Všestranný vědec Aristoteles se narodil v makedonském městě Stageira roku 384 před n.l. Jeho otec Níkomachos byl lékařem na dvoře makedonského krále Filipa II. Jako sedmnáctiletý vstoupil Aristoteles do Platónovy školy Akadémia, v níž setrval až do Platónovy smrti v letech 347/8 před n.l. Po odchodu Akadémie začal vyučovat v maloasijském Assu a v Mytiléně na Lesbu. Někdy na přelomu let 343 a 342 před n.l. si Filip povolal Aristotela zpět na svůj dvůr, aby zde vedl výchovu prince Alexandra. Tento svůj úkol dokonal se vstupem Alexandra na trůn roku 336 před n.l. a odebral se do Athén.

Asi v roce 335 před n.l. založil v Athénách Aristoteles vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion nebo také škola peripatetická (vychází to z názvu krytého sloupořadí - peripatos - kde se žáci učili nebo slova peripatein = procházet se, neboť Aristoteles se údajně se svými žáky při výuce procházel). Svým zaměřením se škola celkem dost lišila od Platónovy Akadémie. Lykeion se stalo vědeckým střediskem a to především díky badatelskému a učitelskému úsilí Aristotela. Na svou dobu byla zajímavé hlavně tím, že byla vybavena kvalitní knihovnou a využívala také učebními pomůckami, např. preparáty rostlin a živočichů. V Lykeiu strávil Aristoteles zbytek života. Během 13 let, které strávil v Athénách vznikla naprostá většina jeho spisů, často spíše poznámkového charakteru. Život velkého muže skončil velmi špatně. Po smrti Alexandra Velikého ho obvinili z bezbožnosti a uználi vinným. Vedení školy odevzdal svému žákovi Theofrastovi a odešel do vyhnanství do Chalkidy na Euboiu. Zde také v roce 322 před n.l. umírá.

Aristotelův přínos pro vědy i filosofii je obrovský a dodnes velmi dobře patrný. Za jeho patrně největší skutek je považováno vytvoření formální logiky, kterou pokládal za předpoklad vědecké a filosofické činnosti. Díky Aristotelovi přišly na svět také první zákony logiky a popis logických kategorií. Vypracoval též učení o dělení pojmů, soudu, úsudku, definici a generalizaci.

Jádrem Aristotelovy filosofie je jeho nauka o jsoucnu, která vzniklá přetvořením Platónovy teorie idejí. Aristoteles tuto teorii nejdříve silně kritizoval a pak ji přetvořil. Liší se od Platónovy popřením existence idejí odloučených od vnímatelných věcí. Ke vzniku konkrétních věcí je podle Aristotela třeba látka, tvar, účel a hybná příčina (za nejvyšší hybnou příčinu považuje Aristoteles boha). Tento dokonalý základní hybatel je také podmínkou správného řádu ve světě. Prvotní hybatel vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje (je totiž absolutní dokonalost, což se s jakýmkoliv pohybem ve filozofii neshoduje).

Aristotelův názor na vesmír měl obrovský vliv na myšlení lidí. Převzal ho od něj Claudius Ptolemaios a geocentrický (Země je středem všeho) systém se pak stal uznávaným až do konce středověku. Aristoteles dále dělí vesmír na pozemskou část, která sahá k Měsíci, kde vše vzniká i zaniká, a oblast nad Měsícem, kde je svět nebeských těles vybudovaný z pátého živlu - éteru. Slunce, Měsíc, planety i stálice jsou umístěny ve sférách (těch má být celkem 56 včetně těch, kterými si Aristoteles pomáhal při vysvětlování odchylek planet od kruhových drah) a obíhají kolem Země na stejných kruhových drahách.

