Bela Crkva

Bela Crkva (srbsky: Bela Crkva či Бела Црква, rumunsky: Biserica Albă, německy: Weißkirchen, maďarsky: Fehértemplom) je název města a opštiny v Jihobanátském okruhu v srbské autonomní oblasti Vojvodina. Název města v srbštině znamená bílý kostel. Město Bela Crkva má 10 638 obyvatel, počet obyvatel opštiny je 20 275 obyvatel.

Sídla na území opštiny

Opštinu Bela Crkva tvoří jak samotné město Bela Crkva, tak následujících 13 vesnic:

• Banatska Palanka
• Banatska Subotica
• Vračev Gaj
• Grebenac
• Dobričevo
• Dupljaja
• Jasenovo
• Kajtasovo
• Kaluđerovo
• Kruščica
• Kusić
• Crvena Crkva
• Češko Selo

Etnické složení

Etnické složení opštiny Bela Crkva v roce 2002 bylo následující:

• Srbové (76,85%)
• Rumuni (5,4%)
• Češi (3,99%)
• Cikáni (3,03%)
• Maďaři (2,25%)
• Jugoslávci (1,38%)

Internetové stránky obce - http://www.belacrkva.info/

zdroj: Wikipedie

• První písemné zmínky o obci:

Historie obce

Když pomineme archaické vykopávky z doby kamenné, bronzové a železné, tak první zmínky z oblasti kde je nyní Bela Crkva situována pocházejí z 16. století.

V 16. století se na území dnešní Bely crkvy nacházela malá osada s názvem Alba Edesia, která byla roku 1552 zcela zničena tureckými nájezdy. Jelikož oblast byla velice úrodná a přitažlivá pro osídlování, začali sem v 18. století přicházet němečtí kolonisté. Roku 1717 zde založili novou osadu, kterou pojmenovali Weisskirchen (tento název se u starší generace používá dodnes). Byli to obyvatelé z nejchudších a nejzalidněnějších německých států, kteří měli tuto oblast hospodářsky povznést. Osídlování této úrodné oblasti je nevyhnutelně spojené s tzv. Bánátskou vojenskou hranicí. Tento pás táhnoucí se od Pančeva do Oršavy přilákal mnoho kolonistů. „Hraničářům“, kteří vojenskou hranici hlídali před tureckými nájezdy, bylo přislíbeno zbavení práce výměnou za práci „vojenskou“. Ze začátku dostávali také místa pro své budoucí domky a vybavení do začátku hospodaření.(1) V dalších migračních vlnách, především v 19. století, kdy počet kolonistů do oblasti stoupal, nebyli sliby dodrženy. Většina příchozích ani netušila, že si bude muset bujné lesy vykácet sama. Slova Barušky Hánové z Kruščice historii jen podtrhují: „V Rumunsku museli vykácet lesy, kde čtyři muži ani strom nemohli obejmout, ba někteří ani sekyru neuměli uchopit“.

V polovině 18. století se začali z okolních vesnic stěhovat také Srbové. Po válce, která zde panovala v letech 1788 – 1790 sem přišli Rumuni a v 19. století zde začínají přicházet rovněž Maďaři. Kolem roku 1900 měla Bela Crkva přes 11 tisíc obyvatel, z nichž více jak polovinu tvořili Němci.(2) V menšině zde žili Srbové, Rumuni, Maďaři, Češi a Chorvati. Po druhé světové válce se mince obrátila, když byli Němci vyhnáni ruskými vojsky. Příslušníky německého národa bychom zde již stěží našli. Dokazuje to i mimo jiné zchátralost německých náhrobků na místním hřbitově. Navzdory tomu, že celá oblast dnešní Vojvodiny je etnicky velice pestrá, k velkým konfliktům mezi jednotlivými příslušníky odlišných národů zde nedocházelo. Největší vliv na českou etnickou skupinu byl zpočátku ze strany Němců. Do druhé světové války, kdy Bela Crkva byla ještě německým městem, docházelo k častému prolínání kulturních prvků. Spolu s Čechy byli sice stejného konfesního význaní, ale často se chodilo, i z okolních vesnic, pracovat ke „Švábům“ (místní název pro Němce), od kterých Češi přijali některá německá slova.(3) Po odchodu Němců se Češi začali výrazně mísit se srbským obyvatelstvem. Krajané se vůči Srbům nejvíce odlišovali díky středoevropské kultuře a především náboženstvím. Tyty dva prvky si sice dodnes uchovali, ale díky silné asimilaci přijali srbský jazyk. Vlivy ze strany maďarské a rumunské nejsou a nebyly patrné.

