Helena Dluhošová

Češi v cizině, sv. 9, s. 48–66. Praha: Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1996. 230 s. ISBN 80-85010-50-X

Na Ukrajině se při dosud posledním sčítání lidu v roce 1989 hlásilo k české národnosti deset tisíc občanů. Vzhledem k celkovému počtu obyvatel Ukrajiny se zdánlivě jedná o zanedbatelný počet lidí. Proud kolonistů do Ruska v minulém století byl však početně významnou součástí vystěhovalectví z českých zemí a Češi svého času významně přispěli k hospodářskému rozvoji Ukrajiny.

Hovoříme-li o vystěhovalectví na Ukrajinu, je míněno dnešní území tohoto státu. Území, které čeští kolonisté v 19. století osídlovali, náleželo carskému Rusku. Ukrajina v polovině 19. století neexistovala ani jako samostatný stát, ani jako přesně vymezené území. V roce 1917 byla ustavena Ukrajinská lidová republika, v roce 1922 se Ukrajinská sovětská republika stala součástí Sovětského svazu. V dalších letech ještě hranice Ukrajiny doznaly určitých změn. Západní část Volyňské gubernie byla od roku 1921 součástí Polska, k Ukrajině byla znovu přičleněna v roce 1939. V témže roce byla k Ukrajinské sovětské republice přičleněna i Halič, jež v meziválečném období náležela Polsku. V roce 1945 byla k Ukrajině přičleněna Podkarpatská Rus, jež byla v meziválečném období součástí Československa. Krym se stal součástí Ukrajiny v roce 1954.

1. prosince 1991 byla Ukrajina prohlášena samostatným státem.

Vystěhovalectví z českých zemí za hranice habsburské monarchie nabylo masové podoby od poloviny 19. století. Základní příčina spočívala v neustále se zhoršující hospodářské a sociální situaci v zemi.¹⁾ Rozmach vystěhovalectví pak zřejmě ovlivnilo i vyhlášení stěhovací svobody, omezené jen brannou povinností, v roce 1867.

Nejpočetnější proud vystěhovalců směřoval od poloviny 19. století do zámoří, do Spojených států amerických, kde rozvíjející se průmysl a rozloha neobdělané půdy dávaly naději na založení nové existence. Vystěhovalci však směřovali i na východ, do carského Ruska. První skupiny vystěhovalců z Čech zamířily koncem padesátých let do oblasti Černomoří. Hromadného rozměru však nabylo vystěhovalectví na východ až v šedesátých letech, přičemž jeho hlavní vystěhovalecký proud mířil na Volyň.

Zájem o vystěhovalectví do Ruské říše měl řadu důvodů. Rezonoval s myšlenkou slovanské vzájemnosti i relativně příznivým posuzováním ruských poměrů v české společnosti²⁾. Vliv na změnu směru vystěhovaleckého proudu měly zřejmě i ohlasy americké občanské války, které s určitým časovým zpožděním poněkud snížily zájem o vystěhování za oceán.

Přesídlení na východ se jevilo méně riskantní než cesta do Ameriky, lákavá byla poměrně nevelká vzdálenost od domova, snadnější a méně nákladná doprava, relativní srozumitelnost jazyka i blízkost slovanské mentality.³⁾

Nezanedbatelný byl vstřícný postoj ruské vlády, která měla zájem na oživení hospodářského života a na politické stabilizaci zejména západních oblastí země. Carská vláda vydala instrukci k osídlování černomořského okruhu a západních pohraničních území:

v Moskvě byl založen Výbor pro přesídlení Čechů, v jehož provolání se uváděly možnosti a předpoklady usídlování českého obyvatelstva v Rusku'1. Kolonistům z českých zemí byla přislíbena řada výhod, zejména svoboda náboženského vyznání, pětileté osvobození od placení daní zproštění povinnosti vojenské služby a příslib vlastní samosprávy.

Přesídlování z českých zemí na Rus, resp. na území dnešní Ukrajiny, probíhalo v několika proudech. Od konce padesátých let 19. století mířili přesídlenci na Krym. Koncem šedesátých let osídlovaly početné skupiny českých kolonistů západní pohraniční oblasti Rusi – Volyňskou gubernii, usazovaly se i v guberniích Kyjevské a Chersonské. Mnohé osady vznikly v důsledku vnitřní migrace, případně druhotné emigrace z českých exulantských obcí v pruském Slezsku.

Čeští kolonisté přijížděli do země, ve které bylo nedlouho před tím (roku 1861) zrušeno nevolnictví, do téměř feudálních poměrů ruského venkova. Uplatnili zde své hospodářské zkušenosti: zavedli pokročilejší způsob zemědělského hospodaření, střídavé hospodářství, pěstování pícnin a okopanin. Používali dokonalejší nástroje a zemědělské stroje a hnojili pole – k velkému úžasu místních obyvatel. České osady se i svým uspořádáním a úpravností odlišovaly od okolního osídlení.

Češi byli obecně na vyšší úrovni než místní obyvatelstvo nejen po stránce hospodářské, ale i kulturní a společenské. Většinou byli gramotní a dbali i o vzdělání svých dětí. Zpočátku podněcovali zakládání státních škol, později budovali svépomocí české školy. Zakládali Čtenářské besedy, divadelní a pěvecké spolky, hasičské sbory a sokolské jednoty.

V roce 1926 žilo na Ukrajině 83 tisíc Čechů (a Slováků).

Hromadné přesídlování Čechů na Volyň připravila tzv. pouť do Moskvy v roce 1867. kdy se za návštěvy představitelů české společnosti, vedených F. Palackým a F. L. Riegrem, na Slovanské národopisné výstavě v Moskvě konkretizoval zájem ruské strany o kolonisty z Čech a podmínky jejich možného usídlení.

V letech 1862–1886 přesídlilo do Volyňské gubernie na 20 tisíc Čechů, kteří se usadili v 65 koloniích. Příliv českých kolonistů na Volyň ustal v polovině osmdesátých let, zejména v důsledku rusifikačních opatření carské vlády.

Na Volyň odcházeli vystěhovalci, kteří v zahraničí doufali nalézt obživu, ale i ti, kteří hodlali dále zlepšit své majetkové poměry; agitace pro přesídlení byla vedena pod heslem „za chalupu grunt“. Vystěhovalci odjížděli do předem smluvených míst. Smlouvy na koupi pozemků zprostředkovávali jejich zástupci F. Přibyl a V. Olič. Čechům byla zřízena místní samospráva vytvořením čtyř samostatných správních okresů (volostí). V roce 1870 jim bylo povoleno přijmout ruské poddanství již po dvou namísto po pěti letech pobytu, což byla významná úleva: teprve jakožto poddaní Ruska mohli získat do plnoprávného vlastnictví zakoupenou půdu.

Také na Volyň Češi přinesli pokročilý způsob hospodaření. Českým specifikem bylo pěstování chmele, které Češi rozšířili v celé Volyňské (ale i Kyjevské) gubernii. Na Volyňskou gubernii připadala polovina výnosu chmele z celého carského Ruska. ⁴⁾

Hospodářská

48

49

i obchodní podnikavost kolonistů se projevila rozvojem pivovarnictví, zakládáním mlýnů, sladoven, cihelen, dílen na výrobu zemědělského nářadí.

Češi byli považováni za potomky husitů, a byli tedy pro carskou vládu vítanými kolonizátory právě na Volyni, kde se stýkalo ruské pravoslaví s polským katolicismem. Zpočátku požívali náboženské svobody. Česká církev, nazvaná Jednotou husitskou resp. Církví česko-husitskou, odmítala papeže, bohoslužby byly slouženy v českém jazyce a přijímáno pod obojí.

Nepodařilo se však dosáhnout náboženské jednoty českých kolonistů a tím ani záměru vnést rozkol do polského katolicismu. Ruská vláda modifikovala svůj někdejší vstřícný postoj vůči Čechům. České farnosti byly v roce 1888 zrušeny, české školy byly rusifikovány, v roce 1891 nastal konec i české samosprávy. Počínaje rokem 1892 bylo právo nákupu a vlastnictví půdy podmíněno přestupem k pravoslaví. Část kolonistů pod tímto tlakem opustila Ruskou říši. Jen někteří osadníci zachovali své vyznání, většina však přijala pravoslaví (část se později vrátila ke katolictví). Další rozvoj krajanského života umožnila až změna poměrů koncem století a zejména po roce 1906.⁵⁾

V roce 1897 bylo na Volyni usídleno 27.060 Čechů. V roce 1901 se uvádí 44 administrativně samostatných osad a dalších 64 obcí nesamostatných nebo osídlených nejen Čechy.

