obrzek domeku-home  logo-FB     asopis Kulturn studia

Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


clovek_dejiny_absolutno

Seminární práce

Nesmrtelnost: Čapkova hra Věc Makropulos (Rudolf Švec)

:-o OK. Ale pozor, práce obsahuje stylistické a jiné chybičky (překlepy); texty je třeba si po sobě důkladně číst! DDN_03.12.2009 :-o

Jako nesmrtelnost se označuje nemožnost úmrtí, věčný život ve fyzické nebo spirituální formě. V užším smyslu se jako nesmrtelnost označuje nemožnost úmrtí věkem. Nesmrtelnost je pouze hypotetická vlastnost, která prozatím nebyla v praxi prokázána, nicméně se často objevuje v mytologii, pověstech a také v kultuře. Někdy je chápána pozitivně, ale často je věčný život považován za prokletí.

Karel Čapek: Věc Markropulos

Toto dílo našeho geniálního spisovatele představuje jeho vizi a pohled na fenomén nesmrtelnosti, který řešila či řeší snad každá kultura v historii lidstva. Jen pohled na ni se značně liší. Čapek napsal tuto divadelní hru roku 1920 a hra má 3 dějství a Proměnu, kde je celý děj odhalen a vysvětlen. Zabývá se v ní klasickou otázkou, zda-li by lidé byli šťastnější, kdyby žili tak dlouho.

Děj jako takový je poměrně složitý na převyprávění. Uvedu zde proto pouze zjednodušený obsah, neboť téměř celá filosofie nesmrtelnosti je rozebrána až v Proměně. Hra začíná sporem pánu Gregora a Prusa o dědictví, který se táhne a dědí v obou rodinách po generacích už téměř 100 let. Ve hře vystupuje mnoho postav, nejdůležitější je však operní zpěvačka Emilia Marty, která se začne o spor zajímat, kterou ale nezná ani jedna zúčastněná rodina. Nicméně nabídne pomoc p. Gregorovi – sdělí mu přesnou polohu závěti, kterou sepsal jeho praprapradědeček a sdělí mu i její přesný obsah, ale výměnou chce získat jisté řecké listiny a dopisy, které jsou součástí dědictví. Dědictví ale získá Prus, a proto se Emilia rozhodne dopisy i listinu ukrást. Je však přistižena, a protože její podpis se shoduje s podpisem na 100 let starých listinách z dědictví je „vyslýchána“ v přítomnosti Prusa, Gregora, jeho právníka a dalších asi 4 lidí. V ten samý moment oznamuje Prusovi jeho sluha, že jeho syn se zabil z nešťastné lásky právě k Emilii. Prus je naprosto zdrcen, zatímco Emilia si v klidu češe vlasy a dělá manikuru bez náznaku soucitu či soustrasti.

Emilia všem sděluje, že její skutečné jméno je Elina Makropulos, narozená 1585. Její otec byl vědcem na dvoře císaře Rudolfa II. a vynalezl pro něj nápoj nesmrtelnosti. Císař mu ale nevěřil a chtěl, aby ho nejprve vyzkoušel na své dceři. Tím se stala nesmrtelná. A recept na nesmrtelnost leží před nimi na stole v oné listině.

Ostatní vedou debatu co s listinou. Mají ji dostat všichni lidé, dědicové nebo někdo jiný? Lidem připadá život krátký, 60 let jako nevolnictví a nesmrtelnost je chápána jako protest proti krátkosti života. Člověk má žízeň poznávat a žít život v moudrosti, což by 300-letém životě nesporně šlo. Čapek uvažuje, že takto velmi vzdělaní a moudří lidé by neměli strach, ale ani nebyli sobečtí a zatracovali by války. Naproti tomu takové vzdělání si (v době napsání knihy) nemohl dovolit každý a strávit 150 let u pásu jako dělník či zemědělec lopotící na svém kamenitém políčku není zcela jistě vůbec nic příjemného, protože podle názoru Čapka většina užitečných lidských povolání je možná jen z lidské nevědomosti.