Velký důraz věnoval Aristoteles také zkoumání živé hmoty - stal se dokonce zakladatelem několika vědních disciplín. Při výkladu organické přírody důsledně dodržoval teorii o tvaru a látce. U živého organismu je podle něj tělo látkou a duše tvarem. Pro růst rostliny nebo živočicha má mít hlavní význam duše. Aristoteles se mylně domníval, že nižší živočichové vznikají samoplozením, a to tak, že životoplodná látka působí na bahno, tlející materiál atd. Aristoteles prozkoumal na 500 živočichů, klasifikoval je (chybně) a zkoumal také orgány živočichů. Zde se dopouštěl těžkých chyb, když za centrum myšlení považoval srdce, zatímco mozek jen za ochlazovací orgán pro krev, ale i pře četné omyly je jeho práce úctyhodná. Jako první využil Aristoteles výhod skupinové práce. citováno(25.08.2004 - Pavel Kadeřávek, Jiří Chlubný, Lenka Svobodová, zdroj http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1304)

Aristotelův pohled na antropologii, politiku a etiku:

Člověk – Svými tělesnými funkcemi a nižšími duševními činnostmi se člověk řadí k ostatním živým bytostem. Ale i tyto funkce jsou přizpůsobeny jeho vyššímu určení. Ruce, orgány řeči, vzpřímená chůze, velikost mozku k tomu poukazují. Aristoteles důvěřuje smyslovému vnímání. Jednotlivé smysly nás zpravují vždy jen o vlastnostech věcí, ke kterým se speciálně vztahují: oko o barvách, ucho o zvucích atd.

Zdatnost (ctnost) – Aristoteles nepochybuje o tom, že pro člověka je nejvyšším dobrem blaženost. Dokonalost každého živočicha spočívá v dokonalém rozvinutí činnosti, která je mu vlastní.

Stát – Aristoteles podává jak kritiku stávajících a možných ústav, tak i popis ideálního státu. Ústavy rozlišuje tradičním způsobem podle počtu vládnoucích: Monarchie je vláda jednotlivce, aristokracie vláda několika. Jejich zvrhlými protějšky jsou tyranie, oligarchie a demokracie. Nauku o ideálním státě Aristoteles nedokončil. Otroctví se mu jevilo jako dané od přírody, tak jako všem jeho krajanům. Manželství, rodinu a obec hodnotí velmi vysoko. citováno(http://www.referaty10.com/referat/Zivotopisy/1/tema-1-14-Zivotopisy.php)

Etice se nelze podle Aristotela učit jako geometrickým poučkám. Kdo se jako dítě nenaučil, co to znamená být dobrý nebo špatný, nenaučí se to na žádných přednáškách z etiky. Aristoteles rozlišuje teoretické, poetické (ve smyslu tvůrčí) a praktické disciplíny. První se věnuje poznávání nezměnitelné skutečnosti, další dvě slouží metodickému působení na změnitelnou část skutečnosti. Tvořivé disciplíny působí na realitu a dávají „návody“ na vznik určitých „produktů“ (podobně lékařství vede k nastolení zdraví); praktické disciplíny jsou spjaty s jednáním (praxeis) a se změnami skutečnosti. Nezaměřují se však na vznik samostatných produktů, ale na zdařilé jednání samotné. Etikou označuje Aristotelés tu část praktické filozofie, která se zabývá otázkami dobrého života jednotlivce a pojmem a získáním ctností. citováno(http://www.czreferaty.cz/seminarni-prace/filozofie/aristoteles-a-etika/)

Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy i poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili do arabštiny a poskytli je tak arabským islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak (v latinských překladech) stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy Aristotelových spisů nejčastěji uvádějí latinsky. Soubor aristotelských spisů je tradičně uspořádán, patrně už od antiky, do několika tematických oddílů. Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského z 1. stol. př. n. l., člení korpus Aristotelových spisů na logické (Organon): Kategorie, O vyjadřování (nebo O interpretaci), První a Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech; přírodovědecké: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů, přičemž u poloviny z nich se o jeho autorství pochybuje, Metafysiku, etické a politické: Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy, rétoriku a poetiku. Mimo tradiční korpus je Athénská ústava, nalezená až v 19. století. citováno(http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotel%C3%A9s)