Po první světové válce, v roce 1921, byla Volyňská gubernie rozdělena. Západní část Volyně, kde žily asi dvě třetiny českých osadníků v okolí měst Rovno, Dubno a Luck, připadla Polsku. Východní část gubernie včetně úrodného Žitomirska byla součástí sovětské Ukrajiny.⁶⁾ Život obyvatel obou částí Volyně se od tohoto roku vyvíjel rozdílně.

Na západní Volyni pokračoval rozvoj soukromého hospodaření i podnikání, Češi nadále udržovali kulturní a hospodářské kontakty se „starou vlastí“. K dosavadním ukrajinským vlivům se přidal vliv polský, který působil zejména na české školství; Češi však dokázali asimilačním tlakům odolat. Pro udržení národního vědomí měly velký význam české spolky a krajanský tisk. České školy byly od roku 1923 řízeny Českou (polskou) Maticí školskou, založenou v Lucku''.

Ve východní Volyni došlo k ustavení sovětské moci, znárodňování, kolektivizaci. Kontakty se západní Volyní i českými zeměmi byly přerušeny. Ke sloučení obou částí Volyně došlo po pádu Polska v září 1939, kdy západní Volyň připadla Sovětskému Svazu.

První čeští kolonisté přišli na Krym koncem padesátých let 19. století, kdy vešlo ve známost, že v zemi je dostatek laciné půdy a potřeba pracovních sil, neboť v důsledku krymské války opustil zemi značný počet obyvatel, převážně Tatarů. Kolonisté, zlákáni přísliby pracovních míst a vidinou blahobytného života1“, se rozhodli jet na tři roky za prací. Pocházeli většinou z východních Čech.

Kolonisté z českých zemí přicházeli na Krym v několika vlnách. První skupina přišla na Krym po několikaměsíčním pobytu v poltavské gubernii⁷⁾, další proud kolonistů putoval roku 1862 přes Halič a Bukovinu do Simferopolu (80 rodin). Nejpočetnější skupina (90 rodin) přijela téhož roku železnicí do Uher, dále po Dunaji a Černém moři do Oděsy a Feodosije.

Kolonisté z Čech postupně přesídlili z pobřežních měst do severních, stepních oblastí poloostrova, kde se zpravidla usazovali v bývalých tatarských osadách. V šedesátých letech 19. století založili, osadníci z česko-moravského pomezí na místě Žadry (Džadry) obec Bohemku (roku 1862) a osídlili Komrát (Bink-Kumrád). Češi a Němci z českých zemí⁸⁾ osídlili vesnici Murzul Kemelči (zde ještě v roce 1911 zakoupili půdu od Němců kolonisté od Litomyšle), Carekvič (roku 1862. dnešní Puškino), Kurman a Kirej. Češi, kteří doputovali na Krym přes Poltavskou gubernii, založili roku 1864 Alexandrovku; také zde žili spolu s Němci. Dále založili obec Tábor (dnešní Makarovka), usadili se i v hlavním městě Krymu – Simferopolu. Jednotlivé rodiny žily v dalších, převážně tatarských osadách (Lidžiméi, Buriak, Kulová).

Osada Nogai-Tama byla druhotně osídlena Čechy původně z Alexandrovky, Bohemky a později založeného Čechohradu. Kolonisté z českých zemí v Tauridské gubernii byli vesměs římsko-katolického vyznání.

V roce 1869 odešly z Krymu 92 rodiny českých kolonistů; ve stepích poblíž města Melitopol založily osadu Čechohrad. Po těžkých začátcích, neúrodě a problémech s vodou se 50 rodin z obce vystěhovalo. Někteří kolonisté se zklamáni vrátili do vlasti nebo volili cestu do zámoří, jiní hledali nová místa pro usídlení na Rusi. Osadníci z Čechohradu založili na Sibiři obec Novohrad, v Bessarábii (dnešní Moldova) osadu téhož jména (Novohrad), ve Střední Asii (dnešní Kazachstán) se usadili v obci Borodinka.

Osadníci získali půdu, stali se ruskými poddanými a dostali potřebné nářadí a dobytek. Češi byli vesměs gramotní a brzy se naučili i ruštině1'. V roce 1906 žilo v Čechohradu 575 Čechů.

V roce 1897 žilo v Tauridské gubernii 1.962 Čechů (a Slováků), v roce 1921 již 2.037 Čechů, z toho na Krymu 1.413 Čechů.

Čeští kolonisté v jednotlivých obcích i dvacátá léta 20. století);

• Bohemka 360 osob (50 rodin) – česká škola, řím.- katolický kostel 1884
• Alexandrovka 750 osob (z toho jen polovina Čechů, tj. 140 rodin), česká i německá škola, řím.-kat. kostel
• Carekviš 39 rodin českých, v obci Češi i Němci
• Bink-Kumrád 70 osob (14 čes. rodin) (většina rodin se později odstěhovala do Ameriky)
• Simferopol 655 osob (183 rodiny)
• Čechohrad 100 rodin – česká škola, řím.-kat.kostel

V roce 1897 žilo v Chersonské gubernii 1.351 Čechů.

Od šedesátých let se čeští kolonisté usazovali v přístavním městě Oděse. Nejvíce českých osadníků však přišlo do Chersonské gubernie na přelomu 19. a 20. století; usazovali se zpravidla v blízkosti německých osad. Většina osadníků byla potomky českých náboženských exulantů, protestantů, kteří v polovině 18. století odešli z Čech do Pruského Slezska⁹⁾ a později (roku 1802) zakoupili v oblasti Lodže obec Zelov.¹⁰⁾ Po zrušení nevolnictví v Rusku v roce 1861 někteří z nich migrovali přes Volyň na jih Ukrajiny. Příčinou jejich opakovaného hledání nových sídel byla zejména snaha získat vlastní půdu, nikoli jako dosud hospodaření na pronajatých pozemcích.

50

51

V roce 1899 osídlili Češi Alexandrovku (zal. Němci roku 1870), kde převzali pronájem půdy po Němcích.¹¹⁾ Současně Češi přišli i do Žachovky a Čubovky. Odtud však brzy odešli buď na Volyň (kde založili Hlupanín), nebo do Samařské gubernie, kde se nabízela možnost koupě pozemků. Zde však neuspěli, vrátili se, když se naskytla možnost zakoupit půdu, a posléze založili osadu Bohemka (roku 1905)¹²⁾ a nedaleko ní i Ljubaševku (Kolonie bratří Kulhavých, Chutor Kulhavý).

V roce 1912 Češi převážně z Bohemky a Alexandrovky osídlili původně německé osady Sofiental, kde část obývaná Čechy byla nazývána Novou Svobodou, a Sirotinku (zvanou i Čechoslávie).

V roce 1923 se čeští kolonisté usadili nedaleko Bohemky v Zeleném Jaru, v Terentievce (dříve Sergějevce) v oblasti Krivoje Ozero, dále v obci Koňský záhon (Monastýrský učastok, Monastýrek) u Chersonu. V těchto národnostně smíšených obcích žili vedle evangelíků i osadníci pravoslavného a katolického vyznání.

Od roku 1908 o krajany pečovala česká církev reformovaná, zvláště misijní odbor Jednoty Kostnické, pozdější Česká jednota misijní. V zastoupení Jednoty Kostnické opakovaně navštěvovali české obce faráři J. Šedý a F. Prudký. Po vzniku sovětské Ukrajiny byly kontakty s Československem přerušeny, náboženský život i český charakter obcí se však podařilo zachovat.

Po roce 1920, v důsledku reformy správního rozdělení země, připadla většina českých osad do nově zřízené oděské gubernie.

Ve dvacátých letech žilo v Kyjevské gubernii 4.232 Čechů.¹³⁾

Téměř polovina z nich žila v Kyjevě. Byli to většinou obchodníci, průmyslníci, úředníci filiálek českých firem, řemeslníci, a také dělníci místních českých továren: výroby hudebních nástrojů krajana Červeného a strojírenského závodu Grether a Křivánek.

Již před první světovou válkou v Kyjevě působil Dobročinný a vzdělávací spolek Spolek J. A. Komenský, sdružující na 350 krajanů, který vydržoval českou školu, a dále společnost Stromovka, která sídlila poblíž parku téhož jména v Národním domě. Od roku 1911 v Kyjevě vycházel český týdeník Čechoslovan.