Ovšem existence nesmrtelných lidí by byla smrtelná pro náš hospodářský a právní systém, neboť naše společnost je založena na krátkověkosti a došlo by tak k rozvrácení stávajícího společenského řádu. Krásně je zde vidět kontrast debaty o nesmrtelnosti a smrtí mladého Janka.

Čapek též vyjadřuje vizi, že malost neumírá, protože nežije. Jen velikost, síla a schopnost umírá.

Ale Makropulos je tří sty lety mezi smrtelníky naprosto vyčerpává a cítí obrovskou prázdnotu, nudu, neustálé bolení hlavy a nezájem o lidi – na otázku, zda-li měla nějaké děti, odpoví že asi 20 – kdo se tím má pořád zabývat, těmi haranty, prostě to člověku občas ujede. Všechno připadá zbytčné, prázdné, postrádající smysl. Lidská psychika takovou zátěž nemůže zvládnout. Přijde jí, že se nic neděje, nic se nemění, ani katastrofy či války už s ní ani nehnou, nepřekvapí jí.

Sama Makropulos obdivuje jak má pro ostatní lidi všechno svůj smysl, cenu. Jsou šťastní a každý v něco věří, ať už v lásku, pokrok, sebecnost, lidstvo, rozkoš, či věrnost. Časem totiž omrzí být jak dobrým, tak špatným, přejde láska i ideály. A není pro ni už vůbec nic, jen samota.

Nakonec listinu nikdo nechce a mladá dívka, která právě ztratila lásku listinu spálí. Čapek vidí nesmrtelnost v dětech. Pokud je vychováme vtiskneme do nich sebe, a oni nás zase do jejich dětí a tak dále. Člověk se má hlavně soustředit na narození, ne na smrt.

Osobní názor: Celkově s Čapkovou vizí nesmrtelnosti jako spíše negativní věci souhlasím. Myslím, že pokud by byl nesmrtelný pouze jeden člověk, či několik málo jedinců, muselo by pro ně být nesmírně težké vyrovnávat se s neustálými odchody přátel – tím myslím buď smrt nebo jen “pouhé” jejich stárnutí, tím se vlastně člověku částečně odcizují a vzdalují. A mohlo by to skončit i oním “prázdnem v duši” Makropulos. Aby se zamezilo jejich samotě, bylo by pro ně určitě lepší, kdyby takových nesmrtelných bylo mnohem více, aby měli sobě rovné a nestáli na okraji společnosti. Jenomže toto je zase ekonomická sebevražda pro celou planetu a vyústilo by to k nedostatku potravy, vody i materiálu. A nakonec by sice lidé žili o mnoho let déle, ale určitě by to bylo o mnoho lidí méně.

Pak jsou 2 věci s nimiž bych tak úplně nesouhlasil. Zaprvé je víra, že nesmrtelnost žije v našich potomcích. Myslím, že pravá nesmrtelnost je v konkrétních lidských činech. Výchova dětí má svůj smysl, ale stejně se může stát, že z dítěte velmi šlechetného a ctěného občana vyroste vrah či násilník. Pokud ale vědec objeví vakcinu proti vzteklině, černému kašli nebo dětské obrně, tak právě jemu patří nesmrtelnost za to, co pro zbytek světa (společnosti) vykonal, neboť tím zachránil miliony budoucích lidí. Ve vzdělanosti leží nesmrtelnost myšlenek, názorů a činů. Zadruhé bych nesouhlasil s tím, že moudří nesmrtelní by odmítali války. Lidské společnosti válčili do nepaměti a myslím, že dokud bude lidstvo existovat, pak budou i války. Ne že by snad lidé byli od přírody válečníci, ale právo silnějšího prostě funguje dobře i u lidí. 


Počet shlédnutí: 34

clovek_dejiny_absolutno.txt · Poslední úprava: 29/05/2024 19:36 autor: 127.0.0.1