Claude Lévi-Strauss: Rasa a dějiny

Claude Lévi-Strauss se narodil 28. listopadu 1908 v Bruselu, jako syn francouzských rodičů, kteří byli malíři. Vyrostl ve velmi bohaté židovské rodině, jeho dědeček byl rabínem. Vystudoval gymnázium Janson-de-Sailly a filozofii a práva na Sorbonně, v Paříži. V roce 1931 složil státní způsobilostní zkoušku z filozofie. Po studiích nastoupil jako profesor v São Paulu, v Brazílii, na frankofonní univerzitu, kde podnikl i expedici do okolí Amazonie. Před válkou se přestěhoval do Francie, kde sloužil v armádě jako dobrovolník. Později odjel do New Yorku, kde přednášel na New school for social research. V New Yorku se seznámil se strukturalistickým lingvistou Romanem Jakobsonem. Tam založil a vedl společně s Henrim Focillonem a Jacquesem Maritainem svobodnou francouzskou univerzitu. Po válce se vrátil do Paříže. Roku 1945 odjel jako kulturní poradce velvyslanectví opět do New Yorku a v roce 1948 se této funkce vzdal. V roce 1949 se stal náměstkem ředitele antropologického muzea v Paříži. V této době zastával funkci profesora regionalistiky na École pratique des hautes études. Od roku 1959 do roku 1982 vyučoval sociální antropologii na Collége de France. Již za svého života, Claude Lévi-Strauss, byl považován za jednoho z otců strukturální antropologie, která změnila pohled na svět bájí a mytologie. Patřil mezi světové vědce, kteří zásadním způsobem ovlivnili myšlení 20. století. Můžeme ho zcela zařadit jak mezi vědce, profesory nebo antropology, tak i mezi spisovatele, protože se zabýval i psaním knih a odborných publikací. Jako spisovatele ho nejvíc proslavila kniha Smutné tropy, ve které kombinoval fikci s filozofickými meditacemi a etnografickou analýzou. V další knize Rasa a dějiny, Lévi-Strauss odsoudil jakoukoliv formu rasismu. Citace [1]: „Kniha Rasa a dějiny poukazuje i na fakt, že byl badatel zastáncem ohrožených etnických skupin a jejich kultur. Velké ztráty viděl ve smazávání rozdílů mezi jednotlivými kulturami.„ (Melicharová, Romana, Claude Lévi-Strauss a jeho rozmanitost kultur v knize Rasa a dějiny, 9. 11. 2010, http://www.chytrazena.cz/claude-levi-strauss-a-jeho-rozmanitost-kultur-v-knize-rasa-a-dejiny-11860.html). Celý svůj život zasvětil velkému zájmu o příbuzenské vztahy, svět mýtů a bájí. Velmi ho zajímaly způsoby, jak lidé chápou svět. Zemřel v noci, poslední říjnový den, těsně před 1. listopadem, necelý měsíc před svými 101. narozeninami, v Paříži. Z toho důvodu nalézáme u jeho jména odlišné datum úmrtí v jeho dílech. S Lévi-Straussem jsme se mohli setkat jednak na filmovém plátně, tak i v populárně naučných dílech dokumentárního charakteru. Lévi-Strauss se zabýval i nejrůznějšími společenskými tématy, nejen jako antropolog, ale také jako sociolog, etnograf a filozof. Jako jeden z mála vědeckých pracovníků se dokázal dostat i do povědomí lidí mimo akademickou obec a mimo rámec humanitních věd. Lévi-Strauss se své práci věnoval dlouhá léta, a to i navzdory vysokému věku se pořád podílel na vědeckém a intelektuálním životě Francie.

Strukturalismus je vědecký směr. Tato metoda se uplatňuje v jazykovědě, literární vědě a jiných humanitních vědách. Vznikl ve 20. století. Zdůrazňuje účelovou a komunikační povahu jazyka.

