Cesta po Italii

Popisuje

P. Veselák.

DOMAŽLICE.

Tisk, sklad a náklad Jiřího Prunara.

1875.

---

Mnoho výtečných a v každém ohledu vzdělaných cestovatelů prošlo kříž na kříž klasickou Itá­lii, a výsledek svých cest podali do veřejnosti v menších neb v obšírnějších cestopisech. Koho právě čtení cestopisů zajímá, ten na snadě má hojný výběr oněch, jež pojednávají o památnostech Itálie, této velepamátné země. Že u veřejnost vystupuji i já s popisem cesty mé po Itálii, děje se jediné za tou příčinou, že chci vyhověti tolikerým poptávkám přátel mých a známých, jimiž mne obsypávali při mém návratu z mé Římské pouti, při čemž, dou­fám, i těm že poskytnu zábavného čtení, kteří památnosti klassické Itálie odjinud již znají.

Cestovati do Itálie, spatřiti Řím, bylo mým vroucím přáním již v těch dobách, když jsem ještě co studující poslouchal přednášky dějepisu a výklady latinských klassiků na gymnasiu Klatovském. Tehdáž, živ jsa jako každý jinoch ve světě samých ideálů toužil jsem spatřiti luzné háje a nivy polo­ostrova Italského s jeho světovládným Římem, přál jsem si viděti pověstnou dílnu Vulkanovu, — Vesův — kdež mistr Vulkán se svými pomocníky kul zbraně vítězným hrdinům starého Říma. Ve své obrazotvornosti mladistvé viděl jsem ještě posud prováděti rejdy své bohy, bůžky a bohyně, o nichž pohanské bájesloví tolik podivného vypravovalo. Itá­lie byla mi tehdáž kusem země z jiného světa.

Tím větší byla touha má po Itálii a Římu, když jsem se oddal bohosloví. Který kněz nepřál by si spatřiti 19tistyleté sídlo papežů, tuto kolébku křesťanstva, a střed veškerého katolictva ? — Ko­nečně se mi podařilo po dlouhých letech dojíti cíle dávných tužeb svých, podmínky k radostnému ce­stování byly vyplněny, tedy nastoupím cestu čím dříve tím lépe. Aby se cestování mohlo nazývati radostným, potřebí nutně 4 věcí. Nejprvnější jest dobré, trvalé zdraví. Ať nikdo nemyslí, že tak zvané cesty pro zábavu již samy s sebou přináší jen samé příjemnosti, v tom by se každý notně sklamal. Každá poněkud delší cesta a to zejména v cizé kraje, kde jiné vládnou klimatické poměry, jiný lid, jiné domácí a veřejné zřízení, obyčeje a mravy, ne­se s sebou tolik nepříjemností, že člověku mnohdy nejde příliš k smíchu; a pak je příslovím: „kdo chce něco dostat, musí něco vystát,“ kdo chce něco vidět, musí si to mnohdy hezky trpce zasloužit; mám na to dokladů dosti po ruce.

Druhá podmínka k radostnému cestování jsou peníze, a těch musí být hezká sumička, nejlépe hodně žlutých Napoleondorů, s těmi se dostaneš milý čtenáři kraj světa.

Na zlato se každý rád usměje, s největší ochotou za papíry a běžnou minci je vymění; zlatem prý lze dobýti i nejpevnější pevnosti, zlatým klíčem prý se mohou otevřít i nedobytné kasy Wertheimovy¹⁾. — Všude, kdekoliv se zastavíš, kam se obrátíš, kde se octneš — všude musíš platit a sice čím více, tím lépe. Dá se sice i na cestě tu a tam lečehos ušetřiti — ale také se musí člověk pak s lečíms spokojiti, „za málo peněz je málo muziky.“

Mimo peníze vezmi s sebou na cestu také jazyk, či vlastně mluvu té země, toho lidu, kudy se míníš ubírati. Němci se chlubí, že s jejich kulturní řečí lze projíti celý svět, — ale dle mé nepatrné zkušenosti jest to jen smělá chlouba — já alespoň v prvním italském městě Veroně byl jsem se vší německou učeností úplně v koncích. A což teprvé v střední a jižní Itálii! Jen tak šťastnou náhodou tu a tam vrazíš na některého Itala, jenž trochu mluví v lámané němčině. Kdo chce pohodlně a také laciněji cestovat, musí znát nutně alespoň ty nejhlavnější a nejobyčejnější fráse z obecného života. Co se týká vlaštiny, ta je velmi snadná k naučení se jí v krátkém čase; já alespoň při mé znalosti latiny učil jsem se italštině něco málo přes čtvrt roku, a při všech ostatních mých povinnostech na­učil jsem se italštině tolik, že jsem s malými vý­jimkami všude beze všech rozpaků se domluvil po celé Itálii. Na pouhou mimiku ať se nikdo nespolehá, tou si snad pomůže k noclehu a k jídlu, a to ještě dosti špatně, z cesty však má zajisté pramálo prospěchu. Aby se člověku na cestě nezastesklo, třeba mu míti dobrého společníka. Přijde tím již cestování mnohem laciněji, po tom má člověk komu sdělit radost i žalost, zálibu i nelibost nad tím, co vidí, a mnohou důležitou věc jednotlivý přehledne, což ve společnosti s jinými tak snadno se nepřihodí.

Takového velmi milého společníka na cestu nalezl jsem v panu Jandovi, kupci, s nímž jsem již od svých gymn. studií dobře znám a v poměru přátelském. S tímto panem jsme se tedy umluvili, že o letošních svátcích velkonočních na jisto nastoupíme cestu po Italii.

Jakkoliv jsem se vždy tak srdečně těšil na ten den odchodu našeho z domova, teď, když tak brzy mělo být splněno dávné přání mé, najednou se mne zmocnil jakýsi strach.

Četl jsem tu a tam v novinách a cestopisech o těch Vlaších tak hrozné věci, že jsem se konečně domýšlel, že každý Ital je učiněný lupič. A mezi takový lid se teď vydáš? pomyslil jsem si, v každém koutě, v každé poněkud odlehlejší uličce bude na tebe v záloze čekat některý brigant, a v duchu jsem již viděl, kterak mi nasazuje revolver na prsa a volá: denari! Nedal jsem sice strach ten znát na sobě, ale přiznati se musím, že mi kolem srdce nebylo příliš volno. Připravil jsem se tak, jakobych se co nejdříve rozloučiti měl s tímto světem.

Dne 29. března, v pondělí velkonoční odbyv služby Boží rozloučil jsem se srdečnými slovy v kostele po odbytém kázaní se všemi přítomnými posluchači, načež o 12. hodině polední unášel nás vlak k bavorským hranicím. Ještě jednou ohlednu se zpět smutně na milé Domažlice, dávaje jim v duchu poslední „s Bohem,“ jako bych už je snad více neměl spatřiti. Ti italští briganti mi pořáde vězeli v hlavě.

Cestu do Řezna nebudu obšírně popisovati; znáť ji většina zdejších obchodníků, a pak neposkytuje pranic příjemného.

Že je vůbec v celém Bavorsku populace velmi malá u porovnání s Čechy, proto tam také najdeš jen malé vesničky a po řídku, a i velkých měst má tuším Bavorsko málo. Co mi na té cestě nápadno bylo, byly ty četné parní pily a ohromné sklady dříví a prken všeho druhu. „To hle je, pravím, pěkné hospodářství, asi takové jako u nás! za něco málo let budem tu na studeném severu kupovat dříví na libry, jak se to v některých italských krajinách v skutku děje.“

Ke čtvrté hodině dojeli jsme do Řezna, pra­starého to města, kde v dávných dobách, ještě před narozením Páně, měli prý Římané opevněný tábor.

Až posavád jmenuje se tu jedna věž „Římskou“. Velmi krásný a velepamátný jest zde biskupský chrám se svými dvěma štíhlými věžemi v gothickém slohu, pak asi 2 hodiny cesty od města nad Dunájem strmící Walhala. Stavba této budovy je krásná a musela zajisté s velikým nákladem být provedena, vnitřek však příliš nepřekvapí. Poprsí výtečníků německých, jižto zasloužili si té cti přijíti do Walhaly, staroněmeckého nebe, jsou příliš nepatrná proti rozměrům celé té budovy. Snad má v tom vězet ta myšlenka, že jednotlivec, byt i sebe výtečnější jest v celku předce jen bytostí nepatrnou.

V Řezně jsme se tentokráte nezdrželi, viděl jsem již dříve veškery jeho památnosti, a tudíž hned týmž vlakem odjížděli jsme dále k Mnichovu. Železnice jde úrodnou rovinou, dotýká se dvou pěkných měst co do polohy, Landshutu a Freisingu. Nejvíce se mi líbilo, že nádraží všude vystavěna jsou v nejbližším okolí měst, ač při tom železnice značně se musí zatáčet, tak že vždy při odjezdu z nádraží se zdá, jakoby vlak místo ku předu jel nazpět. To jsem v Bavořích velmi zhusta pozoroval, a jest zajisté velmi ku prospěchu cestujících jakož i obchodu.

Do Mnichova dojeli jsme již za temného večera okolo 8. hodiny, kdež jsme si umínili zůstati přes noc. Nechavše si prohlídku památností Mnichovských až k návratu našemu, hned časně z rána 30. března nastoupili jsme další svou cestu k hranicím tyrolským. Z rána bylo velmi chladno, neboť kolem Mnichova bylo v tu dobu ještě sněhu hojnost, a čím dále k Alpám, tím ho také přibý­valo. Chtíce poněkud šetřiti s penězy vsedli jsme v Mnichově do vozu třetí třídy, ale zapřisáhl jsem se, že se to už vícekráte nestane. Nešťastnou náhodou byl téhož dne výroční trh v Rosenheimu, a tu na každé stanici přisedlo tolik passagerů, že nás natlačili do vozu jako sledě. Přidej nad to ještě několik vaků, malých i velkých nůší s drůbeží a potravinami, k tomu ještě několik opilých tlachalů, to postačovalo, že jsme dali třetí třídě „vale“ navždy.

Po trapné této jízdě konečně dostalo se nám odlehčení v Rosenheimu, jen že nás tam zase stihla malá nehoda. V té směsici vystupujícího lidu za­meškali jsme vstoupiti do vlaku, jenž odjížděl do Kuffsteinu, a byli jsme nuceni čekati asi 3 hodiny na pozdější rychlovlak. Co teď dělat ? Nechali jsme si svoje vaky na nádraží, a po odbyté snídani šli jsme se podívat do města.

Rosenheim sám nechová v sobě nic zvláštního k podívání; že však nám bylo ten Boží čas nějak si ukrátiti, tož jsme si prohlíželi výroční trh, jenž byl právě v plném proudu. Velmi se mi líbilo, že všecky druhy výrobků hospodářství a průmyslu byly k prodeji vystaveny vždy oddělené v jiné ulici, čímž tak snadno nepovstává velká tlačenice v jednom místě, kteráž vhodnou podává příležitost dlouhoprsťákům k provádění svého nekalého umění. Chtěje si také vytříbiti svůj hospodářský vkus — ač se přiznávám, že hospodářství mnoho nerozumím — šel jsem se podívat také na trh dobytčí a koňský. Musel jsem se s chutí zasmáti, vida venkovany přiváděti na trh krávy, kteréž za sebou co důkaz dojivosti vlekli tele, přivázané na mnoze k ohonu krávy. Vzorem by nám mohl býti Rosenheim, že, ač ne­velký, má svou plynárnu. Tak nám příjemně prohlížením trhu ušel čas, a my vrátivše se na nádraží, brzy jsme odcestovali k hranicím tyrolským. Vlak jel nějakou dobu ještě rovinou, čím dále tím více bylo viděti sněhu, až jsme se konečně octli v úplné zimní krajině v horách — v tyrolských Alpách. Překvapily nás ty ohromné vrchy, kteréž svými sněhovými temeny dotýkaly se samých oblak. Den byl jasný a pohled na ty bílé velikány sluncem ozářené uchvacující. Litovali jsme však ubohé ho­raly, že mnohdy celou zimu spoustami sněhu úplně odloučeni jsou od ostatního světa. Letos museli mít v horách asi notně sněhu, že posud trčely koruny mladých stromů úplně k zemi sehnuté v závějích sněhových.

Dorazivše okolo jedné hodiny do

octli jsme se opět na rakouské půdě, kde bylo pře­hlížení vaků a výměna vozů. Velmi se mi protivila nízká, neúhledná a špinavá budova na nádraží. Před hlavním vchodem byla notná louže, kteráž nedovo­lovala ani vstoupili do vnitř, a i vnitřní uspořádání všech místností jest chatrné. Odpustil jsem jim to, že jsem viděl opodál stavěli novou, krásnou budovu. Venku za městečkem na srázném kopci lze viděti citadellu s pevnými zděmi, malými okny a četnými baštami. V této pevnosti nalézá se nyní státní vězení.

Cesta od Kuffsteinu jest velmi zajímavá. Dráha vine se na mnoze pěkným údolím, od něhož jiná údolí táhnou se v pravo i v levo pod vysokými vrchy, kteréž vesměs až na temena lesem jsouce pokryty v letě poskytují překrásný pohled. Na strá­ních vystaveny jsou tu a tam úhledné domky na spůsob Švýcarských a v údolích malebně rozkládají se malé vesničky. Také povšimnutí zasluhuje pěkné město H a l l v rozkošném údolí, z něhož není více daleko do hlavního města Tyrolska,

kamž ke 2. hodině odpoledne jsme dojeli, a kdež umínili jsme si zůstati přes noc. Omnibusem jeli jsme z nádraží do hostince, „Stadt München,“ kdež nám vykázán velmi úhledný čistý pokoj s pěknou vyhlídkou. Po obědě bylo naší první starostí, abychom si na svou cestu po Itálii objednali billety k jízdě po dráze.

Pro cestující, kteří delší nějakou cestu konati chtějí, vydávají se jak v Itálii, tak i u nás a jinde tak zvané „biglietti circolari“ — Rundreisebillete s tou výhodou, že při nich má cestující skorem po lovici sleveno z toho, co by musel platit, kdyby od jednoho města k druhému vzal si obyčejnou kartu. Tak na příklad platili jsme každý za tu ohromnou dálku z Innomostí přes Milán až do Neapole a zpět přes Terst, Krajinsko, Štýrsko a Korutansko do Innomostí toliko 75 zl. 20 kr. ve stříbře. Při tom je ještě ta výhoda, že mohu, kdekoliv se mi líbí, pře­rušit jízdu, a opět s kterýmkoliv vlakem dále jeti, netřeba jiného než pouze ohlásit se u chefa dotýčné stanice. Při nastoupení nové jízdy dá se vždy dle potřeby znamenat jeden či více kuponů, jež na spůsob malé knížečky jsou v jedno svázány, a při vystoupení z vozu se vždy list s jmenem do­tyčné stanice odevzdá, až konečně po vykonané celé cestě nezbyde z knížky než toliko desky. Naše ob­jednané billety měly platnost pro druhou třídu a na 60 dní. Vydávají se sice také podobné, lacinější billety pro vozy III. třídy ; neposkytují však právo k jízdě rychlovlakem.

Majíce nejhlavnější obstaráno vrátili jsme se z nádraží do města, abychom si památnosti jeho náležitě prohledli. Nejprve nám bylo zapotřebí seznámiti se s polohou města, abychom seznali jedno­tlivé jeho části a nemuseli později v ulicích zbytečně blouditi; vyšli jsme si tudíž po pěkné silnici vzhůru nad město, odkudž se nám na Innomostí poskytovala překrásná vyhlídka. Ležíť toto hlavní město Tyrolska v rozkošném údolí jako v nějaké kotlině, odevšad sevřené nebetýčnými vrchy, posud sněhem pokrytými, jež zbaví se teprve o sv. Jakubu svého bílého kožichu, ale jen na krátko, aby jej opět brzy po sv. Václavě oblekly. Městem protéká řeka Inn, jež je dělí na dvě nestejné polovice, lavkami a mosty spojené — od čehožmá jméno své Innomostí (Innsbruck). Mému společníku líbilo se město to nad míru. Bylo ještě světlo, když jsme z vycházky své se navrátili, a hned na cestě jali jsme se prohlížeti tamější kostely. Nejkrásnější ze všech jest „dvorní kostel,“ v jehož hlavní lodi nalézá se pomník císaře Maxmilliana s reliefy z bílého mramoru, představující události historické, ze života to­hoto císaře; množství bronzových soch rytířů a čle­nů císařské rodiny, rozestavené kolem pomníku pře­kvapují cizince vstoupivšího poprvé do tohoto chrámu.

Když se již počalo šeřiti vyšli jsme si ještě na procházku do krásných alejí, kteréž lidem ze všech tříd obyvatelstva Innomostského byly přeplněny a mnoho jsme byli dojati, slyšíce i zde v Alpách hovor v našem mateřském jazyku. Procházelo se tu totiž před císařským hradem několik českých vojáků, kteří bezpochyby vřadeni jsou do některého pluku zde posádkou ležícího. Pozdě večír vrátili jsme se z procházky do svého hostince.

Ještě téhož večera mohli jsme nastoupit další cestu do Verony ; že však bychom při noční jízdě nebyli ničeho viděli ze znamenité dráhy přes Brenner, museli jsme počkati až na ranní vlak, kterýž z Innomostí odjíždí o půl desáté hodině ráno. Měli jsme tudíž dosti času, abychom si ještě mohli prohlédnouti druhou část města. Nápadny mi byly při ranní vycházce ohromné preclíky, jistě takového objemu, jako velká kola u vozu, jež vystaveny jsme viděli v pekařských krámech; snad je tam o velkonocích takové pečivo, jako u nás jsou v obyčeji velkonoční bochánky. Také jsem očekával, že zde v hlavním městě spatříme pěkný národní kroj tyrol­ský, ale sklamali jsme se. Jen venkované zachovali posud tu a tam ještě svůj kroj po předcích, celkem se však v oděvu od nás neliší, leda ty stařenky se svými vysokými, kuželovitými klobouky, kteréž jim dodávají nepěkného vzezření.

Posilnivše se dobrou „snídaní na vidličku“ opustili jsme Innomostí, nastoupivše zdlouhavou sice ale velezajímavou jízdu přes ohromný vrch Brenner. Těžce oddychuje sobě lokomotiva, neboť musí za sebou táhnouti vlak po sem tam se otáčející dráze do ohromné výše 1298 metrů; vstoupání její rovná se 1:40. Projeli jsme 27 tunelů nad sráznou pro­pastí, na jejíž druhé straně viděti starou silnici, kte­rá již za starých časů spojovala severní Europu s Italií. Sedě pohodlně ve voze vzpomínal jsem v duchu s lítostí na ty nešťastné, zástupy vojáků, kteří za dávných dob s nebezpečenstvím života těmito obtížnými stezkami táhli do Itálie. — Na výši Brenneru nalézá se jezero, kteréž v tu dobu bylo i ještě celé zamrzlé, něco málo dále, a železnice po­číná s výše sestupovati, a sice opět poznenáhla, jako i vystupovala na horu. Zatáčky a okliky dráhy jsou tu a tam tak veliké, že bys z jedné stanice do druhé po rovné stezce o dobrých 5 minut dříve došel i pěšky, nežli k ní dorazí vlak.

Když jsme jeli po výši Brenneru zakusili jsme náramnou zimu. Velmi studený vítr fičel štěrbinami špatně přilehajících oken a dvířek vozu, tak že všecko zaobalování se v teplý plaid nebylo ničehož platno. S námi v jednom coupé seděl jakýsi důstojník, rodem z Chorvátska, kterýž, byv dříve v službě u českého pluku, dobře rozprávěl s námi v našem jazyku. Jel tehdáž do Benátek s celou svou rodinou k slavnosti uvítání J. Velič. císaře Rakouského. Pán tem nám skorem na každé stanici vystupoval z vozu nechav vždy za sebou otevřené dveře, aby se potěšil se svou rodinou, kteráž jela ve voze jiném. Nechtěli jsme mu jeho radost otcovskou kaziti, za to ale ulovili jsme si notné nastuzení, jež mělo v zápětí pořádný kašel, který byl naším nemilým průvodčím po celé cestě. Jakmile jsme překročili vysoký Brenner, počala se zimní krajina měniti v jarní. Na stráních a v údolích objevovala se příjemná zeleň, posetá žlutým kvítím a teplejší větřík vanul malebným údolím, že jsme již otevřenými okny mohli se baviti pohledem na krásné krajiny Tyrolska.

Za pevností „Franzensfeste“ počínají se po návrších rozkládati vinice, jakéž všude nalézáš po veškeré Itálii.

Ještě za dne dorazili jsme do

města to nevelkého s roztrkanými domky, jenž v církevních dějinách jest památným pro svůj všeobecný sněm, kterýž zde byl odbýván v dobách reformace. Za Tridentem objevují se již známky, že blížíš se k hranicím italským; v nádražích a ve vozích ozývá se vlaština, všude na stanicích k prodeji nabízí se víno a pomeranče, a lid sám již zevnějškem svým líší se patrně od severních Tyrolanů.

Na stanici Ala museli jsme vystoupiti z vozu a nésti vaky své k prohlížení. Sotva že vylezu, přiskočí tu ke mne jakýsi hřmotný muž a tahá mi vak můj z ruky a chce s ním pryč. Nevěda co to za člověka, bráním se seč mohu, až konečně se mi podařilo, vyrvati mu své věci z ruky. Byl to „facchino,“ nosič, jakýchž na všech stanicích italských je důstatek, a kteříž svou dotíravostí jsou pravou ob­tíží cestujícím ; zmíním se o nich ještě později. Milý facchino vida se sklamána v očekávání svém na dobrou manču („mancia,“ zpropitné), šel mi v pa­tách, a sotva že jsem otevřel vak svůj před finančníkem, už mi tam rukama hrabal v prádle. „Cigarri“ a „tabacchi“ nenalezli, protož beze všech dalších poptávek mne propustili, poznamenavše křídou vak můj.
V restauraci jsem si vyměnil nějaké ital­ské drobné peníze, kterých člověk musí mít v Italii vždy hojnost. Podotýkám tuto, že v Italii se počí­tají peníze jako ve Francii na franky nebo liry, a rovná se jedna lira našim 40 krejcarům, a má sto centesimů. Stříbra v Italii nevidět žádného, samé toliko papíry a měděné peníze (di rame) po 1, 2, 5 a 10 centes. Papírové peníze jsou: 1/2, 1, 2, 5, 10, 50, 100 lír a více, a co nejhoršího při tom, že mají některá města i svoje zvláštní papírové peníze, které toliko platí v městě a okolí, dále pak jsou úplně neberny a nebo se na nich musí mnoho tratit ; jest tudíž nutno cizinci, aby byl při vyměňování pe­něz velmi opatrným a nebral jiné na další cestu nežli ty, jež nesou na sobě nápis: „Banca nazionale.“ Ve všech velkých městech lze si vyměniti cizé peníze za italské, jen že může býti člověk při tom notně napálen. Nejlépe jest míti s sebou Napoleondory, kteréž se dle kursu vyměňují za 21 lir a 60 až 70 centes. Chtíti platit zlatem na dráze nebo v hostincích není rovněž radno, poněvadž se na těchto místech neohlížejí po kursu a berou jeden Napoleondor pouze za 20 lir.

Po této malé poznámce vrátím se nyní k dalšímu popisu cesty z Ala do Verony.

Bylo již tma, když jsme vsedli opět do vozů, kteréž od této stanice provázeny byly výhradně kondukteury Italy. Štěstí nám přálo, že jsme úplně sami nalézali se v coupé. Venku nebylo lze již pro tmu ničehož vidět, unaveni jsme byli dlouhou jízdou, na stanicích nikdo k nám nepřisedal — tedy by­chom si mohli trochu pospati, mínil jsem. Odloživše klobouky, vzali jsme k vůli pohodlí čepice — také tašky, jež jsme na sobě měli, byly by nám ve spa­ní překážely, pryč s nimi — slovem, pohodlně jsme usnuli. V tom nejlepším spaní náhle otevrou se dveře a do vozu zahřmí nám konducteur:

Po 12 1/2 hodinné jízdě stanuli jsme konečně o 10. hodině večer v tomto prvním větším městě italském, kde jsme se chtěli poněkud déle zdržeti. Nevědouce, zdaž týž vlak ještě dále pojede, sebrali jsme na rychlo své věci a neohlédnuvše se ani zpět chvátali jsme z nádraží, abychom dostali byt v ně­kterém pořádnějším hostinci. Ač bylo již pozdě ve­čír, předce bylo na nádraží hojnost omnibusů ze všech značnějších hostinců ; my vyvolivše si hostinec „Соlomba ď oro“ (u zlaté holubice) byli jsme uvedeni i do elegantního pokojíku, což nás velmi překvapilo, anať čistota italských hostinců nebývá příliš od cestovatelů vychvalována. Poručili jsme si přinést láhev vína, chtíce přikusovati k němu pokrmy, jež můj společník v tašce své měl uschované.
Ohlížíme se po tašce, hledáme ji, — ale taška byla ta tam! Ani o tašku mi tak nebylo jako o její chutný ob­sah, protož nevrle pravím: „Dobře že jsme neztra­tili hlavu.“ A hnedle by se nám to bylo mohlo také přihodit; já alespoň hledaje druhého dne ráno svůj klobouk rozpomenul jsem se, že jsem jej při noční jízdě zároveň se ztracenou taškou odložil ve voze na odlehlejší místo, a při náhlém vystupování z vozu nezpozoroval jsem ztrátu svého klobouku maje na hlavě čepici. Přítel můj neříkal ničehož, ale z úsměvu jeho bylo znáti, že chce něco říci o trestu božím. Považoval jsem za nemožné, abychom v Italii ztracenou věc opět nalezli; pokusili jsme se však o to předce na zdař Bůh. Sebral jsem všecky své vědomosti z řeči italské a jak nejlépe jsem uměl, pověděl jsem na nádraží, oč se vlastně jedná, a k mému největšímu překvapení shledávám se tu opět se svým ztraceným kloboukem a společník můj se svou taškou, jejíhož chutného obsahu nebylo ani tknuto. Jak je to možno ?
V Italii jest na dráhách obyčejem, že se po příchodu vlaku vozy prohlédnou slu­žebnictvem při dráze ustanoveným, ti pak, co na­leznou, odevzdají v bureau, kdež se k nalezené věci připojí lístek, kdy a kde věc ta byla nalezena. Přihlásí-li se o ni pravý majitel, podepíše toliko stvr­zení, že věc obdržel, a aniž by čeho platiti musel, vezme, což jeho jest. — Nechci sice nikomu sahat do svědomí, ale jisto jest, že bych asi na dráze ji­né země, jež lepší má pověst nežli Itálie ohledně svatosti majetku, sotva tak snadno k ztracenému klobouku byl přišel ; jest jisto, že na některé dráze desetkráte odvážené a zapsané zboží předce se ztratí ne-li celé, tož alespoň z části.

Jsa takto svou malou nehodou poučen, přestal jsem se již báti pověstných brigantů, a nepohlížel jsem více s takovou nedůvěrou na každého Itala ; mimo to jsem stkvěle odbyl první rigorosum z ital­ské grammatiky, což mi dodalo chuti bez ostýchání pouštěti se i dále v conversaci, ač někdy jsem se musel i já i milý Vlach, s nímž jsem se bavil, s chutí zasmáti nad mluvnickými construkcemi, jež tvořil jsem v proudu řeči; však dalším cvikem se i to podalo.

S nalezeným kloboukem na hlavě vítězně vra­cím se se svým společníkem z nádraží zpět do mě­sta Verony. Před sebou vidíme vysoké, dlouhé a pevné zdi, kteréž svědčí, že město to jest pevností, a sice první třídy, jak souditi lze z těch četných bašt. Město samo rozkládá se krásně po obou bře­zích řeky Adige, kteráž tvoříc velké oblouky je ve­skrz protéká, a zdvíhá se k severu amfiteatralně na výběžky Tirolských Alp. Verona čítá na 60 tisíc obyvatelů a nese veskrze na sobě ráz velkoměstský. Založení města toho padá do dávných dob a beze změny po všecky věky zachovalo své jméno. Za vlády Římanů byla Verona kolonií s přijmím Au­gusta a jsouc v centrum hlavního obchodu, byla již v prvních dobách jedním z nejkrásnějších a nejbohatších měst v severní Itálii. Co svědek dávných časů stojí uprostřed města ještě posud dobře za­chované okrouhlé divadlo (amphitheatrum), o němž ještě obšírněji se zmíním později. U tohoto města porazil r 312. p. K. první křesťanský císař Kon­stantin svého soka Maxentia v krvavé bitvě, po níž co vítěz stal se pánem severní Itálie. Zde pře­možen Alarich, později Odoakr. Zde Alboin, král Longobardů zavraždil otce své manželky Rosamundy, a poručil ji, aby na potupu svého rodu při veřejné jakési slavnosti pila z lebky vlastního otce svého.

Však si uražený cit ženský dobře pamatoval poha­nění toto, a najatým vrahem krvavě se pomstila Rosamunda na svém choti. V středověku zejmena ve Veroně nejprudší byl památný ten boj mezi Guelfy a Ghibelliny. V posledním čase náleželo město toto k říši rakouské, kdež mnozí z našich rodáků co vojínové posádkou leželi a na ně dobře se pama­tují ; nyní přiděleno jest, tuším od roku 1866., ku království Italskému.

Předeslav něco málo z dějin Verony připomenu některé její památnosti ; musím ale upozorniti na­před, že nemíním tuto dopodrobna vše popisovati co jsem zde a všude jinde památného viděl, unavil bych tím snad vážené čtenáře, vyberu toliko při popisu jednotlivých měst to nejhlavnější.

Začněme ve Veroně s náměstími, kdež jako všude ve městech veškeren ruch společenského ži­vota se rozvinuje. Nejhlavnější náměstí ve Veroně jest tak zvané „Piazza Vittorio Emanuele,“ pojme­nované tak na počest nynějšího krále Italského. Není snad teď v celé Itálii značnějšího města, kteréž by nemělo náměstí nebo některou lepší ulici pojmeno­vanou jmenem nynějšího krále; dělo se bezpochyby pojmenování toto v prvním návalu enthusiasmu nad sjednoceností veškeré Italie, kterýž však nyní zdá se poněkud ochabovati.

Na východní straně náměstí Viktorova nalezá se opravdu památné, starodávné (antické) divadlo, podobné onomu v Římě, jež se nazývá „Colosseum.“ Z venčí upraveny četné chodby a výklenky divadla toho v dílny rozličných řemeslníků, jejichž nájemné slouží k udržování divadla v dobrém stavu. Uvnitř divadla v tak zvané aréně (prázdný prostor pískem (aréna) posypaný) prováděly se za dávných časů po­věstné hry, krvavé půtky gladiatorů mezi sebou a s dravou zvěří, v středověku odbývaly se na místě tom souboje, popravy, turnaje atd., a nyní jsme tam nalezli tesaře, jižto svými širočinami upravo­vali krov k nějakému domu. Jaký to contrast! — Před divadlem vetřel se nám co Cicerone (průvodčí) jakýsi vlašský lenoch, jichž má tato teplá země všude hojnost. Namluvil nám toho, až hlava bolí — a lhal při tom, až se mu od úst prášilo. Konec vší řeči jeho byl, abychom zaplatili netoliko dvoj­násobné vstupné, nýbrž i čtvernásobné zpropitné je­mu. Dali jsme vše dle vlastního uznání nedbajíce na jeho dušování se, prosbu, hněv a podobnou známou taktiku ciceronskou.

Povšimnutí zasluhuje také radnice, jež nalézá se na jižní straně náměstí Viktorova, znamenitá pro své četné korintské sloupy. Tržiště ve Veroně nachází se na náměstí „piazza d' Erbe,“ jež obkli­čují mnohé krásné stavby, pocházející ze středověku. Pak má Verona ještě třetí náměstí „dei Signori,“ panské nazvané, že zde měli své paláce bývalí pre­sidenti Veroneští z rodu Scaligů. Na tomto náměstí nalezá se krásná socha znamenitého básníka Dante-ho, kterýž zde roku 1316. v nynějším palazzo Prefettizio bydlel.

Z tohoto náměstí jsme šli kolem botanické zahrady do ulice „Via Capello,“ kdež na domě č. 17—25 nalézá se nápis, že zde bydlela Julie z rodu Cappuleti, jejížto něžná láska k vyvolenému srdce jejího, Romeovi z rodu Montecchi, s takovým nad­šením od básníků byla opěvována, a posud mnohé­mu zamilovanému očku vynucuje velkou slzu, když opakuje se na jevišti v dobře známém dramatu: „Romeo a Julie.“

Na této cestě naší přišli jsme k památnému mostu „Ponte delle navi,“ kterýž vystaven byl v 14. století z kamene bývalého antického divadla, a po dvakráte rozvodněnou řekou Adigí zbořen byl. Při druhé povodni vyznamenal se svým hrdinstvím jakýsi Bartol. Rubele z Pajano rodilý, kterýž po čtyřikráte odvážil se s nebezpečenstvím života na řítící se most a pokažde jeden život lidský zachrá­nil od hrozné smrti. Tohoto odvážlivého hrdinu měl německý básník Bürger na mysli, když skládal pěknou svou balladu : „Der brave Mann.“

Kostely má Verona krásné a čisté, jako vůbec všecka větší města v Itálii, nebudu je však popisovati; jsouť v jiných městech mnohem znamenitější, kterýmž chceme větší pozornost věnovati. Milovník starožitných památek najde ve Veroně za chrámem sv. Nazara a Celsa památný starokřesťanský chrá­mek ve skále tesaný, jenž bezpochyby pochází ještě z těch dávných dob, když prvotní vyznávači učení Kristova museli před pohany ukrývati se v pod­zemní krypty a v skalní jeskyně, aby tam v jistotě své posvátné obřady a bohoslužebné výkony odbývati mohli; alespoň ty staré posud zachované malby tomu nasvědčují. Navštívili jsme také městské mu­seum, kteréž má sice mnoho krásných věcí, ale v porovnání s museum v Neapoli a v Římě úplně zmizí.

Nežli jsme krásnou Veronu opustili, vyhledali jsme si ještě pěknou vyhlídku na město, aby nám celkový obraz tak snadno z mysle nevymizel. Dali jsme se dovezti k paláci Giustovu, vedle něhož se nalézá romantická, skvostná zahrada. Zazvonili jsme u mřížových dveří několikráte, načež jsme zahrad­níkem byli do vnitř uvedeni. Hned u vchodu nalézá se mramorová socha jakési bohyně, na jejíž nohu zaklepal průvodčí náš dřevěným kladívkem, a socha ta dala zvonový zvuk, jako by dutá a z kovu ulita byla. Podepsavše před bohyní jmena svá do pamětné knihy byli jsme zahradníkem vedeni do vnitř parku. Bylo to pro nás překvapení! V naší vlasti před 4 dny bylo ještě vše pusto, v Tyrolsku leželo sněhu na sáh vysoko, a zde jsme se náhle octli uprostřed kvetoucí flory, v stínu svěžích, lupenatých stromů. Jarní slunce rozehřálo útlá hrdélka okřídlených zpě­váčků, kteří tu o závod dávali koncert; každý sice pěl svou arii, nižádný vsak nerušil harmonii cel­ku. K tomu ještě ty vysoké, prastaré cypressy, oranže, vavříny, acanthy a zelená myrta, kteráž chod­níky vroubila, — nediv se nikdo, že jsem tuto při své poněkud sentimentální povaze domníval se, že jsem na kraji ráje. Podobného překvapení dostalo se nám ještě vícekráte na naší cestě po Italii.

Po delší procházce zahradou přišli jsme ke krytým schodům, kteréž vzhůru vedou na terassu, s jejíž výše rázem přehlédnouti lze celé město a okolí. Vidíš tu před sebou řeku Adigi, jak vine se městem, v levo castell S. Pietro, ve středu amphitheatr a náměstí, jižně řadu malebných bašt pevnostních a v dálí pahr­bky u Custozzy a S o m m a c a m p a g n i, kdež roku 1848. a 1866. krváceli i bratři naši Čechové na bojišti.

Zatím se přiblížil čas našeho odjezdu. Ve Ve­roně jsou dvě nádraží, od sebe vzdálená asi čtvrt hodiny. V jednom se udála při našem příchodu ta komická scéna s mým ztraceným kloboukem, do druhého pak jsme museli odejeti chtíce se dáti smě­rem k Milánu. Abych vždy věděl, kdy který vlak odjíždí, koupil jsem si na nádraží seznam veškerých železnic v království Italském, tak zvaný „Indicatore ufficiale delle strade ferrate,“ kterýž mimo roz­ličné noviny a jiné knihy pro cestující na větších stanicích k prodeji se nabízí. Skoro na každém ná­draží značnějším najdeš v Itálii malé kněhkupectví. Pro dráhy rakouské vydává se ve Vídni podobná kniha jako je „Indicatore“ s názvem „Der Condukteur,“ již jsem si také zaopatřil, a obě jmenované knihy mně byly velmi výhodny. Bez podobných kněh není radno konati delší cestu ; nenalezneš všude na hostincích plány jízdy vlaků, a na pouhé poptá­vání se nechť nikdo se nespolehá, sice může zame­škáním určitého vlaku zaplatiti „Indicatora“ dvacet­kráte i více ještě ztrátou času a zbytečnými výlo­hami na hostinci.

Bilo právě 12 hodin v poledne, když vlak náš vyjížděl z nádraží Veroneského. Jeli jsme krásnou a úrodnou rovinou, samými vinicemi, kteréž na mnoze obehnány jsou zděmi na spůsob zahrad. Po­dotýkám tuto, že skoro veškerá Italie jest jako jedna zahrada, až na ty vysoké a holé vrchy v Apeninách, ač i na těch upotřebena každá píď země, jež kul­tury schopna jest. Větších vesnic jako v naší vlasti v Itálii nenalezneš, toliko města s četným obyvatel­stvem a pak o samotě stojící dvory, villy uprostřed vinic a polností, kteréž majiteli villy přináleží. Pole osévají se pšenicí, rejží a kukuřicí, žita jsem ale neviděl nikde, aniž jsem po celé Itálii okusil našeho chutného chleba z mouky žitné. Všude po mezích a i v poli osetém podél záhonů, jakož i podobně na lukách nasázeny jsou stromy, tuším morušové, u každého pak stromu pěstuje se reva, jejíž ratolesti táhnou se s jednoho stromu na druhý, a tvoří takto za letní doby zelené stěny a nebo příjemná živá klenutí, pod nimiž hoví si v prudkém vedru srpno­vém unavení a nebo leniví Vlachové. Každé pole vydává tudíž majiteli svému mnohonásobný užitek: dává obilí k pokrmu, víno k pití, listím morušovým živí se housenky bourcovy, z jejichžto zámotků ho­toví se hedvábné tkaniny na oděv a konečně na zimu osekají se všecky ratolesti stromů až na samý peň a poskytují palivo, o něž v Itálii jest opravdu nouze.

V té době, když jsme jeli rovinou Lombardskou k Milánu, nebyla sice ještě příroda v nádherném svém oděvu jarním, — bylo to právě 1. dubna, — ale nicméně byla již pole i luka tak zelena, jako jsme je ve svém domově shledali při návratu dne 4. máje; mohu směle říci, že jest vegetace v severní Itálii o celý měsíc vždy pokročilejší nežli v našich krajinách.

Pěkného překvapení dostalo se nám na této ce­stě pohledem na největší jezero v severní Itálii, tak zvané „L a g o d i Garda,“ po jehož jižním břehu hezkou dobu ujíždí vlak. Jezero toto slulo v starých dobách „Lacus Benacus,“ a opěvováno bylo i od básníků, zejmena Virgil nemůže se dost nachváliti jeho kras. Největší délka jezera toho obnáší na 7 mil, šířka 2 míle a hloubka jeho má prý obnášet 270 metrů. Na jižním konci jezera stojí pevnost Peschiera jako nějaký ostrov, obklopena dílem řekou „Mincio“ dílem jezerem. Od stanice Desenzano viděti jest v dálí asi dvou hodin památné bo­jiště u Solferino, kde r. 1859. dne 24. června podlehlo vojsko rakouské přesile spojených Piemontesů a Francouzů, čehož sledem připadlo pak krá­lovství Lombardské Piemontesům či k nynější sjed­nocené Italii.

Nesmím také opomenouti, abych tuto alespoň malou zmínku učinil o starobylém městě Berga­mo, kteréž svojí polohou výjimku činí od ostatních měst v severní Itálii, jsouc malebně rozloženo na vrchu, jako to skorem u všech měst střední a jižní Itálie shledáváme, a směle je mohu vřaditi ohledně polohy jeho mezi nejkrásnější města Itálie. Z tohoto města, z rodiny Tasso pochází vynálezce nynějšího systému poštovního, Thurn a Taxis, jakož i zname­nití básníci syn i otec, přijmím Tasso.

Ke čtvrté hodině odpoledne viděli jsme již z daleka velké město, v jehož středu vypínal se vy­soký chrám, bílý jakoby sněhem byl pokryt — a než jsme se nadáli, byli jsme v něm, v krásném

Na nádraží stála veliká řada omnibusů, z nichž každý nese nápis hostince, jemuž náleží, a tu lze si vybrati cestujícímu hostinec dle libosti. Konduktéři omnibusů, fiakři, drožkáři a facchinové s vel­kým křikem vítají cizince nabízejíce mu služby své, tak že člověk z toho hlomozu div že neohluchne. Nemůžeš-li hned v tom davu nalézti omnibus hostince, jenž ti byl odporučen, třeba ti několikráte trochu hlasitěji pronésti jeho jméno, a hned ti okážou stranu, kde jej máš hledati a nebo už hned přiskočí k tobě kondukteur, je-li právě na blízku a odnáší ti do vozu tvé věci. Máš-li některý svůj vak v magacínu co „bagaglio,“ dáš kondukteurovi pří­slušný lístek (recepiss), jenž ti na jisto vše správně objedná. Mohu ubezpečiti, že na vlašských nádražích o pohodlí cestujících ve dne v noci je náležitě postaráno, potřebí však si trochu uvyknouti na tu dotíravost a pekelný rámus facchinů.

V Miláně jsme se ubytovali v hostinci „Biscione“ („u hada“) na náměstí zvaném „Piazza fontana,“ v prostředku města a na blízku velechrámu Milánského.

Sklepník („cameriere“), kterýž nás uvedl do pokoje, začal na mne mluvit vlašsky, ale sotva páté slovo jsem mu rozuměl, a nebylo mi lze nijakž s ním se domluviti. Byl Milánčan a mluvil ve svém nářečí, kteréž velmi mnoho odchyluje se od Toskánského (řeči spisovné), jemuž já jsem se byl doma naučil ; byla však pomoc snadna, že druzí sklepníci mluvili správněji vlašsky. Nežli jsme si vyšli prohlédnout Milán, bylo naší první starostí, abychom napřed podali svým milým domácím zprávu, kde jsme se již octli, a jak se nám posud na cestě dařilo; já psal list svému důstojnému domácímu pánu a přítel můj své drahé polovičce, tobě pak milý čtenáři místo obsahu listů našich povím tuto něco málo z dějin slavného Milánu.

Město toto bylo založeno před dávnými věky od starého národa „Keltů“, a již roku 222. před Kristem P. od Římanů vydobyto. Že již za dávných dob zde kvetly umění a věda, nazývá je Plinius „novými Athény.“ Během času vzrostl Milán a okrášlen byl nádhernými stavbami, až v 12. století úplně byl zničen. Tři leta oblehal město to císař Bedřich Barbarossa, až konečně po tuhém odporu bylo vydobyto (dne 1. března 1162), spáleno a věže i hradby hrubými nástroji vyvráceny. Za nedlouho vystaven Milán opět a okrášlen, zejmena mnoho zásluhy o město to získal si sv. Karel Boromejský, jenž roku 1560. za arci­biskupa Milánského zvolen byl. Roku 1713. připadl Milán k Rakouské říši, byl však na to několikráte opět vydobyt od Francouzů, až roku 1814. opět jej dostalo Rakousko. Však horká krev Vlachů neměla pokoje, ustavičné nepokoje a bouření se přinutily Rakousko, že muselo od roku 1846. velmi často válečně zakročovati a náměstí i ulice Milánské staly se jevištěm mnohých krvavých bojů, v nichž tekla i česká krev, o čemž by nám leckerý starší čtenář tohoto cestopisu asi ze svých mladých let vojenských mnoho hrozného mohl vyprávěti z vlastní své zkušenosti. Po bitvě U Magenty dne 5. června 1859, opustila vojenská posádka rakouská Milán, kterýž na to po uzavření míru ve Villafranka téhož roku připadl jako ostatní lombardská města ku království Italskému.

Věru musel Milán mnohé trpké zkoušky přestáti, neboť za doby svého trvání byl neméně nežli 48kráte oblehán vojskem nepřátelským a 28 kráte skutečně dobyt, a po všech těchto svízelích zůstal předce krásným, lidnatým a bohatým městem, o čemž svědectví vydávají tak četné a nádherné pa­láce a budovy, a to množství domů, jež pod stře­chami svými ukrývá přes 250 tisíc obyvatelů.

Dopsavše listy, zanesli jsme je na poštu, přile­pivše známky po 40 centesimech (16 kr. r. č.) — tolik se totiž platí za jednoduchý list z Itálie do Rakouska. První cesta naše v Miláně byla do dómu, (tak se též nazývají biskupské chrámy), kdež jsme si na hrobě sv. Karla Borom., patrona téhož města, vykonali svoji pobožnost, vzpomenuvše si zároveň na všecky své milé domácí. Že bylo již v chrámu poněkud temno, nechali jsme si prohlídku památností jeho na druhý den ráno a vyšli jsme si podívat se na město.

Na náměstí „piazza della Scala“ hrála právě vojenská hudba, při níž před kavárnami ba­vila se Milánská noblessa a množství silného i slabého, něžného i neněžného pohlaví, kteréž sem tam přecházelo, aby po denních trampotách tuto trochu pookřálo. Na tomto náměstí nalézá se překrásná socha znamenitého malíře Lionarda da Vinči a velké divadlo, do něhož vejde na 4 tisíce diváků.

Navštívili jsme téhož večera ještě chrám „Bo­žího hrobu,“ malý sice ale úhledný, kdež ve zdi po obou stranách hlavního oltáře nalézají se malé klenuté kaple, v nichž živě sochami v přírozené velikosti představuje se poslední večeře a bičování Páně. Právě se v tomto chrámku odbývaly nešpory. Ko­lem hlavního oltáře seděli kněží a pak klerikové, od nejmenšího do největšího odděni úzkým talarem, krátkou komží a s kolárem na krku, jako malí ve­lebníčkové. Střídavý zpěv jejich velmi se mi líbil, až když při „Magnificat“ spustily na kůru varhany po první sloce „polku,“ po druhé „sousedskou“ atd., tu nemohl jsem se déle na tomto místě svatém zdržeti smíchu, a to tím více, an jsem viděl, kterak leckterý malý velebníček (ministrant) si při tom no­hama tupá podle taktu. Podobnou hudbu v našich chrámech jakož i na celém chladném severu nenaj­deš; v Italii, Španělsku, Francouzku a v jiných te­plých krajinách je v obyčeji, a ani v nejmenším neuráží náboženský cit těch, jižto v chrámě se modlí, anoť obyvatelstvo teplejšího ponebí jest již od přirozenosti povahy živé, veselé, již zapříti ne­může ani v kostele.

Ježto veselá ta hudba nechtěla vzíti konce, a my vidouce, že bychom opravdu při ní mnoho po­božnosti nenadělali, opustili jsme ve vší tichosti a ne­pozorovaně chrám, a procházeli se dále městem. Za tím se již notně setmělo, a lidu na ulicích a námě­stích stále přibývalo. Aniž jsme se nadáli, octli jsme se v Gallerii Viktora Emanuele, kteráž v skutku jest velmi znamenita, jediná svého druhu, že nemá nic podobného v celé Evropě. Vystavena jest v le­tech 1865—1867 od Bologneského stavitele Josefa Mengoni. Gallerie V. jest náměstí, z něhož v po­době kříže vybíhají 4 ulice, pěkně dlážděné, jež tvoří nádherní palácové, podél ulic vystavení. Nad ulicemi vznáší se na spůsob „nového bazaru“ v Praze vy­soké klenutí ze železa a skla, a nad celým prostran­ným náměstím vypíná se skleněná báň, jež má v průměru přes 117 stop. Na domích jsou vymalo­vány mimo jiné čtyry díly světa, pak allegorické podoby vědy, umění, průmyslu a orby.

Do této gallerie vstoupili jsme z nenadání právě v tu chvíli, když se počaly v ní rozsvěcovati četné kandelabry, a pozvednuvše oči vzhůru, vidíme, anať takřka mžiknutím celá báň poseta jest množstvím plynnových plamenů, kteréž jako hvězdy sesílaly s výše své jasné světlo. Celá gallerie osvětlena byla jako za dne, neboť v ní hoří na tři tisíce plynnových plamenů. Množství lidu procházelo se tu v živém hovoru, všecky třídy obyvatelstva Milánského byly tu zastoupeny. Jednotlivci zastavovali se u čet­ných krámů, v nichž za sklem vyloženy jsou k pro­deji ty nejrozmanitější věci. Tu vidíš řadu krámů zlatnických, v nichž ty nejnádhernější ozdoby ze zlata a démantů, ohnivých korálů a jiných drahých kamenů svým leskem omamují oči. Jinde zase viděti bohatý sklad rozmanitých šátků malých i vel­kých a látek na oděvy atd., vše z pestrého hed­vábí, kteréž v Miláně a v okolí jeho nejvíce se vy­rábí. Nejsem sice těch věcí znalec, ale vzpoměl jsem si na naše lepé dívčiny, kteréž by jistě na tomto místě ne-li všecky peníze tedy alespoň své oči byly nechaly. Já sám měl sto chutí něčeho si v gallerii koupit, ovšem ne zlato ani hedvábí, ale jiné mnohem užitečnější věci, jichž tu rovněž byl hojný výběr.

Dlouho jsme se nemohli rozloučit s tímto mí­stem krásy a bohatství; jaký div tedy, že te­prve pozdě večír vrátili jsme se do hostince, aby­chom se jídlem a spaním posilnili.

Na druhý den jsme si ustanovili důkladně pro­hlédnout si ten pravý div světa — Milánský dóm. Jest to velebnost této svatyně, kteráž podivem na­plňuje a překvapí zajisté každého! Ani znamenitý chrám sv. Petra v Římě zevnějškem svým neučinil na mne takový mocný dojem, jako dóm v Miláně; já pak, maje jej nyní popisovat, vyznati musím s jinými cestovateli, že se krása jeho musí vidět, vy­psat se však nedá.

Původní plán ku stavbě tohoto velechrámu připisujeme staviteli Arlerovi, kte­rýž stavěl také chrám sv. Víta v Praze, ač jiní o tom pochybují; jisto však jest, že Arler byl jeden z nejprvnějších, kteří stavbu dómu Milánského ří­dili. Šest set let pracovalo se na tom divu světa, na dvě stě mistrů řídilo v té době stavbu jeho, čímž se stalo, že poněkud čistě gothický sloh jeho nebyl ve všem a vždy zachován, což však na kráse chrámu nečiní velkou ujmu.— Pozorujme nyní jeho zevnějšek. Jest to ohromná budova, celá až na žu­lovou podezdívku, z bílého, čistého mramoru, ani střechu ani vnitřek chrámu nevyjímaje. Kolem zdi chrámové jest množství gothických pilířů, s věžičkami, sochami a rozličnými okrasami, že jest tím zevněj­šek chrámu až přeplněn.

