Život

Život Claude Lévi-Strausse mi kromě internetové encyklopedie dostupné na http://www.wikipedie.cz pomohl přiblížit svými knihami Mýtus, jazyk a kulturní antropologie Ivo T. Budil v kapitole „Claude Lévi-Strauss a vzestup strukturální antropologie“ a Přehled antropologických teorií kultury od Václava Soukupa v kapitole „Claude Lévi-Strauss – antropologie jako studium binárních kontrastů“, ze kterých jsem souběžně čerpal a díky nimž i já Vám mohu nyní přiblížit největšího představitele strukturalismu vůbec.

Claude Lévi-Strauss, francouzský antropolog, významný představitel strukturalismu a nositel Řádu čestné legie, se narodil 28. listopadu 1908 v Bruselu v zámožné židovské rodině, avšak vyrůstal v Paříži. Jeho otec byl portrétista, dědeček rabín. V letech 1927 – 1932 absolvoval studium práva a filosofie na univerzitě v pařížské Sorbonně. Poté krátce působil na provinčních lyceích v Mont-de-Marsan a v Laon. Profesorem sociologie na nově založené univerzitě v Sao Paulu v Brazílii se stal v roce 1934 a to na základě doporučení Durkheimova žáka a ředitele École Normale Supérieure Celestina Bouglea. Díky knize Primitivní společnost od R. H. Lowieho, kterou v té době četl, poprvé objevil antropologii. Americká kulturní antropologie a díla Franze Boase, který se nezabýval teoretickými úvahami, ale kladl důraz na empirický výzkum, se od té doby stala jeho trvalou inspirací. Začal se věnovat terénnímu výzkumu mezi indiánskými kmeny v Mato Grosso v západní Brazílii. Pozornost amerických antropologů Roberta Lowieho, Curta Nimuendajúa a Alfreda Metrauxa na sebe upoutal v roce 1936, kdy uveřejnil svůj první antropologický článek s názvem Contribution…l´étude de lórganisation des Indiens Bororo. Po skončení přednáškového pobytu na univerzitě v Sao Paulu v letech 1938 – 1939 získal od francouzské vlády finanční výpomoc na realizaci dlouhodobého terénního výzkumu v severozápadní Brazílii při hranicích s Bolivií, kde studoval Ňambikváry a Tupí-Kavahíby. Poznatky z tohoto pobytu mezi brazilskými indiány poutavě popsal ve svém slavném cestopisu Smutné tropy, vydaném v roce 1955, ve kterém kombinuje autobiografické vyprávění s filozofickými úvahami a analýzou života a kultury indiánských kmenů. Popisuje zde i svou cestu k etnologii, zabývá se otázkami antropologie a rozvíjí teoretické základy svého strukturalistického přístupu. Krátce před válkou se vrátil do Francie, kde v letech 1939 – 1940 sloužil jako dobrovolník v armádě. Byl nasazen na východě Francie v Maginotově linii. Po kapitulaci Francie mu Vichystický režim maršála P. Pétaina nedovolil vyučovat z rasových důvodů, neboť jak je uvedeno výše, jeho dědeček z matčiny strany byl židovským rabínem. Následně emigroval do Spojených států amerických, kde mu R. Lowie a A. Metraux zajistili místo na New school for social research v New Yorku, kde přispěl k prohloubení kontaktů mezi evropskou a americkou antropologií. Tam se mimo jiné seznámil s významným ruským lingvistou Romanem Jakobsonem, bývalým členem Pražského lingvistického kroužku, který mu přiblížil strukturální teorii v jazykovědě. Vlivem lingvistických metod založil strukturální etnologii, systematické využití binárních protikladů (nahý/oblečený, syrový/vařený), jehož cílem bylo odhalovat hloubková schémata, která je vytvářela. Výsledkem je síť vztahů, na nichž se zakládá celkový smysl.(Gérard Durozoi, André Roussel, Filosofický slovník, 1994)