Nedaleko Kyjeva byla založena Česká kolonie (po roce 1920 přejmenovaná na Vyšehrad), krajané žili i v obcích Kolonština (kde byla též česká škola), Makoviště a Vouč.¹⁴⁾

Obcí se soustředěným českým osídlením byla Malinovka, původně osada založená Němci. Češi se zde usadili roku 1899.¹⁵⁾ Do roku 1937 zde byla česká (ale i židovská) škola, poté jen ruská a ukrajinská. Po období hladomoru v roce 1925 obdrželi krajané pomoc z Československa, a to hospodářské stroje, jež užívalo společně pět hospodářství. Po kolektivizaci se stroje staly majetkem kolchozu Český rolník. Za druhé světové války došlo k změně národnostního složení obce a k internacionalizaci kolchozu, který byl přejmenován na Cesta ke komunismu.¹⁶⁾

V roce 1975 byl sousedící Malin ustaven okresním městem a územně rozšířen na úkor Malinovky.

Malá Zubovščina byla založena v letech 1871–1872 jako Kolonie Zubovščina, a to rodinami z okolí Hradce Králové. Půdu zakoupily v roce 1873, osídlování obce pokračovalo do roku 1876. Další české rodiny se usadily v blízkých vesnicích Stremigorodu, Volčkově a Novákách.

Koncem dvacátých let, v průběhu kolektivizace, byli osadníci sestěhováni ze svých chutorů a byla vybudována nová, centralizovaná obec. V roce 1929 byl založen kolchoz Český rolník, později přejmenovaný po revolucionáři Kujbyševovi. V blízkosti obce byl vybudován kombinát na těžbu rašeliny Torfrozrobka. Za druhé světové války byla část kolchozu evakuována. Po válce se hospodářství podařilo obnovit včetně zničených chmelnic, v padesátých letech byl již kolchoz opět hodnocen jako nejlepší v oblasti28. Koncem padesátých let byla v Malé Zubovščině postavena nová budova české střední školy, posléze i klub s knihovnou a nemocnice,-jejíž zřízení prosadil český lékař J. Pišl.

Čeští kolonisté se usadili v obci Holendry poté, kdy osadu opustili její zakladatelé, Nizozemci“. Přesídlilo sem 98 rodin z okolí České Třebové a Jablonce n. O. Po nástupu Mikuláše II. (Nikolaje) byla v roce 1895 obec přejmenována na Nikolajevku (Poselenije Čechov Nikolajevka). V té době žilo v obci 800 Čechů katolického i pravoslavného vyznání. Kostel v obci vybudován nebyl. Do roku 1920 zde byla ruská škola, v letech 1920–1930 škola česká. Učili zde učitelé z řad krajanů, zejména z Malé Zubovščiny a Malinovky.

Obyvatelé českých zemí se stěhovali také do Haliče, tehdy se však nejednalo o vystěhovalectví za hranice, ale o vnitrostátní migraci, neboť Halič byla v letech 1772–1918 součástí rakouské resp. rakousko-uherské monarchie. Posléze připadla Polsku, v roce 1939 byla připojena k sovětské Ukrajině.

Nejvíce Čechů bylo soustředěno ve Lvově. V roce 1867 zde byl založen spolek Česká Beseda, který vydával noviny téhož jména. Členy byli jak Češi a Slováci, tak i příslušníci dalších národností – Němci, Ukrajinci, Poláci. Židé i Italové. V roce 1939 byla činnost spolku zakázána.

Ve Lvově bylo několik českých pivovarů a kaváren, pobočky zde měly známé české firmy“. dále Česká pojišťovací banka Slávie a Pražská úvěrová banka. V období mezi válkami působil ve Lvově československý konzulát. Velmi intenzívní byly obchodní i kulturní kontakty s českými zeměmi“. Před rokem 1918 žilo ve Lvově na tisíc Čechů.

Po vypuknutí první světové války byla v roce 1914 z iniciativy českých spolků na Rusi vytvořena dobrovolnická vojenská jednotka s organizačním centrem v Kyjevě, Česká družina'„. Její vznik byl výrazem protirakouských postojů Čechů v Rusku a odhodlání bojovat za samostatný československý stát.

Členy Družiny byli zprvu Češi a Slováci usedlí na Rusi, kteří také akci dlouho financovali: volyňští krajané tvořili téměř polovinu družiníků. Od roku 1915 byla Družina doplňována českými zajatci. Česká družina se stala základem pro pozdější Čs. legie v Rusku, nejvýznamnější československou vojenskou jednotku za 1. světové války. Zvláště významný byl podíl družiníků v bojích u Zborova (roku 1917).¹⁷⁾

52

53

České osady za války velmi utrpěly opakovanými přesuny několika armád (zejména na Volyni), občanskou válkou i bouřlivými změnami poměrů spojenými s nástupem sovětské moci. Důsledkem nebývalého ničení hospodářských hodnot a neúrody byl hladomor v roce 1921. Trpěli jím i Češi, snad poněkud méně než okolní obyvatelstvo díky tomu, že svá hospodářství tradičně orientovali na samozásobitelství. Hladomoru čelili i vytvářením družstevních spolků (např. Svaz jihoruských Čechů a občanů české národnosti v Melitopoli). Z Československa byla organizována Pomocná akce hladovějícím. Pomoc spočívala nejen v dodávkách potravin a osiva. České rodiny se ujaly i 78 dětí, zejména sirotků po obětech hladomoru, které do Československa dopravil v roce 1923 farář J. Šedý, působící na Ukrajině z pověření Jednoty Kostnické.¹⁸⁾

Po roce 1917 bylo na základě zásady sebeurčení národů rozhodnuto umožnit dětem nejméně tři roky výuky v mateřském jazyce. Všeruský zemský svaz vyzval Svaz čs. spolků na Rusi k zakládání škol. Během roku bylo jen na Volyni založeno 36 škol s vyučovacích jazykem českým. V roce 1923 byly upraveny směrnice dovozu českých učebnic a zřízen úřad plnomocníka českých škol. Skutečný rozvoj českého školství na Ukrajině však vázl vzhledem k hospodářské situaci v zemi, omezení mezinárodních styků a zejména nedostatku českých učitelů. Problémem bylo zajištění učebnic a učebních pomůcek; základní učebnice a pomůcky dodalo na Ukrajinu ve dvacátých letech ministerstvo školství Republiky československé.

Během první světové války, do okupace Ukrajiny, se přechodně ujali úkolu vyučovat čeští zajatci: někde vyučovali sami krajané, rolníci, kteří však neměli dostatečnou průpravu. Posléze přijížděli učitelé z Čech, kteří mohli vyučovat poté, kdy si vyžádali zvláštní povolení sovětské vlády v Moskvě. V roce 1925 bylo na Ukrajině 19 českých škol s 23 českými učiteli, na Krymu 2 české školy (v Alexandrovce a Bohemce)'.

Počátkem třicátých let došlo na Ukrajině k politickým procesům s českými učiteli: řada z nich byla odsouzena k smrti či k nucenému pobytu na východní Sibiři“.

Školy s menšinovým vyučovacím jazykem byly na Ukrajině zakázány v roce 1937. Tehdy byl také zrušen kyjevský učitelský institut, který vzdělával mj. učitele češtiny, zejména z řad krajanů. Výuka na školách byla nadále vedena v ruštině, na základních školách případně i v ukrajinštině.

Na přelomu dvacátých a třicátých let zahájila sovětská vláda znárodňování a násilnou kolektivizaci zemědělských hospodářství. Soukromé vlastnictví bylo zrušeno, rolníci byli nuceni vstupovat do kolchozů, kam připadl i veškerý jejich majetek včetně půdy. Vlastníci prosperujících hospodářství byli označeni za kulaky a podle nařízení z roku 1929 byli v rámci tzv. rozkulačování deponováni na nucené práce, případně i popravováni, a veškerý jejich majetek byl zabaven'. Byly budovány centralizované vesnice, rozptýlené usedlosti (chutory) byly zlikvidovány.

Kolektivizace postihla obzvlášť krutě české osadníky. Ti přijeli na Ukrajinu téměř bez majetku, svých hospodářství se domohli těžkou prací a nyní byli o všechno připraveni. Mnozí se stali obětí rozkulačování, další pak oběťmi stalinských represí. Po počátečním od-

54

poru většina českých osadníků vstoupila do kolchozů. Díky tradiční vyspělosti hospodaření Čechů se české kolchozy vbrzku dostaly na vysokou úroveň a zpravidla byly hodnoceny jako nejlepší v oblasti.