Nyní vstupme po širokých schodech z červené žuly (Granit) do vnitř chrámu. Jaká to nová krása! Nad ohromným prostorem, 76 sáhů délky a 45 sáhů šířky vzhůru pne se v 4 řadách 52 sloupů, kteréž nesou ohromné klenutí s kopulí, a dělí chrám na 5 lodí. Na každém sloupu pod klenutím nalézá se krásná socha, klenutí pak rovněž z bílého mramoru není čistě gothické, ale prozrazuje již sloh vlašský. Okna jsou malována a tudíž jen spoře propouštějí světlo, čímž uvnitř svatyně panuje stále významné šero, jak to u všech chrámů slohu gothického na­lézáme (na př. sv. Vít v Praze). Presbyterium, čili kůr, kde hlavní oltář se nalézá a arcibiskupská sto­lice a sedadla pro kněze, jest značně zvýšen za času arcibiskupa sv. Karla Bor., což mu mnozí mistři stavitelství za zlé pokládají. Dal to ale sv. Karel arcibiskup, z té příčiny učiniti, aby pod hlavním ol­tářem mohl zaříditi tak zvanou konfessi, podzemní kapli, v níž uložena jsou těla sv. mučedníků, jak to skorem vesměs v značnějších chrámech italských nalezáme. (Znáš-li, milý čtenáři, kostel sv. Jiří v Praze a jeho kapli pod hlavním oltářem, máš ovšem nepatrný obraz konfesse v chrámech vlašských. V celém tomto ohromném chrámu nalézá se množství kaplí, oltářů a pomníků s uměleckými sochami, reliefy a ozdobami z mramoru tesanými, jež mi nelze tuto do podrobna popsati, sic bych s cestopisem svým ani za rok nebyl hotov. Připomenu tuto jen ještě nejznamenitější umělecký poklad velechrámu, tak zvaný sedmiramenný svícen z bronzu, jenž je na 16 stop vysoký, a pochází z 13. století. Jest ozdoben drahými kameny a velmi živě a elegantně provedenými soškami, jež v pěkných skupeních před­stavují některé biblické děje.

Co tu tak pomalu přecházíme chrám od jed­noho oltáře k druhému, divíce se jeho znamenitostem, pozoruje nás chvilku ze vzdálí kostelník, a dlouho se nerozmýšleje pustí se za ranou a nutí mne, abych šel do konfesse číst mši sv. Pohlednu na svého pří­tele a pousměju se, čemuž on dobře rozuměl. Já totiž nechtěje na hostincích a jinde vše dvojnásobně platit — jak se to tak obyčejně panům paterům přihodívá, že vše mají dráže než jiný — z finan­čního toliko ohledu vzal jsem na krk místo koláru mašli, a místo dlouhého, černého kabátu, krátký, šedý, a byl jsem toho mínění, že mne nikdo na ce­lém světě nepozná. Zatím se tu najednou i v tom přestrojení vidím prozrazena, což mne ovšem nijakž nemrzelo, nýbrž více bavilo, a od té doby jsem si již více na mašli své nezakládal, věda, že mi nic platna není, jak jsem se ještě později často přesvěd­čil, an jsem tu a tam i v mém šedém kabátě oslo­ven byl titulem: „velebný pane.“ Mši sv. jsem již toho dne sloužiti nemohl, že jsem nebyl více lačným ; nasnídal jsem se z rána v hostinci, an jsem předpokládal, že bych asi s těží k oltáři se dostal pro množství kněží, jižto zde denně mši sv. čítají, šel jsem však předce s kostelníkem do podzemní konfesse, abych si ji prohlédl.

Jest to krásná podzemní kaple s pěkným oltá­řem, na němž nalézá se stříbrná, pozlacená a dra­hokamy posázená rakev s ostatky těla sv. Karla Borom. Množství pozlacených lamp osvětluje dnem i nocí tuto podzemní hrobku. Drahocená rakev má cenu 4 milionů franků a darována jest velechrámu od Filipa IV. krále Španělského. Mimo tělo sv. Karla jsou na oltáři uloženy ještě jiné ostatky sv. mučedníků, pro něž původně Sv. Karel konfessi zříditi dal, nepomysle si tehdáž, že on sám v ní na prvém místě co světec ctěn bude.

Z konfesse vystoupili jsme po schodech opět do vnitř chrámu, v jehož postranní jedné lodi nalézá se vchod na střechu a věž. Zaplatili jsme si vstupné po 25 centes. (po 10 kr. r. č. za osobu) a vystu­povali jsme vzhůru po schodech mramorových. Nabídl se nám hned u vchodu jakýsi vůdce, jenž trochu mluvil německy, a žádal na nás odměnu 2 franků. Podal jsem mu toliko polovici, jíž on přijmouti ne­chtěl, načež jsem frank vstrčil do kapsy, sám se s přítelem svým na horu ubíraje. Později jsem se přesvědčil, že bych byl zbytečně frank vyhodil, an všude na výši chrámové jest vůdce úplně zbytečným. Po 194 stupněch vylezli jsme na střechu chrámo­vou, po níž lze pohodlně jako po ulici choditi, leda že potřebí jest trochu opatrnosti, aby člověk na hladkém mramoru neklesl. Nalézají se zde také stoličky, na nichž si lze odpočinouti. Se střechy k hlavní věži dostali jsme se po nových 150 schodech, a odtud opět po 150 schodech byli jsme na nejvyš­ším bodu věže, kam vůbec dolezti lze. A co jsme odtud viděli? Nelze mi krásu všeho tak vypsati, abys milý čtenáři o tom měl náležitého ponětí. Pod sebou vidíš ohromný les samých věží a soch velkých i malých, vše z nejdrahocenějšího bílého mramoru, neboť chrám ten má přes šest tisíc soch, a mnohem více ještě věžiček. Nikde nemůžeš nád­heru chrámu a velebnost jeho lépe posouditi, jako když vystoupíš na střechu a věž jeho. Unešeni po­hledem na tuto svatyni nemohli jsme jiného říci nežli: „Škoda, že více Milán není náš!“ Mimo to jest s věže dómu rozkošná vyhlídka na celý Milán, jež se pro krásu svou nazývá také „italskou Paříží,“ pak viděti jest četná města v Lombardské rovině, vysoké Alpy Tyrolské a Švýcarské, zejmena nebetýčné vrchy : Mont Cenis, Montblanc, velký sv. Bernhard, Monterosa, Matterhorn, Gotthard a j. Kdy­bych nebyl na celé cestě po Itálii nic více krásného viděl nežli toliko dóm Milánský, dosti již byl bych býval odměněn za obtíže a všecky výlohy mé cesty.

Sestoupivše s věže, dlouho ještě procházeli jsme se po střeše chrámové mezi těmi krásnými věžemi a sochami, až čas nutil nás, abychom si ještě jiné památnosti Milánské prohlédli.

Mimo dóm má Milán ještě jiné ne sice tak krásné, za to ale starožitné a historicky památné chrámy. Na prvém místě zasluhuje v tom ohledu zmínku chrám sv. Ambrože, před jehož hlavním vchodem nalézá se prostranné nádvoří, kolkolem slou­pořadím (portikus, podloubí) ohražené. Bývalo za dávných dob obyčejem, že nesměli veřejní kajicníci a katechumenové (dospělí jinověrci, kteří teprvé ve víře křesťanské vyučováni byli); býti přítomni v chrámě celým službám Božím, nýbrž museli státi v nádvoří, zejména při mši sv. od obětování až do konce. Proto nalezáme tak zhusta při starokřesťanských chrámech prostranné předsíně a nádvoří. Hlavní dveře do chrámu sv. Ambrože jsou celé z kovu ulity, s vypuklými obrazy (reliefy) a na 15 set let staré. Při těchto dveřích udál se onen v dějinách zaznamenaný výstup mezi císařem Theodisem a sv. Ambrožem, biskupem Milánským, jejž tuto v krát­kosti připomenu. V městě Soluni zbouřil se za pří­činou uvěznění jakéhos vozky lid a zabil několik císařských úředníků a posleze i místodržitele. Pacha­telé zasloužili ovšem za krvavý čin svůj přísného pokárání. Však císař Theodosius v prchlivosti své netoliko že potrestal pachateli, nýbrž strašně se chtěl vymstíti i na celém obyvatelstvu města Soluně. Dal oznámiti, že se bude odbývati pro obveselení lidu velká jízda o závod. Když se lid četně shromáždil, tu najednou se všech stran vypadlo vojsko a bilo a vraždilo na potkání každého, vinníky i nevinné. Sedm tisíc lidu přišlo při tom o život. Jakmile se to do­zvěděl sv. Ambrož, psal Theodosiovi velmi tklivě, vyzývaje jej, aby dle možnosti své zadost učinil a v Soluni, pokud by bylo lze, přenáhlení své hleděl nějak napraviti. Theodosius se toho napomenutí bis­kupova ani nevšimnul. Přišed na to později do Mi­lána, chtěl dle svého obyčeje jíti do kostela. Sv. Ambrož zavřel před císařem dveře chrámové a ne­ohroženě předstoupiv před něj, zakázal mu překročiti práh svatyně, pokud by dříve veřejným poká­ním dle tehdejších církevních zákonů za hřích svůj zadost neučinil. Theodosius omlouval přenáhlenost svou hříchem israelského krále Davida, jemuž odvě­til sv. Ambrož: „ Když jsi následoval Davida v hří­chu, následuj jej také v pokání.“ Theodosius po­drobil se kajicně a tak i veřejné pohoršení, jež svou ukrutností dal, opět napravil. Událost tato sběhla se r. 390., a ony dveře, jež sv. Ambrož před císa­řem zavřel, posud jsou pro památku na i svém pr­votném místě. —

Vnitřek chrámu sv. Ambrože má podobu ba­siliky s četnými sloupy; nad nimiž se nalézají oratoria či male kůry. Nad hlavním oltářem na kle­nutí nalézá se mosaika (obraz sestavený ze samých malých kaménků různobarevných) z 9. století, a představuje sv. Ambrože při oltáři, pak Krista uprostřed mučedníků sv. Gervasia a Protasia, jejichžto těla s ostatky sv. Ambrože nalézají se v hrobce pod hlavním oltářem, kterýž obložen jest drahokamy, zlatem a smaltem. Za oltářem posud se chová prastará biskupská stolice z bílého mra­moru, na níž dle tradice sedával již sv. Ambrož. Co podpora pro ruce jsou na této stolici dva lvové, odznakové to síly a neohroženosti, kteréžto ctnosti mají biskupa šlechtiti.

Kazatelna jest rovněž z bílého mramoru, bo­hatá na okrasy a sestavena začátkem 13. století m staré, rozbořené. Pod ní jest starokřesťanský sarkophag (rakev), první, jejž jsem viděl v Italii, kteráž podobných má v chrámích, na hřbitovech a v musejích na tisíce.

Z postranní jedné kaple vchází se do tak zvané staré „Basilika Fausta“, kteráž má posud dobře zachovanou mosaiku z 5. století. V této kapli po­křtěn byl sv. Augustin od sv. Ambrože, na tom místě přijalo 9 císařů (od 9.—15. století) železnou korunu, zhotovenou z jednoho hřebu, jímž Kristus na kříž byl přibit, a obloženou zlatem a drahokamy.

Nevyslovný dojem učinil na mne tento starý chrám, v jehož vnitřku před dávnými věky mocně rozlehal se hlas věhlasného biskupa, sv. Ambrože. Vše v chrámě tomto bylo mi co knězi tak památno, že jsem dlouho s tímto místem nemohl se rozloučiti.

Ještě starší než tento právě popsaný chrám jest kostel sv. Vavřince, jak se praví, jest to první křesťanský chrám v Milaně. Pro svou pěknou a umělou kopuli jest dále památný chrám „S. Maria delle Grazie,“ při němž dříve nalézal se klášter domini­kánský, přeměněný nyní v kasárny. Prohlednuvše si chrám, vešli jsme skrze stráž do kasáren, kdež jsme beze všech okolků vpuštěni byli do refektáře (jídelny) bývalého kláštera. A co jsme tu nalezli památného? Na celé severní stěně tohoto vysokého sálu nalézá se světoznámý obraz večeře Páně od znamenitého malíře Lionardo da Vinci, kterýž v tisících kopií rozšířen jest po celém světě. Roku 1494. počal jej malovati mistr sám a pracoval na něm 3 leta vlastní rukou mimo rozličné opravy, kteréž ještě nad to 13 let na tomto uměleckém díle konal, nežli je co svůj ideál ukončil. Obraz ten jest skoro 5 sáhů dlouhý a přes 2 sáhy vysoký a bohužel na mnoha místech poškozen. Nebylo by divu, kdyby již z obrazu nebyla ani čárka zbyla; vždyť byl čas, kde refektář proměněn byl v konírnu, v níž obraz tak vysoké umělecké ceny vydán na milost a nemilost koňskému výparu a vojákům, koně obsluhujícím. Vzdor této nehodě jest „Lionardova Večeře Páně“ předce překrásná ! A v čem vlastně záleží umělecká cena tohoto díla? — Malíř barvami vylíčil v tváři a pohybech těla tak živě a přirozeně duševní stav jednotlivých osob, že pohle­dem na ně snadno uhodnouti můžeme, co každá osoba si myslí. Lionardo volil při „večeři P.“ ten okamžik, když Kristus řekl apoštolům ta slova: „Jeden z vás mne zradí,“ a nyní vymaloval účinek slov těch na jednotlivé apoštoly.
Sv. Jan miláček Kristův se rmoutí, Jidáš zrádce se vzteká, že jest podlost jeho prozrazena, Tomáš výpovědi mistrově nechce věřit, Petr je zvědav, kdo by byl zrádcem, a tak i ostatním osobám na tváři čísti můžeme vnitřní jejich duševní pohnutí. Na tom vlastně při malířství a sochařství záleží, aby umělec takřka ži­vot vdechnouti uměl dílu svému a nenadělal samé mrtvé figury beze všeho výrazu a pohybu. A v tom se zejmena italští umělci již za starého po­hanského věku vyznali a na mnoze i posud vyznají.

Právě při naší návštěvě zaměstnán byl v re­fektáři jakýsi cizý malíř kopírováním znamenitého obrazu, při čemž makavě jsme se mohli přesvědčiti, jaký i rozdíl jest mezi mistrem a — hudlařem.

Zaplativše vstupné dvěma již obstárlým sleč­nám, kteréž dozor mají na refektář a obraz v něm, ubírali jsme se ven z města na vojenské cvičiště, zvané „piazza d'armi,“ kdež právě vojsko v zástu­pech a dlouhých řadách své válečné umění provozo­valo. Měli jsme v úmyslu podívati se na zname­nitý „arco della pace,“ kterýž se právě nedaleko to­hoto velmi rozsáhlého, čtverhranného cvičiště na­lézá. Abychom si nemuseli daleko zacházeti, dali jsme se rovně v diagonale, domnívajíce se, že tam někde skrze vojsko předce proklouzneme. Jaké bylo ale naše ustrnutí, když jsme zpozorovali, že celá řada chrabrých synů Marsových svými smrtonos­nými puškami jako na kommando proti nám bezzbranným dobrákům míří. „Snad si nás vyhlédli za terč,“ pravím k svému společníku, „tohle by byla hezká „švanda,“ aby na nás všickni spustili, anebo nás snad tu chtějí zajmout ? Ukážeme jim, že jsme hrdinové z hercinských lesů, a že i bez zbraně jejich řadami si cestu proklestíme.“ Co jsem řekl, stalo se! Lekli se nás, udělali obrat a my brzy prošedše jejich řadami beze vší překážky, octli jsme se u „arco della pace.“ Jest to velká brána z mramoru a žuly vystavená na spůsob starých vítězných oblouků v Římě na tak zvané „via sacra.“ Nad branou ve výši sedí obrácena k městu v šestispřežném voze bohyně míru — v pravdě umělecká dílo od Sangiorgio — a na rozích oblouku jsou čtyry jiné bohyně na koních sedící, jež podávají míru palmu a věnce vavřínové. Všecky tyto osoby ulity jsou z kovu. Mimo to ozdobena jest brána ještě čtyřmi sochami vodních bohů, jež mají jména dle hlavních řek severní Itálie, totiž: Po, Ticino, Adige a Tagliamento, a pak reliefy, představující některé historické události ze života Napoleona I., rakouského císaře Františka I. jakož i Napoleona III. a Viktora Emanuele, nynějšího krále italského. Jeden a sedmdesát sochařů pracovalo na okrasách této „brány pokoje,“ jakž se ona nazývá, a mezi těmi byli mnozí skuteční umělci. Veškeré výlohy na stavbu této brány páčí se na 4 miliony franků, a pohled na tuto památnost Milánskou jest v skutku imposantní.

Byla již jedna hodina odpoledne, když jsme se vraceli zpět do města. Horko bylo téhož dne ne­snesitelné, hlad a ještě více žízeň nám připomínaly, bychom zanechali obdivování se ideálům a pomýšleli na ukojení prosaického žaludku, kterýž se již také dovolával svého práva. Že byl pátek, tož jsme si poručili v hostinci postní jídla, kteráž jsme sice do­stali, ač postní polévku jsem měl silně v podezření, že jest až příliš — hovězí.

Po obědě jsme si najali drožku, abychom rychle ještě prohlédli si město, některé kostely, veřejné sady, zvané „giardini publici“ a zejmena kolossální nemocnici, kteráž svým slohem pozrazuje, že po­chází z dřívějších století, a založena jest od sv. Karla Borom. v čase strašně zuřícího moru.

Odpoledne 2. dubna odjeli jsme z Milána smě­rem k západním končinám Itálie. Jeli jsme usta­vičně úrodnou rovinou, jen v dálce jsme viděli vy­soké hory posud sněhem pokryté. Všady, kudy vlak jel, nalezli jsme dobře spracované role, oseté a vesměs posázené morušemi a révou. Jen mi bylo nápadno, proč právě tuto nalezáme skoro vesměs samé mladé stromky, čehož jsem jinde nepozoroval ? Příčinu toho uhodl jsem hnedle, když na blízké sta­nici volal kondukteur: „M a g e n t a!“ — V těchto právě končinách svedena byla bitva roku 1859., v níž zkáceno a zničeno bylo veškeré stromoví. Nej­krutěji zuřil boj na nádraží samém, kdež na pa­mátku padlých zde rekův postaven jest vysoký, žlutý jehlanec. Smutno mi bylo na tomto místě, lidskou krví tak hojně svlaženém, a to tím více, anoť zde ducha vypustilo zajisté i množství mých bratří — Čechů a jiných Slovanů, kteří „až do těch hrdel“ bránili celistvost říše rakouské, a krev svou dali za svého krále. Odpočívají zde v dálné cizině, hrob jejich nesvlažuje žádná slza lásky, jen doma snad, ve vlasti, oplakává posud stará matka ztrátu dobrého syna a bývalá družka svého přítele, na nějž pro horoucnost prvé své lásky posud ne­může zapemenouti. O ty kruté války, kteréž tolik sladkých nadějí, tolik bujarých životů lidských maří, — kdy asi přestanou ? — Snad nikdy! Dumal jsem ještě dále, i když již dávno jsme přejeli bo­jiště, až nové krajiny, nové předměty mne z trud­ných myšlenek mých vytrhly. Z měst, kolem nichž jsme jeli, nejvíce mne zajímala N o v a r a, staré to a dosti velké město, jež čítá asi 28 tisíc obyvatelů. Pěkně se v něm vyjimá hlavní chrám, jenž vyčnívá z města svou vysokou kopulí, na níž vzhůru vznáší se 3 gallerie jedna nad druhou, s četnými sloupy na spůsob věží slohu byzantinského.

Na stanici V e r c e l l i přisedl k nám jakýsi Vlach, „na mol“ spitý, kterýž svými trivialními vtipy až hrůza nás bavil. Byla to radostná jízda! Venku pro večerní šero nebylo lze již ničehož viděti, ve voze pak taková roztomilá zábava. Štěstí, že jsme v jeho společnosti nebyli dlouho, byl bych si tím jistě ne-li celý, tož alespoň velkou polovici očistce odbyl: neboť mi nic není tak protivno, jako seděti podle člověka, jenž má notnou opici.

Ale toho utrpení nebylo ještě dosti. Vyšedše z nádraží Turínského, hledali jsme omnibus odpo­ručeného nám hostince „Nuova York.“ Místo do omnibusu museli jsme vsednout do fiakru, kdež náhle jsme se octli v spoustě škatul malých i vel­kých, a u prostřed nich jako velkopáteční řechtačka mlela ostrým svým jazýčkem jakási panička. Co říkala, tomu jsem nebyl s to rozuměti pro elektri­ckou rychlost slov její, jen jsem viděl, kterak čerstvě vylézá z vozu a shání se po jiném povoze. Odjela drožkou, ale škatule nám nechala ve fiakru, kteréž jsme ji museli dovezti do hostince. Nevím, co si o nás „camerieri“ v hostinci pomysleli, když nás museli z kupy škatul vytahovati.

Povečeřeli jsme jen krátce, abychom v libém spánku zapoměli na všecky trampoty toho dne, a posilnili se na jiné.

v němž právě jsme dleli, jest ohledně původu svého město velmi staré, a slulo prvotně Taurasia. Již Hannibal město to oblehal a po tuhém odporu je dobyl. V občanské válce za panování císařů řím­ských Othy a Vitellia bylo spáleno a nezmohlo se dříve, až když roku 1032 přišlo k domu Savojskému ; zejmena má mnoho zásluh o Turin Ama­deus VI., zvaný též „zelený hrabě“ (že při turna­jích odděn byl zeleně). Pro svoji polohu na blízku pomezí francouzského byl Turin několikráte k této zemi přivtělen, a opět Italy dobyt, ano od r. 1859. do 1865. dokonce stal se Turin hlavním městem „sjed­nocené Itálie.“

Starožitného nemá Turin mimo sbírky v mu­seu zcela ničehož, leda nepatrné stopy starodávné Taurasie ; ano jednotlivé domy nemají ani rázu vlašského. Ulice jsou široky a zcela rovny, náměstí pravidelná a mnohými pomníky ozdobená. Jakkoliv město to jest rozsáhlé, předce se v něm možno velmi snadno vyznati. Nejlépe bych je mohl přirovnati k novému Mnichovu, hlavnímu městu Ba­vorska: ovšem že jest Turin mnohem větší a nád­hernější. Obyvatelstva se čítá v Turině na 212.600.

Drožkou jsme rychle přejeli město kříž na kříž, nikde však nepoutalo pozornost naší nic zvláštního. Trochu déle jsme se udrželi v biskupském kostele (dómu), kdež, se po četných schodech přijde za hlavním oltářem do tak zvané „Capelia dell SS. Sudario.“ Kaple tato jest dosti prostranná a zbudována uvnitř zcela z černého mramoru. Uprostřed kaple jest oltář a na něm ve zvláštní schránce chová se co drahocenný ostatek částka onoho plátna, jímž mrtvé tělo Kristovo zaobaleno bylo, jak nám bylo řečeno; ač dle názvu „dell Sudario“ by se spíše měla rozuměti částka potního roucha sv. Veroniky, jímž Kristus na cestě k hoře Golgotě pot svůj utřel. Reliquie tato dostala se za doby výpravy křižáků do svaté země Gottfriedovi z Champagne, a roku 1452. obdržel ji darem vévoda Ludvík Savojský.

Nad hlavním oltářem vznáší se vysoká kopule, která se velmi rychle nahoře zúžuje a končí hvězdou, jíž lze výše ještě viděti jiný strop, na němž malo­vána jest holubice, symbol Ducha sv. Na tuto malbu pouští se kopulí žlutým sklem mystické (tajemné) světlo, což velmi odráží od temného dolejšku. Když jsme do této kaple vstoupili, byli jsme opravdu velmi překvapeni. Kolem černé zdi odrážejí podivně pomníky z bílého mramoru, (kaple tato byla rodinnou hrobkou vévodů Savojských) na vysoké kopuli to zvláštní osvětlení a celé budovy sloh, to vše na mne tak působilo, že mi obraz této kaple zcela živě zůstal dosud v paměti, neboť něco podobného jsem po celé cestě nikde neviděl.

Zmíniti se musím také o znamenitém pomníku Cavoursově, jenž nalézá se na jednom Turinském náměstí. Před Cavoursem klečí Italie, symboly práva a povinnosti leží u nohou jeho, a genia re­voluce s pochodní drží v mezích politika. Všecky tyto sochy jsou z bílého mramoru a velmi uměle provedeny. Mimo to nalézají se na pomníku ještě dva bronzové reliefy. Cavours, první původce myšlenky na sjednocení Itálie, narodil se roku 1810. v tomto městě, kdež rodný dům jeho označen jest pamětní deskou.

Nenalezše v Turíně mnoho znamenitostí, opu­stili jsme jej brzy, šetříce velmi svědomitě s ča­sem, a nastoupili jsme cestu na jih do Janova. Vlak jede delší dobu podél levého břehu velké řeky Po, až ji konečně po velmi dlouhém mostě přerazí před městečkem Monkalieri, znamenitém pro svou polohu a zejmena královský zámek, bývalé to zamilované sídlo vladařů Piemontských. Znamenitá místa na této dráze jsou zejmena : A s t i, sta­rožitné Asta, jež honosí se svým dobrým vínem, kteréž šumí při nalévání jako Champagnské, pak pevnost Alessandria, od níž nedaleko nalézají se sírné lázně, známé starým Římanům pod jmenem „Aquae Statiellae.“ Na blízku Alessandrie nalézá se ještě vesnice Marengo, kdež svedena roku 1800. velká bitva, z níž vyšel Napoleon I. co vítěz. U města N o v i poraženi byli roku 1799. Francouzové od Suvarova. Až sem jede vlak bez velkého namáhání skoro ustavičnou rovinou, po té ale musí nastoupiti obtížnou a místem i nebezpeč­nou cestu Appeninami.

Krajiny v horách Appeninských poskytují v skut­ku pohled velkolepý. Vysoké, vápencové vrchy jsou dílem porostlé kaštany, duby a jiným stromovím, dílem jsou úplně holé a vypráhlé, v údolích nejrozmanitějšího tvaru nalézají se travnaté pastviny a rozkošné vinice, z nichž vyčnívají pestře malované a výstavné villy.

Dráha skrze Appeniny musela státi náramného nákladu peněz, mnoho práce a velkého důmyslu, neboť vlaky musí vystupovati nad propastmi a přejížděti dlouhé tunely a mosty. Tunelů jest na této trati 11, z nichž nejdelší jest za stanicí Busalla, dlouhý 3.100 metrů. Celých sedm minut jel vlak s největší rychlostí v temném pod­zemí, a k našemu největšímu zděšení slyšeli jsme právě uprostřed tunelu silný výstřel, jímž dán signal, že se dva vlaky v tunelu setkají a minou. Na výstřel ten spustili cestující z obou vlaků hrozný křik, čímž jsme ještě více v mínění svém utvrzeni byli, že se tu pod zemí snad přihodilo nějaké ne­štěstí. — Zatím bylo vše v největším pořádku, a my po přestálém strachu několika minut uzřeli jsme opět světla Božího, jež půvabné krajiny a letohrádky bohatých Janovanů osvětlovalo. Vlak nyní ubíhal rychleji, že jsme ujížděli po stráních Appenin, kteréž mají sklon k břehu mořskému. Po jedenácte vjeli jsme ještě do temnosti podzemní, jako do nějakého hrobu, z něhož za nedlouho vešli jsme do pravého ráje do krásného

Zde poprvé spatřil jsem ve svém životě ohromné moře s velkolepým přístavem a četnými loděmi, jež vše dříve znal jsem toliko z obrazů a popisů a byl jsem opravdu překvapen prvním pohledem na ty spousty vod, v nichž odráží se barva oblohy, mračna a paprsky sluneční jako v nějakém zrcadle. Vy­hlédnuv z okna vozu zpět, kudy jsme tak brzy skoro do prostřed města po dráze přijeli, shledal jsem, že nad tunelem nalézá se celé předměstí Janova s čet­nými domy a zahradami, pod nimiž jsme právě jeli. Byt jsme si zvolili v hostinci „Rebecchino,“ v středu města, v jedné z hlavních ulic Janova, což v kaž­dém ohledu má mnohé výhody. Po malém občer­stvení vyšli jsme si prohlednout město a zejmena jeho pěkný přístav.

Dříve, nežli popisovati budu jednotlivé znamenitosti tohoto města, podám opět jen velmi stručný přehled z jeho dějin. Janov (Genua) má bezpochyby jméno své od latinského slova „genu“ (koleno-záhyb), poněvadž právě na tomto místě středozemní moře tvoří velký záliv či zátoku do pevniny, a dle původu svého jest město velmi staré. Již před druhou punickou válkou byl Janov v moci Římanů, proto jej také Hannibalův bratr r. 295. p. K. zbořil. Za nedlouho však zmohl se Janov opět, a během několika století vzrostl tak znamenitě se povznesl, že závistivě na něj pohlížela jiná města poloostrova italského. Svou výtečnou polohou na středozemním moři nabyl velkého významu v obchodním světě, že Benátkám netoliko se vyrovnal ale v obchodě je i předčil. Janov odvážil se i ve války, zejmena při­pravil Pisanské o dva ostrovy: Sardinii a Corsiku, načež ze msty vymyslili si Pisané potupnou průpověd na Janov, „že má moře bez ryb, hory bez stromů, muže bez věrnosti a ženy bez citu.“ Velmi škodným pro Janov byl stoletý boj jeho s Benátkami a vnitřní rozepře mezi vlastními občany, až konečně poněkud pořádek byl zjednán zvolením prvního dože za vladaře okolo roku 1339. na spůsob dožů Benátských. Janova ustavičná snaha byla zachovati si neporušenou samostatnost a svéprávnost, kteráž teprve roku 1805. Napoleonem I. na dobro byla zničena a Janov k velké jeho říši přivtělen.

Nyní přináleží Janov ku království Italskému a jest po Neapoli nejznamenitějším a snad i nejbohatším obchodním jeho městem. Do velkého pří­stavu Janovského přiváží se ročně zboží v ceně na 300 millionů franků a vývoz počítá se na 120 mil­lionů. Obchodní spojení s jinými i mimoevropskými přístavy udržuje Janovský přístav sedmi tisíci loďmi plachetními a paroloděmi v počtu půl třetího tisíce. Z toho zajisté lze snadno posouditi velký význam tohoto města.

Co do polohy a přirozené i dělané krásy nestojí Janov daleko za Neapolí, a já maje rozhodnouti se, kde bych raději volil bydleti, dal bych v mnohém ohledu přednost Janovu, ač Neapol se honosí, že jej toliko Cařihrad předčí v kráse, jiné pak žádné město jemu se na celém světě nevyrovná. — První naše cesta v Janově byla k moři, jehož první pohled mne tak překvapil.

Že byla sobota, a já i přítel můj již notně vousem zarostlí, zastavili jsme se ještě napřed u holiče, abychom s uhlazenou tváří mohli toho velikána moře poprvé pozdraviti. Ubohý holič musel se náramně rozháněti po mé tváři s břitkou svojí zbraní aby podťal mých pět vousů. Že byl s mým holením tuze brzy hotov, jal se mně ještě notně pudrovali a moje kraťounké vlasy na všecky strany rozčesávati, jen aby to holení stálo za řeč, a on za to hojně byl odměněn. Na ulici stál mezi tím malý jeho pomocník, čiperný a úslužný klu­čina, jenž kolemjdoucí svolával a na dlouhý vous a rozčechrané vlasy upozorňoval. Bavila mne tato jejich vlašská úslužnost, kterouž ale nestydatě draze dají si zaplatiti.

Veškeren společenský život Janovanů rozvinuje se zejmena na krásném nábřeží, jež táhne se kolem přístavu, jelikož ulice města jsou namnoze velmi uzounké a tmavé, a v nich skoro ustavičně vystupovati a sestupovati se musí po schodech.

Domy jsou až devítipatrové, čímž v ulicích úzkých panuje ustavičné šero, a to tím více, po­něvadž ve výši z oken jednoho domu do oken dru­hého přes ulici nataženy jsou šňůry, na nichž vy­věšeno jest všední den jako ve svátek prádlo k su­šení. Je to rozkošný pohled (!) na ty cáry všeho možného střihu a kalibru, a mnohdy tak čistě vy­prané, že by lze bylo z vrstev špíny uhodnouti stáří prádla! Je to ovšem trochu hyperbolicky ře­čeno, pravda však je, že v Itálii na čistotu příliš nedrží; alespoň nižší třída obyvatelstva vlašského stojí v tom ohledu daleko za naším nádenníkem.

Jak neúhledný je Janov ve svých úzkých uli­cích, tak zase překvapující jest pohled na něj z moře. Obešli jsme si celý přístav, jenž má objem asi hodinu cesty, a pozorovali jsme ten čilý život, jenž na nábřeží a na lodích panuje. Tu přijíždí jedna paroloď a druhá odjíždí, tu skládá se zboží a jiné na loď se dopravuje, tam staví lodníci stožáry a natahují plachty, jinde je opět spouští, všecko o překot s velkým hlukem se pohybuje. Měl jsem sto chutí pustiti se také na to nebezpečné moře, o jehož bouřích cestující tolik hrozného umí vyprávěti. Vzpomena si na otcovskou radu mého domácího pána, abych „na vodu“ nesedal, najal jsem si loďku, jichž tu hojnost všude k službám, a srdnatě se spo­lečníkem svým vstoupil jsem do ní a plavil se uprostřed toho množství velkých lodí přes přístav.
Dokud jsme byli v přístavě za hrázemi, šlo to hezky; jakmile ale jsme se octli trochu opodál, za­čala se loďka tak kolébati, že jsem o svůj drahý živůtek počal se strachovati, a proti vůli mého spo­lečníka, jemuž se to houpání líbilo, pravil jsem gondolierovi: „ritornare — vrátíme se.“ Veslem udělal „gondoliere“ rychlý obrat, a před námi ukázal se Janov v celé své kráse! Velké množství vysokých domů a nádherných paláců amphitheatralně zdvihá se v polokruhu od moře vzhůru na vysoké návrší, na němž stojí četné bašty a pevný kastell se strany jedné a rozkošná „villa negro“ se strany druhé. Vysoké kopule a věže chrámové, překrásné parky a zahrady s jižní florou, cypressy, palmami, zelenými, listnatými stromy dodávají celku takové krásy, že co do polohy mohu směle porovnati Janov s Neapolí. Není se zajisté co diviti, že mnohdy do tohoto města přibude tolik cizinců, že nelze pak ani žádného bytu dostati později přibylým cestovatelům.

Nasytivše se pohledem na město z moře, vylezli jsme ještě po příkré cestě a mnohých schodech na návrší, kdež se nalézá pevnost. Na krátké požádání vpustila nás vojenská stráž až do hradeb kastellu, odkud zase poskytuje se rozkošná vyhlídka na moře. Byl jsem celý okouzlen pohledem na širé moře, v němž červánky zapadajícího právě slunce rudě se odráželi. Jak daleko bylo lze oku dohlédnouti, viděti bylo v dálí na obzoru četné lodě, které svými bílými plachtami podobali se plovoucím labutím.

Chladný větřík, kterýž po západu slunce zejména v okolí mořském citelně působí na uhřáté tělo, sehnal nás s kastellu do vnitř města.

Na zpáteční cestě zastavili jsme se na „piazza Acquaverde“, (náměstí v pěknou zahradu upravené) kdež nalézá se znamenitý pomník objevitele Ameriky, Krištofa Columba. Pomník ten jest celý z bílého mramoru a podobu má cilindru, na němž stojí uměle provedená socha Columba, jenž opírá se o lodní kotvici. U jeho nohou klečí Amerika v podobě ženy, prosebně k němu pohlížejíc. Kolem těchto dvou osob umístěny jsou jiné osoby, představující náboženství, zeměvědu, umění a spravedlnost.

Na chvíli ještě procházeli jsme se městem, a pak jsme se ubírali na odpočinek.

V našem pokoji stály dvě velké a široké postele se záclonami, do nichž mimo nás ještě jiní čtyři by se byli vešli. Můj přítel spráskl rukama, maje do jedné ulehnouti. Peřin mimo malý a úzký polštář podoby jitrnicové nenalezli jsme, za to ale hojnost pokrývek všeho druhu pro teplo i chladno, do nichž jsem se mnohdy tak zamotal, že jsem ráno vstávaje z nich se vyplesti nemohl. Ano někdy jsem v posteli neležel ani podél nýbrž napříč, čímž lze si šířku postelí představiti. Taková úprava postelí jest v Itálii všeobecná. Podlaha pokojů jest buď z cihel anebo na spůsob mlatu z jedné lité massy, barvy a podoby mramoru, v zimě pokrytá umělými rohožkami pěkně malovanými anebo koberci po celém pokoji. Po kamnech se v italských pokojích marně ohlížíš, jen zřídka kde spatřiti lze jakýsi krb ve zdi anebo plechovou skříň s rourou, kteráž se kamny nazývá. Za to dveřmi a okny špatně přilehajícími ustavičný průchod má čerstvý vzduch do pokoje. O jak často vzpomínal jsem si za chladného večera a jitra na svůj pokojík s teplými kamny a na děkanskou hranici dříví! —

V neděli ráno dne 4. dubna odebrali jsme se do jednoho kostela Janovského, abychom tam křesťanským povinnostem svým zadost učinili. Po mši sv. navštívili jsme ještě jiné chrámy, zejmena dóm sv. Vavřince. Podivné zvonění, kteréž od Božího rána až do poledne s malými přestávkami trvalo, přilákalo nás sem. Netoliko v Janově ale skoro v celé Italii líší se úplně zvonění od našeho. Zvony jsou bud docela nepohyblivy a tu tluče se srdcem do zvonu, anebo, jsou na zvláštních kolech a pákách tak usazeny, že toliko vždy jednou udeří zvon jeden po druhém. Že to příliš krásné není poznal jsem v Janově, kde na věži u dómu tloukli do zvonů tak rychle, jakoby za každou ránu zvláště placeni byli. Dóm nalézá se na pěkném náměstí a zevnitř obložen jest celý bílým a černým mramorem a vy­padá tak, jakoby potažen byl plátnem bíle a černé pruhovaným, což se mi zdálo příliš křiklavé a nevkusné.

Vstupujíc do vnitř chrámu měli jsme co dělat, abychom se davem lidstva protlačili ; neboť byl velký kostel ten v pravém slova smyslu zbožnými přeplněn. Vůbec jsem v Janově pozoroval dle toho množství lidu skoro ve všech četných chrámech, že, ač obchodní to město, předce lid jeho v úctě má náboženství.

V levé postranní lodi dómu nalezá se kaple sv. Jana Křtitele, kde na oltáři chovají se ostatky té­hož Světce, jež sem přinešeny byly z Palestiny za výpravy křižáků. Oltář byl ozdoben, a velké množ­ství velkých a malých svící vkusně sestavených hořelo na něm. Na oltáři ve výši uloženy jsou zmíněné reliquie v drahocené skříni, mnohými zámky opatřené, z níž právě v naší přítomnosti jeden kanovník s četnou assistencí kněžstva zmí­něné ostatky vyňal a na oltáři k veřejné úctě vy­stavil. Když se byl lid poněkud z chrámu vytratil, mohli jsme si náležitě prohlédnouti kapli a celý kostel. Co zasluhuje zvláštního povšimnutí, jest socha P. Marie v kapli sv. Jana od Ondřeje Sansovino, kteráž jest vskutku překrásná a pravý ideál ženy. V zakristii tohoto chrámu nalézá se zname­nité „Catino,“ nádoba z velkého drahokamu, sma­ragdu, do níž dle tradice měl Josef Aritmatejský schytati krev z probodeného boku Kristova.

Mnohem krásnější nežli dóm jest chrám „S. Annunziata,“ kterýž krásou a leskem svým člověka v skutku okouzlí, škoda jen, že façada jeho není posud dohotovena. Nad hlavní lodí jest dlouhé vyso­ké klenutí, malbami a zlatem okrášlené, v postran­ních dvou lodích jest po 6 kopulích v každé. Stěny chrámové obloženy jsou mramorem, stukatůrou zla­tem a částečně malovány, tak rovněž i vnitřek všech kopulí. Vešli jsme právě do tohoto překrásného chrámu, když slunce četnými okny, záclonami za­střenými, rudou zář vrhalo na vzácné malby a drahocené okrasy v klenbách a v nitřku chrámovém, což vše učinilo na nás dojem nevýslovný. K tomu ještě položila některá zbožná ruka před hlavní oltář dva ohromné ploché bonguetty ze samých kamelií čer­vených a bílých, kteréž mile bavily oko vkusným seřaděním jednotlivých kvítků. Vůbec jsme nalezli ve mnohých chrámech vlašských překrásně ozdobené oltáře přirozenými květinami, kteréž živými barva­mi svými pěkně se vyjímají a nijakž uměleckému vkusu na ujmu nejsou.

Ve chrámě sv. Ambrože nalézají se dvě mistrovská díla od Rubense, totiž „obětování Páně v chrámě Jeruzalémském“ na hlavním oltáři, a sv. Ignác v jedné vedlejší kapli.

Šlo již na desátou hodinu, když jsme s prohlížením nejhlavnějších chrámů Janovských byli hotovi. Den byl krásný, slunce začalo silně hřáti, hledali jsme tudíž někde příjemný chládek. Toho dostalo se nám, jakož i přerozkošné vyhlídky na moře v sadech městských, zvaných „Acqua sola.“ Zde v parných dnech tráví bohatí Janované celé hodiny ve stínu palem, oliv, citronových a pomerančových stromů, chladící větýrek z moře a četných vodometů a fontán, jež zde se nalézají, osvěžují vedrem zemdlené údy. Nikdy není za dne pusto na tomto místě, ani u večír ne. Když černooké Janovanky po boku svých vyvolených v dlouhé řadě táhnou do vnitř města, aby veselé večery trávily na velkém náměstí, nadějná mládež zaujme místo jejich v „Acqua sola,“ a provádí tam nenuceně hry své. Podivením mě naplnilo, že při tak četné návštěvě různého obecenstva a i všetečné mládeže ostanou na stromech dozrávající pomeranče a citrony, kteréž u nás byly by tak velkým pokušením, že by mu ani ten nejhodnější klučina neodolal.

Odpočinuli jsme si s přítelem na sedadle asi půl hodiny, vzpomínajíce na domov a rozmlouvajíce o našich plánech na další cestu. V tom vyruší nás z rozmluvy blížící se hudba, za níž statečně u veselém pochodu kráčeli členové jakéhosi spolku námořníků v malebném svém obleku. Šli jsme kus cesty za nimi, naslouchajíce libým zvukům vlašské hudby.

Na severozápadní straně sadů „Acqua sola“ vypíná se vzhůru hezky vysoký vršek, na jehož temeni stojí rozkošný hrad : „Villa Negro.“ K tomuto hradu má přístup každý jedinými mřížovými vraty, u nichž ustavičně stojí na stráži vrátný, jenž dobře si prohlíží příchozí i vycházející. Dlouho se nerozpakujíce vešli jsme do vnitř. Byli jsme překvapeni! Celé návrší jest jedna zahrada, v níž široké chod­níky, posypané kulovatým mořským pískem, šnekovitě vzhůru vedou na hrad. Podle chodníků nasá­zeny jsou vonné, pestrobarevné květiny, vysoké a tlusté palmy s různými listy a jiné stromoví z tep­lého pásma. Můj společník, jenž dobře se vyzná v botanice, pořád mi zůstával zpět, prohlížeje si se zalíbením ty krásné exemplary palem a jiných květin vzácných, že jsem myslel, že ani za jeden den nevylezem na temeno vrchu.

Tu a tam jsou chodníky náhle přerušeny umělým vodopádem, přes nějž musí se po lávkách a mostech přecházeti. Rovněž tak uměle nápodobeny jsou tu krajiny skalnaté a pusté, v nichž uzavřená v klecích chová se dravá zvěř a rozličné ptactvo. Jinde opět na upravené rovině šplouchají v pěkném rybníčku bílé labutě, a po stromech vesele poskakují a hrají si čiperné opice. Také tam neschází krotká laňka se svým rohatým soudruhem a množství jiné zvěře. Takové podívání poskytuje cesta, a jak rozkošný teprve pohled z hradu samého na město, okolí a zejmena na rozsáhlé moře. Myslel jsem, že jsem se octl v některém zakletém zámku, o němž slýchával jsem jako chlapec vypravovati tak hezké pohádky. Až do poledne zdrželi jsme se na tomto místě, načež jsme si ještě zašli do chrámu „S. Maria di Carignano,“ abychom s vysoké věže jeho ten nejkrásnější, světoznámý pohled měli na Janov, přístav jeho a širé středozemní moře. Chrám samý imponuje svou jednoduchostí a stavitelskou dokonalostí.

Vracejíce se zpět do města po břehu mořském, pozorovali jsme množství nahých hochů, aniť něco rukama loví na pokraji moře. Bál jsem se o tu drobnotu, aby některá vlna mořská ji s sebou do bezedného jicnu svého nevtáhla. Však marný strach. Hoši ti dobře vědí, kdy moře ustupuje zpět od břehu, zanechávajíc na skále a písku vyvržené z útroby své rozličné mušle a pěkné skořápky rozmanitých svých obyvatelů, jakož i některou rybu, kteráž se byla v útěku svém opozdila. Hochům těm se musel tentokráte lov jejich nad očekávání podařiti, což svým oblečeným soudruhům, jižto s výše břehu na ně pohlíželi, veselým voláním oznamovali. V přístavu samém bylo téhož dne ticho. Starší námořníci vyhřívali se na slunci, pohříženi ve spánek jako o půlnoci, chasa pak bavila se na nábřeží v skupeních hrou, jíž jsem však porozuměti nemohl. Hráčů bylo v každém skupení jen několik, a jeden po druhém hleděl velkou dřevěnou koulí udeřiti z jisté vzdálenosti do dříve vržených koulí svých soudruhů, což podobalo se naší hře na kulečníku, jen že při takové zábavě jest potřeba nutná kolemjdoucím dávati si dobrý pozor na své nohy a vzíti si pojištění na zuby, jež jsou při dosti malé neopatrnosti ve velkém nebezpečí.

Co tu tak vše bedlivě prohlížíme, tu z blízkého kostelíka zaznívá k nám veselá hudba, a množství lidu svátečně oblečeného ubírá se do něho. Šli jsme za nimi, zvědavi jsouce; co tam asi se děje, že si varhany počínají tak z vesela. Příchozí lid, dle zevnějšku i vznešenější dámy a pánové, sedali na dře­věné slámou propletené stoličky, kteréž jim za jistý plat kostelníci na určité místo přinášeli. Připomenouti musím, že zřídka kde se nalézají lavice v chrámech italských, jakož u nás jest obyčejem, nýbrž toliko zmíněné stoličky, kteréž opět po službách Božích hned do některého kouta u dveří chrámových se odnášejí. Peněz za půjčení stolic stržených užívá se dílem k zaplacení služného kostelníkům, dílem též se jimi uhražují výdaje na ozdobu chrámů. Šramot a skřípání stolic přestaly, poslední zvuky veselé polky dozněly, když na kazatelnu vystoupil kněz a počal kázati. Z ohnivých očí jeho div že jiskry nesršely, a z úst plynul mu proud krásné řečí vlašské tak jemně, že dlouho jsem naslouchal kázaní, ač jsem všemu náležitě rozuměti nemohl. Jako tuto, tak i v jiných chrámech italských nebývá v naděli kázaní dopoledne, nýbrž až po poledni a nebo ještě častěji u večír ; rovněž tak i jiné pobožnosti mimo mši sv. odbývají se při velkém osvětlení chrámu u večír.

Po obědě, kterýž jsme při výborné chuti či vlastně při velkém hladu až po druhé hodině odpoledne měli, navštívili jsme některé znamenitější pa­láce, kteréž tuto dopodrobna popisovati nebudu. Že jsme měli v úmyslu navštiviti druhého dne též zna­menitou „villu Palavicini“ v blízkém Pegli, šli jsme v Janově do paláce tohoto šlechtice, abychom si tam povolení k návštěvě vydobyli. Úředník, jenž nám měl žádané povolení dáti, nebyl právě doma a také se v neděli ani neúřadovalo, proto byli jsme odkázáni přijíti až druhého dne dopoledne. Za to jsme si ale hned mohli prohlednouti četné sály to­hoto paláce, v nichž nalézá se množství uměleckých obrazů, soch, drahocenné mosaiky, čínské vásy a všeliké nářadí a množství jiných věcí, kteréž skutečně stojí za podívání.

K večeru nastalo živo po hlavních ulicech Ja­novských, kteréž jsou dosti široké a čisté, a po nichž toliko vozy jezditi mohou; kdežto vedlejší ulice jsou, jak jsem se již zmínil, úzké, tmavé a ne příliš čisté, a za večera pro jednotlivého cizince nebezpečné, což ostatně jest ve velkých městech i jiných zemí.

Chtíce poněkud seznati společenský život obyvatelstva Janovského vmísili jsme se do té směsice lidu všech tříd, kterýž zejména shromáždil se na náměstí „Carlo Felice“, a tam u živém hovoru se dílem procházel, dílem na mramorových sedadlech odpočíval. Dobře bylo lze rozeznati rozeného Itala od cizozemce. Vlachové jsou s malými výjimkami pleti žlutavé, a mají černé vlasy a velmi bystré, jiskrné, tmavé oči. V oděvu se neliší od našeho městského lidu, leda jen některé z krásného pohlaví.

Když už tak zmínku činím o tom něžném pohlaví, bude snad zapotřebí, abych o těch Vlaškách v cestopisu svém také něco více pověděl. Jako včelař mohl bych o sličnosti „vlašek“ (včel) napsati toho dosti, ale krásu dcer rozkošné Itálie popisovati, k tomu nejsem dosti kompetentní, an jsem v živobytí svém v tom krásném světě nemnoho konal studií. Tuto úlohu dovedl by snad můj společník lépe napsati; že však bych jej k tomu sotva přiměti mohl, tož jeho úsudek podám sám doslovně: „Vida, říkával můj přítel, když nás nějaká šťastná nebo nešťastná náhoda přivedla do společnosti dam, co se toho nabásní a namluví o těch italských, překrásných brunetkách, a zatím jsou to samé prosaické tváře s velkýma očima, jimiž divoce sem tam hází.“

Nevím, zdaliž přítel můj nečinil Vlaškám křivdu, snad co šťastný a spokojený manžel nemá více citu pro cizí krásu! V něčem se mu však Vlašky předce líbily, a to byl jejich bílý nebo černý závoj, nímž kryjou vlasy své místo kloboukem. Kdykoliv viděl některé děvče či paničku v závoji, vždy byl celý unesen, říkávaje: „Není to krásnější, nežli ty ohromné barykady na hlavě, jež se u nás nosí?

Ovšem že by dle společníkova mínění jemný závoj na kadeřích děvčete a paničky krásu snad zvyšoval, jen kdybychom zde měli také vlašské slunce, aby i v zimě hřálo! Tam jest zajisté velkou nutností takovéto lehké pokrytí hlavy, což v našich krajinách jest nemožné, neboť tu budeme míti hnedle tři čtvrtě roku zimu. Hlavní a konečný výsledek všech přítele mého vědeckých pozorování v tomto oboru jest, že vlašské brunetky daleko stojí v kráse za našimi modrookými děvami bílé pleti, a že netřeba se těmto báti z Itálie nějaké konkurence. Co se mne týče, nemohu k tomu ničeho jiného podotknouti nežli: „Proti gustu žádný dišputát.“

Navrátivše se z procházky naší po „piazza Carlo Felice“ do hostince, dělali jsme dle svého obyčeje při večeři plán na druhý den. Zmíněnou villu v Pegli byli bychom velmi rádi navštívili, anať sku­tečně musí byti překrásná, vždyť prý nebylo šetřeno nákladu na ni. Villa ta stála přes 7 millionů fran­ků, a posud mnoho se vydává, aby zejmena v roz­košném parku vše udrželo se v nejlepším pořádku. Tam pilně pěstují se všeho druhu exotické stromy a květiny, tam viděti jest nápodobení domů pompejanských a jiných zřícenin, umělé vodopády, pod­zemní jeskyně s jezerem, po němž v loďkách se pluje, a jiné ještě překvapující věci. Dlouho jsme se radili, máme-li předce zajeti si do Pegli, čili hned druhého dne odjeti na dobro z Janova. Po dlouhém přemítání rozhodli jsme se konečně k další cestě a to hlavně z té příčiny, že bychom byli ná­vštěvou villy na jisto ztratili celé dva dni, a nám předc nejvíce záleželo na tom, abychom co možná nejdříve přijeli do Říma. Spokojili jsme se tím, že viděli jsme „villu Negro,“ kteráž nám alespoň malý obraz poskytovala villy v Pegli, a k tomu v originálu jsme měli viděti jinde, co tam toliko uměle nápodobeno bylo. Vyjeli jsme tudíž dne 5. dubna ráno z krásného Janova, a tímtéž směrem, kudy byl náš příchod; jeli jsme zpět do Alessandrie, od­kud jsme teprv nastoupili cestu svou novými kra­jinami do Bologny.

