Dubno (Дубно) je město na západní Ukrajině; leží ve Volyni v Rivnenské oblasti na železniční trati spojující Lvov s Kyjevem. Městem protéká řeka Ikva. Dubno je centrem Dubenského rajónu a žije zde zhruba 37 700 obyvatel.

Klikněte na podrobnější mapu ->

Dubno je staré historické město, první písemné zmíňky o obci jsou v Ipativském letopise a pochází z roku 1100, avšak podle archeologie má Dubno hlubokou minulost, ještě dávno před rokem 1100, status města získalo roku 1498.

Dubno kolem roku 1386 jako nevelká obec patřilo Danielovi F. Ostrovskymu. Jeho vyznání bylo pravoslavné, bojoval proti Polákům. Město bylo dřevěné, shořelo. Od roku 1507 zde začalo platit magdeburské právo a od roku 1863 začínají české dejiny, v tomto roce vznika 1. česká obec Ludhardovka, která je nedaleko Dubna. Česi už zde nežijí, poslední Češka zemřela před 5 lety.

Žijí zde i Němci, Bělorusové, atd. Ti tady však nemají žádný spolek.

Dubenský hrad

Dubno bylo duchovním centrem Volyňského kraje. České obyvatelstvo přichází na Volyň počátkem 19. století, ve stejnou dobu začalo také přesídlování Němců. Carský úřad však upřednostňoval Čechy, protože jako Slované mají blíže k ukrajinskému národu. Konkrétně do Dubna přišli Češi během 60. let 19. století. Byli to především řemeslnící, rolníci, jelikož ve městě bylo mnoho mlynů a kováren. Přicházeli sem také obchodníci, jedním z nich byl například Melichar, který dovážel stroje z Čech.

Češi v obci začali pěstovat chmel a postupem času vybudovali několik chmelnic. Než se tak stalo, Češi chmel museli sušit doma. Nevyráběli z něj jen pivo, ale přidávali ho i do kosmetiky, parfémů a léků. Dubno se díky Čechům stalo centrem chmeláren, bylo jich tu celkem 12 a to trvalo až do té doby než začala válka. Poté se chmel přestal pěstovat a chmelnice byly uzavřeny. Dnešní lidé, kteří žijí v Dubně by však byli velmi rádi kdyby se pěstování chmelu obnovilo, chmelnice se znovu otevřeli a nebránili by se ani případné spolupráci s Českou republikou.

Národnosti v Dubně v pořadí podle počtu od největšího po nejmenší: Ukrajinci, Češi, Poláci, Židi, Rusové, Bělorusové, Arméni. Přesné počty jsme však od nikoho nezjistili, ani paní Ponomarenko, předsedkyně spolku, nám je nesdělila s tím odůvodněním, že přesné počty nemají nikde evidované.

Český spolek Stromovka byl založen 19. dubna 1991 jako Dubensko-československý kulturně vzdělávací spolek jménem Jana Amose Komenského. Od roku 2003 nese název Stromovka. Cílem spolku je vývoj družby mezi národy Ukrajiny a Českou republikou. Můžeme sem zahrnout: historickou paměť, občanskou aktivitu, povahu, úctu k etnickým spolkům, mír, zachování a rozvoj folklóru, tradic, svátků a obřadů. Předsedkyní spolku je paní Antonie Ponomarenko, která byla jednou z iniciátorů založení spolku, který krajané pojmenovali po známém pražském parku. Český spolek v Dubně nemá žádné sídlo, dům, je adresován u paní předsedkyně. Ovšem spolek velmi úzce spolupracuje s městským úřadem, a kdykoliv potřebují, město jim vždy poskytne nějaké prostory. Většinou se scházejí v knihovně nebo na hradě. Na dubenském hradě je českým krajanům dokonce věnována část výstavních prostor. V jedné místnosti je expozice zachycující život české komunity od počátku 20. století až po současné aktivity spolku Stromovka.

Dnes má spolek něco málo přes sto členů a najdeme mezi nimi také Ukrajince, kteří žádné české předky nemají, ale o českou kultury se zajímají například proto, že se do české rodiny přivdali či přiženili. To je případ také Haliny Musejčik z Dubna. České kořeny nemá, ale ve Stromovce je aktivní už několik let: „Můj manžel má české předky. Pocházejí z Teplic a na Ukrajinu odešli v 19. století. Oba jsme nyní členy Stromovky. Jsem původně zubařka, teď už v důchodu, ale snažím se učit česky.“

Spolek Stromovka v Dubně sdružuje i krajany z okolních obcí, kde žijí jednotlivé české rodiny: Verba, Semiduby, Mirohošť, Zdolbunov, Račín, Blogorodka, Bokijma, Molodavo.

