Matouš Kapek, Pavel Tojšl. Albánci v Řecku. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2014. http://www.hks.re/wiki/albanci_v_recku2014_2

Albánci v Řecku jsou významnou, mnohočetnou minoritou. Albánské imigranty je možné zařadit do tří větších skupin. První migrační vlna Albánců na území Řecka se proběhla ve 11. až 14. století - v době křižáckých válek a začlenění malých balkánských států do těchto bojů. Mnozí albánští horalé byli zdatní bojovní a byli najímáni jako žoldnéři do bojů na území Řecka a Epiru, kde se poté usadili. Druhá migrační vlna probíhala od 15. do 18. století, kdy se Albánie dostala pod značnou tureckou nadvládu. Do této chvíle křesťanská země se začala islamizovat. Albánci, kteří byli proti islamizaci a chtěli si zachovat svou současnou víru - křesťanství, emigrovali do Itálie a Řecka, kde bylo hlavní náboženství křesťanství. Značná většina z této skupiny se usadila v okolí hlavního města Athén. Třetí větší migrační vlna se začala do Řecka stěhovat ve 20. století. Důvody byly hlavně nevyhovující životní podmínky, které v Albánii byly. Albánie se již tou dobou řadila mezi velmi chudé evropské země. Většina těchto přistěhovalců žije v pohraniční oblasti a zachovala si svou víru, islám. V poslední době jsou velmi početnou skupinou Albánci, kteří přijíždějí do Řecka za prací. Většinou neplánují trvale se usídlit v Řecku.

Nejvyšší zaznamenaný počet všech Albánců v Řecku byl kolem 1 milionu, dnes jejich počet čítá kolem 600 tisíc s klesající tendencí. Tu zapříčinil výrazný ekonomický úpadek Řecka doprovázený vysokou nezaměstnaností.

Tato práce se zaobírá především kulturou, náboženstvím a jazykem všech Albánců v Řecku. Důraz byl kladen na výzkumné otázky a snahu zajistit univerzální obraz z pohledů majority na minoritu, minority na majoritu, a z externího pohledu. Naše práce čerpá informace hlavně z pohledu první skupiny dlouhodobě žijících Albánců na území Řecka v kontrastu se skupinou třetí, která vyhledala Řecko pouze kvůli pracovní příležitosti. Pohledy obou skupin jsou pro naší práci klíčové.

Obrázek 1: Nejčastější výskyt albánsky mluvících obyvatel ¹⁾

Cílem je analyzovat albánskou menšinu v Řecku a vymezit její kulturní specifika. Výzkum se především zabýval náboženstvím, migračními vlnami a kulturou. Nejprve nebyla upřednostněna žádná ze skupin Albánců, které můžeme najít v Řecku, ale na základě našich respondentů jsme se rozhodli vybrat alochtonní Albánce dlouhodobě žijící v Řecku. Pro tento výzkum byla zvolena výzkumná otázka:

„Jaká jsou kulturní specifika Albánců žijících v Řecku?“

Pro lepší upřesnění tématu slouží následující výzkumné podotázky:

- Jak se odlišují kulturní specifika Albánců od Řeků?

- Jaký je pohled albánské minority, žijící v Řecku, na majoritní Řeky?

- Jaký je pohled majoritních Řeků na albánskou menšinu žijící v Řecku?

- Jaký je pohled Albánců, žijících v rodné Albánii, na Albánce, kteří emigrovali do Řecka?

O Albáncích v Řecku se například zmiňuje Leoš Šatava v knížce Národnostní menšiny v Evropě. Ten dělí Albánce, respektive Arvanity, na dvě skupiny. Prvními jsou potomci obyvatel ze 14. století, kteří zakládali osady v srdci Řecka. Jejich centrem především byli: Atika, Boiótie, Argolis na Peloponésu a ostrovy Euboia, Hydra a Andros. K roku 1920 tu údajně žilo 44 200 Albánců. V této skupině jsou doposud dodržovány některé kulturní zvyky a udržuje se částečně i jazyk a vědomí specifického původu. Druhou skupinu tvoří komunita albánského, toskickými dialekty hovořícího obyvatelstva v kraji zvaném Chameria v Epiru – v okolí jsou města jako: Filiates, Paramythia, Égumenitsa, Preveza a Filíppias. Přesný počet těchto obyvatel není znám a odhady se velmi liší. Na počátku 20.let 20. století byla tato skupina početnější, ale jelikož velká část vyznávala islám, okolo 60 tisíc jich vysídlilo při výměnné akci obyvatelstva v letech 1923-25 do Turecka. V průběhu druhé světové války odešlo 20 - 45 tisíc lidí. V Řecku nemají Albánci statut národnostní menšiny, v různých obdobích se projevovaly dokonce i silné snahy o jejich asimilaci.²⁾

Podle Hartové může za rozkol vztahů mezi Albánií a Řeckem Osmanská říše, díky které mají Albánci jiné vyznání než Řekové. Sama říká, že každý, kdo si chce migraci usnadnit, konvertuje ke křesťanství, nebo si změní jméno. Připomněla jeden incident během fotbalového zápasu Řecka proti Albánii, kdy řečtí fanoušci skandovali „Nemáte stát, nemáte lidi, co tu děláte na tomto hřišti?“ Z tohoto incidentu je velmi patrné, že vztahy mezi Albánci a Řeky jsou napjaté. Nebyl to však jediný smutný incident. Veřejné narážky o nechtěnosti albánské menšiny z řecké strany jen zhoršují nastalou situaci.³⁾

Autorky Aspassia Chatzidaki a Christina Maligkoudi ve své práci Family language policies among Albanian immigrants in Greece mapují postoj imigrantských albánských rodin žijících v Řecku a jejich přístup k jazyku. Výsledek šetření rozdělily do tří skupin. První skupina menšího počtu rodin se shodla na tom, že nemají zájem zachovávat vazby s domovem a nepřenášejí jazyk, jako znak své etnicity, na svoje děti. Naopak druhá skupina podporuje uchovávání jazyka své etnicity a učí svoje děti albánsky, protože vidí výhodu v ovládání více jazyků. A nakonec třetí, ta nejpočetnější skupina, vyjádřila pozitivní postoj k údržování albánského jazyka, ale nevykazovala takové úsilí o uchovávání albánštiny. I když většina Albánců zachovává pozitivní postoj k používání albánštiny, jejich názor se liší v tom, zda mají brát dvojjazyčnost jako přínos, nebo jako problém, protože by mohla bránit v rozvoji majoritního jazyka.⁴⁾

Podle článku z internetového zdroje s názvem World Directory of Minorities and Indigenous people (Světové adresáře menšin a domorodých lidí) je v Řecku zhruba 634 000 Albánců žijících legálně a pravděpodobně dalších 150 000 až 200 000 zde navíc žije nelegálně. Jejich situace se dá těžko odhadnout, neboť pracují ve stavebnictví, zemědělství nebo jako domácí pracovníci. Toto obrovské číslo nelegálních přistěhovalců však velmi rozhněvalo řeckou vládu a rozpoutalo tak více neshod mezi již tak ne zrovna dobrými vztahy. Řecko – albánské vztahy byly velmi pošramoceny v roce 1993, kdy se řecké úřady rozhodly deportovat ze země 20 000 Albánců. Albánské úřady poslaly Řecku zprávu, že si deportovaní občané stěžovali, že byli během akce biti a veškeré jejich osobní věci byly zničeny. Přesto se Řecko v roce 1994 znovu rozhodlo deportovat dalších 115 000 Albánců. Řecká vláda také vydala přísné oznámení, že každý, kdo zaměstnává člověka albánské národnosti, musí ho nahlásit na policii. Toto napětí ustalo až v roce 1995, kdy se řecká vláda rozhodla legalizovat zaměstnávání Albánců s platnými doklady. Až v roce 2005 byl přijat nový imigrační zákon, který umožňoval získat Albáncům pracovní víza. Výsledek byl však takový, že z celkového počtu 450 000 nelegálních přistěhovalců prošlo podle nového zákona jen malé množství. To byla další rána pro společné vztahy zemí. Následky byly takové, že Albánci obviňovali řeckou policii ze špatného zacházení a bití. Řecká policie poukázala na to, že kvůli Albáncům je v zemi vyšší kriminalita. Vše vedlo pouze k dalšímu zvyšování nároků na získání řeckého občanství. Tento článek nepopisuje přímo kulturní rozdíly mezi Albánci žijícími v Řecku a Řeky, ale přibližuje problematiku vztahů těchto dvou skupin, žijících na řeckém území ve 20. století. ⁵⁾

V této práci je použita převážně kvalitativní metoda sběru dat, která je doplněna o kvantitativní údaje, aby byla zajištěna co největší objektivita a platnost. Hlavní technika sběru dat pro získání výzkumné otázky byly polostandardizované rozhovory s respondenty. Pro rozhovor je typické, že tazatel má předem připravené hlavní otázky, které pokládá dotazovanému. Oproti standardizovanému rozhovoru jsou pokládány v průběhu rozhovoru další doplňující otázky, které rozvíjejí respondentovu odpověď, a díky kterým je získáno více informací a dat. Všem respondentům je do 30 let, tudíž jejich odpovědi zastupují pouze pohled mladé generace.

Dále byla použita metoda studia dokumentů. Studium dokumentů, ať už v knižní podobě, nebo na internetu, patří mezi neinvazivní (neobtěžující) techniky sběru dat. Smysl takového studia spočívá v uvedení výzkumníka do daného tématu a seznámení ho s nezbytnými informacemi, které pak následně zpracovává, ověřuje či rozšiřuje. Zamezí opakovanému výzkumu a prověřování již vyvrácených či nesprávných hypotéz.⁶⁾
Práce obsahuje také několik statistických dat vydávaných příslušnými statistickými úřady a jinými orgány.

Tabulka: Respondenti a základní údaje

Díky našim známostem ve Velké Británii, kde se rovněž vyskytuje velká populace Albánců, jsme získali kontakty na tuto minoritu. Konkrétně na naši hlavní respondentku Fabi. Provedli jsme tři polostandardizované rozhovory s respondenty, kteří mají různý vztah k řecké majoritě. Bylo zamezeno chybnému pokládání otázek, jako mohou být např. sugestivní otázky, dvojité otázky či komplexní otázky.