Než jsme přijeli do Alessandrie, měl jsem po celé cestě pravý kříž se svým kufříkem. Vzal jsem si totiž důstatek čistého prádla na celou cestu, an jsem nevěděl, zdali budu moci někde si dát vyprati, a pro případ nějaké nehody nezapoměl jsem též na dvojí oblek, čímž vak můj tak ztučněl, že jsem jej ani na nízké polici nad hlavou ani pod sedadly uložiti nemohl, nýbrž pro množství spolucestujících nucen byl, jej na sebě anebo těsně podle sebe míti. Sotva že zase v Alessandrii před odchodem vlaku chci vkročiti do čekárny, tu se přižene kdosi s pravídkem ke mně a tučný vak můj začne měřiti opět na délku, kteráž také nebyla vhod. „Aby do toho, pravím, — husa kopla,“ a zanesl jsem si své věci do skladu, odkud jsem je dal dopraviti s nejblizším vlakem co „bagaglio“ do Bologny. Jest to sice vel­mi pohodlné, odevzdati si své věci na nádraží do „magazinu“ k rychlé dopravě do nejbližší stanice, kde se cestující míní zdržeti, já to alespoň tak ča­stěji na své cestě udělal; avšak není to vždy bez­pečno. Právě za našeho pobytu v Římě rozhlašovaly tamější noviny, že jisté bohaté dámě z Vídně veškeré peníze a jiné drahocené věci z vaku do „magacinu“ uloženého, uzmuty byly. Nejlépe jest, vzíti si na cestu jen to nejnutnější, a míti to vždy na očích, zejména peníze třeba míti vždy u sebe; neboť nemůže býti horšího malheuru, jako octnouti se v cizině a na cestách bez peněz.

Od našeho odjezdu z vlasti měli jsme skoro stále krásnou povětrnost. Teplé slunko s jasného blankytu se na nás usmívalo, jakoby nám chtělo ty první dny našeho pobytu v krásné Itálii osladili, a rozkošné krajiny země té ve vší kráse jejich okázati. Nyní když jsme tak asi polovici cesty k cíli svému urazili, náhle zakrylo nám veselou tvář svou, a místo teplých paprsků posílalo nám chladný déšť, kterýž na štěstí netrval déle, nežli až jsme dojeli do Bologny. Z Alessandrie jeli jsme východně až do Piacenzy, odtud pak jižně středem Itálie. Co památná místa v těchto končinách připomínám město C a s t e g g i o, starobylé Clastidium, kteréž zejmena ve válkách gallických a punických bylo důležito. Asi malou čtvrt hodiny cesty odtud nalézá se Moutebello, památné bitvami z roku 1800. a 1859. Piacenza jest starobylé město, založené roku 219. př. K., a čítá nyní na 35 tisíc obyvatelů. Odtud jde dráha skorem rovnoběžně se starořímskou silnicí, zvanou „Via Aemilia,„ velmi úrodnou rovinou, již v dálí obmezují vysoké Appeniny. Město Parma, založené rovněž před Kristem, proslulo za starých věků svým obchodem, a honosí se nyní mnohými uměleckými poklady. Asi 5 hodin cesty od města R e g g i o na velmi vysokém návrší nalézají se zříceniny památného hradu „Canossa,“ kde císař Jindřich IV. v prostém, vlněném oděvu, s bosýma nohama stoje v nádvoří, pokání činil, aby rozhřešen byl od církevní klatby, do níž pro násilné domáhání se práva investitury (udělování duchovních úřadů) uvrhl jej papež Řehoř VII.

Proslulé svým vínem a dobrou vlnou bylo u starých Římanů město Mutina, kteréž nyní sluje Modena, zvláštních však znamenitostí nyní neposkytuje. Na této stanici dostali jsme do našeho kupé nové pasagery zvláštního druhu. Přisedli k nám dva otrhaní Vlachové, nesoucí velké klece plné malých pestrobarevných, zelených a červených papoušků a jednoho krotkého cvičeného velkého papouška. Z počátku hněvala mne jakož i ostatní spolucestující takováto nemilá společnost ; brzy jsme se ale vespolek seznámili. Velký papoušek, jenž chvíli pokojně seděl na ramenu svého pána, prohlédnul si nás všecky, a seznav, že jeho přítomnost nám tuze mila není, hleděl si přízně naší vydobyti tím, že nám na pokynutí svého velitele rozličné své umění začal provozovati. Jeho mladí soudruhové v klecích nemohouce jej nápodobiti v umění, obveselovali nás svou dobrou chutí, rvouce a tahajíce se o kousky chleba, jež jsme jim do klecí strkali. Za takovéto milé zábavy dojeli jsme konečně do starobylého města střední Itálie,

kdež jsme si najali byt v hostinci „quattro peregrini„ (u čtyřech poutníků). Město to má přijmí „la grassa“ (tučné), že v požehnané úrodné krajině jest položeno. Za dávných věků slulo Felsina, a bylo hlavním městem severní Etrurie, pak nějaký čas náleželo Boiům, kteréž okolo roku 190. př. K. zahnali Římané z města a krajiny té, a od té doby slulo Bononia. Za času vlády císaře římského Augusta byla Bologna rozšířena novými stavbami, okrášlena a v slávě udržela se po všecky věky. Jako o Milán mnohé vydobyl si zásluhy sv. Karel Borom., tak v Bologně u věčné památce žíti bude sv. Petronius, kterýž zde začátkem 5. století co biskup velmi mnoho se přičinil k rozkvětu města, jejž za to ctí vděční potomci co zvláštního patrona, a co nejlepší pomník mu vystavěli — nádherný chrám, o němž později se zmíním. Za výpravy křižáků poslala Bologna na 3000 bojovníků k dobytí Jerusalema. V středověku vynikla zejmena svou universitou, kteráž od císaře a papeže zvláštními privilejemi vyznamenána byla. Její právní výroky platily v celé Evropě, proto s chloubou dala si tlačit Bologna na své peníze heslo: „Bologna docet“ — Bologna učí.„ Že na výpravě křižáků do sv. země tak vřelého brala podílu, za to dostalo se jí červeného kříže co znaku města. Během několika století náležela nejvíce k církevnímu státu, ač opětovaným bouřením se hleděla dobýti si svoji neodvislosti. V jednom takovémto zbouření v roce 1831. súčastnil se i pozdější francouzský císař Napoleon III., jejž s velkou tíží zachránila od smrti jeho matka. Od roku 1860. náleží Bologna ku království „sjednocené Itálie.“

Město toto náleží mezi největší města Itálie, čítáť zajisté 116 tisíc obyvatelů, a nese na sobě ráz středověku. Podle širokých, pěkně dlážděných, pravidelných a čistých ulic táhnou se skoro po celém městě vysoká podloubí, kteráž v dešti i v slunečném vedru výbornou konají službu. Domy zde nejsou tak vysoké jako v Janově ale úhledny a souměrny, a připomínají mnoho na Milán.

Na blízku chrámu sv. Bartoloměje, ve středu města, vynikají dvě nahnuté věže, kteréž naši pozornost zvláště zaujaly. Jedna, „Torre Asinelli,„ jest na 240 stop vysoká, a stavba její započata jest r. 1109. stavitelem Gherardem Asinellim. Sklon její obnáší 1 metr, to jest: závaží spuštěné s vrchu věže odchylovalo by se něco přes 3 stopy od základu; po 447 schodech lze vylézti až na vrch věže této, odkud pěkná skýtá se vyhlídka na město a okolí. Druhá věž hned vedle prvé má výšku 120 stop a kloní se více než na sáh k jižní straně města. Tato druhá věž vystavena jest o rok později nežli „Torre Asinelii.“ A k čemu jsou tyto křivé věže? — Pěkně na otázku položenou odpovídá německý básník Goethe v tento smysl: „Každé město honositi se chtělo nějakou věží. Že však rovné věže zevšedněly, stavěly se křivé. Tak dosáhli stavitel i majitel účele svého; nikdo se nevšímá věží rovných, nýbrž hledá křivé.„ Krásy alespoň na obou věžech není žádné; strmíť holé, bez obmítký uprostřed města.

První večír v Bologně ztrávili jsme na velkém „náměstí Viktora Emanuele,“ na němž uprostřed fontány (kašny) stojí půl druhého sáhu vysoká, kovová socha vodního boha Neptuna, u jehož nohou nalézají se pěkná skupení hrajících si dětí a svůdných Sirén. Váha celého tohoto kovového díla obnáší prý na 20.000 lib. a cena 70.000 tol. Jak nahota těchto jakož i jiných soch na veřejných místech a v musejích italských do očí bije a esthetický cit cizince ze severních krajin náramně uráží, zmíním ještě později.

Celé jmenované náměstí obklopují malebné paláce, pocházející ze středověku, mezi nimiž svou vysokou věží zvláště vyniká radnice, v níž nalézají se též kanceláře politických úřadů.

Ten večír bylo náměstí lidem přeplněno, zejmena obstoupeny byly diváky všeho druhu boudy uprostřed náměstí postavené. Byli jsme zvědavi, co se to tu pod širým nebem vyrábí; neboť z mnohých bud vystupoval kouř vzhůru jako z nějakých udíren. Prohlédli jsme si vše dle pořádku. Hned u prvního krámu stálo malé, plechové ohniště, na němž ve třech pánvích jakási ne příliš čistě oděná dáma chvíli cosi vařila, načež jala se soukati z pánve tlustý bílý provaz, a za chvíli z druhé pánve jiný červený, kteréž oba v jedno spojila, řádně rukama zpracovala, načež v menší kousky rozřezané ihned k prodeji nabízela. Z počátku jsem nemohl rozeznati, co by to byl za výrobek, až jsem z blízka se přesvědčil, že to „eibišový„ cukr, jakýž i u nás ve všech kupeckých závodech lze dostati. Rád bych byl něčeho z tohoto právě vyrobeného zboží okusil; zašla mi však chuť, an jsem pozoroval, že znamenitá vyrábitelka těchto sladkostí časem své popálené ruce slinou či foukáním — nemohu to na jisto říci — si chladila. Vzpoměl jsem si na jistou německou kuchařku, kteráž předloživši hostu polévku, napřed zaprášený talíř hostův pečlivě svým vodonosným dechem navlhnula a zástěrou svojí před očima vzácného hosta otřela. Že byl host ten již pouhým pohledem na zručnou kuchyňskou nasycen, netřeba dokládati.

Nedaleko cukrárny, stála podobná kavárna. Hostů bylo dost, kteří stoje práznili sklenky černé kávy, čaje, punšovin atd. Byly tu také v řadách krámy s jižným ovocem : citrony, pomeračemi, kaštany, fíky, mandlemi. Jinde opět vyloženy rozličné sýry, uzeniny a jiné věci, jako právě o výročném trhu. Aby ale netoliko tělo, nýbrž i duch nalezl tu záživného (!) pokrmu, postaral se o to starý houslista se svou nadějnou dcerou a ještě nadějnějším synem, kterážto pěvecká rodina v zvučném terzettu bavila kolem stojící „militér i civil“ písněmi o samých šťastných i nešťastných láskách. Štěstí, že jim v blízké boudě takt dával klempíř svým kladivem, jímž bušil tak lahodně do lesklého plechu, až bylo milo poslouchat. Překrásné toto quodlibet, jež viděl a slyšel jsem téhož večera na náměstí Viktorově, ani ve snách nevyšlo mi z mysle, alespoň mne slyšel můj společník v noci několikráte úzkostlivě volati.

Z rána dne 6. dubna byla naše první cesta opět na totéž náměstí, kdež jsme předešlý večer tak mile (!) ztrávili. Tu nás nepřivítal více hluk, ale pronikavé hulákání, jímž prodavači potravin a rozmanitých zelenin hledí si přilákati kupce. Že jsme ze zvědavosti trh si na všecky strany procházeli, museli jsme se také spokojiti s dotíravými nabídkami prodavačů, kteří v naději na odbyt zklamáni, za námi všelijaké poznámky posílali, jimž jsme však na štěstí mnoho nerozuměli.

Na jižní straně náměstí stojí velký kathedrální chrám San Petronio, dokonalý to vzor vlašské gothiky, jen že bohužel není posud dle původního plánu dostaven. Chrám tento jest tak prostranný, že pohodlně do něho by vešlo na 25 tisíc lidí. Četné kaple uvnitř, překrásné obrazy a sochy, zejména ale malovaná okna překvapí cizince. Za hlavním oltářem, u něhož roku 1530. od papeže Klementa VII. za císaře korunován byl Karel V., nalezá se krásný obraz na obmítce (fresco): Madonna a sv. Petronius od Franceschini-ho malovaný. V jedné postranní kapli uschovává se na drahocenném oltáři hlava sv. Petronia, biskupa Bologneského. Mimo to nalézají se zde 4 staré, kamenné kříže, kteréž kdysi stávaly na čtyřech stranách města, a pak dvoje hodiny pendlové, první téhož druhu v Italii, jež roku 1758. zhotovil hodinář Fornasini.

Nedaleko tohoto chrámu jest palác „del Podesta, „ v němž ukazuje se posud onen pokoj, v němž přebýval 22 let v zajetí král Enzio, syn císaře Bedřicha II. Že vznešený tento zajatý byl nadaným pěvcem a básníkem zamilovala prý si jej jakási Lucia Viadagola, kteráž dobrovolně s ním co choť žila v zajetí.

Co interessantní zvláštnost stavitelskou připomínám chrám S. Stefano, kterýž vlastně složen jest ze sedmi menších kostelíků, jež tvoří pravý labirynt, z něhož bez vůdce nebylo by lze cizinci ven se dostati. V prvním kostelíku znázorněno živě ukřižování Páně na Golgotě, v druhém kostele sdělán Boží hrob zcela dle onoho pravého v Jeruzalemě. Klenbu tohoto chrámku nesou četné mramorové sloupy z pohanského chrámu, bohyni Isidě zasvěceno, jenž před dávnými věky stával na tomto místě. Třetí zasvěcen sv. Petru a Pavlu a co zvláštnost chová v sobě starý kříž ze 14. století s nápisem, jenž v překladu zní: „Připevněn na dřevě, trpím za tebe; Simone zhotovil dílo toto, pomni, že prach jsi, a v prach se obrátíš, čiň pokání a živ budeš na věky.“ Čtvrtý chrám nese podobu předsíně domu Pilátova v Jeruzalemě, pátý se nazývá konfessí a jest podzemní, šestý „Santuario della Consolazione — svatyně útěchy,„ a sedmý zasvěcen ku poctě Nejsv. Trojice. Z tohoto chrámu vedl nás kostelník do malebné; křížové chodby bývalého kláštera a pak na nádvoří, kdež ještě nalezli jsme ohromnou hromadu sněhu, kterýž v střední Itálii jest velkou vzácností a znamením velmi kruté zimy, na niž si náš mnohomluvný cicerone náramně naříkal.

Kostel sv. Dominika, v němž odpočívají ostatky téhož světce v jedné postranní kapli, nalézá se právě u samého kláštera, v němž týž svatý řeholník po delší čas se zdržoval. Kaple sv. Dominika má znamenité reliefy a malby na obmítce, jež představují události z jeho života.

I ostatní poněkud znamenitější chrámy rychle jsme přeběhli a přesvědčili se, že Bologna kdysi chovala v středu svém přemnohé znamenité umělce v sochařství, malířství a stavitelství.

Nebudiž nikomu z vážených čtenářů divno, že ve všech italských městech nejvíce chrámy pozornost naši přede všemi ostatními památnostmi poutaly ; jsouť v nich hojné památky náboženské, jež viděti a uctíti bylo předním cílem cesty naší, mimo to jest každý poněkud znamenitější kostel pravým skladištěm krásného umění. V chrámech sejdou se cizinci z celého světa bez rozdílu stavu a náboženského vyznání, každý nesa si v ruce „Bedaekra“ nebo nějaký popis památností, tiše přechází chrám na všecky strany bedlivě si prohlížeje a zapisuje, co zvláště se mu v něm líbí. Kostelníci či „kustodové„ jsou stále k službám, aby znamenitosti jednotlivé vysvětlovali nejvíce v řeči francouzské a vlašské, v německé málokterý.

Mimo již uvedené znamenitosti navštívili jsme též universitu Bolognskou a její knihovnu, kteráž čítá na 16 tisíc svazků a 6 tisíc rukopisů, pak pěknou sbírku anatomických praeparatů, mineralií a j. Nedaleko odtud jest velké jesuitské stavení, kteréž roku 1810. přeměněno bylo v umělecké museum, a nazývá se nyní „Accademia die belle Arti — akad. krásného umění.“ Hned v přízemí tohoto domu nalézají se na stěnách dlouhých chodeb umělé sádrové odlitky a v hořejších patrech jest osm velkých sálů zcela naplněno nejkrásnějšími obrazy, z nichž toliko připomenu některé od nejslovutnějšího mistra v malířství, Raffaele. Jeden z nejzdařilejších obrazů Raffaelových co do myšlenky i co do barev a provedení jest jeho sv. Pavel. Viděti tu v celé postavě jakož i ve výrazu tváře pravého apoštola, kterýž tu mužně stojí podepřen o meč, pohrdlivě pohlížeje k zemi na světské nástroje, kteréž nerozzvučí se ku chvále Kristově. Škoda, že obraz ten byl již opravován, čímž na kráse své značně utrpěl. Od téhož vlašského umělce jest zde obraz sv. Cecilie, mladé, Římské šlechtičny, kteráž u vytržení, nejčistší opojená rozkoší naslouchá andělským hymnám ku poctě Syna Božího, spouštějíc z rukou svůj hudební nástroj. Jiný obraz představuje sv. Augustina, repraesentanta „církve, an pln jistoty pohlíží k apoštolu Janovi, který jest zcela zabrán ve své tajemné zjevení.

V jiné síni téhož domu lze spatři ti za malé vstupné pěknou sbírku rozmanitých zbraní, ukořistěných zejména ve válkách tureckých. Kdo je milovníkem starožitností, najde jich u velkém množství v městském museu, zejmena mnoho těch, jež nalezeny byly v Bologně a jejím okolí.

Za městem asi hodinu cesty nalézá se poutnický chrám; „Madonna di S. Luca,“ k němuž vede 635 krytých arkad asi půl hodiny cesty zdálí. Od tohoto chrámu jest překrásná vyhlídka na hory Appeninské, Lombardskou rovinu, k Benátkám a až k jaderskému moři.

Při našem odjezdu z Bologny setkali jsme se náhodou v nádraží se čtyřmi kněžími ze Štýrského Hradce, kteří rovněž konali cestu do Říma a do Neapole. Rádi bychom byli v jejich společnosti cestovali; že však měli oni svůj pobyt v Itálii příliš na krátko vyměřený a tudíž vše jen jako letmo navštěvovali, museli jsme se s nimi ve Florenci rozloučiti. Později jsme se s nimi v Římě opět několikráte sešli.

Dráha z Bologny až do Pistoji jest jedna z nejnákladnějších staveb nového věku. Po dlouhých mostech a vysokých náspech vystupuje a sestupuje dráha ve velkých oklikách v pohoří Appeninském, při čemž střídají se rozkošné vyhlídky na údolí, vrchy a propasti nejrozmanitějších tvarů. Museli jsme projeti na této trati skrze 46 tunelů, z nichž nejdelší jsou : u stanice Riola 1382 metrů (1 metr obnáší 3 stopy 2 palce naší míry), pak u stanice Pittechio 1735 m., před Porettou 2620 m. a krátce za stanicí Pracchia 2725 m. Zde vystupuje dráha nejvýše, totiž 617 metrů nad hladinu mořskou, na čež opět v náramných záhybech sestupuje. Že jsme v horách zakusili dosti zimy, netřeba připomínati; zdálo se nám při pohledu na sněhem pokrytá temena hor, že jsme spíše v chladných Alpách a nikoliv v teplé Itálii. Z „Val di Brana„ skýtá se rozkošná vyhlídka na rovinu Toskanskou, kteráž ovroubena jsouc se všech stran pahrbky jako zdí, nazývá se obrovskou zahradou Itálie. V rovině této viděti jest množství hájů olivových, dubových a jiných stromů,- z nichž hojně vyčnívá kopulí a malebných vill.

Dorazivše z hor do Pistoji, v pravidelný čtverhran vystavené, octli jsme se již opět v teplé krajině s jarní florou. K občerstvení nabízeny do vozů skleněné, baňaté, jakousi slámou opletené láhve, s nedobrým vínem, šťavnaté pomeranče a jiné potraviny. Odbyli jsme si zde svou studenou večeři, načež o půl deváté hodině večír přibyli jsme do krásné Florence. Ubytovali jsme se v hostinci „Spagna“, kdež před očima našima převlekala nám prádlo na postelích jakási obstárlá komorná se svou dcerou na důkaz, že směle můžem si ulehnouti. Byli to první a jediné ženské tváře, jež jsme na celé cestě po Itálii spatřili v hostincích. Všecku obsluhu jak v pokojích, tak i při stole obstarávají všude výhradně komorníci (camerieri), což je zajisté docela v pořádku; neboť nejsou vlašky vzorem čistoty v oděvu. Pravou „švandu„ viděli jsme na tomto našem noclehu. Zmíněné dvě, dámy (!) spustily všecka stavidla proudu své řeči, načež jako dva mlýny brzy vlašsky, hned zase francouzsky drnčely jejich jazyky, vychvalující výbornost tohoto hostince, a Bůh milý ví ještě, co vše v té směsici jazyků bylo obsaženo. Jedna přes druhou nabízela se nám k cídění bot, k rannímu probuzení, obstarání snídaně a podob. K tomu přišel sklepník, přinesa nám žádané víno, a ten domnívaje se k obsluze naší míti většího práva, spustil se do milých dam a nepřekonatelnou výmluvností sám se nám k žádané obsluze pitvornými úklonami nabízel. Já řku: „Tohle je hostinec, v tom si nás umí vážit,“ a zarazil jsem všecku hádku, řka: „Vogliamo dormire e piú niente — chceme spáti a nic více!„ načež všichni tři se nám z bytu vytratili.

Ve Florenci zdrželi jsme se tentokráte jen přes noc aniť jsme měli ještě jednou na zpáteční cestě sem se vrátiti. Ctění čtenářové poshovějí, jestliže veškeren popis Florence podám později.

Aniž bychom se byli po městě poohlédli, vyjeli jsme brzy z rána z Florence na západ Itálie k středozemnímu moři; některými ve válkách památnými místy, jež tuto připomínati nebudu, abych tím zbytečně čtenáře neunavoval. Jeli jsme skrze město Empoli, z něhož vede poboční dráha do Sieny. Krajiny na této dráze neposkytují nic zvláštního, všude viděti dobře vzdělané role a pěkné vinice. Nejbližší stanice, v níž jsme se déle zdržeti chtěli, byla

jedno z nejstarších měst bývalé Etrurie, po jehož starobylém původu není teď ani památky více. Za vlády Římanů byla Pisa důležitou kolonií, později však ztratila veškeren politický význam svůj, až teprve od 11. století po K. počala se vzmáhati, kdež v rozličných válkách zejmena vítězstvím nad Saraceny r. 1163, dobyla si znamenitého jmena a velké válečné kořisti, jíž upotřebila hlavně k stavbě svého nádherného dómu. Že štěstí jen na vrátkých spočívá nohou, zakusili během několika věků Pisané zdůstatek, když nešťastnými výpravami válečnými ; ztenčil se počet obyvatelstva kdysi proslulé Pisy na počátku 16. století až na 8.500 obyvatelů. Nyní jest to město prostřední velikosti, rozděleno značnou řekou „Arno“ na dvě skoro stejné polovice, a čítá j 60.340 obyvatelů. Co se týká umění, může se vykázati Pisa znamenitými sochaři a staviteli, k malbě však svého „Campo santo“ musela si vypůjčiti umělce ze Sieny a z Florence.

Památnosti v Pise pro touristy pozoruhodné jsou čtyry, jež všecky pěkně pohromadě nalezají se za městem na zeleném, rovném prostoru, tak zvané „piazza del duomo.„ První znamenitost jest krásná kathedrala se znamenitou façadou, již tvoří řady sloupů, vystupujících nad sebou v podobě četných gallerií. Tyto jakož i celý chrám zvenku obložen jest výtečnými ornamenty z bílého mramoru, tak že na první pohled poněkud upomíná na Milánský dóm. Vystaven jest Pisanský dóm ve způsobu kříže, s vysokou, poněkud eliptickou kopulí, a činí veškerým zevnějškem svým na pozorovatele velmi příjemný dojem.

Dříve, nežli do některého vlašského chrámu vkročíme, všimněme si všude hned dveří, neboť i na těch dali si staří stavitelové namnoze velmi záležeti. Jedny dveře dómu Pisanského pocházejí ještě z 12. století, ostatní jsou novějšího původu, všecky ale nesou krásné ornamenty a vypouklé obrazy náboženského významu, a ulity jsou z bronzu.

Vnitřek chrámu rozdělen jest silnými sloupy, z nichž některé jsou již prastaré (antické), na 5 lodí. Vnitřní loď má rovný, pozlacený, dřevěný strop, ostatní čtyry lodě jsou klenuty a končí ve výši v krásné, malované gallerie (chory, empory). Výše chrámu i s kopulí obnáší 51 ½ metrů.

Od stropu vysí v střední lodi velká bronzová lampa, na níž upevněno jest množství menších lamp na delších či kratších řetízcích. O této lampě jde pověst, že na ní znamenitý hvězdář Gallilei z pohybů delších a kratších lamp objevil zákon o pohybu pendlovém (čím delší pendl, tím váhavější pohyb atd.), kterýžto nález má v přírodozpytu velké důležitosti. Nad hlavním oltářem, kterýž nalézá se ve vyvýšeném presbyteriu a množstvím vzácných mineralií jest obložen, jest na klenbě velký mosaikový obraz Pána Ježíše, zcela dle vzoru prastaré mosaiky v Římských katakombách sdělaný. V levém křídle křížové lodi jest oltář s drahoceným svatostánkem pro Nejsvětější v podobě stříbrného chrámku, jejž Cosimo III. pro tento chrám za 24 tisíc tolarů zakoupil. — Naproti v druhém křídle nalézá se hrobka patrona města sv. Ranieri, jehož výroční památka (17. června) každý třetí rok oslavuje se velkolepým osvětlením. Z četných maleb v kaplích a na stěnách chrámových připomínám toliko obraz sv. Anežky od Andrea del Sarto, z jejížto mladistvé tváře září řídká krása a nevinnost.

Sotva že jsme vyšli z chrámu, upadli jsme do rukou žebráků všeho druhu, kteří jako lotři o poslední groš svou dotíravostí chtěli nás oloupiti. Jest to něco nesnesitelného ta prohnaná žebrota, kteráž posud panuje v střední a jižní Italii, kdežto na severu, v bývalém rakouském území méně se vyskytuje. Všude na ulicích, u každého památného místa, zejmena u všech chrámů stojí zástupy mladých a starých nazvíce lenochů, kteří zočivše cizince, obklopí jej jako nějakou pokladnu a směle dorážejí na něj, běhají za ním, tahají jej, nebo nějakou malou službičku mu prokazujou k. p. otevření dveří a p., jen aby něco ulovili. Běda, dáš-li jen jednomu, druhých se více nezbavíš! Nejlépe jest nedati žádnému ničehož, a rozhodným „non c'è niente — zde není nic“ všecky odbýti, začež sice ulovíš nějaké nepěkné jméno — máš ale za to pokoj. Že je u té žebroty náramná přetvářka, z důstatek jsme se přesvědčili. Vešli jsme kdesi do kostela a hned u vchodu viděli jsme seděti nepříliš starého muže, který bedlivě si nás prohlížeje, ústy nábožně (na pohled) modlitbu odříkával. Dobře sem si člověka toho všimnul. Sotva že se z chrámu chceme ubírati, nastrčí nám tentýž svůj klobouk a plačtivým hlasem prosí co „povero cieco — chudý slepec„ o nějaký dar. Divil jsem se tomu náhlému oslepnutí, a zabočiv nepozorovaně stranou, za chvíli před domnělým slepcem opět jsem se octl, a k svému nemalému podivení shledávám, že slepec ten opět nabyl postrádaného zraku. Podobně i leckdes na ulici objevil se jiný slepec, nebo bezruký, schromlý, kterýž před malou chvílí jsa zdráv, náhle stal se mrzákem, mžouraje očima, či vtahna rychle ruku do rukávu anebo sedna obratně, nohu svou zkřivil, a opět každý nepozorován rychle se uzdravil. Já řku k společníkovi: „Podívejte se, tady se dějou stále zázraky!“ Nejlépe by ty neduhy vyléčil nějaký olej, k. př. rákosový, jímž by se mohla několikráte natříti nevyslovitelná část těla těch mrzáků a vyhojeni by byli z neduhu svého tak radikálně, že by se jim více nevrátil.

Právě naproti hlavním dveřím dómu stojí o samotě velká okrouhlá budova, kteráž co do výše své jakož i co do zevnějšku svého nestojí daleko za nádherným dómem — a rotunda tato sluje „baptisterium.„ Od země až ke kopuli tvoří mramorové sloupy vůkol hlavní zdi troje „loggie“ (arkady) nad sebou, jež gothickými ornamenty svými, jakož i barvou zdí a klenutí, kteréž obloženy jsou jako dóm střídavě světlým a tmavým mramorem, dodávají budově v skutku malebného pohledu. Na výši kopule stojí velká kovová socha sv. Jana Křtitele.

Když jsme chtěli vejíti do vnitř „baptisteria„, vycházelo z něho několik lidí s křiklavým nemluvnětem, kteréž právě v kapli bylo pokřtěno. Kněz, jenž křestní úkon vykonal, poznal bezpochyby ve mně člena svého řádu, neboť vlídně se nám nabídl co „cicerone“, a vykládal nám podrobně všecky jednotlivosti v kapli. Mezi rozmluvou tázal jsem se jej, zdali se i v zimě křtí v této vysoké kapli, kteráž musí býti velmi chladná, načež on mi ukázal na kotlík s řeřavým uhlím, na němž přede křtem ohřívá se vždy křestní voda, aby nemluvněti na hlavě příliš nestuděla. Zmínil jsem se mu, že my to v našich krajinách máme ještě pohodlnější, křtíce časem i v privátních domích ve vytopeném pokoji, na kteroužto poznámku utrhl se na mne, a jaksi podezřele na mne pohlednuv, tázal se, jsme-li katolíci ? — A aby dokázal, že jejich předkové bývali ještě otužilejší, upozornil nás na velkou mramorovou fontánu uprostřed kaple, v níž kdysi dle tehdejší praxe křtívalo se trojím potápěním křtěnce pod vodu. Obyčej ten již mezi katolíky na dobro pominul, panuje však, tuším, posud u některých křesťanských sekt, zejmena v tak zvané východní či řecké církvi.

Překvapující zvláštností „baptisteria„ jest ozvěna, kterouž tvoří umělé klenutí kopule. Na jednotlivý silnější výkřik v jakémkoliv tónu, ozve se ti přiměřený akkord, jakoby někdo v kopuli v jemném souzvuku odpověděl na varhany.

Třetí památností Pisy jest silně nakloněná věž, kteráž stojí zcela svobodně na druhé straně za dómem. Sklon její jest daleko větší nežli onen věží v Bologně; odchylka od kolmé čáry obnáší u věže Pisanské více nežli dva sáhy, tak že pozorovateli zdá se, jakoby každé chvíle věž sřítiti se měla. Nakloněnost tato nebyla původně v stavitelově úmyslu. Věž počala se pro bahnitou půdu, na níž jest stavěna, kloniti již při dostavování třetího jejího patra, načež stavitel vyvedl ještě 5 nových pater na chatrném základu tak uměle, že křivá tato i již po šest věků vzdoruje všem nehodám živelním i samému zemětřesení, kteréž v celé Itálií dosti často přinášívá zkázu. Dobrou rovnováhu poskytuje též věži největší ze 7 zvonů, jenž prý má váhy na 100 centů, a pověšen jest v nejvyšším patře na opáčné straně sklonu věže. Co do zevnějšku podobá se věž ve slohu baptisteriu: jest to vysoký, mramorem obložený cilindr, kolem něhož nad sebou nalézá se osmero překrásných pavlanů (loggií), s nichž pěkná jest vyhlídka na celé okolí. Sklonu věže této použil znamenitý Gallilei k vyzkoumání fysického zákonu pádu, házev při pokusu s výše několik kulí stejného průměru ale nestejné hutnosti.

Čtvrtá konečně znamenitost v Pise jest: „Campo santo — hřbitov,“ jenž dlouhou zdí svojí ohraničuje na sever rozsáhlé náměstí „piazza del duomo.„ Vkročivše dovnitř, nemůžeme ubrániti se hlubokého dojmu nad velebností posvátného tohoto místa. Významné ticho, jež vůkol panuje, jakož i rozličné symboly všude rozestavené připomínají, že jest zde sídlo mrtvých ; avšak to množství nejkrásnějších výtvorů ducha lidského, ta drahocenná sbírka uměleckých děl, jež v takovém množství zde se nalézají, svědčí o ducha nesmrtelnosti, o jeho stálém žití i po rozpadnutí se křehké jeho schránky. Jen zběžně prohledněme si Pisanské „Campo Santo“. Kolem čtverhrané, kvítím a stromy posázené prostory, do níž přivezena prsť až z hory Kalvarie u Jerusalema, táhnou se po všech čtyřech stranách vysoká podloubí, v nichž jako v nějakém museu vkusně rozestaveny jsou sochy, poprsí, mramorové rakve (sarkofagy) a pomníky nejrozmanitější z dávných staropohanskýeh i křesťanských dob, jakož i z časů novějších. Zde nalézá se mezi jiným též památný sarkofag, v němž uložena byla k spánku smrti mrtvola císaře Jindřicha VII. Nad rakví leží v přirozené velikosti z mramoru tesaná podoba Jindřichova v císařském plášti, a pod ní jest nápis: „Vše, co činíme, s hůry pochází,„ zevní pak stěny rakve ozdobeny jsou 11 apoštoly. Naproti tomuto pomníku pověšeny jsou pro památku na zdi ohromné řetězy přes 5 set let staré, jimiž kdysi uzavíral se Pisanský přístav.

Hroby zemřelých Pisanů nalézají se pod mramorovým dlážděním, na němž vyryta jsou jejich jména. Až do konce předešlého století pochovávali se zde vesměs všickni obyvatelé Pisy, od té doby mají zde svůj poslední odpočinek toliko zemřelí, jižto zvláště za živa v něčem chvalně prosluli. Na stěnách nalézají se znamenité malby (fresko) z rozličných dob, kteréž ale tu a tam tak naivné představují předměty, že ne k nábožné modlitbě, jako více k smíchu povzbuzují. Tak ku př. vyobrazení smrti v podobě kostlivce, kterak chystá se učiniti konec dvěma obstárlým paničkám, z nichžto jedna pejskem, druhá ptákem bezstarostně si zahrává. Komický jest také pohled na ďábly, jak na věčnosti rvou se o duši, kterak v propasť tahají jakéhosi nehodného řeholníka, kterýž všemi silami se jim brání atd. Myšlenky jsou dobré, ale živé představení jest místem tuze naivní.

Vyšedše ze hřbitova, ještě jednou ze zdálí ohlédli jsme se na malebné skupení čtyř Pisanských památností, načež doprovázeni hejnem žebravých kluků, jižto chtíce k větší útrpnosti nás pohnouti, stálé před námi poskakovali, ukazujíce při tom nahé tělo své pod roztrhanými kabáty, navrátili jsme se zpět do města, odkud po malém zotavení jeli jsme na nádraží. Čekárny byly již naplněny cestujícími, z nichž zejmena do očí nám padlo skupení několika výrostků, kteří stojíce nedaleko mladé jakési řeholnice, obdivovali se neobyčejné její kráse. Ubohá seděla tu osamotnělá ani oči nepozvednuvši, jen ustavičným rděním se odpovídala na drzé vtipy svých zbožňovatelů, až ji z protivné této společnosti vytrhl odjezd vlaku.

Asi půl hodiny jeli jsme z Pisy jižně podél břehu mořského, krajinou močálovitou, kříž na kříž prorvanou širokými, otevřenými kanaly, jimiž odvádí se voda z polí a luk, kteréž takovýmto umělým odvodněním stávají se teprve schopnými kultury. Brzy se nám objevily na obzoru bílé plachty lodí po lesklém moři plujících a věže přístavného města L i v o r n o, kdež jsme se chtěli zdržeti přes noc, abychom pak druhého dne odpoledne dorazili do Říma.

Uloživše věci své v hostinci „u Sokola“ (il Falcone), vyšli jsme prohlednout si město. Dlouhá a široká jedna ulice s krásnými sklady drahoceného zboží vede z vnitř města až do přístavu, ostatní ulice jsou užší, čisty a pravidelny, což svědčí o novějším původu města. Sotva že jsme vyšli z hostince, chytil nás cídič bot, a chutě nás zavedl na roh ulice, kdež nám mžikem vyleštil boty naše. Jakýsi kluk ferina s rozbitými střevícemi, z nichž všech deset prstů vesele pohlíželo na svět, chvíli obdivoval se závistiví I naší zdravé obuvi, načež chtěje také „na pána si zahráti„, ruče po nás přiskočil k dřevěné, nízké stoličce cídičově; — ale v tom okamžení lítaly také kartáče na všechny strany, že jsme měli co uskočiti, aby nás některý z nich nezasáhl. Na takové uvítání byl klučina asi již připraven, neboť v okamžiku nebylo po něm ani památky. Ostatně jest cídění bot na veřejné ulici ve všech městech vlašských obyčejem, a jest to v skutku velmi praktické zařízení zejmena při nečistotě ulic některých měst v nichž po dešti ještě hlouběji propadá člověk v bláto nežli u nás „na Bezděkově.“

Starožitných památek Livorno nemá zcela žádných, také v chrámech jeho nenalezli jsme nic zvláštního, pročež jsme brzy odebrali se na nábřeží, abychom pozorovali čilý život ve velkolepém přístavu. Sotva že jsme se přiblížili k moři obklopilo nás několik lodníků, nabízejíce nám své gondole k plavbě po moři. Jeden z nich zvláštní to dotěra, stále chodil za námi, ustavičně nás obtěžuje svým jednotvárným voláním : „barka, barka, signori barka!„ „Co nám to stále nabízí?“ táže se mne společník. Já řku : „Nějakou barku, nevšímejme se ho, a on hnedle odtáhne i se svou „barkou„ (loďkou). Obešli jsme si celý přístav, v němž zvláště pozornost naši poutaly ohromné parolodě, z nichž daleko slyšeti bylo řvaní dobytka a štěbetání kachen, bezpochyby Že již k odjezdu byly přichystány. Taká jsme tuto po prve viděli některé druhy mořských ryb, ještě živých, kteréž právě v malé loďce přivezli rybáři až k samému břehu, a hned na místě je také prodávali. Jsouce s prodejem malých ryb hotovi, vytáhli konečně rybáři ze dna lodě čtverhraný velký kus jakési šedé kůže; my jdeme blíže, chtíce se přesvědčiti, co by to bylo, a shledali jsme, že to velká, plochá ryba, jejíž jméno však udati nemohu.

Přešedše přístav, vešli jsme také po zdvihacím mostě do malé pevnůstky, kterouž obkličuje moře ze všech stran, a tam pohledem na širé moře dlouho jsme se bavili, až nás blížící se večír přinutil k návratu do města. S blahou nadějí, že již budoucí nocleh náš bude ve věčném Římě, odebrali jsme se brzy na odpočinek.

Za strašné bouře, kteráž zvláště nad mořem hrůzně řádila, vyjeli jsme dne 8. dubna ráno o půl šesté hodině z Livorna. Každý silnější blesk, jenž vyšlehl z toho černého mraku tam nad mořem, ty hromové rány jedna za druhou mně opravdu dost nahnaly strachu, ač obyčejně se bouřky příliš nebojím ; vzpomínalť jsem s bolestí na ty četné lodě v širém moři, z nichž snad některá stala se neblahou obětí rozpoutaných živlů. Dobře, že nás brzy odnesl vlak z tohoto místa hrůzy do krajiny klidnější. Nyní po přestálém strachu vzpoměli jsme si teprve, že jsme opomenuli v Livorně se nasnídati, za kteréžto malé opomenutí museli jsme pak hezky dlouhým postem až do 4 hodin odpoledna pykati: neboť jsme stále jeli rychlovlakem, kterýž jen na krátko v každé stanici se zdržel.

Měli jsme sice notnou porci salámu s sebou, kterýmž jsme se již dříve proti možnému hladu ozbrojili, avšak pro mne stal se salám prostředkem k lepšímu ještě vytrávení. Sotva že jsem z něho okusil, vzpoměl jsem si, že požívám některý ten zvláštní exemplář italského osla, jakéhož vidívali jsme ubožáka osleplého, věkem sešedivělého nebo vylínalého táhnouti těžký, dvoukolový vůz po Livorně — já řku: „Příteli ! ten salám je mi tuze tučný, já jej nemohu jísti“, a již jsem pohlížel z otevřeného okna vozu, při čemž se mi dělaly stále mžitky před očima a kormoutily se útroby mé. — Také mému společníku, jenž si úzkostí mých nepovšimnul, nechtěla snídaně salámová chutnati. Divil jsem se, že ty vlašské salámy mají u nás takový „kredit„, já alespoň po takové lahůdce vlašské do mé smrti snad nikdy netoužím, pokud mi v paměti ostanou uzenářské sklady v Itálii, o nichž se ještě později zmíním. Ovšem „co oko nevidí, toho srdce neželí.“ Při této příležitosti vidím se nucena, odchýliti se poněkud od předmětu mého popisování k vůli malé osobní poznámce. Vytýkáno mi z jisté strany, že ve svém cestopisu mnohdy osobnost svou a vlastní úsudek stavím mnoho v popředí ! Nečiním tak o své ujmě, ale za příkladem jiných cestovatelů, kteří, nechtíce suchopárně vypočítávati znamenitosti, jež viděli, k vůli rozmanitosti popisují i své osobní příhody na cestě, a dovolují si rovněž své subjektivné náhledy pronésti, jak se o tom lze přesvědčiti ve všech cestopisech.

O cestě z Livorno do Říma nemohu mnoho vyprávěti, vždyť v té pusté krajině, skrze niž vede železná dráha podél břehu Tyrrhenského moře, ani vlak se často nezastavuje. Mnohdy jsme jeli déle než dobrou hodinu, aniž bychom do nějakého města a nebo i menší stanice byli dorazili. Pustá tato krajina nazývá se „toskánská Maremma„, a obnáší celkem asi 68 čtverečných mil. Za dávných věků bydleli v těchto končinách Etruskové, kteří půdu dobře vzdělávali, zakládali rozsáhlé háje a zahrady a stavěli velká města, čímž zkvétal na těchto místech blahobyt. Ale již Římané prchali odtud; nyní pak do konce jen tu a tam stojí některá osamotnělá villa, nebo některé město jako výminkou, celkem však slouti může „Maremma“ liduprázdnou.

Poušť tuto nesmíme si představovati jako písčitou Saharu a nebo kamenitý Karst, naopak bujně tu roste tráva, jsou zde místem i husté lesy rozličných druhů dubů, pinie, kaštany atd., ale také se tu nachází množství velkých močálů a tůní, v nichž hnijou rozmanité organické látky, od nichž i veškerá stojatá voda se kazí. Od měsíce června až do září praží skoro den co den palčivé vedro sluneční do těchto bahen, z nichž vystupují nezdravé páry, kteréž působí v těchto končinách jakož i v celém okolí Říma, jež sluje „Campagna,„ velmi obávanou nemoc: „Malaria.“ Toť ta jediná příčina, proč jen jako výminkou obydlena jest jak „Maremma„ tak i „Campagna,“ Pokusy k zúrodnění těchto pustin děly se již, sám Garibaldi zanáší prý se myšlenkou, učiniti Římskou „Campagnu„ obyvatelnou; avšak smrtonosná „malaria“ posud veškeré pokusy na mnoze zmařila. Za chladnějších měsíců a v některých místech poskytují rozsáhlé louky a mírná návrší bohatou pastvu pro ovce (jež mají tuto vlnu černé barvy), velké bůvoly a jiný dobytek, někde také viděti i vzdělané role.

Z památných míst v těchto končinách jmenuji toliko stanici Talamone, kdež na blízku roku 225. př. K. utrpěli Keltové od Římanů pod vůdcem Aemiliem největší porážku. Pro svou zvláštní polohu zasluhuje povšimnuti město O r b e t e l l o, pak C o r n e t o, od něhož nedaleko stávalo za dávných dob starobylé město Tarquinium, kteréž nyní na dobro jest zbořeno, že na jeho místě nalézají se nyní vzdělaná pole. Zde objeveny byly dobře zachované četné hroby Etrusků, kterež na jisto, tuším, budou na 3 tisíce let staré ne-li ještě starší.

Pro svůj dosti velký přístav, jejž založil Římský císař Trajan, památné jest město „Civita vecchia,„ kdež za vlády francouzského císaře Napoleona III. a asi dvě leta po něm vydržovala Francie v přístavě jednu válečnou loď pro bezpečnost nynějšího papeže Pia IX., kterýž v pádu potřeby mohl na ní odplouti z vlašského území. Z Civita vecchia až do Říma viděti jest na všech stranách množství zřícenin starých věží, měst a hradů, zbytky to dávné i slávy a bohatství světovládných Římanů.

Více než hodinu jeli jsme z Civita vecchia rychlovlakem jednotvárnou a pustou rovinou (Campagna), až konečně objevily se nám na všech stranách malé pahrbky, kteréž věstily nám, že již nedaleko jsme cíle daleké cesty své — velepamátného Říma. Nedočkavě pohlíželi jsme i já i přítel můj z okna, kdo dříve spatříme kopule chrámů Římských, an tu při náhlém zabočení vlaku kolem malého pahorku voláme oba najednou :

Jaké to pohnutí zmocnilo se mne pří tomto prvním pohledu na věčné město! Zde tedy jest ono místo, přemítal jsem v duchu, z něhož před dávnými věky ovládán byl silou hmotnou takřka veškeren tehdejší svět, zde také po 18 století stojí ten nový trůn světovládný, k němuž s úctou pohlíží nyní na 200 milionů obyvatelů ze všech světa končin, podrobujíce se v zájmech svých duchovních rozkazům s něho pronešeným! Zde tedy v těch zříceninách Říma pohanského, dlužno hledati klíč k dějinám věku starého a tamo ve velebných budovách křesťanského Vatikanu nalezti lze rozluštění hádanek v dějinách věků novějších.

Netřeba tu rozepisovati se obšírněji o důležitosti Říma, kdo jen poněkud zná všeobecné dějiny světové, s dostatek jest přesvědčen, že v celém světě nestává města Římu rovného, což nepravím tuto co kněz ; dosvědčujeť to ten ohromný, každoroční nával cizinců ze všech národů, kteří po moři i pevnině přicházívají do města Romulova. —

Pomalu objížděl vlak náš pahrbky Esquilin a Viminal, až pod Quirinalem zastavil ve velkolepému nádraží Římském. Za silného deště vystoupili jsme z vozu a najali si drožku, kteráž nás zavezla do německého hospice „All'Anima“, kdež jsme si již dříve byt byli zamluvili.

Ve fortně hospice ohlásili jsme se po italsku co poutníci z Čech, a tázali jsme se po obydlí pana kaplana P. Dobrýho; avšak domácí sluha, němec, nám nerozuměl a ptal se nás, zdali mluvíme také německy ? — V tom nás uchopí za ruku mladý jakýsi kněz a vlídně po česku se nás táže, jsme-li z Domažlic? Byl to druhý kaplan z hospice P. Brixl, Moravan, kterýž ochotně hned dal odnesti naše věci a do svého bytu uvedl nás, sděluje nám, že collega jeho a náš krajan P. Dobrý právě není doma, ale že kdesi po městě provází svou matku, p. kanovníka z Budějovic Dra. Haise (nynějšího biskupa Králové-Hradeckého), p. děkana Budějovického P. Šavla a professora Dra. Lenze, kteří o dva dny před námi do Říma přibyli. Měli jsme z toho náramnou radost, že tolik známých zde nalezneme, zejmena já těšil jsem se na shledání se s pp. dokt. Haisem a Lenzem, kteří byli v bohosloveckých studiích mými professory, a jež jsem již 8 let neviděl.

Po krátkém odpočinku navštívili jsme p. rektora hospice, Monsign. Jaeniga, kterýž rovněž po česku uvítal nás a ochotně nám hleděl nějaký byt v domě opatřiti. Všecky skorem hostinské pokoje byly ale již zadány před námi přibyvším hostům ; dostalo se nám však nicméně velmi příhodného obydlí v druhém pokoji pana kaplana Brixla. Mezi Čechy a tolika známými byli jsme v Římě brzy jako doma.

Byt byl obstarán, ale prožluklý žaludek, a ten můj, salámem tak řádně vytrávený, zvláště zuřil o čtvrté hodině odpolední, práhna po nějakém občerstvení: proto byla naše první cesta v Římě do hostince na oběd. Pocítili jsme tuto jako všude jinde pravdu latinského pořekadla: „Prius edere et deinde philosophari„ — anebo dobře po česku: „Prázdný pytel nestojí.“ —

Řím sám na sobě není příliš krásným městem, za to ale tak památným, že takřka každým krokem noha tvá zavadí o některou historickou znamenitost. Sotva že jsme vyšli z našeho hospice, octli jsme se na podlouhlém náměstí, jež má podobu obdélníku na jednom konci zaokrouhlého, a sluje náměstí „Navonna.„ Na tomto místě stávalo před dávnými věky velkolepé divadlo, circus či stadium císaře Domiciana, kdež na 30 tisíc diváků napnutě sledovávalo zrakem velkolepé hry řeckého spůsobu, jež sluly „agon“, od čehož má náměstí toto také jméno: „piazza agonale„. Starého divadla není viděti ani nejmenší známky více, jen domy vůkol stojí z většího dílu na původních základech starožitného cirku. Na této klassické půdě, kde hrdinové jindy v potu zápasili o vavřínový věnec, zasedli jsme my dva Čechové s Moravanem za stůl k přátelskému obědu. Neptej se nikdo v duchu, jak mi chutnalo; kdyby nebylo tuto tak poetickéko místa a mého prosaického hladu, nebyl bych se pokrmu ani dotekl, vzdor tomu, že venku na štítu hostince nalézal se nápis: „Ottima cucina — nejlepší kuchyně.“ I pomyslil jsem sobě: „Když ta nejlepší kuchyně tak chatrné má produkty, což pak teprve lze očekávati jinde? A skutečně jsme se přesvědčili později, že to v té nepříliš čisté „cucině„ předce ještě je snesitelnější než jinde, ač jsme všude hledali restaurace lepšího druhu. Vůbec je vlašská kuchyně proti naší české dle mého náhledu daleko pozadu, jak se vážené čtenářky přesvědčí z našeho jídelního lístku, jejž při jiné příležitosti podám později.

Právě proti naší restaurací na druhé straně náměstí viděli jsme dosti velký kostel, kterýž zasvěcen jest ke cti mladistvé Římanky, sv. Anežky mučenice. Později jsem v tomto pěkném chrámu četl také jednoho dne mši sv., po níž sakristan uvedl nás do podzemních místností pod kostelem, kdež nalézají se v základech starého divadla malé klenuté jizby, do nichž dle tradice mladistvá Anežka, dcera to bohatého římského patricia, k zneuctění její nevinnosti uvedena, a pro neoblomnou stálost u víře křesťanské a ctnosti sťata byla.

Před tímto chrámem, uprostřed náměstí, nalézá se velká fontána, v jejímž středu na umělé skále stojí vysoký obelisk, kterýž původně stával v divadle (cirku) Maxenciově. Na čtyřech rozích tohoto jehlance nalézají se symboly nejznamenitějších řek, totiž; Nilu s palmou a lvem, Gangesu s drakem, Dunáje s cedrem a La Plata s mouřenínem a jakousi obludou.