Kniha „Rasa a dějiny“ patří do strukturalismu a vznikla z iniciativy UNESCO jako součást knih a brožur věnovaných problému výskytu rasismu ve světě. V této knize nám Lévi-Strauss vysvětluje, co znamená etnocentrismus, zamýšlí se nad tím, co znamená idea pokroku a studuje její důsledky pro společnost. Dále se zajímá o rozmanitost kultur, kterou vysvětluje pomocí různých metaforických přirovnání. Následně popisuje konkrétní příklady této rozmanitosti v dalších kapitolách knihy. Velká část knihy je věnovaná západní kultuře a jejímu významu pro další vývoj společnosti.

V první kapitole „Rasa a kultura“, autor odlišuje pojmy „rasa“ a „kultura“ a vysvětluje možné chyby v jejich záměně. Nejzávažnější otázkou této kapitoly je podle autora myšlenka, že Citace [2]:„Neexistují-li vrozené rasové schopnosti, jak vysvětlit, že civilizace, kterou rozvinul bílý člověk, učinila nesmírný pokrok, který je znám, zatímco civilizace barevných národů zůstaly pozadu, některé na půli cesty, jiné zasaženy zpožděním, jež se číslí na tisíce nebo desetitisíce let?“ (str. 9) Tuto otázku se pak autor snaží zodpovědět v dalších kapitolách. V této kapitole autor také nezapomíná, na otce rasismu, kterým byl Gobineau a který nepojímal nerovnost lidských ras kvantitativně, ale kvalitativně. Gobineau považoval míšení ras za důvod pro degeneraci a ne jako důvod pro postavení rasy na stupnici hodnot společným všem lidem. Lévi-Strauss na konci této kapitoly vysvětluje, že existuje mnohem více lidských kultur než lidských ras, protože kultury se počítají na tisíce, zatímco ras je, jen několik .Citace [3]: „Dvě kultury, jež jsou dílem lidí stejné rasy se mohou lišit stejně nebo více, než dvě kultury náležející dvěma rasově vdálených skupinám lidí.” (str. 8)

Hned ze začátku druhé kapitoly pojmenované „Rozmanitost kultur“ je čtenářům vysvětleno, že Citace [4]:„Rozmanitost lidských kultur v přítomnosti, a tím více v minulosti, přesahuje všechno to, co kdy můžeme o lidských kulturách poznat.“ (str. 11) Dalším autorovým tvrzením je skutečnost, že žádnou kulturu nemůžeme považovat, studovat nebo pojímat jako statickou, protože každá kultura se proměňuje a vyvíjí se. V této kapitole autor také vysvětluje paralelu mezi vývojem kultury a jednotlivými jazyky. Lidé vytvořili odlišné kultury v důsledku vlastností přírody, zeměpisné vzdálenosti a také z nevědomosti o zbytku lidstva (příkladem mohou být Tasmánci – jen po omezenou dobu). Také v druhé kapitole se setkáme s hypotézou „optima rozmanitosti“. Pokud by bylo společností toto optimum ohroženo, vyřeší se to větší diverzifikací (příkladem je Stará Indie).

Třetí kapitola pojmenovaná „Etnocentrismus“ popisuje, jak je silně zakořeněný ve většině lidí etnocentrismus. Lidé chápali rozmanitost jinak, než to, jaká je skutečnost. Viděli ji jako něco skandálního, což vůbec tak není. Všechno, co nesouviselo s řeckou a římskou kulturou, považovala antika za barbarské. Autor vysvětluje, jak posuzujeme ostatní kultury podle naší. Všechny kultury, které jsou pro nás cizí, často nezvyklé, odsuzujeme. Pro autora je barbar především člověk, který věří v barbarství. Divošské zvyky, mezi které patří například: Citace [5]:„Tohle není naše“, „to by se nemělo dovolovat“(str. 15), představují hrubé reakce, prozrazující onen záchvěv hrůzy, odpor, který pociťujeme, když se setkáme se způsoby života, víry nebo myšlení, jež jsou nám cizí. V následujících řádcích se autor sám zamýšlí nad pojmem lidstvo. Zdůrazňuje, že mnoha lidem tento pojem chybí, pro ně lidstvo končí často na konci vesnice, na hranicích kmene nebo lingvistické skupiny. Pro tyto lidi je cizinec pokládán za zjevení nebo přízrak. Další část této kapitoly autor věnuje „falešnému evolucionismu“, pro který je charakteristický pokus potlačit rozmanitost kultur tím, že předstírá, že je naopak úplně uznává. Autor uzavírá kapitolu tím, že vysvětluje, že: Citace [6]: „Rozdíl mezi pravým a falešným evolucionismem vysvětlují ostatně rozdílná data jejich objevení. Sociologický evolucionismus nepochybně získal silný popud ze strany biologického evolucionismu, ale ve skutečnosti mu předchází.“(str. 19)