První rozhovor byl uskutečněn s respondentkou jménem Fabi, který nám poskytl pohled očima menšinové Albánky, žijící v Řecku. Vzhledem k tomu, že v Albánii žije celých 17 let, dala se její výpověď pokládat za objektivní a pravdivou. Rozhovor byl uskutečněn díky sociální síti Facebook, což náš výzkum ochudilo o nonverbální reakce na pokládané otázky. Ovšem, díky doplňujícím otázkám, se i přes tuto bariéru podařilo získat dostatečný objem dat. Po skončení jsme od Fabi obdrželi kontakt na dalšího respondenta, který nám vstřícně poskytl rozhovor.

Druhý rozhovor byl proveden přes mobilní telefon s Albáncem jménem Ermal, který žije v Albánii. Jeho výpověď nám poskytla náhled na Albánce, kteří emigrovali do Řecka. Díky telefonickému rozhovoru bylo možné slyšet změny tónu hlasu, a tím lépe porozumět jeho pocitům.

Třetí rozhovor proběhl, opět díky sociální síti Facebook, s řeckým respondentem jménem Tasos, který žije na ostrově Korfu. Zde žije značná část Albánců, což nám poskytlo náhled na dané téma z jiného úhlu. Vzhledem k velmi dobré znalosti anglického jazyka nebyl problém v porozumění a pochopení otázek i odpovědí v rozhovorech.

Čtvrtý rozhovor nám poskytl Albánec Dritan, který rovněž dlouhodobě žije v Řecku. Své názory na námi položené otázky nám zodpověděl pomocí sociální sítě Facebook. Jeho pohled nám pomohl při výzkumu pohledu minoritních Albánců na majoritní Řeky.

V pořadí pátým respondentem byl rovněž Albánec žijící 20 let v Řecku, dvacetišestiletý Giannis. Poskytl nám cenný pohled minority na majoritu. S respondentem jsme se nejprve spojili pomocí sociální sítě Facebook, poté jsme se sešli při videohovoru na síti Skype, kde nám podrobně popsal současnou situaci Albánců žijících v Řecku.

Poslední respondentkou pak byla Řekyně Adriane, která byla narozena v Řecku a sama má mezi Albánci mnoho známých. Sdělila nám svůj osobní pohled na menšinu, i to, jak je na Albánce v Řecku obecně nahlíženo. Respondentku jsme opět prvotně kontaktovali pomocí sociální sítě Facebook a poté jsme si domluvili osobní schůzku, během které nám prozradila mnoho cenných informací. Respondentka také díky svému napůl českému původu ovládá skvěle i český jazyk, proto zde nemohlo během rozhovoru docházet k chybám vzniklým překladem, či špatným výkladem věty.

V této kapitole je čtenář seznámen s albánským jazykem, historií Albánie, informování o její kulturou, náboženstvím i o migračních zlomech. Nezapomeneme také zmínit současný stav doplněný o důležitá fakta.

V historii Albánie jsou 3 významné migrační zlomy. Důvodem těchto migrací jsou většinou válečné konflikty a zhoršování životní úrovně, a i právě v těchto vlnách se dostávali Albánci do Řecka.

První větší historicky doložená migrace je ze 13. století. V této době se rozpoutaly boje a křižácká tažení na Balkán, při kterém byli albánští horalové najímáni jako žoldnéři do bojů na Épiru a v Řecku. To vedlo k tomu, že se usazovali v oblastech, ve kterých bojovali. Dodnes žije v Řecku několik desítek jejich potomků.

Druhá velká migrace probíhala od 15. do 18. století. V dobách nadvlády Osmanské říše se velké množství Albánců stěhuje do jižní Itálie. Zde budovali komunitu a dnes je zde stotisícová albánská komunita. Těmto Albáncům se říká Arabešové. ⁷⁾

Třetí vlna přichází po habsbursko - osmanských válkách mezi 17. a 18. stoletím. Albánci se ve velkých počtech stěhují na území dnešního Kosova, do jižního Srbska a Západní Makedonie. Stěhování do Kosova trvá zhruba do poloviny 19. století. Stejně jako jejich sousedé Italové, Řekové a Černohorci se od konce 19. století stěhují do USA a usazují se především v New Yorku. Počátkem 20. století se muslimští Albánci ve velkém stěhují do Turecka. Díky mezistátní dohodě usazují Albánce v tureckém Kurdistánu ve snaze snížit podíl Kurdů v obyvatelstvu kraje.

V této době jde malá vlna emigrace z komunistické Albánie do západní Evropy a USA. Ve druhé polovině 20. století se stěhují Albánci z důvodů poklesu životní úrovně za lepším výdělkem, což je obvykle označováno jako gastarbeiterství.⁸⁾

Konkrétně u naší respondentky Fabi to bylo proto, že v Řecku byla lepší ekonomická situace, díky které její rodiče cítili možnost sehnání lepší práce a pro Fabi a jejího bratra i lepší vzdělání a později také lepšího zaměstnání. Dále ještě Fabi píše, že tato snaha o zlepšení svého ekonomického postavení byla pro většinu Albánců hlavní motiv emigrace.

Druhý respondent, Ermal, říkal, že v Tiraně, kde on žije a pracuje, je lepší příležitost sehnat práci pro obyvatele Albánie, než někde ve vesnici v horách, proto se po roce 1990 začalo hodně lidí stěhovat právě do Tirany, za lepšími pracovními podmínkami, stejně jako mnoho lidí uteklo za hranice Albánie. V Řecku tou dobou bylo více práce, a byla lépe placená, proto to nalákalo tolik lidí. Díky současné ekonomické situaci v Řecku se Ermal domnívá, že spousta Albánců se vrátí zpět do Albánie. Ermal myslí, že tato generace, která emigrovala do Řecka přibližně před 20 léty, měla o mnoho lepší podmínky a snáze se sžila s řeckým obyvatelstvem, než generace lidí před nimi, kteří uprchli po druhé světové válce. Říká, že vztahy mezi Řeky a Albánci byly vždy na hraně, ale poslední dobou to směřuje k lepšímu.

Původní předci dnešních Albánců jsou kmeny Ilyrů. Ti na území dnešní Albánie žili již v době bronzové. Ve starověku se dostali do kontaktu s vyspělými Řeky, kteří Ilyry později začali vytlačovat a kteří si zde, především na pobřeží, zakládali svá sídla. Tento styk zajistil Albáncům hospodářský i kulturní rozvoj. V tuto dobu vznikly přístavy, mnohé pevnosti, akvadukty a silnice. Těžila se měď, stříbro a asfalt. Z této doby například pochází též i Butrint, město na jihu země, jež je dnes památkou UNESCO. Ilyrská království existovala ještě ve 3. století př. n. l. a stále soupeřila s Řeky. Sjednotitelem mnohých ilyrských vládců se stal král Agron, který ovládal před koncem 3. století př. n. l. oblasti severu dnešní Albánie, Černou Horu a Hercegovinu. Po jeho smrti však jeho nástupce porazili Římané. Po rozdělení Římské říše se Albánie stala součástí Byzantské říše.⁹⁾

Ve středověku nově hrozilo nebezpečí od Bulharska a na území Albánie vtrhli rovněž několikrát barbaři. První albánský státní útvar vznikl na přelomu 12. a 13. století a jmenoval se Arbešské knížectví. V první polovině 15. století začali stát ovládat Osmané. Těm se vzepřelo několik bojovníků, tím nejznámějším byl Skanderbeg, který bránil osmanské výpady 20 let. Po Skanderbegovi drželi zpátky Osmany Benátčané, ale už ne tolik úspěšně. Benátčané se museli stáhnout zpět do dnešní Itálie a s nimi odešla i řada Albánců. Po odchodu Benátčanů vládli Albánii Osmané další stovky let. Křesťané se přesunuli do hor a v zemi se začal šířit islám. Nástup islámu byl však pomalý, protože Osmané Albánce ke konverzi nenutili. Na přelomu 18. a 19. století docházelo k různým povstáním proti Osmanům. V průběhu 19. století docházelo v sousedních zemích k rozvoji, Albánie však zůstávala nadále zaostalou, také díky tomu, že v zemi nebyl skoro žádný průmysl a existoval vysoký podíl negramostnosti. ¹⁰⁾

V 2. polovině 19. století vznikají albánské národní hnutí, tím nejvlivnějším je Prizrnenská liga. Albánci přišli s obrozeneckými myšlenkami později než sousední národy, a do této doby byli značně loajální Osmanské říši, i když se občas ozývaly hlasy volající po autonomii. Několik ostatních národů, například Řecko a Srbové, měli zájem o rozdělení albánského území mezi své vlastní státy. Několik Albánců, jedním z nich byl Hasan Prishtina, se však tomuto záměru postavili. ¹¹⁾

28. listopadu 1912 vyhlásila Albánie nezávislost a stala se republikou. Žádost na vytvoření autonomního státu, jenž předložili představitelé Albánie osmanské vládě, osmanští ministři schválili. 17. prosince 1912 evropské mocnosti přiznaly zemi autonomní status pod svrchovaností sultána. 29. července roku 1913 byla v Londýně podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi, Německo, Francie, Itálie, Rusko, Velká Británie, Rakousko – Uhersko. Zájemců o albánský knížecí trůn se našlo několik, úspěšný byl až Wilhelm Weid z Neuwiedu z Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny.¹²⁾

Krátce po vyhlášení nezávislosti Albánie však začala První světová válka a členové Mezinárodní kontrolní komise i s vojenskými jednotkami začali opouštět Albánii. Knížeti postupně začaly docházet finance a také kvůli muslimské vzpouře se ukryl na palubě italské lodi Misurata, poté odcestoval do Rumunska a následně byl major německé armády, což ho zdiskreditovalo jako neutrální osobu. Od roku 1916 se z Albánie stalo jedno z bojišť první světové války. Postupně byla obsazena armádami: Francie, Itálie a Rakouska-Uherska. Po konci války byl status Albánie nejistý, podle londýnské dohody by velkou část Albánie dostala Itálie a zbytek Řecko, popřípadě Srbsko. Díky přičinění amerického prezidenta Wilsona zůstala Albánie nezávislým státem a monarchií. Významnou změnou bylo, že místo Drače byla nově hlavním městem Tirana, která tehdy měla pouze 20 tisíc obyvatel.¹³⁾

Po ukončení První světové války, v letech 1922 - 1923 se konala Lausannská konference. Hlavním cílem této konference bylo dohodnutí definitivního míru s Tureckem. Tato dohoda nahrazovala Sevérskou smlouvu, která v důsledku nástupu Atatürka a porážky Řecka ve válce proti Turecku (1919–1922) nevstoupila v platnost. V rámci Lausannské konference byla uzavřena Lausannská smlouva, potvrzující úplnou nezávislost Turecka v národních hranicích. Turecko dosáhlo uznání plné suverenity v hranicích celé Malé Asie a východní Trácie (evropská část), zrušení systému kapitulací, obnovy celní autonomie atd., zároveň se zřeklo nároků na bývalá arabská území osmanské říše a uznalo demilitarizaci Bosporu a Dardanel. ¹⁴⁾ Na základě Lausannské smlouvy si Řecko a Turecko vzájemně vyměnily své národnostní menšiny. Tato výměna byla založena na náboženské identitě a týkala se konkrétně řeckých ortodoxních křesťanů, žijících na tureckém území a muslimů, žijících na území řeckém. Tato výměna se dotkla přibližne dvou milionů lidí ( asi 1,5 mil ortodoxních křesťanů a 360 000 muslimů v Řecku). Tito muslimové, kteří žili na řekcém území, nebyli etnicky pouze Řekové, ale také Albánci a Turci.

