorů a postojů, které obvykle netvoří žádný soudržný systém. Kulturní relativismus můžeme chápat jako teoreticko-metodologický přístup v rámci výzkumu kulturních jevů, při které se vychází z předpokladu, že jednotlivé kultury jsou jedinečnými sociokulturními systémy, které lze popsat a pochopit pouze v kontextu jejich vlastních norem, hodnot, zvyků a idejí. 11(https://www.hks.re/wiki/_media/ls2023:images-free-licence:2023.05.29.-091255.pdf) 13Antropologie nečiní soudy nad hodnotami jiných lidí. Stejně tak antropologové netřídí společnosti na škále od „nerozvinutých“ po „rozvinuté“. To ovšem neznamená, že se zříkají všech hodnotových soudů o tom, co lidé dělají. Například jen nemnozí by schvalovali násilí nebo nerovnosti, i kdyby k nim docházelo ve jménu „kultury.“ Odborný, vědecký antropologický přístup spíše zdůrazňuje, že je třeba pochopit, co lidé dělají a jak svému jednání z hlediska vlastního světového názoru rozumějí. Tento přístup – známý jako kulturní relativismus – je nepostradatelným metodologickým nástrojem, chceme-li zjistit, co lidé v určitém místě zažívají a jak vnímají svět prostřednictvím svých vlastních kategorií. Podle tohoto přístupu se společnosti mezi sebou kvalitativně odlišují, každá z nich se řídí jedinečnou vnitřní logikou, a proto je zavádějící třídit je na nějaké škále. Například určitá společnost může být na spodních příčkách pomyslného žebříčku hodnot, pokud jde o gramotnost a roční příjem. Jestliže ale vyjde najevo, že její příslušníci vůbec nejeví zájem o knihy ani o peníze, tento žebříček se rázem ukáže jako naprosto nepodstatný. Přijmeme-li rámec kulturního relativismu, pak nelze tvrdit, že společnost s mnoha auty je „lepší“ než společnost, která má aut málo, nebo že poměr „chytrých“ telefonů na počet obyvatel je užitečným ukazatelem kvality života. 13(https://ceskylid.avcr.cz/media/articles/531/submission/original/531-1246-1-SM.pdf#:~:text=Antropologie%20sama%20o%20sob%C4%9B%20nenab%C3%ADz%C3%AD%20%C5%99e%C5%A1en%C3%AD%20probl%C3%A9m%C5%AF%2C,jsou%20kulturn%C3%AD%20relativismus%2C%20etnografie%2C%20komparace%20a%20kontext.) V extrémních případech může vést k problematické toleranci k praktikám, které jsou v rozporu s obecně přijímanými lidskými právy, jako je například ženská obřízka. Kulturní relativismus je spíše programem a ideou, o kterou je třeba usilovat než popisem reálného stavu ve společnosti. Přesněji jak tvrdí L. Pospíšil – relativismus není překážka, pokud je metodicky řízený a reflektovaný. 12L. Pospíšil tvrdí, že je přeci nemožné srovnávat jednotlivé kultury, pokud se ani nehodnou na hodnotě lidského života, kterou my cítíme jako základní (v našem způsobu myšlení). My nejen trestáme vrahy, zakazujeme sebevraždy a bráníme pacientům, kteří mají nevyléčitelnou nemoc, aby zemřeli tím, že je uchováváme při životě moderními „drogami“ a přístroji, ale také jsme se rozhodli, že poprava je krutý a zbytečný trest. Papuánci z jižního pobřeží Nové Guineji byli lovci lebek a kanibaly, v jejichž hodnotovém systému uchování lidského života obecně nemělo velkou důležitost. Dokonce i pro jejich nekanibalistické papuánské sousedy z vysočiny lidský život jako takový nebyl příliš cenný. Zabití člověka bylo často nezbytné a jevilo se jako správné. Místo životu jako takovému Kapaukuové přikládali větší důležitost osobní svobodě a soudržnosti. 