Mezi jeho vzory patřili i filozofové jako je Jean-Jacques Rousseau a Karel Marx a psycholog Sigmund Freud. Společně s Jacques Maritainem a Henri Focillonem založil a vedl svobodnou francouzskou univerzitu v New Yorku. Po válce byl povolán do Paříže a v roce 1945 se vrátil do Spojených států jako kulturní poradce francouzského velvyslanectví. Této funkce se vzdal v roce 1948 a po návratu obhájil svou disertační práci Elementární struktury příbuzenství na Sorbonně a získal doktorát. Byl jmenován do funkce ředitele na École pratique des hautes études, na katedře komparativní religionistiky. Působil též jako kurátor v Musée de l´Homme. V roce 1958 mu vyšla kniha Strukturální antropologie, ve které se věnuje teoretickým otázkám antropologického výzkumu člověka a kultury a metodologie. V následujícím roce založil laboratoř sociální antropologie na Collège de France, což je nejprestižnější francouzská akademická instituce, kterou řídil až do svého důchodu v roce 1982. Z tohoto pracoviště vybudoval jedno z nejvýznamnějších center světové antropologie. Byl velmi produktivním autorem, počet jeho vydaných odborných publikací a knih je velkolepý. Na pomyslný Olymp francouzského akademického světa vstoupil triumfálně nad Jeanem-Paulem Sartrem v 1973, kdy se stal členem Francouzské akademie, jímž byl do své smrti. Lévi-Strauss zemřel 30. října 2009 v Paříži v úctyhodném věku, nedožitých 101 let.

Díla

Claude Lévi-Strauss zanalyzoval tři základní okruhy, ve kterých se odráží povaha kultury a jež mohou být vytvořeny „identickými strukturami nevědomí“: příbuzenské systémy, mýty a myšlení přírodních národů. Podle toho můžeme tematicky rozdělit i jeho díla. Příbuzenskými systémy a vztahy se věnují studie Elementární struktury příbuzenství z roku 1949 a Budoucnost studií o příbuzenství vydané v 1965. Mezi jeho monumentální dílo se řadí zejména tetralogie Mythologica (Syrové a vařené, Od medu k popelu, Původ stolování, Nahý člověk), vydaná v letech 1964-71, ve které rozebírá myšlení jihoamerických indiánů, hledá smysl mýtů v jejich struktuře a snaží se uchopit pravou podstatu mytologie. Mýty amerických indiánů se zabývá i v Žárlivé hrnčířce (1985) a v Historii rysa (1991), jež patří k jeho posledním pracem. Cesta masek (1975) je první interpretací výtvarného umění domorodých obyvatel v souvislosti s mýty. Dalším významným dílem je Strukturální antropologie vydaná v roce 1958. Její další dva díly byly publikované v letech 1973 a 1983. Zde se mnohem teoretičtěji zaměřuje na výzkum člověka a kultury, zabývá se otázkami vztahu etnologie, jazyka, organizací společnosti, umění, antropologií v rámci společenských věd a problémy spojenými s její výukou. Problematiku výzkumu tzv. folktaxonomie, domorodé klasifikační soustavy, a totemismu prezentuje v knihách Rodinný a společenský život indiánů Nambikvára (1948), Rasa a historie (1952), Totemismus dnes (1962), Divoké myšlení z r. 1962 aj. Francouzský šlechtic Sanche de Gramont o Lévi-Straussových knihách napsal, že jde o „největší sbírku hádanek od časů Sfingy“. Neboť logika jeho výkladů byla mnohdy velmi složitá a komplikovaná. (Ivo T. Budil, Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, 2003)

Teorie binárních protikladů

Základní charakteristikou Lévi-Straussovo strukturální antropologie je analýza vztahů, které spojují kulturní prvky, nalezení nevědomých univerzálních struktur, které existují ve všech kulturách a klíčem k pochopení kulturní variability je logika binárních kontrastů. Esej z roku 1966 Kulinářský trojúhelník, jež je analýzou kuchařského umění v různých kulturách, je typickou ukázkou strukturalismu, kde podle Lévi-Strausse tvoří kulinářské postupy tři vrcholy trojúhelníku: „syrové – vařené – prohnilé“. Neutrální pól představuje syrové, zatímco vařené, jež je transformací syrového, je binárním kontrastem ke shnilému, které je transformací přirozenou. Tudíž prvotní trojúhelník v sobě nese protiklady „propracované – nepropracované“ a „kultura – příroda“. Každá kultura má svou verzi, každá kuchyně má své normy. Ani syrové potraviny nejsou v přírodním stavu, neboť se musí zbavit natě, umýt, nakrájet či dochutit. Také hniloba je proces, který probíhá za podmínek podobných jako při fermentaci vína či zrání sýrů. (Václav Soukup, Přehled antropologických teorií kultury, 2004)