V meziválečném období byl vůdčí postavou Albánie Ahmet Zogu, který byl mezi lety 1922 – 1924 premiérem, později prvním prezidentem Albánie 1925 – 1928. Od roku 1928 Zog I. prohlásil zemi královstvím, jejíž se stal králem, tím také potvrdil svůj diktátorský post a trvalou vládu v zemi. O pár později se začal politicky orientovat na Itálii, podepsal s ní několik smluv, a tak byl umožněn přiliv italského kapitálu. Na konci 20. let se Albánie zavázala, že bez italského souhlasu nevstoupí do jakýchkoliv vojenských svazků. Tím se více dostávala pod vliv Itálie a ve 30. letech už Itálie úplně ovládala albánskou zahraniční politiku a její ekonomiku. Když Zogu odmítl souhlasit s novou spojeneckou smlouvu s Itálií, která by znamenala nastolení italského protektorátu nad Albánií mírovou cestou, přistoupila fašistická Itálie v dubnu 1939 k ozbrojenému útoku. Zogu následně opustil Albánii a začal žít v Londýně jako exilový král. ¹⁵⁾

Během druhé světové války titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Roku 1943 po spojeneckém vylodění v Itálii se italský král Viktor Emanuel III. vzdal titulu Albánského krále a v Albánii nahradili Italy Němci, kteří zde zůstali až do roku 1944. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, jenž roku 1944 zemi osvobodilo. V čele hnutí stál Enver Hodža. PPSH (název hnutí) získala po bojích okamžitě moc a začala provádět komunistické reformy. ¹⁶⁾

V květnu 1944 se v Permetu uskutečnila konference, na které byli zastoupeni velitelé albánských partyzánských skupin pod velením komunistů. Na této konferenci se komunistická Antifašistická národní fronta (ANFO) konstituovala na zákonodárný sbor Albánie. Ta byla doposud řízena Osvobozeneckým výborem, ten se však po této konferenci stává novou albánskou vládou. Do čela vlády se postavil Enver Hodža a v listopadu 1945 byla vláda uznána západními mocnostmi. Od konce roku 1944 už komunisté mohli regulovat mezinárodní obchod a výrobu v zemi. Komunisté zrušili také monarchii a vyhlásili lidovou republiku. Mezi lety 1946 – 1947 došlo dále k znárodnění , byl přijat nový zákon o pozemkové reformě – vyvlastněna byla většina půdy, jenž patřila soukromníkům. V listopadu 1946 byla schválena nová ústava. Nové úpravy zajistily moc vládnoucí straně. Albánie nejprve spolupracovala s Jugoslávií, se kterou uzavřela několik smluv. Díky nim získali Albánci jugoslávské technologie za své suroviny. Po ukončení dohody s Jugoslávií navázala Albánie kontakty se SSSR, který nabídl pomoc v oblasti hospodářského rozvoje, a to větší než Jugoslávie. Do země bylo posláno dokonce 3 tisíce sovětských odborníků. Po smrti Stalina a odsouzení jeho kultu ochladly i vztahy se SSSR. Albánská lidová republika upadla tedy do izolace. Nové partnerství tedy nabídla Čínská lidová republika. V rámci Kulturní revoluce, která proběhla v ČLR, se Albánie vyhlásila jako první ateistický stát na světě a zakázala náboženství. Věřící byli sankciováni několikaletými tresty. Mešity i kostely byly uzavřeny a změněny na obchody, tělocvičny, sklady nebo kulturní zařízení. Spolupráce s Čínou končí v polovině 70. let a země se dostala do úplné izolace. Díky tomu se zhoršila ekonomika, která stála na vývozu surovin, kterých byl nadbytek a dovozu složité techniky. Osobní automobilová doprava musela být kvůli nedostatku paliv zakázána. V roce 1976 byla vyhlášena nová ústava, ve které byla země definována jako lidově socialistická republika. Kvůli obavě před vojenskou intervencí jak z východu, tak ze západu, vybudoval režim statisíce malých betonových bunkrů, které jsou v zemi dodnes. V roce 1985 umřel Enver Hodža a začalo narůstat napětí kvůli zhoršující se situaci v zemi. Obyvatelé vyjadřovali nespokojenost i s mezinárodní izolací země. Vláda byla nakonec dotlačena k provedení mnoha ústupků, v červenci roku 1990 byly změněny zákony a byla umožněna kandidatura nezávislých, ale státem předem schválených, kandidátů. S tím však opozice nesouhlasila a chtěla svobodné volby. Během velké demonstrace na začátku prosince 1990 nakonec ÚV PPSH souhlasilo s legalizací opozičních politických struktur. Krátce poté se zhoršila hospodářská situace země, a byl zaveden přídělový systém. V této době mnoho lidí emigrovalo do Řecka, Itálie a dalších zemí. Ke konání svobodných voleb došlo na jaře ´91, v nich vyhrála strana PPSH, parlament přijal novou ústavu, v níž byl změněn název země na: Albánská republika. I tak ale země stabilní nebyla. Projevila se zločinnost, korupce a nezaměstnanost. Mnoho lidí nadále emigrovalo do Řecka, Itálie a USA. V roce 1995 požádali představitelé o Albánie o členství v NATO, tam byla přijata až v roce 2009 a v současnosti usiluje o vstup do EU. V dnešní době se v zemi nejvíce rozvíjí turistika a infrastruktura.¹⁷⁾

V současnosti se Řecko oficiálně nazývá Řecká helénská republika. Rozloha Řecka je 131 990 kilometrů čtverečních a počet obyvatel byl k 1.1 2012 11290875 ¹⁸⁾. Hlavní město jsou Athény a úředním jazykem je řečtina. Obyvatelé země jsou z 92 % Řekové a Řecko je proto považováno za jednonárodní (tj. řecký) stát. Mezi významnější etnika, nacházející se na řeckém území, patří Makedonci, Albánci a Turci. Turci jsou zároveň jediná oficiálně uznaná menšina na území Řecka. Menšiny, které žijí na území Řecka v menších počtech, jsou například Rumuni, Bulhaři, Pomáci a Makedonci.

Graf 1. Národnostní složení Řecka. ¹⁹⁾

Mnoho mladých albánských přistěhovalců má o Albánii minimální vědomosti a současná krize v Řecku je nutí k návratu „domů“. Poslední sčítání lidu v Řecku zjistilo pouze 2,8 milionu obyvatel albánského původu, o několik stovek tisíc méně než se očekávalo a o 7,7% méně než před 10 léty. Za posledních 20 let emigrovalo 1,4 milionu obyvatel, polovina z toho do Řecka, avšak nezaměstnaní Albánci se začali vracet. Mnozí muži pracovali ve stavebnictví, toto odvětví v Řecku významně stagnuje.

Přitom albánská ekonomika je závislá na remitencích získaných od albánských emigrantů, žijících v Řecku.V současné době se však dá zaznamenat jejich prudký pokles.V roce 2007 emigranti poslali domů odhadem 950 milionů €. V roce 2010 se částka snížila na 690 milionů € a podle údajů z roku 2011 se částka dostala na 475 milionů €. V roce 2009 remitenda činila 9% HDP Albánie. Přesto její ekonomika, na rozdíl od Řecka, neprošla recesí.²⁰⁾

I respondentka Fabi souhlasí s tím, že většina Albánců si pohrává s myšlenkou vrátit se zpátky do Albánie kvůli velkému nárůstu nezaměstnanosti v Řecku, ale ona osobně chce v Řecku zůstat, protože má pocit, že jí Řecko dokáže poskytnout lepší život.

Jak bylo zmíněno, mnoho mladých Albánců v Řecku má minimální povědomí o Albánii. To je i případ našeho respondenta Dritana. Ten si osobně Albánii nepamatuje, avšak v budoucnu ji určitě touží navštívit. Pokud však padla řeč na jeho budoucí život v Albánii, řekl, že se cítí doma v Řecku, a že k Albánii nemá žádné pouto. Přispívá k tomu také to, že jeho rodina neudržuje žádné vztahy se zbytkem rodiny v Albánii. On sám ji od svých čtyř let, kdy se odstěhoval, prozatím nenavštívil a nepociťuje žádný stesk.

V Albánii se hodně v dnešní době mění vzhled měst, které se snaží stylizovat do západní podoby. Venkovy však zůstavají stejné. Hodně špatně je na tom infrastruktura, protože byla v minulosti zakázaná automobilová doprava, silnice podle toho také dnes vypadají. Potvrdila nám to i výpověď Fabi, která říkala, že na sever od Tirany je lepší osel, než auto. Ani vlaková doprava na tom není lépe. Jezdí zde staré české vlaky a mají rozbitá okna, protože cestující si zkracují dobu házením kamení na protijedoucí vlaky.

Svátky

Co se týče albánských svátků, tak nikdo z našich respondentů je příliš neslaví. Respondentka Fabi nám například řekla, že ona se albánských tradic nezúčastňuje, ale její otec byl na největším kulturním festivalu Albánie v Gjirokästeru a dvakrát tam dokonce vystupoval. Je to největší festival hudby a tance v Albánii, který se koná jednou za 4 roky. Jde o největší prezentaci albánské kultury nejen v rámci země, ale i za hranicemi. Začal roku 1957 v Tiraně, ale pak se přesunul v roce 1968 do Gjirokästeru kvůli Hodžovi, který se zde narodil.Přijíždějí sem albánské taneční soubory z celého světa. Obvykle 20 skupin a 1500 účinkujících. Nechybějí ani tanečníci z okolních států (Řecka, Makedonie a Černé Hory), ale i z Německa, Itálie a USA. Tento festival trvá 7 dní.

