ALBÁNCI V ITÁLII (ARBEREŠOVÉ)

Obrázek č. 1: Typické kroje Albánců na Sicílii¹⁾

Migrace je odjakživa přirozeným jevem, a v dobách expanze Osmanské říše na Balkán (15. a 16. století) tomu nebylo jinak. Z území, které Osmanská říše podrobovala, probíhaly velké přesuny obyvatel. Týkalo se to i Albánců, kteří se přesídlili na jih Itálie a do nedalekého Řecka, ať už z náboženských či jiných důvodů. Náboženským důvodem bylo, že Albánci křesťanského vyznání nechtěli přijmout islám, který Osmanská říše šířila. Dalšími důvody byly nepříznivá místní hospodářská a politická situace.

Obrázek č. 2: Mapa migrace²⁾

Tato albánská menšinová komunita žijící na jihu Itálie je známá pod jménem Arberešové. Žijí v těchto regionech: Abruzzo, Apulie, Basilicata, Molise, Kalábrie, Kampánie a Sicílie.

V Itálii dnes existují dvě skupiny Albánců - novodobí přistěhovalci (20. století) a již zmínění Arberešové. Arberešové jsou bilingvinní, mluví italsky a také svým arberešským jazykem („původní“ albánština).

Cílem této práce je odpovědět na výzkumnou otázku Jaké panuje povědomí o národní identitě Arberešů? Práce se zaměřuje především na historii, náboženství a jazyk, jakožto hlavní specifika vydělující arberešskou menšinu, a dále na to, jaké povědomí o těchto specifikách mají Albánci, Italové a samotní Arberešové.

Obrázek č. 3: Vlajka Arberešů³⁾

Jaké panuje povědomí o národní identitě Arberešů?

- Jaké je historické povědomí o příchodu Albánců na Apeninský poloostrov?

- Čím se vyznačuje náboženství Arberešů?

- Jaké jsou formy a využití arberešského jazyka?

Příchod Albánců do Itálie, včetně jejich důvodů, je popsán v knize Dějiny Albánie⁴⁾. Celé dílo pak ukazuje albánské dějiny od pravěku až po současnost.

Kniha Z Albánie na Sicílii⁵⁾ pojímá mnoho prvků týkající se Arberešů, od migrace, přes náboženství, jazyk až po kulturu. Autor procestoval místa výskytu arberešských komunit a v knize porovnal informace, které získal již dříve s informacemi přímo od příslušníků minority.

Zmínky o příchodu Arberešů do Itálie, o jejich náboženství a jazyce lze nalézt v knize rakouského spisovatele Karla-Markuse Gauβe Vymírající Evropané: putování za Serfardy do Sarajeva, za Němci z Kočevje, za Arbereši, za Lužickými Srby a Arumuny⁶⁾. Kapitola zaměřující se na jeho putování po osadách, kde žijí Arberešové, popisuje interakci Arberešů s místními Italy, přírodu a historické souvislosti příchodu Albánců do Itálie.

O náboženství, jakožto dalším faktoru vymezujícím menšinu albánských Italů, pojednává článek The Italian-Albanian Church: A study in modern history and contemporary ecclesial context⁷⁾. Autor článku Anthony O´Mahony zde popisuje, jak se toto náboženství Arberešů, kde se mísí prvky katolictví s ortodoxním ritem, dostalo na území Apeninského poloostrova, čím se vyznačuje jeho liturgie, a jak probíhá slavení jeho nejdůležitějších svátků.

Uvedená kniha Vymírající Evropané: putování za Serfardy do Sarajeva, za Němci z Kočevje, za Arbereši, za Lužickými Srby a Arumuny⁸⁾pak přináší podrobnější informace o spojení jednotlivých prvků západního katolictví s byzantským obřadem. Je zde mimo jiné uveden a popsán konkrétní příklad, jak Arberešové uznávají papeže po vzoru západního katolictví, a zároveň provádějí mše podle východní byzantské tradice.

Na jazyk albánské minority ve městě San Marzano di San Giuseppe je zaměřena práce Shën Marxani, San Marzano di San Giuseppe - uno studio sulla lingua e la cultura arbëreshë⁹⁾. Klade si za cíl identifikovat možné problémy a poskytnout znalosti o současné etnické a jazykové situaci komunity („…per poter individuare possibili problematiche e fornire conoscenza sulla situazione attuale della comunità di minoranza etnico-linguistica.“).

V metodologii existují dvě základní skupiny metod výzkumu: kvantitativní a kvalitativní¹⁰⁾.