(1) Josef Matůšek, Češi v jihoslovanských zemích. Archiv Česká beseda Bela Crkva.

(2) Tamtéž.

(3) Tamtéž.

• Kdy a jak došlo ke kolonizaci českým obyvatelstvem.

Většina předků dnešních Čechů žijících v oblasti srbského Banátu přišla z hraničářských obcí Banátu rumunského, kde je vyhnal kopcovitý a neúrodný terén. Pouze zlomek Čechů přišel z Čech nebo Moravy. Majorita českých krajanů se usadila v rovinatém okolí Weisskirchenu (Bela Crkva). Na pusté pastvině byla založena roku 1837 první ryze česká obec Ablian (Češko Selo). Nejvíce Čechů se stěhovalo do obce Kruščice, která byla jednou z nejstarších osad Benátské vojenské hranice. Přicházeli především z rumunského Rovenska, Gerníku a Šumice.(4) Později se Kruščice stává největší českou vesnicí v srbském Banátu.

Samotné centrum celé oblasti, Weisskirchen, vzbuzovalo zájem i u Čechů. Byla zde lepší práce i peníze. V 18. století již začali přicházet první Češi. Nejednalo se však o rolníky nebo řemeslníky, ale spíše o vzdělané a movitější krajany. Kromě zámožných českých přistěhovalců, což byli nejčastěji důstojníci nebo kněží, zde také často přivandrovali chudí tovaryši nebo dělníci na pomocné práce.(5) Počet Čechů usedlých v Bele Crkvi se zvětšil zejména po zrušení vojenské hranice, kdy zmizly překážky, které znemožňovaly stěhování rolnických kolonistů do měst(6). Později se začali stahovat do města i obyvatelé z okolních vesnic z Kruščice a Ablianu nebo ze sousedního Rumunska. Každý toužil po lepším životě a očekával, že volba odejít z vesnice do města jim tento sen splní. Není divu, že mnozí šli za tímto rozhodnutím, jelikož život na vsi nebyl jednoduchý. Každodení dřina na poli, která začínala časně z rána a končila při západu slunce, k tomu starost o své hospodářství a rodinu. Češi tak začali přicházet do Bely Crkvy s vidinou lepšího bytí. Mnozí pracovali jako řemeslníci nebo sloužili Němcům. Z Rumunska pak přicházel Češi především ze Svaté Heleny a Gerniku.

* Dosavadní výzkumy týkající se dané obce

Zájem o české kolonisty v Banátu začal být až po vzniku československého státu a to díky Československému ústavu zahraničí. V 60. letech zde proběhl etnografický průzkum českých osad jak na území jugoslávského, tak i rumunského Banátu. Velkou zásluhu na dosavadních výzkumech měl i etnografický sborník Češi v cizině vydávaný etnologickým ústavem Akademie věd České republiky.(7) Velkou pozornost krajanské problematice v srbském Banátu věnuje Václav Štěpánek. Mimo řadu publikovaných textů vydal Václav Štěpánek spolu s Ladislavem Hladkým a ve spolupráci s Bronislavem Chocholáčem a Liborem Janem publikaci Od Moravy k Moravě. Kniha se týká především historie česko-srbských vztahů v 19. a 20. století.

Zdroj:

(4) Štěpánek, Václav. Mizející menšina. Historie a současnost českého osídlení v srbském Banátě. Národopisná revue, Strážnice : Ústav lidové kultury, XIII, 1, od s. 3-10, 8 s. ISSN 0862-8351. 2003. s. 5.

(5) Tamtéž, s. 6.