Na jižním konci náměstí jest jiná fontána, celá z čistého bílého mramoru, kterouž na své útraty dalo postaviti římské municipium (městská rada) brzy po obsazení Říma vojskem krále Viktora Emanuele, a na níž ze vzdoru proti papeži, bývalému pánu Říma, demonstrativně pracováno prý toliko v neděle a zasvěcené svátky.

Nedaleko tohoto náměstí jest jiné menší, jež se nazývá „Pasquino“. Zde v 15. století bydlel jakýsi hrbatý krejčí, pověstný v celém Římě svými kousavými vtipy. Později věšely se tu rozličné vyzývavé plakáty na starožitné mramorové skupení, kteréž představuje hrdinu Ajaxe s mrtvolou Achillovou, a jež stávalo kdysi na tomto místě. Ku podivu, že od jména pověstného krejčíka sluje námětí „Pasquino„, a všecky ostré, satyrické vtipy posud nazývají se také v některých řečech „paškvíly“.

Po odbytém obědě zaměřili jsme kroky své k nejpamátnějšímu pro katolíky místu, k pahorku Vatikanu. Srdce mi div radostí neposkakovalo v prsou, neboť jsme měli v několika okamžicích octnouti se na hrobě prvního z apoštolů sv. Petra, a spatřiti sídlo jeho nástupců, římských papežů.

Pahorky Vatikan a Janikulus odděleny jsou od ostatního Říma řekou Tiberou, a nádhernými chrámy svými jakož i množstvím domů privátních tvoří takřka samostatná města (Vatikan a Trastevere). Tibera se svou v zimě v letě špinavě žlutou vodou plouží se jen pomalu Římem a dosahuje někde až na 300 stop šířky. Pro velké koráby není řeka tato splavná; pouze malé parníky udržují Řím v obchodním spojení s mořem. Nedaleko Ghetta, části města pověstné svým židovským obyvatelstvem, nalézá se u prostřed Tibery dosti velký ostrov, v jehož středu stával kdysi pohanský chrám, zasvěcený asi 200 př. K. Aeskulapovi, bohu to lékařství, na jehož místě dal okolo r. 1000. po K. císař Otto III. vystaviti křesťanský kostel na počest našeho zemského patrona, Pražského biskupa sv. Vojtěcha. Nyní nese chrám tento jakož i celý ostrov jméno apoštola sv. Bartoloměje, jehož reliquie odpočívají v porphyrové rakvi pod hlavním oltářem.

Nejstarší snad ze všech mostů, kteréž spojují části Říma před a za Tiberou, jest onen, jenž vede k Vatikanu. Most tento ve svých starých základech vzdoruje již více než 17 set let někdy dosti zhoubným proudům rozvodněné Tibery, a svědčí potomkům, že se staří národové dávno lépe vyznali v umění stavitelském nežli chlubní potomci, jejichž stavby bortí se často dříve, nežli dospěly k svému ukončení, a v rumu svém pohřbívají umělce (?) i s pochybným jejich uměním!

Jda poprvé po starožitném mostě Vatikanském či andělském, jenž nyní krásnými sochami jest ozdoben nazvíce podobami andělů, velkou shledal jsem podobnost jeho s Karlovým mostem v Praze. I ta Tibera pod ním, kteráž v chladném lůně svém pohřbila tolik nevinných křesťanů mučedníků, upomínala mne na naši Vltavu a proslaveného mučedníka sv. Jana Nep., jakož i ta okolnost, že most „andělský„ jako Karlův: mnohokráte lidskou krví v krutých sečích byl potřísněn.

Jdeme-li po starožitném tomto mostě směrem k Vatikanu, vidíme před sebou v pravo na břehu Tibery kolossalní budovu : „Mausoleum Hadrianovo.“

Císařská hrobka, již založil Augustus pro sebe a nástupce své jakož i pro veškeré členy panující rodiny, byla již dávno přeplněna urnami a sarkophagy, v nichž uschovával se prach a popel světovládných césarů, nezbývalo tudíž novému císaři Hadrianovi nic jiného, než-li založiti hrobku jinou. Také se zdála hrdému césarovi hrobka Augustova příliš malou a prostou ; nádhernější a rozsáhlejší pomník měl světu označovati místo, kde odpočívají kosti císaře Hadriana. A účele svého dosáhl císař ! Ač ze slavného pomníku jeho na naše doby zachovala se takřka jen kostra, předce světoznámé jest Mausoleum Hadrianovo pod jmenem „Andělský hrad v Římě.„

Z původní budovy nezbylo po 17 stech letech nic jiného nežli spodní část. Na rozsáhlém zděném čtverhranu vysoko vypíná se okrouhlá budova bez vší zvláštní stavitelské okrasy. Za starých dob nalézalo se nad touto první rotundou vícero jiných vždy čím výše tím menšího objemu, až nejvýše končily ohromnou sochou Hadrianovou. Zevnitř obložena byla celá budova bílým mramorem a ozdobena krásnými sloupy a sochami, z nichž posud dobře zachovaný „Faunus“ v Mnichovské glyptothece svědčí o leposti celého tohoto díla. Uvnitř budovy viděti lze až posaváde klenuté síně, kdež uložen byl popel ze spálených mrtvol císařských.

Veliká pohroma stihla hrobku Hadrianovu při vpádu loupeživých rot Alarichových. Násilím vedrala se tato divá chasa do vnitř mausolea a drancovala a pustošila vše, co jí jen do ruky přišlo. Když pak roku 537. Gothové pod Vitigesem přepadli Řím, utekla se část Římanů do hrobky Hadrianovy a bránila se odtud jako z nějaké pevnosti. Po dlouhém krutém odporu Římané nemajíce zbraní, káceli sloupy a sochy na pomníku Hadrianově a házeli je dolů na oblehajícího nepřítele. Snadno se domyslíme, jaká tu nadělána zkáza! Od té doby až po naše časy slouží Hadrianova hrobka za pevnost, a kdyby obdařena byla lidskou mluvou, vypravovala by nám co svědek o nesčetných bojích a strašném krveprolití. Také zde tři papežové rukou vrahovou dokonali život svůj, jak dějiny svědčí o Janu X., Benediktu VI. a Janu XIV.

Ačkoliv náhrobek Hadrianův svlečen jest rukou barbarskou ze svého nádherného oděvu, ač vše sžírající zub času na něm hlodá již po 17 věků, a hrubá děla jako sopky z ohnivých jícnů svých metala na něj tolikráte pravý dešť těžkých železných kulí, ano ač i ta špinavá Tibera stále pokouší se podemleti jeho základy: předce to vše nebylo s to tohoto starého pamětníka radostných i žalostných dnů „věčného města“ ze světa sprovoditi. Vesele pohlíží tu on na to hemžení poutníků a cizinců, kteří den co den kolem něho ubírají se na Vatikán. — Jednou si stařeček tento také se mnou a společníkem mým zažertoval, až mi z toho jeho žertu dech se zatajil. Nic zlého netušíce kráčíme kolem něho jednoho dne o pravém poledni — v tom tu nenadále podle nás zahoukne hromová rána, že jsem leknutím div na zem nepadl. Myslil jsem nejináče, než že nepřítel přepadl pevnost, kteráž dávala odvetu prvním houknutím děla. Zatím byla dělová rána pouhý signál, jímž oznamovalo se právě poledne, načež na všech věžech chrámových počalo se zvoniti k „Anděl Páně.„ —

Co se týká nynějšího názvu hrobky Hadrianovy, totiž „Andělský hrad,“ tož má jméno to od kovové sochy sv. archanděla Michala, kteráž stojí na výši pevnosti. Křesťanská tradice vypravuje, že roku 599. po K. v Římě zuřil hrozný mor, jemuž za oběť padlo množství životů lidských. Papež Řehoř Veliký třídil k usmíření Boha velkolepý prosebný průvod, jehož se sám osobně súčastnil. Když se procesí zpět vracelo po mostě do Vatikánu, tu viděl sv. papež nad pevností vznášeti se anděla, jenž v pochvu zastrkoval břitký meč na znamení, že Bůh jest usmířen, načež skutečně mor přestal. Na památku této události vystavena na pevnosti kaple ke cti sv. Michala, nyní pak na tom místě nalézá se, jak jsem již výše pověděl, socha téhož anděla. Odtud to pojmenování: „Andělský hrad.„

Od mausolea Hadrianova vede několik úzkých ulic přímo k Vatikanu. Dejme se rovně kteroukoliv ulicí a za krátko octneme se na rozsáhlém překrásném náměstí se světoznámým velechrámem sv. apoštola Petra (S. Pietro in Vaticano). Mohu říci, že jsem při první návštěvě tohoto znamenitého místa, jež co do krásy i velikosti v celém světě málo má sobě rovného, nebyl tuze překvapen ; zejmena svato-Petrská basilika zdála se mi příliš malou na ty rozměry, jež rozličné popisy udávají. Také mi ještě živě tanul v obrazotvornosti velebný dóm Milánský, kterýž bohatou ornamentikou svojí z bílého mramoru předčí jednoduché průčelí sv. Petrského chrámu Vatikánského. Jinak ovšem je při opětovaných návštěvách; zvláště ale při bližším shlédnutí všech podrobností ve velechrámu nelze cizinci ubrániti se velkého úžasu nad tímto pravým divem světa. — Prohledněme si přede vším sv. Petrské náměstí, kteréž rozsáhlostí svou jakož i úpravou důstojné jest atrium svatyně Vatikanské. Vůkol okrouhlého náměstí tvoří 284 dorických sloupů z travertinu ve čtyřech řadách prostranné loubí, v němž prostřední z 8 chodeb tak jest široká,- že by dva velké vozy dobře minouti se mohly, celou pak budovu zdobí jako nějaká koruna 162 soch svatých, provedených dle nákresů znamenitého sochaře Berniniho.

V prostřed náměstí vzhůru vypíná se onen pověstný „sloup“, o němž prostý lid všude si vypravuje, že o pravém poledni nemá žádného stínu. Chtěl jsem se o pravdivosti tvrzení mého nebožtíka dědečka, jemuž to staří vojáci, Řím navštivivší, vypravovali, sám přesvědčiti, zúmyslně jsem tedy za jasného dne celé jedno poledne ztrávil u tohoto sloupu; avšak přesvědčil jsem se, že sloup ten tak dobře má svůj stín, jako jej mají jiné předměty. Ostatně ale na celé pověsti může býti předce něco pravdy; neboť Řím polohou svojí značně již blíží se k rovníku země, kamž uprostřed léta kolmě padají paprsky sluneční, čímž buď malý neb dokonce ani žádný stín u předmětů tvořiti se nemůže. Že ale „sloup Římský„ tohoto privilegia rovníkového sotva na dlouho požívá, dosvědčuje ta okolnost, že před ním na zemi naznačeny jsou čáry z porphyru, jichž dotýká se stín sloupu v tu dobu, když v Římě, Cařihradě atd. mají pravé poledne. Zkrátka: pověstný sloup ten slouží za „gnomon“ (rafiji) slunečných hodin.

Vzdělaný čtenář uhodl zajisté již, že mluvě tuto o „sloupu„, míním vlastně starožitný „obelisk“, jenž s jinými soudruhy svými opustiti musel Egypt, svou původní vlast, a dalekou nastoupiti cestu přes moře, aby byl ozdobou majestátného Říma. Původně stál obelisk tento v cirku (divadla) Neronově, na jehož místě stojí nyní chrám sv. Petrský, odkud jej dal roku 1576. dopraviti papež Sixtus V. na jeho nynější stanoviště. Přenešení toto muselo zajisté státi nesmírné opatrnosti a velkého namáhání; neboť obelisk ten má délku na 80 stop a udělán jest toliko z jednoho kusu červené žuly egyptské. Vypravuje se, že zakázal papež pod ztrátou hrdla jen jediného slova pronésti při obtížném přenášení a postavení sloupu toho. Když právě dělníci obelisk ten silnými provazy do povětří zdvihali, aby jej umístili na patřičný podstavec, tu náhle provazy se proti všemu očekávání tak natáhly, že všecka práce měla býti zmařena. V tomto nebezpečenství náhlé ozve se z davu přítomného lidu silné volání: „Acqua alle corde — vodu na provazy!„ Zraky všech obrátily se na jistého muže, jmenem Bresca, kterýž se proti přísnému zákazu odvážil volati, a měli jej všickni za ztraceného. Když pak ale na radu jeho provazy vodou byly silně zmočeny a dílo tím šťastně dokončeno, — nejen že papež daroval zkušenému námořníku Brescovi život, ale dovolil mu žádati za jakoukoliv milost. Ten pak prosil prý toliko, aby směl on a rodina jeho každoročně dodávati do chrámu sv. Petrského palmy k svěcení na květnou neděli. Posud prý se palmy ty pro svěcení berou ze S. Remo, rodiště to statečného Brescy.

Stoje před starožitným obeliskem, s úctou pohlížel jsem na něj jako žák na zkušeného učitele. A v skutku ! na tvrdém tomto kameni zřetelným písmem vyryty jsou, ač jen stručně, dějiny veškeré vzdělanosti světové. Ty nečitelné hieroglify (egyptské písmo) po celé výši monolythu svědčí o kolébce veškeré vzdělanosti, kteráž z Egypta přes Řecko dostala se do Itálie. Augustus a Tiberius, jimž ke cti postaven v Římě ten Egyptský sloup, jakž posud čitelný nápis na obelisku dosvědčuje, representanty jsou vzdělanosti starořímské, a konečně jako vítěz nad egyptskou a i římskou vzdělaností stojí tu křesťanství, jehož hlavní symbol, kříž (s částkou pravého kříže Krist.), vznáší se ve výši na temenu, a dole na podstavci čisti lze biblický nápis; „Vicit leo de tribu Iuda — Zvítězil lev z pokolení Iudova.“ Opodál obelisku stojí dvě fontány v právo a vlevo, kteréž jako hlava silný proud vody metají do značné výše, načež voda v tisíceré krůpěje se rozstřikujíc, odráží v duhových barvách sluneční paprsky, což celému náměstí dodává zvláštního půvabu.

Na místě, kde nyní stojí chrám sv. Petra, nalézalo se před dávnými věky divadlo (circus), jež založil svou ukrutností pověstný císař římský, Nero. Podivno, že právě zde zvolili si prvotní křesťané místo k pohřbení apoštola-papeže, jakož i obou jeho bezprostředních nástupců v úřadě, Lina a Cleta! — Malá kaple křesťanská označovala záhy památný hrob sv. Petra, až konečně první křesťanský císař Konstantin dal v 4. století vystaviti na jejím místě a na starých základech Neronova cirku rozsáhlou basiliku (chrám), kteráž stála až do počátku 16. století. Když pak již po 12 stech letech Konstantinem zbudovaná svatyně mnohou vzala pohromu, rozhodl se konečně papež Julius II. na radu znamenitého umělce Bramante-ho, vystaviti na témž místě největší chrám celého světa. Nesčíslné množství rukou lidských, a důmysl nejznamenitějších umělců pracovalo více nežli sto let na zbudování nejnádhernějšího pomníku, jakýž kdy na zemi postaven byl nad hrobem smrtelníka. — (Velmi mnoho zajímavých podrobností mohl bych o stavbě jakož i o jednotlivých částech nynějšího sv.-Petrského chrámu sděliti; že však se obávám, abych tím snad nenudil některé z vážených čtenářů „P. o. Č.„, jež cestopisy nezajímají, obmezím se pouze na to nejhlavnější. Za toutéž příčinou nastíním také historický význam jakož i popis náboženských i profánních památností Říma a ostatních měst vlašských co možná nejstručněji.)

Nežli po četných schodech vystoupíme do předsíně velechrámu, všimněme si dobře dvou pěkných soch, sv. Petra a Pavla; jež v pravo a v levo se nalézají před schody ještě na náměstí. Jsou-li nám nápadny také prostřední nižší stupně, jež vzhůru vedou k hlavním dveřím chrámovým, poví nám průvodčí, že prý toliko papež jediný po nich v povoze vyjíždí až k samé předsíni chrámové; pro ostatní, byť i císařské povozy, vjezd se silným řetězem uzavírá. Předsíň chrámovou tvoří 8 ohromných sloupů, kteréž mají výši 82 stop, a nesou krásně ozdobené klenutí. Nad prostředním z pěti vchodů do chrámu nalézá se onen pavlan, s něhož o největších slavnostech papež udílel požehnání oněm tisícům, jižto se shromáždívali na sv.-Petrském náměstí. Také na tomto pavlanu vykonávala se korunovace nově zvoleného papeže. Památny jsou též nejzazší dveře v pravo, které jsou ale zazděny, a nazývají se: „porta santa — sv. dveře.“ Otevřeny bývají dveře tyto vždy v 25. roku, když se slaví všeobecné církevní jubileum. Letos, ač jest rok jubilejní, nebyly dveře ty otevřeny; vůbec přestaly veškeré bohoslužebné obřady, jež vykonával papež v sv.-Petrském chrámě, od té doby, kdy Řím obsazen byl královským vojskem italským, a papež pouze na své obydlí ve Vatikaně jest odkázán.

Vkročme do vnitř svatyně hlavními dveřmi, a zastavme se po několika krocích na velké kulovaté desce z porphyru, kteráž jest v dlažbě zasazena. Zde v den slavné korunovace musel císař před papežem složiti vyznání víry dříve, nežli mu vstavena byla u hlavního oltáře koruna císařská na hlavu. Rozhledněme se nyní rychle hned z tohoto místa na všecky strany chrámu, a my nad krásou jeho ustrneme. V obrazotvornosti své, představoval jsem si chrám sv. Petra uvnitř temný se starožitnými očazenými malbami — a zatím je tu vše jako nové a leskne se v dostatečném osvětlení. Probrav se z prvního nevyslovitelného dojmu, jakýž učinil na mne vnitřek velechrámu, jdu hezký kus cesty k jednomu sloupu, jenž dělí hlavní loď od postranní, abych se dle křesťanského zvyku pokropil svěcenou vodou. Ze zdálí nastrkoval mi andělíček malou kropenku - jak ale se k němu blížím, andělíček roste, až octna se před ním, poznal jsem, že to již hodný anděl, jehož tělo bylo daleko větší a hřmotnější nežli moje, a kropenku jeho bych dokonce neodvážil se ani čtvrt hodiny v rukou držeti. Andělíček tento, jenž mimochodem řečeno, jest i se svým stejným soudruhem na protější straně krásná socha z bílého mramoru s červenými žilkami a skvrnami, naučil mne trochu většíma očima pohlížeti v chrámě tom na veškeré předměty skutečně kolossalního rozměru.

Urychliv kroky své, octl jsem se i s přítelem u cíle pouti své, a hluboce dojat poklekl jsem, abych se pomodlil na hrobě sv. Petra! — Nebudu líčiti tuto city, jež v tu chvíli mnou ovládaly při vzpomínce na historický význam tohoto místa, jakož i na ty miliony prostých i vznešených a nejvznešenějších poutníků, kteří po dobrých 18 set let zde podobně nám klečeli, své rozmanité radostné i žalostné záležitosti v tiché modlitbě Bohu a přímluvě sv. apoštola poroučejíce. Dlouho jsem zde trval, ničehož vůkol se nevšímaje. —

Co se týče zevnější úpravy hrobu sv. Petra, tož si představ, milý čtenáři; jednoduchý oltářní stůl obložený mramorem a drahým kamením, na něm vysoký kříž a šest svícnů s neobyčejně vysokými svícemi, jakéž jsou v italských chrámech obyčejem. Na čtyřech rozích oltáře pnou se 4 šroubovitě točené sloupy, kteréž nesou kovový baldachin (nebesa). Sloupy jakož i baldachin ulity jsou z bronzového stropu, kterýž se nacházel v pohanském chrámu, všem bohům zasvěceném (Pantheon). Na tomto oltáři koná mešní oběť toliko papež, jiný kněz potřebuje k sloužení mše svaté na témž oltáři papežského povolení. Zvláštní jest, že kněz tuto při mši svaté obrácen jest tváří k lidu, jakž se to zhusta i v jiných chrámech (basilikách) nalézá. Před oltářem, směrem ku vchodu chrámovému, jest prohloubené místo, jako malá kaple bez stropu, vůkol ohražená zábradlím, na němž jakož i na oltáři dnem a nocí hoří stále 89 světel v pozlacených lampách. Stoupíme-li po schodech do zmíněné kaple, jež se nazývá konfessí, vidíme tu bílou mramorovou sochu, Canovy umělecké dílo, představující Pia VI. v modlitbách pohříženého.

Stěny této kaple ozdobeny jsou starožitnou mosaikou, drahoceným mramorem, pěknými sochami a t. d. Na požádání otevře kostelník ozdobná dvířka z pozlaceného kovu, kdež lze spatřiti rakev, v níž uloženy jsou kosti sv. Petra. Sem kladou se také ona zvláštní roucha, zvaná „pallia„, kteráž posílává papež co nejvyšší vyznamenání, toliko arcibiskupům a patriarchům.

Vystoupivše z konfesse, poohledněme se ještě vůkol a tu padne nám hned do očí v pravo, u mohutného pilíře kovová socha sv. Petra, jenž pod ozdobným baldachýnem na mramorové stolici sedě svou pravicí žehná. Dle tradice ulita jest socha tato z kovu pověstného boha Joviše Capitolinského, a pochází z 5. století, ač jiní badatelé starožitností přičítají prastaré soše té původ byzantinský. V jaké úctě se tato starožitná socha sv. Petra chová, dokazuje jeho pravá noha, na níž zejmena palec od samého líbání již skoro úplně zmizel.

Jiná starožitná památnost křesťanská jest tak zvaná stolice sv. Petra, kteráž se chová na oltáři naproti konfessí (hrobu) sv. Petra.

Zmíněná tato stolice jest ze dřeva a ozdobená pozlacenými kovovými ornamenty jakož i 18 deskami ze slonoviny, na nichž vyryty jsou některé děje z pohanského bájesloví. Někteří mají za to, že v této staré křesťanské památce zachován zároveň vzor starořímské „sella curulis“, jakéž vznešení úřadníci římští užívali při veřejných sezeních. Snad darována byla stolice ta sv. Petru od senátora Pudense, jenž, stav se křesťanem, pohostinu přijal apoštola v domě svém a část paláce svého upravil v křesťanský chrám, do něhož v době pronásledování scházívali se tajně křesťané k společné bohoslužbě. Významně drží ve výši cathedru či stolici sv. Petra čtyry kolossalní kovové sochy sv. učitelů a spisovatelů církevních: Augustina, Ambrože, Athanasia a Chrysostoma.

Po obou stranách tohoto oltáře vyryta jsou jména biskupů, přítomných v Římě prohlášení dogmatu o „Neposkvrněném početí„, do mramorových desk, kteréž zasazeny jsou do stěn presbyteria. Projdeme-li vůkol postranní lodě velechrámu, spatříme všude množství oltářů, nádherných pomníků papežů a jiných v dějinách církevních proslulých osob, znamenité obrazy mosaikové, tak výtečně provedené, že se diviti musíme umělci, kterak možno mu bylo, v tolika tisíců barevných kaménků sestaviti tak pěkný obraz, jenž v ničem nelíší se od obrazu štětcem malovaného. Vyjimaje zpovědnice a několik stolic, nenajdeš v celém sv. Petrském kostele ničehož ze dřeva. Vše jest z kovu na mnoze pozlaceného, pak z bílého a barevného mramoru. Mimo to připomínám, že obrazy, sochy a pomníky jsou z větší části díla opravdu umělecká, z čehož snadno nádhera a krása tohoto prvního chrámu ve světě představiti se dá.

Část pravé lodi jest nyní vysokou zdí zahražena, a přístup do této prostory jen výminečně jednotlivým osobám povolen. Jest to kaple, v níž odbýván byl poslední církevní sněm, na němž většina shromážděných biskupů mezi jiným usnesla se též na prohlášení „dogmatu o papežské neomylnosti“ (u věcech náboženství), o čemž tolik pro a contra u veřejnosti mluveno a psáno. Do vnitř sněmovní této síně jsme nepřišli, avšak dobře jsme do ní viděli s gallerií kopule.

V levé postranní lodi jest množství zpovědnic a na každé z nich nápis, v jaké řeči se v ní zpovídá ; pro slovanská nářečí ustanoven jest zpovědník Polák. Kněz zpovídající jest úplně ve zpovědnici uzavřen, že nikdo jej aniž on koho viděti může. Na znamení, že jest zpovědník přítomen, vytýčen jest ze zpovědnice vysoký prut a dvířka trochu pootevřena. Nejvíce nápadnými byly mi ty pruty, schvalně jsem dával jednou pozor, jaký asi mají ještě zvláštní účel. Právě se zpovídala jakási anglická dáma, kteráž, jsouc hotova, postavila se před zpovědnici, načež se jí zpovědník prutem mírně dotekl, po čemž ona políbivši mu ruku, odstoupila. Toto dotknutí prutem má bezpochyby symbolický význam otcovského pokárání za poklesky kajícníkovy.

Prohlednuvše si vnitřek sv. Petrského kostela, zašli jsme si do zakristie požádat o nějakého průvodčího do podzemního chrámu, jenž se nazývá: „Grotte Vaticane.„ Překvapila mne rozsáhlost a výška zakristie, kteráž svými malbami a veškerou úpravou spíše podobá se nějakému kostelu. Uprostřed stál na trojnožce plechový kotel naplněný popelem a řeřavým uhlím, zvláštní to druh vlašských kamen, u nichž živým hovorem bavilo se hejno mladých Římanů, ministrantů, zcela na spůsob kněží odděných. Ten největší z nich, vzav světlo, zavedl nás zpět do chrámu, kdež na blízku hrobu sv. Petra u jednoho pilíře při levé poboční lodi sestupuje se pod zem. Do těchto temných podzemních chodeb a kaplí mají přístup volný, toliko mužští, dámy pak musí míti zvláštního dovolení; jen tuším, v neděli po sv. Petru a Pavlu dostává se i dámám v jisté hodiny privilegia mužů, že mohou i bez dovolení sestoupiti v „jeskyně vatikánské.“ Chodby jakož i kaple mají nízké klenutí, a všude viděti množství nápisů a pomníků, nazvíce zemřelých papežů, kteří zde jsou pochováni. Pod vrchním oltářem, právě pod kopulí, nalézá se úzká ale velmi ozdobná kaple podzemní s oltářem, v němž jest uloženo tělo sv. Petra, tak že se zde slouží mše sv. v pravém slova smyslu na rakvi sv. Petra. V sobotu, dne 10. dubna, dostalo se mi toho zvláštního pro mne nezapomenutelného štěstí, že jsem na témž místě mohl čísti mši sv., při níž přistoupili k sv. přijímání můj společník a matka vel. P. Dobrýho, kterýž zjednav matce své přístup k hrobu apoštolovu, sám též naší společné pobožnosti byl přítomen.

V podzemních těchto místnostech viděti lze též základy oněch čtyr mohutných pilířů, kteréž nesou ohromnou kopuli sv. Petrského chrámu. Vnitřkem těchto pilířů vedou schody k pavlanům (loggie), kteréž asi v polovici jmenovaných pilířů se nalezají, a kdež v malých klenutých kaplích chovají se některé reliquie, jako: částka kříže K., kopí setníka Longina, roucho Veroniky a hlava apoštola sv. Ondřeje, kteréž v pašijový týhoden k uctění se vystavují.

Znajíce vnitřek chrámu jakož i podzemní jeho místnosti, podíváme se nyní do výše, na tu ohromnou báň či kopuli, kteráž jest mistrovským dílem znamenitého umělce, Michelangela. Volný vstup do kopule dovolen jest toliko každý čtvrtek od 8—10 hodin dopoledne, v jiné dny potřebí zvláštního povolení (permesso). Že jsme jeden čtvrtek zameškali v určitou hodinu vystoupiti do kopule, byli jsme nuceni odebrati se na naše rakouské vyslanectví, abychom prostřednictvím jeho dovolení k návštěvě kopule dostali. Ve vyslanectví byli ochotni naší žádosti vyhoviti, avšak za rychle vyřízení její nám neručili. Za to nám ale v hospici našem doručeno písemní povolení, znějící na jméno Monsignore B., kteroužto listinou opatřeni jsme se odebrali v příhodný jasný den ha Vatikán. Vchod do kopule jest z vnitřku sv. Petrského chrámu, kdež na zaklepání nám otevřel kustode (hlídač) dveře. Odevzdal jsem písemní své povolení, jež jsem však napřed musel podepsati. Byl jsem na rozpacích, jaké jméno mám vepsati, zdali své prosté V — anebo vznešenější Monsign. B –. I pomyslel jsem si: „Pan pater jako pan pater, na titul už nepřijde ; nejsem-li monsignor, mohu jím býti, a proto jsem na tu chvíli přijal cizé jméno a podepsal se co msgn. B —. Bohužel, že má sláva netrvala dlouho ! Sotva že jsme vylezli po velmi pohodlných nízkých schodech na střechu chrámovou, byl tu za námi v patách ten pravý mnsg. B —, s červeným kolárem a cingulem (pasem). „Tu to máte, pravím k společníkovi, chtěl jsem si trochu nevinně zalhat, ono se to sice povedlo, ale kterak se zase vylhu, až se vrátíme zpět ?„ — Vzpomena si, že peníze světem vládnou, vypustil jsem z hlavy všechny starosti o záhadné své jmeno, a bedlivě si prohlížel ty velikány sochy a kopule, kteréž ze zdola se nám zdály tak tuze malé.

Po střeše chrámu sv. Petrského lze se tak procházeti jako po nějakém náměstí, a také neuplyne snad ani jednoho dne, aby množství cizinců nenavštívili tato místa a nebavili se rozkošnou vyhlídkou na Řím a dalekou „campagnu“. Že se musí na tak rozsáhlém chrámu stále lecos opravovati, proto jest na střeše chrámové mnoho dělníků zaměstnáno, kteří tu mají pěkné byty a dílny, kdež si tak počínají ve všem, jako by bydleli někde na zemi. Pro potřebu a občerstvení jak cizinců tak i dělníků nalezá se tamtéž pěkný vodomet, jenž vysoko vyhazuje silný pramen vody.

Nabaživše se procházky mezi sochami, kopulemi a dělnickými byty, vylezli jsme po schodech do vnitř prostřední a největší kopule na obě gallerie, kteréž se táhnou vůkol jedna nad druhou. Nebyl jsem s to dlouho zde vydržeti, neboť závrať se mi dělala při pohledu na tu hroznou propasť pod námi ve vnitř chrámu, kdež se nám zdáli přecházející lidé jen jako malé černé puntíky a čárky. Jen s velkým namaháním pevně se drže oběma rukama zábradlí a tlače se zády ke zdi, obešel jsem celou kopuli, kteráž sama o sobě jest velikým chrámem, krásnou mosaikovou malbou okrášleným, a obnáší v průměru přes 130 stop. Na dolním konci kopule jest vůkol nápis v latinském jazyku: „Ty jsi Petr a na té skále vzdělám církev svou, a tobě dám klíče království nebeského.“ Písmeny slov těchto zdají se ze zdola sotva na stopu vysoké, a zatím mají ve skutečnosti výši jednoho sáhu.

Nad kopulí vypíná se ještě přes 40 stop vysoká lucerna, četnými okny osvětlená, na jejímž stropě malován jest „Bůh Otec uprostřed andělů,„ kteréž od hrobu sv. Petra sotva ve výši lze pozorovati, ač jsou malováni v nadlidské velikosti.

Dolezše pohodlně tak vysoko, odvážili jsme se konečně nejvýše až do kovové báně, v níž upevněn jest železný kříž, jímž končí se kopule. Museli jsme na žádost průvodčího odložiti klobouky a knížky, abychom snáze lézti mohli po železném žebříku, kterýž zcela přímo stojí. Lezení po žebříku není tak obtížno, anoť lze se zády opírati o stěny kopule ; avšak poněkud tučnější muž by hrdlem báně se nedostal do výše. V kovové báni, odkud rozkošná jest vyhlídka na všecky strany Říma a okolí, nebylo nám možno dlouho vydržeti pro nesnesitelné parno, a přece to bylo začátkem dubna; jaké pak teprve vedro musí v ní panovati v červenci a srpnu ?

Aby si vážení čtenáři mohli ponětí učiniti o rozsáhlosti chrámu sv. Petrského jakož i o neobyčejném důmyslu jeho stavitelů, podám ku konci ještě jeho rozměry, jakž zaznamenány jsou v kopuli. Délka obnáší na 624 stop, šířka celého chrámu má více nežli 370 stop, a výška od hrobu sv. Petra do klenby kopule asi 440 stop. Že se při těchto ohromných rozměrech na první pohled chrám sv. Petrský nezdá tak velikým, jak si jej v obrazotvornosti představujem, toho příčinou jsou kolossální rozměry všech jednotlivých částí, kteréž v krásném souladu vespolek jsou spojeny.

Nebude zajisté od místa, jestliže při této příležitosti zmíním se též o největších chrámech ve světě s udáním počtu osob, jež vyjdou se do každého z nich. Připomínám, že v přirovnání tomto čítají se vždy 4 osoby na jeden čtvereční metr. Ve chrámě sv. Petra v Římě jest místo pro 54 tisíc osob, v kathedrálním chrámě Milánském pro 37 tisíc, v basilice sv. Pavla v Římě za městem pro 32 tisíc, v chrámě sv. Pavla v Londýně pro 25.000, v chrámě sv. Petronia v Bologně pro 24.400, v chrámě kathedrálním ve Florenci pro 24.300, v chrámě kathedrálním v Antverpách pro 24 tisíc, v chrámě sv. Sophie v Cařihradě pro 23 tisíc, v chrámě Lateránském v Římě pro 22.900, v chrámě Notre Dame v Paříží pro 21 tisíc, v chrámě sv. Štěpána ve Vídni pro 12.400, v chrámu sv. Dominika v Bologně pro 12.300, v chrámu sv. Petra v Bologně pro 11.400, v chrámě kathed. v Sieně pro 11.000, a v chrámě sv. Marka v Benátkách jest místo pro 7000 osob. Ovšem že by se do každého z jmenovaných chrámů při větším návalu vešlo skoro ještě jednou tolik osob.

Podle hrobu sv. Petra zvolili si již v pátém století papežové své obydlí, kteréž z počátku bylo ovšem jen velmi skrovné, a také jen časem od nich obydlené ; hlavní residence papežů nalézala se v Lateranu. Teprvé po návratu papežů z tak zvaného „zajetí Avignonského“ zvolen jest Vatikán za residenci jejich, a hlavně Mikuláš V. ustanovil se na tom, postaviti zde palác tak rozsáhlý, aby v něm místo měly netoliko římský dvůr papežský ale i veškeré duchovní i světské úřady. Od té doby až po naše časy staveno a opravováno na Vatikáně ustavičně a to s nákladem ohromným. Jaký div, že proměnilo se sídlo papežů, palác Vatikánský, v rozsáhlé město; čítáť se v něm množství prostranných nádvoří, a jak někteří tvrdí, na 11 tisíc rozmanitých sálů a menších komnat. Také se praví, tento palác papežský se všemi vedlejšími stavbami a zahradami má týž objem jako Turin, hlavní město v Piemontsku, v severní Itálii.

V sobotu dne 10. dubna navštívili jsme dopoledne ve společnosti p. P. Dobrýho a zmíněných již pánů z Budějovic Vatikán. K návštěvě té potřebí jest zvláštního povolení, a vchod do paláce otevřen jest toliko za sv. Petrským chrámem, kterýž se musí z levé strany celý obejíti, což činí značný kus cesty.

Nejprve jsme vešli do domácí kaple papežské, kteráž známa jest pod jmenem „kaple Sixstinská,„ v níž každoročně v pašijový týhoden provozuje se ono světoznámé „Miserere“ od Palestriny. Ačkoliv svatyně tato nazývá se kaplí, svými rozměry vyrovná se mnohému kostelu; škoda jen, že v ní panuje trochu šero, tak že nelze náležitě pouhým okem pozorovati znamenité malby na vysokém stropě a po stěnách, samá to mistrovská díla od Michelangela. Při naší návštěvě opravovala se právě mosaiková podlaha a bezpochyby také oltář, kterýž stál beze vší okrasy. Nejznamenitější malba v celé kapli jest na stěně za hlavním oltářem, a představuje velmi živě „poslední soud.„ Malbu tuto provedl v 7 letech mistr sám, a za odměnu dostával až do své smrti každoročně 2 tisíce tolarů (skůdů).

„Poslední soud“ Michelangelův činí na pozorovatele nevýslovný dojem. Nejvýše sedí Kristus spravedlivý soudce s přísným výrazem v tváři, pronášeje rozsudek nad tím nesčetným množstvím lidí, kolem soudné stolice jeho shromážděných. Spravedlivé provází andělové do nebes, za nimiž derou se zoufale i odsouzení. Ďáblové mocí tahají je dolů k řece Acheron, odsouzenci, se hledí vymknouti, začež Charon, převozník do podsvětí, tluče do nich svým veslem.

Když Michelangelo obraz tento maloval, vytýkal mu papežský ceremonář Biagio, že by se pro množství nahých postav hodil, ten obraz umělcův dříve do nějakých lázní a nikoliv do kaple, začež jej Michelangelo vymaloval mezi pekelníky tak trefně, že jej každý hned na první pohled poznal. Ceremonář si na to stěžoval samému papeži, kterýž dal mu za odpověď: „Ex inferno nulla redemtio — z pekla není vysvobození žádného“. Později byly ovšem, na ujmu uměleckému vkusu, ty nejkřiklavější nahoty zamalovány.

Opustivše kapli Sixtinskou, šli jsme si prohlednout ostatní znamenitosti vatikánské, jichž je takové množství, že nejsem s to pustiti se do podrobného popisování, a také jsem ani vše nemohl v paměti podržeti. Ve Vatikáně uloženy jsou nesmírné poklady krásného umění od nejdávnějších časů až po naši dobu. Vůbec panuje mezi vlašskou a zejmena mezi Římskou šlechtou ten v skutku šlechetný zápas, že hledí jeden nad druhého vyniknouti v paláci svém sbírkami nejkrásnějších a nejpamátnějších výtvorů krásného umění. A což teprv papežové, jižto po staletí pánové byli Říma a všech jeho uměleckých pokladů, a tak často obdarováni tím nejkrásnějším od cizích králů a knížat? —

Nejprve si prohledněme tak zvané „stanze Raffeelovy.“ Jsou to čtyry Velké sály s výtečnými fresky, jež provedl Raffael dílem sám vlastnoručně, dílem žáci jeho dle návrhů mistrových. Hlavním obrazem prvního sálu jest požár v Římě v části Vatikanské,i kterýž uhašen byl modlitbou a požehnáním papeže Lva IV. Zvláště dojemné na obraze tom jest skupení: „muž odnášející na ramenou starého otce z i plamenů.„ V druhém sále podpisovával papež rozsudky svého nejvyššího soudního dvoru, kterýž zde se scházíval, odtuď jmeno komnaty té: „Stanza della Segnatura.“ V sále tomto učinil Raffael co 25letý jinoch počátek svých mistrovských prací ve Vatikáně. Třetí sál se nazývá: „ Stanza dell'Eliodoro,„ vlastnoručně jak předešlý malován od Raffaele. Zvláště se mi líbil v komnatě této obraz, jenž představuje setkání se papeže Lva Vel. s Attilou. Malby čtvrtého sálu předmětem jest boj a vítězství císaře Konstantina nad Maxentiem. Takový obraz bitvy zajisté posud žádný malíř nepodal; zde živě vyobrazeny jsou všecky hrůzy kruté seči válečné.

Z komnat (stanzí) Raffaelových jest vchod do tak zvaných „loggií Raffaelových.“ Jsou to pavlany, nyní okny opatřené, v nichž po stěnách namaloval Raffael některé děje ze Starého a Nového zákona, pročež se pavlany ty také zovou „biblí Raffaelovou„. Ve Vatikáně nalézá se též nečetná sice ale za to velepamátná obrazárna, v níž díla jsou od nejslovútnějších malířů. Nejvzácnější ze všech jsou v druhém sále, totiž poslední přijímání sv. Jeronima od Domenichino, pak Madonna a proměnění Krista na hoře Tábor od Raffaele. Proměnění Krista jest poslední práce Raffaelova, kterouž však již nemohl dokončiti, ovšem k nenahraditelné škodě celého obrazu. Zde jsme také, tuším, viděli na jednom obraze vymalovaných dvanácte apoštolů, z nichž mnohým přimaloval bezpochyby nějaký čtverák na nos staromodní brejle, v nichž ubožáci vypadají jako nějací staří doktoři. V obrazárně Vatikánské nalézá se stále množství malířů a malířek, jižto zaměstnáni jsou kopírováním uměleckých obrazů. Čemu nejvíce se divím, jest to množství obrazů malovaných od Raffaela. Obyčejný malíř sotva vymaluje jednu figuru za den, a Raffaelovi z toho množství obrazů připadají při nejmenším alespoň dvě figury denně. A potom obrazy Raffaelovy! Ať připustíme sebe vydatnější pomoc jeho žáků, tož předce Raffael jeví se nám co pravý umělec netoliko v provedení myšlenky ale i co do zručnosti v práci.

Zbývá nám ještě podívati se do Musea a pak bibliotheky Vatikánské. Asi na dvacet rozličných sálů a chodeb naplněno těmi nejrůznějšími sochami bohů, lidí, zvířat, starožitným domácím nábytkem, rakvemi mramorovými a jinými předměty, jejichž počet jde již do tisíců. Ze starokřesťanských památek nejvíce mne zajímaly předměty, jež nalezeny byly v katakombách, zvláště kalichy, křížky, lampy, nápisy z hrobů a j. Z pohanských starožitností jsou zde některé, kteréž bez mála mají věk tří tisíců let, jiné pak vynikají nevšední krásou. V podlaze zasazeny jsou mosaikové půdy ze starých paláců císařských, kteréž mají až posud dobře zachované rozmanité obrazy. V bibliotece Vatikanské, kdež nynější papež nejraději dlívá, nachází se jen rukopisů na 26 tisíc a kněh ještě mnohem větší počet. Také jsou zde vystaveny všelijaké vasy, stoly, skříně, kalichy a jiné drahocené věci, kteréž darem obdrželi papežové od mocnářů. Také jsme viděli skvostný missal (mešní knihu), kterýž darem poslal J. V. císař rakouský František Josef Piu IX. za příležitosti jeho 25letého jubilea papežského.

Jen rychle museli jsme přeběhnouti síně Vatikánské ; k důkladnému prostudování jednotlivostí ve Vatikáně bylo by zapotřebí alespoň čtvrtletního pobytu v Římě, a tu by ještě nesměl člověk více hodin po sobě pozorováním se zabývati, sice duch jeho úplně ochabne.

Dáme-li se ze sv. Petrského náměstí východně k bráně S. Spirito, dostaneme se do jiného díla města, do tak zvaného Trastevere. Odtud příkrá vede cesta ke kostelu a klášteru Sv. Onofria, odkud výtečná je vyhlídka na Řím. V klášteře navštívili jsme s mnohými jinými cizinci památnou cellu, v níž na sklonku života svého v chudobě a na mysli pomaten žil a také zemřel znamenitý italský básník T a s s o. Posud ukazuje se v tomto pokojíku jeho vosková podobizna, zrcadlo, kříž, vavřínový věnec, jeho některé rukopisy a olověná rakev, v níž práchnivěla tělesná schránka velkého toho ducha. Podepisuje se do pamětní knihy shledal jsem, že naši spolunavštivitelé příbytku Torquata Tassa byli nazvíce šlechticové francouzští a angličtí, kteříž k podpisům svým připsali rozličné poznámky ve své mateřštině, jejichž příkladu jsme také následovali. Ačkoliv Torquato Tasso, opuštěn od nevděčných vrstevníků, v bídě zemřel, uznalejší potomci postavili mu v klášterním chrámě krásný pomník z bílého mramoru a v úctě chovají opodál stojící starý dub, pod nímž tak rád sedával Tasso, a kdež chorý a sklíčený jeho duch pohledem na Řím a vůkolí vždy okřál.

Návrší, na němž právě v duchu se nacházíme, nazývá se Janikulus, a v dějinách křesťanských památným jest, že něco dále od právě popsaného místa dokonal život svůj na kříži apoštol sv. Petr, jak tvrdí stará tradice. Tam kde skonal v mukách apoštol, stojí nyní malý okrouhlý chrámek, vůkol něho pěkné sloupořadí, graciesní to dílo slavného mistra stavitele Bramante-ho. Uvnitř toho chrámku ukazuje se prohlubené místo, kde stál kříž Petrův. Hned vedle jest větší kostel s klášterem a vůkol celá prostora upravena jest v pěkný park. Několik kroků za klášterem stojí veliká budova, podobná nějaké bráně, z níž tři mohútné proudy vody lijou se do velké fontány, odkud umělými vodovody napájí se oba vodomety na sv. Petrském náměstí. Velká tato vodárna sluje „Acqua Paola“, a celé návrší má jméno : „S. Pietro in Montorio„.

Podle fontány vede pěkná silnice skrze bránu sv. Pankráce, jehož hrob v blízkém kostele, v katakombách, dle něho pojmenovaných, se nalézá. Celé prostranství za branou sv. Pankrace jest posázeno stromovím a upraveno v rozkošný park, uprostřed něhož nalézá se Villa Pamphili, k níž nejraději do stinných hájů výlety své mívá římská šlechta. Vrátivše se zpět z našeho výletu a sestoupivše s pahorku Janikulu do nížiny k řece Tibeře, octli jsme se opět v „Trastevere.“ Zde ponejvíce bydlí prostý lid Římský, kterýž však mnoho na tom si zakládá, že posud zachoval svou nepomíchanou starořímskou krev. Možno, že na té jejich chloubě něco je pravdy ; alespoň známi jsou Trasteveraci co neohrožení práči, a jejich něžné pohlaví má prý velkou podobu v tváři s těmi starými poprsími císařoven římských v museu Vatikanském a Kapitolinském.

Památnými jsou v této části Říma zejmena dva křesťanské chrámy, a sice:„S. Maria in Trastevere,„ krásná to basilika z 12. století, na jejímž místě stával již v dřívějších dobách křesťanský kostel. Pod hlavním oltářem ukazuje se malá prohlubina, kdež prý dle některých spisovatelů 4. století po K. vyprýštil se olejový pramen v témž roce, kdy v Betlémě Kristus se narodil. Druhý chrám, něco dále, zasvěcen jest k poctě sv. Cecilie, kteráž na témž místě v otcovském domě svém v lázni mučena byla. Posud viděti jest dobře zachované roury olověné, kudy voda, či pára, do lázní se pouštěla. Tělo světice odpočítá v konfessi pod hlavním oltářem, kdež nalézá se i krásná její socha ze 16. století.

Z Trastevere přejděme po dvou starožitných mostech a po ostrově sv. Bartoloměje řeku Tiberu, a octneme se v pověstné židovské části města, zvané Ghetto. Nebudeme se zde dlouho zdržovati, ač bychom snad mohli tu nalezti leccos starožitného — v některém skladu, k. p. staré sklo, železo, boty, fraky, cilindry atd., raději přeběhněme rychle asi dvě ulice a octneme se brzy před mírným návrším, památným to Kapitolem.

Neblížíme se co nepřátelé k této pevnosti starého Říma, proto pověstné kapitolinské husy nás zrádným štěbetáním svým nevítají. Po širokých schodech vystupme na návrší, kdež v levo, pod stinnými stromy z klece na nás pohlíží jiskrnýma očima statná živá vlčice, symbol to Říma. Po obou stranách vchodu na náměstí kapitolinské stojí dvě starožitné sochy Kastora a Poluxe, kteréž kdysi stávaly u divadla Pompejova, pak dva milní stoupy a mramorové trophee. Překročili jsme poslední stupeň, a před námi rozprostírá se ze tří stran paláci ohraničené čtverhrané náměstí kapitolinské. Jak památné v dějinách to místo, na němž právě stojíme, jakož i jeho nejbližší okolí, kteréž nyní navštívíme ! Kdo studoval dějiny starého věku, tornu netřeba to teprve připomínati; čtenářům pak méně v dějinách sběhlým podotýkám, že z těchto míst, kteréž právě budu popisovati, ovládán byl po mnoha století takřka celý svět. Evropa, Asie i Afrika přijímaly rozkazy odtud pronesené, a sklonily šíji svou pokorně před světovládným Římem.

Uprostřed kapitolinského náměstí stojí kovová socha císaře Mark Aurelia, kterýž sedě na koni vztaženou rukou ohlašuje Římanům mír. Socha tato stávala kdysi na blízku chrámu Lateranského, tam kde Mark Aurel se zrodil a byl vychován ; zachována byla až po tuto dobu od všeobecné zkázy jen tím, že považována byla od křesťanských Římanů za sochu císaře Konstantina. V pravo náměstí jest palác konservatorů, v levo pak kapitolinské museum, kdež se nalézá veliké množství starožitných soch mramorových, z nichž přemnohé mají cenu uměleckou, a třetí stranu uzavírá palác senatorský, jenž vystaven jest na základech starého tabularium. Nad tímto palácem vypíná se štíhlá věž, v níž nalézá se onen zvon, jímž dává se znamení k započetí masopustních zábav, tak zvaného Římského karnevalu, a ku podivu ohlašuje se zvonem tím také — úmrtí papeže. Podle paláce konservátorů vedou schody na vyšší výběžek pahorku Kapitolinského, kdež nalézá se nyní domy zastavená „skála Tarpejská“, s níž odsouzení provinilci do propasti byli svrženi. Dvě jakési dívky, kteréž před naším příchodem k skále Tarpejské živým hovorem bavily se s několika pány „od militér„, otevřely nám zahradu, z níž je dobře viděti skálu a propasť Tarpejskou.

Vraťmež se zpět na náměstí, a tu v levo mezi museum a palácem senatorů vystupme vzhůru po schodech do chrámu, zvaného „S. Maria Araceli.“ V jedné kapli, tohoto chrámu představuje se dramaticky o vánočních svátcích narození Páně s malými dítkami, kteréž zde mívají přednášky či deklamace náboženského obsahu. S pahorku kapitolinského vedou schody dolů na druhé velepamátné místo starého Říma, na Forum Romanum,„ na jehož severním rohu nalézá se pověstné „mamertinské vězení,“ v němž držáni byli v tuhé vazbě političtí zločinci starého Říma. Vchod do tohoto tmavého vězení, kteréž nyní proměněno jest v křesťanský chrám, nalézá se ještě na schodech kapitolinských. Vnitřek vězení tohoto mohl bych přirovnati k věži „Daliborce„ v Praze; jen že je žalář mamertinský mnohem větší, tmavý, vyzděný a klenutý sekanými kameny. Má dvě oddělení nad s sebou ; do spodního, okrouhlého byl vchod toliko dírou v klenutí, kudy zločincové dolů byli spouštěni. Zde, v této podzemní díře uškrceni byli za Cicerona spiklenci Catilinovi, zde hladem umořen byl též Iugurtha, zde bídnému osudu odevzdáni byli přemožení králové a knížata, kteříž v triumfu přivezeni byli vítěznými Římany z podmaněných cizích zemí.

V náboženském ohledu památným jest žalář mamertinský, že v něm úpěli i oba apoštolové sv. Petr a Pavel, a po nich množství jiných mučedníkův, kteří odtud vyvedeni byli na popravu. Kamenný sloup, u něhož přikován byl sv. Petr, a studánka, v níž pokřtil apoštol své žalářníky Processa Mamerta se 40 spoluvězny, posud se zde nalézá. V spodním, jakož i v hořejším vězení jsou oltáře, u nichž se může čísti mše sv. V spodním vězení jsem též jednou četl; musel jsem však býti při mši sv. ustavičně sehnut, tak nizký jest ten tmavý a dusný žalář.