Za druhé světové války, po napadení Sovětského Svazu Německem, narukovali Češi žijící na Ukrajině do Rudé armády. Po té. kdy byla v září 1941 uzavřena dohoda o ustavení čs. vojenské jednotky v SSSR, mnozí přešli do ní.

Volyňští Češi v roce 1941 založili ilegální odbojovou organizaci, později nazvanou Blaník, s ústředím v Mirohošti. Činnost Blaníku pokrývala západní (někdejší polskou) část Volyně. Organizace působila ve 104 obcích: jejím cílem byly sabotáže, distancování se od nacionalistických proudů na Ukrajině, příprava pro vstup do čs. vojenské jednotky a ozbrojený boj proti Němcům.¹⁹⁾

Po tragédii, která v roce 1943 postihla české vesnice – vypálení Českého Malina a Michny-Sergejevky a vyvraždění jejich obyvatel – došlo k hromadnému vstupu volyňských Čechů do čs. vojenské jednotky. Z tehdejších 45 tisíc českých obyvatel Volyně se do jednotky přihlásilo 12 tisíc osob. V české jednotce však bojovali i Češi z dalších obcí Ukrajiny a Krymu. Ukrajinští Češi bojovali i v jednotkách, které osvobozovaly Československo.

Možnost reemigrace volyňských Čechů byla zvažována již po první světové válce, a návrh na ni se znovu objevil v roce 1940. Záměr nabyl na reálnosti v souvislosti s uvažovaným odsunem německého obyvatelstva z českého pohraničí a se vstupem volyňských Čechů do čs. vojenské jednotky v SSSR. Na jednání s předsedou vlády a prezidentem republiky v Košicích v květnu 1945 získali volyňští Češi příslib podpory reemigrace. Ti, kteří došli s bojujícími jednotkami do Československa, většinou zde již zůstali v naději, že jejich rodinám bude dovoleno přicestovat za nimi.

Po delších jednáních byla 10. července 1946 podepsána dohoda mezi vládami ČSR a SSSR, jež dávala Čechům a Slovákům žijícím na území bývalé Volyňské gubernie právo optovat československé občanství. Sídly hlavních plnomocníků smlouvy byla města Praha a Luck. Transporty s reemigranty odjížděly z Ukrajiny od ledna do dubna 1947. Z odhadovaného počtu 50 tisíc českých obyvatel Volyně reemigrovalo do Československa 33.077 osob.

Ne všem zájemcům byla reemigrace povolena. V případě smíšených manželství bylo přesídlení povoleno jen tehdy, když hlavou rodiny byl Čech. Reemigrace nebyla umožněna ani těm, kteří zastávali významná místa nebo byli místními orgány považováni za nepostradatelné. Reemigrací tedy nebyla ukončena historie Čechů na Volyni, jak se namnoze soudilo. Zůstaly zde stovky českých rodin a touha po přesídlení do Čech je v této oblasti stále živá.

K dalšímu návratu Čechů z Ukrajiny došlo v důsledku havárie jaderné elektrárny v Černobylu. Ačkoli k havárii došlo v dubnu 1986, teprve v závěru roku 1989 vešlo ve zná-

55

most, že postižena je rozsáhlejší oblast než dosud evakuovaná. Obyvatelům této širší oblasti, tzv. zóny doporučené evakuace, garantoval sovětský stát finanční kompenzaci nemovitého majetku, nikoli však nové usídlení mimo postiženou oblast.

V postižené oblasti se nacházelo i několik obcí osídlených Čechy. Bylo zřejmé, že vystěhováním a následným rozptýlením zaniknou národnostně homogenní české komunity. Z obav před ztrátou národnostní identity, ale zejména v atmosféře stoupající nemocnosti, nesystematických protiradiačních opatření a vzrůstající radiofobie ukrajinští Češi usilovali o možnost přesídlení do ČSFR. Po řadě jednání bylo rozhodnuto, že přesídlení se uskuteční jakožto humanitární akce vlády ČSFR na náklady Československa.²⁰⁾ V období příprav k přesídlení byly pro děti z postižené zóny organizovány ozdravné a vzdělávací pobyty v ČSFR.

Možnost přesídlení se vztahovala na osoby českého původu a jejich rodinné příslušníky, kteří žili v tzv. zóně doporučené evakuace. S osobami starými nebo nemocnými mohla přesídlit i rodina jednoho z dětí. byť i nežila v postižené zóně, pokud se zavázala o tyto osoby pečovat. Přesídleni byli krajané z Malé Zubovščiny a okolí, z Korostenu, Malinovky a Malina, zčásti i z Kyjeva. První skupina dorazila do ČSFR dne 15. dubna 1991; humanitární přesídlovací akce byla ukončena rokem 1993. Celkem bylo přesídleno 1.812 osob.

Podle prvních informací z konce roku 1989 byla za postiženou zónu označena poměrně rozsáhlá oblast včetně západní Volyně, Žitomirska a Kyjeva. Ve všech českých komunitách na tomto území se ukrajinští Češi zapisovali do předběžných seznamů k přesídlení. Podle pozdějších oficiálních údajů však tyto oblasti za postižené považovány nebyly. A tak, ačkoli někteří obyvatelé např. Dubna, Rovna a Lucku pobírali finanční kompenzaci následků havárie (tzv. hrobové), nemohli být do přesídlovací akce zařazeni, neboť nežili v zóně doporučené evakuace. Nicméně vláda Slovenské republiky z těchže měst obyvatele slovenského původu přesídlila. Tato skutečnost vyvolala mezi krajany mnoho trpkosti.

Vyučování českého jazyka bylo na Ukrajině obnoveno po roce 1989 formou volitelného předmětu, tzv. fakultativu „. V Malé Zubovščině se takto začala čeština vyučovat již ve školním roce 1989/90. Na jaře roku 1991 působila v místní jedenáctiletce několik měsíců učitelka češtiny z Prahy; v rámci příprav na přesídlení vedla i večerní kurzy pro dospělé. Dnes se zde čeština již nevyučuje. Několik hodin týdně se český jazyk vyučuje ve školách v Malinovce, Bohemce, Novgorodkovce, Nikolajevce a Rovně, kurzy českého jazyka pro děti a dospělé jsou v posledních letech organizovány v Dubně, Rovně, Lucku, Žitomiru a Kyjevě, od roku 1994 i v Oděse a Melitopoli.

V letech 1992–1995 byly organizovány letní kurzy českého jazyka v šesti krajanských komunitách. Letní termín umožňuje učit se češtině i dětem z rodin, které již žijí mimo krajanské komunity, ve městech, avšak do vesnic se sjíždějí k příbuzným na prázdniny. Krom toho učitelky českého jazyka z krajanských komunit absolvovaly měsíční intenzívní kurzy českého jazyka, metodiky a literatury v České republice.

Po více než půl století, kdy sdružování na národnostním základě nepřicházelo v úvahu, se od počátku devadesátých let začala obnovovat – či lépe znovu vytvářet – spolková činnost Čechů a Slováků na Ukrajině. Umožnila to zejména změna politického klimatu v SSSR v důsledku tzv. perestrojky.

V roce 1990 byla založena Česko-slovenská kulturně osvětová společnost J. A. Komenského. která svým názvem programové navazuje na někdejší Dobročinný a vzdělávací spolek J. A. Komenský v Kyjevě. Iniciativní skupina resp. přípravný výbor příští Společnosti byla ustavena při Ukrajinském fondu kultury v Kyjevě v říjnu 1989. První odbočka připravované Společnosti byla založena 25. 1. 1989 na shromáždění 400 obyvatel vesnice Malá Zubovščina a města Korosten. Vzápětí vznikla odbočka Společnosti o 250 členech i v další české lokalitě Malinovka (Malínský okres). V Kyjevě byla 7. 4. 1990 ustavena odbočka (120 členů), která se svým názvem Stromovka hlásila k předválečnému krajanskému spolku v Kyjevě.

Záměrem přípravného výboru bylo zastřešit aktivity všech českých i slovenských krajanských komunit. V předchozích desetiletích byly přerušeny kontakty mezi jednotlivými obcemi, avšak prostřednictvím informací o připravovaném založení Společnosti v tisku a v rozhlase se podařilo navázat kontakty mezi českými komunitami. Díky tomu se ustavující konference zúčastnili již zástupci krajanů ze Lvova. Nikolajevky, Bohemky a Novgorodkovky.