Spolek má také 2 folklórní sbory, skupinu dospělých a dětský sbor, který se zůčastnil 4. až 8.12.2007 1. krajanského festivalu v Praze. Každoročně se zde v květnu koná „rodinné kolo“, letoš čtvrtým rokem. Je to krajanský svátek, který je věnovaný vlastnímu jazyku.

Český spolek také pečuje o hřbitovy a pomníky v obci Malin, která je vzdálená několik desítek kilometrů od Dubna. Každý rok se 13.7. se lidé připomínají spálení českého Malína. Letos to bylo již 65. výročí. Malin je vesnička, která byla za války 13. července 1943 vypálena Němci. Lidé ze spolku do Malína pravidelně jezdí a dohlížejí na pomník.

Činnost spolku je především financována prostřednictvím darů od české vlády. Dříve byla vybírána jedna hřivna od členů spolku, ale né všichni na to měli, tak se to zrušilo. Ukrajinská vláda nepřispívá nic, jen občas město.

V obci existují také polské a židovské spolky.

Antonie Ponomarenko s dívkami, které se učí češtině a zpívají ve sboru.

Většina Čechů byla katolického vyznání. První dobu carská vláda toto náboženství trpěla, avšak po smrti cara Alexandra II. si vzpomněl známý reakcionář, předseda pravoslavného synodu Pobědonoscev, že má na Volyni několik tisíců Čechů, které je zapotřebí obrátit na pravoslavnou víru. Ruská vláda se totiž obávala, aby Češi jako katolíci nebyli ovlivňováni katolickými polskými kněžími, neboť čeští katolíci chodili do kostelů, kde byli kněží vesměs polské národnosti. Carské úřady roku 1884 vydali zákon, který zakazoval katolíkům koupě pozemků a zákonem z roku 1888 také zrušili samostatné české fary. Mezitím české duchovenstvo započalo útok na Čechy – katolíky. České katolické rodiny jedna za druhou přecházely na pravoslaví, neboť teď měly na vybranou: bud se držet katolictví a zříci se práv a půdy, pro kterou opustily vlast a na které již 20 let těžce pracovaly a překonaly nejtěžší přistěhovalecké svízele, nebo zůstat dál v rostoucím blahobytu, ale jako pravoslavní. Vrátit se do vlasti nebylo možné, neboť tam by je čekala bída a zase těžké začátky. Jiného východiska nebylo, než učiniti zadost úřadům a přejíti na pravoslaví. Dlouho se však přidržovali obyčejů katolického náboženství, předávajíce je z pokolení na pokolení, a dokonce chodili ještě po přijetí pravoslaví do katolických kostelů. Pravoslavné duchovenstvo to ovšem přísně zakazovalo. Ale nemohlo Čechům zakázat národní tradice a obyčeje přivezené z vlasti. ¹⁾

V současnosti se ve škole učí dějiny náboženství, ale chodí tam jen ten, kdo chce.

Náboženská vyznání v Dubně: Pravoslavní kyjevského patriarchátu, pravoslavní moskevského patriarchátu, řeckokatoličtí, protestanti, adventisti, jehovisté.

Výuka češtiny v současné době probíhá v rámci Domu dětí a mládeže, kde mohou děti navštěvovat kurzy českého jazyka. Jak říká paní Ponomarenko: „O výuku češtiny je tu velký zájem. Scházíme se jednou do měsíce a na našich setkáních mluvíme česky. Na kurzy k učitelce Ině Krjuchok chodí třicet dětí. Ina byl již dvakrát na kurzech češtiny v Čechách: v Dobrušce a vloni na kurzech metodiky pro učitele češtiny.“

Závěrem bych chtěla říci, že spolek v Dubně funguje velmi dobře a skutečně funguje. Kurzy češtiny, pěvecký, taneční sbor, a různé slavnosti nás o tom můžou přesvědčit. I když spolek nemá vlastní místnosti, sídlí na adrese paní Ponomarenko, a vždy, když je potřeba, město spolku nějaké prostory poskytne. Česky tu mluví nejen starší lidé, ale také i mladší. Mnozí z nich mají zájem se učit česky, což je velká výhoda oproti jiným vesnicím, kde hrozí, že česky za chvíli nebude mluvit vůbec nikdo. Češi, kteří tu už žijí několik desítek let ani nemají zájem se vracet zpět. Cítí se zde jako doma, i když tu mají velmi malý důchod a vědí, že v ČR by se měli lépe. Ale na svou původní vlast rozhodně nezapomínají a jsou rádi, že i někteří lidé v ČR nezapomínají na ty, kteří na Ukrajinu odešli. Ať už dobrovolně či ne.