Čtvrtá kapitola nazvaná „Kultury archaické kultury primitivní“ řeší problematiku rozdělení kultur podle toho, jak je rozdělena naše kultura a jak je může rozdělit jakákoliv jiná. Citace [7]:„Každá společnost může ze svého vlastního hlediska rozdělovat kultury do tří kategorií: na kultury, které jsou s ní současné, ale vyskytují se na jiném místě světa; na kultury, které se projevují více méně na stejném místě jako ona společnost, ale časově ji předcházejí; konečně na takové kultury, které ji předešly v čase a zaujímaly jiný prostor než její vlastní.“ (str. 21). Snaha stanovit jakési vztahy určující řád posloupnosti v čase mezi současnými kulturami vyskytujícími se na jiném místě, působí velice lákavě. Autor toto označuje slovy „svůdná hra“ a považuje tyto přístupy za jeden z největších hříchů, protože je pro společnost škodlivá.

V páté kapitole, pojmenované „Idea pokroku“, autor kritizuje tuto ideu pokroku jako souvislého dění, které můžeme vyjádřit posloupností: věk bronzu, mědi, železa, věk tesaného kamene nebo věk leštěného kamene. Citace [8]: „Projevy pokroku, kterých lidstvo dosáhlo od svých počátků, jsou tak zřejmé a výrazné, že jakýkoli pokus je zpochybnit, by se omezil na rétorický projev. A přece není tak snadné, jak se domníváme, seřadit je do pravidelné a nepřerušené posloupnosti.“ (str. 29) Například hrnčířství, o kterém jsme si mysleli, že se objevuje ve stejné době s věkem leštěného kamene, se v některých oblastech Evropy objevilo v období tesaného kamene. Dále Lévi-Strauss zdůrazňuje, že tyto etapy nemůžeme jednoduše seřadit, protože se často vyskytovaly současně. Lidský pokrok nemůžeme porovnávat s člověkem stoupajícím po schodech, ale spíše jako člověka hrajícího kostky, který sleduje, jak se kostky rozhází.

Kapitolu „Historie stacionární a historie kumulativní“ začíná autor řadou otázek. Historii amerických indiánů hodnotíme jako kumulativní. Otázka zní: Není to jen proto, že jsme od nich převzali vynálezy, které jsou důležité a potřebné pro naši kulturu? Uveďme konzumaci brambor nebo kouření tabáku: Jak bychom hodnotili historii civilizace, která rozvíjela vlastní hodnoty, ale žádná z nich nezaujala pozorovatele? Takovou společnost bychom označili jako společnost se stacionární historií. Protiklad, který existuje mezi kulturami, které „jedou dopředu“ a které „stojí na místě“ je závislý, od toho, na jakém se nacházíme místě. Autor ho ve své tvorbě přirovnává k pozorovateli, který cestuje ve vlaku. Cestovatel vnímá rozdílně délku a rychlost vlaku podle toho, jakým směrem se pohybuje. Pro pozorování kulturních systémů platí opačná pravidla, než při pozorování fyzikálního světa. Pozorovatel kulturních systémů vidí pohyb v těch společenstvích, která se pohybují stejným směrem a ta hodnotí jako stacionární. Další přirovnávaní souvisejí s faktorem významu a informace. Můžeme zjistit hodně informací o vlaku, který jede tím jistým směrem jako my, když jede přibližně stejnou rychlosti, zatímco vlak, který pojede z protisměru, se kolem nás jenom mihne a žádné informace nedokážeme tímto způsobem získat. Autor na konci kapitoly varuje před hodnocením kultury jako stacionárním jevem a doporučuje, že bychom neměli hodnotit, když neznáme skutečné zájmy dané kultury.