Lévi-Strauss, který se nechal inspirovat teorií binárních protikladů, nás také podněcuje k myšlení v protikladech, kdy např. noc je nepřítomností dne, neboť implikuje nepřítomnost slunečního jasu, podobně třeba muž, který je lidskou bytostí, jež není žena. Mnoho z toho, s čím se setkáváme je párové, dokonce i společenské rozlišení mezi „já – ty“, „my – oni“. Lidská mysl tyto protiklady vytváří a Lévi-Strauss rozvádí tento dualismus ještě dál, když se snaží protiklady sjednotit např. opačná pohlaví spojujeme v manželství, život a smrt vírou v nesmrtelnost. Ústředním protikladem je kultura – příroda. Pomocí kultury, zdobení těla malováním, se snaží jihoameričtí Indiáni odlišovat od zvířat, stejně tak i samotné manželství spojuje kulturu a přírodu plněním sexuální a rozmnožovací funkce. Kultura nás učí uspokojit potřeby, kterými nás vybavila příroda. Naše přirozené funkce jsou řízeny kulturou, včetně pravidel společenské etikety. (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, 2001)

Teorie zákazu inces. a manželská výměna

Podle Lévi-Strausse sexuální život prvních lidí byl náhodný a promiskuitní bez ohledu na to, zda se jedná o příbuzného či nikoliv. Proto vyvinul teorii inces., která klade důraz na potřebu vytvářet spojenectví. Předpokládá se, že muži, kteří měli potřebu uniknout z tohoto amorfního stavu se vzdali nároku na ženu z vlastní skupiny (nejspíše vlastní sestru) a přenechali ji jinému muži výměnou za jeho sestru, čímž muž získal hodnotný dar – spojence. Tím se vlastně z pouhého přírodního párování změnil svazek se ženou ve formální dohodu mezi muži, o což především šlo. Přitom Claude Lévi-Strauss došel k velmi zajímavým závěrům v otázce sesterské a bratrské výměny a křížového manželství. Vyčerpávajícím způsobem prostudoval různé typy manželských svazků. Rozlišil 3 typy základních příbuzenských vztahů a to mezi sourozenci, rodiči a dětmi a mezi manžely, přičemž manželství je nepřírodní institucí oproti prvním dvěma, které jsou biologicky podmíněné. Uzavírání sňatků pouze se členy jiných kmenů tzv. exogamie a zákaz inces. umožňuje ve společnosti stálou směnu žen. Nukleární rodina, jež se skládá z muže, ženy a jejich budoucích dětí podle Lévi-Strausse není prvotním základem rodiny, neboť ženin bratr si neustále udržuje klíčové postavení v rodině. Z analýzy rodiny jako křižovatky manželských výměn se tedy podle něj základní jednotka skládá z manžela, manželky, syna a ženina bratra. Jeho studie popsaná v knize Elementární struktury příbuzenství se stala teorií o původu a podstatě lidské společnosti. (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, 2001)

Mýtus Oidipus

Většina národů má své mýty, posvátné příběhy, svou kulturu a jazyk. Z rané řecké mytologie pochází Homérův příběh o Oidipovi, řeckém králi, který nevědomě zabil svého otce a oženil se se svou matkou. Oidipus, jako jediný rozluštil hádanku Sfingy a tím osvobodil Théby. K nám se tento příběh dostal prostřednictví Sofoklovy divadelní hry. Lévi-Straussove zjistil, že tento oidipovský mýtus představuje skrytý význam touhy muže být sám sobě otcem, být soběstačný a autochtonní. Dle Freuda byl tento příběh důsledkem trýznění libida, ale podle Lévi-Strausse, jež se odvolává na náš vlastní rozum, to byla právě touha překonat základní životní rozpory. V podstatě oba badatelé došli ke stejnému závěru, ale každý jinou cestou. (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, 2001)

