Antropologie a věda

Text Antropologie a věda na první pohled působí jako čistý manifest vědeckosti. Pospíšil si dává práci, aby antropologii vymezil „tvrdě“: věda podle něj pracuje s fakty, která mají smyslovou základnu, s empirickou metodou a s abstraktní teorií, která fakta zobecňuje do zákonů. Filozofie a náboženství se mají držet stranou – ta první se topí v úvahách bez opory v datech, to druhé stojí na víře. Antropolog má být především empirický badatel, ne moralista ani prorok.

Když ale text čteme pozorněji, začnou se v tomto čistém obrazu objevovat trhliny. A právě v nich je Pospíšil podle mě nejzajímavější. Ne jako socha objektivního vědce, ale jako člověk, který permanentně balancuje mezi požadavkem „tvrdé“ vědy a vlastní morálkou, životním příběhem a tím, že antropolog nikdy není jen pozorovatel z laboratoře. Pospíšil si hodně zakládá na empirismu. Fakta jsou pro něj „jevy“ – to, co lze vidět, slyšet, zaznamenat. Z toho pak přes indukci a dedukci vznikají hypotézy a nakonec vědecké zákony. Antropologie má být v tomto smyslu stejná jako fyzika: hypotéza musí být logicky konzistentní, empiricky ověřitelná a nesmí ignorovat dosavadní poznání. Vše, co se nedá smyslově zachytit (Bůh, duše, absolutní dobro), z vědy vypadává.

Tahle definice je lákavá, protože dává antropologii jistotu – nejsme „měkká“ disciplína plná názorů, ale normální věda. Problém je, že antropolog nepřichází jen k mrtvým kostem nebo keramice, ale k živým lidem. A tam se čistý empirismus začíná komplikovat. Už samotný výběr toho, co považujeme za „jev“, není nikdy neutrální – i v textu je vidět, jak Pospíšil rámuje realitu přes své vlastní kategorie: „zákon“, „kultura“, „morálka“, „vědecká objektivita“. Tvrdí, že pojmy musíme přesně definovat, jinak „hovor se stává žvaněním“, ale jeho vlastní definice vědy a nevědy jsou taky normativní volby, ne přírodní zákon.

Další velké téma textu je holismus. Antropologie má podle Pospíšila zkoumat člověka jako celek – biologii, kulturu, ekonomii, právo, jazyk. Od toho se odvíjí i dělení oboru na fyzickou antropologii, lingvistiku, archeologii, kulturní osobnost a etnologii. Antropolog by měl mít základní přehled ve všech těchto podoborech a teprve potom se specializovat.

Tady za mě vzniká první viditelné dilema: Pospíšil trvá na tom, že bez širokého základu hrozí rozpad antropologie na technické specialisty. Zároveň ale přiznává, že „součástí této specializace musí být hluboký průnik do podoboru“. Reálně ale jeden člověk prostě nemůže držet v hlavě seriózní fyzickou antropologii, jazykovědu, archeologii i současnou ekonomickou teorii. Holismus tak v praxi končí často tím, že každá specializace si k sobě jen připojí pár obligátních odkazů na „kulturu jako celek“. Ideál je silnější než lidské kapacity – a Pospíšil to ví, i když úplně nepřizná.

Ještě zajímavější je napětí mezi objektivitou, etnocentrismem a vlastní angažovaností. Pospíšil velmi přesně popisuje, jak nebezpečné je vykládat cizí kulturu pomocí pojmů té vlastní – jeho metafora člověka zavřeného v červené komoře, který nezná jiné barvy, je v tomhle směru přesná. Antropolog má podle něj opustit „lidové koncepty“ své kultury a budovat nadkulturní analytické pojmy.

Jenže jakmile přejde z teorie na vlastní příklady, ukáže se, jak těžké to je. Epizoda s Kapauky, kdy je jedenáctiletá dívka vlečena na svatbu a Pospíšila prosí o pomoc, je v textu klíčová. Nejprve se zachová „vědecky“ – nezasahuje do vztahu otce a dcery. Pak ale využije své znalosti kapaukského práva (normu o „prsou“) a sňatek zastaví. Na jedné straně tedy respekt komunálního práva, na druhé straně jasná západní představa, že dítě nemá být nuceno do sňatku.

Tady se krásně láme jeho ideál čisté objektivity. Pospíšil sám ukazuje, že antropolog není jen neutrální technik, ale i člověk, který nese nějakou etiku – a že někdy tu etiku prostě nechce odhodit, i když jeho vlastní definice vědy hodnotové soudy odmítá. V momentě, kdy vám konkrétní člověk brečí u kolen, se „neempirická“ morálka najednou stává velmi konkrétním faktem, se kterým musíte něco udělat.

Další spor vede Pospíšil se zastánci názoru, že společenské vědy jsou příliš „měkké“ na to, aby vytvářely zákony. On sám naopak trvá na tom, že bez zobecnění by nefungovala ani běžná komunikace, ani společnost jako taková. Připomíná vlastní práci na klasifikaci bratranců nebo jazyková pravidla – to všechno podle něj ukazuje, že i lidské chování se řídí vzorci, které lze empiricky odhalit a formulovat.

Jeho argument je přesvědčivý v tom, že sociální svět opravdu není úplný chaos. Na druhou stranu sám přiznává, že antropologie je „věkově“ asi tam, kde biologie v 18. století. Jinými slovy: zákony, které zatím máme, jsou spíš hrubé generalizace než přesné rovnice. A zároveň platí, že každé zobecnění je i rozhodnutí, které detaily už nebereme vážně. V tom je podle mě hranice, kterou Pospíšil ve svém nadšení pro zákonitost trochu podceňuje: v antropologii je riziko, že se „zákon“ stane moc rychle dogmatem, které přehlíží to, co mu nesedí do tabulky.

Za největší přínos Pospíšilova textu považuji to, že tyhle rozpory neschovává úplně pod koberec. I když se snaží o velmi „tvrdou“ definici vědy, jeho vlastní příklady neustále ukazují, že antropolog je zároveň vědec, účastník a někdy i trochu advokát. Bojuje proti ideologiím ve vědě, ale jeho odpor k marxismu a „-ismům“ obecně má také ideologický náboj. Trvá na holismu, ale zároveň přiznává nutnost úzké specializace. Vyžaduje objektivitu, a přitom sám zasahuje do cizí kultury ve chvíli, kdy už to prostě jako člověk neunese.

Pro mě z toho plyne jedna hlavní „studentská“ pointa: Pospíšil je nejzajímavější tam, kde se mu jeho vlastní ideál vědy hroutí pod rukama. Ne proto, že by selhal, ale proto, že ukazuje, jak vypadá antropologie ve skutečnosti – jako neustálé vyjednávání mezi empirickou metodou, kulturní reflexí a osobní odpovědností. A možná je právě tahle reflexivní poctivost důležitější než iluze, že jednou budeme mít na člověka stejně přesný zákon jako na pád tělesa.