Oficiálně byla Česko-slovenská kulturně-osvětová společnost J. A. Komenského založena dne 7. 4. 1990 v Kyjevě. V dalších měsících byly odbočky Společnosti ustaveny i ve Lvově, v Bohemce v Nikolajevské oblasti, v Novgorodkovce v Záporožské oblasti, v Puchově v Poleské oblasti, a další na Volyni – v Žitomiru, Lucku. Rovnu a Dubnu. Tyto odbočky sdružovaly krajany nejen z uvedených měst, ale i z okolních vesnic.

Deklarovaným cílem Společnosti bylo posílení národního povědomí krajanů, hlubší poznání kultury a dějin „historické vlasti“, posilování znalosti češtiny a v neposlední řadě rozvíjení kontaktů s Československem. Bezprostředním impulsem k ustavení Společnosti bylo zveřejnění zpráv o rozsahu postižení následky černobylské havárie, jež zasáhlo i některé české komunity. Východiskem z neblahé situace se zdálo být přesídlení krajanů do „historické vlasti“. Od tohoto vytčeného cíle se tedy odvíjela myšlenka sdružit Čechy a Slováky na Ukrajině a institucionalizovat toto sdružení tak, aby mohlo jednal jménem krajanů a reprezentovat je vůči státním orgánům Ukrajiny i Československa. Nebylo proto náhodou, že první odbočky Společnosti byly založeny v postižené oblasti, v prostoru mezi Kyjevem a Korostenem.

Členům iniciativní skupiny se podařilo docílit setkání s prezidentem ČSFR V. Havlem za jeho návštěvy v Moskvě v únoru 1990. Získali příslib nejen ozdravných pobytů v ČSFR pro děti z postižené oblasti, ale i pomoci ve snaze o přesídlení. Mezi krajany vzrostl zájem o výuku češtiny, o historii Československa i českého etnika na Ukrajině, zejména však o poznání současné reality „historické“ a zároveň nastávající vlasti.

Do ČSFR resp. České republiky přesídlila většina krajanů, kteří působili v předsednictvu i republikové radě Společnosti, tedy nejiniciativnější členové. Přestože Společnost formálně existuje i nadále, ztratila postavení celorepublikové organizace. To však neovlivnilo existenci odboček, které ostatně'(v lokalitách mimo postiženou zónu) pracovaly od svého založení vcelku autonomně.

56

57

Nicméně potřeba organizace, jež by spolky sjednocovala, zřejmě trvá. V květnu 1995 byl založen koordinační výbor krajanů Česká národní rada Ukrajiny; má být poradním a koordinačním orgánem českých spolků na Ukrajině v oblasti národnostních problémů, lidských práv, osvěty, kultury, náboženství a vztahů České republiky s krajanskými spolky v zahraničí.

Přehled krajanských spolků na Ukrajině – rok 1995:

BOHEMIE – Melitopol, Záporožská o. 50 členů

ČECHOHRAD – Novgorodkovka, Záporožská o. 255

ČESKÁ BESEDA – Lvov 50

ČESKÁ BESEDA – Oděsa 40

ČESKÁ SPOLEČNOST – Rovno, Volyňská o. 300

ČEŠTÍ BRATŘI – Bohemka, Nikolajevská o. 300

ČS. SPOLEČNOST J. A. Komenského – Kyjev ?

HOLENDERŠTÍ ČEŠI – Nikolajevka, Vinnická o. 180

MALÍNSKÁ SPOLEČNOST J. A. Komenského – Malin 300

SPOLEČNOST J. A. Komenského – M. Zubovščina, Žitomirská o. 64

STROMOVKA – Dubno, Rovenská o. 324

STROMOVKA – Kyjev ?

SPOLEČNOST Č. a SL. MATICE VOLYŇSKÁ – Luck, Volyňská o… 200

SPOLEČNOST VOLYŇSKÝCH ČECHŮ – Žitomir 500

VLTAVA – Simferopol, Krym 152

VYŠEHRAD – Kyjev 150

Poznámka:

- Simferopolská Vltava má 14 poboček a mj. organizuje i krajany z Lobanovky (Bohemky) a Alexandrovky na Krymu. - Stromovka v Dubně sdružuje i krajany z okolních obcí, kde žijí jednotlivé české rodiny: Verba, Semiduby, Mirohošť, Zdolbunov, Račín, Blogorodka, Bokijma, Molodavo.

Na území někdejší Tauridské gubernie dnes krajané žijí (většinou ve smíšených rodinách) v Záporožské oblasti v Novgorodkovce (Čechohrad) a Melitopoli, malá česká komunita je i ve městě Záporoží, dále na Krymu v Simferopolu a Lobanovu, několik českých rodin žije i v Alexandrovce a Sevastopolu.

V Novgorodkovce (dříve Čechohrad) žijí obyvatelé šestnácti národností, polovina z nich Češi (700), ze 70 % římsko-katolického vyznání. V obci je kolchoz, kulturní dům, pošta, dále jedenáctiletá škola s ruským vyučovacím jazykem; čeština se vyučuje jako fakultativ. Krajanský spolek Čechohrad připravuje ustavení Centra české kultury. Folklorní soubor Čechohradská hudba je na velmi dobré úrovni, zúčastňuje se republikových festivalů, vystupuje v televizním vysílání. Krajané usilují o navrácení původního jména obce. Pokračují přípravy na výstavbu katolického kostela, jehož základní kámen byl posvěcen v roce 1994.

58

V okresním městě Melitopoli (Záporožská oblast) žije 50 českých rodin. Krajané se orientují na dokumentaci historie Čechů na Ukrajině, pěstování českého folklóru, připravují výuku češtiny, vydávají českou přílohu místních novin.

Na Krymu žije na tisíc Čechů. Centrem krajanského života je Simferopol, kde žije na 200 Čechů. Krajané zde působí v krymském Centru humanitních studií na nově ustavené katedře české filologie a literatury při Institutu jazyků, literatury a kultury národů Krymu.

Ve spolupráci s Etnografickým muzeem v Simferopolu zpracovávají muzejní a archívní fond o historii Čechů na Krymu. Organizují výuku češtiny (česky hovoří již jen starší generace), při krajanském spolku Vltava působí folklórní soubor téhož jména a dětský soubor Srdíčko. Ve spolupráci s příslušníky dalších slovanských národností se Češi podílejí na přípravě „slovanského“ vysílaní krymské televize. Na podzim roku 1995 uspořádali Den české kultury na Krymu.

Alexandrovka (Krasnogvardějská oblast) leží poblíž Simferopolu. Dnešní obyvatelé obce jsou většinou ruské a tatarské národnosti, pouze několik rodin je českých, vesměs římskokatolického vyznání. V Alexandrovce ještě stojí torzo katolického kostela, impozantní neogotické stavby.

Lobanovo (dříve Bohemka na Krymu, Džankoiská oblast) leží poblíž města Džankoi. V původně pouze české obci dnes žije 1.600 obyvatel, z toho 80 (dospělých) Čechů, vesměs katolíků. Do dvacátých let tohoto století zde byla česká škola: krajané dnes usilují o její obnovení.

V někdejší Chersonské, později (zčásti) Oděské gubernii do dnešních dnů trvá české osídlení v Oděse, Bohemce, Sirotince, Sofievce (nyní Novo-Samarka) a Malé Alexandrovce.

V Oděse žije na 30 českých rodin. Znalost češtiny je nevelká, rozvíjí se však velmi rychle díky kurzům českého jazyka a činnosti krajanského spolku Česká Beseda.

Bohemka (Nikolajevská oblast) byla cca do roku 1960, kdy ještě nebyly běžné národnostně smíšené sňatky, téměř výhradně českou obcí. V současné době má Bohemka 390 obyvatel, z nich 250 české národnosti. Organizačně obec náleží k Dobrožanovce. V Bohemce je základní čtyřtřídní škola; výuka se vede v ukrajinštině, od roku 1991 místní učitelka zajišťuje výuku českého jazyka (2 hodiny týdně). Do vyšších tříd dojíždějí žáci do školy ve Vradijevce, kde se již čeština neučí. V obci je mateřská škola, pošta, knihovna, banka. Krajané v roce 1990 založili spolek Čeští bratři. Místní kolchoz se osamostatnil a od roku 1994 stojí v jeho čele předseda české národnosti.