Lévi-Strauss hned na začátku sedmé kapitoly „Význam západní civilizace“, popisuje postupnou převahu západní civilizace, aniž by si ostatní civilizace ponechaly svou autentitu. Celá tato kapitola je věnovaná možným příčinám tohoto jevu. Autor zdůrazňuje, že příklon k západnímu způsobu života byl často pro danou společnost jediným možným řešením. Dále zde zmiňuje Lévi-Strauss největší hodnoty, které západní civilizace hlásá: chránit a prodlužovat lidský život a zvyšovat množství energie na hlavu obyvatele.

V další kapitole, která je pojmenovaná „Náhoda a civilizace“, se Lévi-Strauss jakoby vysmíval teoriím o náhodném blR a zvěřiny ožehlé v ohni. Tvrdí, že jde o pohled naivních lidí, který vyplývá z neznalosti souvislostí. Popisuje obtížnost, se kterou se vyrábějí některé nástroje, které vypadají primitivní, ale mají propracovanou technologii, kterou lidé při jejich výrobě používali. Nemáme žádný důvod vylučovat vynalézavost lidí ve prospěch náhody. Sám autor, ale nepíše o tom, že by náhoda vůbec neexistovala: Citace [9]: „Náhoda nepochybně existuje, sama však neposkytuje žádný výsledek.“ (str. 44) Také se zde zmiňuje o průmyslové a neolitické revoluci, jako o příkladu doby, v níž se nakumulovalo velké množství poznatků, které lidstvo využilo.

„Spolupráce mezi kulturami“ je název deváté kapitoly. Tato kapitola je uvedena metaforickým příměrem společnosti k hráči kostek: Citace [10] :„Hráč, kterého jsme zmiňovali v předchozích odstavcích, by vždy sázel pouze na nejdelší série (ať už si budeme takové série představovat jakkoliv), a velice by riskoval, že se zruinuje. Skupina několika sázejících, která by sázela na série o stejné absolutní hodnotě, avšak na vícero ruletách, a která by si dopřála výsadu skládat dohromady šťastné výsledky kombinací všech hráčů, by na tom byla jinak.“(str. 51) Je to příklad, který přesně ukazuje, že nejkumulativnější kultury nebyly nikdy izolované, ale přicházely do styku s kulturami jinými. Ten hráč, který sází sám, uspěje jen v malých sériích. Lévi-Strauss popisuje, jak byla Evropa na začátku renesance místem setkání nejrůznějších vlivů (germánských a anglosaských, římských a řeckých a také zasáhly vlivy arabské a čínské). Zatímco tyto kultury se navzájem ovlivňovaly na evropské půdě, tak kultury na americké půdě (mladší osídlení), měly mnohem míň času na to, aby se mohly rozšiřovat a rozrůznit.

Desátá a také poslední kapitola knihy „Rasa a dějiny“ od Clauda Lévi-Strausse se jmenuje „Dvojí smysl pokroku“. Autor považuje každý kulturní pokrok za funkcí interakce mezi kulturami. Zdůrazňuje, že tyto interakce současně vedou k homogenizaci kultur. Na tuto pak reagují vlastní diferenciaci uvnitř společnosti, což ilustrují jak průmyslové revoluce (proletariát) tak neolitická revoluce (kasty a třídy ve starém východě).

Lévi-Strauss zakončuje jak tuto kapitolu, tak celou knihu výzvou na mezinárodní organizace, aby podporovaly rozmanitost kultur: Citace [11] : „Mezinárodním institucím jistě neuniklo, že ve světě, jenž je ohrožen monotónností a jednotvárností, je nutné uchovat rozmanitost kultur. Chápou rovněž, že k dosažení tohoto cíle nebude stačit uchovávat místní tradice a umělé udržovat na živu minulost. Zachován musí být fakt rozmanitosti, nikoli historický obsah.“ (str. 61) Posuzuje, co znamená v dějinách lidstva rozmanitost kultur, náhoda, pokrok a jaké místo v dějinném vývoji přísluší západní civilizaci.