Festival Gjirokäster 1988 ²¹⁾

Festival Gjirokäster 2004 ²²⁾

Výjimku tvoří respondent Giannis, který má blízko k Albánii i proto, že značná část jeho rodiny tam zůstala. Snaží se do Albánie co nejvíce vracet a slaví i albánské svátky. Každoročně se vrací do Albánie na konci listopadu, protože 28. a 29. listopadu jsou dva velké svátky. 28. listopadu si Albánie připomíná Den nezávislosti, který znamená osvobození od Osmanské říše. V tento den se setkávají rodiny, dělají se ohňostroje a pořádají hostiny. 29. listopad je známý jako Den osvobození. V tento den, roku 1944, se Albánie osvobodila od nacistického Německa a slaví se prakticky stejně jako 28. listopad. Pro Albánce jsou oba dny velmi důležité, a pokud se Albánci vracejí někdy domů, bývá to právě v listopadu.

Tradice

Albánci jsou velmi hrdý a čestný národ. Slovo čest zde má takovou váhu, že se zde dodnes uchovala krvavá tradice zvaná krevní msta. Jde o velkou zvláštnost, jelikož, se do dnešní doby dochovala jen v malé míře a jednou ze zemí, kde se krevní msta ještě zachovala, je právě Albánie. Krevní msta spočívá v tom, že pokud dojde k vraždě, má pozůstalá rodina nejen čest, ale i povinnost pomstít vlastnoručně smrt zesnulého. Smutné na této krvavé tradici je to, že jedna vražda rozpoutá vícegenerační prakticky nekončící spory. Mnoho mužů dodnes žije ve strachu před naplněním této tradice, zabarikádovaných ve svém domě, či jiné skrýši.

Filmografie

Během let vlády komunistického režimu Albánie vytvořila prosperující filmový průmysl. Velkou část produkce tvořily propagandistické snímky nízké umělecké kvality, ale některá velmi zdařilá filmová díla si zaslouží pozornost dodnes. V albánských kinech se promítají sice zřídka, ale lze získat jejich videonahrávky. Na konci devadesátých let začali scénáristé a režiséři opět s filmovou tvorbou. Čas od času tyto filmy promítají v kině Millennium v Tiraně i v jiných albánských velkoměstech.

Hudba

V Albánii rozeznáváme tři hlavní proudy lidové hudby – dvojtónová hudba na severu, pětitónová tradice na jihu a městská hudba, kde často převažují půltónové melodie. Hudba severní Albánie je charakteristická sólovým zpěvem zpěváků doprovázených hrou na dlouhokrké strunné nástroje. Albánská polyfonní hudba je geograficky velmi rozšířená. Setkáme se s ní nejen v jižní Albánii, ale i na druhé straně hranice v řeckém Epiru a v jihozápadní Makedonii, a dokonce i v některých částech Kosova a některých osadách v jižní Itálii. V jejím centru, v jihozápadní Albánii, je založena na pětitónových melodiích a je charakteristická prostým zpěvem dvou až tří, výjimečně pak čtyř hlasů nedoprovázených žádným nástrojem. Pro jih je typický klarinet. Půltónové intervaly albánské městské lidové hudby pocházejí z turecké hudební tradice tureckého období. S tímto druhem hudby se setkáváme zejména ve městech centrální Albánie. Objevuje se forma zpěvu s hudebním doprovodem nebo forma malého orchestru. Pro tuto tradici jsou typickými nástroji akordeon, mandolína, tamburína a nástroj zvaný sharki.

Městská lidová hudba výraznou měrou ovlivnila vývoj „populární hudby“ (musika popullore), na kterou nás upozornila naše respondentka Fabi. To je jediný druh tradiční hudby, který si lze v Albánii pohodlně poslechnout živě. Folklórní festivaly jsou těmi nejlepšími místy pro poslech rozmanité albánské hudby, včetně skladeb z ostatních albánsky hovořících zemí.

Musike popullore ²³⁾

Kuchyně

Tradiční albánská kuchyně je bohatá na skopové maso. Vepřové maso z velké části chybí, kvůli velkému množství obyvatel vyznávajících islám. Velmi používanou surovinou ve zdejší kuchyni je cibule a olivy. Maso se zde tradičně upravuje hlavně pečením či grilováním. Maso je zde také jednou ze základních potravin. Jelikož mnoho lidí se zde živí pastevectvím, proto je místní kuchyně velmi bohatá na maso. Tradiční pokrm je zde skopové maso napíchané střídavě s paprikou na špejli a opečené. Dále se podává s jogurtovou omáčkou. Toto jídlo je velmi podobné právě řecké kuchyni. Velkou specialitou jsou také grilované skopové hlavy.

Své oblíbené albánské jídlo nám sdělila i respondentka Fabi. Nejvíce jí prý chutná Tavë kosi, což je tradiční pokrm v Albánii, který se skládá z pečeného jehněčího a rýže, která je politá jogurtovou omáčkou.

Albánština se řadí do indoevropské skupiny jazyků, ale tvoří samostatnou větev, protože nemá podobný základ s ostatními indoevropskými jazyky. Albánština patří k nejstarším indoevropským jazykům, ale jako spisovný jazyk se utvořil až na jazykovém kongresu v Tiraně roku 1972. Tam se sjednotily severský ghegský dialekt s toskickým, používaným na jihu Albánie. Základem je dialekt toskický.²⁴⁾

Všeobecně pro Albánce v Řecku není problém učit se novému jazyku. Jsou schopni mluvit mezi Řeky řecky a mladší generace mluví dokonce jenom řečtinou. V některých částech Řecka je však albánština stále zakořeněna, viz obrázek níže.

To, že pro Albánce jazyk není problém, nám potvrdila respondentka Fabi, která tvrdí, že místní Albánci mluví jak albánsky, tak řecky. „Většinou, když mluví Albánci mezi sebou, tak mluví albánsky, ale mezi Řeky mluví řecky. U mladší generace je to většinou jenom řečtina, protože nemají takové vazby na Albánii jako jejich předci, tudíž od raného věku jsou zvyklí používat řečtinu.“ S tím souhlasil i řecký respondent Tasos. Ten tvrdí, že většina z nich mluví plynně řecky a nemá problém se asimilovat. Albánci se snaží svůj jazyk zachovat alespoň doma. Podle Dritana většina Albánců doma používá právě rodný jazyk, stejně tak i při domluvě s ostatními Albánci v komunitě. Jediní, kteří mohou mít problém s jazykem, jsou podle respondentky Adriane, starší Albánci. Vyprávěla, že se několikrát setkala se staršími Albánci, kteří vůbec neumějí řecky. Popisovala, jak je vtipné, že pokud potřebují něco vyřídit, vodí s sebou své vnuky, aby jim pomáhali s komunikací.

Obrázek 2: Mapa území Řecka, kde je zachována Albánština. ²⁵⁾

Obě země se výrazně liší ve víře. Většina obyvatel Albánie jsou muslimové, to v Řecku je prakticky každý členem východní ortodoxní církve. Proto je pro přistěhovalce snazší, když se také stanou jejími členy, aby se snáze adaptovali. Zprávy hovoří o tom, že na začátku roku 1995 si nejméně 45 tisíc Albánců oficiálně změnilo jméno z jejich muslimsko či katolicko albánského na řecké. Pravděpodobně, aby si tím zajistili větší šanci získat vízum. ²⁶⁾

Od 50. let 20. století, vláda v Albánii usiluje o izolaci jednotlivých církví od vlivu z venčí. V roce 1950 je vytvořena „národní katolická církev“, která má ve svých stanovách zakázaný jakýkoliv styk s Vatikánem. V 60. letech jsou na popud středoškoláků uzavřena všechna místa náboženského kultu v zemi. Většina z nich je zničena, nebo předělána na kina, tělocvičny, nebo sklady. Albánie se prohlašuje za „první ateistický stát světa“. V 70 letech pronikly do zahraničí pouze dvě zprávy ve spojení s náboženstvím v Albánii: v r. 1973 — poprava katolického kněze Dom Shtjefana Kurti, který pokřtil dítě ve vězení v Lushnji, kde byl uvězněn na základě obvinění ze špionáže; v r. 1974 — smrt tiranského pravoslavného arcibiskupa ve vězení. Nová ústava, přijatá 28. prosince 1976, tento stav ateismu určitým způsobem „legalizuje“: staví mimo zákon veškeré náboženství, zejména v článku 37 („albánský stát neuznává žádné náboženství“, ale „podporuje a rozvíjí ateistickou propagandu“) a 55 („vytváření organizací náboženské povahy, veškerá náboženská činnost a propaganda jsou zakázány“). ²⁷⁾

V Řecku sice také klesá zachovávání náboženských tradic, ale stále je 95 % Řeků alespoň formálními členy východní ortodoxní církve. Řecká ústava odráží vztah mezi vládou a náboženstvím tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Řečtí muslimové tvoří okolo 4,7 % populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecku rovněž žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanté a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství. ²⁸⁾

Článek „Are Religious Minorities in Greece Better Accepted if they Assimilate? The Effects of Acculturation Strategy and Group Membership on Religious Minority Perceptions“ z roku 2011 v publikaci „Journal of Community & Applied Social Psychology“, tvrdí, že člen albánské minority, který by se dal na zdejší víru, by byl majoritou vnímán vice jako národní příslušník a nebyl by tolik spolčen s minoritou, která se nepřizpůsobila místní víře. V případě větší skupiny by bylo na ni nahlíženo pozitivně a obyvatelé by byli vice tolerantní. ²⁹⁾

Většina Albánců se rovněž stává členy ortodoxní církve. Například, i pokud se vrátí do Albánie, pokračují v tomto vyznání. Arvanité, kteří přišli do Řecka v první vlně, tedy ve 13. století (viz migrace), jsou příkladem toho, jak se mohou Albánci snáze asimilovat. Proto se už v dnešní době považují Arvanité spíše za Řeky.

Stejně to udělal i náš respondent Dritan, který v otázce ohledně náboženství stručně uvedl, že on i jeho rodina jsou křesťané. Otázku jsme více rozvinuli a chtěli jsem vědět, co je dle jeho názoru nejvíce rozšířené náboženství mezi Albánci žijícími v Řecku. Dostalo se nám odpovědi, že ortodoxní křesťanství. Mnoho Albánců prý nerado poutá pozornost a občas se i stává, že kvůli islámu mají albánské děti problémy ve škole. I náš další respondent Giannis je ortodoxním křesťanem.