(6) Štěpánek, Václav - Hladký, Ladislav. Od Moravy k Moravě. Z historie česko-srbských vztahů. První. Brno : Matice moravská ve spolupráci s Maticí srbskou, 2005. ISBN 80-86488-18-7. s. 99.

(7) Štěpánek, Václav. Mizející menšina. Historie a současnost českého osídlení v srbském Banátě. Národopisná revue, Strážnice : Ústav lidové kultury, XIII, 1, od s. 3-10, 8 s. ISSN 0862-8351. 2003. s. 1.

• V čem je tato obec výjimečná (z hlediska geografických, klimatických podmínek, z hlediska izolovanosti, národnostní pestrosti, dostupnosti pracovních míst…)

Bela Crkva, se nachází v jihovýchodní části vojvodiny na hranici s Rumunskem, kde ji odděluje řeka Nera. Hned za tímto malým čistým tokem se zdvíhá pohoří Karpaty. Celé město se rozprostírá v úrodné nížině, ze které těží především zemědělství. Největší význam zde má zpracování půdy, pěstování ovoce, vinařství, pastvinářství nebo rybolov. Největším turistickým lákadlem jsou štěrková jezera, na která se v teplých měsících sjíždějí obyvatelé z celé Vojvodiny. Přitahují především písčitými plážemi a čistou vodou. V okolí se nacházejí celkem čtyři jezera, z nichž nejvíce městem spravované je hned na samém okraji Bely Crkvy.

Každoročně se zde pořádá Karneval květin, jehož historie sahá až do poloviny 19. století. Během tohoto veselení se v ulicích Bely Crkvy táhnou davy lidí společně s alegorickými vozy zabalenými do různě barevných květin. Tyto karnevalové radosti jsou však pouhou odbočkou od všedního života, kde nedostatek finančních prostředků zmítá většinu obyvatel. Velice nízký reálný důchod a nedostatek pracovních míst jsou předními problémy celé obasti srbského Banátu, jenž platí za jeden z nejchudších krajů této balkánské země.

• Vývoj počtu českého obyvatelstva (absolutní i relativní) podle národnosti, ev. podle mateřského jazyka
• Jakým způsobem krajané vnímají a projevují svoji národnostní identitu

Příchod českých kolonistů na území srbského Banátu nebyl jednorázový, ale probíhal v migračních vlnách. Situace v tehdejším významném hraničářském středisku Bela Crkva nebyla jiná. Počet českých krajanů tak ve městě stále narůstal. Nejenže přicházeli krajané z Banátu rumunského, ale často se do města stěhovali Češi z okolních vesnic. Pravidelné a souvislé sčítání Čechů žijících v srbském Bánátu není zjišťováno. K dispozici máme pouze nepravidelné informace o počtech krajanů. Přesného počtu Čechů se není lehké domoci, jelikož národnostní uvědomění nemusí korelovat se znalostí jazyka. Jeden z prvních censů proběhl v roce 1830. V nově založených osadách na území Banátu žilo 3880 Čechů a Němců z Českého království.(8) Další sčítání proběhlo v roce 1921 a k české národnosti se přihlásilo 2035 krajanů. Nejvíce Čechů tehdy žilo v obci Kruščice (okolo 500), dále pak ve Velikém Središti (447), v Bele Crkve (345) a v Českém Selu (200).(9) Při sčítání z roku 1961 bylo na území srbského Banátu 3086 českých krajanů. Poslední census proběhl v roce 1971, kde počet dosáhl jen počtu 2535 Čechů mající české kořeny. Informace o počtech krajanů z let 80. a 90. chybějí. Očekává se však pokles, a to díky většímu tlaku majoritní společnosti. Neoficiální odhady dnes hovoří o počtu 1500 – 2000 Čechů žijících především v obcích Bela Crkva, Kruščica, Češko Selo, Veliko Srediště, Gáj a Bělehrad.(10) Budoucnost české menšiny je závislá především na mladé generaci, která však díky asimilaci se srbským obyvatelstvem ve většině postrádá zájem o udržení kultury.