Kniha první V kapitole 1. Aristotelés vysvětluje, proč je dobré zkoumat duši (znalost duše přispívá k poznání pravdy) a na co všechno se při zkoumání zaměří (podstata duše a její vlastnosti). Vymezení předmětu zkoumání ještě upřesňuje. Poznání duše srovnává často s matematikou, neboť ta také zkoumá nekonkrétní jevy, na druhou stranu tvrdí, že se duší musí zabývat i přírodovědec, protože duše je nedílnou součástí živých bytostí. V první kapitole tedy Aristoteles vymezil předmět, a v ostatních kapitolách první knihy se zabývá názory svých předchůdců. Ve druhé kapitole uvádí myšlenky atomistů (duše je z kulatých atomů a udržuje se v člověku dýcháním), pýthagorovců, Anaxagory (ten nejasně odděluje myslícího ducha a duši) a Empedokla (složení duše z prvků – srovnává s názory Platóna v Tímaiovi). Po základním výčtu jejich názory dále rozvádí a srovnává; nakonec vše shrnuje: nikdo neprohlásil, že duší je země a všichni určují podstatu duše třemi znaky: pohybem, pociťováním a netělesností; ti, kteří uznávají jedno jsoucno, pokládají za jedno i duši, ti kdo uznávají více počátků, považují i duši za mnohost. Pouze Anaxagorás viděl duši jinak než ostatní – říkal, že duch nemá nic společného s ničím jiným. Ve třetí kapitole O pohybu duše říká, že existují dva typy pohybu, tzn. něco se může pohybovat samo od sebe nebo pohyb může být způsoben něčím jiným. Rozlišuje pak čtyři druhy pohybu: změnu místa, změnu vlastností, ubývání a přibývání, a zkoumá, kterým z nich se pohybuje duše. Hledá také způsob, jak duše pohybuje tělem, a dochází k názoru, že se tak děje vůlí a myšlením. V závěru kapitoly poukazuje na to, že mnozí filosofové spojují duši s tělem, aniž by přitom zkoumali, jak spolu souvisejí. Aristotelés pak dodává, že jedno musí být činné a druhé trpné, jedno pohybováno a druhé pohybující. Chybou je podle něj i zkoumat duši odděleně od těla a myslet si, že duše může vejít do jakéhokoli těla (kritika pýthagorovců), protože podoba těla souvisí s podobou duše. Ve čtvrté kapitole Aristotelés vyvrací názory, že by duše mohla být harmonií nebo číslem: vlastností harmonie není hybná síla. O harmonii by se podle něj mělo mluvit ve dvou souvislostech, za prvé v případě sladění součástí v dokonalý celek, který nepřijme nic jiného (např. lidské tělo), za druhé jako o poměru smíchaných částí. Žádný z těchto případů se ale nehodí pro duši. Aristotelés v tomto místě také naráží na Empedokla, který duši vnímal jako směs. Nejméně rozumný je dle Aristotela názor, že duše je číslo samo sebe pohybující. Pátá (poslední) kapitola první knihy řeší vysvětlování duše z prvků. Aristotelés zde popírá Empedoklův názor, že vnímání se děje stykem podobného s podobným: každý prvek by tak sice poznal sám sebe ve vnímané věci, jak by potom ale člověk poznal celek? Dále Aristotelés zkoumá, zda duše tvoří celek nebo zda je dělitelná. Aristotelés v závěru hledá, co by duši spojovalo, kdyby byla dělitelná, a dochází k tomu, že ne tělo spojuje duši, ale duše že spojuje tělo. Dokazuje to tím, že se tělo, jakmile ho opustí duše, rozpadne. I v tomto názoru si protiřečí a nakonec dochází k závěru, že počáteční duše je společná rostlinám i zvířatům (uvádí příklad podobnosti rostlin a některých druhů hmyzu).