A nyní se podívejme již na památné „Forum Romanum“; tuto chloubu starého Říma, jehož bývalé, nádherné budovy před námi leží nyní v ssutinách. Na staré toto náměstí musíme sestoupiti po schodech dolů ; neboť více nežli půl druhého sáhu leží jeho dlažba pod nynějším povrchem země. Jako Forum, tak rovněž i jiné posud zachované staré budovy jsou více méně pod zemí; čemuž není se co diviti, vzpomeneme-li sobě, kolikráte Řím byl nepřítelem oblehán a rozbořen, čímž nahromaděno jest během tolika století velké množství rumu, z něhož nyní poznenáhla vykopávají se zachované zbytky starých jeho budov. Ze starého Forum objevena jest posud sotva polovice, ostatní jest zastaveno kostely a privátními domy.

Forum starožitné nesmíme představovati si v podobě moderních náměstí, více méně rozsáhlých prázdných prostor ; stará fora zastavena byla chrámy, klenutými arkadami (sloupořadím), pěknými terassami atd. Chrámy pak nebyly na spůsob našich vůkol zdí obehnány ; nýbrž na vyvýšené terasse vystaven kus zdi s výklenkem pro sochu boha či bohyně, a ostatní prostora zastavena byla sloupy. Před chrámem stál vysoký, čtverhraný oltář ze sekaného kamene, na mnoze mramorový, kdež se bohům přinášívaly oběti. Takovou podobu měly vesměs chrámy pohanské, jak o tom svědčí zbytky v Římě a v Pompeji.

Nejzachovaněji z budov na „Forum Romanum„ jest vítězná brána Septimia Severa, postavená císaři po vítězství nad Parthy, roku 213. po K. dobytém. Má tři průchody a ozdobena jest reliefy, jež oslavují válečné činy císařovy. Nedaleko odtud nalézají se zbytky chrámu Concordie, jehož částky jedné později použito k veřejným sezením římského senátu. Zde usvědčil pověstný řečník Cicero spiklence Catilinovy ze zločinu jejich, odtud hřímával proti jejich zrádě. Schválně vylezl jsem si tuto na řečniště, a odříkával si známou řeč Ciceronovou; „Quousque tandem abutere Catilina patientia nostra? — po česku: Dlouho-li ještě budeš nás dopalovati Catilino ?

Z chrámu Vespasianova zbyly na forum jen tři sloupy, z chrámu Saturnova osm. Bez velké pohromy zůstala také tak zvaná škola Xantova, kdež se nalezaly komnaty pro úřední písaře. Nedaleko chrámu Vespasianova jest tak zvaná „Basilika Juliova“, již založil Caesar a Augustus dostavil a ozdobil. Nalezá se tu ještě množství jiných budov, kteréž však musím mlčením pominouti.

Přes celé forum až ke kolosseu a dále ještě viděti jest velkými kameny dlážděnou silnici, zvanou „Via sacra — sv. cesta„, po níž vítězní vůdcové s vojskem a dobytou kořistí táhli v triumfu na Kapitol. V náboženském ohledu památna jest cesta ta, že tisícové křesťanů po ní vedeno bylo do blízkého divadla, kdež co hrdinové dokonali život svůj smrtí mučednickou za víru. Nad touto sv. cestou vypíná se posud zachovaná vítězná brána, kterouž Římané vystavili Titovi, když po zboření Jerusalema roku 70. po K. vracel se co vítěz do svého sídelního města z Malé Asie. Smutná to upomínka pro židy, kteří po zboření Jeruzalema přestali žíti co samostatný národ, a od té doby, roztroušeni po všech světa končinách, jen jednotlivě žíjou mezi nejrůznějšími národnostmi. Vlevo od Titova oblouku viděti jest zříceniny staré Konstantinovy basiliky, v pravo pak jest vchod na pahorek P a l a t i n, k ssutinám císařských paláců. Na pahorku tomto hledati sluší počátek Říma, jak svědčí zbytky starých zdí, vystavených pouze z pravidelně tesaných velkých kamenů, jen prosté bez malty na sebe a podle sebe kladených. Pahorek tento stkvěl se jindy neobyčejnou nádherou mramorových chrámu a císařských paláců, nyní jest on jen hromadou rumu a zřícenin, kteréž hlásají potomkům slávu bývalých mocných obyvatelů Palatinu.

Bez zkušeného vůdce jest věru velmi těžko vyznati se v těch zříceninách na Palatinu ; neboť musí se vystupovati a opět sestupovati i pod zem do rozmanitých chodeb a komnat posud jen částečně zachovaných císařských palaců, chrámů a jiných budov. Nápisy na plechových tabulkách označují místo, kde která budova stála. Nebudu se pouštěti v podrobné popisování všech jednotlivých zřícenin, podám toliko jich jména. Nalézá se zde obydlí Tarquinia Prisca, chrám Joviše Statora, palác Flavia, bibliotéka a akademie palatinská, paláce císařů Tiberia, Caliguly, Commoda, Septimia Severa a j.
Také naznačeno jest zde místo, kde stával dům Césarův a Ciceronův, slaměná chatrč pastýře Faustula, kterýž nalezl vlčici krmící pozdější zakladateli Říma, totiž dvojčata Romula a Rema, jež pastýř ten pak sám vychoval. Nejlépe zachovaný jest jeden privátní dům, jak se praví, obydlí to otce císaře Tiberia, v němž velmi dobře lze poznati vnitřní zařízení starořímských příbytků, kteréž úplně rozdílny jsou od našich.

Z ulice sestupuje se po šesti schodech do tak zvané předsíně (atrium), čtverhrané to a otevřené prostory, kdež uprostřed se nalézá studně, do níž vtékala dešťová voda (impluvium). Z předsíně je vchod do 3 komnat, v nichž tuto posud zachované jsou pěkné staré malby, a částečně i mosaiková podlaha. Na jedné straně předsíně nalézá se jídelna, dále zase komnaty ku spaní, pro čeleď atd. Veškeren rodinný život rozvinoval se hlavně v předsíni, kdež u bohatých Římanů založeny byly i rozkošné zahrady, ozdobené pěknými fontánami a sochami, jejichž zbytky se posud tu a tam nalézají. Velká část pahorku Palatinského proměněna jest nyní v tak zvané farnesské zahrady, kdež jsme viděli překrásně kvetoucí, obrovské kaktusy, o nichž se praví, že jednou toliko kvetou po mnohých letech, a na to hned že prý na dobro umírají. Na Palatinu jest také malé museum, v němž uschovávají se nalezené tamtéž starožitnosti ; zejmena jsme tam viděli množství starodávných láhví a džbánů, našim nynějším nepodobných, množství lamp hliněných i stříbrných, nástroje lékařské, bodce, jimiž se písmo vrývalo do měděných nebo voskovaných tabul, a jiné ještě věci interessantní.

Nejen poučení ale i zábavu nalezli jsme na Palatinu. Sám rarach nastrčil nám v cestu jakousi obstárlou paní, o níž jsem se domýšlel, že to nějaký hussar v ženských šatech. Tak notné měla kníry pod nosem, že v tom ohledu úplně se vyrovnala svému panu manželi, kterýž milostně na krásotinku svou se usmívaje jí po boku kráčel. Nebyl jsem s to hlasitého smíchu se zdržeti při pohledu na lepou (!) tuto dceru, Bůh milý ví, které vlasti; a že ona se svým pánem všude nám byla v patách, a já s veselým okem zíral v její tvář anebo vlastně na její kníry, což ona, smíchem mým upozorněna, opětovala: to postačovalo mému společníku, že nevyčerpatelným se stal na Palatinu svými vtipy. Ačkoliv vousatá tato kráska našim rozmluvám sotva rozuměla, bylo předce na ní pozorovati, že pochopila, oč se jedná; neboť brzy počaly černé kníry její rychle se pohybovati; z očí šlehaly blesky, měli jsme svrchovaný čas vzdáliti se, by nějaká bouře nás nezastihla.

Vrátili jsme se zpět na „via sacra — sv. cestu,“ kteráž přímo vede k velkolepému, starožitnému divadlu, jež se pro své ohromné rozměry nazývá kolos s e u m, V pravo před divadlem stojí vítězný oblouk či brána, postavená císaři Konstantinovi ke cti po vítězství jeho nad Maxentiem, a jest ze všech starých římských vítězných bran nejzachovanější. Před ní stojí zbytky prastaré fontany, zvané „meta sudans,„ nedaleko níž hlavní vchod jest do kolossea. Stavbu ohromného tohoto divadla Započal císař Vespasian, a Titus ji dokončil v roce 80. po K. Divadlo to má podobu elipsy, již ohraničuje vysoká zeď, na níž ve 4 patrech nad sebou nalezala se sedadla pro diváky, jichž do této budovy vešlo na 90 tisíc. V prvním patře od země byla císařská lože, pak sedadla pro vyšší státní úředníky, šlechtice, kněžky bohyně Vesty a jinou noblessu římskou, v druhém patře nalezala se sedadla pro vojenské důstojníky, v třetím pro měšťany a ve čtvrtém pro obecný lid. Četnými chodbami a schody rychle bylo lze dostati se k sedadlům v kterémkoliv oddělení. Divadlo nemělo střechy žádné, jen napnuté plachty chránily diváky před deštěm a slunečním vedrem. Zde odbývávaly se pověstné hry gladiátorů (šermířů), hlavní to zábava římského lidu, kterýž v dobách mravní skleslosti své neznal jiného hesla, nežli „panem et circeqses — jísti a baviti se v divadle.“ Chtěl-li anebo mohl-li některý císař tyran vyhověti tomuto jedinému přání svého lidu, pak s ním mohl nakládati v ostatním sebe ukrutněji, lid si dal od něho mnoho líbiti.

A v čem záležely ty římské hry v divadlech ? Na státní útraty bylo dobře krmeno množství otroků jako dobytek na jatky, ti pak vehnáni do divadla, napřed poklonivše se před císařem přítomným, volali k němu: „Caesar, morituri te salutant — císaři, ti, jenž hotoví se k smrti, pozdravují tě!„ načež zuřivě šermíř jeden vrhl se na druhého, a na život a na smrt bojovali proti sobě. Někdy ale nepostačoval boj člověka proti člověku, dravá zvěř vypouštěna z podzemních klecí, rozdrážděná a hladem napřed mořená v nerovný boj se dala se slabým člověkem. — Veliký kontingent nešťastných obětí k ukrutným těmto zábavám rozmařilých Římanů po tři století dávala prvotní křesťanská církev! Jen v kolosseum na tisíce ubohých křesťanů rozsápáno dravou zvěří, a to netoliko mužové, ale i ženy, něžné dívky a slabé děti. A když buď ocelí anebo zuby dravců smrtelně raněná oběť v posledním zápasu krví barvila bílý písek v „Areně“, když lev či tigr zatínali ostré zuby do lidských těl a nebo divoká kráva do výše házela útlé dívky či po divadle je šmýkala: tu veselý po sedadlech rozlehal se potlesk ne jinák, než jako po nějakém velkolepém vítězství. Toť veliká skvrna v společenském životě slavných Římanů. V divadlech konaly se také jízdy o závod, pak se nápodobily boje na moři, anať umělými vodovody naplňovala se aréna vodou. V novější době vykopávala a odvážela se země z vnitřku kolossea, při čemž se objevily ty podzemní klece pro dravou zvěř, umělé vodovody a jiná spodní zařízení bývalého jeviště. Však se dle novějších zpráv muselo od dalšího kopání úplně upustiti; neboť se hnalo spůsobenými otvory tolik vody k základům kolossea, že pumpy, parostrojem dnem a nocí hnané, nebyly s to vodu vyvážiti.

Od kolosse přímá vede cesta k jinému pahorku starého Říma, na „Coelius„. Na cestě té velepamátna jest basilika sv. Klementa, kteráž vlastně pozůstává ze dvou na sobě stojících chrámů. Spodní chrám, z jehož vnitřku teprve v novějším čase se odstranilo množství rumu, jest jeden z nejstarších chrámů Římských, vystavený snad nedlouho po smrti sv. apoštolů, a pro nás Slovany památným tím, že v něm se ukazuje hrob sv. Cyrilla apoštola Slovanů, jen že bohužel to s jistotou tvrditi nelze. Při otevření hrobu nalezen byl sice náhrobní nápis, tělo však nalezeno nebylo. Na jedné stěně vyobrazeni jsou oba Solunští bratři, Cyrill a Metoděj. Spodní tento chrám velkou utrpěl spoustu požárem, že rumem netoliko vnitřek ale i okolí jeho bylo vysoko zasypáno. Na starých zděch vystavěn v 11. století chrám nový, kterýž ve vnitřku svém zachoval až na naše doby neporušeně úpravu starých basilik, a v stavitelském ohledu jest velmi interessantní.

Jdouce původním směrem od sv. Klementa, přijdeme k staré residenci papežů, k budovám lateránským, před nimiž rozkládá se velké náměstí, v jehož středu stojí nejstarší Římský obelisk, kterýž přes půldruhého tisíce let před Kristem stával v egyptském městě Heliopoli, a od císaře Konstantina později do Říma byl dopraven. Týž císař vystavěl také chrám lateránský, jenž se nazývá „hlavou a matkou všech světa chrámů“, že jest vlastní a nejstarší kathedrálou římského biskupa papeže, a posud každý nově zvolený papež v tomto chrámě koná svou slavnou iustallaci. V hlavním oltáři lateránského chrámu uložen jest onen starý dřevěný oltář, na němž konával mešní oběť již sv. apoštol Petr, a kterýž v dobách pronásledování přenášen býval v tajná ona místa, na něž scházívali se křesťané k své bohoslužbě.

Podle chrámu o samotě stojí kaple, v níž pokřtěn byl Konstantin, první křesťanský císař, a kdež posud dle starého obyčeje křtí se v bílou sobotu dospělí židé a pohané, jižto si přejou státi se křesťany. Dobře zachovaná starožitnost v této kapli jsou jedny bronzové dveře, kteréž pochází z lázní Caracalových.

Obydlí papežů, palác lateranský, přeměněn nyní v museum, v němž bohatá jest sbírka starožitností křesťanských i pohanských a také mnohé znamenité malby a obrazy. Naproti tomuto paláci stojí kaple zvaná „svatyně svatých„ — sanctum sanctorum“, stará to domácí kaple papežů, jako jest nyní kaple Sixtinská. Ke kapli této vedou tak zvané „svaté schody„, kteréž císařovna Helena dala sem přivezti z Jerusalema z domu Pilátova, a památny jsou schody tím, že zbičovaný Kristus na nich stál, když jej Pilát rozzuřenému lidu ukazoval, známá při tom pronášeje slova: „Ecce homo — ejhle člověk!“ Po schodech těch sestupoval také Kristus, když vynešen nad ním ortel smrti, a on veden byl na popravu. Aby mramorové schody ty neutrpěly pohromu, pokryty jsou po vrchní straně prolamovanými prkny, a místa, jichž, dotýkaly se dle tradice nohy Kristovy, zvláště jsou označena. Schodů těch jest, tuším, asi k padesáti, a jen po kolenou dovoleno jest po nich vystupovati. Hezky dlouho to trvalo, nežli jsme dolezli na nejvysší schod k pěkné kapli, v níž uschováno jest množství reliquií z těl svatých, odkud jméno kaple „svatyně svatých„. Mimo Lateran nalézají se na pahorku Coeliu a v nejbližším jeho okolí ještě jiné památnosti, jichž toliko jména podám. Z chrámů křesťanských nejpamátnější jest „chrám sv. Kříže v Jeruzalemě“, v němž se veliká část pravého kříže Kristova chová, jakož i jeden hřeb a jiné ještě reliquie. Z profanních památností se tu nalézají: Forum Trajanovo a Augustovo, chrám Faustiny, Hadrianův, Minervy, lázně Titovy, Neronův zlatý dům a jiné.

Malé učiním nyní přerušení v popisováni Římských památností, abych váženým čtenářům také něco sdělil o opětné návštěvě naší Vatikánu za příležitosti audience u nynějšího sv. Otce Pia IX. Nechtěli jsme doma slyšeti známou výčitku : „Romae fuisti et papam non vidisti — byl's v Římě a papeže jsi neviděl?„ — proto bylo naší ustavičnou starostí za prvních dnů pobytu našeho v Římě, kterak bychom nejsnáze domohli se audience u papeže. Vhodná k tomu naskytla se nám příležitost dne 13. dubna, ku kterémuž dni sjelo se množství cizinců z celého světa do Říma, nejvíce z Francouzska, Rakouska, Německa, Belgie, Anglie ano i z Ameriky. Že tu tak rozmanité národnosti se sešly, stalo se mezi přednějšími zástupci jejich usnešení, žádati sv. Otce o společnou audienci, k čemuž ve Vatikáně svolili.

Asi dva dni dříve sešli jsme se všickni do paláce S. na Corso, kdež jsme vlastnoručně podepsali adressu, kteráž měla papeži při audienci býti podána, a zároveň jsme museli ohlásiti svá obydlí, kam měly nám býti dodány vstupenky, k témuž účeli zvláště tištěné. Rakouským členům deputace poslal pan hrabě z P. lístky do našeho hospice „all' Anima.“ Dne 13. dubna o 11. hodině v poledne měli jsme všickni shromážditi se ve velkém sálu Vatikánském, zvaném, tuším, „sala regia.„ Z naší Budějovické diecése bylo nás 8, jižto společně jsme jeli na sv. Petrské náměstí, z něhož je vchod k obydlí papežovu. Sotva jsme vystoupili po četných schodech na první chodbu, zastavila nás tak zvaná „švýcarská stráž“, v malebném středověkém svém oděvu s halapartnou v rukou, a dobře si prohlížela naše vstupenky.

Když jsme měli již vkročiti do audienčního sálu, byly naše lístky ještě jednou prohlíženy a pak nám odňaty, načež v předsíni odloživše klobouky vešli jsme do velkého sálu, cizinci již hojně naplněného. Celkem se súčastnilo téhož dne audience na 600 osob, nejvíce šlechticů s dámami, jak bylo lze souditi z těch zlatých křížů a rozmanitých řádů na prsou pánů a drahocenných okras dam, pak přítomni byli četní kněži a i jiní laikové, dle zevnějšku ze stavu prostého. Kněži odděni byli talarem (klerikou), pánové světští měli dle předepsaného dvorního spůsobu černý oblek a bílou kravattu, dámy pak černé šaty hedbávné a černý závoj bez klobouku.

Chtíce dobře papeže viděti, protlačili jsme se ku předu až blízko ke trůnu papežskému, kterýž jest jednoduchá biskupská stolice, nad níž vznáší se červený baldachýn tak, jakož viděti jest v stoličních chrámech biskupů. V pravo od trůnu za záclonou jest stůl, u něhož stenograf zapisuje řeč papežovu. Před dvanáctou hodinou vcházeli vedlejšími dveřmi do sálu kardinálové a tak zvaní assistenti trůnu, a konečně po malé chvíli vkročil do sálu papež sám, kterýž příjemně se usmívaje, rukou kynul na uvítání přítomných. Usednuv na trůn pozorně poslouchal adressu, již ve francouzském jazyku mu předčítal rakouský kníže W., načež stoje vlašsky řečnil dobrou čtvrt hodiny, odpovídaje na podanou mu adressu.

Z počátku mluvil Pius IX. hlasem poněkud slabým, čemuž jsem se nic nedivil, neboť jest on již kmet skoro 84letý; avšak čím déle tím zvučnější byl hlas jeho, a tak plynně mluvil nikoliv jako stařec, ale jako nějaký mladý kazatel. Odděn byl bílým talárem a malá biskupská čepička rovněž bílé barvy kryla jeho šediny. Postava jeho jest již věkem poněkud sehnuta, ale oko jeho jest bystré, ohnivé a svědčí jakož i celý výraz v tváři o neobyčejné v tom věku ducha jeho čilosti. Po ukončené řeči posvětil rozličné naše náboženské památky, jichž každý přítomný měl notný balík, a uděliv všem přítomným požehnání, ubíral se středem sálu do svého obydlí. Ubohý stařec, co jen vystál na této cestě! Nesmírná kolem něho povstala tlačenice, každý se ho hleděl dotknouti, všickni vytahovali jsme ruce, abychom dostali nějakou medailli, kteréž on sám přítomným dámám rozdával. Byl jsem se společníkem svým tak šťastným, že jsem mu mohl ruku políbiti, a nad to dostalo se společníku mému ještě jedné medaille.

Jakýs šlechtic, poklekna před papežem, žádal jej za požehnání pro svou nemocnou matku, načež Pius IX, se pozastaviv, odpověděl mu: „Sia benedetta — nechť jest požehnána!„ — Bylo již půl druhé hodiny odpoledne, když jsme vyšli z Vatikánu, načež poobědvavše, najali jsme si drožku a jeli jsme si ještě téhož dne prohlednouti chrám S. Maria Maggiore na pahorku E s q u i l i n u. Jmenovaný tento chrám jest jeden z hlavních kostelů Římských, překrásný jak stavbou svojí tak i vnitřní úpravou, a chová v jedné kapli co náboženskou památku: částku z jeslí Betlemských, do nichž novorozený Kristus byl položen. Nedaleko odtud pod vrchem nalézá se nejstarší křesťanský chrám v Římě alespoň ohledně svých základů a některých částí, stojí totiž na témž místě, kde stával dům Římského senatora Pudense, kterýž jeden díl paláce svého upravil v chrám, v němž úřad kněžský konali oba apoštolově sv. Petr a Pavel. Na témž návrší jest též chrám „sv. Petra v okovech“ se světoznámým uměleckým pomníkem či náhrobkem papeže Julia II., a okovy sv. apoštola.

Rychle ještě přeběhněme ostatní tři pahorky starého Říma, totiž: Viminal, Quirinal a Pincio. Pod V i m i n a l e m nalézá se nyní nádraží, od něhož nedaleko stojí zbytky starobylých lázní císaře Diokleciana, kteréž rozsáhlostí svou převyšovaly daleko lázně Caracallovy. Vnitřek lázní Dioklecianových upravil Michelangelo v krásný chrám, zvaný S. Maria degli Angeli, kterýž bohat jest na krásné malby. V náboženském ohledu památno jest místo to, že zde na 40 tisíc pro víru odsouzených křesťanů pracovati muselo při stavbě lázní, při čemž mnoho z nich podlehlo strašnému namáhání a ukrutnému s nimi zacházení.

Na pahorku Q u i r i n a l e jest velký palác, jenž býval druhdy letním sídlem papežů : nyní však jest obydlím italského krále a korunního prince. Před palácem v prostřed velkého náměstí stojí dvě velká sochy Kastora a Poluxe s koni po obou stranách obelisku, kterýž stával kdysi u mausolea císaře Augusta. Když jsme si prohlíželi budovy na Quirinale, vyjížděl právě korunní princ na procházku s dvěma dámami, jimž na počest královská stráž svolávala se v zbraň signály na polní trubku. Velmi komicky vypadali ve svém červeném oděvu dva lokajové, kteří seděli na kozlíku královského povozu.

Z Quiriualu vede rovná ulice do rozkošných veřejných sadů Římských, na pahorek P i n c i o. Na cestě té stojí chrám sv. Trojice, k němuž z tak zvaného španělského náměstí pod vrchem vedou krásné schody, kteréž s chrámem ve výši poskytují imposantní pohled. Hned nedaleko odtud rozkládaly se po vrchu Pincio v starém věku známé Lukullské- a na úpatí vrchu zahrady Salustovy, zamilované to procházky jak císařů tak i lidu Římského. A posud zachovala místa ta dřívější oblíbenost u Římanů, kteří zejmena u večír četně je navštěvují. A nemá také Řím krásnějšího místa nad pahorek Pincio; jednak pro rozkošnou vyhlídku na město, jakož i krásnou úpravu sadů. Mimo množství rozličných soch viděti tu bujnou jižní vegetaci, Cypressy, Pinie, Palmy, Aloe, Acanthus, Rhododendron, Mahonia, Ricinus, Glycinia, vavřín, Cactus a j. Zvláště poutaly pozornost naši velké hodiny v skleněném domku, kteréž vodou hnány správně čas ukazovaly.

Pod vrchem Pinciem rozkládá se rozsáhlé náměstí v podobě elipsy, uprostřed níž vypíná se starý Egyptský obelisk, jenž stával druhdy se svým Lateránským soudruhem v Heliopoli před chrámem, slunci zasvěceném, a nese na sobě hieroglyfická jména egyptských králů Seti-Mienphthah I. (roku 1325 před Kr.) a Ramsesa III. (roku 1273 před K.). Císař Augustus dal jej dopraviti r. 10. př. K. do Říma a postaviti do divadla „Circus maximus.„ Na severní straně náměstí jest kostel s klášterem, v němž bydlel Luther za svého pobytu v Římě, na jižní pak straně stojí dva sobě úplně podobné kostelíky, od nichž vedou tři ulice do vnitř města, z nichž střední jest nejširší a nejdelší, táhnouc se rovně městem až ke Kapitolu, a sluje „Corso“. Zde jest nejživější část Říma, zejmena při slavnostních průvodech pověstného karnevalu valí se davy nejrůznějšího obecenstva netoliko venku na Corsu, ale i okna a balkony domů a paláců jsou diváky jako zazděny.

Jdouce po „Corso„ dostali jsme se trochu se společníkem mým do sebe. Jest to již osud všech cestovatelů, že obtížemi cesty, chůzí, nejvíce ale delším pozorováním památností a novot, kteréž mysl cestovatele stále zaujímají, stane se člověk konečně nevrlým ; zvláště je-li kdo při tom náruživým milovníkem — šňupavého tabáku, a ten-li mu schází, potom je se svou trpělivostí brzy u konce. Tak se dělo i mně ve všem, zejmena to drahé koření tabákové nechtělo mi chutnati, nestojíť v celé Italii zhola za nic. Můj pak přítel, nesmírný milovník — bílé kávy, tohoto božského nápoje všech „paňtet“, znechutil si na dobro v Římě svůj zamilovaný nápoj, Neprodává se v Římě jako u nás mléko v džbánech a hrncích, to by se jim při panujícím vedru brzy srazilo; nýbrž pastýři každého rána přiženou z venkova hejno žlutých a černých koz do města, kde veřejně na ulici sami nadojí do přinesených nádob čerstvého mléka za 5, 10, 20 centesimů dle přání. Tím spůsobem prodává se také i mléko oslí a koňské; z něhož prý zvláště dobrý dělá se sýr. Nu, a viděti takového pastýře osmáhlého slunečním vedrem a špinavého, zejmena v těch spodkách, kozí srstí obložených, an vykonává svou mlékodajnou operaci; věru nic se není co diviti mému příteli, že pokaždé odvrátil od toho u nás nevidaného divadla tvář svou, kdykoliv nám bylo jíti kolem podivné té živé mlékárny. Vzdor tomu ale nemohl odolati touze po zamilovaném nápoji svém, závistivě pohlížel zejména na Corso do pěkných kaváren, kdež Římané těsně obsedali stolky, bavíce se při sklenicích kávy jako u nás v hostincích při pivě. Že jsem této velké přítelově touze na Corso nevrle se opíral, bylo zle, dostali jsme se do sebe, a na blízkém náměstí, zvaném „piazza Colonna„, vešli jsme do velké jakési kavárny, kdež dle všeho schůze své mívají přátelé Garibaldi-ho, a tam — aspoň černou kávou zlost svou a nepřátelství jsme zapili! Že byl večír, sběhla se také Římská mládež na „náměstí Colonna“, kdež hrou bavila se kolem vysokého sloupu císaře Marka Aurelia, kterýž stojí uprostřed náměstí, a jehož vnitřkem po schodech vylezti až na jeho ploché temeno. Nejlépe ze všech her mladých Římanů se mi líbilo porážení, kde jeden přiběhna k druhému, kterýž, nic zlého netuše, pokojně kamsi se díval, náhle mu ze zadu podrazil nohy, že tomuto při pádu na dláždění div hlava neuletěla. Já řku: „U nás jsou kluci nezbedové, ale mladým Římanům se v uličnictví předce nevyrovnají!„

Zmíním se ještě krátce o některých památnostech u vnitř Říma. Z chrámů nejstarší jest tak zvaný Pantheon, bývalý pohanský chrám, dle jména svého „všem bohům“ Římanů zasvěcený. Budova tato náležela původně k lázním Agrippovým, a zasvěcena byla roku 27. před K. zejmena Jovišovi Mstiteli (Ultor). Až po naše doby dobře zachovala se prostranná, klenutá rotunda, v níž sochy pohanských bohů ve výklencích byly rozestaveny, sloupořadí (portikus) však, jež v podobě obdélníku před vlastním chrámem se rozkládalo, nestojí více. Již roku 609. přeměněn pohanský tento chrám v kostel křesťanský, do něhož na 28 vozích přivezeny byly hojné reliquie z těl sv. mučedníkův a zde pochovány.

Vstupujíce do vnitř rotundy, všimněme se dveří bronzových, kteréž pochází ještě ze starého chrámu, načež zajisté překvapeni nejprve obdivujeme se rozsáhlé kopuli, která nad celým okrouhlým vnitřkem chrámu se vypíná. Oken budova ta nemá zhola žádných; světlo padá do vnitř toliko velkým otvorem v kopuli, kterýž však není sklem pokryt, tak že netoliko světlo ale i dešť do vnitř chrámu pohodlně se dostane. Oltářům sebe větší liják neuškodí ani v nejmenším, jsouť rozestaveny ve výklencích kolem zdi, a lid službám Božím přítomný stěsná se, nechaje prostředek kostela prázdný, kdež voda po nahnuté dlažbě do kanálu odtéká. V tomto starožitném chrámu volil si odpočívati po smrti velký umělec v malířství, Raffael, jehož hrob zdobí krásný pomník.

Množství jiných ještě chrámu a křesťanských památností navštívili jsme, tak zejmena kostel sv. Ignáce s bývalým klášterem Jesuitů, kdež jsme navštívili obydlí sv. Aloise a blahosl. Berchmanse, jejichžto těla odpočívají v drahocenných rakvích v jmenovaném chrámě. V pokojíku sv. Aloise četl jsem též jednou mši sv., po níž táže se mne kostelník, zdali můj bez vousý společník, jejž měl za kněze, také ještě bude čísti? Já řku: „Ha gia detta la messa — už četl mši sv.,“ čímž jsem jej upokojil.

Podle chrámu zvaném, tuším, „Chiesa nova„ bydlel v klášteře sv. Philipp Nerský, jehož četné reliquie se zde ukazují. Klášter ten jest nynější vládou zrušen, a v jedné domácí jeho prostranné kapli odbývají se veřejná přelíčení a porotní soudy. Byli jsme též jednou přítomni jakémusi vyšetřování několika politických zločinců, jejichž jména jakož i zločiny byly vyznačeny na tabuli u vchodu do soudní síně. Obžalovaní, mezi nimiž bylo několik chlapců, seděli na vyvýšené, zábradlím obražené lavici, jimž tvořili čestnou stráž policajti či četníci, soudcové pak anebo porotci — nemohl jsem to rozeznati — seděli nedaleko, majíce na hlavách známé středověké biretty. Nad nimi na stěně síně velkým písmem je namalován nápis: La legge per tutti — zákon pro všecky.“ Nad obžalovanými vyobrazen na klenbě bývalé kaple Kristus, kterážto malba ponechána i po přeměnění kaple v soudní síň, jakož zachován pod obrazem i latinský nápis: „Táhni nás za sebou„ totiž do nebe. I pomyslil jsem si: Což aby některý šíbal ten nápis vztahoval tak na ty nábožné duše, kteréž na lavici obžalovaných pod ním sedávají, jaký by to as měl smysl? —

Navštívili jsme též jeden chrám na Corso, pod nímž nalézá se vězení, v němž po delší dobu držán byl sv. Pavel ve vazbě, kdež jej přátelé jeho mohli navštěvovati, a odkud poslal vzdáleným křesťanům několik svých listů. Posud viděti lze sloup i okovy, jimiž ve vězení byl spoután apoštol.

Z profanních památek připomínám krásnou fontánu „Trevi“ s mythologickými sochami, starožitné divadlo Marcellovo, pak poblíž Tibery pohanský chrám Fortuny a panenské bohyně Vesty, kterýž neporušený zachován až na naše doby jen tím, že záhy změněn byl v chrám křesťanský. Staří Římané stavše se křesťany napořád ničili vše, co na pohanstvo a hnusnou jeho bohoslužbu je připomínalo, čímž dá se také vysvětliti, proč z toho množství chrámů a soch jen tak málo dostalo se neporušených až na naše doby.

Co zbytek středověkých zkušebných soudů chová se v předsíni chrámu P. Marie „in Cosmedin„ velká mramorová, okrouhlá deska, v níž jsou otvory v podobě očí, nosu a úst člověka, bez pochyby antický to otvor jakési kloaky. V středověku prý strkali přisahající svou ruku do úst této mramorové tváře; každý pak, kdo lhal, nemohl prý ruku svou z ní vytáhnouti. Odtud jméno desky té: „bocca della verita — ústa pravdy.“ Zkoušel jsem také sám mocnost bokky, ale nechytla mne za ruku; bez pochyby že jsem bud jaktěživ si nikdy pořádně nezalhal, anebo bokka už ruce nechytá.

Seznali vážení čtenářové alespoň povrchně Řím uvnitř zdí městských; podíváme se nyní ven za brány města („fuori le mura). Nejprvnější naše vycházka budiž na jih. Sestoupivše s Kapitolu, dáme se směrem kolem Palatinu, kdež stávalo ohromné; staré divadlo, zvané „Circus maximus“, v němž místa mělo na 250 tisíc diváků, a kdež hlučné odbývávaly se jízdy o závod. Nedaleko odtud, ještě před branou, vidě ti jest ohromné; zříceniny nádherných jindy lázní císaře Caracally, z nichž však pozůstaly jen toliko některé klenby, něco mosaikové podlahy, a pak některé nádržky pro vodu ke koupelím.

Poblíž Caracallových lázní dělí se dvě starožitné Římské silnice, Via Appia a Via Latina. Na Via Latina ukazuje se malá kaple před bránou, kdež sv. Jan apoštol mučen byl ponořením do vařícího oleje, z něhož však neporušený byl vytažen. Velký měděný kotel v kapli má prý býti týž, v němž zmíněné mučení apoštolovo se událo.

Branou sv. Sebestiana, kteráž na blízku jest brány latinské, vyšedše z hradeb Římských, octneme se na staré Appijské silnici, jež jméno své má od Appia Claudia, kterýž ji r. 312. před K. dal vydlážditi. Navštívíme při této vycházce naší za bránu ne sice příjemná ale za to velmi památná místa — hřbitovy. Staří Římané zakládali hrobky svých zemřelých příbuzných za branami měst a nejvíce podél hlavních silnic, jak svědčí o tom netoliko hrobky Římské, ale zejmena posud zachované hrobky i v Pompeji. Hned za branou sv. Šebestiana stojí v jedné zahradě hluboko v zemi malý čtverhraný domek, pohanská to hrobka, v jejímž vnitřku na všech stranách nalezají se malé výklenky, podobné otvorům do holubníků, od čehož pohanské hrobky ty nazývají se „Columbaria.“ Do výklenků těch vstaveny byly různé nádoby prosté hliněné a i mramorové, jež v sobě chovaly popel ze spálených mrtvol, jejichž jména naznačena byla dílem na popelnici, dílem na zdi. Od hrobek pohanských Římanů daleko rozdílný jsou hrobky křesťanské, z nichž nejpamátnější jsou tak zvané katakomby Calixtovy podle Appijské silnice.

Křesťané hned od počátku neupalovali jako pohané mrtvoly svých zemřelých, nýbrž na spůsob židů ukládali je v plátno zaobalené do hrobů ; proto ten rozdíl mezi pohřebištěm pohanským a křesťanským. Prohledněme si nyní prvotní hřbitovy křesťanské, zejména katakomby Calixtovy. Vchod do nich je ze záhrady - pod dvěma Cypřiši, od nichž pod zem vede několik schodů. Úzkou chodbou dostaneme se do malé v zemi vykopané kaple, kteráž sluje hrobkou papežů, v níž tito v 3. století byli pochováni. Proti vchodu jest v stěně kaple nízký výklenek, v němž posud stojí pěkný mramorový sarkophag, rakev to některého papeže mučedníka, kteráž mramorovou deskou přikrytá sloužila za oltář na němž se konávala oběť mše sv. Do stěn kaple vyhloubeny byly otvory nad sebou a vedle sebe v délce lidského těla, kamž v plátna zaobalené mrtvoly byly ukládány, načež otvory deskami mramorovými anebo jen cihlami a maltou byly neprůdušně zadělány. Podobných kaplí jest v katakombách veliké množství více méně prostranných a malbami i mosaikou okrášlených, samé to rodinné hrobky zámožných křesťanských rodin anebo čelnějších mučedníků. Jednotlivé tyto kaple spojeny jsou vespolek velmi úzkými chodbami, že jimi nelze dvěma osobám pohodlně vedle sebe jíti, a všude ve stěnách chodeb těch nalézají se právě popsané hroby těsně vedle sebe, ano i po 3 až 4 i více nad sebou. Úzkých těchto chodeb jest takové množství a tak podivně se křižujou, že tvoří pravý labirynt, v němž, kdo by zbloudil, jisté smrti by neušel. Praví se o všech katakombách kolem Říma, že zaujímají pod zemí tutéž prostoru, jako celý Řím na povrchu země, a hrobů v nich čítá se na milliony.

Aby prvotní křesťané nalezli v tom množství hrobů místo posledního odpočinku svých zemřelých přátel, dali si vrýti nápisy do mramorových desk a cihel, kteréž hroby uzavíraly, anebo jména prostě vepsali do čerstvé malty, či peníze, kaménky a j. do ní vtlačili. Hroby mučedníkův vyznačeny jsou skleněnými baňkami (láhvičkami), do nichž schytávali přátelé jejich souvěrci krev z čerstvých ještě ran mučedníka.

Jakkoliv původně katakomby sloužily toliko za hřbitovy, dostalo se jim v době pronásledování prvotných křesťanů mnohem vznešenějšího účele, povýšeny byly totiž za chrámy křesťanské. Že místa odpočinku zemřelých i u pohanů byla svata a přede vším zneuctěním chráněna i státními zákony, proto domnívali se pronásledovaní křesťané, že k odbývání své bohoslužby nemají nad své hřbitovy bezpečnějšího místa. Sem za noční doby scházívali se k poslouchání kázání evangelia a k posvátným obřadům, kteréž v podzemních těch kaplích se od-bývávaly, zde křtěni byli nově na víru obrácení jinověrci, odtud Tělo Boží tajně nosívalo se do žalářů mučedníkům, zde konávaly se porady představených církve, kteří mnohdy celé měsíce v katakombách se ukrývali před slídivým zrakem svých pronásledovatelů. Někdy ovšem i zde vypátráni byli křesťané od svých nepřátel, tu jim ale výbornou skrýš poskytoval ten labirynt chodeb, do nichž při náhlém přepadení okamžitě se rozprchli a z hrobů vykopaným rumem se zatarasili.

Žádná snad památnost v Římě tak mocný na mne neučinila dojem jako katakomby, jejichž posvátné hroby, starožitné malby a jiné v nich nalezené věci zřejmé dávají svědectví, že víra křesťanská, již my vyznáváme, v podstatě táž jest, jako byla v prvních stoletích. Že Římské katakomby co vzácná starožitnost netoliko v ohledu náboženském ale i v historickém a jiném velké požívá vážnosti, dosvědčuje to množství cizinců všeho vyznání, kteříž neopominou při pobytu svém ve věčném městě navštíviti i katakomby, podzemní to Řím.

Nedaleko katakomb Calixtových, nacházejí se jiné ještě zvané sv. Šebastiana, s hrobem a chrámem téhož světce. I tyto jsme navštívili jakož i nedaleko nich zachované mausoleum Cecilie Metelly, kteréž má podobu malé pevnosti, a pochází asi z 1. století po K.

Z appijské silnice vede polní cesta západně na i jinou starou silnici, zvanou: „Via Ostiensis,„ podle níž je hrob sv. apošt. Pavla s nádhernou basilikou, Překvapí-li cizince sv. Petrský velechrám svými ohromnými rozměry, překvapí jej basilika sv. Pavla svým leskem dvojnásobně. Mramorová podlaha leskne se jako zrcadlo po celém chrámu, tak rovněž i to velké množství sloupů, kteréž nesou pozlacený a malovaný strop a klenby v postranních lodích. Nad kapitély sloupů vymalování jsou všickni papežové, jichž se čítá 258. V jednu neděli z rána četl jsem mši sv. na hrobě sv. Pavla, při níž v celém tom překrásném chrámě nebylo mimo mne a společníka mého, kterýž mi přisluhoval při oltáři, ani živé duše. Nemohli jsme si příčinu této opuštěnosti tak znamenitého místa a nádherného chrámu vysvětlili, až nám bylo sděleno, že v těchto místech hrůzně řádí obávaná zimnice „malaria“, tak že v letě i řeholníci z kláštera svého, jenž na blízku basiliky se nalézá, do Říma odstěhovati se musí.

Asi tři čtvrtě hodiny cesty od právě zmíněného chrámu nalézá se trochu stranou silnice ono místo, kdež apoštol sv. Pavel sťat byl. Stará tradice vypravuje, že odťatá hlava apoštolova ještě třikráte na zemi poskočila, při čemž vyprýštily se na těch místech silné prameny vody. V kapli se posud ukazuje sloup, na němž sťat byl sv. Pavel, jakož i zmíněné tři studánky, kteréž jedna od druhé vzdálena jest asi dva kroky, a v nichž posud prýští se hojně prameny čisté a chutné vody. I tato místa jsou opuštěna pro záhubnou „malarii.„

Severovýchodně vede z Říma stará silnice, zvaná: „Via Tiburtina“ ke chrámu sv. Vavřince, u něhož nalézá se Římský hřbitov nový, jakož jsou zde i staré katakomby. Milovník starožitností křesťanských nalezne tu velké množství starých památek.

Dále na sever, právě s pahorku „Quirinalu„ táhne se rovná ulice k bráně „Porta Pia“ zvané. Brána tato jest zcela nová, poněvadž při oblehání Říma roku 1870. vojskem Viktora Emanuele byla zbořena, jakož i kusy zdí městských podle ní. Na opravených hradbách zasazeny jsou velké mramorové desky, na nichž vyryta jsou jména padlých zde vojáků. Přátelé jejich posud ověnčují tyto desky.

Od brány „Piovy„ jde stará silnice zvaná „Nomentánská,“ po níž se přijede ku chrámu sv. Anežky. Zde měli rodičové bohaté této Římské šlechtičny svůj venkovský statek, v němž pronásledovaní křesťané nalézali útulek, kdež také založili si nové katakomby, v nichž pochována byla i mladistvá mučednice Anežka. Do pěkného chrámu založeného již císařem Konstantinem sestupuje se po mnohých schodech jaksi pod zem, chrám však dosti světla dostává okny, kteréž pod vysokým stropem ještě na povrchu země se nalézají. V katakombách sv. Anežky viděli jsme ještě dobře zachované hroby, z nichž některé byly ještě zabedněné, jiné pak otevřené sice ale u vnitřku nedotknuté. Bylo v nich viděti celé kostry velkých i malých těl. Prosili jsme průvodčího kněze o nějakou památku z těchto katakomb, avšak nechtěl nám mimo kousek mramoru ničehož dáti, anoť jest pod trestem exkommunikace zakázáno něco značnějšího z katakomb vzíti. Nahlédli jsme, že zákaz ten je zcela na svém místě, sic by jinak vzácné památky starožitné z katakomb dávno již byly odneseny.

Vyšedše z katakomb byli jsme pozváni naším průvodčím, bez pochyby farářem to od sv. Anežky, ku snídani, kteráž záležela v černé kávě a sucharech, což mně chutnalo málo vzdor tomu, že jsem byl hladovým, slouživ tuto již pozdě mši sv., můj pak společník snídaně sotva okusil. Navštivivše ještě kapli na blízku, kdež pohřbena byla sv. Konstance, dcera císaře Konstantina, vrátili jsme se zpět do Říma.

Provedl jsem v duchu vážené čtenáře po památném Římě a jeho nejbližším okolí a sdělil jsem alespoň to nejhlavnější z jeho znamenitostí v ohledu historickém a náboženském, pokud jsem je seznal za pobytu mého v Římě, a prosím nyní ještě, by mne v duchu následovali do rozkošné Neapole, nešťastného Pompeji a na sopku Vesuv.

V neděli ráno, dne 18. dubna, o 7. hodině vyjeli jsme z Říma rychlovlakem za krásného dne, kterýž vylákal také množství výletníků do nedalekého Albano, starého to města v pěkné a zdravé krajině. Byl to útěk z vozů, když vlak stanul na nádraží Albánském, vše hrnulo se k dvěma omnibusům a oslům, kteréž výletníky obojího pohlaví z nádraží dováží do města. Většina musela konati dosti dalekou a nepohodlnou tu cestu pěšky, spokojeni jsouce mohli-li toliko své vaky dáti si dovezt. Od této stanice až poblíž Neapole jde dráha krásnými údolími, nad nimiž vysoké a holé vrchy se vypínají. Z kůželovitých temen vrchů jakož i z celé povahy půdy dá se soudit, že před dávnými věky i v těchto místech chrlily četné sopky z útrob země mračna popele a proudy lávy ohnivé.

Nejznamenitější místo na celé té trati jest klášter „Monte Cassino„ zvaný, jenž ve vzdělaném světě nazývá se také „středověkými Athénami.“ Založen byl sv. Benediktem roku 529. a po všecka století až na doby naše choval ve svých celách velké množství učenců a v knihovnách svých zachoval nám v bouřlivých dobách minulých poklady staré klassické vzdělanosti. Bohužel, že přes všecky prosby a přímluvy mnohých vlád a proslulých mužů předce zrušen byl nynější vládou italskou. Budova klášterní s chrámem majestátně vypíná se na temeni vysokého vrchu, odkud po celém okolí rozkošná skýtá se vyhlídka, vhodné to zajisté místo ku pěstování věd a krásného umění.

Blížíce se k Neapoli viděli jsme již ze zdálí sopku Vesův, nad jejímž temenem vznášel se vystupující kouř jako nějaký bělavý mrak. O páté hodině jsme konečně dorazili do krásné Neapole a ubytovali se ve francouzském hostinci „di Plebiscit.„

pojmenována prý byla původně Parthenope dle jmena svůdné jedné Sireny, a založena několik set let př. Kr. Za panování Římského císaře Tita byla Neapol zemětřesením skoro úplně zbořena, brzy však dle tehdejšího vkusu římského opět znova vystavena. Jako všecka značnější města vlašská zakoušela i Neapol během věků mnohé válečné svízele a trpké osudy, avšak znamenitým obchodem svým brzy z utrpěných ran se vyhojila. Neapol jakož i celé dle ní pojmenované království náleží od roku 1860. k „sjednocené Itálii.“

Co se týká krásy města toho, tož známo jest všeobecně staré přísloví: „Viděti Neapol a umříti„; však to platí více o rozkošné její poloze a vůkolní krajině, nežli o její budovách. — Na pobřeží velkého zálivu, jejž na tom místě tvoří Tyrhenské moře, vypíná se město amphitheatralně po dosti příkrém návrší, jehož temeno zdobí Castell sv. Anselma, velkolepé paláce a jiné budovy, jakož i množství zahrad a parků s bujnou jižní vegetací. V pestrých květinách zvláště libují si Neapolitané; pěstujíť je v umělých zahradách, jež často zakládají si i na rovných střechách svých domů, anebo v nádobách na dlouhých balkoneeh, kteréž se táhnou mnohdy přede všemi okny celého patra. Rovněž i některá náměstí z části posázena jsou stromy, a upravena v luzné zahrady s fantastickými vodomety a fontanami. Daleko po krásném nábřeží rozkládá se Neapol, objímajíc řadou velkých paláců mořský záliv, v němž jako v zrcadle odráží se umělá mramorová jejich průčelí. V dálí z širého moře vyčnívají ostrovy: Capri, Ischia a Procida, nad břehem pak mořským majestatně vypíná se kouřící Vesův, podle něhož těsně jiný nalézá se ještě homolovitý vrch, starý to kráter téhož Vesůvu.— Objem Neapole čítá se asi na 10 hodin a počet její obyvatelstva páčí se na 450 tisíc.

Jdeme-li po hlavních ulicích města, zejmena po tak zvané silnici Římské (strada die Roma), tu skýtá se nám obraz veselého a čilého života obchodního města. Velké povozy s těžkým nákladem, podle nich káry s rozličným zbožím, množství oslů nesoucích koše s potravinami, davy prodavačů, kteří s pronikavým křikem zvou kolemjdoucí ke koupi, k tomu ty řady kočárů drnčících a drožek, konečně ten chvat, s jakým každý žene se za svým zvláštním cílem: to cizince, velkoměstskému životu nezvyklého náramně překvapuje. Ve vedlejších ulicích opět ozývá se bušení kladiv, řezání, skřípání a jiné zvuky, jež vydávají nástroje rozmanitých řemeslníků, kteří nedbajíce nepohodlí obecenstva veřejně na ulici provozují i své řemeslo, vesele si při tom zpívajíce. Zvláště smělí jsou truhláři. Viděl jsem jednoho, kterýž chtěje něco klížiti, na ulici si udělal oheň k rozpouštění klíhu, jiný zase nanesl si večír hromadu třísek před dům, jez zapálil, načež při mohútném plamenu, jenž dům jeho osvětloval, zpíval a hulákal až k ohlušení, což mělo za následek, že i jeho sousedé a sousedky k němu se sešli pomáhajíce mu u veselém zpěvu a křiku.

Zvláště živo bývá v Neapoli u večír. Kavárny jsou plny hostů, již baví se čtením novin nebo hudbou a zpěvem obcházejících hudebníků, zvláště pak cizince zajímá v Neapoli znárodnělý tanec „Tarantela.“ Obyčejně provozují tanec ten dvě dívky, činíce při tom divné pohyby, mnohdy až příliš smyslné, třetí dívka při tom tluče tak zvanou tamburinu. Když náhle při tanci umlkne hlas tamburiny, zamlasknou pozdvižené ruce tanečnic, a zase znova ranou na tamburinu počne veselý rej hopkujících dívek. Neméně hlučno jest i venku na ulicích a náměstích. Tam prodavači a prodavačky jeden přes druhého vychvalují křikem dobrotu svého nejrůznějšího zboží, ovoce, cukrovin, připravované vody atd., jinde zase vábí ochraptělý mluvka shromážděné publikum do různých kabinetů, menažerií a jiných koberci a záclonami ozdobených bud, hudba a zpěv rozlehá se ze všech stran, přidej k tomu nesčíslné množství plynových plamenů, kteréž hoří ve velkolepých skladech a tu a tam na náměstích v pěkných skupeních; není se čemu diviti, že povstalo přísloví: „Neapol viděti a pak umříti“; lépe by však bylo: Neapol navštíviti a pak při dobrých finančních poměrech v ní dlouho žíti a třeba také v ní umříti, ale hodně pozdě!

Dne 19. dubna z rána navštívili jsme Neapolské chrámy, kteréž dle obyčeje, v celé Italii panujícího namnoze jen dopoledne jsou otevřeny, odpoledně jen do těch nejhlavnějších jest volný přístup. Na večír se opět otvírají veškery kostely k různým pobožnostem, kteréž se v nich odbývají při velkolepém osvětlení a množství lidu, jehož jemný zpěv zaznívá až ven na náměstí a ulice, kdež v lomozu a křiku obchodního života a zvucích kolovrátků a jiných hudebních nástrojů zaniká. – Nejpamátnější chrám jest kathedrála, v jejíž postranní jedné překrásné kapli chová se hlava a láhvička s krví sv. mučedníka Januaria, jakož i stříbrné jeho poprsí. Jak všeobecně známo, bývají ostatky tohoto světce, patrona Neapole, v jisté dny vystaveny k veřejné úctě lidu na oltáři, při čemž jindy uschlá krev v láhvičce stane se tekutou. Z toho, jak rychle děje se změna krve, soudí prý Neapolitáné, přijde-li na ně nějaké neštěstí čili nic; ostala-li by v láhvičce krev zcela sucha, znamenalo prý by to neštěstí největší. Že jsme při tomto výjevu nebyli přítomni nemohu též o tom ničehož sděliti; tvrdí se však od mnohých, že znamením tím upozorněné obyvatelstvo y místech na úpatí Vesuvu nejednou v čas ještě zachránilo se od záhuby při nastalém soptění téhož vrchu.