Jako potencionálního čtenáře jsem měla partnera, který je technik, proto vysvětlení, proč tuto knihu číst, bylo značně obtížné a náročné. Na začátku jsem vysvětlila, jak je důležité pro kteréhokoliv člověka uznávat rozmanitost kultur, pochopit, proč je pro nás důležitá sama kultura a jaké můžou existovat rozdíly mezi kulturami. Díky této knize se může čtenář dozvědět skutečnosti, které jsou naprosto obyčejné, ale pro člověka dnešní doby neznámé nebo nepochopitelné. Pochopit hodnotu cizích kultur není jen o cizích kulturách, ale také je to o poznání souvislostí, které vedou k pochopení vývoje naší civilizace. Tato kniha, i přes to, že byla napsána před půl stoletím, je neustále aktuální a má současnému čtenáři co dát. Existuje jen málo spisovatelů, jako byl Claude Lévi-Strauss, kteří dokážou napsat tak zajímavou a aktuální knihu. Kniha „Rasa a dějiny“ patří do kategorie „nesmrtelné literatury“ a to ji dělá výjimečnou. Autor v této knize vysvětluje, že by si člověk měl uvědomit, že žádná kultura nemůže být podřízena ani nadřízena jiné kultuře, je to jen nesmysl, který Lévi-Strauss vysvětluje tím, že kdyby existovala jen jedna kultura, tak bychom nemohli srovnávat, která je lepší nebo horší. Další zajímavostí v knize je fakt, jak Lévi-Strauss vyvrací rasové předsudky všeho druhu. Pro mě to byla zajímavá kniha, kterou bych doporučila všem lidem, bez ohledu na jejich zaměření nebo zaměstnaní. Možná právě fakt, že nejsem české národnosti, mě přivedl k tomu, abych si vybrala a přečetla právě tuto knihu, která popisuje různé kultury. Možná proto, že jsem se do České republiky přistěhovala a začala jsem si všímat rozdílů mezi mou kulturou a českou kulturou, mě přivedl k tomu „chtít vědět“ o tomto problému „něco víc“. Kniha „Rasa a dějiny“ mi pomohla k tomu, že jsem lépe pochopila, jak je každá kultura svým způsobem zvláštní, a že žádnou kulturu nesmíme posuzovat jen jako „špatnou“, jen kvůli tomu, že to není ta naše kultura.

Vedoucí kulturní redakce ČT 24, Petr Fischer, o přínosu ke změně myšlení 20. století, která se uskutečnila pod vlivem Lévi-Strausse, říká: Citace [12] : „Využil myšlenky tehdejší moderní jazykovědy, která přišla s tím, že všechny prvky v systému jsou určovány vzájemnými vztahy a že tyto vzájemné pozice rozhodují o tom, jak systém funguje. A Lévi-Strauss se snažil vyzkoumat způsoby uspořádávání, toho, jak se jednotlivé způsoby promítají do lidských životů. Ovšem ne v jazykovědě, ale na půdě etnologie, kde zkoumal tzv. primitivní kmeny. Postupně se ukázalo, že v těchto společnostech existují podobné struktury jako ve společnostech vyspělejších, které jsou mnohem základnější, než si myslíme. Snažil se najít něco, co by bylo společného všem, a našel našel - zjistil, že všechny lidské společnosti fungují na jednom základním zákoně.“ (ČT24, Svět opustil nezdolný humanista Claude Lévi-Strauss, 4. 11. 2009 12:21,http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/71566-svet-opustil-nezdolny-humanista-claude-levi-strauss/), Filozof Jan Sokol hodnotil názory Lévi-Strausse následovně: Citace [13] : „Nebál se myslet a nebál se myšlenky vyjadřovat tak, aby chytly kdekoho.“ (ČT24, Svět opustil nezdolný humanista Claude Lévi-Strauss, 4. 11. 2009 12:21,http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/71566-svet-opustil-nezdolny-humanista-claude-levi-strauss/) Životní dílo Lévi-Strausse, je hojně překládáno do mnoha světových jazyků. Je nesmírným přínosem pro sociální vědy, v čemž se shodují jak zastánci jeho teorií a metod, tak také jeho kritici. Dílo „Rasa a dějiny“ má důležité místo v autorově tvorbě, díky tomu, že se dotýká mnoha otázek, kterými se Lévi-Strauss zabýval v celé řadě svých odborných děl.