„Já jsem Čech!“ Tuto odpověď často uslyšíte, pokud se krajanů zeptáte na jejich národní identitu. Samozřejmě jsou občané srbského státu a mají srbské občanství, ale jelikož znají historii svého příchodu, ví odkud jsou a kým jsou. Snaha o udržení českého jazyka, kultury a tradice dokazují, že češství jim není lhostejné. Na vsi, jako je Kruščice a Češko Selo, je česká identita vnímána daleko silněji. Situace v Bele Crkve je trocha odlišná. Jsou zde na krajany větší asimilační tlaky, a proto se česká identita u některých rodin začíná vytrácet. Češství jim není cizí, ale a už „spadají do tavícího se kotlíku.“ Jedním z hlavních důvodů je smíšené manželství, které se začalo objevovat v 50. letech 20. století.(11) Sňatky se uzavíraly nejčastěji se srbským obyvatelstvem. Do té doby se Češi snažili uzavírat manželství uvnitř vlastní skupiny buď na lokální úrovni nebo docházelo k plánovitým sňatkům s českou menšinou v Rumunsku. V současné době mezi sebou páry mluví především srbsky, a tak češtinu už často zapomínají. Dnešní generace, která jako poslední navštěvovala českou školu v 70. letech bude možná jedna z posledních. Někteří z jejich potomků, především na vsi, sice česky rozumí, ale mluvit už nedokážou. Není se však čemu divit. Češi jsou v srbském Banátu více jak 200 let a udržení endogamie by nebylo možné. Navíc se zde vyskytly případy degenerace vlastních potomků. Především krajané, kteří se starají o chod Matice České a České Besedy se občas snaží mezi sebou mluvit česky, ale většinou jde o směs češtiny se srbštinou. Pokud se projednávají důležité věci, volí srbštinu. V případě návštěvy nebo delegace z České republiky se krajané snaží mluvit česky. Jejich jazyk je u některých velice pěkně srozumitelný, naopak u některých je příliš silný srbský přízvuk a člověk se musí velice koncentrovat, aby vše rozuměl. Určitě nemalou roli zde hraje genderova příslušnost. O něco lepší situace je u mužů, kteří si jako „důkaz“ svého češství předávají z generace na generaci své české příjmení. Mají tak stále na vědomí určitý symbol české minulosti. Díky spolupráci s Českou republikou, která finančně krajany podporuje, mohou pořádat různé akce na podporu české kultury. Mnoho z Čechů navštívilo také Českou republiku, díky sdružení Češi jižního Banátu, a mohli si tak připomenout odkud pochází. Často bylo k zaslyšení, že udržení češtiny, jako jeden ze základních atributů české identity, je otázka 10 let. Lidé si budou možná uvědomovat svoji českou historii a dochová se i české příjmení, ale záleží zda v nich zůstane „český duch.“

(8) Štěpánek, Václav. Mizející menšina. Historie a současnost českého osídlení v srbském Banátě. Národopisná revue, Strážnice : Ústav lidové kultury, XIII, 1, od s. 3-10, 8 s. ISSN 0862-8351. 2003. s. 4

(9) HEROLDOVÁ, Iva - Vystěhovalectví do jihovýchodní Evropy In: ČEŠI V CIZINĚ. (Podrobný popis českých osad v Chorvatsku, Bosně a srbském Banátu). s. 3.

(10) MZV. Krajané na Balkáně. [online]. [cit. 2009-02-23]. Dostupný z WWW:< http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/kultura_a_krajane/krajane/krajane_ve_svete/krajane_na_balkane/index.html >.

(11) Štěpánek, Václav. Mizející menšina. Historie a současnost českého osídlení v srbském Banátě. Národopisná revue, Strážnice : Ústav lidové kultury, XIII, 1, od s. 3-10, 8 s. ISSN 0862-8351. 2003. s. 8.