V chrámě zvaném „S. Maria del Carmine“ za hlavním oltářem pochována jsou těla mladistvého Konradina, posledního z rodu Hohenštaufů a strýce jeho Bedřicha Rakouského, kteří ještě s jinými šlechtici na blízkém náměstí ,,del Mercato“ dne 29. října 1268 sťati byli. V hlavní lodi tohoto chrámu postavil Maxmilian II. ještě co korunní princ bavorský roku 1847. krásný pomník z bílého mramoru mladistvému Konradinovi a jeho příbuznému Bedřichovi. Dva reliefy u nohou sochy Konradina vyobrazují velmi dojemně dvě scény z posledních okamžiků života mladého Hohenštaufa, totiž: loučení se před popravou Konradina s matkou a pak s přítelem svým Bedřichem.

Co nám při návštěvě některých chrámů Neapolských velmi bylo nápadno a nemile nás dojalo, byly ty podivně; oblečené sochy v některých kaplích chrámových. Nepěkně se ku př. vyjímá oblečené tělo Kristovo na kříži, i byťby pláštík byl sebe dražší. Jinde zase ve výklenku za sklem stojí socha Madonny (P. Marie) v přirozené velikosti, oblečená v bílé hedbávné šaty dle střihu nejnovější módy, a před ní rovněž v přirozené velikosti klečí muž v černých spodkách a fráčku, maje ruce sepjaté a oči vzhůru k sličné Madonně obrácené. Viděti ve všem tu živou fantasii obyvatelů jižní Italie!

Okolo desáté hodiny dopoledne zajeli jsme si do Neapolského národního musea, kdež jsme se zdrželi až do 2 hodin odpoledne ani na jídlo si nevzpomenuvše. Co jsou ale 4 hodiny na prohlížení těch nejzajímavějších předmětů, jejichž počet sahá daleko do tisíců ? Byli jsme nuceni vše jen tak povrchně přehlednouti, na podrobnější studování jednotlivostí potřeba by bylo asi půl roku. Několik sálů v přízemí naplněno jest bohatou sbírkou starožitných soch rozličných bohů a bohyň, jakéž uctívaly se v chrámech a na veřejných místech v Římě a jinde v dobách pohanských. V četných jiných sálech nalézají se fresky ze zasypaných měst Pompejí a Herkulanum. Méně sečtělým čtenářům připomínám, že fresky (frisch;, čerstvý) jsou malby na stěně, kteréž vodními barvami provedeny bývají dříve, nežli obmítka (jemný ovrch) dokonale zaschne. Výhoda při tom jest, že se malba po mnohá století udrží vždy čerstva, a barvy tak snadno nevyblednou a nezajdou. Jak ale se přenesly malby na zdi z Pompeji do Neapole? Snadno to nešlo, ale provedlo se to předce! Do čtverce, pokud malba sahala, se, zeď vůkol dlátem vyhloubala, načež silným rámem dřevěným se kus zdi s malbou stiskl tak pevně, že ani kamének se hnouti nemohl, pak se jinými přístroji od zadu celý ten kus zdi rámem obejmutý oddělil, a tak bez uškození na určité místo celý obraz přenesl. Mimo malby jsou zde též rozličné nádoby a nářadí domácí, jakož i peníze, prsteny, pečetě, barvy a množství jiných věci jež v zasypaném Pompeji a Herkulanum byly vykopány.

Jiný sál naplněn jest starými zbraněmi, kdež jsme viděli také celý dvoukolový vůz, na jakémž ve válkách bojovali staří hrdinové a přednější vojvodové. V jiném oddělení nalézají se starožitnosti egyptské, zejmena velká sbírka rozličných domácích bůžků kovových, přepodivné to nestvůry zvířat anebo lidských těl se zvířecími hlavami. V tomto oddělení zaujímá pozornost navštěvovatele zvláště 5 rakví s mumiemi lidských těl a jedna mumie krokodila. Na rakvích ze dříví sykomorového (planý fík) nalézá se množství figur hieroglyfických ; mumie pak v tváři, s níž plátěná obálka jest odstraněna, zachovaly posud původní podobu ; neboť černá kůže přischla toliko ke kostím, kteréž posud dobře drží pohromadě, tak že se dá domysliti celá podoba osob, jímž tato těla náležela. Čtyry mumie pochází z Theb a jedna z Dankaly, a jsou to bezpochyby nějací králové z Egypta anebo přední královští úředníci či miláčkové, kteří žili před 3 tisíci lety.

V budově musejní nalézá se také velká knihovna a pak obrazárna s výtečnými obrazy nejslovútnějších mistrů tu- i cizozemských. Ve všech sálech procházejí se hlídači kordem ozbrojení, kteří bystrým okem pohlížejí na cizince, by jim nikdo ničehož neuzmul. — Mezi přecházením po jednotlivých sálech Vešli jsme maně také do nevelkého pokoje, kam toliko dospělí a jen pánové (nikoliv pak dámy) volný mají vstup. Nevšímli jsme se nápisu na dveřích a zároveň s jinými cizinci vešli jsme.

Byli jsme notně překvapeni! Urážejících nahot viděli jsme v museích Římských i na těch freskách Pompejanských a na těch sochách bohů a bohyň v sbírkách Neapol. musea dosti; ale tak lascivní obrazy, takovou raffinovanou frivolnost, jakáž velkými a malými sochami tuto je znázorněna, nikde jsme nenalezli. Obrazy a ostatní ty předměty pochází nejvíce z Pompeji a Herkulanum, a podávají obraz ukrutné rozmařilosti starých, pohanských obyvatelů Italie. Vycházeje ze síně všiml jsem si teprve, že na dveřích jest nápis: „Oggeti osceni.“

Pozdě sice dostali jsme se k obědu, za to nám však výborně chutnalo a to tím více, že jsme náhodou dostali se do německé restaurace. Hostinský i sklepníci byli němci, i hosté byli vesměs skoro němci a jak jsme z jejich výborné chuti a pánovitého si počínání jakož i rozmluv poznali, byli to skorem sami Prušáci. Pokrmy připraveny byly také dle receptů německé kuchyně, i Mnichovské (Bavorské) pivo bylo k dostání, ovšem rozumí se samo sebou notně maštěné, tak že ten, kdo by se chtěl v Neapoli pivem opíti, potřeboval by na jednu opici při nejmenším 4 zl r. č.; platíť se totiž malá sklenka piva, při tom notně teplého, za 70 čentes. (našich asi 30 kr.). Jen sklenku piva vypil jsem tuto, jedinou to na celé cestě po Itálii, nabyv toho pevného přesvědčení, že nejlépe a zdraví nejpřiměřeněji jest, v cizině požívati pokrmu, a nápoje, jakýž právě v tamějších krajinách jest obyčejným. Velmi laciné jest v Itálii víno, platili jsme jeden litr obyčejného červeného vína za 60 čentes. (našich asi 24 kr.), ač ovšem jsou ceny dle jakosti a místních poměrů menší i větší. Víno se pije vždy přimíšením trocha vody, a má velmi trpkou příchuť, kteráž činí z počátku víno cizinci velmi odporným. Ke mši sv. beře se vždy víno žluté (bianco — bílé), kteréž ale ještě je trpčí nežli červené, tak že jsem se po něm při oltáři kolikráte otřásl. Ostatně se italská vína nedají déle než rok udržeti, zkazila by se. Jsouť ovšem ve všech lepších restauracech k dostání i stará a sladká vína, ta však nejsou domácí nýbrž cizozemská.

Ohledně jídla mohu říci, že ta nejlepší vlašská kuchyně nestojí za nic, což ovšem jest jen můj náhled, neboť „proti gustu není žádný disputát“. Snad to bude zajímati alespoň vážené čtenářky, podám-li tuto také jména některých jídel, kteráž jsou v Itálii obvyklá. Polévka jest buď čista (zuppa), anebo jest to smíšenina z těch nerůznějších zelenin, rýže a Bůh milý ví jakých ještě přísad. Poručivše si polévku, dostali jsme vrchovatý talíř jakési rýžové kaše, v níž mnohdy se nalézaly celé lupeny kapusty, kusy mrkve a jiných kořínků, a ještě nám k tomu zelí přinesli na talíři nastrouhaný parmesánský sýr. Jen aby ta kaše byla bývala alespoň dobře upravena, ale mnohdy byla rýže tak tvrdá, že jí bývalo možno stříleti jako s broky. Hovězí maso (bollito) ještě prošlo, místo omáčky byla hořčice nebo artičoky, brambory anebo nějaká zelenina. Z tak zvaných „Beefsteaků„ tekla ještě na talíři živá krev. Rovněž tak nechutné byly „cotteletty“, ostatní pečeně nebyly mnoho lepší. K tomu se mnohdy přidával podivný salát, kterýž pálil v ústech, jako by to byly samé kopřivy. Neprotivnější mi byly pokrmy smažené, kteréž výhradně se pekou jen v oleji. Za to ale velmi chutná bývala některá jídla postní, kteráž jsme vždy měli dvakráte v týhodni (v pátek i v sobotu je v Itálii půst od masa), zejmena tak zvané „omeletty„, pak sladké koláče a j. Mořské ryby nejsou příliš chutny, rovněž tak i raci a jak se vůbec ta mořská drůbež nazývá. Konec oběda tvoří ovoce (le frutta), pomeranče, kaštany, ořechy , čerstvé kořeny feniklové, dle přání přidá se také švýcký sýr a naposled černá káva. Kdesi jsem měl s jídlem vždy zvláštní malheur. Poručíval jsem často telecí pečeni (arosto di vitello), a po každé nám přinesli nějaké kozí maso ; bud že tam nemají telat anebo kůzlata nazývají telaty (vitelli). - O kolikráte jsem vzdychával po domově, po úpravných našich českých pokrmech a našem dobrém pivu ! Mohu říci, že v celé Itálii jen v Neapoli jsem se trochu s lepší chutí najedl, proto Neapol i v tomto prosaickém ohledu byla mi krásnou !

Odpoledne dne 19. dubna použili jsme k návštěvě Neapolského nového hřbitova. Nalézá se v Neapoli až po tuto dobu také ještě dobře zachovalý starokřesťanský hřbitov z 1. či 2. století po K., tak zvané katakomby sv. Januaria, kteréž jsou úplně podobny oněm v Římě. Nynější hřbitov (katolický), asi tři čtvrtě hodiny vzdálený od města, jest dle tvrzení četných cestovatelů jeden z nejkrásnějších hřbitovů na celém světě. Rozkládá se po mírném návrší, z něhož rozkošná jest vyhlídka na moře, sličnou Neapole s četnými paláci a zahradami jakož i na ty zelené bujné háje ve vůkolí. V pravdě příroda se tuto sama překonala — krajina kolem Neapole jest v skutku dle slov básnikových kusem ráje s nebe spadlého!

Sestoupivše se silnice prostrannými vraty hřbitovními, přijdeme ku krásnému chrámu, od něhož nedaleko vyhraženo jest zvláštní místo pro všecky o vlast velezasloužilé muže Neapolské, kteříž dokonavše činný život svůj, zde odpočívají pohříženi v spánek smrti. Odtud po schodech a širokých stezkách vždy níže sestupujíce vidíme na všech stranách velkolepé pomníky, sochy, malé i velké hrobky, z nichž mnohé mají rozsáhlost a úpravu krásných chrámů, a jsou pohřebištěm jednotlivých zámožných rodin anebo celých korporac. I zeď, kterouž ohražen jest hřbitov chová v sobě hroby, kteréž mají úplně podobu oněch v katakombách. Jsou to výklenky ve zdi v podobě obdélníku vedle sebe a nad sebou, do nichž vkládají se mrtvoly, načež se celý hrob mramorovou deskou, na níž jsou jména zemřelých vyryta, dobře uzavře. V mramorové desce jsou tu a tam malé otvory, jimiž lze poněkud do vnitř hrobu nahlédnouti. Kolem pomníků a hrobek upraveny jsou záhůnky s nejvzácnějšími květinami, množství růžových keřů vydychuje libou vůni, vzhůru pnou se tmavozelené cypressy, kteréž uměle přistřiženy nejrůznějších nabývají podob — ne, pomyslel jsem si, to není sídlo smrti, toť pravý ráj! Ačkoliv byl teprve měsíc duben, byly netoliko růže ale i ostatní květiny zde v plném květu, jakož i celá vegetace v Neapoli a vůkolí byla tak pokročilá jako u nás koncem června.

Vida ty krásné hřbitovy italské, podobné luzným zahradám a parkům, s bolestí jsem vzpomínal na naše „svatá pole“, kteráž smrt nám zobrazují v celé její hrůze. Není div, že bázlivec u večerním šeru jda kolem hřbitovu ve své rozdrážděné obrazotvornosti vidí z každého koutu vystupovali jen samá strašidla ; vždyť při návštěvě hřbitovů za dne vidí tu rozházené lebky a kosti z těl lidských, s nimiž si nehodnou hru tropí nezvedená mládež, kteráž nad to nestrpí na hrobech ni jednoho krásného kvítka, ni jednoho nepoškozeného pomníku! –

Strašný kontrast ku krásnému hřbitovu Neapolskému tvoří na silnici nedaleko hřbitova jakási veřejná kuchyně, kůlna to s roztrhanou slaměnou střechou, kdež jedla, pila a hulákala lůza nejhrubšího zrna. Nemyslel jsem jináče, nežli že to peleš lotrovská! Ty vousaté černé tváře, ten divý rej oškubaných hostů, jež zahalovaly kotouče dýmu z četných primitivních ohnišť, na nichž kolem kůlny vařila se a škvařila jídla, to vše nasvědčovalo tomu, že neradno by bylo na místě tom se cizinci déle zdržovati; pročež jsem vozku našeho ustavičně poháněl k nejrychlejší jízdě. A měli jsme také svrchovaný čas ujížděti; neboť několik zvláštních exemplárů z té čisté společnosti pustilo se za námi a prozatím jen žebronili, stále podle vozu uhánějíce, až jsem se jich zbavil několika vyhozenými měďáky, o něž se bezpochyby mezi sebou porvali. Možno, že vhodnější příležitosti byly by tuto bývaly naše Napoleondory ve velkém nebezpečenství, neboť pověstná jest nyní jižní Itálie svým lupičstvím.

Vrátivše se z výletu do města najali jsme si na nábřeží ozdobnou loďku, a vypluli jsme na moře, abychom i z této strany mohli pozorovati krásnou Neapoli. Náš „gondoliere“ nám ukazoval a jmenoval všecky částky města, bohužel ale že jsem mu, ani desáté slovo nerozuměl. Neapolské nářečí tak mnoho se různí od spisovné řeči, že ani rozený Vlach ze severu sotva náležitě rozumí Neapolitánovi. Do západu slunce pluli jsme v zálivu z jednoho konce do druhého, až přílišné houpání loďky na mořských vlnách a náhle povstalé chladno nás přinutilo k ukončení naší plavby.

Druhého dne časně z rána odjeli jsme z Neapole do Pompeji. Vlak jede stále po břehu mořském z počátku řadami domů, po tom úrodnými poli, zahradami a podle strání, na nichž rostou bujné keře kaktusovy, olivy a jiné stromoví. Domy tu mají zvláštní podobu. Střechy lze viděti jen tu a tam, za to klenutí je nad celým domem potaženo vrstvou jakési pevné malty, kteráž je chrání před škodlivým vlivem deště.

Hlavní stanice na trati z Neapole do Pompeji jsou: Portici, město asi s 12 tisíci obyvatelů, pak Resina, odkud se obyčejně podniká výlet na Vesův, ač jest tato cesta mnohem příkřejší a obtížnější nežli z Pompeji, pak Torre del Greco, město se 24 tisíci obyvatelů na úpatí Vesůvu, proto nejvíce výbuchy sopky ohrožené, a konečně Torre dell' Annunziata, průmyslové to město asi se 16 tisíci obyvatelů.

Okolo půl sedmé hodině z rána dorazil vlak náš na malé nádraží v Pompeji, kdež vystoupivše odebrali jsme se na snídani do blízkého hostince: „Hótel Diomede„, kterýž tu stojí úplné osamotnělý, neboť z celého města není z prvu viděti ani domku, poněvadž jest z této strany vysokou jakousi hrází obehnáno (zavážena sem totiž zem u vnitř města vykopaná). Na snídani museli jsme čekati hezkou dobu v jídelně, kde nám zatím zimou zuby cvakaly, div že nám z úst nevyletěly. Jak již podotknuto dříve, panují v Itálii po horkých dnech velmi studené noci, z čehož si však rychlé té změně temperatury zvyklí Vlachové mnoho nedělají, otvírajíce i v noci i v zimě okna a dveře, aby vždy čerstvý vzduch měl pokojem volný průchod. To je ovšem velmi choulostivé pro cizince, kterýž se marně ohlíží po nějakých teplých kamnech.

Hned za zmíněným hótelem je vchod do nešťastného Pompeji, kdež se také platí vstupné, kteréž za osobu obnáší 2 franky (80 kr.), začež cizinci dostávají vůdce, kterýž je po městě provádí a podrobně jim vše vysvětluje. Žádali jsme vůdce, jenž by uměl německy, avšak dostali jsme odpověď: „Non c'e — není zde žádného!“

Dříve nežli počnu s popisováním jednotlivých památností Pompejských, musím k lepšímu porozumění jich předeslati některé poznámky. Doba, kdy město Pompeji bylo založeno, nedá se určiti; staré báje udávají pověstného siláka Herkula co zakladatele jejího, na jehož počest postaven také v nejstarším díle města chrám, jenž svým slohem prozrazuje řeckého stavitele. V roce 63. po K. navštíveno bylo Pompeji strašným zemětřesením, jež větší částku města hrozně zpustošilo ; avšak císaři Římskými Neronem a Titem povzbuzené obyvatelstvo ruče opravovalo chrámy a domy na polo zbořené, a čilým obchodem a průmyslem svým na novo město to počalo zkvétati. Ještě nebylo vše opraveno a dostaveno, an tu 24. srpna roku 79. po K. náhle otevře zhoubný Vesuv strašlivý svůj jícen, a chrlí ohromnou spoustu popele a žhavé, tekoucí lávy, na několik hodin cesty vše na svém úpatí hubě a zasypávaje. Popele vychrlil Vesuv taková mračna, že jimi daleko široko zastřeny paprsky sluneční, tak že v tu dobu o pravém poledni na stala čirá tma jako v noci po celé vůkolní krajině, co za tím mocný proud žhavé lávy jako prudká řeka valila se od jícnu směrem k městu Herkulanum, až sykotem v moři se schlazovala, kde prý voda následkem toho vařila.

Musel to býti strašný pohled, když nešťastné obyvatelstvo, jehož jen v Pompeji čítalo se na 30 tisíc, prchalo na všecky strany v zoufalství ze svých měst a jednotlivých vil! Mužové, ženy, děti, starcové a zvířata srdcelomným nářkem, jeden přes druhého uháněli k lodicím, by na blízkých ostrovech snad nalezli bezpečného místa, či rozprchli se na všecky strany do vzdálenějších měst. Hrůza pojímá člověka, čte-li jen popis děsné této katastrofy, jak nám jej zanechal starý jeden spisovatel, jenž byl toho všeho očitým svědkem. Kdo se nespasil rychlým útěkem hned, jak počal vrch oheň a popel chrliti, byl zadušen žhavým větrem a v několika minutách zasypán drobným pískem, popelem, kterýž vnikl náhle do všech komnat ano i do podzemních sklepů, a každou sebe menší štěrbinu vyplnil. Mnoho sáhů zvýší nasypán jest kolem Vesuvu na několik hodin cesty černý ten písek, pod nímž pohřbena byla, pokud se ví, města: Pompeji, Herkulaneum, Stabiae jakož i množství jiných domů, tu a tam roztroušených, s úrodnými poli a vinicemi.

Skoro celých 18 set let nevědělo se ničehož o poloze nešťastných měst. Zatím vlivem povětří zvětral písek na úpatí zhoubného vrchu, a obyvatelstvo zakládalo si na povrchu vinice, poněvadž se ve zvětralé té lávě vinná réva výborně daří. V jedné takovéto vinici počal si majitel její r. 1748. kopati studni, při čemž několik sáhů pod zemí přišel na jakési zdě, sloupy, řimsy a sochy, což zavdalo příčinu k dalšímu pátrání. A hle! tu se objevily zříceniny zasypaného Pompeji. Od té doby pokračuje se stále v kopání, kteréž se děje pod přísnou dohlídkou a s náramnou opatrností, při čemž slouží za pravidlo, vše, pokud možno, ponechati tak a na témž místě, jakž to bylo nalezeno. Posud vykopán byl dle tvrzení našeho vůdce toliko třetí díl města, kterýž však jest již mnohem větší nežli Domažlice. Z objevených posud hradeb a směru jejich dá se také přiblíživě určiti rozsáhlosť a poloha Pompejí jakož i lidnatosti jeho.

Vstupme již některou ze šesti bran do vnitř města. Jak bolestný to pohled! Vypadáť Pompeji jako veliké město po úplném vyhoření, všude pustota a zřícenina! Skoro všecky ulice jsou úzky, aby ve velkém tom slunečním vedru, jež panuje v jižní Italii, příjemný poskytovaly chládek, a dlažba jejich sestává z velkých lávových kamenů. Po obou stranách ulice jsou asi na stopu vyvýšené trottoiry tak široky, co by se dvě osoby minuly, střed pak ulice určen byl pro povozy. O kanálech na ulicích není nikde ani stopy, za deštivého počasí tekla voda po ulici. Aby se ale z jedné strany ulice na druhou suchou nohou přejíti mohlo a nebylo třeba přes ulici se vodou broditi, jsou místem k témuž účeli do prostřed ulice pevně vsazeny tři ploché vysoké kameny podle sebe. Jak ale mohly přejeti povozy tyto kameny? Po ulicích tehdejších měst nesměly povozy jezditi leda jen osob vznešených, lidé prostí chodili pěšky anebo jeli na koních a oslích. Ostatně se mezi třemi kameny, jež sloužili na ulici jaksi za lavku, nalezaly tak široké mezery, co by kola projeti mohla; rozumí se samo sebou, že musely všecky vozy mít stejně dlouhé nápravy, aby kola běžeti mohla ve vyhloubaných kolejích, a nenarážela na vyčnívající kameny. Z vyjezděných kolejí lze posud uhodnouti, kterou Pompejskou ulicí před 18 sty lety nejvíce městská noblessa své zábavné projíždky konala.

Veřejná náměstí (tak zvané „Forum“) má Pompejí dvě; jedno je čtverhranné, druhé trojhranné, Na prvém jest množství zřícenin, zejmena mnoho sloupů, z nichž některé posud stojí, jiné pak z polovice či zcela jsou skáceny. Náměstí či forum bylo již tehdáž, jako jest na mnoze až posud, středištěm veškerého veřejného, politického i společenského života. V četných chrámech, různým bohům zasvěcených, odbývala se bohoslužba, v loubích pak a rozsáhlých zvláštních budovách, zvaných basilikách, odbývaly se veřejné soudy, uzavíraly se smlouvy, či vedl se obchod asi tak jako na moderních bursách. Za tím účelem byla starožitná náměstí zastavena velkolepými chrámy, galleriemi (loubími) a jinými veřejnými budovami, kteréž umělými sochami a malbami na stěně, pak mramorovou dlažbou byly ozdobeny. Z chrámů Pompejských zachovaly se (ovšem v zříceninách) chrám Venušin, Jovišův, Augustův, Herkulův, Merkurův a Fortuny, kterýžto poslední dal dle nápisu na svatyni objeveného postaviti jeden člen z rodiny Ciceronovy.

Chrámy tyto mají podobu s oněmi v Římě: sestávajíc ze zděné malé kaple pro sochu boha či bohyně, pak rozsáhlejších podloubí, před nimiž se nalézá massivní kamenný oltář, na nějž kladly se bohům oběti zápalné, či ovoce, koláče, kadidlo a j. V jednom chrámě viděli jsme podstavec, na němž socha boha stávala, an u vnitř jest dutý, kamž skrytě některý z kněží zalezal a odtud lehkověrným pohanům budoucí osudy předpovídal (oraculum), anebo rady udílel, čímž v lidu to bludné rozšířeno bylo mínění, jako by kamenná či kovová socha byla sama mluvila. Nezřídka bývaly také v chrámech anebo v nejbližším jejich okolí klenuté síně, v nichž nalézala se státní nebo městská pokladna a skrýš pro důležité spisy (archiv); alespoň tomu silně nasvědčují tři klenuté jizby v pozadí chrámu Jupitera v Pompeji objevené.

Divadla mělo Pompeji tři, a sice: „amphi-theatr“, v němž odbývaly se půtky šermířů (gladiatorů), pak jedno divadlo větší pro činohru a menší pro veselohru a pantomimiku. Amphitheatr má jako Římské kolosseum podobu elipsy, a mělo místa pro 15 tisíc diváků. Tři vchody vedou do vnitřní prostory („areny„), dvěma vcházeli šermíři k půtkám, třetím vlečeny byly mrtvoly zabitých šermířů a divých šelem ven z divadla. Posud viděti lze místa pro dravou zvěř, kteráž tuto k půtkám s gladiatory se chovala. Nedaleko amphitheatru jsou kasárny pro šermíře s četnými ložnicemi.

Divadlo pro činohru jest dle řeckého spůsobu vystaveno v podobě podkovy a přilehá k mírnému návrší. V zaokrouhleném dílu byla nad sebou upravena sedadla pro diváky, v otevřené části stál orchestr a pak jeviště. Střechy nemělo toto divadlo jako amphitheater žádné; v čas potřeby nataženy byly nad sedadly velké plachty, jež chránily diváky před vedrem slunečním a deštěm.

Druhé menší divadlo pro veselohru, zvané „Odeon“, mělo podobu předešlého, jen s tím rozdílem, že bylo střechou chráněno a mělo místa toliko asi pro 16 set diváků, kdežto do většího vešlo se diváků na tři tisíce. Ostatně pominu mlčením bližší popis starých divadel; jest dobře povědom klassicky vzdělaným čtenářům, méně sečtělé by asi nezajímal.

K veřejným budovám náležely v staroitalských městech také lázně, zvané „therme“, kteréž v těch horkých krajinách jsou v skutku k zachování zdraví tak potřebny jako snad pokrm a nápoj. Bohatší rodiny měly sice v domech svých zvláštní lázně, pro všeobecnou potřebu byly však také lázně veřejné. Nebude od místa, abych alespoň krátce podal jejich popis, a sice dle dvojích lázní, jež v Pompeji byly objeveny. Před vchodem do lázní byla velká prostora vůkol ze tří stran loubím ohraničená, kdež odbývaly se rozličné hry tělocvičné (palaestra) a vedle cvičení se v plování. Z tohoto nádvoří vcházelo se pak do vlastních lázeňských místností, kteréž rozděleny byly, jako až posud se děje, v lázně vlažné, teplé, parní a studené. Posud viděti jest v Pompeji síň vytápěcí, pak roury, jimiž pára, teplo a voda do rozličných oddělení se zaváděly, jakož i velké mramorové vanny, v nichž až deset osob pohodlně mohlo se společně koupati. Mimo to jsou místnosti tyto pěkně malovány a štukovými reliefy ozdobeny.

Co se pak týče i těch nejveřejnějších míst, tož jen krátce o nich se zmíním. Byly objeveny v Pompeji dva, jež nyní uzavřeny jsou moderními dveřmi, kteréž vůdce otvírá toliko dospělým a sice pro nejvýš lascivní malby jakož i rozličné poznámky, kteréž dávní jejich obyvatelé a původní navštěvovatelé i se svými jmény do zdi vryly. Všude jeví se tu trudný obraz pohanské bezuzdnosti.

Prohledněme si nyní domy privátní. Nemusí se báti čtenář suchopárného popisu jednotlivých domů Pompejských, podám popis jen jediného, a hned se vyzná v domech všech; neboť jest v celém městě jeden dům jako druhý, vyjma snad větší neb menší rozsáhlost a jiné menší odchylky.

Jdouce ulicemi pustého tohoto města, vidíme dlouhé řady domů, jež vesměs mimo některý malý otvor, nemají ani jediného okna, ba na ulici ani žádných řims aneb jiných okras, na nejvýše že tu a tam na některém nárožním domě nalézá se veřejná kašna, ozdobená soškami bůžků. Staveny jsou domy z cihel anebo lávových kamenů, a zvenku maltou ovrhnuty. Vstoupíme-li dveřmi do vnitř, octneme se v prvním nádvoří vůkol loubím ohraničeném, s malou studní uprostřed, kamž dešťová voda se stahovala. Z nádvoří vcházelo se do malých pokojíků, v nichž spávaly otroci, pak zde byly síně k ukládání potravin, hospodářských potřeb atd., v podloubí pak se přijímali klienti („nóbl žebráci„) a vyřizovaly se obchodní záležitosti. Za tímto oddělením následuje druhé nádvoří s pěknějším sloupořadím, uprostřed mezi kvítím fontána, a do nádvoří tohoto otevřené síně jako velké výklenky bez oken a dveří ložnice to, jídelna a salon, vlastní to obydlí rodiny domácího pána. Vedle salonu jest kuchyně a z—d! Často jest ještě třetí nádvoří s loubími a zahradou jakož i malou kaplí pro skřítky (domácí bůžky.) Větší domy měly mimo to ještě zvláštní síně pro bibliotheku, obrazárnu a lázně. Stěny pokojů jsou na mnoze krásně malovány obrazy z pohanského bájesloví, pak ptáky, jeleny a j. Ostatně jsou všecky ty síně velmi malé, že se v nich pohodlně sotva 3—5 osob může pohybovati, čemuž se netřeba diviti, vždyť si libovali staří ti obyvatelé více v nádvoří pod širým nebem, kdež vyjma noční dobu a deštivé počasí stále se zdržovali. V někerých domech bylo mimo přízemí ještě jedno patro, kteréž však obývali nájemci. Co se týče domů v Pompeji, tož nemají nyní žádných střech více aniž hořejších pater, přízemí jsou však více méně až posud zachovalá.

Velmi interessantní jsou nálezy, jež učiněny byly v jednotlivých privátních obydlích při odstraňování z nich nasypané lávy, a z nichž ty nejhlavnější tuto uvedu. Vážení čtenářové z důstatek se přesvědčí, jak rychle překvapila strašná záhuba nešťastné obyvatelstvo, jemuž v některých případech ani nepopřála zachrániti holý život, tím méně něčeho z domácího nábytku a zboží ; vše tedy zůstalo v obydlích po 18 set let tak, jak to stálo a leželo dne 24. srpna roku 79. po K., kdy Pompeji bylo zasypáno. Mnohé věci ovšem se spálily žhavým popelem a nebo velkým tlakem nahromaděné lávy byly porouchány, ale dosti toho zbylo, což ohni a hnilobě po 18 věků vzdorovalo.

Projděme si nyní některé z privátních domů a pozorujme jejich památnosti. Vcházejíce do domu jakéhosi básníka truchloher, tož při vchodu hned ukazuje se místo, kdež v podlaze nalézal se mosaikový obraz psa s nápisem : „Cave canem – střež se psa!“, kterýžto obraz nyní v originálu chová se v Museu Neapolském. Bylť v příbytku tom bez pochyby velmi divoký hlídací pes, odtud to napomenutí všem příchozím. Dům tento má krásné malby.

Nedaleko odtud nalézá se tak zvaný dům Pansův, v němž jest asi 9 krámů a velká pekárna s malými mlýnky jakož i pec, a v ní nalezen byl chleba. Mlýnky nalezené pozůstávají z dvou kamenů; spodní má podobu velké homole cukru a byl pevně přidělán k zemi, svrchní má v prostředku otvor podobný dvěma trychtýřům, úzkým hrdlem k sobě obráceným. Spodní trychtýř přilehal k homoli, do svrchního sypalo se obylí, kteréž při otáčení tohoto kamene padalo do spodního otvoru, kdež bylo na mouku rozetřeno. Že byl svrchní kámen těžký přidělána k němu vůj, již v kruhu táhl zapřažený osel, jejž v našich dobách zastupuje nyní pára a voda. Mouka na těchto mlýnech vyráběná musela se ovšem sýtem zbaviti otrub.

Z chleba v peci nalezeného chová se několik bochánků v Pompejském museu, kteréž zachovaly úplně svou původní podobu, jež se poněkud líší od té nynějších bochníků tím, že Pompejské chleby jsou vysší a ozdobeny na povrchu vtlačenými prohlubinami na spůsob hvězdy. Ostatně nalezeno v pekárně také ještě nespracované těsto a pak hromada pšenice v zrnech. Chleby ty bezpochyby jsou již dosti pečeny; bylyť v peci 18 set let, a horká láva jim dlouho dávala notný přípal. Mimo to nalezeno bylo ještě ovoce: jablka či pomeranče a citrony, nějaký druh velkých švestek, hrozny vína a j. Všecky tyto jmenované věci jsou černy jako uhel avšak podobu svou ani v nejmenším nezměnily; hned na první pohled všecko poznáš. Což ale ještě větším podivem naplňuje, jsou kusy pláten či jiných látek ovšem také z uhelnatělých, ale předce dosti zachovalých, mimo to papírové rukopisy, množství stříbrných a zlatých šperků, domácího nářadí z terracotty (hlíněné) a skleněné, kola od vozů a množství jiných předmětů, jež se chovají dílem v museu Pompejském, dílem v Neapolském. V domě Salustově nalézá se krám, v němž se prodávalo víno a olej. Posud zachoval se zděný stůl mramorovou deskou pokrytý, v němž jest několik kulovatých otvorů, do nichž zasazeny jsou j velké hrnce na olej a nádoby na víno.

Mimo tyto navštívili jsme ještě i jiné domy Pompejské, některé velké dílny řemeslnické, veřejné jídelny, v nichž viděti lze posud ohniště a police na pánve, sedadla a stoly, v jednom menším domě do konce ještě se nalézá jedno staré skleněné okno!

Vyjděme nyní z města ven tak zvanou bránou Herkulánskou! Jde se poněkud s vrchu ulicí lávovými kameny dlážděnou, na jejímž konci u hradeb městských stojí vysoká brána, kteráž má široký hlavní průchod, jenž býval padací mříží zavírán, a dva úzké průchody po obou stranách pro lid pěší, kdežto střední byl určen pro povozy. U brány jest kamenná budka, v níž nalezena byla kostra strážníka, o němž všecky cestopisy tvrdí, že stál na stráži po 18 set let, aniž by byl kym býval vystřídán.

Před branou stojí rozsáhlá budova, v níž nalezeno bylo pět udušených těl, kuchyňské nádoby, studně s napájedlem pro koně, šperky a jiné věci, což svědčí, že to byla hospoda. Cizinci (bezpochyby podezřelí) nesměli bydleti v městě, nýbrž venku za branou v dotčeném hostinci, jakož se nikdy neotevřela brána pozdě večír ku městu přibylým, i ti, byť by byli domácí, museli pro tu noc hledati přístřeší v hospodě před branou.

Mimo to jest tu ještě jiná velká budova s trojím poschodím nad sebou, přistavena jako trojí terassa k mírnému návrší, a sluje „villa Diomedova.“ V podzemním sklepu posud dobře zachovalém nalezeno bylo 18 těl lidí, kteří při strašném výbuchu Vesůvu sem zalezli, kdež byly pískem a popelem zasypány. Domácí pán této villy nalezen byl u zahradních vrat, an v rukou držel klíče, a podle něho sloužící s míškem peněz a stříbrnými číšemi. Mezi těly v sklepě nalezenými shledaly se dvě ženské postavy, kteréž zachváceny byly smrtí v okamžiku, když se vzájemně něžným objímáním spolu loučily. Domnívají se mnozí, že to manželka Diomedova s mladistvou dcerou svojí. V kuchyni tohoto domu nalezena jiná kostra u prostřed rozházeného kuchyňského nářadí.

Objevené kostry lidských těl uloženy jsou v museu Pompejském, a na mnohých, z nich dobře ještě znáti jest tahy v obličeji. Ale jak to? Maso těl lávou zasypaných sice zpráchnivělo, za to však v jemném písku zůstala zcela zřetelně vytisknuta celá podoba a postava těla s kostrou. Do této formy vlila se tekutá sádra (Gyps), kteráž kostru oblila a celou podobu zasypaného těla utvořila. Zřetelně, pravím, znáti jest v tváři některých těchto těl smrtelný zápas, dobře viděti prsty a ruce křečovitě vztažené, ano i veškery údy těla jsou dobře k rozeznání. V sádrových těchto odlitkách viděti tu a tam na hlavě částky lebky, na těle pak i některé kosti. Na některých prsech nalézají se ještě zlaté prsteny s kameny. Mimo lidská těla nalezena byla i těla zvířat, kostry koňů, psů atd. To vše chová se v skleněných rakvích a skříněch v Pompejském museu.

Naproti ville Diomedově jest jeho rodinná hrobka, a mimo ni ještě množství jiných hrobek po obou stranách silnice daleko za město se táhnou. Stranou k silnici tvoří hrobky ty dosti velké výklenky v podobě polokruhu, v nichž vůkol zdi nalezají se kamenné lavice. Na tomto staropohanském hřbitově vznešenějších Pompejanů až posud jest též zachována jídelna, kdež odbývaly se při pohřbech obvyklé hostiny.

Prohlednuvše si ty nejznamenitější budovy Pompejské, zašli jsme se podívat též na práci dělníků, zaměstnaných vykopáváním nových ulic i domů města. Dělníci pracují velmi pomalu a opatrně pod přísnou dohlídkou znalců starožitností, kteří každou hrstku země dají důkladně prohlednouti, zdali by v ní něco památného nebylo k nalezení.

Velmi rád bych byl odkoupil nějakou menší starožitnou památku z Pompeji, avšak dozorci nechtěli o tom ani slyšet, jakkoliv se třásli na podávané jim peníze. Panuje v tom ohledu nesmírná přísnost, tak že náš průvodčí nechtěl a skutečně nepřijal ani nejmenšího zpropitného, připustiv toliko, bych mu v blízkém hotelu zaplatil dvě láhve vína, kteréž si chtěl později tajně vypíti.

Dříve nežli jsme se na dobro rozloučili s nešťastným městem tím, ještě jednou jsme si vylezli na vyvýšené místo, odkud bylo lze celé Pompeji přehlednouti. Smutný to zajisté pohled! Místo nádherných chrámů a paláců jen zříceniny, a v ulicích jindy tak lidnatých nyní mimo některého zvědavého cizince ani živé duše. —

Stejnou dobou jako Pompeji bylo zasypáno ještě jiné město položené na úpatí Vesůvu, totiž:

Z města tohoto není posud mnoho vykopáno, poněvadž leží příliš hluboko v zemi (asi 40—90 stop nížeji nežli nedaleké Portici), a láva je tuto tak tvrdá, že místem musí se lámati jako skála. Ostatně není v Herkulanum mnoho zajímavého viděti.

Vrátivše se z Pompeji nalezli jsme před hotelem tři osedlané malé koníky „korsikány„ a vůdce, jejž jsme si již dříve najali k výletu na Vesův, smluvivše se s ním o mzdu, kteráž obnášela i s propůjčením koňů 20 franků (8 zl. r. č.). Nakoupiv v hostinci k obědu nějakou potravu, kterouž jsem předal vůdci k opatrováni, s tlukoucím srdcem přiblížil jsem se k svému vraníku. Jak ale teď na koně? Můj domácí pán mi dal při odchodu z domova tu otcovskou radu, bych na koně nelezl jinak nežli — po žebříku, kde tu ale jaký nalezti? — Společník můj brzy se dostal na koně, mně musel ale vůdce být nápomocen. Konečně jsem se usadil do sedla, nohy do třemenů, do rukou uzdu, a nyní jako tři králové nastoupili jsme cestu na

Byla to komická jízda ! Můj společník jezdíval před tím na koni málo kdy, a já jel tuto v celém mém životě poprvé. Při každém kroku koně ztrácel jsem rovnováhu, kloniv se brzy v pravo brzy zase v levo. Já řku k příteli, kterýž jel přede mnou: „Všimněte se, budou-li se nám kolem jdoucí smáti, tož musíme dělat na koni podivné figury!“ Zatím se ale nikdo nesmál, z čehož jsme soudili, že jsme bud dobrými jezdci, a nebo že ještě horší nás tudy jezdívají. Však se mělo naše jízdecké umění brzy osvědčiti. Octnuvše se nad jakousi dosti hlubokou roklí, náhle jsme se, špatně řídíce koně, dohromady srazili, koně se vzepnuli a málo scházelo, že bychom se byli i s vraníky pěkně poroučeli do rokle! Když pomocí vůdcovou všecko nebezpečí minulo, zpíval jsem za přítelem poklusávaje: „Jede mladík na svém koni — jede na Vesův! Vranný koník vesel skáče, ale jezdec na něm pláče atd.„

Nezpíval jsem ale dlouho. Dorazili jsme do jakési malé vesnice, kdež z celé vsi sběhlo se hejno kluků a děvčat od nejmenších až do hezkých výrostků, žebroníce o nějaký dar. Přítel můj nemohl dát ničeho, že jsem měl všecky drobné peníze u sebe, a já bych byl rád něco těm dotěrům dal, ale nemohl jsem sáhnouti do kapsy, boje se pustit uzdu — a tak měla ta žebravá drobotina odejít s prázdnou. Tak lehce se ona ale odbýt nedala. Celé to hejno spustilo pekelný rámus, jeden přes druhého dorážel na nás, plaše nám rukama a křikem koně, jiní házeli i kamením, až se nám koně splašili a tryskem uháněli po dlážděné silnici. To byla „equitace!“ Udržel jsem se jakž tak na koni když šel krokem, což ale teď v takovém divém útěku? I pustil jsem uzdu, chytiv se sedla s tím pevným předsevzetím, že nepoletím s koně sám, že musí sebou i sedlo. Na společníka, kterýž se poněkud opozdil, volal jsem toliko, je-li ještě na koni anebo již kdesi v prachu se válí, neboť ohlednouti se zpět po něm nemohl jsem, bych nedostal nějakou nedobrou posici, a tím sám s koně se neporoučel.

Zatím přítel jako druhý hrdina drže se hřívy a objímaje vraníka, brzy zdráv a celý mne dohonil, načež jsme si vzájemně se srdečným smíchem své jízdecké zkušenosti vypravovali, k čemuž se náš vůdce potutelně usmíval. Po této dvojí zkoušce z jízdy, kterouž s tak stkvělým výsledkem jsme si odbyli, počínali jsme si na koních poněkud srdnatěji, a bez velkých obtíží jsme se dostali až bezprostředně k samému úpatí Vesůvu, kdež se rozkládají utěšené vinice. Je to podivín ten Vesův! Na temeni taková zhouba a na úpatí jeho tak znamenitá úroda. Však se majitelově vinic těch, na dobré víno tak bohatých, nesmí kojiti příliš růžovými nadějemi; napadneť z nenadání zhoubci otřásti svými vnitřnostmi, a obyvatelstvo měst i vesnic na 3 až 4 hodiny ve vůkolí Vesůvu prchá pryč, zanechávajíc vinice i obydlí kazisvětu k volnému užívání, kterýž ohnivou lávou vše sžírá a popelem zasypává.

Když jsme jeli vinicemi, viděli jsme v nich množství dělníků podobných úplně cikánům, kteří pilně ořezávali bujné ratolesti révy, jiné pak k stromům a tyčím přivazovali. Věru nebylo by radno jednotlivci pustit se mezi ten lid, jehož celé vzezření neprozrazuje nic dobrého.

Čím dále k temeni vrchu, tím příkřejší stává se cesta, a nastává smutná poušť, kdež není viděti ni jedinkého kvítka, ni jedinkého keře aniž jaké trávy. Všude vůkol na kolik hodin cesty není ničehož, než velký černý písek a škváry různé velikosti, jakož i ty proudy nyní ztvrdlé lávy, kteráž pří výbuchu sopky jako voda teče od temena vrchu dolů k nížinám. Jen volným krokem vystupují koně, z hluboka si oddychujíce, neboť se do sypkého písku propadávají až po kolena.

Půl třetí hodiny jeli jsme z Pompeji až k samé homoli Vesůvu, kterýž se pak náhle pne do výše, že nemožno jest dále jeti koňmo. Tu přiskočili k nám 4 černí chlapi, praví to lamželezové,„ ozbrojení silnými holemi, nabízejíce se nám, že nás vytáhnou až k samému jícnu sopky. Sestoupili jsme s koní, kteréž průvodčí náš uvázal ke kusům lávy, a pak jsme usedli za hromadu kamení, abychom se za větrem jídlem a přineseným vínem posilnili. Nastalo dlouhé vyjednávání o cenu za vytažení k jícnu. Ti chlapi žádali za každého z nás 5 franků, spokojili se však 5 franky za oba, když jsem na oko se stavěl, že nemíníme výše lezti. Po skrovném obědě jsme nastoupili další cestu pěšky.

Jen asi hodinu jsme šli v oklikách vzhůru, ale ujištuji, že jsem jakživ tolik na cestě nezkusil. Za obě ruce držel jsem se roubíku, jenž byl upevněn na provaze, a jejž táhl jeden z oněch chlapů, druhý pak mne tlačil od zadu. Šlo to vzhůru jako na střechu, při čemž jsme propadali až nad kolena do vřelého písku, kterýž se mi nasypal do bot a pálil mne a tlačil, že jsem cítil ukrutnou bolesť v nohou. Písek jest tuto tak horký, že nelze jej vydržeti na ruce. Při tom se sype z jícnu stále šedý popel, ovšem jen po skrovnu, a místem vyšlehují z malých otvorů bílé páry, jež silně čpí sirou, tak že se člověku dech tají. Mimo to i vzduch jest velmi horký, jen chvílemi poskytuje chladný větřík nějakého občerstvení.

Snadno si čtenář představí všecky obtíže na cestě této, aniž se kdo diviti bude, že každých 5 kroků jsem se zastavil, abych si odpočinul. Můj přítel poněkud otužilejší byl se svým dvounohým koněm daleko přede mnou, čehož jsem mu v skutku záviděl. Mého průvodčí mrzelo již ty mé ustavičné zástavky, a proto mne stále pobádal svým: „Avanti signore, avanti — ku předu pane, ku předu!“ Já se vymlouval ustavičně tím, že se chci pobaviti rozkošnou vyhlídkou na vůkolní krajinu, načež průvodčí mnoho nedal, nýbrž stále si hnal své „avanti.“ Potrestám tě necitelný chlape, pomyslel jsem si, a nepomáhal jsem si více v chůzi ničím, jen jsem nohy překládal, nechávaje vléci celou tíži těla svým průvodčím v předu i v zadu. Chlapi z hluboka oddýchali a poněkud v rychlém kroku ulevili. Že jim při tom z úst nějaké „maiedetto„ vyskočilo, snadno se dá domysliti. Ale co si měli počít? Chtěli-li vůbec dostati plat, museli dle uzavřené smlouvy nás až k jícnu vytáhnouti. Konečně celí uříceni až do modra a uprášeni dorazili jsme k strašnému otvoru sopky.

Hrůzný jest pohled na jícen (krater) Vesůvu, pravý to pekla komín, jak jej prostý lid nazývá. Z veliké a hluboké kotliny, kteráž má v průměru asi půl hodiny cesty, vystupuje ustavičně dnem i nocí, již po mnoha set let hustý, bělavý kouř, jenž se pak nad otvorem vznáší, v podobě bílého mraku, a vůkol všecken vzduch naplňuje silným zápachem sírným. K tomu vychází z jícnu i náramné vedro tak, že horký vzduch ustavičně se pohybuje a kmitá tak, jakž to za parných dnů letních i u nás velmi často můžeme pozorovati. První pohled na tento otvor sopky zbudil ve mně více pocit strachu nežli podivení, a zdálo se mi, jakobych se byl octl na spáleništi velkého jakéhosi města právě v tu chvíli, když plameny sice byly již uhašeny, ale posud dým a páry vodní v silných kotoučích vystupují vzhůru. Abychom hlouběji do jícnu mohli nahlednouti, museli jsme se poněkud déle zdržeti u propasti, až silný vítr, jenž v té výši panuje, opřel se do hustého dýmu a jej v jinou stranu odehnal.

Tu jsme pozorovali, že jícen není propast srázná (kolmá); nýbrž na spůsob trychtýře jen poznenáhla se snižuje až k díře, jíž však pro hustý kouř není možno hlouběji pozorovati. Ohně jsme neviděli žádného; vypadá však skalnatá a kamenitá kotlina jícnu jako železo silně do běla rozpálené, čím výše ale na horu k pokraji, na němž jsme stáli, tím žlutavější bylo kamení, což pochází odtud, že se na něm sráží a usazuje síra z vystupujícího kouře či vlastně páry. Ostatně připomínám, že kotlina právě popsaná jest velmi nepravidelna, někde sráznější, jinde méně, na některém místě jsou silné kusy lávy jako skály, jinde jen drobnější kamení. Také otvor sopky není vždy na témž místě; skoro při každém silnějším výbuchu utvoří se jícen na jiném místě, ano i když jest Vesův pokojný, vyskytují se na temeni jeho tu i tam malé propadliny, tak že bez vůdce bylo by velmi nebezpečno k jícnu se přibližovati.

Někteří zvědaví přírodozpytci, zvláště Angličané, sestupují prý i hlouběji do kotliny hlavního jícnu, a to zejmena na některém méně srázném místě; avšak jest to i při největší opatrnosti předce ukrutná odvážlivost. Předně jest každým krokem nebezpečenství zpropadnouti se, a za druhé jest se co báti zadušení vedrem a kouřem čpavým, kterýž nedovolí nikomu zvláště při protivném větru dlouho se zdržeti na blízku jícnu.

Můj průvodčí, chtěje se mi pomstíti za to, že mne musel tak namáhavě vléci na horu, chopil mne pevně za ruku a v tom dusném kouři vodil mne po samém pokraji kotliny, nic nedbaje na můj strach a silný kašel. Aby mne ještě více polekal, obkročil nohama pokraj kotliny, jednou rukou mne drže druhou pak, shýbnuv se, lámal mi kusy lávy z jícnu pro památku. Nemoha se mu z ruky vymknouti, dával jsem jen pozor, kdy se skutálí i se mnou do bezedné propasti v ohnivé moře. —

Také nás upozornili průvodčí naši na ustavičné temné dunění, kteréž jest slyšeti z vnitřku sopky, zejmena pustí-li se větší kámen do propasti. A co asi vlastně jest příčinou vnitřního tohoto dunění, odkud oheň a kouř toho vrchu? – tak se bezpochyby některý z čtenářů, v přírodních vědách méně zběhlý, tuto chce tázati. Odpověď jistou posud nikdo nebyl s to podati; jsou však o tomto předmětu domněnky, jež mají do sebe velmi mnoho pravděpodobnosti. Všeobecně má se za to, že u vnitř naší zeměkoule právě v centrum (v jádru), a nebo lépe snad jen v některých jiných místech mimo centrum nalezá se silný oheň, jenž dílem tráví dílem rozpouští nejrůznější kameny, kovy atd. U vnitř země proudí ale také voda, asi tak jako krev v těle. Buď jsou to větší prameny (potůčky), studánky snad i ještě větší nádržky vody. Přijde-li tato podzemní voda jen na blízko podzemního toho ohně, ohřeje se, a vyráží pak kdesi na povrchu země co horký pramen (k. p. Karlovy Vary). Dostane-li se však tato až do samého ohně podzemního, promění se v páru, a ta svojí ohromnou silou tlačí se ven k povrchu země, berouc s sebou i vypálené škváry i rozpuštěné kamení ohnivé a jiné, a vysoko vše metá do povětří. My tomu říkáme výbuch sopky. Takovýchto oheň metajících jest mimo Vesův ještě několik na povrchu země, nevyhazují však stejnou lávu. Hlavní příměšky lávy Vesůvu jsou: síra, Leuzit a Augit. Ostatně se nemohu tuto pustiti do dálšího vědeckého rozebírání sopečných výjevů v přírodě. Nejprudší výbuch Vesůvu byl roku 79. po K., kdy zachvácena byla zhoubnou lávou města Pompeji, Herkulánum a Stabiae, a pak roku 1680. Od této doby vyhazoval Vesův ovšem mírněji, za to ale velmi často, takže jeden výbuch po druhém následoval nejdéle po 10 letech. Poslední výbuch dosti prudký byl roku 1872.