Češi v Bohemce se hlásí k reformovanému vyznání. Do dnešních dnů jsou používány kancionály psané švabachem z počátku 19. století (Harfa Siónská. Žalmy a písně duchovní). Za sovětského režimu udržovali náboženský život v Bohemce laičtí kazatelé z řad krajanů. V roce 1961 byla náboženská činnost zakázána, shromáždění byla obnovena po roce 1990 za podpory Českobratrské církve evangelické v České republice; byla započata výstavba kostela.

V Sirotince žije 200 obyvatel, převážně Čechů evangelického vyznání. Čeština se ve škole nevyučuje ani se nekonají evangelická shromáždění, zdejší Češi však udržují intenzívní kontakty s obyvateli Bohemky.

Na území někdejší kyjevské gubernie žijí krajané v Kyjevě, Malině, Malinovce, Malé Zubovščině, Korostenu.

59

Kyjev: v hlavním městě Ukrajiny žije na 600 Čechů, původem převážně z Kolonie Vyšehrad (kde dodnes žijí české rodiny), ale i z dalších krajanských komunit. Organizuje se výuka češtiny, literární večery, rozhlasové vysílání.

Malinovka – Malin: Pobočka Společnosti J. A. Komenského sdružuje krajany žijící v obou sousedících lokalitách. Tři čtvrtiny krajanů jsou římsko-katolického vyznání. V roce 1993 byl církvi navrácen výstavný katolický kostel v Malině, který po desetiletí sloužil jako tělocvična. Již v roce 1990 se však krajanům podařilo obnovit bohoslužby v provizorních prostorách, v chalupě na okraji Malinovky. Ve škole se vyučuje český jazyk formou volitelného předmětu.

V důsledku postižení obce následky černobylské havárie část krajanů v letech 1992 – 1993 z Malinovky přesídlila do České republiky. V roce 1992 se k české národnosti hlásilo 577 osob, v roce 1995 cca 300 osob.

Malá Zubovščina: Vystěhování podstatné části obyvatel české národnosti významně změnilo charakter obce, kde do odjezdu přesídlenců byla výrazná převaha obyvatel českého původu49 a veškerá klíčová místa v obci zastávali Češi. O domky po přesídlencích byl značný zájem jak pro jejich úpravnost, tak pro udržované sady a zahrady. Stěhovali se do nich nejprve Češi dosud bydlící v panelových bytovkách – tzv. domikách, kteří před komfortnějším bydlením dali přednost „chátím“ s přilehlými pozemky a tím možnosti samozásobitelství. Z téhož důvodu si zde obyvatelé Kyjeva najímali opuštěné domky jako „dačy“. Do obce se postupně nastěhovaly i rodiny z tzv. třicetikilometrové černobylské zóny, ale také např. z Kazachstánu. Národnostní složení obyvatel se změnilo ve prospěch národností ukrajinské, ruské a běloruské. Změnila se i atmosféra v obci a její celkový vzhled a úpravnost. V obci se 600 obyvateli (276 rodin) dnes žije jen 30 českých rodin. Celkem 146 osob z Malé Zubovščiny i z nedalekého Korostenu nadále usiluje o přesídlení do České republiky.

V Korostenu, kde v roce 1990 žilo 56 českých a smíšených rodin, dnes žije několik desítek Čechů.

V Stremigorodu (Strymu) žije pět česko-ukrajinských rodin, k české národnosti se však již nehlásí.

V Poleské oblasti leží několik obcí ještě donedávna osídlených Čechy, a to Bober, Nová Markovka a Puchov. Tyto vesnice se ocitly v zóně přímo zasažené následky černobylské havárie a jejich obyvatelé byli na náklady ukrajinského státu postupně přesídleni do Kyjeva a jeho okolí. Do roku 1992 byla zcela vysídlena Markovka i Bober, obyvatelé Puchova byli přesídleni postupně do roku 1993.

Na území někdejší Volyňské gubernie žijí Češi ve městech Rovno (300 osob), Dubno (324 osob), Luck (478 osob), Žitomir (152 rodin) i v okolních obcích. Místní krajanské spolky udržují vzájemné kontakty, organizují výuku českého jazyka pro děti i dospělé, usilují o vybudování knihoven české literatury a učebnic, rozvíjejí kontakty s Českou republikou.

V někdejší Podolské gubernii žijí Češi v obci Nikolajevka (dř. Holendry) ve Vinnické oblasti. V Nikolajevce je muzeum, kde jsou mj. vystaveny i dokumenty o životě krajanů, působí zde folklórní soubor a krajanský spolek s 64 členy. Vyučování češtině bylo obnoveno formou fakultativu v roce 1990.

Na území někdejší Haliče, ve Lvově, byl v roce 1990 obnoven spolek Česká Beseda; organizuje výuku českého jazyka, rozvíjí kontakty s Českou republikou, zejména formou kulturní a vědecko-výzkumné spolupráce, jejíž součástí je i ediční činnost. Buduje českou knihovnu a videotéku, pořádá vědecké konference zaměřené zejména na historii česko-ukrajinských vztahů a české kulturní tradice. V rámci České Besedy je zpracovávána dokumentace k historii Čechů na Ukrajině.

Vztah k národnostním menšinám se na Ukrajině od počátku devadesátých let pozitivně změnil, zejména po vyhlášení samostatnosti Ukrajiny. Po někdejším kladení důrazu na vytváření nové, sovětské národnosti dnes obyvatelé Ukrajiny usilují o oživení vlastní, ukrajinské, kulturní i národnostní identity, zejména v oblastech, kde je ukrajinská národnost v převaze. Obnovují se ukrajinské tradice, jsou zakládány společnosti na záchranu ukrajinského jazyka. Obyvatelé Ukrajiny jiných národností jen sotva mohou navazovat na tradice ukrajinské, vracejí se tedy k tradicím vlastní národnosti. Národnostní zákon Ukrajiny umožňuje rozvoj jazyků i kultury menšin, v praxi jej místní orgány podporují.

Vzrůstá emancipace české menšiny, jejímž průvodním znakem je důraz na oživení českého jazyka a kulturního dědictví, navenek prezentovaným zejména folklorními aktivitami. Sílí pocit etnické sounáležitosti, zdůrazňují se etnické odlišnosti ve stravování, životním způsobu, vzdělanosti i historických zkušenostech menšiny.

Rozvíjí se spolková činnost, v jednotlivých případech zaměřená i na snahu o obchodní spolupráci s Českou republikou, zpravidla však orientovaná na pěstování folklóru a rozvíjení tradiční kultury spojené s výročním cyklem lidových obyčejů a rodinnou obřadností. Vystoupení folklorních souborů je nejvíce oceňovaným způsobem prezentace menšiny. Atmosféra soutěživosti mezi soubory národnostních menšin je zvláště výrazná na jihu země, v oblasti s velmi pestrým národnostním složením obyvatel. Úspěchy souborů zpětně posilují sebevědomí menšiny a podporují její vážnost v daném regionu. Motivují i vstřícnost místních a oblastních orgánů, neboť úspěchy menšiny jsou považovány za reprezentaci nejen menšiny samé, ale i obce a oblasti.

České národní povědomí si udrželi zejména ti krajané, kteří žijí v relativně uzavřených komunitách, především na venkově. Jeho udržení je velmi často vázáno na společně vyznávanou víru. Střední a mladší generace odchází do měst zpravidla v okruhu původní komunity, ať již na studie, za prací nebo za vyšším životním standardem. Vztah k vlastní národnosti je pak udržován prostřednictvím rodinných vazeb a kontaktů s výchozí komunitou. Bez těchto kontaktů vědomí etnického původu slábne a zaniká.

Krajané jsou sžiti s prostředím a společností, v níž žijí a za jejíž součást se považují. Až na výjimky (v oblasti Volyně) neuvažují o přesídlení do České republiky. Intenzívně však prožívají pocit sounáležitosti s příslušníky vlastního etnika, s Čechy v „historické vlasti“, které vnímají jako silnou skupinu téže národnostní identity, jako určitou oporu resp. zázemí. Z tohoto úhlu také reflektují vývoj v České republice. Odtud také očekávají pomoc a podporu, zejména v oblasti osvěty a vzdělávání.

Krajané si uchovali znalost mluvené češtiny, slovem i písmem ovšem ovládá český jazyk pouze nejstarší generace. Mají proto zájem o prohloubení či získání znalosti českého jazyka. Nelze nevidět, že v historii Čechů na Ukrajině a Krymu se opakuje stále táž situace: krajané usilují o rozvoj českého školství, budování českých knihoven, rozvoj spolkové činnosti; nedostává se však kvalifikovaných českých učitelů, českých knih a učebnic.

