Tématem našeho semináře bylo: Co je spravedlnost? Na začátku semináře jsme představili spravedlnost v její nejznámější podobě, tak jak ji Platón předkládá v dialogu Ústava. Nejprve byla nastíněna a zároveň i zpochybněna běžná pojetí spravedlnosti, tak jak ji pojímají Sókratovi společníci v tomto dialogu. První pojetí spravedlnosti představuje Kefalos, podle kterého je spravedlivé mluvit pravdu a vraceti, co kdo přijal (331d). Spravedlnost je zde příliš úzká a je vykreslená tak, jak ji chápou obyčejní lidé. Podle Polemarcha je spravedlnost to, co přátelům prospívá a nepřátelům škodí. (336) Říká, že spravedlivé znamená dobře činiti dobrému příteli a škoditi špatnému příteli. Poté se Sókratem dochází k názoru, že spravedlivý člověk neškodí ani příteli, ani nikomu jinému. Thrasymachos, reprezentuje názor, že spravedlnost spočívá v tom, co prospívá silnějšímu (338c). Thrasymachos chápe spravedlnost jako prospěch právě vládnoucí strany, která ustavuje zákony. A konečně Glaukón vidí původ spravedlnosti v uzavírání smluv mezi lidmi, že si nebudou činit bezpráví, a že nebudou ani trpět (takovéto smlouvy či zákony jsou pak nazývány spravedlivými). Spravedlnost je podle něj uprostřed stavů – mezi beztrestným pácháním křivdy a mezi snášením bezpráví (v podstatě spravedlnost znamená nebýt schopen konat bezpráví). Spravedlnost není nic dobrovolného a jednotlivec k ní musí být nucen. Hlavní pozornost pak patřila spravedlnosti, tak jak je obsažena v lidské duši a obci, kde je zajištěna osobou vládce.

Dále bylo předloženo poněkud odlišné pojetí v Platónově pozdním dialogu Zákony, kde si Platón uvědomuje důležitost vhodných zákonů, jako garantů spravedlnosti, z důvodu nepravděpodobného nalezení dokonalého vládce.

Seminář byl zakončen pojetím spravedlnosti v kosmickém měřítku a to na základě dialogu Timaios. Bylo ukázáno, že s ohledem na určité pasáže tohoto dialogu můžeme o spravedlnosti hovořit nejen v souvislosti s lidskou duší a obcí, ale také s kosmem jako celkem. 

---

Počet shlédnutí: 35