Nejdéle fungujícím českým spolkem v Bele Crkve je Česká Beseda, která byla založena roku 1922. Její původní název zněl Národní fronta. Později byla tato organizace roku 1933 přejmenována na Československou besedu a nyní se pyšní názvem Česká Beseda Bela Crkva. Mezi hlavní cíle tohoto spolku patří především udržení českého jazyka, kultury a tradice.(12) Česká Beseda sídlí v kulturním domě (Český dům), jenž byl za finanční pomoci české vlády zrekonstruován. Disponuje také bohatou sbírkou asi 3000 knižních svazků, ale bohužel většina z místních Čechů knihy nikdy neotevřela. Po stěnách je možné shlédnout mnoho fotografií osobností, které krajany navštívily. Dům disponuje velkým sálem s pódiem, kde se odehrává veškeré kulturní dění. Během roku se zde pořádají zábavy a folklorní představení. „Začíná se masopustem, následují oslavy velikonočních zvyků a před Novým rokem se pořádá divadelní představení.“ Vypráví paní Ivana Hubertová, svého času koordinátora českého vysílání. Nejaktivnější složkou jsou folklorní a divadelní kroužky. Každoročně pořádá Česká Beseda divadelní představení v českém jazyce a někdy také pro Srby v srbštině. Český folklor má zde dlouholetou tradici, která se předává z generace na generaci. Místní kroužek se účastní veškerých vystoupení jak na úrovni lokální a regionální, tak i na půdě mezinárodní. Podle Josefa Mareše, bývalého předsedy České Besedy, má beseda kolem čtyř set členů. Schází se však pouze „jádro“, což jsou nejčastěji krajané, kteří zastávají v Matici nebo Besedě určitou funkci. Několikrát do týdne spolu „vysedávají“ v Českém domě, kde se diskutuje o všedních věcech nebo se projednávají důležité věci, určující chod českých spolků. Češi mají s majoritní srbskou populací velmi dobré vztahy. V místním rádiu BC-info vyčlenili Srbové v roce 1997 pro krajany hodinové vysílání, jenž nese symbolický název Krajanka. Většina Čechů jak v Bele Crkve, tak v Kruščici nebo Českém Sele si udělá vždy čas, aby si poslechlo „českou hodinku“. Vysílá se každé pondělí od 19:00 hodin, ve středu ve 20:00, přičemž středeční vysílání se opakuje ještě v neděli. K zaslechnutí jsou především lidové písně, dechovky, česká pořekadla, vtipy nebo přání k narozeninám.

V Bele Crkve však sídlí organizace jenž má daleko širší význam než Česká Beseda. Jedná se o Matici Českou, která zastřešuje ostatní České Besedy z okolí. Byla založena v roce 2000 a zastupuje Českou Besedu v Bele Crkve, v Kruščici, Českém Selu a Gáji. Jedním z cílů je také uchování českého jazyka a zvyků, které předkové přinesli před více než 200 lety, a koordinace činnosti ostatních besed. (13) Právě Matice česká je instituce, která dostává od Ministerstva zahraničních věcí peněžní dary, která slouží k udržení české kultury. Z poskytnutých finančních prostředků jsou financovány například rekonstrukce Českého domu nebo kulturní aktivity. Matice česká dostává také peníze od srbské vlády, ale jelikož je česká menšina v Srbsku malá, nejde o velkou částku.

Jediným konkurenčním spolkem Matice České je kulturně vzdělávací sdružení Češi jižního Banátu v čele s Vlastenkou Krišan. Dříve byli všichni součástí Matice české, ale kvůli neshodám se část odloučila a založila v roce 2001 tuto neziskovou organizaci. Jejich předmětem činnosti je stejně jako u ostatních českých spolků důraz na udržení jazyka, tradice a kultury. Častými aktivitami, které sdružení pořádá jsou poznávací zájezdy do České republiky (Pražský hrad, návštěva Senátu, Karlovy Vary, Kutná Hora atd.) a „Dny české kultury“. Tento festival se každoročně pořádá v měsíci listopad a snaží se ukázat kulturu české menšiny. Návštěvníci mohou shlédnou různorodé výstavy, promítají se české filmy a samozřejmě nechybí ani české písně a folklorní tance. Za pomocí Jihomoravského kraje byl také realizován projekt a to je místní rádio „Slunce, hlas jižního Banátu“.

(12) Propagační materiál Matice České. Matice Česká - Česká Beseda 1922-2002.

(13) Tamtéž.