Kvantitativní metody se využívají, pokud je možné (a chtěné) výsledky výzkumu kvantifikovat. Lze jimi ověřit (potvrdit), resp. vyvrátit, předem stanovenou tezi. Tyto metody využívají statistických údajů a také matematických vzorců. Výhodou této metody je možnost obsáhnutí širokého spektra výzkumných vzorků, a tím pádem lze dosáhnout jisté obecnosti výsledků. Tato výhoda také přináší jisté omezení, a to povrchovost zjišťovaných informací. Tedy touto metodou je možné odkrýt jen špičku ledovce, většina jeho plochy zůstane schována pod hladinou.

Kvalitativní metody jsou využívány pro odkrytí „celého ledovce“. To je spojeno ovšem s velkou časovou náročností, proto se nelze divit, že spektrum výzkumných vzorků není tak široké. Z tohoto důvodu výsledky těchto výzkumů nemohou být generalizovány. Tato metoda si klade za cíl vytvořit novou hypotézu.

Pro tuto práci byly využity jak kvalitativní tak kvantitativní metody výzkumu. Byl použit polostandardizovaný dotazník, který se nachází na pomezí obou metod. Hlavní výhody dotazníku spočívaly v tom, že respondenti nebyli limitováni předepsanými odpověďmi, a v případě neporozumnění byly kladeny doplňující otázky. Naopak nevýhodou bylo, že korespondence byla časově náročnější, než osobní setkání, a že nebylo možné odezírat mimická gesta, která mnohdy prozradí více, než jakákoliv slova. Technikami sběru dat bylo dotazování pomoci e-mailové korespondence a facebookového chatu.

Pro sběr dat bylo kontaktováno šest respondentů (dva Albánci, dva Arberešové a dva Italové).

Albánci:

- pan AK je 38 letý právník; pochází z města Gjirokastër, které leží na jihu Albánie; je ateista.

- pan Ujku je 34 letý kuchař; pochází z města, které leží na hranici Albánie a Kosova; náboženstvím je katolík.

Arberešové:

- slečna Saverina Bavasso je 30 letá žurnalistka z města Lungro, které se nachází v provincii Cosenza v Kalábrii.

- slečna Rosa C. je manažerkou turismu, pochází rovněž z města Lungro, nacházejícím se na jihu Itálie.

Italové:

- pan MD, je 40 letý policista; pochází z města Anzio, který se nachází na západním pobřeží Itálie, nedaleko Říma; katolík.

- pan Gianfranco Castiglia je 30 let starý, pochází z Lungra, provincie Cosenza, momentálně je nezaměstnaný.

V historii se počet Albánců v Itálii značně proměňoval, především s přibývajícími roky narůstal. Dle sčítání obyvatel, žilo v roce 1862 v Itálii 55 453 osob mluvících albánsky a dále v roce 1901 se jejich počet téměř zdvojnásobil vlivem silné migrace. Ve druhé polovině 20. století se počet albánsky hovořících obyvatel zvýšil na 200 000 osob.¹¹⁾

Z tabulky uvedené níže je patrné, že nejvíce Arberešů žije v regionu Apulie, a dále v Kalábrii a na Sicílii. Největší počet je v Apulii údajně z důvodu, že ze západního břehu Itálie (resp. Apulie) je vidět na Albánii, a Arberešové tak chtěli mít Albánii blíže. Oproti tomu nejméně Arberešů žije v regionu Abruzzo, které je nejseverněji položené z výše uvedených regionů.

Tabulka č. 1: Počet Albánců v jednotlivých regionech z r. 2011 ¹²⁾

Nyní se tedy počet Arberešů v Itálii pohybuje na hodnotě kolem 300 000 s tím, že zhruba 1/3 obyvatel používá arberešský jazyk a zbylí obyvatelé používají raději italštinu.

Graf č. 1: Nárůst počtu Arberešů ¹³⁾

Rychlý historický exkurz je důležitý pro pochopení situace, ve které stáli občané dnešní Albánie v průběhu let, aby bylo zřejmé, že staletí bojů měla velký vliv na hospodářské a ekonomické podmínky daného území.