Obec Český Malín byla založena roku 1870. Patřila k nejbohatějším a také k nejkulturnějším českým obcím na Volyni.

Malín byl založen skupinou českých přistěhovalců z oblasti Rakovnicka, Lounska a Žatecka. Do města Brody na rakousko-ruskou hranici jeli vlakem a dalších asi 100 km na pronajatých povozech, protože železnice dál nevedla. Z Brod do Dubna trvala cesta déle nežli z Čech do této poslední rakouské železniční stanice, neboť Rusové železnici do Brod teprve stavěli. Silnic také ještě nebylo.²⁾

Od polského statkáře zakoupili 720 hektarů nepěstěného lesa a zanedbaných polností zarostlých rmenem a býlím. Tomuto majetku se říkalo Malín, odtud dostala osada název. Za 1. SV rakouská vojska občany na dva roky vystěhovala a obec prakticky zničila. Nicméně již do roku 1925 občané obec opět obnovili a zvelebili.

V Malíně žili a doposavaď žijí jak obyvatelé české tak i ukrajinské národnosti. Obec Malín byla rozdělena na českou a ukrajinskou část. Vztahy mezi nimi byly dobré. Češi přinesli na Ukrajinu mnoho nového, například hnojení pole. Ukrajinci se divili, proč to takhle dělají, že to bude smrdět. Ale když viděli, že Češi měli výbornou úrodu, mnohem více kvalitních brambor, začali se od nich učit.

Práce byla heslem našich přistěhovalců a také vydala hojné plody. Pravda, ne hned. Naši předkové se mnoho a těžce napracovali, když chtěli svým dětem zanechat pěkně zařízená hospodářství. Na Malíně vyrůstala jedna chmelnice za druhou, podle kterých se poznávalo, že v této osadě jsou čeští přistěhovalci. Naši první malínští přistěhovalci pěstovali z počátku v ovocných sadech mnoho hrušnic. Právě podle nich se obci říkalo „Hrušky“ nebo „Na Hruškách“.³⁾

Ke kolonizaci českým obyvatelstvem došlo v roce 1870. Půda, na které byla osada založena byla zakoupena od polského statkáře Kazimíra Slivinského.

Meziválečné období V letech 1895 - 1914 se Malín začal rozrůstat a to nejen díky pracovitosti jeho obyvatel a také díky postupné mechanizaci v zemědělství. Tím se zlepšil kulturní a společenský život. Byla zde zřízena obecní knihovna, ochotnický divadelní spolek a také spolek dobrovolných hasičů. Ani na školu se nezapomnělo.

Po sovětsko - polské válce připadl Malín k Polsku. Po válce došlo k velkým nápravám škod, které válka způsobila. Opravování zničených budov nebo výstavba nových a znovu zúrodňování polí. Postupně se začal obnovovat i kulturní život. Znovu byl založen spolek dobrovolných hasičů, ochotnické divadlo a došlo i na obnovení obecní knihovny, která byla vybavena knihami za pomoci československého velvyslanectví ve Varšavě. Zároveň s obnovou vesnice došlo v roce 1921 k zavedení elektrického proudu.

Po rekonstrukcích domů, ale i hospodářství došlo postupně i na obnovení bohatého zájmového a kulturního života. Díky pomoci československého velvyslanectví ve Varšavě byla znovuobnovená obecní knihovna vybavena knihamia a časopisy. Obnoven byl i spole dobrovolných hasičů a ochotnické divadlo.

V roce 1930 byla v Malíně založená družstevní mlékárnu, která nahradila obecní mlékárnu zničenou během války. V tomto období dochází v Malíně k postupnému dobudování i aspoň základní infrastruktury a tak v roce 1934 byla započata stavba silnice vedoucí přes obec. V roce 1937 zde vznikla pošta a byl přiveden telefon.⁴⁾

Druhá světová válka Dne 14. srpna 1939 byla v Polsku vyhlášena mobilizace. Malín, stejně jako celá Volyňská oblast, připadl do područí SSSR, který tuto oblast obsadil na základě tajného dodatku Paktu Ribentrop - Molotov z 23.8.1939. Vzápětí po obsazení je v Malíně zřízena nemocnice a počátkem roku 1941 i kolchoz.⁵⁾

V roce 1941 - 1944 v Mirohošti, poblíž Dubna, založena skupinkou odvážlivců, většinou učitelů, odbojová organizace Blaník. Za hlavní cíle si kladla zabránit zničení české menšiny a připravovat muže ke vstupu do československých jednotek v Sovětském svazu. Organizace měla své buňky ve 102 obcích, z nichž právě Malín byl jednou z nich. Organizace vydávala časopis Hlasatel, který měl velký vliv na plnění cílů organizace. Přesto tato organizace byla uznána jako odbojová organizace až po velkém dokazování svých skutků v roce 1975.