V Bele Crkve se od příchodů Němců a založení města roku 1717 prolínají dvě základní náboženství. Římskokatolické a pravoslavné. Němci si sebou přinesli katolické vyznání a postavili zde i svůj kostel, od kterého mimo jiné vznikl název Bela Crkva, neboli „bílí kostel“. Srbové, jako většina východního bloku Evropy, jsou vyznavači pravoslavné církve. V Bele Crkve se nachází celkem čtyři kostely: kostel srbské pravoslavné církve, kostel sv. Anny církve katolické, pravoslavný kostel rumunský a ruský pravoslavný kostel. O organizaci církevních aktivit se starají kostelní rady.

Češi, kteří zde nyní žijí jsou všichni katolíci. Každou neděli je mše, která probíhá z větší části v srbštině, ale uslyšíme zde i české zpěvy nebo český otčenáš. Bohužel návštěvnost už je velice slabá. „Dříve chodilo do kostela 70 – 100 lidí a nyní se stěží dopočítáme počtu 30.“ Zmiňuje pán Votípka, který byl svého času předsedou kostelního výboru. Největší problém je nastupující mladá generace, která nemá o víru příliš velký zájem. Pokud chodí s rodiči do kostela, tak nejčastěji ještě v předškolním věku. Později však zájem o církev zpravidla opadne a příliš velký tlak ze strany rodičů nebo samotné fary vyvíjen není. Navíc naprostá většina mládeže pochází ze smíšených rodin, a proto nejsou nuceny k určité konfesi. V případě ortodoxnějšího smíšeného manželství navštěvují rodiny obě dvě církve. Vzájemná náboženská tolerance zde byla odpradávna. Jak ve Vojvodině, tak i v Bele Crkve panuje velká otevřenost k příslušníkům jiných národů a tudíž i k odlišné konfesi. „Dříve jsme měli těžký život, tak jsme musili spolupracovat a bylo jedno jestli jste Srb nebo Čech.“ Vysvětluje pán Votípka. Pokud nahlédneme do soukromí Čechů, tak jejich příbytky jsou často zdobeny sakrálními věcmi a symboly. Pro mnoho z nich jsou to však pouze dochované památky po minulých generacích. Všichni krajané jsou katolíci, ale většina z nich už není tak nábožensky aktivní, jako bývali jejich předci. Mladá, především městská, generace na náboženských zásadách příliš nelpí. Důvodem je pronikání materiálního západu a následný odklon od duchovních tradic.

Daleko větší náboženské cítění však stále převládá na vesnici, kde si víra do značné míry stále udržuje svojí roli.

* Jaká je konfesní struktura krajanů.

• Je náboženství faktorem, který brání asimilaci, nebo ji naopak podporuje (vztah konfese krajanů ke konfesi většinové společnosti).
• Jak ovlivňují duchovní (případně aktivní věřící) krajanskou komunitu (nedělní školy, výuka češtiny, společné akce…).

Bohužel poslední česká škola, která v Bele Crkve fungovala zanikla začátkem 70. let. Do té doby byla na základní škole 4 roky povinná výuka českého jazyka. Všichni Češi ji navštěvovali, což jde vidět na starší generaci, která hovoří ještě česky. Teprve až od roku 2000 zde díky Ministerstvu zahraničních věcí působí čeští učitelé. Nejdéle zde pobýval Roman Grossman, který se kromě samotného učení také výrazně podílel na kulturním dění. Stejně tak zde působila Ludmila Šťástková. V současnosti zde český učitel chybí, a proto dojíždějí z Rumunska učitelé Jaroslav Svoboda a Petr Skořepa. Zajímavostí je, že výuku češtiny navštěvují také Srbové. Vidí v tom perspektivu a možnost, jak se odsud dostat do Čech za prací. Momentálně se v Bele Crkve nachází dvě školy základní a dvě střední. Střední škola technická a gymnázium.

* Kdy byla založena škola, jaký měla vyučovací jazyk, jak se školy měnily.

• Kam chodí děti do školy dnes.
• Je možnost navštěvovat výuku češtiny (pravidelně, nepravidelně, kdo tuto výuku zajišťuje), počty zájemců, trendy (zájem se zvyšuje, snižuje, je stejný, žádný).

—-

Počet shlédnutí: 76