První zmínky o organizovaném osídlení oblasti dnešní Albánie nacházíme již ze 7. stol. př. n. l. Toto území se nazývalo Ilýrie, a rozkládalo se na území dnešní Albánie, části Makedonie, Kosova, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a Chorvatska. Historické zmínky ukazují, že toto osídlení zde bylo již od 11. stol. př. n. l. Mezi 4. a 2. stol. př. n. l. probíhaly rozsáhlé Římsko-Ilyrské války. Tyto konflikty vyvrcholily na přelomu letopočtů, kdy se území stalo součástí Svaté říše římské. Tato vláda netrvala příliš dlouho, neboť ve 4. stol. n. l. došlo k rozpadu Svaté říše římské, která se rozdělila na východní a západní. Oblast dnešní Albánie se stala součástí Východořímské říše, která se také nazývá Byzantskou říší. Z období Římské nadvlády nalézáme první zmínky o Albáncích, a to z 2. stol. n. l. od Klaudia Ptolemaia, řeckého cestovatele, matematika, astronoma. Ptolemaios píše ve svém díle Geographica o ilyrském kmenu Albanoi, který sídlil v oblasti dnešní střední Albánie.

Od 6. století bylo území osidlováno a dobýváno slovanskými kmeny. V 9. století začala Byzanc bojovat s novým nepřítelem - Bulhary. Potlačit jejich invaze a získat zpět svá ztracená území se podařilo až v 11. století. Koncem tohoto století ovšem začali ohrožovat toto území Normané. 12. a 13. století probíhalo ve znamení bojů a invazí. Na začátku 13. století se povedlo vytvoření autonomní oblasti, tzv. Arbëreshského knížectví. Tomuto vzniku přispěl zánik Byzantské říše. Toto knížectví nemělo ovšem dlouhého trvání, a po několika letech zaniklo. Zbytek 13. a celé 14. století probíhaly rozsáhlé boje. Vrcholem byl v 2. polovině 14. století počátek invaze Osmanů.

Okolo roku 1430 bylo albánské území začleněno do Osmanské říše. Nazývalo se albánským Sandžakem. Po celém dobytém území začala povstání proti Turkům. Jedním z nejvýznamnějších lidí celého albánského odboje byl Jiří Kastrioti – Skanderbeg.

Pan AK (Albánec):

,,Arberešové jsou Albánci žijící na dnešním území Itálie…Okolo 13. a 14. století se začala v Albánii objevovat první vojska turecké nadvlády, začala lidem vnucovat, že se musí změnit náboženství, pokud tam chtějí žít dál a děti se mají dostat na školy, tak se mají předělat z křesťanů na muslimy…byly s tím spojovány také různé výhody….mnoho lidí nesouhlasilo, zvlášť nejvzdělanější část obyvatel, zcestovalí, nesouhlasili s Tureckou říší a tím, že musí být muslimy, tak utekli nejblíže do Itálie…vytvořili komunity.„

Skanderbeg se narodil v roce 1405. Pokřtěn byl jménem Jiří. Ve 20. letech se musel jeho otec poddat sultánovi, a tak se Skanderbeg spolu se svými bratry stal pážetem na sultánském dvoře, kde přijal islám, a kde se učil vojenství. Díky jeho schopnostem a nadání si ho brzy sultán velice oblíbil, a dosadil ho do vojenských legií, které vedly boje proti křesťanským zemím. Skanderbeg se stal velmi vlivným člověkem. Toho využil a rozhodl se získat zpět otcův majetek. Vystoupil ze sultánových služeb, konvertoval zpět ke křesťanství a vzal s sebou i některé své vojáky. Vytvořil tak velké osvobozenecké hnutí. Spolu s albánskou šlechtou pak vytvořil Skanderbeg vojenský spolek Albánskou ligu.

Obrázek č. 4: Skanderbeg¹⁴⁾

V roce 1451 uzavřel Skanderbeg spojeneckou smlouvu s Alfonsem V. Aragonským (panovník území Sicílie, Sardinie, oblasti dnešní Itálie až po Neapol), která měla zabezpečit vojenskou a materiální pomoc již osvobozeným územím výměnou za uznání neapolského krále za suveréna. Tato smlouva ovšem neměla moc velký účinek. Skanderbeg se nevzdával. Díky jeho ochraně Neapole zamezil vpádu Osmanů do zbytku Evropy. Po jeho smrti ovšem Albánie nadobro padla do područí Osmanů na více než 400 let.

Skanderbegovu bustu, či jiné zpodobnění lze nalézt ve skoro každé arberešské vesnici. Také orel, který je umístěn na arberešské vlajce, je orlem z erbu Skanderbegovy rodiny. Arberešský orel nese na hlavě Skanderbegovu přilbu.

Pan AK (Albánec):

,,…neustále si povídají o národním hrdinovi Skandenbergovi… v Albánii na školách se učí Skandenberg.“

I když se mnohdy zdá, že Skandeberg je jediným národním hrdinou Albánců, a potažmo Albánců v diaspoře, respondent Gian Franco Castiglia (Ital) považuje za nejznámější osobnost italo-albánských dějin Girolamo de Radu, albánského spisovatele arberešského původu, který se zabýval italo-albánskou kulturou, jež také popsal v několika svých dílech.