Graf 2: Náboženské složení v Řecku. ³⁰⁾

Cílem této práce bylo zjistit, jaká jsou kulturní specifika Albánců žijících v Řecku. Pro tyto účely bylo pojednáno o některých základních tématech, jako jsou historie a současnost, kultura, jazyk, náboženství a migrace. Tyto informace, získané především studiem dokumentů, jsou doplněny o výpovědi šesti respondentů, což zaručuje větší objektivitu i platnost. Pro vytvoření universálního obrazu této problematiky jsou překryty třemi různými pohledy na tuto albánskou minoritu žijící v Řecku. Pohled Albánců i Řeků žijících v Řecku, a také pohled Albánců žijících v Albánii. Obraz je výsledkem toho, že všichni naši respondenti jsou ve věku do 30 let a zároveň jen z alochtonní skupiny Albánců v dlouhodobě žíjcích v Řecku.

Z výsledků rozhovorů lze konstatovat, že mezi Řeky a Albánci, žijícími v Řecku panuje občas napjatá atmosféra, která však není natolik závažná, aby vedla k zásadním konfliktům. Značná část Albánců se dostala do Řecka dobrovolnou migrací kvůli lepší ekonomické situaci. Velká část Albánců se dostává převážně na pracovní pozice jako dělník, prodavač a podobné. Někteří Řekové na to ale namítají, že jim berou práci, což vede k vytváření určité bariéry vůči Albáncům. Ovšem v běžném životě nemají s Albánci žádné závažné konflikty. Toto ale vždy neplatí pro muslimské Albánce, kteří mají někdy problémy, a to nejen ve škole. Řecko je v rámci náboženského složení obyvatelstva velice stejnorodé a většina z nich vyznává ortodoxní křesťanství. Možná také proto mají muslimští Albánci více problémů. Pro Albánce, kteří se hlásí k ortodoxnímu křesťanství, to však znamená odbourání náboženské bariéry a snazší přijetí do řecké společnosti.

U některých starších členů albánské komunity v Řecku, kteří migrovali v prvních vlnách, neproběhla dostatečná jazyková asimilace, a někdy tak potřebují překladatele z mladších generací. Tato starší generace nemá na Řeky kladný názor, protože se k nim nechovali vždy zcela solidárně. Albánština není natolik vzdálená od řečtiny, a proto mladší generace Albánců ovládá řečtinu velice dobře. S Řeky mluví Albánci převážně řecky, a albánštinu používají především při komunikaci mezi sebou a na různých albánských akcích. V některých albánských rodinách je dokonce vyžadováno používání albánštiny. Mladší generace je dobře asimilována a ztotožňuje se převážně s řeckou kulturou, jazykem i způsobem života, a proto mají na Řeky z velké části spíše pozitivní názor. Většina Albánců žijících v Řecku má část své rodiny v Albánii a snaží se za ní jezdit. Někteří z mladší generace však již takové vazby nemají a Albánii si třeba ani nepamatují nebo v ní nikdy nebyli. Partnerské vztahy mezi těmito dvěma národnostmi nejsou ničím neobvyklým a partneři samotní v tom většinou nevidí nějakou zásadní překážku. Řecké dívky však prý upřednostňují Řeky před Albánci. Občas ale také mohou vznikat negativní ohlasy ze strany rodičů řeckého partnera na volbu svého protějšku, který je albánského původu.

V Řecku žijí Albánci, kteří si svou albánskou identitu uvědomují a často jsou na ni hrdí, ale žijí zde i ti, kteří se necítí být Albánci. Jeden z faktorů, jenž tuto skutečnost ovlivňuje, je to, zda udržují nějaký kontakt s Albánií nebo se členy své rodiny zůstávající v Albánii. Albánci, kteří se v Řecku kulturně neasimilovali, si připomínají některé své specifické kulturní prvky a ztotožňují se s nimi. Mezi ně patří albánská vlajka, kterou si v některých případech věší z oken či si ji nechají tetovat na svá těla. V oblasti hudby berou za svou i albánskou národní hymnu nebo typickou albánskou hudbu, mezi kterou patří také musike popullore. Na ostrově Korfu žijí v blízkosti některých vesnic nebo vytvářejí albánské čtvrtě, ale jinak žijí Albánci po celém Řecku.

Pohled Albánců na Řeky u starších generací je někdy spíše negativní, ale u mladších generací převládá pozitivní názor, protože jsou s Řeky lépe asimilováni. Někteří Albánci si také myslí, že se nad ně Řekové povyšují. Řekové na Albánce nenahlížejí v zásadě negativně, ale nedá se říci, že by je brali jako sobě rovné a nejsou z nich vždy nadšení. Například na albánské děti ve škole je občas nahlíženo jako na nedisciplinované, hlučné a neukázněné.

Co se týče pohledu Albánců, kteří zůstali v Albánii, na ty co migrovali, nezdá se, že by měli nějaký negativní názor, ba naopak mají pochopení pro jejich migraci z pracovních důvodů. V dnešní době však očekávají návrat některých Albánců, protože je v Řecku vysoká nezaměstnanost a špatná ekonomická situace. Také by se dalo říci, že přijetí Albánců do řecké komunity do jisté míry závisí na jejich jazykové znalosti řečtiny a také na jejich náboženském vyznání. Do budoucna se dá očekávat spíše zlepšení vztahů mezi Řeky a Albánci na řeckém území, to se však nedá nikdy s naprostou přesností předvídat.

Albánci tvoří významnou menšinu i v Turecku. První vlna migrace probíhala v období řecko-turecké výměny obyvatel v roce 1923. Do Řecka se přestěhovalo okolo 1,5 milionu ortodoxních křesťanů a do Turecka okolo 500 tisíc muslimů. Tito muslimové se usídlovali především v oblastech Erenköy a Kartal ve městě Istanbul. Jako příklad můžeme uvést našeho respondenta Erhana. Erhanovi je 33 let a žije v Istanbulu. Narodil se v Istanbulu albánským rodičům, kteří sem imigrovali se svými rodiči z Řecka v 50. létech. Jeho prarodiče emigrovali z Albánie do Řecka na přelomu 20. století. Hlavním důvodem emigrace do Turecka bylo náboženství, Erhan i jeho rodina jsou muslimové.

Velké množství Albánců emigrovalo do Turecka mezi léty 1950 až 1970. Důvodem bylo potlačení islámu na Balkánském poloostrově, a jak Albánci, tak muslimští Slované z celého poloostrova se často kvůli tomu prohlašovali za Turky a emigrovali do Turecka ³¹⁾. V Turecku žije 99,7% muslimů, takže Albánci vyznávající islám se zde mohli ztotožnit se svou vírou³²⁾.

Podle odhadů žilo v Turecku v roce 2008 zhruba 1300000 Albánců, přičemž zhruba 500 tisíc z nich cítí silnou albánskou identitu³³⁾. V roce 2011 mělo Turecko okolo 5 milionů obyvatel, kteří měli úplný či částečný albánský původ³⁴⁾.

Náš respondent Erhan má sice albánský původ, ale jelikož v Turecku žije od narození, sám sebe považuje za Turka. Na druhou stranu ale dodává, že je na svůj albánský původ hrdý. Podle jeho slov na něm ale není poznat, že by měl jiné, než turecké kořeny. Jeho jazyk ani vzhled se nijak neliší od místních obyvatel.

Graf 3. Národnostní složení Turecka. ³⁵⁾

Obrázek 3: Mapa Chamerie. ³⁶⁾

Další podskupinu tvoří muslimští Cham Albánci. Původně bydleli v oblasti Epirus na severozápadě Řecka, která je také známá jako Chameria. Tato komunita má vlastní kulturní identitu, jenž má jako základ albánskou kulturu, do které se promítá řecký vliv. Mluví vlastním dialektem vycházející z toskického dialektu.³⁷⁾

První vlna se do Turecka dostala při řecko-turecké výměně obyvatel a další následovala po druhé světové válce, kdy se Albánci stěhovali z Řecka do Turecka, protože neměli pozitivní názor na komunismus, který byl v tu dobu v Albánii.³⁸⁾

Obrázek 4:Cham Albánci ³⁹⁾

Předpokládá se, že v Turecku žije něco okolo 90 tisíc Cham Albánců, ale přesná čísla nejsou známa.⁴⁰⁾ V americkém státě Washington je také početná skupina Cham Albánců, kteří vedou asociaci pro lidská pravá Chamerie. Vydali prohlášení, ve kterém zajištují možnost návratu do svých domovů v Řecku. Také podporují rozvoj a propagaci jejich bohaté historie, kultury, jazyka a další aspekty Cham komunity.⁴¹⁾ Dále také existuje albánsko-turecká bratrská asociace kultury a solidarity, která bojuje za práva Albánců a také pořádá různé akce týkající se Cham kultury.⁴²⁾

Cham Albáncem je i náš respondent Erhan.