Mytologie

Řecká mytologie, která prošla dlouhým vývojem, není dle Lévi-Strausse tak vhodná pro analýzu mytologických systému jako právě mýty amerických indiánů, kterých prozkoumal údajně 813. I zde se stále navrací binárním kontrastům, opozici života a smrti nahrazuje rostilinnou a živočišnou říší, která je dále převedena na býložravce a masožravce. Nicméně některé kontrasty se zdají být poněkud svévolné např. Lákavý a svůdný med, jež se konzumuje syrový patří do světa přírody. Proto všechny mýty pojednávající o svůdnosti patří do stejné úrovně. A takový oheň, kterého je potřeba k úpravě pokrmů patří do světa kultury. Tudíž i veškeré mýty o kouření, vaření, popelu patří tamtéž. Je samozřejmě otázkou, zda tyto interpretace mýtů nejsou jen Lévi-Straussovo spekulativním myšlením. Claude Lévi-Strauss dokonce navrhl i matematický vzorec, který by měl vyjádřit strukturu mýtů a procesu mediace: fx(a):fy(b) = fx(b):Fa-1(y) Vědkyně Elli Kongas Maranda, která pečlivě prozkoumala použití vzorce ukázala, že ho lze využít při výkladu pohádek, ale jen velmi omezeně na aplikaci samotných mýtů. Nicméně hlavním záměrem rozsáhlé analýzy mytologie bylo poukázat na skutečnost, že ve strukturách mýtů a jazyka povaha myšlení odkrývá sebe samu. (Václav Soukup, Přehled antropologických teorií kultury, 2004)

Totemisnus

Totemismus, jenž je symbolizován totemem, je dle antropologů označení skupiny rostlinou nebo zvířetem. Není to ovšem jednoduché uspořádání, jelikož předpokládané součásti jako jsou zvířecí jména, exogamie, tabu pojíání totemických předmětů, se mohou vyskytovat nezávisle na sobě. Podle Lévi-Strausse jsou totemy dobré jak k jídlu, tzn. že jsou nezbytností pro jídelníček dané kultury, tak i k přemýšlení, neboť jsou výrazem lidské racionalit. Je zastáncem toho, že pro společenský vznik totemických skupin je vzorem právě přirozený vznik druhů rostlin a zvířat. (Robert F. Murphy, Úvod do kulturní a sociální antropologie, 2001)

Závěr

Lévi-Strauss, otec moderní strukturální antropologie, jež změnila pohled západní civilizace na život přírodních národů a na dávný svět mýtů. Přes svou rozsáhlou životní zkušenost však velmi podcenil dějiny a význam historie, což mu bylo často vytýkáno i ze strany marxistů, nicméně vliv jeho prací přesáhl rámec etnologie a výrazně zasáhl do oblasti filosofie, psychologie a literární kritiky.

Publikace Rasa a dějiny byla vydána na popud organizace UNESCO. Do českého jazyka byla tato kniha přeložena Petrem Horákem a vydána v roce 1999 vydavatelstvím Atlantis Brno. Kniha se dotýká mnoha otázek, jimiž se autor knihy zabýval v řadě svých odborných prací a nabádá k jinému vnímání rozdílů mezi kulturami. (Romana Melicharová, Claude Lévi-Strauss a jeho rozmanitost kultur v knize Rasa a dějiny, [online http://www.chytrazena.cz], 9.11.2010, [19.3.2013]. Dostupné z: <http://www.chytrazena.cz/claude-levi-strauss-a-jeho-rozmanitost-kultur-v-knize-rasa-a-dejiny-11860.html>). V knize používá řadu metaforických přirovnání, jež mohou zprvu vyvolat úsměv, v zápětí však čtenář v údivu kroutí hlavou nad jejich přesností. Také díky nim je kniha jistě přístupná i nezasvěcenému čtenáři.

Hlavními tématy knihy jsou:

1. Co je to rasa
2. Vyvrácení rasistických teorií
3. Etnocentrismus
4. Co je to pokrok
5. Fenomén západní civilizace
6. Význam náhody v historii lidstva

(Jakub Švábík, Úvod do studia společenských věd - Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2010).