Stejně tak respondentka Savarina Bavasso (Arbereška) nepovažuje Skandeberga za hlavního hrdinu Albánců v diaspoře a vybírá za důležitou osobnost historie Arberešů Piera Domenica Damis z Lungra, významného politika a generála, který se proslavil svými boji za svobodnou Itálii. Po stránce literární vybírá Savarina, zmíněného spisovatele Girolamo de Radu, s tím, že jej nazývá Jeronimo de Rada.

Migrace probíhaly z území Albánie již od 12. století. Svého vrcholu dosáhly v 15. a 16 století.

První vlna migrací proběhla v době, kdy vojenský vůdce Demetrius Reres spolu se svými vojáky odpluli do Itálie na pomoc Alfonsi V. Tito vojenští přistěhovalci získali půdu a právo zakládat ve vylidněných částech jeho království vlastní osady.

Druhá vlna migrací proběhla spolu s odjezdem Skanderbega. Ten odjel spolu se svými vojáky pomoci Ferdinandovi (následníkovi Alfonse V.) do Neapole.

Třetí vlna migrací vznikla ze dvou důvodů.

Prvním důvodem migrací bylo šíření islámu tureckými nájezdníky. Tedy celkově útěk před Osmanskou říší.

Druhým důvodem byly již tak velmi špatné hospodářské, ekonomické a politické podmínky. Obyvatelé žili v nuzných podmínkách, a proto se rozhodli k emigraci.

Arberešky Savarina Bavasso a Rosa C. tvrdí, že hlavním důvodem k migraci Albánců na Apeninský poloostrov byly nájezdy Osmanských Turků, jejichž náporu nedokázali nadále čelit. Obě tedy souhlasí s prvním důvodem třetí migrace Arberešů.

Různé prameny ukazují různé důvody migrací. Například v knize Dějiny Albánie¹⁵⁾ se uvádí, že se tradičně jako hlavní důvod migrací uvádí expanze „krvelačných Turků“. Ve skutečnosti byly důvodem migrace špatné společenské a hospodářské poměry, kdy venkovské obyvatelstvo vykořisťovala domácí šlechta.

Pan AK (Albánec) shrnul migraci takto:

,,…mnoho lidí, zvlášť nejvzdělanější část obyvatel, zcestovalých, nesouhlasili s Tureckou říší a s tím, že musí být muslimy, tak utekli nejblíže do Itálie, kde se usídlili, vytvořili komunity, vesnice…tam, kde už byli příliš vyčerpáni, tak brali jako znamení od Boha, že se tam mají usídlit, a tak založili Albánské komunity v Itálii, které jsou zde dodnes…vesničky zakládali tak, aby viděli na Albánii, aby ji měli „blízko“, aby se případně vraceli, ale málo z nich se do Albánie vrátilo, už jen proto, že tam jsou Turci, a jak tam panují.„

Mezi Albánci neexistuji ucelená povědomí o důvodech migrace. Dle pana AK (Albánec) byla důvodem osmanská expanze, a dle pana Ujku (Albánec) emigranti do Itálie odešli spolu se Skanderbegem. Toto neucelení informací se dá přiřadit k dlouholetému totalitnímu režimu dnešní Albánie. Pan AK(Albánec) řekl, že tyto dějiny se na škole nevyučovaly a vše, co o tomto ví, plyne z jeho zájmu o historii. Obdobně tomu je u pana Ujku.

Pan MD (Ital) vypověděl, že Arberešové se do Itálie dostali při dvou vlnách migrací - v roce 1991 a 1997, prý ale možná i dřív. Italská a albánská vláda po těchto migracích uzavřela smlouvu o tom, aby albánské lodě z Albánie vůbec nevycestovaly. Italská vláda se domnívala, že Albánci jsou kriminální živli. Všechny albánské utečence tedy uzavřela na stadionu v Bari. Italskému obyvatelstvu se jich ale zželelo, prý si vzpomněli, jak ve 30. letech migrovali do Ameriky, kde je Američané také přijali, proto se rozhodli dát jim také šanci. Prý přišli Albánci hledat do Itálie druhou Ameriku. Jak je vidět na tomto výkladu, v Itálii není arberešské historické povědomí rozšířené. I když je pravdou, že v 90. letech probíhaly masové migrace z Albánie do Itálie, Arberešové však přišli mnohem dříve. Dalo by se říci, že Italové tuto událost nepovažují za historický milník.