Kniha druhá V první kapitole se znovu pokouší vymezit pojem duše. Aplikuje zde základní principy své filosofie: vysvětluje význam pojmů látky a tvaru, možnosti a skutečnosti, a pak říká, že duše je první skutečností přírodního těla, a tuto definici později potvrzuje, ještě více zobecňuje a vysvětluje na přikladu oka: „kdyby oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak“. V druhé kapitole tvrdí, že „oduševněná bytost se liší od neoduševněné životem“ a že základním smyslem je hmat. Pak odlišuje čtyři mohutnosti (oblasti, části?) duše: vyživování, vnímání, myšlení a pohyb, a zabývá se tím, zda jsou oddělitelné. Připomíná, že duše je skutečností těla, neexistuje bez těla a není ani hmotným tělesem, a z toho vyvozuje, že duše je vlastně tvarem těla, tedy toho, co má schopnost být živou bytostí. Třetí kapitola se zabývá pořadím částí duše, které uvedl už v první knize, a v dalších kapitolách tyto části Aristotelés podrobněji zkoumá. Čtvrtá kapitola se zabývá duší vyživovací, která je základní součástí všech živých tvorů. Do kompetencí této duše spadá nejen výživa, ale i rozmnožování, což jsou základní předpoklady pro udržení života. Všechny smrtelné živé bytosti jsou tak účastny věčnosti, protože samy sice umírají, ale jejich druh trvá. Duše je příčinou a počátkem živého těla, tzn. je příčinou pohybu, účelem a je i příčinou jako podstata. Pak uvádí několik odlišných názorů předchůdců na výživu a růst, některé vyvrací, jiné uznává za pravdivé. V závěru kapitoly připomíná, že vyživovací duše je tou „základní“, na níž závisí samotná existence jedince i druhu. Zbytek druhé knihy je věnován zkoumání duše pociťovací. V páté kapitole je obecně vymezen předmět zkoumání, tj. vnímání a pociťování. Aristotelés vnímání charakterizuje jako určitý „druh změny vlastnosti“ v tom smyslu, že „to, co je schopné vnímati … jest v možnosti takové, jaké jest již v skutečnosti to, co je předmětem vnímání. A tak dokud je v stavu trpění, není mu podobné, ale jakmile zakusilo jejich působení, zpodobňuje se mu a jest takové jako on.“ . Předmětem vnímání jsou jednotliviny, kdežto předmětem vědění obecniny. Šestá kapitola systematizuje předměty vnímání do tří skupin. Předměty prvních dvou skupin vnímáme samy o sobě, u třetí to činíme mimochodem. První dvě skupiny obsahují předměty zvláštní a předměty společné všem smyslům (pohyb, klid, číslo, tvar, velikost). Nahodile se postřehuje jen to, co přímo na smysl nepůsobí, tj. když o něčem, co přímo nevidíme, prohlásíme, že je to bílé. Kapitoly 7. – 11. se zabývají jednotlivými smysly. Sedmá kapitola řeší zrak. Definuje, co je to světlo a odpovídá na otázku, proč je barvy možné vidět jen ve světle. Tento poznatek v závěru zobecňuje na sluch a čich: „žádný jejich předmět nepůsobí vjem tím, že se bezprostředně dotýká čidla, nýbrž předměty zvuku a zápachu pohybují prostředím a toto pohybuje oběma čidly.“. Stejně tak u světla barva pohybuje průhledným (např. vzduchem), který pak uvádí do pohybu čidlo. Osmá kapitola je věnována zvuku a sluchu, vysvětluje, jak zvuk vzniká a jak se ke sluchu přenáší. Hlas je podle něj uvědomělým a regulovaným nárazem vzduchu na průdušnici. Devátá kapitola se zabývá čichem. Hned v úvodu Aristotelés upozorňuje na to, že lidský čich není tak vyvinutý jako čich u některých zvířat, ale že chuť má člověk jemnější, a srovnává ji s čichem a hmatem. Chuti se věnuje následující, desátá, kapitola. Dokazuje, že předpokladem chuti je vlhko, stejně jako sucho je předpokladem čichu. Jedenáctá kapitola se týká hmatu. Hmat se od ostatních smyslů liší tím, že účinky hmatného na nás pociťujeme ne skrze prostředí, jako třeba u zraku, ale spolu s prostředím, že se věcí dotýkáme přes jakýsi obal (prostředí), v němž spočíváme. Není také jasně, zda hmat je jediným smyslem, nebo zda sestává z více smyslů, protože může pociťovat mnoho různých předmětů, např. studené a teplé, tvrdé a měkké, mokré a suché atp. Ve dvanácté kapitole shrnuje autor podstatu smyslového vnímání pomocí vlastních pojmů. Smysl je schopen přijímat tvary bez látky – přijímá pouze její vlastnosti, ale ne látku samotnou. „Na tělesa nepůsobí ani světlo nebo tma, ani zvuk, ani zápachy, nýbrž působí to, v čem tyto vlastnosti jsou.“ Předmětem vnímání se stanou tělesa či prostředí, která podlehnou určitému účinku, např. předmětem čichu se stane vzduch, který podlehne zápachu, ne zápach samotný.