V oblasti Chameria byl jako první napsán řecko-albánský slovník, který byl největším Cham albánským slovníkem své doby. Na tomto díle se podílel Markos Botsaris, kapitán Souliote a další významné osobnosti z období řecké války za nezávislost. Tento slovník je důležitý pro poznání nyní zaniklého albánského dialektu Suliot a také Cham dialektu. Tento slovník je uchován v Národní knihovně v Paříži.⁴³⁾

V 19. století začali Cham Albánci vytvářet, nový druh básní, který je označován jako bejtes, který se prosazoval především v jižní Albánii. Nejznámějším autorem byl Muhamet Kyçyku. Tento autor byl první, kdo napsal v Cham dialektu delší poezii. Nejznámějším dílem je romantický příběh Erveheja, který byl napsán okolo roku 1820⁴⁴⁾

V moderní době je nejvíce známý albánský spisovatel Bilal Xhaferri, který je považován za nejvlivnějšího disidenta komunistického režimu. Kvůli svým protikomunistickým názorům byl nucen odstěhovat se do Spojených států amerických. Albánské literatuře přispěl více než 12 knihami, které považuje kanadský albánolog Robert Elise za nejlepšího Cham albánského spisovatele a básníka vůbec.⁴⁵⁾

V období komunistického režimu v Albánii, v létech 1945 – 1990, byla Cham Albáncům jakákoliv mediální produkce znemožněna. Ti, kteří emigrovali do Spojených států spolu s Bilalem Xhaferrim, založili časopis s názvem „Chameria – vlast“, který byl poprvé zveřejněn v roce 1966. Tento časopis je především politický a snaží se řešit mezinárodní otázku Cham Albánců. V roce 1991 se stal oficiálně součástí národního politického sdružení „Çamëria“ a od roku 2004 je součástí Strany pro spravedlnost a integraci v Albánii. Ve Spojených státech je zveřejňován v Chamerijské asociaci pro lidská práva.⁴⁶⁾

Vedle tohoto časopisu ​je také publikován časopis ​Eagle´s wind, který byl poprvé vydán v roce 1982. Tento časopis, který ​by se dal volně přeložit jako Orlí vítr, ​řeší především kulturní otázky Cham Albánců.⁴⁷⁾

Cham Albánci mají hudbu, která má své charakteristické rysy, což ji liší od ostatní albánské hudby. Cham albánská lidová hudba se dá rozdělit do tří hlavních kategorií. První skupinu tvoří tzv. iso – polyfonie, která je vyhlášena na seznamu UNESCO jako mistrovské dílo ústního a nemateriálního dědictví lidstva. Píseň Celo Mezani je považována za nejznámější Cham albánskou píseň. Píseň vypráví a zároveň truchlí nad smrtí albánského revolucionáře Celo Mezaniho. Další skupiny tvoří polyfonie a lidové balady. Podle Doris Stockman může Cham hudba vysvětlit vnitřní albánské vztahy mezi vokální praxí různých folklorních souborů na jihu Balkánu. ⁴⁸⁾

Erhan nám říkal, že on sám tuto hudbu neposlouchá, ale jeho otec si ji občas pustí. Mladší generace už jí však moc nezná.

Celo Mezani - Albanian Polyphony Chameria ⁴⁹⁾

Obrázek 5: Osman Taka. ⁵⁰⁾

Nejznámějším tancem Cham Albánců je tzv. Osman Taka, který je spojován s vůdcem Cham Albánců, jenž bojoval proti osmanským silám. Dalším tradičním tancem je tzv. Zalongo, který poukazuje na historickou hromadnou sebevraždu žen ze Souli a jejich dětí. V prosinci roku 1803 padla malá skupina žen a jejich dětí do pasti osmanských vojsk. Aby zabránili věznění a zotročování, hodily své děti ze skály, za kterými také skočily. ⁵¹⁾

Vallja e Osman Takes ⁵²⁾

Albanian Folk Dance - Vallja e Burrave ⁵³⁾

V roce 1889 začal dánský etnograf Holger Pedersen shromažďovat lidové příběhy Cham Albánců. O devět let později vydává knihu „Zur albanesischen Volkskunde“, volně přeloženo „K albánskému folklóru“. Zde je shromážděno více než 30 pověstí, které oslavují jejich statečnost a čest. Většina Chamů z jižní Chamerie věří, že jsou potomky tzv. „jelims“, což jsou obři z jižní albánské mytologie.⁵⁴⁾

Obrázek 6: Fustanela. ⁵⁵⁾

Tradiční oděv Cham Albánců je stejný jako nejběžnější oblečení pro muslimy. Skládá se z takzvané fustanelly, což je tradiční sukně z Balkánu. K tomu si oblékají krátkou vyšívanou košili se širokými rukávy, kožené dřeváky s tradiční bambulkou na špičce a někdy také čepičku. Na jihu Albánie, kde se vyskytujíy Cham Albánci nosí spíše kratší kilt, až ke kolenům, ale jinak se nijak zásadně neodlišují.⁵⁶⁾

Erhan se nijak neodlišuje od okolí, co se týče oblečení. Do práce chodí ve společenském obleku – sako, košile, kravata. Ve volném čase nosí normální civilní oblečení, stejné jako v západní Evropě. Jediná výjimka jsou muslimské svátky, na které se nosí tradiční muslimské oblečení.

Ženy mají společenské hedvábné šaty, které se skládají z dlouhých kalhot a hedvábné košile, které jsou také někde prošívány zlatem či stříbrem. V běžném dnu nosily bavlněné kalhoty, a ty hedvábné jen při zvláštních příležitostech. Po roce 1880 se začaly nosit dlouhé sukně nebo šaty, které byly tmavě červené nebo fialové a vyšívané zlatou nití. Často byly vyšívané různými květinovými motivy, a jako doplňky nosily různé šátky, prsteny, náušnice a další šperky.⁵⁷⁾

Obrázek 7: Valltare came. ⁵⁸⁾

Mezi hlavní architektonické památky v oblasti Chamerie patřily mešity, muslimské hřbitovy a albánské věže, známé jako kullas. Většina z nich byla zničena, protože se nacházely ve starých vojenských zónách v blízkosti albánských hranic. Zachovalo se několik málo mešit, které byly přeměněny na muzea.⁵⁹⁾

Obrázek 8: Kulla č.1. ⁶⁰⁾

Obrázek 9: Kulla č.2. ⁶¹⁾

Obrázek 10: Kulla č.3. ⁶²⁾

Cham Albánci mají směs albánské a řecké kuchyně. Cham Albánci používají hodně zeleniny a olivového oleje. Nejčastějším předkrmem je tzv. tarator⁶³⁾. Tarator je tradičním balkánský pokrm, který se dá charakterizovat jako studená polévka. Tarator je vyroben z jogurtu, okurky, česneku a rostlinného oleje, ale v jiných zemích přidávají i jiné ingredience, jako například ořechy, ovoce, kopr a jiné⁶⁴⁾. Dále jsou albánští Cham známí tím, že mají různé způsoby pečení chleba. Jeden z těchto chlebů se nazývá byrek, což je pečivo z tenkého těsta, které má různé náplně. V Albánii je nejběžnější náplní sýr, špenát s vajíčkem nebo také rajče s cibulí, papriky s fazolemi a jiné. Pečivo mívá podobu malých trojúhelníků nebo jako jeden velký byrek⁶⁵⁾.

Obrázek 11: Tarator. ⁶⁶⁾

Obrázek 12: Byrek. ⁶⁷⁾

V albánských dějinách je několik událostí, díky kterým se dostala početná skupina Albánců do Turecka. Hlavní bylo řecko-turecké stěhování obyvatel, které probíhalo dle náboženského vyznání. Vzhledem k tomu nemají muslimští Albánci v Turecku náboženský problém, který by evokoval možné konflikty, jako tomu je například v Řecku. Co se týče Cham Albánců, jejich práva na národnostní menšinu Turecko uznává a podporuje jejich kulturní identitu. V Turecku je také několik asociací, které podporují albánskou kulturu a hájí práva Albánců. Albánská a turecká kultura nejsou natolik rozdílné, aby se vytvářely zásadní bariéry. Je ale zřejmé, že Cham albánská kultura je natolik pestrá a rozvětvená, že je důležité ji udržovat a zabránit možné kulturní či jazykové asimilaci.

Co se týká podobností Albánců v Řecku a Turecku, tak tu největší můžeme najít v jejich kuchyni, které jsou velmi podobné. Naopak největší rozdíl je asi právě v náboženském vyznání, kvůli kterému byli přestěhováni právě do Turecka. Kvůli lepšímu přijetí majoritní společností jsou prakticky donuceni stát se v Řecku křesťany, tato překážka v Turecku samozřejmě odpadá.

Knižní publikace

BARTL, Petr. Albanci - od srednjeg veka do danas.Vyd. Bělehrad : Clio, 2001, s. 324 ISBN 86-7102-017-7.

BIBERAJ, Elez. Albania in Transition: The Rocky Road to Democracy. Vyd. Boulder: Westview Press, 1998, s. 288, ISBN 9780813336886

DELISO, Christopher. The Coming Balkan Caliphate: The Threat of Radical Islam to Europe and the West. Vyd. Greenwood Publishing Group, 2007, s. 385, ISBN 978-0-275-99525-6

ELSIE, Robert. Centre for Albanian Studies, ed. Albanian Literature: A short history. Vyd. London: I.B. Tauris, 2005, s. 41 , ISBN 9781845110314

ELSIE, Robert. Dictionary of Albanian Literature. Vyd. London: Greenwood Press,1986, s. 17, ISBN 9780313251863

FISHER, B.J..Albania at War 1939-1945.Vyd. West Lafayette, Indiana:Hurst 1999, s. 5, ISBN 1850655316

JAFFÉ, Nigel Allenby. European Folk Dances. Vyd. London: Folk Dance Enterprises, 1990, ISBN 9780946247141

JELAVICH,Barbara.History of the Balkans.Vyd. Cambridge, United KingdomVelká Británie, 1999, s. 103 , ISBN 0-521-27459-1.[cit. 2014-24-08].))

KRIEGER, Joel. Oxfordský slovník světové politiky. 1.vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, s. 1090, ISBN 80-718-1463-6.

JONUZI,Afërdita. Ethnographic phenomenon of the Chameria region. Vyd. Tirana: „Arbëria“ Publishing House, 2005, ISBN 978-99943-688-2-2

LENDVAI, Paul.Eagles in cobwebs: nationalism and communism in the Balkans.Vyd. Garden City, New York: Anchor Books, 1969, ISBN 0356030105.

ŠATAVA, L. Národnostní menšiny v Evropě. Vyd. Praha: Ivo Železný, 1994. s. 207-208, ISBN 8071163759

ŠATAVA,​ L. Národnostní menšiny v Evropě. Vyd. Praha: Ivo Železny, 1994, s. 385 ISBN 8071163759

TOLE, Vasil S. Folklori Muzikor-Polifonia Shqiptare [Albanian Folk Polyphony]. Vyd. Tirana: Shtëpia Botuese e Librit Universitar, 1999, s. 198, ISBN 9992700327

VICKERS,Miranda, PETTIFIER, JamesAlbania: From Anarchy to a Balkan Identity Vyd.Sleaford, United Kingdom, 1997, s. 210 , ISBN 1-85065-279-1

Odborné texty

ANDROMEDAS, J. N. Maniat folk culture and the ethnic mosaic in the southeast Peloponnese. Annals of the New York Academy of Sciences číslo 268 . 1976, 1 Regional Vari, s. 199-206. DOI: 10.1111/j.1749-6632.1976.tb47643.x. [online]. [cit. 2014-09-04] [Přeloženo z AJ] Další dostupnost: http://doi.wiley.com/10.1111/j.1749-6632.1976.tb47643.x

GASAGNE, P. V Albánii víra nevymizela. Teologické texty číslo 2007/1, [online]. [cit. 2014-06-04]. Další dostupnost: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-1/V-Albanii-vira-nevymizela.html

GRIGOROPOULOU, N.; CHRYSSOCHOOU, X. Are Religious Minorities in Greece Better Accepted if they Assimilate? The Effects of Acculturation Strategy and Group Membership on Religious Minority Perceptions. Journal of Community & Applied Social Psychology svazek 21, číslo 6/2011 s. 499-514. DOI: 10.1002/casp.1119. [online]. [cit. 2013-09-04]. [Přeloženo z AJ] Další dostupnost: http://doi.wiley.com/10.1002/casp.1119

HASLUCK, F.W. Christianity and Islam under the Sultans. Vyd. Oxford At The Clarendon Press., 1929.