Náboženství Arberešů je řeckokatolické. Toto náboženství si s sebou Albánci do Itálie přiváží během 16. století, kdy také dochází k jeho šíření na jihu Apeninského poloostrova.¹⁶⁾ Řeckokatolické náboženství je typické pro státy Východní Evropy, a vyznačuje se kombinací prvků katolictví s pravoslavím. Ke ztrátě jednoty křesťanů a následného vyčlenění řeckokatolíků je důležitý pojem tak zvané Velké schizma. Tento církevní rozkol nastal v roce 1054, a byl výsledkem dlouhotrvajících sporů, které v té době panovaly v Evropě mezi západem - ovládaným papežem, a východem s vůdčí osobností náboženské obce - císařem. Tato náboženská krize, ve které se v konečném důsledku od Římskokatolické církve odděluje církev Pravoslavná, je nazýváno také jako Césaropapismus.¹⁷⁾

Ne všichni však souhlasili s tím, aby křesťanská církev postrádala jednotu, a pro její opětovné spojení bylo učiněno několik pokusů. První z nich nastal v roce 1274 jako tak zvaný Druhý lyonský koncil, následující koncil konaný roku 1439 s názvem Ferraro-florentský koncil byl druhým takto neúspěšným pokusem. Oba tyto koncily tedy nepřinesly pozitivní výsledky v otázce znovusjednocení církve.Teprve až roku 1595 vzniká tak zvaná Brestlitevská unie, díky které na popud ruských pravoslavných biskupů Cyrila Terleckého a Hipace Poceje přijímá papež Klement VIII. jejich návrh na sjednocení, a na základě toho vydává bulu Magnus Dominus, ve které zaručuje zachování východní liturgie ve staroslověnštině, používání juliánského kalendáře a rovněž zachování stávající církevní organizace. Podmínkou však bylo uznání papeže, jakožto hlavu své církve a přijetí veškeré katolické věrouky.¹⁸⁾

Pan Ujku (Albánec) říká, že Arberešové jsou původním náboženstvím katolíci. Myslí, že více než 50% z nich si udržela své původní náboženství až do teď. Při svatbách prý stále nosí tradiční kostýmy a každou neděli navštěvují kostel.

V současnosti tvoří Řeckokatolickou církev celkem 16 autokefálních církví, které jsou zároveň i církvemi národními. Náboženství Arberešů spadá pod Italo-albánskou církev, která se územně vyděluje na základě dvou eparchií, první z nich se sídlem v Sicíli-Piana degli Albanesi, a druhou nacházející se v Kalábrii – eparchie Lungro. Mimo to je Italo-albánská církev také tvořena Územním opatstvím Santa Maria di Grottaferrata.¹⁹⁾

Náboženství Arberešů se tedy řadí mezi východní katolické církve, které zachovávají byzantský obřad podle náboženské tradice. Společnými prvky, které vycházející z katolictví, jsou náboženské dogma, podle kterého se řídí, a rovněž uznání římského papeže, jakožto nejvyšší autority.

Arbereška Saverina Bavasso popisuje papeže následovně: ,,Je to náš duchovní vůdce, kterému jsme oddaní, je to hlava církve, nejenom té katolické, ale i naší - řeckokatolické.“ Dále pokračuje s tvrzením, že: ,,Je to prvek, který máme společný s katolictvím, stejně tak jako kalendář, podle kterého se řídí naše náboženství, a tedy i slavení svátků vychází z katolictví.„

Dále dodává, že naopak hlavní odlišností, odklánějící se od katolictví, a která byla zachována po vzoru byzantského obřadu, je slavení svátostí v kostele.

Těmito svátostmi je například eucharistie, neboli připomínka oběti Ježíše Krista, při které se namísto nekvašeného chleba, jak je zvykem u katolíků, podává chléb kvašený. Rovněž přijímání je podobojí a mše v kostele nejsou nikdy doprovázeny zpěvy.

Nejen obřady v kostele se liší od katolictví, důležitá je také samotná výzdoba kostelů, jejichž interiér byl rovněž ponechán ve východním byzantském stylu. A tak se v kostele nachází například ikonostas, který je zároveň hlavním specifikem interiéru. Ikonostas odděluje presbyterium od hlavní lodi, neboli nejsvětější prostor chrámu od prostoru, kde se shromažďují laici. ²⁰⁾ Bývá často bohatě zdoben svatými, kde se dle Saveriny Bavasso (Arbereška) nejčastěji objevují Svatý Nikola z Miry a Svatý Kosma Damián. Tito svatí jsou pro řeckokatolíky jedni z nejdůležitějších, díky čemuž je jim i mnoho kostelů na jihu Itálie zasvěceno, a nesou tudíž i jejich jméno, jako například kostel San Cosmo Albanesi vyobrazený níže na fotce.