Tato obec byla vyvražděna a spálena německým vojskem. Bylo zde dokonce zavražděno a upáleno více lidí jak v Lidicích a Ležácích. Avšak narozdíl od Lidic v Čechách se dosud nepodařilo zjistit příčinu ani záminku proč k tomu došlo.

V ranní hodinách 13. července 1943 přijel do obce německý oddíl o síle 1500 mužů. Němci obklíčili nicnetušící obyvatele Ukrajinského Malína a odtud i Český Malín. Zde, pod záminkou přezkoumání dokumentů, zašli do každého domu a všechny obyvatele obce vyhnali na ulice. Bez jakého vysvětlení, proč se tak děje. Museli jíti i staří a nemocní. Ten kdo nemohl chodit musel býti odvezen. Po skupinách je odvedli do Ukrajinského Malína. Tam oddělili ženy s děti, muže, Ukrajince, Čechy a Poláky. Poté seřazené a spočítané obyvatele po skupinkách do zahrad mezi domy v Ukrajinském Malíně.

Postupně Němci odvedli všechny muže, až asi na 20 statných mužů, které si Němci vzali na odvoz movitého majetka z Malína, a část žen do kostela, školy a jiných budov v Ukrajinském Malíně. Následně tyto budovy zapáli. Ten, kdo chtěl ze smrtících plamenů zachránit, Němci postříleli. Zbývající ženy, děti a starce odvedli do stodol v Českém Malíně. Ani je však nestihl jiný osud.

Z násilím sehnaného obyvatelstva Českého Malína se zachránili a zůstali naživu jedině ti, kteří 13. července 1943 náhodou nebyli v obci přítomni nebo byli na poli, ti, kteří hnali na rozkaz Němců uloupený dobytek nebo vezli naloupený majetek. Kromě toho se podařilo uniknout z hořící školy občanu Uhlířovi Václavu Vladimíroviči, z hořících stodol Zajícové Marii Josefovně a Činkové Ludmile Václavovně. Byli také upáleni 4 Češi z jiných obcí, kteří osudného dne dleli náhodou v Českém Malíně.⁶⁾

Očití svědci líčí jednotlivé hrůzné scény bestiálního chování Němců: „Němci zabíjeli klečící před nimi ženy s dětmi, úpěnlivě prosící o slitování. Před hořící stodolou napíchli na bodáky klečící před nimi dětí, prosící o zachování života a hodili je do ohně. Zavřeli stařenku do chlívka, chlívek podpálili a do chlívka stříleli. V nemocnicích zabíjeli na lůžkách nemocné, kteří nemohli chodit. Do sklepů, kde se schovávali lidé, házeli ruční granáty.“⁷⁾

Hitlerovští zločinci dne 13. července 1943 v Českém Malíně znovu prokázali, že jejich cílem je vyhubení a fyzické vyhlazení slovanských národů, také národa českého. Po Lidicích a Ležácích v naší dosud ještě okupované vlasti spáchali další hrůzný zločin v obci Český Malín na dočasně obsazené Ukrajině. Díky vítěznému postupu Rudé armády byl tento nový zločin hitlerovců odhalen. Avšak viníci zločinu nebyli dosud zjištěni a vypátráni. Mezi zločinci byl, jak uvádějí svědci, kreislandwirtleutnant Vogl Friedrich, dále německý četník Málek a německý voják Martin Levandovský.⁸⁾

Týden hořel Český Malín. Pozůstatky obětí tohoto hrůzného zločinu, jenž byli v podobě kostí, popela, zohavených těl, byly uloženy do společného hrobu na hřbitově v Českém Malíně. Zde byl odhalen pomník českým obětem až 13.7.1998. Byl postaven z iniciativy a v podstatě za finanční prostředky darované členy Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, které působí ve vlasti od roku 1990. Jeho předchůdcem byl Svaz Čechů z Volyně, který byl založen v roce 1945 a úřady zrušen v roce 1953.