ZICKEL, Raymond, IWASKIW, Walter R.. National awakening ant the birth of Albania.Washington, 1994.

Internetové zdroje

Albanians in Greece: Heading home again [online]. 2012 [cit. 2013-29-08]. Dostupné z: http://www.economist.com/node/21542818

Albanians in Turkey celebrate their cultural heritage. [online]. 2011 [cit. 2014-14-04]. Dostupný z: http://www.todayszaman.com/news-254383-albanians-in-turkey-celebrate-their-cultural-heritage.html

Albánská kuchyně [online]. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://www.mundo.cz/albanie/kuchyne

TESAŘ, Filip. Albánská migrace a emigrace [online]. 2003 [cit. 2013-15-07]. Dostupné z: http://www.migraceonline.cz/cz/e-knihovna/albanska-migrace-a-emigrace

Architecture [online]. 2009 [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://archive.today/S8Kk#selection-497.0-384.87

Dějiny Albánie [online]. [cit. 2013-11-07]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Alb%C3%A1nie

Encyklopedie států: Albánie [online]. [cit. 2013-16-08]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/albanie/

Encyklopedie států: Řecko [online]. [cit. 2013-16-08]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/recko/index.html

Evropa 2045 [online]. [cit. 2013-09-05]. Dostupné z: http://www.evropa2045.cz/hra/napoveda.php?kategorie=3&tema=34

Folklore-Bridge of Arta [online] 2009. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://archive.today/S8Kk#selection-477.0-384.68

Fustanella [online] 2009. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://archive.today/S8Kk#selection-475.0-386.69

Show your city [online]. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://www.chameriaassociation.org/enmis.html

Tarator Bulgarian Yogurt Soup [online]. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z:http://www.grouprecipes.com/10786/tarator-bulgarian-yogurt-soup.html

Turecko [online]. [cit. 2013-14-04]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/turecko/

Türkiye'deki Kürtlerin sayısı! [online] 2008. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://www.milliyet.com.tr/default.aspx?aType=SonDakika&Kategori=yasam&ArticleID=873452&Date=07.06.2008&ver=16

Velvyslanectví České republiky v Tiraně: Albánština [online]. [cit. 2013-07-20]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/tirana/cz/albanie_informace_nejen_pro_turisty_a/albanstina.html

Women`s dress [online]. [cit. 2014-14-04]. Dostupné z: http://archive.today/S8Kk#selection-501.0-384.92

Rozhovory - Albánci v Řecku

Jako první jsme kontaktovali Fabi, kterou jsem kontaktoval pomocí Facebooku, s tím, že jsem se představil a řekl jí, že kontakt na ni jsem dostal od našeho společného kamaráda, a zda by byla tak laskavá a odpověděla na několik otázek týkajících se Albánců žijících v Řecku. Fabi byla velmi vstřícná a neměla s tím sebemenší problém, takže jsme přešli rovnou k interview.

1. Jak se Albánci dívají na Řeky? (Pohled minority na majoritu.)

Respondentka: Fabi, 25 let

První dvě otázky zněly: „Kde si se narodila a jak dlouho žiješ v Řecku a kde?“ Fabi odpověděla, že se narodila v Albánii v roce 1988 a v Řecku nyní žije 17 let na Krétě v městě Heraklion, a před tím žila osm let v Albánii. Třetí otázka se týkala náboženství, které ona vyznává. Odpověď zněla, že je ortodoxní křesťankou. Na to jsme přidali doplňkovou otázku, a to jaké je nejrozšířenější náboženství mezi Albánci v Řecku. Odpovědí bylo, že islám. Čtvrtá otázka byla, jakým jazykem mluví albánská komunita v Řecku. Zda mluví, albánsky, řecky, nebo zdali se tam používá nějaký místní dialekt. Odpověď byla, že místní Albánci mluví jak albánsky, tak řecky. Většinou, když mluví Albánci mezi sebou, tak mluví albánsky, ale mezi Řeky mluví řecky. U mladší generace je to většinou jenom řečtina, protože nemají takové vazby na Albánii jako jejich předci, tudíž od dětství jsou zvyklí používat řečtinu. Na pátou otázku, jak se Albánci v Řecku asimilovali s tamním obyvatelstvem, nám Fabi odpověděla, že asimilace je vcelku jednoduchá, protože pro většinu Albánců je jednoduché se naučit mluvit řecky, takže tam není jazyková bariéra. A že již od počátku chodí do řeckých škol, kde spolu s Řeky převážně vycházejí. Dále jsem se ptal, zda Albánci žijí po celém Řecku, nebo zda tam mají nějaké vesnice či města, která jsou osídlena převážně Albánci. Na otázku nám bylo odpovězeno, že Albánci žijí po celém Řecku, a že o žádných čistě albánských vesnicích nebo městech neví. Sedmá otázka zněla, zda ona sama, nebo celá komunita Albánců, slaví nějaká albánské svátky, či tradice. Fabi odpověděla, že ona sama neslaví žádné albánské svátky, ale že muslimská komunita Albánců má své náboženské festivaly, které slaví. Nejznámější je určitě festival v Gjirokästeru. Ten se koná každé 4 roky a její otec tam dokonce dvakrát vystupoval. Další otázka zněla, zda jako komunita mají nějaké symboly, vlajky, či hudbu. Z odpovědi jsme se dozvěděli, že Albánci v Řecku používají albánskou národní vlajku, na které je zobrazena černá dvouhlavá orlice v červeném poli. Za svou berou i albánskou národní hymnu. A dále že mají svou hudbu, která se nazývá „musike popullore“. Další byla otázka, zda vidí rozdíl mezi řeckou a albánskou kuchyní? Na to nám řekla, že moc velký rozdíl mezi nimi není a neupřednostňuje jednu před druhou. Má v oblibě albánské jídlo tavë kosi, což je prý tradiční pokrm v Albánii, který se skládá z pečeného jehněčího a rýže, která je politá jogurtovou omáčkou. Desátou otázkou jsme se zaměřili na důvod, proč ona a její rodina emigrovali z Albánie. Odpověď byla, že v Řecku byla lepší ekonomická situace, díky které její rodiče cítili možnost sehnání lepší práce a pro Fabi a jejího bratra i lepší vzdělání a později také lepší zaměstnání. Dále ještě Fabi píše, že tato snaha o zlepšení svého ekonomického postavení byla pro většinu Albánců hlavní motiv emigrace. Jedenáctá otázka zněla, zda má Fabi nějaký kontakt na Albánii, či zda tam někdy jezdí. Odpověď byla, že skoro jako všichni Albánci v Řecku, má v Albánii svou rodinu, tudíž je s nimi v úzkém kontaktu a snaží se jezdit zpět do Albánie, jak jen to jde, i když silnice v Albánii jsou někdy prakticky nesjízdné a na sever od Tirany už je potřeba spíše osel než auto. Předposlední otázka byla, zda si myslí, že život v Řecku je lepší, než život v Albánii. Na tuto otázku nám Fabi odpověděla, že za současné situace si mnoho Albánců pohrává s myšlenkou vrátit se zpátky do Albánie, díky velikému nárůstu nezaměstnanosti v Řecku, ale že ona osobně si myslí, že v Řecku zůstane, protože má pocit, že jí Řecko dokáže poskytnout lepší život. Nakonec jako poslední otázka bylo, co si ona, jako zástupce minority, myslí o Řecích. Odpověď byla, že ona a celá mladší generace, která od dětství žije v Řecku, jsou s Řeky plně asimilovaní, mají s nimi dobré vztahy a myslí si o nich jen pozitivní věci. Starší generace, jako její rodiče, kteří do Řecka imigrovali jako dospělí a Řekové se k nim nechovali nijak hezky, už tak pozitivní smýšlení o Řecích nemají.

2. Jak na albánské emigranty pohlížejí lidé žijící v Albánii? (Externí pohled.)

Respondent: Ermal, 27 let

Druhý respondent Ermal, který pracuje v Tiraně, ve státní správě, nám poskytl svůj pohled na Albánce, žijící v Řecku. Ermal nám řekl, že se emigrantům, kteří utekli do Řecka za prací nediví, ale sám by to asi neudělal. Dále říkal, že v Tiraně, kde on žije a pracuje, je lepší příležitost sehnat práci, než někde ve vesnici v horách, proto se po roce 1990 začalo hodně lidí stěhovat právě do Tirany, za lepšími pracovními podmínkami, stejně jako hodně lidí uteklo za hranice Albánie. V Řecku tou dobou bylo více práce a byla lépe placená, proto to nalákalo tolik lidí. Díky současné ekonomické situaci v Řecku se Ermal domnívá, že mnoho Albánců se vrátí zpět do Albánie. Ermal myslí, že tato generace, která emigrovala do Řecka, přibližně před 20 léty, měla mnohem lepší podmínky a snáze se sžila s řeckým obyvatelstvem, než generace lidí před nimi, kteří uprchli po druhé světové válce. Říká, že vztahy mezi Řeky a Albánci byly vždy na hraně, ale poslední dobou to směřuje k lepšímu.