Kniha třetí V úvodu knihy (v první a druhé kapitole) se Aristotelés zabývá smysly obecně, zkoumá předpoklady vnímání, složení smyslů z prvků a počet smyslů, jímž se podrobněji zabývá v průběhu druhé kapitoly. Na smysly aplikuje činnost a trpnost, možnost a skutečnost, a tak vysvětluje, proč a jak vnímáme: „neboť jako činnost a trpnost jest v trpném a nikoli v činném, tak také skutečnost neboli skutečná činnost vnímaného podnětu jest ve vnímavosti.“. Druhá kapitola také přesněji vymezuje, v čem smyslové vnímání spočívá. Je to vlastně vytváření obrazů v mozku činností smyslů – zřením něčeho. Touto „obrazivostí“ se Aristotelés zabývá dále (3. kapitola). V kapitole o obrazivosti Aristotelés objasňuje rozdíl mezi vnímáním a myšlením, a obrazivost včleňuje někam mezi ně. Říká, že vjem je (vzhledem k vnímajícímu subjektu) vždy pravdivý, ale představa může být i mylná. To dokládá na příkladu Slunce: představujeme si jej malé jako dlaň, i když víme, že ve skutečnosti je větší než země. Rozumu se Aristotelés věnuje v následující kapitole, kde vytýká rozdíl mezi rozumem a smyslovým vnímáním – smysl nedokáže „pracovat“, tedy vnímat, po silných vjemech, ale rozum po náročném uvažování další práce schopen je, a jde mu to díky tomu i snadněji. Když rozum myslí, přijímá tvary myšlených předmětů, pokud zrovna nemyslí, má tyto tvary v možnosti. I rozum sám se může státá předmětem myšlení. Ve čtvrté a páté kapitole se autor věnuje dvěma částem rozumu: tu, která se vším stává, označuje jako rozum trpný, a aktivní, působící část, rozumem činným. Šestá kapitola se zabývá myšlením jakožto činností rozumu. Myšlení pokládá Aristotelés za sjednocující princip a říká, že právě při vytváření vazeb mezi pojmy se může mýlit (nikoli při myšlení jednoduchých pojmů). To srovnává s Empedoklovou teorií vzniku živých tvorů. Sedmá kapitola se zabývá tím, jak myšlení probíhá a co se při něm děje. Duše myslí pomocí představ, libost a nelibost je výrazem „činnosti, kterou projevuje vnímavé ústředí vzhledem k dobru nebo zlu jako takovému“. Osmá kapitola shrnuje poznatky o duši, rozumu a myšlení: duše je nástrojem pro uchopení vjemů. Na konci kapitoly pokládá Aristotelés zajímavou otázku, čím se liší počáteční obsahy myšlení od představ, a odpovídá si, že nejsou představami a nejsou ani bez představ. V deváté kapitole zkoumá, kolik částí duše má a která z jejích částí zapříčiňuje pohyb jedince. Dělení duše na část rozumovou a nerozumovou pokládá za zjednodušené, ale i přesto se ho později drží. Stručně o jednotlivých částech pojednává a dochází k názoru, že pohyb může být nejvíce ovlivněn buď žádostí, nebo rozumem – nevylučuje tedy ani rozumnou, ani nerozumnou část duše. V desáté kapitole přichází k závěru, že žádostivost je to podstatné, co způsobuje pohyb. To dosvědčuje srovnáním praktického rozumu a žádostivosti: oba směřují k určitému účelu, nicméně směřuje-li k účelu rozum, činí tak prostřednictvím žádostivosti. Žádostivost však není možná bez představivosti – aby bytost mohla k něčemu směřovat, musí si to umět představit. V jedenácté kapitole se zabývá tím, zda je nutné, aby bytosti pohybované žádostivostí měly i obrazivost. Zde Aristotelés odlišuje obrazivost rozumovou, která je vlastní jen člověku, a smyslovou, kterou mají i ostatní živočichové. Součástí žádosti není rozumové poznání, které je samo o sobě v klidu, ale žádostivost je může ovlivnit i „trumfnout“ (i rozumná bytost se může řídit žádostivostí). Jedenáctá kapitola znovu řeší pořadí smyslů. Vyživovací duši mají všechny živé organismy, pociťovací jen ty, které se pohybují po zemi (pokud by tyto bytosti nic nepociťovaly, nemohly by přežít). Rozum má, jak již bylo řečeno, jen člověk, ale o něm se Aristotelés zde již nezmiňuje a věnuje se nejdůležitějšímu ze smyslů, tedy hmatu, a funkcí ostatních smyslů. Pro přežití je nejnutnější hmat a chuť, která je druhem hmatu, protože vyživuje veškeré hmatové ústrojí (ale nejen hmatové). Důležitost hmatu pro život podtrhuje v závěru třetí knihy: „nadbytek hmatných předmětů, jako tepla, chladna nebo tvrdosti, jest pro živočich záhubný. Neboť nadbytek každého smyslového předmětu ničí čidlo, proto i nadbytek hmatného hmat, který podmiňuje život“. V této kapitole také Aristotelés dochází k zajímavému paradoxu: říká, že hmat se předmětů dotýká sám sebou, kdežto ještě ve druhé knize tvrdil, že se jich dotýká přes prostředí. Hmat však v sobě obsahuje všechny prvky, tedy i vodu nebo vzduch, z nichž se skládá prostředí, a proto je možné uvést tyto dvě zdánlivě protichůdné myšlenky do souladu. citováno (http://slechtova-lucia.wgz.cz/rubriky/filosofie/aristoteles-a-jeho-spis-o-dusi)