Aby se obyvatelé měst na úpatí Vesůvu ještě v čas před nebezpečím uchrániti mohli, jest zařízeno pod jícnem sopky „observatorium“, kde professor Palmieri pozoruje veškerá znamení, jimiž Vesův svůj výbuch vždy napřed ohlašuje. Každý výbuch předchází pravidelně velké dunění ve vrchu, podobné silnému hromu, pak úkazy na nástrojích magnetických a elektrických, kteréž jsou umístěny v observatoriu, z něhož se pak obyvatelstvu dává návěští o blízkém nebezpečí. —

S výše Vesůvu, která obnáší asi 3.600 stop nad hladinou mořskou, také rozkošný skýtá se pohledna vůkolní krajiny, jemuž podobný asi člověk v celém životě málo kde najde. Tu v celé kráse své rozprostírá se mořský záliv se sličnou Neapolí, z šírého moře vyčnívají ostrovy a na nich krásná města, a pod tou pustinou na úpatí vrchu všude, kam oko dohledne, Bohem požehnaná země s četnými městy a pěknými letohrady! —

Dosti dlouho pobyvše na temenu vrchu a nabaživše se rozkošné vyhlídky a ještě více čpavého kouře, spustili jsme se rovným směrem po homoli Vesůvu k našim koňům. Byl to nějaký útěk! Můj přítel se spustil sám dolů bez holi, a málem by se byl notně vyválel v písku a popeli. Hlava a hořejší část těla šla mocně v před, nohy pak hluboko uvízaly do lávy. Já pak veden jsa za ruka svým průvodčím, jenž mocně opíral se o svou hůl, za malou půl hodiny dorazil jsem za přítelem k našemu táboru. Zatím přibyl také na Vesův jakýsi cizinec, kteréhož naši čtyři průvodčí nesli na nosítkách k jícnu. Takové vystupování na vrch jest ovšem velmi pohodlné ale přitom notně drahé; platí se za osobu 30 franků (našich 12 zl.) Pomyslevši, že „kdo peníze má, rád si na pána hrá“, přál jsem pánovi tomu jeho pohodlí. Ostatně budou snad moci později navštěvovatelé Vesůvu ještě pohodlněji dostati se k jícnu, anať se prý nalezla společnost, kteráž má v úmyslu na Vesův a přes jícen postaviti železnou dráhu. Jest však velká otázka, zdali se plán tem dá provesti, a pakli ano, tož dráha ta smělá nemůže mí ti dlouhého trvání; při nejblizším, poněkud jen silnějším výbuchu nutně vše musí vzíti za své.

Při návratu našem s Vesůvu dali jsme se poněkuď jiným směrem, než jsme jeli nahoru, an jsme nemínili více vrátiti se zpět do Pompeji. Jízda na koni při sestupování s výše byla mnohem obtížnější nežli při vystupování; pro příkrost stráně, po níž jsme jeli, museli jsme stále jen v třemenech státi, abychom nepřepadli koni přes hlavu. Můj kůň měl neobyčejné nápady. Za žádnou cenu nechtěl jíti napřed, nýbrž vždy za koněm vůdce našeho, a také s největší bedlivostí vyhledávali šlepěje svého předchůdce, do nichž vždy vstoupil. Chtěl li jsem jej proutkem k rychlejší chůzi pohnati, nevrle se vždy po mně ohledl a zadníma nohama poskočil, hroze mi, nenechám-li jej jíti dle libosti, že mne se sebe shodí. Řídil-li jsem jej poněkud nemotorně — což při mých malých vědomostech jezdeckých se často stalo – tož se na mne zase tak nevrle ohledl, jako by mi byl chtěl říci: nech mne, známť lépe než ty cestu, kterou jsem již ve svém živobytí vícekráte přešel.

Na úpatí Vesůvu zastavili jsme se v chatrné jakési hospůdce, abychom něčeho pojedli. Dali nám trpký jakýsi sýr (snad koňský ?), chleba a víno na Vesůvu pěstované, jež jest světoznámé pod jmenem „lacrimae Christi — slzy Kristovy.“ Vín to nestálo za mnoho, bylo barvy tmavožluté a neobyčejně sladké, asi takové jako nám známý „samotok — Ausbruch,„ Rozumí se, že to bylo nepravé „lacrimae Christi, ježto réva výtečného toho vína až na malé pozůstatky výbuchy Vesůvu byla na dobro zničena, a tudíž nyní jen pramálo týž druh vína se vyrábí.

Asi k páté hodině odpoledne dojeli jsme do města „Torre Annunziata“, kdež jsme očekávati chtěli vlak, jímž bychom mohli se vrátiti zpět do Neapole. Přes celé město jako tři králové statečně jsme jeli za sebou na svých konicích, pří čemž jsem měl ustavičný strach, abych v lidnatých ulicích na někoho nevjel a množství povozů v čas se vyhnul.

Sestoupivše u nádraží s koní, tak jsme se třásli, že jsme sotva byli s to několik kroků udělati. A také nebylo ani divu ! Více než 5 hodin po prvé jeti na koni a po takové cestě mimo ostatní namáhavou chůzi — byli jsme v skutku celí jako polámaní. A oděv náš ten teprve vypadal! Mému společníku visely v pravém slova smyslu hadry s bot, a ty moje byly tak odřený ostrou lávou, že nebylo na nich ani znáti, že by kdy byly černidlem mazány. Ochotný cídič bot chybu tuto poněkud napravil, abychom se ctí mohli opět mezi lidi, avšak obuv byla nadobro zkažena. Pozdě večír vrátili jsme zpět z našeho výletu do Neapole.

Mimo Pompeji a Vesův navštěvují touristé ještě jiná památná místa v okolí Neapole, z nichž však jen některá tuto uvedu. Posilip, návrší to se starodávným tunelem, jejž prý dal prokopati již císař Augustus. Hrob znamenitého básníka Virgila a jeskyně pověstné sibylly Cumanské. Takzvaná „psí jeskyně (Hundsgrotte)„, tak pojmenovaná proto, že pes, vejde-li do ní, ihned se zadusí, kdežto člověku nijakž nehrozí nebezpečí. Příčina toho úkazu jest, že asi na stopu od země nachází se vrstva kyseliny uhličité (plyn), kteráž u země zabraňuje volné dýchání, ve výši pak jest vzduch čistý. Návrší Camaldoli s klášterem poskytuje nejkrásnější pohled na Neapol a vůkolí. Mimo to konají se ještě výlety na blízké ostrovy a jinam.

Návštěvou Pompejí a výletem na Vesův octli jsme se zároveň u posledního cíle naší cesty, a odtud zpět vraceli jsme se k své milé vlasti. Za krásného večera, při magickém osvětlení sličné Neapole, nad níž mile vznášel se měsíc v úplňku jako jasná koule, svobodně plovoucí vesmírem a jako v zrcadle shlížející se v hladině mořského zálivu, rozloučili jsme se s krajinou Neapolskou, tímto rájem jižní Itálie, a večerním vlakem vrátili jsme se zpět do Říma, kamž jsme dne 21. dubna ráno o sedmé hodině dorazili. Měli jsme v úmyslu ihned opustiti „věčné město“, ale dozvěděvše se, že téhož dne koná se v Římě slavnost jeho založení, změnili jsme plán svůj, a odjezd z Říma odložili jsme až na druhý den. Prázdný ten den přišel nám právě vhod, chtěliť jsme psáti listy domů a poněkud si též odpočinouti.

Slavnost založení Říma odbývala se teprve večír osvětlením zbytků a zřícenin starého Říma. Okolo osmé hodiny večír hrnuly se davy lidstva ze všech stran přes Kapitol podle „Forum Romanum,„ po „Via sacra“ ku Kolosseu, v němž slavnost měla započíti. Vnitřek ohromného tohoto divadla byl celý lidem všech tříd takřka přeplněn, že místem až tlačenice nastala. Přišli jsme s přítelem do Kolossea trochu brzy, proto jsme hezkou dobu museli tuto čekati, což nám však nebylo nijakž protivno, ani jsme se nacházeli na půdě krví tolika tisíců křesťanských mučedníků skropené. Mimo to poskytují ty ohromné zříceniny v skutku imposantní pohled u večír při světle měsíce.

K deváté hodině přibyla do divadla hudba, načež vypuštěno do výše několik rachetlí, kteréž rozplasknuvše v povětří rozdělily se v tisíceré jasné hvězdy. Hvězdy zanikly, ale náhle jako mžiknutím rozlila se rudá zář po celém vnitřku Kolossea, od země až k vrchu vše bylo osvětleno červeným bengalským ohněm. Když jsme se z prvního tohoto překvapení poněkud zpamatovali, nastalo druhé mnohem větší, neboť celé Kolosseum bylo na novo osvětleno, ale různým světlem. Jedna řada sedadel byla barvy rudé, druhá světlozelené a opět rudé atd., což vypadalo jako nějaká velejasná duha. Po osvětlení vnitřku následovalo osvětlení zevnějšku zřícenin Kolossea, jakož i nedalekého vítězného oblouku Konstantinova a před ním stojících zbytků fontány zvané „meta sudans.„

Lid vyhrnul se z divadla a v ohromné tlačenici ubíral se zpět ke Kapitolu. Na „Via sacra“ osvětleny různobarevným světlem zříceniny basiliky Konstantinovy v pravo, v levo pak celý pahorek Palatin a uprostřed obou vítězný oblouk Titův, jenž se vypíná právě nad starožitnou „Via sacra — svatou cestou„. Nejkrásnější pohled ale poskytovaly četné ty zříceniny na „Forum Romanum“. Po celém tom velikém, prohlubeném náměstí jako základní barvu tvořilo světlo červené, každý ale sloup, každá zřícenina poněkud jen památnější označena byla světlem buď zeleným nebo modravým, žlutým atd. Nad rozkošným tímto obrazem ve výši nad věží paláce Kapitolínského jasně jako zář měsíce svítila veliká hvězda, jakož i okna paláce celého naplněna byla menšími světly. Něco podobného jsem ve svém životě ještě nikdy neviděl, proto byl pohled na osvětlená tato velepamátná místa pro mne jakož i všecky cizince uchvacující. Zpět do města vraceli jsme se po náměstí Kapitolínském, kteréž i s vůkolními paláci bylo rovněž osvětleno. Na schodech Kapitolia prodávaly se brožůrky, jejichž obsah tvořily některé výňatky z dějin Říma a provolání k národu italskému. Navrátivše se do našeho obydlí v hospici „dell' Anima„ děkovali jsme šťastné náhodě, že jsme tak krásné slavnosti mohli se súčastniti.

Poslední noc trávili jsme v pokojném spánku uvnitř bran Říma_r toho města po tolik věků v celém světě tak proslulého, až nás paprsky slunce do pokoje vnikající k rozloučení se s milým Římem pobádaly. Naposledy jsem četl mši sv. v kostele hospice, načež se nasnídavše odjeli jsme na nádraží. Pořáde, i když již vlak unášel nás na sever k našemu domovu, ohlíželi jsme se zpět na mohutné kopule překrásných chrámův Římských, kteréž dlouho ještě viděti lze v dálí, až konečně na dobro z očí nám zmizely — snad na vždy! Dali jsme Římu poslední své „s Bohem !“ —

Odjezd náš byl jiným směrem, nežli byl příchod. Nové a krásné krajiny otvíraly se před námi, škoda jen, že nebylo lze dlouho v nich pobýti. V poledne jsme dorazili do Terni, kdež jsme přerušili dálší svou jízdu. Jmenované město není příliš úhledné aniž také velké, čítáť toliko na 15.000 obyvatelů; jest ale památno pro krásný vodopád, kterýž se tuto na blízku nalézá! Majíce něco potravy s sebou; jeli jsme hned přímo z nádraží k vodopádu, aniž bychom byli dříve obědvali. Že jsme museli jeti městem, tož z hotelů vybíhali k našemu kočímu hostinští, přemlouvajíce jej, by nás do jejich restaurací zavezl, ne-li hned tož alespoň po návratu našem od vodopádu. Že by hostinští tuto malou službičku nebyli od vozky darmo žádali, rozumí se samou s sebou, jen že by to byli napřed na nás vydřeli, jakž to v podobných případech v Italii výborně umějí.

Znamenitý vodopád jest asi 1 1/2 hodiny cesty od města vzdálen, a jede se k němu stále po široké a pěkné ale velmi příkré silnici. Jakkoliv jest jízda zdlouhavá, nenudí ani v nejmenším, anať se tuto skýtá přeutěšená vyhlídka. V pravo strmí vysoké a stromy porostlé stráně, v levo pak hluboko pod silnicí v rozkošném údolí plouží se jako stříbrný had řeka „Nera“, na jejímž břehu na mírném návrší malebně rozkládá se úhledná vesnice „Papigňano„, jakož i rozkošná „villa Graziani“ s pěknou zahradou. Již z daleka ozývá se hukot kdesi na vrchu stromy porostlém, znamení to, že jsme vodopádu již na blízko. Než jsme se nadáli, obklopil nás houf žebráků, nutná to stafage všech italských znamenitostí, a zároveň s průvodčím, kterýž za námi pěšky přiběhl až z Terni a na cestě nás předhonil, nás vedli do jakési zahrady, odkud lze výborně celý vodopád přehlednouti. Jeden houf žebráků jsem odbyl almužnou, a houf jiných v zahradě nás na novo přepadl. Rozhodně jsem je odbyl a nevrle, načež jeden z nich ostře si na mne vyjel: „Noi siamo possessori — my jsme majitelové vodopádu„, k čemuž jsem se s chutí musel zasmáti, podotknuv jen, aby se mírnil, sice že dostane otrhaný pan majitel nebernou minci.

Vodopád tvoří řeka „Velino,“ kteráž řítíc se s ohromného vrchu, dole v údolí spojuje se s řekou „Nerou.„ Voda dopadá nejprve s výše 46 stop na výběžek skalní jako na nějaký schod, kdež rozpěněná ihned řítí se podruhé s výše 571 stop na druhý skalní schod a pak hned po třetí s výše 235 stop. Při tomto třetím pádu roztřišťuje se voda v drobnouký dešť a dopadá v propasť v podobě bílé mlhy, v níž odrážejí se sluneční paprsky, tvoříce překrásnou duhu.

Každý pád vody zvlášť jakož i všecky najednou lze velmi dobře z blízka pozorovati, jen že by potřebí bylo při tom děštníku, anať roztříštěná voda metána bývá větrem na břeh v spůsobě hustého deště. Vodopád celý lemují bujné stromoví a pestré jižní květiny, jakož i nejrozmanitější tvary skal krápníkových (Tuff), což s duhovými barvami vody dodává celku velmi imposantního pohledu, tak že vodopád tento náleží k nejkrásnějším na světě.

Zpět vrátili jsme se pěšky údolím skrze stinné háje stromů oranžových, pinií, dubů, terebintů a j. až do malebné vísky Papigňano, kdež nás již drožka naše očekávala, jež nás brzy odvezla do Terni. V městě samém není vyjma několik zbytků a zřícenin starožitných budov nic zvláštního k podívání. Navštívili jsme některé kostely a přešedše několikráte město kříž na kříž, vyšli jsme si ven za město, nechtíce býti stále předmětem pozorování zevlujících maloměšťáků. Blížící se bouřka přinutila nás za nedlouho k návratu do hostince, kdež jsme se náhodou sešli s jistým professorem z Moskvy (z Ruska), kterýž se svou sleč. dcerou cestoval po Švýcarsku a Itálii. Prohlásili jsme se mu co Čechové, z čehož on byl nadmíru potěšen, a začal hned na nás mluviti rusky. Nerozuměli jsme mu skoro ani slova, načež jsme vedli další rozmluvu dílem v italštině, dílem v němčině. Zmínili jsme se mu v rozmluvě mimo jiné i o malé vzájemnosti, jakáž posud panuje mezi Ruskem a ostatními bratřími slovanskými, načež nám dal p. professor za odpověď, že má dosud Rusko samo s sebou co dělat. Že jsme teprve v noci měli odejet z Terni, tož jsme se mile bavili celý večír až do odchodu vlaku. Škoda, že jsem si zapoměl poznamenati jmeno téhož pána, vím jen toliko, že jest či byl tehdáž professorem litteratury na universitě Moskevské.

Po půl noci jsme přijeli do Foligno, odkudž jsme zabočili k východu, chtíce se podívati též na přístavné město Ankonu, kteráž leží na břehu Jaderského moře. Ankona není na dráze, pro kterouž měly naše biglietty platnost, museli jsme si tudíž cestu tam i zpět zvláště platiti.

K ránu jsme dorazili k Ankoně, kteráž z daleka skýtá malebný pohled. Město rozkládá se amphitheatrálně po vysokém vrchu, kterýž ze tří stran obklíčen jest mořem, a čítá něco přes 30 tisíc obyvatelů. Záliv moře na tomto místě upravil již Římský císař Trajan ve velký přístav, v němž se nalezá množství lodí, kteréž udržují obchodní spojení měst, položených na pobřeží Jaderského moře. Obchod a průmysl zde výborně se musí dařiti, svědčíť o tom celý zevnějšek města. Co mne tuto jakož i ve všech větších městech italských velmi se protivilo, bylo to věčné poptávání se u bran městských po potravinách. Výběrčí daně z potravin zastavují u brány každý povoz, každou drožku, ba i pěšího bedlivě prohlížejí, nenese-li s sebou nějakou potravu do města. Při větším návalu povozů není pak mnohdy ani možná z místa se dostati.

Jen na krátko mínili jsme se zdržeti v Ankoně, proto jsme se dali vezti drožkou jen do nejhlavnějších chrámů a po nejživějších ulicích. Nejpěknější polohu má kathedrální chrám sv. Cyriaka, jehož ostatky odpočívají v podzemní chrámové konfesi, ozdobené různobarevným mramorem. Chrám stojí na temeně vrchu, odkud okouzlující jest pohled na daleké moře. Na témž vrchu z druhé strany města nalézá se citadella (pevnost), kteráž vysoko nad městem strmíc, zvýšuje jeho krásu. O půl deváté hodině ráno jsme opustili Ankonu, a jeli jsme do blízkého poutního místa „Loretto“, kamž jsme po půlhodinné jízdě přibyli.

jest nevelké město a rozkládá se na značném návrší jako jiná četná města střední a jižní Itálie. Obyvatelstvo mužské ze stavu prostého má zvláštní kroj, jakýž jsme jinde nepozorovali, nosí totiž místo kabátu jakýsi lněný bílý šat, úplně podobný dlouhé košili, a tak oblečeni jsou netoliko dospěli ale i malí chlapci. Žebráků a skutečných či líčených mrzáků jest zde velká síla, kteří nestydaté doráží svým žebroněním na cizince. Byt jsme si tuto najali v soukromém domě, kterýž však byl mnohem dražší nežli jinde v hostinci, a potom ještě postrádal té nejnutnější v každém domě místnosti — z—, jenž se nalézal v pokoji samém. Až příliš velké pohodlí, jakéž netoliko v našem bytu výhradně, ale i v jiných privátních domech bezpochyby jest v obyčeji! Vůbec se může tvrditi, že v esthetickém ohledu jsou Vlachové daleko za námi. Mnoho vypravují staří vojáci naši o sedlských obydlích Vlachů, kteří zůstávají se svým dobytkem netoliko pod jednou střechou ale i v jedné síni. O málo lépe to vypadá v prostších hostincích a jejich jídelnách, tak že zajde mnohdy člověku chuť k jídlu, rozhledne-li se vůkol sebe. I hostince první třídy nejsou tak upraveny jako v našich krajinách; trochu té špíny musí býti všude, jen že ona snad tak patrně nepadá do očí v tom jasném slunku jižních krajin, jako bychom se jí u nás povšimnuli.

Hlavní význam má Loretto co velmi oblíbené místo poutnické, jež navštěvují stále poutníci z blízka i z daleka. Legenda vypravuje, že domek P. Marie, v němž ona bydlela v Nazaretě, přenešen byl anděly z původního místa svého nejprve do Dalmacie, pak do vavřínového háje (laurea, odtud lauretanský čili lorettanský) u Recanati v Itálii a pak konečně na místo, kde posud stojí. Přenešení to stalo se, by vtělením Kristovým památné obydlí před bořivými Saraceny zachráněno bylo. Jak dalece kdo legendě této víry chce přiložiti, jest lhostejno, anoť podání to není žádným dogmatem (článkem víry); podotýkám toliko, že kámen z něhož lorettanský domek jest vystaven, nenalézá prý se v celé Itálii, ovšem ale v hojnosti v Nazaretě, kdež se z něho obydlí staví, jak tvrdí cestovatelé po Palestině.

Naše první cesta byla do svatyně lorettanské, domku P. Marie, jenž nalézá se uprostřed velkého chrámu pod vysokou kopulí, Velmi prostý jest domek ten, uvnitř beze vší omítky a celý začazený od světel, kteréž stále hoří v drahocených lampách, jež visí od stropu dolů. Za to skvostný jest oltář, na němž stojí soška Bohorodičky, z dřeva olivového zhotovená, kteráž tuším pochází asi ze 6. století po Kr. Za oltářem ukazuje se malý výklenek ve zdi, jež měl býti ohništěm či kuchyňkou domku toho, a pak malá miska z „terra cotty„ (pálené hlíny), z níž Kristus co pachole prý jídával.

Rád bych byl pro památku na tomto místě četl mši sv., avšak neměl jsem s sebou patřičnou listinu, jíž jsem se měl napřed vykázati, nechal jsem ji s ostatními věcmi ve svém vaku na nádraží ve Foligno. Každý kněz, jenž kdekoliv v Itálii chce celebrovati, musí napřed vykázati se u kněze v zakristii, jenž zastává službu kostelníka, listinou od svého biskupa, že totiž není suspendován (sesazen z kněžství), a nebo jinými církevními tresty (censurou) stížen; bez této listiny, již Italové jmenují obyčejně „čelebret“, nepustí žádného cizého kněze k oltáři. Na štěstí jsem se dozvěděl o jednom tamnějším řeholníku, kterýž pochází z Čech (od Litoměřic) a na toho jsem se obrátil, by mi u vyplnění mého přání byl nápomocen. Ale i ten nebyl hned ochotným, až se delší rozmluvou, v níž chytře nastrojil mi některé otázky z oboru theologie, přesvědčil, že patřím k jeho pořádku. Potom teprvé mohl jsem jíti k oltáři. Že takové opatrnosti užívají v Itálii, není se čemu diviti, vždyť tam zavítá každoročně ohromné množství lidí všeho druhu a charakteru.

P. Bonaventura, tak se řeholník zmíněný jmenoval, laskavě vysvětlil nám všecky znamenitosti chrámové, zavedl nás též do jakési kaple, v níž u-schován jest chrámový poklad, množství totiž kostelního nářadí, jež má cenu několika tisíců tolarů, uvedl nás do jedné klášterní síně, kde nalezá se množství porculánových nádob pro lékárnu, jež vlastnoručně maloval znamenitý „Raffael“, kterýž živými barvami a uměleckou dovedností svou vyvedl na nich překrásné obrázky z biblických dějin a pohanské mythologie. Z kláštera jest rozkošná vyhlídka na vůkolní krajinu až k moři, zejmena odtud lze přehlednouti celé bojiště u „Castell Fidardo“. Vypravoval nám P. Bonaventura, že řeholníci celý průběh bitvy na zmíněném bojišti z oken svých cell mohli pozorovati, že dobře bylo viděti, kterak jednotlivý vojáci zasáhnuti střelami nepřátelskými mrtvi a těžce raněni padají k zemi, jiní pak přemoženi prchají zpět, hledajíce v útěku spásu.

K večeru jsme ještě jednou navštívili chrám a domek lorettanský, který byl již lidmi slabě navštíven, kdežto dopoledne musel stát u dveří ozbrojený hlídač, aby zabraňoval velký nával lidu. Na znamení zvonkem vystoupil jeden kněz na oltář, otíral s něho přes den usazený prach, zakryl sošku P. Marie závojem a zhasil většinu světel, při tom se střídavě modle s lidem littanii. Tento obyčej otírání oltáře je velmi starý, při čemž již za prvních dob kněz odříkával krásná epitheta či názvy k poctě matky Kristovy, z nichž sestavena jest littanie k P. Marii, jak ji každý zná pod jmenem 1. lorettanská, že v Lorettě vzala svůj původ.

Časně z rána dne 24. dubna jeli jsme zpět do Ankony. Podle dráhy viděli jsme velké množství krásně rozkvetlých tulipánů či těm podobných květin, kteréž rostou po mezích nepěstované, divoce, a krásně zdobily celou trať železnice. V Ankoně jsme se zdrželi ještě několik hodin, načež jsme jeli toutéž cestou jako napřed zpět do Foligno. Z Ankony se jede delší dobou podél břehu mořského, přičemž jsme krásně pozorovati mohli přítok moře, jehož voda při odlivu uchýlila se od břehu, nyní pak zpět se vracela ve velkých vlnách. Ve Foligno jsme obdrželi zpět zcela neporušené své vaky, jež jsme v „depositu“ dali si uschovat na dva dni proti nepatrnému platu, a pak jsme pokračovali v další jízdě k severu. Jeli jsme mnohými a dlouhými tunely v Appeninách a úzkým jakýmsi údolím, až jsme se dostali rychlovlakem asi za půl hodiny do

Město toto má polohu jako Loretto, vystaveno jest na vrchu, s něhož výtečná jest vyhlídka na úrodné, vínem a stromy s jižním ovocem posázené údolí. Obyvatelstva má asi 15 tisíc, město ale u vnitř nečiní na cizince příjemný dojem, anyť neovrhnuté domy a úzké, ne příliš čisté ulice dodávají mu smutného vzezření. Památno jest Assisi jen v náboženském ohledu co rodiště zakladatele řádu františkánského, sv. Františka příjmím Sera-finského. S námi zároveň přibyla do Assisi velká karavanna francouzských poutníků, jejichž náčelníkem byl jakýsi biskup, a ti všickni ubytovali se ve velkém hostinci „Subasio,“ kdež i my jsme byli ubytováni. Toto obydlí naše v Assisi bylo nejhorší, jež jsme měli na celé cestě, poněvadž lepšími pokoji poděleny byly nejprvé četné dámy.

Nejpamátnější jest v Assisi klášterní chrám, jenž sestává vlastně ze tří kostelů nad sebou vystavených. Spodní kaple jest nejnovější, a nalezá se v ní hrob sv. Františka, jehož tělo uloženo jest v krásné rakvi pod ozdobným baldachýnem. Střední kostel má tři lodě, a vystaven jest v slohu vlašské gothiky, a na zdi má výtečné fresky, kteréž však pro panující temno není lze dobře pozorovati. Tento chrám slouží k odbývání služeb Božích. Svrchní kostel, v slohu podobný spodnímu, jest památný svými freskami a malovanými okny, jest však beze všech oltářů a jiných okras, že se v něm více bohoslužba neodbývá.

Mimo tento jest v městě ještě jiný kostelík, zasvěcený sv. Františku, a nalézá se právě nad otcovským domem téhož světce. Při kostele sv. Damiana byl klášter, v němž sv. Klára byla abatyší. Její kaple jakož i cella jsou zachovány. I celé, posud neporušené tělo této Světice viděli jsme v rakvi z křišťálového skla. Tvář a ruce Světice jsou barvy temné, ostatně jest odděna v řeholní své roucho. Ještě jiný chrám zasvěcen jest na jmeno sv. Kláry. Farní a zároveň biskupský kostel jest až hrůza zanedbaný proti těm ostatním, a travou zarostlé prostranství před ním svědčí, že asi málo jest navštěvován.

Když jsme v sobotu před sv. Markem do tohoto kostela vešli, měla v něm právě školní mládež zpověď, a v neděli ráno sv. přijímání. Děvčata, kteráž poprvé přijímala, odděna byla v bílé šaty a bílý závoj měla na hlavě, na prsou pak jim jako i hochům visel na zelené stužce jako řád malý bílý křížek. Přílišnou nábožnost nebylo na té mládeži viděti, ani při zpovědi ani po přijímání; hoši hned vyšedše z kostela, vesele skákali a se tahali na zeleném trávníků.

V neděli ráno, 25. dubna sestoupili jsme s města po široké silnici, s níž jest uchvacující vyhlídka na celou vůkolní krajinu do údolí, v němž se o samotě nalézá velký krásný kostel „S. Maria degli Angeli s klášterem. Uprostřed velkého tohoto chrámu jest jako v Lorettě malý kostelíček, světoznámý i pod jmenem „Porciunkula“. Zde sv. František nejraději dlíval, zde oblékal v roucho klášterní sv. Kláru, zde v klášteře bydlel a také zemřel. Chrámek, do něhož sotva asi 200 lidí vejde, ozdoben jest zevnitř krásnými freskami, jež představují některé události ze života Světcova, u vnitř pak je bohatě vykrášlen. Že byla neděle, četl jsem v „Porciunkule“ mši sv., dříve proukázav se svým „čelebret.„ Klášter jest zrušen, avšak řeholníci převlečení v civilní odděv přebývají na blízku kostela, kdež se nalézá několik privátních domů.

Po mši sv. navštívili jsme cellu, v níž sv. František zemřel, jakož i zahrádku zdí obehnanou, o níž legenda vypravuje, že tuto Světec z kajícnosti kdysi tělo své trním zbodal. Na tomto místě zasázeny jsou růžové keře, jejichž listí má četné červené skvrny na sobě, což připomíná onu legendu.

Odpoledne jsme opustili Assisi a odcestovali jsme do krásné Florence (la bella Firenze).

Asi třetí stanice na dráze z Assisi severně k Florenci nalézá se v P e r u g i i, kteráž jest jedno z nejstarších měst Italie, a původně obydlena byla od starého národa Etrusků, jakž svědčí nedaleko města toho objevené pohanské pohřebiště, v němž nalezeny byly různé předměty z domácnosti starých Etrusků, jako: zrcadla, náušnice, vásy, lampy, sklenice, zbraně a j.
Koncem 5. století př. K. podmaněna byla Perugia jako ostatní města Etrusků od vítězných Římanů, a stala se jejich kolonií. Ve válkách mezi císaři Antoniem a Oktavianem vzalo město to úplně za své, že jakýsi měšťan v zoufalství zapálil vlastní dům svůj, při čemž i celé ostatní město lehlo popelem. Augustus město to opět vystavěl, a dal mu po sobě jmeno: „Augusta Perugia“.
V středověku sídleli zde i někteří papežové, a někteří z nich i zde zemřeli a pochováni jsou, jako Innocenc III. a IV., Martin IV. a Benedikt XI.
Nyní náleží město to ku království Italskému a čítá asi na 50 tisíc obyvatelů. Má svou universitu a proslulé jest vědou i uměním.
Rozkládá se na mírném návrší, kteréž nad to ještě místem posázeno jest háji olivovými.

Za Perugií jde dráha několika tunely v skalnatých Apeninách, až se octne v nevelké rovině s jedné strany rozsáhlým jezerem, z ostatních stran vrchy ohraničené. Rovina tato jakož i jezero, po jehož břehu dobrou půl hodiny vlak ujíždí, velepamátny jsou; stalať se tu ukrutná a hanebná porážka jindy vítězných Římanů. Bylo to roku 217. př. K., kdy Hanibal tajně rozložil tuto po návrších a v průsmycích své voje, a vlákav Římany pod vůdcem Flaminiem do nastrojené pasti, náhle na ně udeřil, při čemž v rovině padlo Římanů na 15 tisíc, množství jiných zahnáno do jezera, kdež bídně zahynuli; jen asi 6000 mužů z celé Římské armády se prosekali, však později obklíčeni jsouce, přinuceni byli se vzdáti. Velmi dobře jsme mohli přehlednouti celé bojiště a představili si celou scenerii bitvy.

Zmíněné jezero sluje „Trasimenské“, a rozkládá se na několik hodin cesty, hloubka jeho neobnáší ale ani 20 stop. Jest bohaté na dobré ryby, zejmena úhoře, štiky a výtečné kapry. Krajina kolem jezera jest rozkošná. Vůkol po břehu města a villy s úrodnými nivami, uprostřed jezera tři ostrovy s bujnými háji, a pozadí tvoří pahorky a vrchy různých tvarů. Věčná škoda byla by, kdyby se měly provést plány na vysušení jezera toho, oč se chce Itálie v novějším čase pokoušeti.

Pro svou sličnou polohu jakož i starožitnost zasluhuje zmínky také staré Etrurské město Cortona, kteréž rozkládá se na vysokém kůželovitém vrchu, bez pochyby bývalé to, dávno již vyhaslé nějaké sopce, jichž muselo býti za pradávných dob I v střední a jižní Italii veliké množství, jakž se dá souditi z těch kuželovitých tvarů četných vrchů v Appeninách.

Od města A r e z z o počíná již velmi úrodné, na různé produkty přebohaté a krásou přírody proslulé údolí Chiany. V středověku byla tuto veliká pustina, jakž o tom sám Dante se zmiňuje, až tok řeky Chiany, kteráž celou krajinu tu zatopovala a velmi neúrodnou a nezdravou činila, v novějším čase byl upraven. I v zeměznaleckém ohledu památno jest údolí toto zejmena v okolí Figline, kdež ve vrstvách země objeveny byly památky takřka ze všech dob dějin člověčenstva. V nejspodnější vrstvě nalezena prý nejstarší lebka (snad lidská ? —) kosti a zuby slonů a jiných zvířat, potom nástroje primitivní z kamene, bronzu, předměty po starých obyvatelích Etrurských, peníze staré římské a středověké. Čím dále k Florenci tím krásnější viděli jsme krajiny, zejména u stanice Campiobbi rozkošné návrší s klášterem „Vallombrosa„, až konečně jsme se octli uprostřed pověstné „Toskánské zahrady“, ve

Ubytovali jsme se tuto v hostinci „Bonciani“, kterýž jest jeden z lepších hostinců Florentinských, kdež se nám dostalo dostatečné náhrady za chatrný byt v Assisi. Uloživše věci své do pokoje, šli jsme do jídelny k večeři, nechavše si prohlídku města až na druhý den.
Při večeři měli jsme roztomilou zábavu. K našemu stolu zasedly totiž dvě dámy, Němkyně, kteréž podle všeho pro přílišnou svoji krásu — zůstaly bez sedmé svátosti. Dámy ty z počátku tiše poslouchaly rozmluvu, již jsem po česku vedl s přítelem, potom ale rozvázaly své hbité jazýčky hezky nahlas, ohlížejíce se při tom stále ku vzdálenějšímu stolu, kde sedělo několik hezkých, mladých pánů, kteří hovořili mezi sebou německy, anižby se byli svých krajanek dosti málo povšimli. To dámy ty dopalovalo, proto ulehčovaly si alespoň hlasitými vzdechy. Domnívajíce se, že my rozmluvám jejich nerozumíme, začaly si jedna druhé své tužby sdělovati. „Aber Lori! der junge Herr dort in der Ecke, der ist wirklich zum küssen — ale Lory! ten pán (Němec) v tom koutě jest v skutku k líbání!„ „So einen Mann möcht ich haben — takového bych chtěla mít muže!“ odpověděla Lory, a tak to šlo dále, a ještě hůře. Nemohli jsme se s přítelem smíchu udržet, čehož se ale milé dámy nepovšímly, domnívajíce se, že snad o čemsi směšném s přítelem hovoříme. Když jsme tak celou tu lásky plnou řeč starých těch panenek vyslechli, dopili jsme každý své víno, a já řku k příteli po německu. Wünschen Sie noch zu bleiben, oder sollen wir schon aufstehen — přejete si ještě zůstati anebo máme již vstát?„ — Toho se dámy nenadály. Jako by do nich bylo uhodilo! Těch několik mých německých slov bylo pro ně v skutku ohromující. Rozpaky jejich byly tím větší, když jsme se jim ještě ke konci oba hezky po německu poroučeli. Ty asi po druhé budou lépe dávat pozor na své přísedící. –

Dříve nežli se poohledneme po Florenci, připomeňme si něčeho z její dějin. Jakkoliv jest město to původu starého, tož nedosáhlo předce dříve v dějinách světových většího významu až teprve počátkem 13. století, kde počalo se vzmáhati a zkvétati. Bohužel, že vnitřní rozbroje mezi jednotlivými zámožnými rodinami a pak všeobecně známé boje mezi stranou papežskou a císařskou, tak zvanými Guelfy a Ghibelliny, jižto oboji dostali ve Florenci své přívržence, tyto vnitřní občanské rozbroje největší byly překážkou úplného rozkvětu města. Skoro všecky možné vládní formy vystřídaly se během časů ve Florenci.
Roku 1737. připadla celá země Toscanská i s Florencí vévodovi Lotarinskému, Františku Štěpánovi, choti Marie Terezie a pozdějšímu císaři Rakouskému, kterýž vládl pod jmenem František I. Válečné štěstí Francouzů odtrhlo Toscanu od Rakouska a utvořilo z ní zvláštní království, jež roku 1814. odevzdáno bylo arcivévodovi Ferdinandovi. Roku 1859. přinucen Viktorem Emanuelem syn Ferdinandův k odřeknutí se trůnu, načež Toscana připadla k „sjednocené Italii“, jejíž sídelním městem byla Florence od roku 1865–71.

Svého politického významu co sídlo krále ztratila sice Florence v novějším čase, zůstala však i na dále skutečně královským městem, anať chová v sobě velké poklady krásného umění, i jiné hmotné, a úhledností svou jakož i rozkošnou polohou svojí vším právem zasloužila si své jmeno: „la florente, florens – kvetoucí.“

V úrodné a malebné nižině rozkládá se Florenc po obou březích vždy kalné řeky Arno, kteráž ji rovným řečištěm dělí na dva nestejné díly. Obě části města spojeny jsou umělými a pěknými mosty, z nichž jeden se zvláště nazývati může milionářem, anyť na něm po obou stranách podél chodníků se nalezají bohaté sklady klenotníků, kteří tu přes den mají vyložené k prodeji své oslňující zboží.

Ulice města jsou čisty a pěkně dlážděny, domy a paláce staveny jsou sice v slohu jednoduchém ale vkusném. Šlechtické paláce, jež pocházejí ještě ze 14. a 15. století, mají posud ony kruhy, do nichž se upevňovaly prapory s rodinnými znaky. Prostranná náměstí, jež v středověku byla jevišti tak rozmanitých radostných i trudných ba i hrůzných výjevů v politickém i společenském životě starých Florenčanů, náměstí ta rozkládají se nazvíce před významnějšími budovami, jako chrámy a paláci pro veřejné úřady, a ozdobena jsou krásnými monumenty. Celé město čítá asi 170 tisíc obyvatelů.

Chtěje záchovati v obrazotvornosti celkový obraz Florence, vylezl jsem s přítelem na návrší za městem, odkudž celé město bylo lze rázem přehlednouti. Jaké to krásné panorama! V celé sličnosti své, ve své velikosti, jako královna, jež v mnohém ohledu po boku postaviti se může Římu a spanilé Neapoli, rozkládala se tu před námi uprostřed přebohaté na Boží úrodu krajině Toskánské, a nad ní jako by viditelně vznášel se genius věd a umění, jichž horlivou i pěstitelkou byla povždy „kvetoucí Florence.“

Nejkrásnější zajisté ozdobou Florence jest velkolepý dóm s vysokou věží, kteráž sama o sobě stojí na blízku chrámu. Věž i chrám zcela obloženy jsou lesklým mramorem střídavě světlým a zase temnějším, a barvy tak něžně se střídají, že ani v nejmenším neuráží oko nevkusná jakási strakatina. Věž jest čtverhranná, štíhlá a dosahuje výše až 254 stop. Má patero poschodí řimsami oddělených, a ozdobena jest velkými reliéfy a sochami mistrovskými. S výše její překvapující skýtá se vyhlídka na město, řeku Arno a vůkolní návrší.

Dóm staven jest v podobě kříže a tam, kde lodě se křižují, vypíná se směle do výše velká kopule s lucernou asi tak, jako v sv. Petrské basilice v Římě. Výše chrámu až do lucerny obnáší asi 340 stop a délka hlavní lodi na 520 stop. Jakkoliv rozsáhlý jest chrám tento a stěny i podlaha vykládany jsou různobarevným mramorem, předce vnitřek jeho není tak překvapující jako zevnějšek. Nad hlavním portálem do vnitřku chrámu nalezají se hodiny, zvláštnost to, jakáž se i v jiných italských chrámech nalezá. Projdeme-li si chrám celý, najdem v něm krásné mosaikové obrazy po stěnách v klenbách, množství pomníků a soch ceny nemalé.

Hned nedaleko dómu stojí menší osmihranný kostelík s kopulovitou střechou, křestní to „kaple (baptisterium) ke cti sv. Jana Křt.„ Snad chrámek tento, jenž po dlouhou dobu byl kathedrálou ve Florenci, pochází z doby starokřesťanské, čemuž nasvědčují i některé zbytky staré stavby. Nejkrásnější ozdobou tohoto chrámu jsou troje kovové dveře s vypuklou prací (relief), znamenitá to díla několika mistrů. Konečně připomínám, že v tomto chrámu odbýval se též slavnostní akt korunovace výtečných básníků (Dante).

Mimo uvedené má Florence ještě množství jiných chrámů, z nichž některé jen krátce připomenu. Kostel zvaný „Orsanmichele“ v slohu gothickém, má znamenitou kapli se zázračným obrazem Madonny, jenž se nalézá na drahocenném oltáři, kterýž zhotovil Andrea Orcagna. Oltář ten jest v skutku dílo mistrovské; neboť jeho umělým okrasám nesnadno cosi podobného se vyrovná. Nedaleko chrámu sv. Felicity nalezá se dům č. 13., v němž bydlel Gallilei, po němž v zahradě zachoval se posud hvězdářský jakýsi přístroj. Pěkný jest též chrám „Ducha sv.„ v slohu renaissančním, a pak kostel „s. Annunziata“ s mistrovským obrazem od malíře Andrea del Sarto. Zvláštní jest composice obrazu toho: Maria sedí na práhu jakéhosi paláce, držíc na svém koleně Ježíška, kterýž obrací se od matky po svém pěstounu, jenž opodál stoje pravou rukou podpírá se o pytel s obylím a v čtení písma jest zabrán.

Kostel sv. Vavřince má dvě znamenité kazatelny a pak v tak zvané nové zakristii (také „capella dei Depositi„) dva výtečné pomníky od Michelangela. Uchvacující jsou na pomnících těch allegorické podoby „dne“ a „noci„, „jitra“ a „večera“, jež volil umělec za obraz smrti a vzkříšení. Pěkný jest též chrám „S. Maria novella„, „S. Croce“ a j. Také bratrstvo „Misericordia – milosrdenství„ má svůj zvláštní chrám. Údové náboženské této jednoty mají účel, nositi choré do nemocnic a mrtvoly na hřbitov. Že k jednotě této náleží i šlechticové a jiné osoby vznešené, které neštítí se konati tyto skutky lásky k blížnímu, tož z rozličných ohledů, aby poznáni nebyli, chodí, konajíce skutky lásky křesťanské, zcela zakukleni. Mají dlouhé, řásné, černé roucho , pasem k bedrám upevněné na spůsob řeholního habitu, a přes tvář mají staženou kápi, v níž toliko pro oči nalezají se dva otvory. Zdali se v tomto zakuklení údové jednoty vzájemně poznají, nevím; ostatním ale zcela neznámí v hojném počtu nesou a provází zemřelé k poslednímu odpočinku. Po prvé viděl jsem tyto zakuklence v Římě, aniť v jednom chrámu; tuším u sv. Františky Římské pod Palatinem, konali společně jakousi pobožnost. Ač jsem o těchto zakuklencích již dříve byl četl, předce jsem se jich při prvním setkání se s nimi nemálo ulekl. Později jsem jim přivykl, vida je při pohřbu vícekráte netoliko v Římě ale i jinde.

Z veřejných náměstí, nejpamátnější ve Florenci jest: „Piazza della Signoria,“ střediště to takřka dějin Florence. Z počátku bylo náměstí to malé a zastavené paláci, kteréž rozzuřený lid v občanských bouřích kdysi nadobro zbořil. Na tomto náměstí mívali Florenčané různé své obecní porady a často při nich velmi bouřlivě hájili svoje svobody a práva. Tam kde nyní prostřed náměstí stojí velká fontána se skupením vodního boha Neptuna s Tritony a Satyry, tam upálen Savonarola, tribun lidu a vladař po delší dobu ve Florenci, proti němuž se později lid zbouřil. Také v roce 1859. prohlášeno zde veřejně připojení Florence a celé Toscany k „sjednocené Itálii.„ Nejpěknější ozdobou náměstí tohoto jest velký palác s podloubím k náměstí otevřeným, jež nazývá se „loggia dei Lanzi nebo dei Priori.“ V jednotlivých obloucích podloubí stojí půvabná skupení soch kovových a mramorových, z nichž zvláště pěkně se vyjímají: Perseus, únos mladistvé Sabinky, Ajax s mrtvolou Patroklovou, kopie to nějakého řeckého originálu pocházejícího asi ze 4. století před K., pak Judita a Holofernes dle bible, a římské kněžky bohyně Vesty (Vestálky).

Nesmírné poklady umělecké uloženy jsou v tak zvané „gallerii degli ufiizzi„ a „gallerii Pitti.“ Jsou to sbírky obrazů a soch a jiných děl, z nichž mnohé mají cenu několika tisíců zlatých. Mnohý, umění neznalý pozorovatel hrozně by se podivil, vida obraz mnohdy dosti malý, za nějž by si mohl koupiti pěkný dům a snad i jiných domů více.

Příliš rozvláčným bych se stal, kdybych vypočítávati a blíže popisovati měl veškery ty výtvory nejproslulejších umělců, jakž je v tisících exemplárech nalézáme v uměleckých sbírkách Florentinských. A potom co je sebe zdařilejší popis proti skutečnosti ? Umělecká díla se musejí vidět, jinak sebe živější obrazotvornost nedovede si zajisté krásu jejich představiti. Tuto podám jen něco málo.

Z obrazů nejproslulejší jsou v „gallerii degli uffizzi„: Raffaelova „Madonna del Cardellino“ plná něžnosti a milostné nevinnosti. „Venuše“, mistrovské dílo Tizianovo, jenž při tomto obraze proslul tím, že dovedl na sněhobílém podkladu a jasném pozadí vymalovati běloskvoucí tělo Venušino v tak zřetelných obrysech. Rovněž tak krásna jest „Flora„ od téhož umělce. Výtečné jest dílo Michelangelova „sv. Rodina“, Rubensův „Herkules na rozcestí,„ Lionarda da Vinci a Ondřeje Mantegna „sv. tři Králové“ a velké množství jiných. Ze soch prosluly svou uměleckou cenou: „Medicejská Venuše,„ pravý to ideál ženské krásy. Dílo to vyvedl řecký jakýs umělec z doby panování císaře Augusta. Ve zvláštním sále nalézá se výtečné skupení: „Niobe a děti její.“ Provedeno dílo toto od starého jakéhos' umělce na základě pohanské báje, kteráž vypravuje, že Niobe, choť thebanského krále Amphiona, hrda na četné potomstvo své, odvážila se rovnati se bohyni Latoně, jež měla jen dvě děti, „božského Appolo a Artemis.„ Aby ztrestali, tuto hrdost matčinu, zabili Apollo a Artemis všech 12 dětí Niobininých, nad čímž nešťastná matka bolem zkameněla. Výraz v tváři žaluplné matky jakož i ubohých dětí její jest nevyslovitelný. — Dílo toto koupeno v Římě za 1500 tolarů.

Nedaleko prvé a s ní dlouhou chodbou spojena jest proslulá obrazárna „Pitti“. Zde jsem viděl onen znamenitý obraz Raffaelův „Madonna della Sedia„, jenž v barvotiskových kopiech velkého i malého formátu všude jest znám. P. Maria sedí v malebném kroji na sesli, tisknouc k srdci dítko Ježíše, za nímž stojí malý Jan Křtitel. V tváři Madonny značí se nevýslovná láska matčina k dítěti, jež ve své dětské tváři má již výraz božství v něm přebývajícího, a na oba nadšenou úctou pohlíží příbuzný a předchůdce Spasitelův, Jan Křt. Od téhož mistra jest zde ještě více obrazů. Znamenité jest též „snětí Krista P. s kříže“ od Petra Perugina, „zasnoubení sv. Kateřiny„ od Fra Bartolomea, Tizianova „Magdalena“ a „La Bella„, krásná vévodkyně z „Urbino“ a j. Že v těch sbírkách uměleckých všude mnoho nahoty do očí bije, nepotřebuji podotýkati, konečně ale oko všemu přivykne.

Za palácem „Pitti„ na mírném návrší jest rozkošná zahrada a rozsáhlý park sochami a lepými budovami okrášlený, odkud jest rovně pěkná vyhlídka na Florenci.

Navštívili jsme též museum se starožitnostmi Etrusskými a Egyptskými, biblioteku a jiné ještě památnosti. Nesmím opomenouti zmíniti se též o výtečných řezbářských prácech zejmena ze slonoviny, které jsem v jedné umělecké sbírce viděl, a jež mne naplnily v skutku velkým podivením. Mimo jiné viděl jsem ve skleněné láhvi s úzkým hrdlem vyřezávaného koníčka, jenž se ve výši vznášel na tenounkém skoro jako vlas spiralu, kterýž i s koníčkem vyveden z jednoho kusu slonoviny. Jak celé to jemné dílo bez uškození do láhve umělec dostal, jest nevysvětlitelno. Podobných velmi jemných věcí jest tamtéž mnoho.

A co se mi ve Florenci ještě líbilo, bylo chutné a při tom velmi laciné jídlo; jen že pro množství pokrmu duševního nebylo ani času pomýšleti na jídlo, tak že jsme mnohdy i hlad trpěli, ač nebyla kapsa prázdna, a skvostné restaurace ze všech stran nám všeho v hojnosti nabízely.

Dne 28. dubna večír k sedmé hodině odjeli jsme z Florence. Před nádražím stálo množství mladého lidu, dle zevnějšku studujících, jižto očekávali příjezd korunního prince a princezny italské. V nádraží Florenckém nejsou čekárny pro jednotlivé třídy rozděleny; čekárna jest toliko jedna pro všecky passagery společná. Podobá se „novému Bazaru“ v Praze, jest však mnohem větší a mimo vchod hlavní a poboční dvéře k vagonům, úplně uzavřena. Čekárnou touto museli i královští cestující jíti, což nám přišlo velmi vhod, že jsme je mohli tuto z blízka viděti. Když dvorní vlak stanul v nádraží, vystoupili červeně oddění komorníci a dvorní dámy z vozů, pomáhajíce princezně sestoupiti s vagonu. V čekárně a před nádražím uvítáni byli od lidu královští hosté tleskáním rukama, načež vstoupivše do svých povozů odjeli do města.

Brzy po příjezdu dvorního vlaku odjeli jsme z Florence do Bologny, kdež jsme se více nezdrželi, poněvadž jsme již dříve Bolognu si byli dokonale prohlédli. Odtud směrem severo-východním jde dráha krajinou ne příliš hornatou k nejbližší, poněkud značnější stanici v městě „Ferara„. Město to leží v rovné, bahnité ale velmi úrodné krajině a čítá na 83 tisíc obyvatelů. Původně tekla nedaleko města tohoto značná řeka Po, jejížto nové, nynější řečiště jest od starého na tomto, místě asi hodinu cesty vzdáleno. Za Ferarou přejde vlak po dlouhém mostě řeku Po, a za nedlouho octne se již v území Benátském. Dvě značnější města, čítající asi 10 tisíc obyvatelů nalézají se v končinách těchto, totiž: Rovigo a Este, kteréžto poslední jest rodným městem starých předkův vevodů z Ferary, Modeny, králů Anglických a Hanoveranských.