Obrázek č. 5: Kostel San Cosmo Albanesi²¹⁾

Závěrem se obě respondentky Saverina Bavasso i Rosa C. (Arberešky) shodují na tom, že nejodlišnějšími prvky vydělujícími řeckokatolíky od katolíků je slavení svátků a obřadů, jak již bylo popsáno výše.

Zajímavá je i například slavnost svatby, při které se oddávající nejprve táže snoubenců před kostelem, zda-li chtějí vstoupit do svazku manželského, a až poté, co svolí, mohou vstoupit do kostela se zapálenými svícemi v rukou, kde jsou následně oddáni. Rosa C. (Arbereška) doplňuje informaci o tom, že veškeré tyto slavnosti se konají v albánském jazyce, někdy také v jazyce řeckém.

Pan AK (Albánec): ,,…přivezli si zvyky, které jsou vidět dodnes, ale tím, že jsou katolíci, tak splynuli bez problémů s italskou většinou, pouze překročili moře…tak jak se žije v Itálii, tak se žije i v jižní Albánii, mají velmi podobnou kulturu i třeba jídlo, jsou tam pouze malé odlišnosti.“

Pan MD (Ital) neví nic o náboženství Arberešů. Neví jakého jsou vyznání ani jestli převzali nějaké italské zvyky.

Obrázek č. 6: Albánské dialekty²²⁾

Minorita Arberešů v Itálii hovoří arbereštinou (arbëreshë), která je směsicí toskánského dialektu albánštiny (viz obrázek č. 6) a arvantiky (odnoží staré albánštiny, kterou mluví albánské minority v Řecku). Je jedním z deseti jazyků italských minorit, které byly oficiálně uznány. Odhaduje se, že pouze 45% slov je ze staré albánštiny, zbytek byl vytvořen právě smícháním italštiny a albánštiny.²³⁾ Mezi Arbereši je ale také možné slyšet i původní starou albánštinu, kterou hovoří už pouze starší generace, a snaží se ji udržet, aby jazyk nezanikl. Tato stará albánština neobsahuje vlivy turečtiny, a podle dialektu lidé, kteří jí mluví, pocházejí z jihu Albánie. Náš respondent pan AK si myslí, že tento jazyk spíše zaniká.Více se podle něj uchovávají různé arberešské zvyky a tradice, než aby se udržoval jazyk, je tudíž otázkou, jak brzy arbereština zanikne úplně.

Arbereštinou se mluví hlavně v komunitách Arberešů, je vyučována na školách samostatně jako předmět, ale je v ní i výuka vedena, dokonce se v ní i publikuje. Adam Yamey užití jazyka ve své knize Z Albánie na Sicílii²⁴⁾ však popisuje částečně odlišně: „…když jsme se zeptali Lishe, jaký jazyk je používán ve školách v Pianně, odvětil, že italština, ne arbereština nebo albánština…pokud student nešťastně použil arberešské slovo namísto italského ekvivalentu, potrestal ho (pozn.učitel). Jeho přítel, který toto poslouchal, to odmítl a dodal, že ho učil učitel, který mluvil k třídě v arbereštině…Existence tištěných publikací arberešských autorů byla v Itálii povolena během kontroly Ottomanů nad Albánskými teritorii na poloostrově a Sicílii, kdy takové věci bylo skoro, pokud nebyly úplné, nemožné vytvářet…arbereština je spolu s Friulianštinou a alespoň deseti dalšími jazyky Itálií uznaná jako oficiální jazyk minority.“ Tam, kde je silná komunita Arberešů, je jazyk používán aktivně, a stále se jej snaží udržet skrze poezii a literaturu.

V souvislosti s výukou arbereštiny na školách Rosa C., jakožto rodilá Arbereška, dodává: ,,Jazyk Arberešů je možno používat ve škole hlavně díky projektům se zaměřením na kulturu Arberešů, avšak vedení, které zprostředkovává tyto projekty není natolik dobré, což je veliká škoda!„

Gianfranco Castiglia (Ital) tvrdí, že se s tímto jazykem setkal také při liturgických slavnostech, které několikrát ze zvědavosti navštívil.