60

61

Údaje k současné situaci krajanů jsou čerpány ze zápisů z terénního výzkumu v krajanských komunitách na Ukrajině v letech 1991–1995 (archiv autorky). Pokud uvádíme „dnešní stav“, je míněna situace roku 1995.

1 „S nepatrnými výjimkami jsou rolníci v Čechách úplně zchudlí. Čeho nevysály neblahé systémy vládní, tomu odpomohly opakující se neúrody a loňská neblahá válka (rakousko-pruská – pozn. HD). jejíž následky budou všem téměř stavům ještě po léta citelný.Divme se pak, že každý vlak za hranice odjíždějící, odnáší na sta rodin, které zajisté s bolestným srdcem opouštějí vlast svou, aby v daleké, neznámé cizině našli denní chléb, jehož doma naleznouti nemohou.“ Naše bída, čas. Pravda 1867, cit. J. Polák, Americká cesta J. V. Sládka, P. 1966, s. 30.

„ Ukázkou obav o osud vystěhovalců je i odpověď dr. Riegra na otázku, zda se stěhovat do Ameriky nebo na Rus.:“Stěhujte se do Ruska. Budete žít uprostřed slovanského národa a vaše děti se národu neodcizí, jako by se stalo v Americe, když ne Čechy, tedy zůstanou aspoň Slovany.“ Klíma. S.: Čechové a Slováci za hranicemi. Praha 1925, s. 71. Ohlasem vystěhovaleckých nálad a iluzí v Čechách je mj.“ Nová píseň o vystěhovalcích do Ruska“ (tisk švabachem v Mladé Boleslavi, nedatováno, archív Náprstkova muzea v Praze):

Poslechněte Pražané, že celá zem česká ten lid nemá rozumu, kteří chtěj do Ruska.

V největším počtu půjdou jen samí chudáci

v Ruslandu prý z nich budou bohatí sedláci.

Zde si každý naříká na zlé živobytí, tam prý budou všeho dost, masa, vína míti.

Zde pracovat nebo tam, všude dělat se musí,

jenže zde při vší práci ještě hladu zkusí.

Zde jest draho čím dál tím hůř, také málo peněz,

v Ruslandu tam jich je dost, tam ležej leda kdes.

Tam si polí naberem, každý pár set jiter tam jsou dlouhé termíny, pět a dvacet roků.

Hostička. V: České vystěhovalectví na Volyň. In: Dějiny Česko-ruských vztahů 1770-1917. Praha 1967. s. 223.

4 Auerhan. J.: Národohospodářský význam českých osad ve volyňské gubernii. Národohospodářský obzor, 17. 1912.

5 Koloniemi byly nazývány osady nově založené kolonisty. Bývaly pojmenovány podle nejbližší ukrajinské obce, např. Kolonie Zubovščina.

6 Vystěhovalci se ve většině případů rekrutovali z drobného a středního rolnictva a venkovských řemeslníků, neboť zemědělští dělníci mohli jen obtížně získat kapitál potřebný k přesídlení a nákupu půdy… z různých důvodů odešla na Volyň rovněž řada bohatých sedláků, kteří si přivezli z vlasti určitý kapitál.“ Vaculík, J: Reemigrace a usídlování Volyňských Čechů v letech 1945–1948. Brno 1984, s. 14.

7 Ottův slovník naučný, XXVI, s. 1508. Auerhan, J.: České jazykové menšiny v evropském zahraničí. Praha 1935, s. 18–19.

8 Auerhan, J.: České jazykové menšiny…, s. 18–19.

9 V Újezdě Dubenském: Borščevka, Buderáž, Velké Dorostaje, Kněruty Dolní a Horní. Malin, Mirogošč. Nová Mirogošč (Kocanda), Molodava, Noviny, Podcurkovo, Podhajcy, Semiduby, Ulbárov, Volkovyje, Zavalje. V Újezdě Luckém: Borhatín, Gubín, Kňagininek, Kopče, Miluši, Mstišín, Niva, Těreno. V Újezdě Rovenském: Glinsk, Grušvice, Jezírko, Kvalisovo, Martinovka, Špakov Malý a Velký. V Újezdě Ostrožském: Antonovka, Gulča, Zálesí. V Újezdě Volyňsko-Vladimirském: Kupičevo, Novoselky Nové a Staré. V Újezdě Ovručském: Mežilisky, Zálesí. V Újezdě Vladimirském: Krošňa, Okolok, Olšanka, Seljanština a Vysokoje. Auerhan, J.: České osady na Volyni, na Krymu a na Kavkaze. Praha 1920. s. 9.

10 Podle sčítání v r. 1926 žilo v západní (polské) části Volyně 25 tis. Čechů, ve východní (sovětské) části 16 tis. Čechů. Heroldová, I.: Volyňští Češi – Jugoslávští Češi. Český lid 70. 1983, 2, s. 109.

11Vaculík, J.: K situaci českého školství na západní Volyni ve třicátých letech. Český lid 78, 1991, 1.

12 Povídalo se, že maso na Krymu je úžasně laciné. Jeden stařeček před odjezdem si kupoval velký hrnec, když se jej prodavač ptal, nač tak velký hrnec potřebuje odpověděl, inu když se naloží plný hrnec masa, tak pro polévku ani místa nezůstane.“ Čechové na Krymu, rkp. pořízený krajany v Novgorodkovce, zřejmě opis článku z časopisu Čechoslovan (archív autorky).

Uvádí se, že přesídlili do osady Dikanka díky působení agenta poltavského knížete Kočubeje v r. 1861 v Rychnově. Protože přišli především řemeslníci, kteří neměli zkušenost se zemědělskou prací, byli ze smlouvy propuštěni a odešli na Krym.

14 Auerhan, J.: České osady v tauridské gubernii. In: Sborník menšinový. I, 1914. 15Auerhan. J.: České osady na Volyni, na Krymu a na Kavkaze. Praha 1914. s. 42. Kolonisté nebyli národnostně homogenní, stěhovali se Češi i Němci z českých zemí. Tomu odpovídal i další vývoj osad – v některých převládla německá národnost.

16 Šedý. R.: Naše zahraničí, 1923. Auerhan, J.: České osady na Volyni… s. 47–51. Češi na Krymu. Strojopis poskytnutý představitelem spolku Vltava v rámci dotazníkové akce Centra humanitární pomoci krajanům, 1995 (archív autorky).

17 S. Klíma a po něm i V. Šedý situují Čechohrad mylně do Jekatěrinoslavské gubernie. Údaje z roku 1915 uvádějí, že již 85 % kolonistů hovořilo rusky. Češi na Krymu. Strojopis (viz pozn. 16).

18 Klíma. S., cd., s. 138.

19 Šedý. R.: Naše zahraničí. 1923. Auerhan, J.: České osady na Volyni…, s. 41. 19Po té, kdy jim král Bedřich II. zaručil osobní a náboženskou svobodu.

20 Tato oblast jako součást tzv. Kongresovky náležela v letech 1815–1918 Rusku. Heroldová. I.: Vystěhovalectví z českých zemí na území dnešního Polska a SSSR v 18. a 19. stol. Český lid 72, 1985, l.s. 18–19.

21 R. Šedý uvádí, že Alexandrovku osídlili krajané ze Zelova. Besídka o českých dětech z Ruska, sv. 2, P. 1926. s. 10.

Dnes žije v obci pouze 15 Čechů. Zápis z terénního výzkumu v Bohemce (Nikolajevská o.), 1991, inf. V.H.

22 Češi se odtud vystěhovali do roku 1913. Auerhan. J.: Osady čes. emigrantů…, s. 41 an.

23 Auerhan: České osady na Volyni, v gubernii chersonské… Zde na s. 42 chybně uvedeno zal. Bohemky v 1908.

24 Klíma. S., cd., s. 136.

25 Údaj ze sčítání lidu 1926. Klíma, S., cd., s. 144.

26 Prudký, F.: Návštěva čes. exulantských reform. osad na Rusi. P. 1909. s. 35.

Hofman, J., Klicpera, J., Pelcová, V. ( red): Historická mapa čs. osídlení na Volyni. Ed. Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. P. 1995. 4. část. (Kromě map obsahuje faktografický materiál včetně Abecedního seznamu obcí a osad s českým osídlením.)