Prof. PhDr. Petr Horák, CSc., který přeložil toto dílo Lévi-Strausse do češtiny, to popisuje takto: Citace [14]: „Je nesnadné vyjádřit několika slovy, jaký význam ma pro soudobé myšlení a poznání dílo francouzského sociálního antropologa Clauda Lévi-Strausse.“(str. 63). Horák popisuje celé vědecké dílo Lévi-Strausse jako takové, které nekompromisně ukazuje představy o nadřazenosti evropské kultury, jen jako nějaký mýtus, který se teď nachází intelektuálně na stejné pozici jako mýty primitivních kultur. Jako zdánlivý paradox v této knize, Horák považuje, že uznávání hodnot jiných kultur dokáže posílit smysl pro pochopení naše vlastní kultury, jak její slabiny, tak i její hodnoty, a právě toto dílo Clauda Lévi-Strausse z toho porozumění vyrůstá a dosvědčuje to. Knihu „Rasa a dějiny“, Horák ukončuje svoji poznámkou, která zní následovně: Citace [15] : „Vlastní vědecké dílo Lévi-Strausse je neodmyslitelně, ovšem velmi kriticky spjato s evropskou a severoamerickou kulturní antropologií, na první pohled méně s filozofií, za to velmi se strukturální lingvistikou“.(str. 65) Dnešní škola francouzské kulturní antropologie vyniká právě jmény jako například Nathan Wachtel, Jean Bazin nebo Mark Augéh. Tato škola přesně představuje kritické využití mnohých podnětů strukturální antropologie Lévi-Strausse.

Přečtením knihy jsem já osobně, dosáhla toho ponaučení, že člověk by opravdu neměl posuzovat kultury a ani je odsuzovat, když nemá dostatek potřebných znalostí. Myslím si, že kniha je napsaná srozumitelně, v poučné a čtivé formě a dokáže ji pochopit každý, kdo se opravdu chce něco dozvědět jak o naší civilizaci, tak o civilizacích cizích, o kultuře nebo o rozmanitosti kultur – které jsou v knize výborně popsány. V této knize se Lévi-Strauss snaží vyvrátit teze podporující a ospravedlňující rasismus. Proto využívá své poznatky o etnocentrismu, o vývoji kultur, o lidském pohledu na pokrok a dějiny, které nemůžeme při čtení knihy přehlédnout.

Toto dílo Lévi-Strausse je zakončeno krásnou větou, které bychom se měli držet, a tak zachovat rozmanitost kultur, která je tak důležitá a zajímavá: Citace [16]: „Rozmanitost lidských kultur je za námi, kolem nás a před námi. Jediný požadavek (jenž je pro každého jedince zdrojem odpovídajících povinností), který bychom se mohli vůči ní snažit uplatnit, je ten, aby se uskutečňovala v takových podobách, které by přispívaly k větší štědrosti všech ostatních“ (str. 61)

Lévi-Strauss, Claude, Rasa a dějiny, Atlantis, 1999 ISBN 80-7108-138-8

ČT24, Svět opustil nezdolný humanista Claude Lévi-Strauss, 4. 11. 2009 12:21,http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/71566-svet-opustil-nezdolny-humanista-claude-levi-strauss/

Melicharová, Romana, Claude Lévi-Strauss a jeho rozmanitost kultur v knize Rasa a dějiny, 9. 11. 2010, http://www.chytrazena.cz/claude-levi-strauss-a-jeho-rozmanitost-kultur-v-knize-rasa-a-dejiny-11860.html

Počet shlédnutí: 130