Obrázek č. 7: Dvojjazyčné značení na Sicílii²⁵⁾

Pan Ujku (Albánec) říká, že se arberešský jazyk za takovou dobu již změnil. Stále s ním mohou ovšem Arberešové mluvit doma, ve školách apod. Měli totiž mnohem lepší podmínky k jeho udržení než Albánci, kteří emigrovali např. do Řecka, kde jim režim znemožňoval jeho uchování.

Pan AK (Albánec) se o jazyce rozepsal:

“…založili Albánské komunity v Itálii, které jsou dodnes, kde hovoří směsicí albánšito-italštinou a krásné na tom je, že albánština, kterou mluví je taková, jako když mluví Češi na Ukrajině, nemá vlivy Turečtiny, je to čistá albánština, kterou se mluvilo před 600 lety…větší část z nich (pozn. arberešů) podle dialektu pocházela z jihu Albánie…neustále si povídají o národním hrdinovi Skandenbergovi, zpívají staré písně, které se dědí z generace na generaci, krásné písně, středověké, které se dnes už neskládají, hovoří o lásce, přátelství, svatbách, ví se, že si žili dobře, není žádná nervozita, nezpívají o válkách…u národů se dá takhle poznat podle písní, že třeba prošli diktaturou…byl jsem jednou v jižní Itálii…myslím si, že (pozn. jazyk) spíš upadá, starší generace ještě udržuje, mladší generace už moc ne…spíš dodržují nějaké tradice jako např. svatby…jazyk se vyučuje, publikuje se v tom jazyce a vyučuje se v jazyce, snaží se stále nějak udržet jazyk…kamarádka má albánského přítele, v létě byli v jižní Itálii, zastavili se v Calabrii a rozplakala se, když viděla, že jsou názvy ulic v albánštině, historická jména v albánštině, albánské školy…tam, kde je silná komunita Albánců, tak jazyk používají, stále se snaží udržet, byla překvapena, že přesto, že je v Itálii, tak si připadala jako doma v Albánii, názvy ulic, obchodů, příjmení lidí měla Albánský nádech…slyšel jsem bývalého velvyslance Albánie, měl spojitost s oblastí (arberešů), byl tam jednou a viděl v jedné vesnici starou paní, která hovořila stejně jako jeho babička, dialekt, intonací apod. i tím, jaký měla šátek…mluvila čistou starou albánštinou.„

Pan MD (Ital) o arberešském jazyku moc neví. S albánskými nápisy se ještě nesetkal. Hlavně prý spíš budou na Sicílii.

Respondentka Saverina Bavasso (Arbereška) potvrzuje, že arberešský jazyk se předává pouze ústně a mísí se s italštinou. V Lungru jej užívají vždy v neoficiálním kontextu, ale mluví jím například i na poště, pokud zaměstnanec také mluví arbereštinou, a v Itálii jím mohou mluvit naprosto běžně. Na otázku, zda je těžké pro někoho, kdo mluví jen albánsky rozumět arbereštině, Savarina Bavasso říká: „Arberešan trochu rozumí moderní albánštině. Na druhou stranu moderní albánština nám rozumí, ale je to velmi zábavné, skoro jako když Ital poslouchá italštinu z 15. století!“

Na otázku, kde se dnes dá učit arberština, dodává: „V některých školních projektech je možné se jazyk učit, ale potřebujeme si to lépe zkorigovat (pozn. výuku).“

Pan MD (Ital) o arberešském jazyku moc neví. S albánskými nápisy se ještě nesetkal. Hlavně prý spíš budou na Sicílii.

Poslední repondent Gianfranco Castiglia (Ital) rozdíl mezi albánštinou a arbereštinou popisuje tak, že arbereština je starý albánský jazyk, a tudíž ani pro Albánce není problém arbereštině rozumět.

Cílem této práce bylo zodpovědět otázku: „Jaké panuje povědomí o národní identitě Arberešů?“ Národní identita byla definována jako historické povědomí příchodu Arberešů do Itálie, náboženství a jazyk.

O historii příchodu Albánců do Itálie mají Albánci široké povědomí. Stejně jako odborné publikace se i Albánci rozcházejí v názoru, proč jejich krajané na přelomu 15. a 16. století opustili Albánii a migrovali do Itálie. Spojitost těchto dvou aspektů není náhodná. Totalitní režim, který padl v Albánii až na začátku 90. let, tyto věci nevyučoval. Informace si tedy museli vyhledávat z vlastní iniciativy a vlastního zájmu. Názory se tedy budou lišit dle publikace, ze které Albánci čerpali.