Časté nepochopení či neakceptování ostatních kultur mnohdy právě přechází k negativním rasistickým výstupům. Kniha Rasa a dějiny vysvětluje, co je vlastně rasa, pokrok, vyvrací rasistické teorie, zabývá se etnocentrismem, primitivními kulturami, fenoménem západní civilizace z hlediska dějinného vývoje, významem náhody v historii lidstva a uvažuje o kulturním relativismu. Vyzařuje z ní výzva k tolerantnosti a snaze o vzájemné poznávání kultur a národů. (Romana Melicharová, Claude Lévi-Strauss a jeho rozmanitost kultur v knize Rasa a dějiny, [online http://www.chytrazena.cz], 9.11.2010, [19.3.2013]. Dostupné z: <http://www.chytrazena.cz/claude-levi-strauss-a-jeho-rozmanitost-kultur-v-knize-rasa-a-dejiny-11860.html>). V první kapitole s názvem Rasa a kultura autor představuje některé základní otázky týkající se této problematiky. Pojmy rasa a kultura od sebe odlišuje a zdůrazňuje, jak fatální chybou je jejich možná záměna. Nejzávažnější otázka, položená na konci kapitoly zní, jak je možné – jsou-li si všechny rasy rovny – že civilizace, kterou rozvinul bílý člověk učinila takový pokrok, zatímco civilizace barevných národů zůstali pozadu nebo napůl cesty. Hned z počátku druhé kapitoly je čtenář nucen smířit se s faktem, že: „Rozmanitost lidských kultur v přítomnosti, a tím více v minulosti, přesahuje všechno to, co kdy můžeme o lidských kulturách poznat.“ Autor dále tvrdí, že lidskou kulturu nemůžeme pojímat a studovat jako statickou, protože všechny kultury se neustále proměňují, vyvíjejí se a vzájemně se ovlivňují. Jazyky, které jsou téhož původu směřují k tomu, aby se navzájem odlišily, jazyky odlišného původu, avšak užívané v sousedních zemích, se sobě naopak přibližují. Podobně s kulturami. Kapitola třetí nese název Etnocentrismus. Ve většině lidí je zakořeněný silný etnocentrismus. První reakce většiny lidí při setkání s odlišnou kulturou je vyjádřena slovy jako je barbarství a divošství. Dále se autor zamýšlí nad samotným pojmem lidstvo. Zdůrazňuje, že lidstvo jako pojem zahrnující bez rozlišení rasy a kultury všechny civilizace lidského druhu, je pojem mladý a málo rozšířený. Mnoha kulturám tento pojem docela chybí. Značnou část této kapitoly věnuje Lévi-Strausse pojmu „falešný evolucionismus“, pro který je charakteristický pokus potlačit rozmanitost kultur předstíráním, že ji naopak plně uznáváme. (Stanislav Komárek, Josef Vavroušek, Komparace poznatků o lidské kultuře, evoluci, vztahu člověka k přírodě a také o pokroku, [online http://www.my-sites.com], [21.3.2013]. Dostupné z: <http://www.my-sites.com>)

Kultury archaické a kultury primitivní je název čtvrté kapitoly. Na začátku najdeme jednoduché rozdělení kultur tak, jak je rozděluje kultura naše a jak je také může rozdělit jakákoliv jiná kultura. Úvahy o všech kulturách světa jako o nestejně opožděných replikách západní civilizace naráží na jinou nesnáz, a to, že zhruba všechny lidské společnosti mají za sebou přibližně stejně dlouhou minulost. Pravda je taková, že neexistují nevyspělé národy, všechny jsou vyspělé. Přesto se ovšem zdá, že všechny lidské společnosti nevyužily minulosti stejně, zatímco některé šly rychlým krokem dopředu, jiné tak trochu okouněly. Pátá kapitola – Idea pokroku. Autor v této kapitole kritizuje ideu pokroku jako souvislého dění, které lze celkem jednoduše vyjádřit posloupností: věk tesaného kamene, věk leštěného kamene, věk mědi, bronzu, železa. Zdůrazňuje, že tyto etapy nemůžeme tak jednoduše seřadit, že jednotlivé techniky se často vyskytovaly současně Šestá kapitola se jmenuje Historie stacionární a historie kumulativní a autor ji uvádí řadou otázek. Protiklad mezi kulturami, které „jdou dopředu“ a které „otálejí“ je závislý na místě, odkud pozorujeme. Autor v této kapitole doslova varuje před hodnocením nějaké kultury jako stacionární. Měli bychom se vždy ptát, zda toto naše hodnocení neplyne z naší neznalosti skutečných zájmů dané kultury. Sedmá kapitola – Význam západní civilizace. Na začátku kapitoly autor konstatuje, že všechny civilizace, místo aby zůstávaly uzavřeny, postoupně uznávají převahu západní civilizace. Celá kapitola se zabývá příčinami tohoto jevu. V osmé kapitole, která se jmenuje Náhoda a civilizace, se autor téměř vysmívá teoriím o náhodném blR a objevu zvěřiny ožehlé v ohni, tvrdí, že tento naivní pohled vyplývá z naprosté neznalosti. Dále je v kapitole pojednáváno o neolitické a průmyslové revoluci, jako o příkladu doby, v níž bylo nakumulováno velké množství poznatků a zároveň byla možnost jejich syntézy. Devátá kapitola – Spolupráce mezi kulturami. Kapitola je uvedena opět metaforickým příměrem společnosti ke hráči v kostky. Tento příklad jasně ukazuje, že kultury, které se projevily jako nejkumulativnější, nebyly nikdy izolované, ale naopak, ať už dobrovolně nebo nedobrovolně, přicházely do styku s kulturami jinými. Hráč, který sází sám může uspět jen v malých sériích. Dvojí smysl pokroku je název poslední kapitoly. Lévi-Strauss o dvojím smyslu pokroku uvažuje takto. Každý kulturní pokrok je funkcí nějaké interakce mezi kulturami. Ovšem tyto interakce současně vedou k homogenizaci kultur. Na homogenizaci tyto kultury pak reagují vlastní diferenciací uvnitř společnosti, což ilustrují obě zmiňované revoluce, neolitická (kasty a třídy na starém východě) a průmyslová (vznik proletariátu). Tato kapitola a celá kniha je zakončena apelem na mezinárodní organizace, aby podporovaly rozmanitost kultur.