V Ukrajinském Malíně byl 132 Ukrajincům, zavražděným německými nacisty postaven na státní útraty pomník, který byl odhalen 13.7.1992. Na jeho odhalení přijela početná delegace Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Další pomník byl postaven v Ukrajinském Malíně v místě, kde byl oltář nacisty spáleného pravoslavného kostela. Byl postaven na státní útraty a v roce 1959 odhalen. Pomník patří všem, bez ohledu na národnost, kteří zahynuli v obou Malínech z rukou německých nacistů nebo v širším okolí těchto obcí z rukou banderovců. ⁹⁾

Český Malín měl v letech 1887 - 1914 448 obyvatel. Před hrůzným dnem 13. července 1943 měl 444 obyvatel české národnosti, 26 obyvatel polské a jiné národnosti. V obci žilo 14 zajatců - Rusů. Němci vyvraždili v Českém Malíně 104 mužů, 161 žen, 65 dětí mužského pohlaví do 14 let, 40 děvčátek do 14 let, 26 Poláků, čtyři Čechy z jiných osad, kteří náhodou dleli v Malíně. V Ukrajinském Malíně zavraždili 132 obyvatel. V Českém Malíně spálili 68 domů a 223 stodol, chlévů, špýcharů a jiných hospodářských budov.¹⁰⁾

Český Malín nemá svůj vlastní spolek. Spadá pod Dubenský spolek Stromovku, který se obci věnuje a stará se o ní. Dne 12.7.2008 jsme měli možnost zúčastnit se shromáždění k 65. výročí uctění památky mrtvým upálených v Malíně. Paní předsedkyně dubenského spolku Stromovka Judr. Antonína Ponomarenko nás nejdříve zavezla na vzdálenější hřbitov za obcí, kde byl vystavěn roku 1998 památník obětem nacistického řádění v Malíně. Zde položila věnce a jeli jsme do „centra“ Malína ke společnému hrobu, kde se shromáždění konalo.

Pomník

Společný hrob

V roce 1884 muselo veškeré obyvatelstvo na základě zákona přejít z katolické víry na pravoslavné náboženství a nebo se vzdát veškeré držené půdy nebo průmyslových podniků. Lidé, než aby se vzdaly půdy, podepsali, že přecházejí na pravoslavnou víru, ale to bylo pouze na papíře. Ve skrytu duše dále věřili své víře.

Dnes už jsou lidé ve vesnici spíš pravoslavní, i když nějakého katolíka bychom tam ve skrytu duše přece jen našli. Je zde i pravoslavný kostel (viz obrázek níže).

Náboženství zde také stále hraje velkou roli v asimilaci českého a ukrajinského obyvatelstva. Při každém výročí obětem malínského neštěstí, se do vesnice sjedou lidé z celého okolí. Na tyto významné události je i z Čech vypraven autobus. Češi přivezou věnce, které následně položí na hrob a zúčastní se rituálního obřadu. Který je však pouze v ukrajinštině.

První škola byla založena 1876 a až do roku 1890 probíhala výuka výhradně v českém jazyce, který vyučoval učitel Vígner. Roku 1890 byla škola postátněna a vyučoval zde pouze jeden učitel, Rus.

Jakmile Malínští přijali pravoslaví, chtěli u Čechů vykořenit jejich katolické zvyky a tak po roce 1898 byla založena druhá škola, tentokrát církevní tzv. „církevně prichodskou“.¹¹⁾ Zde však vyučovali pouze ruští učitelé. Tímto byl Malín rozdělen na dva tábory. „Prichodaci“ a „nároďáci“, takto na sebe děti pokřikovali.

Po sovětsko-polské válce bylo jako první obnoveno vyučování na tamní škole. Vzhledem k tomu, že obnovené Polsko nemělo dostatek prostředků pro financování školství, bylo v prvních letech vyučování placeno z prostředků obce. V Malíně, tak jako v jiných vesnicích české Volyně, se konaly sbírky na české školy na Volyňsku, jež výlučně vydržovala Martice. Kromě pravidelných sbírek jednou dvakrát do roka na tento účel vybíralo se při každé příležitosti, při svatbách, křtinách a různých slavnostech nebo zábavách.¹²⁾

Dnes ve vesnici tolika dětí není, proto dojíždějí do škol do okolních vesnic či větších měst. V Dubně by měly možnost navštěvovat výuku češtiny.

V Malíně už bohužel mnoho Čechů není. A když se zde přece jen nějací najdou, k české národnosti se nehlásí. Ani pan starosta, který má také české kořeny. Jediné, co tu snad navždy zůstane české, jsou vzpomínky. Osud Čechů nám zde vždy bude připomínat pomník a hřbitov. 

Počet shlédnutí: 76