Albánci obývající Apeninský poloostrov jsou velmi nacionalističtí, stejně tak jako Albánci žijící ve své albánské domovině. Za největšího hrdinu považují obě skupiny Jiřího Kastriotiho Skanderbega, klíčovou osobnost, která svedla mnoho bitev proti nájezdníkům Osmanské říše. V poslední době si však Arberešové připomínají i významnou osobnost ze světa jejich literatury Girolamo de Radu, který skrze knihy proslavil jejich dějiny, jež jsou pro ně tolik důležité.

Italové se v této oblasti řadí do dvou kategorií - Italové žijící v oblastech, kde se vyskytují Arberešové a Italové, kteří s tímto národem nepřišli do styku. První skupina ví, jak se Arberešové do Itálie dostali, neboť s nimi žijí, komunikují. Ta část populace, která tuto možnost nemá, však o Arbereších neví. V povědomí mají Albánce, kteří přišli do Itálie v 90. letech, ale o starších událostech nemají přehled. Dá se tedy říci, že tyto události Italové nepovažují za důležité historické bohatství.

Náboženství je pro Arebereše velmi důležité. Přiklánějí se k řeckokatolickému ritu, který si „přivezli“ z Albánie. Na některé svátosti ovšem měla vliv italská kultura, a tedy se mohou lišit. Toto povědomí sdílejí jak Arberešové, tak i Albánci. Italy lze i v tomto případě opět rozdělit na dvě skupiny: skupina sdílející zmíněné povědomí - tj. skupina, která s Arbereši přichází do styku a druhá skupina, která se s Arbereši nesetkala, tedy neví jakého jsou vyznání.

Nejsložitější částí výzkumu byla oblast jazyka. Zde se jednotlivá tvrzení velmi rozcházela. Albánci mají za to, že Arberešové mluví starou albánštinou, do které se postupem času vloudil vliv italského jazyka. Italové zase o tomto jazyku hovoří jen jako o ryzí Albánštině. Arberešové jejich jazyk považují (obdobně jako Albánci) za albánštinu s prvky italštiny. Ikdyž v posledních letech dochází ke snaze o obrodu a rozšíření arbereštiny, pravdou zůstává to, že se stále nejvíce předává ústním podáním.

GAUß, Karl-Markus. Vymírající Evropané: putování ze Sefardy do Sarajeva, za Němci z Kočevje, za Arbereši, za Lužickými Srby a Arumuny. Překlad Zlata Kufnerová. Praha: Vitalis, 2003, 197s. ISBN 80-725-3122-0.

HRADEČNÝ, Pavel, Ladislav HLADKÝ, Virgjil MONARI, František ŠÍSTEK a Pavla HRADEČNÁ. Dějiny Albánie. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 716 s. Dějiny států. ISBN 978-807-1069-393.

KOHOUTKOVÁ, Helena a Martina KOMSOVÁ. Dějepis na dlani. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2005, s. 52. Na dlani. ISBN 8073460572.

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. Vyd. 1. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2014, 436 s. ISBN 978-80-213-2524-1.

MAJEROVÁ, Věra a Emerich MAJER. Kvalitativní metody v sociologii venkova a zemědělství. Vyd. 1. Praha: Česká zemědělská univerzita, 1999, 156 s. ISBN 80-213-0507-X.

FRITIOFSSON, Josefine. Shën Marxani, San Marzano di San Giuseppe - uno studio sulla lingua e la cultura arbëreshë. [online]. Lund, 2013, 2013-06-27 [cit. 2015-03-15]. Dostupné z: http://lup.lub.lu.se/student-papers/record/3800367. Bachelor Degree. Università di Lund. Vedoucí práce Petra Bernardini. Dostupné z databáze EBSCO.

O'MAHONY, A. THE ITALIAN-ALBANIAN CHURCH: A STUDY IN MODERN HISTORY AND CONTEMPORARY ECCLESIAL CONTEXT. One In Christ [serial online]. June 2010;44(1):113-132. Available from: Academic Search Complete, Ipswich, MA. Accessed March 23, 2015. Dostupné z databáze EBSCO.

YAMEY, Adam. From Albania to Sicily. [online]. 2014-10-6 [cit. 2015-03-15], [cit. 2015-05-9]. Dostupné z: https://books.google.cz. Dostupné z databáze Google Books.

ARBERIAONLINE. Webové stránky Arberešů, 2013. [online] [cit. 27.4.2015] Převzato z: http://www.arberiaonline.com/viewtopic.php?f=70&t=219&start=15&view=print.

Brestlitevská unie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-04-16].

Ikonostas. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2015-04-27].

La cultura Arbereshe. [online] [cit. 2015-04-08]. Převzato z: http://www.terredelmediterraneo.org.



Počet shlédnutí: 148