12(https://is.muni.cz/el/fss/podzim2008/SAN101/um/Pospisil.pdf ) 4.POSPÍŠILOVY ARGUMENTY NA OBRANU VĚDECKOSTI ANTROPOLOGIE 15Česko-americký antropolog Leopold Pospíšil, zakladatel právní antropologie, obhajoval vědeckost antropologie především na základě své metodologie a rozsáhlého terénního výzkumu. Jeho argumenty vycházely z přesvědčení, že vědecké poznání v antropologii musí být opřeno o empirická data a systematické srovnávání. Jeho hlavní díla jsou díla – Obchodníci z „doby kamenné“: Papuánští Kapaukové z Nové Guineje; Etnologie práva. 15(https://www.databazeknih.cz/zivotopis/leopold-pospisil-74560 ) 14Pospíšil obhajoval vědeckost antropologie důrazem na důkladný a dlouhodobý terénní výzkum. Během svých opakovaných pobytů mezi papuánskými Kapauky sbíral podrobná data o jejich sociálních strukturách, ekonomice, a především právním systému. Odmítal spekulativní přístupy a tvrdil, že jedině na základě konkrétních a ověřitelných faktů je možné formulovat vědecké závěry. Na základě dat z terénního výzkumu u Kapauků, Eskymáků a dalších etnik vyvinul srovnávací metodu pro studium právních systémů. Tato metoda mu umožnila identifikovat obecné principy a opakující se vzorce v právním myšlení napříč různými kulturami. Srovnáváním se podle něj antropologie přibližuje přírodním vědám, které rovněž hledají univerzální zákony. Svými pracemi demonstroval, že právo není výhradní doménou státních či „civilizovaných“ společností, jak tvrdí klasická právní teorie, ale existuje i ve společnostech bez státu. Na základě zkoumání různých právních systémů formuloval teorii právního pluralismu, podle níž v každé společnosti existuje více právních úrovní (např. rodinné, vesnické). Existence práva jako univerzálního jevu, přestože v různých formách, je pro Pospíšila dokladem vědecké povahy antropologického poznání. Prosazoval myšlenku, že antropologie by měla být schopna nejen popisovat a srovnávat, ale také formulovat predikce. Věřil, že díky hlubokému porozumění kulturním a sociálním procesům lze předvídat budoucí vývoj. Tato schopnost predikce, byť s nutnou mírou nejistoty, je podle něj dalším znakem vědecké disciplíny. Pospíšil rozlišoval vědu a filozofii. Tvrdil, že věda se opírá o empirická data, zatímco filozofie o rozum. Vzdělaný vědec musí tyto dva přístupy rozlišovat, a ne je směšovat. I když společenské vědy získávají poznatky také z historie, neměly by se omezit na pouhý popis konkrétních událostí, ale snažit se o generalizaci a hledání objektivních zákonů. 14(file:/C:/Users/frpro/Downloads/Pospisil_Veda-Antropologie-predikce.pdf)
5.ZÁVĚR
Na základě zpracovaných témat lze shrnout, že antropologie je oborem, který se dlouhodobě pohybuje na hraně mezi přírodními a společenskými vědami. Její vědeckost je často zpochybňována kvůli subjektivitě výzkumníka, kvalitativní povaze dat či kulturnímu relativismu, přesto však disponuje propracovanými metodami, etickými pravidly a systematickým přístupem k poznávání člověka a kultury. Pospíšilova argumentace ukazuje, že právě empiricky podložený terénní výzkum, srovnávání kulturních jevů a snaha o formulaci obecných principů posouvají antropologii k vědeckému charakteru. Lze tedy dojít k závěru, že i když se antropologie liší od přírodovědných disciplín a nese si svá specifická omezení, splňuje klíčová kritéria vědy a představuje důležitý nástroj pro porozumění lidské rozmanitosti. Debata o vědeckosti antropologie je zároveň debatou o tom, co je to věda.