K ránu o 4. hodině dojeli jsme konečně do

Na nádraží bylo mrtvo, marně jsme se ohlíželi po nějaké drožce nebo omnibusu. Dali jsme si uschovati své vaky na nádraží, a pěšky jsme se ubírali do města. Padova jest původem svým město staré a slulo Patavium. Roku 50. před K. narodil se zde velký a znamenitý dějepisec Livius, jeho rodný dům, či vlastně místo domu toho posud se cizincům ukazuje. V starých dobách slynula Padova krásou i bohatstvím, až byla roku 601. Agilolfem, králem Longobardů, po dlouhém oblehání vydobyta a zbořena, načež se více k původní velikosti nezmohla. V středověku připojila se k spolku měst Lombardských a sama si ustanovila svobodnou vládu. Hradby města byly rozšířeny, znamenitý palác „della Ragione“ vystaven, a když roku 1174. zhoubný požár 2623 dřevěných domů nadobro ztrávil, opět znovu vystavena a okrášlena. Vysoké školy (universita) zřízeny byly v Padově počátkem 13 věku. V témž čase žil zde a také zemřel a pochován jest přísný a svatý řeholník z řádu sv. Františka, sv. Antonín příjmím Paduanský, jenž původem svým byl šlechtic Portugalský.

Skoro po 400 let vládli v svobodné Padově členové měšťanské rodiny Carara, až Benátčané města toho dobyli a poslední potomky z vládnoucí rodiny popravili. Po nějakou dobu náležela Padova i s Benátkami k říši Rakouské, až tuším r. 1866. proti náhradě obě města postoupena byla „sjednocené Itálii.“

Padova leží v pěkné rovině na řece Bacchiglione, kteráž umělými kanály rozdělena jsouc, jednotlivé části města protéká. Obyvatelstva se čítá na 66 tisíc.

Octnuvše se časně z rána v městě tak nepravidelně staveném, bloudili jsme podloubími a úzkými ulicemi, v nichž ještě bylo úplně mrtvo, až jsme náhodou přišli k velkému jakémus kostelu, do něhož právě několik osob vcházelo. Vešli jsme též do vnitř, a tam jsme se dozvěděli, žeť to kostel sv. Antonína Paduanského, jehož tělo v jednom oltáři v levé postranní kapli jest pochováno. Jeden kněz právě četl u téhož oltáře mši sv. Šel jsem se optat do zakristie, mohl-li bych u oltáře sv. Antonína čísti, v čemž mi s ochotou brzy bylo poslouženo. Po mši jsme si prohledli kostel do podrobna. Chrám ten má celkem 7 kopulí, z nichž pět se vypíná nad lodí chrámovou a dvě nad kaplemi, jež jsou k chrámu jako přistavěny. V levé kapli nachází se již zmíněný oltář sv. Antonína, k němuž se musí asi po 10 schodech vystupovati. Oltář i sloupy jsou ze zeleného mramoru, a stěny kaple ozdobeny jsou 9 krásnými reliefy (vypuklými obrazy), jež představují děje ze života světcova. V lodi chrámové stojí hlavní oltář se znamenitými sochami a okrasami z kovu, zejmena má cenu uměleckou velký bronzový svícen. Za hlavním oltářem ve 3 výklencích nalézá se velký reliquiář v podobě oltáře z pozlaceného plechu stříbrnými arabeskami ozdobeného, kdež uloženy jsou některé vzácné reliquie a jiné velmi umělé památnosti. Knězi, jenž napřed z úcty k posvátným ostatkům před reliquiářem rozžal několik svící a pak nám vše náležitě ukázal a vysvětloval, museli jsme zaplatiti 4 franky, jichž jsme však nemuseli litovati, anať mimo reliquie z těla sv. Antonína a jiné, zvláště umělecká díla tamtéž uschovaná v skutku stojí za podívání. V zakristii téhož chrámu jsou krásnou mosaikou vykládané skříně.

Na prostranném náměstí před chrámem stojí pěkná kovová socha Gattamelaty s koněm, práce to umělce Donatelly.

Co do stavby dokonalejší a také prostranný předešlého jest chrám sv. Justiny, jejížto mučednictví krásně provedl nad hlavním oltářem umělec Pavel Veroneský. Povšimnutí zasluhují v kostele tomto zvláště pěkně řezané reliefy lavic v choru, jenž se nalézá u hlavního oltáře. Severně od chrámu tohoto jest botanická zahrada, v níž proslavený básník německý Göthe pilně zanášel se studiemi „metamorphosi.„ Navštívili jsme ještě jiné kostely, v nichž však není nic zvláštního.

Na náměstí d'Erbe stojí rozsáhlá budova, tak zvaný palác „della Raggione“,v němž se nalézá největší snad sál na světě. Salon ten jest 42 sáhů dlouhý, 14 široký a 12 vysoký a ozdoben jest malbami. „Náměstí Viktora Emmanuele„ nalezá se právě na místě, kde stávalo starobylé divadlo, a jest ozdobeno velkým množstvím soch znamenitých mužů, kteří v Padově buď se vyučili neb sami učili a jinak působili. Jejich jména zaznamenána jsou pod sochami. Za teplých dnů hoví si na tomto náměstí pod košatými stromy Padované v příjemném chládku. Nedaleko odtud stojí budova universitní, jež u vnitř má pěkné podloubí od Sansovino s mnohými znaky a poprsími mužů ve vědách proslulých, zejmena těch, jižto zde dosáhli akademických hodností.

K jedenácté hodině dopoledne jsme odjeli z Padovy, a o půl jedné unášel nás vlak již po dlouhém násypu železničném skrze četné laguny do krásných a zvláštní polohou svojí proslulých

Jmeno své má město toto od starého národa „Venetů“, jižto obývali území mezi Alpami a Jaderským mořem, na západ pak tvořila řeka Adige přirozené hranice říše této. Okolo r. 420. po K. vpadl Attila se svými Hůny do země Venetů, zbořil města jejich: Aquileji, Padovu, Vicencu a jiné, při které příležitosti prý prchlo množství obyvatelů na blízké ostrovy, jež zejmena u velkém množství tvořilo moře v končinách nynějších Benátek, a tam se na dobro ubytovali. Z tohoto pokolení vyšli během časů výteční námořníci, kteří znamenitým obchodem své kolonie na ostrovech povznesli a v každém ohledu zvelebili, spojivše pak se pod jedním společným náčelníkem, jejž doge-m zvali, stali se i v politickém ohledu dosti mocnými. Nejvíce vynikli Benátčané ve výpravách křižáckých, dobyvše si i jména značné moci válečné.

Pod moudrým řízením některých znamenitých vladařů svých (dožů), za výnosného obchodu s Východem a podporováni plnou svobodou občanskou vzmohli se Benátčané v krátkém čase znamenitě ; škoda jen, že přílišné štěstí je tuze zaslepilo a konečný pád jejich i urychlilo. Zámožné rodiny utvořily mezi sebou zvláštní třídu aristokracie Benátské, kteráž puzena závistí a nezřízenou ctižádostivostí často osnovala různé pletichy a spiknutí jak mezi sebou tak i proti dožům svým, vše jen ku zkáze říše i svojí.

S výše slávy a blahobytu neobyčejného, jehož stopy až posud se zachovaly, počala klesati republika Benátská v 16. věku. Vysilující války proti Turkům, objevení Ameriky a nové cesty námořní do východní Indie (což náramně uškodilo světovému obchodu Benátek), to vše seslabilo proslulou říši Benátskou, jako ji uškodily zhoubné zásady aristokracie její. Brzy pozbyty také Cipry, Morea a Candia, a když konečně r. 1797. přišel vítězný Bonaparte, zrušena Benátská vláda i celá republika nadobro. Mírem v Campo Formio přiděleny Benátky roku téhož k Rakousku, později připadly Itálii, a opět r. 1814. dostalo je Rakousko, kteréž utvořilo z území Benátského a Milánského tak zvané Lombardsko-Benátské království. Jak dopadla válka Rakouska r. 1866. s dvojím nepřítelem, Pruskem a spolčenou s ním Itálií, je povědomo; od té doby náleží Benátky ku království Italskému. Že Benátky nepřináležejí více k říši Rakouské není, tuším, pro tuto velké neštěstí; vždyť museli ostatní národové Rakouští mnoho připláceti a to v lesklé minci a každoročně na uhražení výloh v tomto území nutných. V novém spojení svém s Itálií netoliko že Benátky v materielním ohledu ničehož nevyzískaly, nýbrž mnoho ztratily, anať Itálie má mnohem výhodnějších přístavných měst z důstatek, čehož zajisté dosvědčí každý, kdo Benátky znal dříve a nyní na ně pohlíží.

Jakmile jsme v nádraží Benátském opustili železničné vozy, obstoupili nás hned četní agenti různých hôtelů, nabízejíce nám v nedobře srozumitelném dialektu tamnějším své služby. Zvolili jsme si hotel „Sandwirth“, že jsme dle jména soudili na německého hostinského. Asi sto kroků jsme šli v nádraží po pevné zemi, načež jsme se octli u širokého kanálu, v němž místo drožek a omnibusů stálo u břehu množství lodic, kteréž odváží cestující z nádraží do jednotlivých dílů města. Náš zvolený byt byl od nádraží velmi vzdálen, museli jsme projeti mnohými, více méně širokými kanály (ulicemi), až jsme se dostali k „nábřeží slovanskému„ („riva degli Schiavoni“), na němž zmíněný hotel se nalézá.

Dříve nežli podrobněji popisovati budu znamenitosti Benátek, musím k lepšímu porozumění zmíniti se napřed krátce o vůkolí a poloze prazvláštního tohoto města. Díváme-li se na Benátky v dobu mořského přítoku s věže sv. Marka, tož se nám zdá, jako by jednotlivá skupení domů plovala na hladině mořské; ze všech stran jest město to vodou obklopeno jako nějaký ostrov. Však moře daleko ve vůkolí Benátek není příliš hluboké. Prudké řeky, kteréž s nebetyčnýcb Alp přicházejí a v těchto končinách do Jaderského moře se vlévají, nadělaly při svém zápasu s mořskými proudy celé hráze, jež na spůsob jezer uzavírají v sobě čásť mořské vody. Velká tato jezera nazývají se „lagůny.„ Do některých lagůn vtéká mořská voda v přítoku (Fluth) více, do jiných méně; proto jsou některé lagůny podobny více velkým, bahnitým a různými travinami zarostlým tůním, jiné jsou zcela mořskou, slanou vodou naplněny.

V jedné, na několik mil rozsáhlé lagůně leží Benátky, chráněné poněkud přirozenými hrázemi před rozkacenými vlnami Jaderského moře. Pět vodních cest spojuje lagůnu s mořem a usnadňuje vplutí velkých lodí do města. Aby lodě nevrazily kdesi na mělčinu a v ní neuvízly v bezedném bahnu a písku, vyznačeny jsou vodní cesty zaraženými kůly.

Město samo má podobu trojúhelníku, a pozůstává ze 118 ostrovů či skupení domů, v nichž bydlí na 122 tisíc obyvatelů. Jednotlivé tyto části města odděleny jsou od sebe otevřenými kanály v počtu asi 160, po nichž loďky převážejí obyvatelstvo jako v jiných městech po ulici drožky. Na místě „Corsa“ (široké a dlouhé ulice), v jiných vlašských městech obvyklého, vine se městem široký jeden kanal v podobě zaokrouhlého Z, jenž má jméno „Canal grande„, a jest od 25—36 sáhů široký a 15 až 22 stop hluboký. Ostatní kanály či vodní ulice jsou mnohem užší a ne tak hluboky.

Domy stojí v skupeních, kteráž tvoří jednotlivé části města. Před četnými chrámy na těchto ostrovech nalezají se větší či menší náměstí, z nichž mezi domy vbíhají ulice mnohdy tak uzounké, že se v nich lze sotva minouti. Mnohá náměstí před chrámy sloužívala původně za hřbitovy.

Základem veškerých budov jsou silné dubové kmeny, hluboko do písku a bahna hustě podle sebe vražené a jinými trámy modřínovými („skřivánčí dřevo“) spojené. _ř Části zdí, pokud od základů voda sahá, sestávají z mramorových kvádrů a dobré a pevné malty. Tu a tam jdou podle kanálů uzounká nábřeží, na mnoze však hned ode dveří domovních jsou schody k vodě, kdež u barevných sloupů k potřebě obyvatelů uvázaný jsou jedna i více lodiček.

Domy jsou v Benátkách z většího dílu krásny, zejmena náměstí sv. Marka a pak „Canal grande„ v tom ohledu nad jiné vynikají. Po celém městě panuje neobyčejné a melancholické jakési ticho; nikde nezarachotí sebe menší povoz, nikde neviděti koně nebo osla s jezdcem. Úzkými uličkami a po četných mostech, jež se pnou přes kanály a takto spojují jednotlivé části města a některé domy, pracně pěšky musí se každý prodírati, by se dostal, kam právě si usmyslil. Bez vůdce není ani možno cizinci v tom strašném labiryntu uliček a v té tlačenici někam se dostati. Zkusili jsme to „na zdař Bůh“ procházeti se městem, ale brzy jsme se toho nabažili. Tu jdeme po jakési živé ulici kus cesty, domácí lidé ztrácejí se do jednotlivých domů, a my náhle jsme sami u vody. Ani o krok dále! Dáme se opět jinou ulicí, přejdeme několik mostů a tu zase octneme se na konci ulice před domem, do něhož vchod jest úplně uzavřen! Abychom zbytečně čas nemařili, najali jsme si loďku, a ta nás zavezla, kam jsme si jen přáli. Náhodou jsme se plavili v téže loďce, v níž se kdysi projížděl Benátkami známý republikán italský Garibaldi, jakž velká podobizna téhož muže a nápis u vnitř lodi dokazoval. Já řku žertem k soudruhovi: „Ta hle loďka je znamenitě neutrální; napřed vozila ochotně „červeného„ (republikána) a teď zase rovněž tak — „černého“ (kněze).

Loďky Benátské bývaly původně velmi pestré a nádherné až příliš. Proti této nádheře bylo kdysi úředně zakročeno, od kteréžto doby jsou všecky loďky vesměs i šlechtické jen černou barvou natřeny, jen přední část končí lesklým, ocelovým, vroubkovitým plechem na spůsob velké širočiny. Prostší loďky jsou na dobro otevřené, jen nad sedadly natažena bývá červené pruhovaná plachta, aby chránila před slunečným vedrem; loďky domů vznešených mají uprostřed malou, černým suknem potaženou kajutu s třemi okny a u vnitř přiměřeně vyzdobenou. Po „velkém kanálu„ jezdí i malý parník, jenž snad (?) dováží poštovní zásylky.

Panuje-li na ulicích pevných neobyčejné ticho, tož až smutno jest na ulicích vodních, kanálech. Mimo šplouchání vesla neslyšeti jiného nežli jednotlivé, pronikavé výkřiky, jimiž si dávají matrosové znamení, aby při zatáčení se do jednotlivých kanálů do sebe loďmi nevrazili. Až podivno, jak dovedně umějí lidé ti i při nejprudším letu jeden druhému se vyhnouti, aniž by lodě jejich dosti nepatrně o sebe narazily. Velkou obtíží v těchto vodních ulicích jest místem až nesnesitelný zápach spůsobený tím, že se z domů veškerá nečistota do vody zavádí, což však netrvá dlouho, an mořský přítok a odtok veškeru vodu v ulicích vyměňuje.

Největším svízelem pro Benátčany jest velký nedostatek měkké vody k pití, připravování pokrmů a j. Jak známo, jest mořská voda náramně slaná a odporná, a tudíž k domácí potřebě úplně se nehodí. Však si Benátčané k měkké vodě pomohou! V městě nelze hluboké studnice kopat, proto se chytá do zděných nádržek dešťová voda se střech, ta se propouští mořským pískem do jiné nádržky, z níž se konečně čerpá k domácím potřebám. V prostranném nádvoří paláce dožů nalézá se hluboká studně, v níž snad je voda pramenitá. Ostatně jsme viděli několik menších lodí na polo pramenitou vodou naplněných, jež se z blízkých ostrovů či snad až z pevniny asi hodinu cesty od Benátek vzdálené dovážela, a z lodí po žlabích do některých domů v přichystané nádoby přelévala.

Předeslav poznámku o poloze Benátek, zmíním se nyní krátce o některých jejich památnostech. Nejznamenitějším místem v Benátkách jest bez odporu „náměstí sv. Marka.“ Čím bylo starým Římanům jejich velké forum před chrámem Joviše Capitolinského, tím jest Benátčanům rosáhlé náměstí před velechrámem sv. Marka. Zde jest střed veškerého společenského života Benátčanů. A náměstím tím mohou se také Benátky vším právem chlubiti; nalézáť se jemu podobných ve světě asi málo! Rozsáhlé to náměstí má podobu obdélníku a ze tří stran uzavřeno jest paláci s elegantními arkadami (podloubími) a slušným průčelím. Na jižní straně náměstí nalezá se palác starých prokuracií s věží, na jejímž plochém temeni stojí dva kovoví obři, kteří silnými kladivy tlukou do velkého zvonu, udávajíce ranami počet hodin. Pohlednuv po prvé na věž tu, domníval jsem se, žeť tam skuteční dva mužové stojí.

Naproti této věži vypíná se na severní straně náměstí věž druhá, kteráž stojí zcela o samotě, a jest na 50 sáhů vysoká. Ve výši nad věží tou vznáší pozlacený anděl, jenž se na způsob větrních korouhviček podle větru pohybuje. Na věž tuto nevedou schody, nýbrž pěkně dlážděná a dosti široká točitá stezka, kteráž jen poznenáhla vystupuje právě tak jako na kopuli sv. Petrského chrámu v Římě. Francouzský král Jindřich IV. na koni vyjel až ke zvonům. S věže jest rozkošná vyhlídka na celé Benátky a pověstné lagůny ve vůkolí, pak v dálí až do Padovy a Trevisa, na vápencové vrchy u Verony až k jezeru Garda, na Tirolské Alpy, Krajinsko a Istrii.

Hlavní budova od níž i celé náměstí má své jmeno, jest chrám sv. Marka. Před chrámem stojí tři vysoké stěžně z cedrového dříví, červenou barvou natřené, s podstavci bronzovými. Jindy na vrcholi jejich upevněny byly prapory dobytých království: Cypru, Morei a Candii, nyní jen v neděli vlajou na nich prapory království Italského.

Chrám sv. Marka stavěn jest v slohu byzantinském, a má mnoho sloupů, oblouků a jiné ornamentiky. Naď hlavním vchodem v průčelí chrámovém stojí pověstní 4 koňové mědění, druhdy celí pozlacení, o nichž se vypravuje, že nadělali více cest nežli jiní koňové živí. O původu jejich se vypravuje – ač není při tom historické jistoty žádné — že pocházejí z dob Alexandra Velkého, krále Macedonského. Za panování římského císaře Nerona přišly do Říma z Řecka, z Říma převeženy byly do Benátek, odtud je odvezl Napoleon I. do Paříže, odkud později Benátkám byly opět vrácény. Koně ty z náměstí vypadají jen ve velkosti obyčejných koní, na blízku však se objevují co praví kolossové.

Do vnitřku chrámu vede pět dveří bronzových, jež mají cenu uměleckou. Jedny dveře pocházejí prý z Cařihradského chrámu sv. Sofie, kterýžto původně křesťanský kostel proměněn jest nyní v tureckou modlitebnu (mešitu). Vnitřní prostora chrámu sv. Marka jest temna a proto také na první pohled neúhledna. Podlaha chrámová jest různobarevným mramorem vykládána, avšak zemětřesením tak poškozena, že není na ní místa rovného; vypadáť jako rozvlněné jezero, všude vrchole a dolíky. Ornamentika stěn a sloupů jest směsice všech možných slohů, římského, starokřesťanského, byzantinského, avšak umělé v jeden celek vše sloučeno. Neobyčejně bohat jest chrám sv. Marka na mosaikové obrazy, které zaujímají celkem plochu 40 tisíců čtverečních stop, nákladná to práce, povážíme-li, že každý obraz sestává s tisíců barevných kaménků. Hlavní oltář oddělen jest od lodi chrámové mramorovou mříží, na níž stojí 14 rovněž mramorových soch. Na své zadní části ozdoben jest oltářní stůl drahým kamením a výtečnými emailovými, malbami (tak zvaná „Pala d' oro„), a čtyry krásné točené sloupy pocházejí prý z Jeruzalemského chrámu krále Šalamouna. Před oltářem stojí dvě kazatelny (ambony), na té pravé představen býval lidu nově zvolený dože (vladař), jenž odtud konal shromážděnému lidu řeč, načež odnešen býval na nosítkách po náměstí do paláce dožů. Z náboženských památek v tomto chrámě připomínám ostatky evangelisty Marka v hlavním oltáři, pak jeho biskupskou stolici z mramoru v jedné postranní lodi, hrobku sv. Zeno a pak mnoho od lidu vážený obraz Madonny, jenž pochází z Cařihradu.

Ve vší kráse své objevuje se náměstí sv. Marka teprvé na večír. Za dne, zejmena v parních hodinách odpoledních neradi Benátčané vycházejí z chládku, jejž jim skýtají proti palčivým paprskům slunce chráněné síně v domích jejich, za to po náměstí volně poletují pověstní Benátští holubi, jižto ponejvíce mláďata svá uschovávají v dutinách ornamentiky a v báních chrámu sv. Marka. Rázem 2. hodiny odpolední slétnou celé houfy holubů na dláždění před chrám, kdež se jim odměřená denní porce potravy vysype. Holubi ti jsou velmi krotci, že je nikdo neplaší, aniž jim mláďata jejich z hnízd vybírá. K večeru počíná se obyvatelstvo scházeti ze všech dílů města v hojném počtu na náměstí, kteréž po západu slunce osvětleno jest tisíci plameny plynovými skoro jako ve dne. Jak rozkošný to pohled! Nezapomene zajisté tak brzy cizinec na krásný večír, byť jen jediný, jejž ztrávil v Benátkách na náměstí sv. Marka. — V podloubí za sklem, zejmena na jižní straně vyloženo jest drahé zboží zlatnické, krásné obrazy, fotografie, látky na oděvy a j., jež si nadějná mládež obojího rodu bedlivě prohlíží před krásnými kavárnami sedí pak u stolů starší, pochutnávajíce si na různých pochoutkách podle přání a možnosti.

Z náměstí sv. Marka v pravo vchází se na náměstí menší, tak zvanou „piazettu,“ jejíž nejkrásnější ozdobou jest nádherná residence bývalých vladařů republiky Benátské, tak zvaný „dožův palác„. Znamenitá to budova slohu gotického! Pěkně klenutým hlavním vchodem vejděme do rozsáhlého nádvoří, z něhož tak zvané „obrovské schody“ vedou do vysších pater. Schody ty mají své jméno od kolossalních soch Perrona, Marse a Neptuna, ježto symbolický mají význam moci, jakéž před časy měla republika Benátská na pevnině i moři. Vystoupivše po „obrovských schodech“ octneme se v prvním patře v otevřeném loubí, v němž na podstavcích stojí poprsí výtečníků Benátských, spisovatelů, umělců a dožů. U vnitř paláců jest množství sálů s výtečnými malbami, jako museum, ložnice dožova, audienční sál, volební síň, sněmovna, v níž vládní porady se děly, sál „desíti„, sál, v němž senát odbýval své porady a jiné. Mnohé sály zachovány jsou ještě v témž stavu, jakž je byl poslední dože zanechal.

Strašný kontrast k nádhernému průčelí a celé budově paláců dožův činí smutné vězení státní, kteréž jen úzký kanal dělí od residence vladařů. Obě tyto budovy spojeny jsou vzájemně mostem, zvaným „ponte dei sospiri — most vzdechů“ — že po něm vedeni jsou před soudce a zpět do vězení či k popravě provinilci. Vězení byla dvojí, Jedna se nalézala hned pod olověnou střechou (piombi), v nichž odsouzence trápilo v letě nesmírné parno a protivný hmyz, v zimě pak ukrutné chladno ; druhá vězení byla dílem v „nivau„ kanálu, dílem i pod zemí, kdež největší trýzní byly odsouzencům nedůstatek zdravého vzduchu, tma a vlhko. Na stěnách těsných těch jizeb žalářních až posud nacházejí se jména nešťastníků, jež oni vlastnoručně pro památku na témž místě napsali a nebo do povrchu vryli. Jednotlivé separace žaláře podobají se těsným a nizkým, zděným chlívkům ! Byl-li, kdo popraven, tož se malými dvířkami jeho mrtvola vrhala do kanálu, aby kdesi v lagůnách nalezla chladný hrob.

Mezi nejkrásnější budovy Benátek náleží též bývalá bibliotéka, kteráž od roku 1812. nalézá se v zmíněném právě paláci dožův.

Z piazzetty (malého náměstí) rovně jdouce, přijdeme k hlavnímu přístavu, kolem něhož dlouhé táhne se nábřeží, jež sluje „slovanským“, kde po celý den jakož i z večera jest neobyčejně živo. Pod roztaženými plachtami pije se káva, víno a j., jinde zase nakupeno jižní ovoce, pekou se kašťany, jež se pronikavým křikem nabízí kolemjdoucím, tam zase bouda s pohyblivými figurkami — pravý to obraz národního života prostšího lidu. Jdeme-li stále k východu po nábřeží, přijdem k veřejným městským sadům (giardini publici), jež založeny jsou na menším ostrovu. Mimo veřejné tyto sady, jsou v Benátkách, pokud mi známo jen toliko ještě dvě značnější zahrady, kteréž však náleží privátníkům.

Od slovanského nábřeží počíná již dříve jmenovaný „canal grande — velký kanal„, Benátské to „corso“, po jehož obou stranách pnou se nádherné paláce rodilé i peněžní šlechty Benátské, kteréž vesměs mají pěkná průčelí z bílého mramoru, věkem již poněkud načernalého a zažloutlého. Asi ve středu města vypíná se nad kanálem tímto vysoký most o jednom oblouku, zvaný „Ponte di Rialto“, na němž po obou stranách nalézají se krámy, mezi nimiž jde středem cesta pro chodce. Hlavnější budovy na „velkém kanálu„ jsme navštívili, z nichž zvláště připomínám továrnu na skelný mosaik a pak Akademii. V zmíněné továrně velmi nás bavilo předení skla, jež jsem tuto poprvé viděl. Tenké rourky barevného skla v malém, prudkém plaménku se roztavily, načež se jemná nitka skleněná rychle připevnila ke kolu, kteréž otáčením nit tu dále na sebe navíjelo. Nitky ty skleněné jsou velmi pružny, že se z nich tkanina, ozdobné košíčky a jiné drobnosti zhotovovaly. V téže továrně vyrábělo se ještě jiné velmi ozdobné zboží, o čemž dále rozepisovati se nemohu. Divil jsem se, že nám z počátku vše tak vlídně ukazováno a vysvětlováno bylo, však jsem se brzy přesvědčil, že to nebylo za darmo, anyť nám konečně různé věci s nestydatou dotěravostí ke koupi nabízeny byly. Chtěj, nechtěj musil jsem alespoň některé malichernosti dosti draho odkoupiti. V obchodu vyznají se věru Italové lépe snad ještě nežli židé! —

V akademii nejslovútnější jsou díla: Tizianovo „Na nebevzetí P. Marie“, kterýžto obraz byl původně určen pro hlavní oltář chrámový, proto s největší pílí od mistra pracován, pak Bellini-ho „Madonna“ a Paola Veroneského „Kristus na hostině u celního.“

Mimo to navštívili jsme skoro všecky chrámy, v nichž uloženy jsou velké poklady umění, což věru nás podivením naplňovalo; neboť aristokracie Benátská tak zhusta stávala v opposici s papežem a předce tolik věnovala k zbudování a ozdobení četných a nádherných chrámů. Nejhlavnější z nich jsou : „S. Maria dei Frari“, v slohu gothicko-vlašském, v němž hrob svůj i nádherný pomník má věhlasný Tizian, Canova a dože Nicoló Tron. Chrám sv. Jana a Pavla vystaven jest na památku vítězství křesťanů nad Turky u Lepanta r. 1577. a vyniká nad ostatní velebnou stojí stavbou. Zde pochováno jest asi 26 dožův, kteří mají tuto nádherné pomníky, z nichž zvláště dva vynikají: pomník dože Petra Mocenigo a Ondřeje Vendramina. Pravou carricaturu ženské vypodobňuje v tomto chrámě kdesi stranou mramorová soška na pohled mladistvé jakési dívky, kteráž pro svou přílišnou marnivost za trest náhle tak hrozně ošklivou prý se stala.

Votivní chrám „S. Maria della Salute“ postaven jest prý na 1,200.000 cedrových jehlách do moře zaražených, a nádherou svojí zajisté nemálo překvapuje. Pěkné jsou též chrámy sv. Vavřince, Zachariaše a j. Při každém chrámu jako by na stráži stojí několik žebráků, kteří připluvší loďku tyčí ku břehu přitahují a cizincům na břeh vystoupiti pomáhají, začež se jim nutná daň jednoho „soldu„ (5 čentes čili 2 kr.) odvesti musí, jinak by svými nevypláchnutými ústy obsypali cizince sterými nadávkami.

Odpoledne o 5. hodině dne 28. dubna opustili jsme krásné Benátky a přes Treviso, Udine, Cormons a Gorici jeli jsme do Terstu. Dali jsme kondukterovi vlašskému značné zpropitné, kterýž nás za to uzavřel do zvláštního kupé, v němž jsme si pohodlně mohli pospati. Asi k půlnoci náhle se hřmotem otevrou dvířka vozu, a mladý jakýsi finančník budí a vyzývá pás, bychom nesli své vaky k přehlížení do kanceláře celního úřadu, Překročili jsme již hranice Itálie a octli jsme se opět na rakouské půdě. Že jsme nevezli s sebou mimo některé maličkosti žádného „paše,“ nechtěli jsme z vozu v noci vystupovati; ale finančník nedal pokoje. Brzy německy, brzy zase italsky, brzy francouzsky a snad i anglicky dával nám na srozuměnou, co naší jest povinností, načež jsem se jej tázal česky, čeho by si vlastně přál, jsa toho mínění, že polyglottista ten bezpochyby také mému nářečí bude trochu rozuměti. Ale o češtině či jiném slovanském nářečí ani zbla! Abychom ubožákovi konečně z rozpaků pomohli, vylezli jsme i s celým svým majetkem z vozu a svědomitě vše na celnici udali. Rozumí se, že jsme ni v nejmenším nebyli obtěžováni. Do Terstu jsme dorazili o 1. hodině po půlnoci a ubytovali se v hostinci „Europa.“

Rázem jakož i nářečím obyvatelstva svého podobá se Terst městům vlašským, co do krásy se jim však nevyrovná. Za to ale má Terst přístav tak znamenitý, že po boku stojí největším světovým přístavům, a tudíž v ohledu tom daleko předčí všecka přístavná města v Italii. Válečné lodě Rakouské nespatříš v Terstu, tyť jsou hlavně v Pole; za to ale ohromné lodě kupecké, jichž mnoho denně přijíždí a odjíždí, zejmena udržujíce obchodní spojení s východem. Za příčinou čilého obchodu zdržuje se v Terstu také velké množství cizinců nejrůznějších národností, zvláště Turků, jižto svým zvláštním krojem a svou snědou pletí jsou velmi nápadni.

Co do polohy své prostírá se město to kolem rozsáhlého přístavu, a pak vystupuje vzhůru na vůkolní návrší, s nichž překrásná jest vyhlídka na moře. Daleko do města vbíhá z moře široký a hluboký kanal, přes nějž vedou mosty, jež v čas potřeby se mohou vyzdvihnouti, by lodě až do města vplouti mohly. Od nábřeží vbíhá zase do moře široká a pěkně dlážděná hráz, s níž se pak nakládá na lodě všeho druhu zboží. Po této hrázi jakož i po celém nábřeží pěkná jest procházka a utěšený pohled na ten čilý život v přístavu.

Chrámy nemá Terst znamenité; poněkud úhlednější jest kostel sv. Antonína a pak biskupská kathedrála, jež se vypíná na značném vrchu nad městem, odkud jest na Terst a daleko na moře pěkná vyhlídka. Navštívili jsme též chrámy různých vyznání, jako: anglikanský, protestanský a řecký. Patrně bije do očí různost náboženských náhledů již ve vnitřní úpravě chrámů. Kostely protestantské jsou skoro úplně beze vší okrasy. Kazatelna a křtitelnice zaujímají prvé místo, prostý oltář s obrazem stojí v pozadí. Chrámy katolíkův vyznamenávají se úpravou oltářů a všemožnou okrasou oken i stěn celé svatyně ; v kostelích pak Řekův stkví se zlatem vysoké přepažení, tak zvaná císařská brána, kteráž tajemně skrývá před zraky věřících oltář, k němuž toliko kněži mají volný přístup. Na císařské bráně v Terstském chrámu Řekův nachází se krásné reliefy (vypouklé obrazy) stříbrné, a mimo to rozestaveno bylo ještě na stojanech několik jiných obrazů malovaných. Když jsme kostel ten navštívili, vymetali právě kostelníci množství stromového listí, jež v pytlech z chrámu vynášeli ; měliť bezpochyby Řekové den před tím nějakou zvláštní slavnost, podobnou naší květné neděli. Žádal jsem kostelníka, by mi dovolil vejíti „císařskou branou„ k oltáři, jehož úpravu jsem si chtěl prohlédnouti, nebylo mi ale dovoleno, ani pak ne, když jsem se prohlásil co katolický kněz, z čehož soudím, že to byl kostel Řekův nesjednocených (nekatolic.)

Velkou zvláštností jest v Terstu znamenitý trh na mořské ryby, raky, šneky, či jak se to všecko obyvatelstvo slané vody jmenuje. V masných krámech seká se krásné maso velkých mořských ryb jako v našich krajinách z domácích zvířat. Nemohli jsme se nabažiti pohledu na ta přepodivná zvířata hlubokého oceanu. Rovněž tak pěkný jest trh na ovoce, zejmena prý na podzim, anoť se tam setkává ovoce severní s jižním – naše chutná jablka se sladkými pomerančemi a zakyslé naše švestky s velkými hrozny vína italského.

Co se týká řeči, tož v Terstu převládá vlaština, v úřadech pak, krámích, obchodech, hostincích a kavárnách slyšeti jest velmi z husta němčinu. Ostatně nemá Terst mimo znamenitý obchod nic zvláštního.

Asi něco přes hodinu cesty od Terstu na břehu mořském strmí v značné výši překrásný zámek, jenž druhdy náležel mexikánskému císaři Maxmillianovi, nyní pak jest majetkem J. V. císaře Rakouského. Zámek ten se nazývá „Miramare“ („obdivuj se moři“), že s něho jest vskutku okouzlující pohled na širé moře. K zámku tomu se může jeti vozem po břehu, kterážto cesta je velmi pohodlná a krátká. Chtíce učiniti si malý výlet po moři, najali jsme si loďku, kteráž teprve po dvouhodinné plavbě s námi do malého přístavu u zámku dorazila. Na požádání byli jsme ještě s několika cizinci do vnitř zámku vpuštěni, kdež nás císařští služebníci ochotně všemi sály prováděly.

Vše v pokojích zůstalo prý na témž místě a v tomtéž stavu, jakž se to nalézalo při odchodu J. C. Veličenstev, Maxmilliana a choti jeho. Navštívili jsme domácí kapli, jídelnu, ložnici, bibliotheku, pokoje císařovniny i Maxmillianův pokoj, v němž studovával, pak pokoje s nábytkem čínským, japonským a jiné. Krásné malby na stěnách jakož i vzácné obrazy zdobí značnější sály.

Venku kolem zámku nalezá se terassa pěkně dlážděná a zdí nízkou obehnaná, odkud právě jest ta rozkošná vyhlídka na moře. Asi sto kroků od zámku rozkládá se po stráních rozsáhlý park se stromovím listnatým, jehličnatým a palmami, s úpravnými stezkami, keři rozmariny a jinými vzácnými druhy keřů vroubenými, nad to ozdoben jest park mramorovými sochami, vodomety, pěknými květinami a p. Pro ochranu zámku před škůdci stojí poněkud v stromoví ukryté kasárny pro něco vojska, kteréž se tuto ustavičně na stráži nalezá.

Prošedše park celý, navrátili jsme se pak k naší loďce v přístavu, abychom zpět do Terstu se přeplavili.

Plavba naše trvala nyní více než půl třetí hodiny, ač jsme měli dva lodníky najaté. Se smíchem pravím po česku svému příteli: „Ti si hoví, půjde-li to tak pořáde, tož se do noci nedostanem do Terstu.“ „Nemůžeme, je to těžký,“ odpovídá mi najednou česky jeden z lodníků. S podivením se jej tážu, kde že češtině se v Terstu mohl přiučiti? načež mi dal za odpověď, že se často scházíval s českými vojáky, kteří kdysi v Terstu posádkou leželi, a od těch dob že se trochu češtině naučil. – K něčemu byla ta naše zdlouhavá plavba po moři předce prospěšná, viděli jsme totiž zapadati slunce, což jest v skutku velmi krásný pohled; neboť se v tu chvíli rudá zář oblohy jako v zrcadle obráží v hladině mořské.

Večír jsme ztrávili v divadle, načež jsme druhého dne z rána odjeli do Postojny.

Dlouho ještě, odjíždějíce z Terstu, viděli jsme moře a množství rybářských loděk na něm jakož i krásné „Miramare„, až vlak nás vnesl do smutného pohoří, jež se nazývá „Kras“ („Karstgebirge“). Na mnoze jen holé, vápencové hory vypínají se v končinách těchto, po úrodných nivách oko marně se tato ohlíží. Studený severní vítr — zlá „bora“ — sžírá tu veškeré traviny, jen místem křoví anebo něco jehličnatých stromů vzdoruje tu studeným těm větrům. Od moře zase přes tyto krajiny táhnou často černá mračna, ktéráž v hromu a blesku pouštějí prudké lijáky, jež veškerou ornici se strání odnášejí a tudíž krajinu daleko široko pustoší. Jsouť ovšem tu a tam i úrodná údolí, chráněná vysokými vrchy před chladnou borou, není jich ale příliš mnoho. Po delší jízdě pustým Krasem dojeli jsme konečně do malého městečka v Krajinsku, do

Zastavili jsme se v městě tomto, abychom si též prohlédli světoznámou jeskyni, jež se v nepatrném na pohled vrchu nedaleko Postojny nalezá. Objednali jsme si ve zvláštní kanceláři dva průvodčí jakož i osvětlení jeskyně se 400 plameny — což nás stálo dohromady 7 zl. r. č. — a svrchníky opatřeni vešli jsme železnými mřížovými vraty do vnitř.

Jako v zakletém nějakém zámku octli jsme se náhle v jeskyni, již v půvabných skupeních osvětlovaly četné kmitající plaménky svící ; předce však ve výši, pod přirozenou klenbou jeskyně čírá panovala tma. Úzkou stezkou šli jsme kus cesty nad sráznou propastí, na jejímž dnu velká řeka s hukotem temným se proudí, pak ale v tajných rozsedlinách a slujích hory se ztrácí, načež kdesi daleko opěť na denní světlo vystupuje. Podzemní tok řeky té není posud z dostatek vypátrán, ač za tím účelem mnohé již děly se zkoušky. Přes řeku pne se ohromný oblouk na způsob mostu, jejž tuto příroda sama utvořila; pod mostem pak tvoří podzemní ta řeka malý vodopád. V řece této žije prý zvláštní druh ryb, jež nesnesou slunečního světla, kteréž barvu jejich mění a je usmrcuje. Asi po půl hodině cesty jsme přišli různými chodbami do velmi rozsáhlého sálu, jehož stěny se leskly jako bílý mramor. V podzemním tomto sále odbývá se o letnicích každoročně národní ples, na němž ohromné množství obyvatelů Krajiny se súčastňuje. Na tisíce plamenů osvětlují při té příležitosti netoliko sál ale i všecky chodby jeskyně, a čarovnou ozvěnu hudby veselé vydávají vysoké klenby, jež místem dosahují výše na 40 sáhů.

Skála, v níž jeskyně se nalézá, jest vápencového útvaru. Četnými rozsedlinami vniká voda z častých líjavců do vnitř vrchu, rozpouští vápenec, a pak v kapkách padá od stropu jeskyně k zemi. Voda z kapek těch se odpaří, avšak vápencové částky jedna na druhou se usazují a tvoří mohutné sloupy krapníkové (stalaktytové). Některé sloupy jdou od země až ku klenbám, jež podporují, jiné visí od stropu jen do polovic jeskyně, jiné pak v přepodivných tvarech nalezají se při zemi. Kam kouř lamp a svící neměl posud velkého přístupu, tam krápníkové útvary jsou lesklé a krásně bílé jako kararský mramor, ano místem i značně průsvitné, ostatní jsou již poněkud barvy tmavší.

Úžasné jsou tu formy krápníkové. Viděti tu pěkné vížky, stromky, svícny, zkamenělé koroptve, zajíce, lvy a jiné. Na jiném místě se ukazuje celý chrám, přírodou utvořený: oltář s pěknými arabeskami, kazatelna, varhany, tenké to sloupce, po nichž holí jezdil vůdce a tony z nich vyluzoval podobné poněkud tónům varhan, jiné duté balvany vydávají hlas zvonů.

Jedna část jeskyně nazývá se horou Kalvárskou, na níž poněkud nápodobeno jest přírodou ukřižování Kristovo. Nejznamenitějsí ze všech těch podivných útvarů jest veliká opona, kteráž se od skutečné, umělé dělané v ničem nelíší. V nejkrásnějších záhybech splývá od stropu k zemi, jest krásně bílá, na okraji svém tmavožlutě lemovaná a značně průsvitná.

Celé dvě hodiny jsme v jeskyni stále chodili přes hory a doly jako v nějaké krajině, a divili se tomu podivnému dílu Boží přírody. Pro navštěvovatele na chůzi choulostivé, jsou na rovnějších místech jeskyně malé železné vozíky, jež se dají táhnouti a postrkávati z místa na místo po železných kolejích.

U večír dne 30. dubna navštívili jsme též farní chrám Postojenský, v němž právě konal se počátek „májové pobožnosti“. Byli jsme v skutku unešeni tím krásným zpěvem tamějšího lidu, jehož nářečí podobá se sice našemu českému, není však pro Čecha dosti srozumitelné. Po půl noci na 1. máje jsme odjeli do hlavního města Krajinska — do

kamž jsme přijeli ještě před 5. hodinou ráno. Všude hemžilo se již po ulicích množství dětí, dospělejších jinochů a dívek, jižto bezpochyby se shromažďovali k nějakému výletu. Den byl krásný, ale z rána panovala citelná zima. Nevědouce kam zaraziti, chodili jsme s výletníky po městě, abychom si Lublaň trochu prohlédli, pak jsme navštívili také některé tamější chrámy, kteréž lidem byly jako o nějakém svátku naplněny. Musí býti tamější lid v skutku zbožný!

Lublaň rozkládá se v širokém údolí pod vysokým vrchem, na jehož temeni nalezá se kastell (pevnosť), jenž přeměněn jest nyní v zemskou trestnici. Obyvatelstva se čítá v Lublani na 20 tisíc. Chtíce se nasnídati, vešli jsme do úhledné jedné kavárny, kdež vyloženo byla množství novin všeho druhu ani „Neue freie Presse“ nevyjímaje. Noviny z Čech byly tu jen „Pokrok“ a „Politik„, jež jsme dychtivě četli, neboť jsme skoro úplný měsíc neměli žádných zpráv z milé vlasti, po níž se nám konečně předce jen zastesklo. - Asi k 9. hodině jsme se šli podívat na kastell a trestnici, jejíž ředitelem jest švagr zdejšího kancelisty p. Horáka. Kolem trestnice obcházela vojenská stráž, kteráž nám co neznámým cizincům zabraňovala vchod do kastellu. Co se tak s přítelem radíme, jak asi se dostanem k p. ředitelovi, jemuž jsme od Domažlických příbuzných měli něčeho dodati, tu k nám přijde jeden ze strážníků, kterýž se nám po česku hlásí co krajan. Seznámivše se s ním blížeji, žádali jsme jej, by nás ohlásil p. ředitelovi, že zajisté beze vší překážky budeme do kastellu vpuštěni, v čemž nám ochotně strážník ten posloužil.

Od p. ředitele, paničky jeho jakož i jejich roztomilé dcerušky byli jsme s neobyčejnou laskavostí přijati a výborně pohoštěni, že jsme tam v té daleké cizině náhle se ocítili jako doma. Pan ředitel nás prováděl četnými pokoji, jež obývá s milou svou rodinou, a ukazoval nám to krásné vůkolí Lublaně, zejmena utěšený letohrad „Tivoli“ s rozsáhlým parkem, zamilované to místo obyvatelstva Lublaňského. V průvodu p. ředitele jsme navštívili také vězny, již to jsou vesměs větší zločinci, odsouzení do vězení na 1 rok až doživotně. Ve všech odděleních trestnice panuje čistota a vzorný pořádek. Trestanci zaměstnáni jsou různými pracemi a řemesly, jako : truhlářstvím, zámečnictvím, tkalcovstvím, knihařstvím atd. a vždy v jistou hodinu mají volné procházky u vnitř kastellu, ovšem pod přísnou dohlídkou vojenské stráže. Také jsme navštívili domácího duchovního, jenž byl ve svém bytu uzamčen, nezbytná to opatrnost, již musejí všickni úředníci, jižto v trestnici bydlí, pro jistotu života svého šetřiti. Po tom nás vedl p. ředitel do kostela, nemocnice, domácí lékárny, kuchyně, do své zahrádky a vinice, již si byl sám na příhodném místě u kastellu založil, a konečně s celou svou rodinou až do města nás doprovodil. Nemohli jsme mu za jeho ochotu a pohostinnost ani dosti poděkovati.

Z Lublaně jsme jeli krásným údolím řeky Sávy k městečku Celji, jež má sličnou polohu na mírném návrší, a odtud podle řeky Mury do Štýrského města „Mariboru (Marburg).“

Zde jsme se museli zdržeti několik hodin; času toho jsme použili k procházkám po městě. Maribor jest dosti velké město s polohou přívětivou, a mnohými vinicemi ve vůkolí. V neděli ráno o 4. hodině, dne 2. máje, přijeli jsme do hlavního města v Korutansku, „Celovce (Klagenfurt),„ kdež jsme se až do odpoledne zdrželi. Město to jest dosti velké, ale zdá se mi, že nemá mnoho obyvatelstva; neboť ač byla neděle, předce bylo na ulicích a náměstích velmi mrtvo. Na poledne hrála v městských alejích vojenská hudba, oslavujíce příchod libého máje, k čemuž se zvláště hojný počet nadějné mládeže dostavil. Opustivše Celovec brzy unášeni jsme byli vlakem romantickými krajinami nebetyčných Alp, kteréž nyní počátkem jara počínaly se také odívati ve své slavnostní roucho, jen temena jejich byla posud pokryta silnou vrstvou sněhu. Přes městečka Villach, Lienz a Bruneck přijeli jsme pod Brenner do stanice Franzensfeste, odkud jsme nastoupili přes Innomostí a Kufstein zpáteční cestu do Mnichova. V Kufsteinu jsme museli si dát prohlédnout vaky finančníkům bavorským, kteří to s námi nebrali příliš přísně, neboť nežádali ani, abychom vaky otevřeli.

Do Mnichova jsme přibyli na poledne dne 3. máje, kdež jsme museli čekat na vlak až do druhého dne. Že můj společník posud Mnichov neznal, tož jsme pro ukrácení času dali se městem provážeti, navštěvujíce jeho značnější památností.

O chrámech Mnichovských, kteréž před třemi lety se mi zdály tak nevyrovnaně krásnými, nyní vraceje se z Italie, přesvědčil jsem se, že daleko jsou pozadu za těmi nádhernými basilikami a dómy vlašskými! Pěknou zábavu nám poskytoval výroční trh, jenž právě se odbýval na předměstí „Au“, a pak výstava květin v „skleněném paláci„ při botanické zahradě. Celý vnitřek paláce přeměněn byl v umělý park s pestrými květinami, kteréž tuto k podívání a prodeji vystaveny byly. Četně shromážděné obecenstvo bavila pěkná hudba.

Konečně přišel 4. máj, na kterýžto den ohlásili jsme svůj příchod do milého domova. Po celé cestě nepřipustili jsme si starostí žádných, nyní ale blížíce se k domovu jeden druhého jsme se stále tázali: „Jak asi to vypadá doma?“ Přítel můj měl starosti o svou rodinu a obchod, já pak o milého otce, jehož jsem dlouhou chorobou sklíčeného před 5 nedělemi opustil? - Často jsem na něj na cestách vzpomínal zdali posud žije! Shledal jsem se s ním, opět, žil, ale ne dlouho. Počal list opadávati se stromů, přibližoval se podzimek, a i on sklesl v chladný hrob!

Ku konci mého cestopisu přidám ještě několik poznámek, kteréž snad některé z vážených čtenářů budou zajímati. Nejprve sdělím vzdálenost některých čelnějších měst, jak jsem ji přiblížívě vypočetl dle „Condukteura„ a vlašského „Indicatore ufficiale.“ Přímá cesta z Domažlic do Říma obnáší 170 mil, a z Říma do Neapole 32 mil, z Neapole do Pompejí 3 míle.— Z Domažlic do Mnichova 32 mil - z Mnichova do Innomostí 21 m. - z Innomostí do Verony 37 m. - z Verony do Milana 21 m. - z Milana do Turina 18 m. - z Turina do Janova 20 m. - z Livorna do Říma 42 m. - z Verony do Florence 34 m. - z Florence do Pisy 12 m. - z Říma do Foligno 21 m. z Foligno do Ancony 16 m. - z Ancony do Loretty 2 m. - z Florence do Benátek 36 m. - z Benátek do Terstu 26 m. - z Terstu do Mariboru 40 m. -z Mariboru do Celovce 17 m. - z Celovce do Franzensfeste 33 m. - z Franzensfeste do Innomostí 10 mil.

Do Říma nejeli jsme směrem rovným nýbrž rozličnými zatáčkami, a i na zpáteční cestě jsme několikráte odbočili od přímé cesty. Celkem jsme ujeli za těch 37 dní, jež jsme na cestách ztrávili, po dráze z Domažlic až do Pompeji a zpět asi 631 mil. Při tom jsme nejvíce jezdívali rychlovlaky a časem netoliko ve dne ale i v noci. Ve městech, kdež jsme se zdržovali, používali jsme k vycházkám skoro výhradně všude drožek, jinak nebyli bychom sto bývali v tak krátkém čase právě popsanou cestu vykonati. Památnosti Italie, o nichž se v cestopisu zmiňuji, jsme skutečně viděli, jakož i množství jiných, o nichž jsem se v popisu nezmínil proto, bych přílišnou rozvláčností čtenáře neunavil. Nevím, jak dlouho podržím v obrazotvornosti všecky ty krásy přirozené i umělé, jež mi bylo zříti na té celé cestě; domnívám se však, že mi po celý život zůstane velepamátným rok 1875., a tak brzy mi sotva sejdou z mysli veškeré dojmy z cesty mé po Italii. Ostatně se nikterak nevzdávám naděje, že ještě jednou vykonám cestu po Itálii a uzřím věčně památný Řím, ovšem „dá-li Pán Bůh.“

Když jsme se blížili k domovu, tož se nám zdály Domažlice proti těm velkolepým městům Italským velmi nepatrnými a vůkolní krajina velmi smutnou proti krajinám v Alpách a v Itálii, kteráž svými vinicemi podobá se jediné zahradě. Mimo to zde teprve počínalo jaro, kdežto v Itálii, zejmena v Neapolsku byla příroda již dávno oblekla své ozdobné roucho jarní; avšak vzdor tomu jsme předce byli nevýslovně blaženi, když jsme zcela zdrávi a bez nejmenší nehody vstoupili do nádraží Domažlického. Zde očekávali mého společníka dítky jeho, vítajíce s radostí otce, já pak jsem se shledal s milými přáteli a známými svými. Když pak jsem se opět nalézal ve svém příjemném pokojíku, rozhledna se po něm, pravil jsem sám k sobě: Krásná jsi Itálie, ale milejší mi moje drahá vlasť. Velkolepé navštívil jsem paláce, ale zůstanu spokojen i se svým tichým pokojíkem, jejž sice nezdobí obrazy Raffaelovy a Rubensovy, ale snadno je oželím, neboť „Všude dobře, doma nejlíp!“ — 

---

Počet shlédnutí: 162