Rozmanitost lidských kultur byla, je a bude aktuálním tématem. Proto i po několika desítkách let od svého vzniku vzbouzí téma této knihy pozornost a nabízí cesty lepšího pochopení a přístupů mezi jednotlivými kulturami. (Romana Melicharová, Claude Lévi-Strauss a jeho rozmanitost kultur v knize Rasa a dějiny, [online http://www.chytrazena.cz], 9.11.2010, [19.3.2013]. Dostupné z: <http://www.chytrazena.cz/claude-levi-strauss-a-jeho-rozmanitost-kultur-v-knize-rasa-a-dejiny-11860.html>). Dílo je velice čtivé a poučné. Autorův pohled je zdrojem inspirace i ve 21. století. Kniha otevírá řadu otázek a upozorňuje na odpovědi, které jsou sice lákavé, avšak chybné. (Jakub Švábík, Úvod do studia společenských věd - Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2010). Nejen že plní svůj hlavní účel, rozmlouvat myšlenky o nadřazenosti některých lidských ras, ale také přináší mnoho zajímavých poznatků o lidských společnostech celkově a o skutečnostech vyplývajících z jejich koexistence. Jako student nezaujatý a neznalý problematiky antropologie a vědy jako takové, musím říci, že mě toto téma velmi zaujalo. Je to dílo otevřené, stále vybízející ke studiu a k četbě vůbec. Je pravda, že některé pasáže v knize jsou pro laika složité, ale většina obsahu díla je velmi vypovídající o zvyklostech a stylu života národů.

Tvorba Claude Lévi-Strasse je velice přínosná pro lidskou společnost. Některé z jeho děl určitě stojí za přečtení. Dílo poukazuje na historii, zvyklosti a tradice člověka. Sleduje ho jako rasu, která žije svým životem v rodech, tlupách a kmenech. Posunuje hranici chápání laického čtenáře, jeho vidění života člověka jako rasy, jako rasy schopné vytvářet svou historii a minulost světa. Knihu Rasa a dějiny bych doporučil jak laickým čtenářům jako jsem já, jelikož bylo čtení toho díla pro mne přínosem a zcela jistě rozšíří obzory ostatním na oblast života indiánských kmenů z Jižní Ameriky a jiných oblastí. Své si v knize určitě najdou i odborníci, kteří studují antropologie hlouběji.

1. Claude Lévi-Strauss: Rasa a dějiny, vydavatelství Atlantis 1999
2. Internetová encyklopedie http://www.wikipedie.cz
3. http://hubertxy.sweb.cz
4. http://www.chytrazena.cz/
5. http://www.my-sites.com/kultura-a-pokrok/
6. Přehled antropologických teorií kultury – Václav Soukup
7. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie – Ivo T. Budil
8. Úvod do kulturní a sociální antropologie – Robert F. Murphy
9. Sociální a kulturní antropologie – Václav Soukup, Alena Vodáková
10. Filozofický slovník – Gérard Durozoi, André Roussel
11. Úvod do studia společenských věd - Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Jakub Švábík

—-

Počet shlédnutí: 119