3. Jak Řekové vnímají Albánce? (Pohled majority na minoritu.)

Respondent: Tasos, 28 let

Třetím respondentem byl 28 letý Tasos. Tasos se narodil v Řecku na ostrově Corfu a dodnes tam i žije. Na ostrově Corfu žije přibližně 120 tisíc lidí, z toho je asi 20 tisíc Albánců. Kontakt na Tasose jsme dostali od naší první respondentky Fabi. Tasos je zaměstnancem jedné místní pizzerie, rozváží pizzu a občas pomáhá v kuchyni. Rozhovor probíhal po Facebooku. Tasose jsme stručně zasvětili do tématu naší práce a zeptali se ho, zda by nám mohl říci svůj názor a své zkušenosti s místními Albánci. Bylo nám řečeno, že konkrétně na ostrově Corfu, nejsou místní Albánci nijak v oblibě. Je na ně nahlíženo stále jako na přistěhovalce, i když první generace zde žije více než 20 let. Hlavním důvodem, proč jsou tak neoblíbeni, je to, že se místní domnívají, že jim Albánci berou práci. V běžném životě, ale s nimi prý není žádný problém. Albánci drží při sobě a tak i ve městech, či ve vesnicích žijí blízko sebe a tvoří tak malé albánské čtvrti. Většina z nich mluví plynně řecky a nemá problém se asimilovat. V celkovém pohledu nejsou s Albánci žádné větší problémy a Tasos říká, že radši bude žít ve městě s albánskou komunitou, nežli s tureckou.

4. Jak se Albánci cítí v Řecku? (Pohled minority na majoritu.)

Respondent: Dritan, 22 let

Dritan je dvaadvacetiletý mladík, který se narodil v Albánii. Když mu byly čtyři roky, jeho rodina včetně dvou bratrů, imigrovala do Řecka. K důvodu odchodu mi řekl pouze to, že dříve byla pro jeho rodinu velice složitá doba. On osobně si Albánii nepamatuje, avšak v budoucnu jí určitě touží navštívit. Pokud však padla řeč na jeho budoucí život v Albánii, řekl, že se cítí doma v Řecku a že k Albánii nemá žádné pouto. Přispívá k tomu také to, že jeho rodina neudržuje žádné vztahy se zbytkem rodiny v Albánii. On sám ji prozatím nenavštívil a nepociťuje žádný stesk. V otázce ohledně náboženství stručně uvedl, že on i jeho rodina jsou křesťané. Otázku jsme více rozvinuli a chtěli jsem vědět, co je dle jeho názoru nejvíce rozšířené náboženství mezi Albánci žijícími v Řecku. Dostalo se mi odpovědi, že ortodoxní křesťanství. Mnoho Albánců prý nerado poutá pozornost a občas se i stává, že kvůli islámu mají albánské děti problémy ve škole. Při hovorech o jeho rodině hrdě uvedl, že jeho starší bratr je čerstvě ženatý, jeho manželka je dívka původně albánského původu, poznali se zde a také zde plánují strávit zbytek života. On sám mi uvedl, že přítelkyni nemá, přesto však měl delší vztah s řeckou dívkou. Jako překážku v jejich vztahu neviděl jejich rozdílnou národnost, přesto však uváděl menší problémy s rodiči bývalé přítelkyně, zvláště z otcovy strany. Tvrdí také, že albánsko – řecké páry nejsou nijak zvláštní, přesto však má pocit, že Řekyně upřednostňují řecké muže. Na mou další otázku ohledně jazyka, který používá, když se baví doma s rodinou, mi uvedl albánštinu. Jeho otec doma netoleruje jiný jazyk. Dirtan si také myslí, že většina komunit a rodin, původem albánských, doma používá převážně tento jazyk.

5. Jaký je pohled Albánců na Řeky? (Pohled minority na majoritu.)

Respondent: Giannis, 26 let

Giannis je dvacetišestiletý, velmi sebevědomý mladík. Hrdě se hlásí ke své národnosti, přestože žije v Řecku dvacet let. Během hovoru mi hrdě ukazoval viditelné tetování na jeho paži, kde je napsané staré albánské rčení. Dále se mi chlubí, že má za oknem vlajku Albánie a další má jako úvodní obrázek na svém mobilním telefonu. Na mou otázku zda, se cítí být Řekem či Albáncem, odpověděl, že obojí. Je ortodoxní křesťan. Na svou rodnou zem je velmi hrdý a tvrdí, že se situace v Albánii velmi zlepšuje oproti minulosti. Uvedl také, že v Albánii se snaží trávit každou volnou chvíli, kterou má, pokud mu to finanční situace dovoluje. V Albánii zůstala značná část jeho rodiny, stěhoval se do Řecka pouze s matkou, a kontakt s rodinou se snaží udržet. Pravidelně se vrací hlavně koncem listopadu, kdy jsou v Albánii dva velké svátky, při kterých se sejde celá rodina. Když se náš hovor dostal k jeho pohledu na Řeky, uvedl, že to není jednoduché. Častokrát mu Řekové pomohli a mnohokrát ho také podrazili. Říkal, že to není pouze o tom, že Řekové často negativně nahlížejí na Albánce, ale i opačně. Většina albánských občanů prý bere Řeky jako namyšlené a povrchní lidi. Říkal také, že mají speciální albánský výraz pro Řeky, který prý nechce uvádět, jelikož není moc slušný a ani není možné jej správně přeložit. Po této informaci se dlouze a bez přestání smál. Vzápětí však dodal, že situace není zdaleka tak hrozná, jak se může zdát. Pokud prý spolu mají Řekové a Albánci pracovat, není to problém. Respektují se a nesnaží se vyvolávat konflikty. Jeho osobní názor je takový, že je Řekové berou jako méněcenné. Také však dodal, že občas má pocit, že Řekové takto nahlížejí na jakoukoliv jinou národnost, než je jejich vlastní.

6. Jaké jsou obecně vztahy mezi Albánci a Řeky? (Pohled majority na minoritu.)

Respondentka: Adriane, 20 let

Poslední respondentkou je dvacetiletá dívka, narozená v Řecku, od svých sedmnácti let žijící v České republice. Adriane má mnoho kamarádů mezi Albánci. Sděluje mi, že sama nikdy větší problém neměla, ale že je obecně známo, že tyto vztahy jsou stále napjaté. Situace už však zdaleka není tak špatná jako dříve. Albánské děti na základních školách vnímá často jako méně disciplinované, velmi hlučné a neukázněné. Řečtinu většinou umí od dětství a ve škole ji používají i ke komunikaci mezi sebou. Na otázku ohledně vztahů mezi majoritou a minoritou mi uvádí, že Řekové z Albánců nejsou nadšení. Celou situaci přirovnává k České republice a ke vztahům místních občanů s občany romského původu. Poté se opravuje, že situace je však rozdílná, že dle jejího pohledu na věc, Albánci touží po zaměstnání a většinou jsou prý velmi pracovití. Nezná však nikoho, kdo by byl albánského původu a byl by třeba doktor, učitel či právník. Říká, že většinou jsou na pracovních pozicích jako dělník, prodavač atd. Vypráví, že se také mnohdy setkala se staršími Albánci, kteří vůbec neumějí řecky. Popisuje, jak je vtipné, že pokud potřebují něco vyřídit, vodí s sebou své vnuky, aby jim pomáhali s komunikací. Na mou otázku, zda jsou v Řecku speciální tiskoviny, noviny atd. psané v albánském jazyce, mi odpovídá, že vše je pouze řecky. Na další mou otázku, zda je možná i speciální výuka v albánštině, mi také odpovídá, že ne, pouze Řecky. Vlastně mi celkově uvedla, že si nemyslí, že by měla albánská menšina nějaká zvláštní privilegia.

Rozhovor - Albánci v Turecku

Respondenta, který nám poskytl pohled albánské minority v Turecku, jsme sehnali pomocí mého kamaráda Albánce, žijícího ve Velké Británii, který nám poslal kontakt přes Facebook. Jméno respondenta je Erhan, je mu 33 let a žije v Istanbulu. Erhan se narodil v Istanbulu albánským rodičům, kteří sem imigrovali se svými rodiči z Řecka v 50. letech 20. století Erhanovi prarodiče emigrovali z Albánie do Řecka na přelomu 19. a 20. století. Hlavním důvodem emigrace do Turecka bylo náboženství, Erhan i jeho rodina jsou muslimové. Na otázku, jakým jazykem mluví, nám odpověděl, že albánsky i turecky. Jeho rodiče také mluví převážně albánsky i turecky, protože do Turecka přišli poměrně v nízkém věku, a tak pro ně nebyl ještě takový problém se naučit nový jazyk. Ptali jsme se ho, zda poslouchá například nějakou hudbu, která je typická pro Cham Albánce. Erhan nám říkal, že on sám tuto hudbu neposlouchá, ale jeho otec si jí občas pustí. Mladší generace už jí však moc nezná. Erhan chodil do místní školky i školy a od dětství se tedy učil turecky, doma s rodiči a prarodiči zase mluví jen albánsky, takže ani jeden jazyk pro něho není problém. Sám sebe považuje za Turka, ale je hrdý na své albánské kořeny. Erhan pracuje jako asistent prodeje v jedné soukromé firmě, kde většina zaměstnanců jsou Turci. Na otázku, Zda na pracovišti vládne vůči němu nějaká nevraživost kvůli jeho původu, odpovídá, že nic takového nikdy nezaznamenal. Že cizí lidé na něm jeho albánské kořeny ani nepoznají a přátelům to nijak nevadí. Když byl malý, tak ve škole prý občas zažil drobné posměšky od některých spolužáků, ale to spíše bylo takové hecování, než něco zlého. Na otázku zda má k Albánii nějaké vazby, odpověděl, že skoro vůbec. Že tam zůstala jen vzdálená část rodiny, kterou ani nezná. Dodává však, že by chtěl Albánii určitě navštívit a strávit tam nějaký čas, aby právě poznal své příbuzné a pravou albánskou kulturu. Následovala otázka, zda v Istanbulu zná nějakou albánskou komunitu a je s ní v kontaktu. Odpověděl, že ví o nějakých komunitách a čtvrtích, které jsou převážně albánské, ale že on a jeho rodina žijí v části města, která je převážně turecká, tudíž moc tyto albánské komunity nezná. Další otázka se týkala specifického oblečení Cham Albánců. Erhan odpověděl, že žádné odlišné oblečení nenosí. Do práce chodí ve společenském obleku – sako, košile, kravata. Ve volném čase nosí normální civilní oblečení, stejné jako na západě. Jediná výjimka jsou muslimské svátky, na které se nosí tradiční muslimské oblečení. Na poslední otázku, jak on vnímá pohled Turků na albánskou minoritu, říká, že mezi nimi není žádný větší problém, obě národnosti spojuje společné náboženství, takže si nedělají žádné problémy a naschvály. Dále říká, že turecká vláda celkem podporuje albánskou národní identitu a že i podporuje různé spolky a asociace, které se právě tuto identitu různými cestami snaží udržet.

Počet shlédnutí: 136