Jak už název vypovídá, Aristoteles v této knize rozebírá duši. Je to typické Aristotelovo dílo, promítá jak své názory, tak názory svých předchůdců, ty pak na základě různých okolností podporuje či zavrhuje, a rozebírá do sebemenších detailů. Ve třech knihách odborně posuzuje všechny části duše, dokonce i její pohyb.

Aristotelés svým spisem O duši jako první systematizoval dobové psychologické poznatky. Psychologie se okrajově dotýkají i jeho ostatní spisy, obzvláště Etika Níkomachova. Aristotelés připisuje duševní život i rostlinám a zvířatům, a aby jej bylo možné odlišit od člověka, jmenuje Aristotelés tři jakési typy duší: duši rozmnožovací a vyživovací (rostliny), duši pociťovací neboli vnímavou (zvířata) a duši myslící (člověk). Tvor na vyšším stupni vývoje má i duši z nižšího stupně a k ní i duši ze stupně vlastního. Člověk je bytost s duší a tělem, a protože má rozum, nachází se na rozhraní mezi světem hmotným a duchovním.

Aristotelovi chybí strhující výmluvnost jako Platónova. Hodnotu logiky Aristoteles patrně přecenil. Přírodovědecké spisy obsahují mnoho omylů, např. v astronomii. Je třeba říci, že Aristoteles se ve většině oblastí pohyboval na zcela panenské půdě a že prostředky pozorování, které měl k dispozici, byly z dnešního hlediska nedostačující. Také nepříznivé společenské podmínky dávají nakonec Aristotelovým výkonům tím více vyniknout. Shromáždil nepřeberné množství faktů. Staletí z něho čerpaly vědy, žila z něho celá středověká filosofie. citováno(http://www.referaty10.com/referat/Zivotopisy/1/tema-1-14-Zivotopisy.php)

Aristotelés: O duši II, Rezek, Praha 1995

http://www.referaty10.com/referat/Zivotopisy/1/tema-1-14-Zivotopisy.php

http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotel%C3%A9s

http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1304

Počet shlédnutí: 140