27 Záznam z terénního výzkumu, Malinovka, září 1991, inf. F. P.

28 Hájek, V.: Česká Zubovščina v SSSR. Praha 1987.

29 Ambrož, V.: Češi a Slováci v Rusku. In: Naše zahraničí. 1922, s. 153.

Při terénním výzkumu v Nikolajevce, červenec 1992, inf. J. L“ byla zaznamenána tato verze osídlení: Němci (Nizozemci?) po roce 1867 odtud odcházeli domů, aby splnili svoji vojenskou povinnost. Cestou přes vesnice (budoucích osadníků) vyprávěli o tom, že na Rusi zanechali opuštěná hospodářství. Češi je od nich na místě odkoupili a odjeli Holendry osídlit.

30 Koh-i-noor, Baťa.

31 Drbal. A.: Češi ve Lvově. Slovanský přehled. 1992, č. 2, s. 171–174.

62

63

32 Veliteli Č. Družiny byly Rusové a také nejméně třetina nižších důstojníků a poddůstojníků museli být Rusové. Pichlík, L.: Bez legend. Zahraniční odboj 1914–18. Praha 1944. s. 46.

33 Auerhan, J.: České jazykové menšiny v evropském zahraničí. Praha 1935. s. 21–23.

34 Heroldová. I.: Válka v lidovém podání. Praha 1977, s. 21–23. Pichlík. K.: Bez legend. Zahraniční odboj 1914–18. Praha 1944. s. 220.

34 Vedená zejména Obcí legionářskou a Červeným křížem. Členem Ústředí pomoci hladovějícím v Rusku a na Ukrajině byla mj. Jednota Kostnická.

Ambrož. V.: Češi a Slováci v Rusku – II. Současný stav zemědělských kolonií českých a jich budoucí význam národohospodářský. In: Naše zahraničí. 1922. s. 153.

35 Šlo o „děti osiřelé, jejichž rodiče hladem zemřeli, a pak o děti nadanější, které se mohly v našich školách vzdělati a po svém návratu do Ruska býti ku prospěchu našim krajanům i lidu ruskému.“ Děti pocházely z gubernií Oděské. Volyňské (vč. polské Volyně), Tauridské (vč. Krymu). Besídka o českých dětech v Rusku. Kostnická jednota v Praze. 1. 1924, II. 1926.

36 Pešek. J.: Zpráva o čs. školství v Rusku (na Ukrajině). In: Naše zahraničí, 1920. s. 223 an. Šedý, R.: České školství na Ukrajině a Krymu v době přítomné. In: Naše zahraničí. 1924. s. 73–77. Šedý, R.: České školství v SSSR. Besídka o českých dětech v Rusku, sv. 2. P. 1926. s. 7–9. Jmenný seznam čs. učitelů viz Čs. duševní armáda na Rusi. In: Naše zahraničí. 1925, 1926.

37 „… obvinění čes. učitelů z vyzvědačství, protirevoluční činnosti ve prospěch Francie a ČSR. z agitace proti sovětské vládě a kolektivizaci, z náboženské agitace“. J. B., dříve učitel ve Vyšehradě. USSR. Strojopis. 5 s., sbírkový fond archívu Náprstkova muzea NM. b.č.

38 Provádění hromadné kolektivizace zemědělských usedlostí v Rusku. Na základě článku prof. D. Ivancova. uveřejněného v Pozemkové reformě. In: Naše zahraničí. 1931, s. 231–133.

39 Hájek. V.: Česká Zubovščina v SSSR. Praha 1987. s. 22–25.

40 Heroldová. I.: Válka v lidovém podání. Praha 1977. Hofman, J., Klicpera. J., Pelcová V. (red.). cd., 4. č., s. 5.

41 O reemigraci usilovali i čeští osadníci mimo Volyň – připisovali sebe nebo alespoň své děti k příbuzným na území Volyňské gubernie a mnozí uspěli. Zápisy z terénního výzkumu, inf. M. G., Malá Zubovščina. 1991.

42 Usnesení vlády ČR č. 340 z 12. 12. 1990 a vlády ČSFR č. 905 z 20. 12. 1990. Pro každý další rok bylo přesídlování upraveno novým usnesením vlády.

43 Ministerstvo národní osvěty USR vydalo v roce 1989 dvoudílnou brožuru Navčalno-metodyčni materiály dlja vyvčennja českoji movy. 2. díl obsahuje vedle ukrajinsky komentované české gramatiky i ukázky českých textů a česko-ukrajinský slovníček.

44 Kurzy organizovalo Centrum humanitární pomocí krajanům za finanční podpory Ministerstva zahraničí ČR, vyučujícími byli studenti Univerzity Karlovy. Centrum zároveň pravidelně dopravuje krajanským spolkům učebnice a učební pomůcky, české knihy a nahrávky atd.

45 Stav v květnu 1995. Přehled zpracován na základě laskavého poskytnutí informací předsedou České Besedy ve Lvově A. Drbalem a závěrů z dotazníkového výzkumu Centra humanitární pomoci krajanům v květnu 1995.

46 Posvěcení základního kamene církevními hodnostáři z České republiky i Kyjeva a vztyčení kříže na místě budoucího kostela se uskutečnilo v rámci oslav 125. výročí založení obce. Navazovalo na pastorační misi organizovanou v Novgorodkovce Centrem humanitární pomoci spolu s Řádem Tovaryšstva Ježíšova a Arcibiskupstvím pražským.

47 Kostel byl zbudován v roce 1910 z výnosu sbírky krajanů české a německé národnosti, ve třicátých letech však byl pobořen a věže strženy. Záznam z terénního výzkumu, inf. P. R., 1993.

48 Krajané i dnes nazývají obec Sirotinkou, v okolí je známa jako Chutor Čechy, oficiální název je Veselinovka.

49 V roce 1990 ze 780 obyvatel obce bylo 502 Čechů a 258 Ukrajinců.

Many individuals migrated from the Czech lands to Russia from the 1860s to the 1880s to where Ukraine is located today. This migration wave came about in several stages. One of those waves ended up in the Western border regions of the Russian Empire known as Voly-nia and in Crimea. From there it spread to other parts of the Taurid Province. Certain communities in the Cherson Province and several others in Volynia were settled by the following wave of emigrants.

The Czech colonists in the Ukraine introduced advanced farming methods including recurrent economics, crop and potato planting, field fertilization and the use of more modern machinery. Hop growing was also extended to Volynia in particular. They excelled over their neighbouring inhabitants in cultural and social terms.

The Czechs, considered to be the descendants of the Hussites, were colonisers who were especially welcome in Volynia where the Russian Orthodox Church had clashed with Polish Catholicism. Following their arrival in Russia, the Czech colonists enjoyed certain privileges – they were exempt from military service and from paying taxes, they also ran their own schools and could practice their own religion. Following the Russification era of the 1880s. however, they were soon deprived of these privileges, whereupon land ownership was subject to the acceptance of Russian serfdom including the Orthodox faith.

At the end of the century, there were 27.500 Czechs residing in the Volynian Province. In 1921, Volynia split up. The Western part went to Poland whereas the East was taken over by Soviet Russia. However, both parts merged in 1939 following the fall of Poland.

The Czechs began settling the Taurid Province in the 1850s during which large numbers of inhabitants had been evacuated from Crimea following the end of the Crimean War. Consequently, a manpower shortage occurred. Most of the communities in Crimea were thus settled by both Czechs and Germans from the Czech lands. The settlement of Czechograd in the provincial coastal steppes was founded by Czech colonists.

The Cherson Province was settled mainly by former religious exiles including protestants from Zelov in Prussian Silesia. In an effort to acquire land, they gradually moved to other communities until they settled in Cherson Province. These communities that still exist to this day have retained their evangelical denomination. Among others, Czech colonists also settled in Central Ukraine.

At the beginning of World War I, these nationals established a Czech association subsequently enabling the establishment of the Czech legions in Russia. After the war, these Czech nationals experienced a forceful collectivization and decolonization effort. In the course of World War II, the Volynian Czechs fought in the ranks of Czechoslovakia's army unit in the USSR, thus contributing to the liberation of Czechoslovakia. Owing to the dangerous consequences of the Chernobyl nuclear power plant disaster, 1,800 Czech nationals resettled in the Czech Republic as a part of a government-organized effort.

Following Ukraine's declaration of independence in 1991, the Czech minority's emancipation efforts are increasing whereas their main goal is to stress the revival of their own language and cultural heritage that is outwardly presented especially in the form of folkloric activities.

64

65

Publikace Krajané: Po stopách Čechů ve východní Evropě.
Elektronická verze: ZDE

Papírová kniha:

http://www.eshop.librix.eu/fotky107669/fotos/_vyr_214573shop.jpg 

Počet shlédnutí: 90