Politické systémy Střední Asie (od Lenina až po současnost)

Bolševici vycházeli z Marxe – levicového idealisty, který snil o světě bez majetku, národů, manželství a sociálních rozdílů.
- Ve srovnání s ním byli někteří evropští levicoví intelektuálové (např. Proudhon) ještě větší blouznivci.
- Bolševici chtěli tyto myšlenky prakticky aplikovat, ale brzy se ukázalo, že to v praxi moc nefunguje.

Leninské období (1917–1924)
- Zpočátku se tvrdilo, že národy zaniknou, protože proletáři všech zemí se spojí.
- Pak otočka – národy budou, ale dostanou obrovskou autonomii v rámci SSSR.
- Ve skutečnosti šlo o „inženýrství národů“ – vznik nových etnik a likvidace jiných (např. Sartové nahrazeni Uzbeky, Talyši potlačeni ve prospěch Ázerbájdžánců).
- Národní hranice byly nakresleny v Moskvě – často záměrně tak, aby se národy vzájemně míchaly.

Stalin (1924–1953)
- Po Leninově smrti (syfilis (asi) / mozková mrtvice zní líp) Stalin obrátil ideologii o 180°.
- Co dříve bylo „podpora národů“, se stalo „nacionalistickou úchylkou“.
- Mnoho středoasijských bolševických funkcionářů bylo popraveno.
- Nastupuje rusifikace – ruština jako jazyk pokroku, moskevské školství, kontrola kultury.
- Za 2. světové války mírné uvolnění (potřeba jednoty), ale po ní návrat k tvrdé centralizaci.

Chruščov (1953–1964)
- Kritika kultu osobnosti, ale paradoxně ještě silnější tlak na vytvoření „sovětského člověka“.
- Folklór se mohl zachovat – ale jen jako dekorace, nikoliv jako živá kultura.
- Začíná éra odlidštěného internacionalismu – všechno sovětské, všechno stejné.

Brežněv (1964–1982)
- Symbol stability a klidu – i nudy.
- Starší generace na něj často vzpomíná s nostalgií: byla vyšší životní úroveň, jistoty, pořádek (při srovnání s předválečným obdobím - stalinské represe, válkou a poválečnou bídou, se to mohlo jevit jako zlatý věk celkem snadno).
- Oficiálně „reálný socialismus“ = skutečný komunismus podle mnohých.
- Na druhou stranu začíná hospodářské zaostávání, stagnace a korupce.

Andropov, Černěnko (1982–1985)
- Krátké epizody bez většího vlivu, SSSR už byl v krizi.
- Pokusy o dílčí reformy se minuly účinkem.

Gorbačov (1985–1991)
- Politika glasnosti a perestrojky – otevřenost, přestavba.
- Cíl: zachránit SSSR reformami, výsledek: rozpad.
- Na rozdíl od Pobaltí, Ukrajiny či Kavkazu ve Střední Asii si rozpad SSSR skoro nikdo nepřál – znamenal konec jistot.

Po roce 1991: nové republiky
- První prezidenti byli většinou bývalí generální tajemníci komunistických stran (kromě Kyrgyzstánu).
- Turkmenistán – tvrdá diktatura, osobní kult, dodnes autoritářský režim.
- Uzbekistán – autoritářský stát, postupné otevírání až po smrti Islama Karimova.
- Kyrgyzstán – experiment s demokracií, nejvíce revolucí a střídání vlád.
- Kazachstán – pragmatický „zlatý střed“, ekonomicky nejsilnější, politicky stabilní.
- Tádžikistán – po občanské válce pevná prezidentská vláda, silný bezpečnostní aparát.

Shrnutí:
- Středoasijské státy jsou dnes formálně republiky, ale v praxi autoritářské režimy s různou mírou otevřenosti.
- Z marxistického snu o rovnosti zbyla silná vertikála moci, kde se stabilita často zaměňuje za pokrok.