Uživatelské nástroje
Galileo Galilei – Dialogy o dvou největších systémech světa
Galileo Galilei se narodil roku 1564 v Itálii ve městě Pisa. Zemřel ve svých 78 letech roku 1642. Byl významným toskánským astronomem, filosofem, fyzikem a matematikem. Matematiku vyučoval na Univerzitě v Pise. Zde také studoval, ale studium nedokončil z finančních důvodů. Přesto mu bylo v roce 1589 nabídnuto aby zde vyučoval matematiku. Vyučoval také na Univerzitě v Padově. Zde pak do roku 1610 působil jako učitel geometrie, mechaniky a astronomie.
Je označovaný za otce vědy, otce astronomie, a otce fyziky. I když byl věřící katolík, byl zastáncem oddělení vědy od náboženství a filosofie. „dojde-li ke střetu mezi doslovnou výpovědí Bible a vědeckými závěry, musí ustoupit doslovná interpretace Bible jistotě rozumu.“ Byl těsně spjatý s vědeckou revolucí – Galileo žil v době, kdy došlo k řadě změn v evropské vědě (16. - 17. století). Galileo si získal vysoké postavení také díky tomu, že provozoval různé kvantitativní experimenty, jejichž výsledky posléze matematicky analyzoval. Ty do jeho doby neměli v evropském myšlení příliš velkou tradici.
Mezi Galileovi největší úspěchy se řadí vylepšení dalekohledu, díky kterému mohl podnikat řadu (v jeho době) přesnějších astronomických pozorování. K sestrojení tohoto vylepšeného dalekohledu se Galileo inspiroval náčrtovými popisy dalekohledů pocházejícími z Nizozemí. Jeho vylepšený model dokázal zvětšovat až 20x. Toto vylepšení dalekohledu mu přineslo mimo jiné i obchodní úspěchy. Svůj vylepšený dalekohled předvedl 25. srpna 1609 v Benátkách.
Jedním z velkým Galileových objevů bylo zpozorování čtyř největších Jupiterových měsíců (Io, Callisto, Europa a Ganymed). Toto pozorování podnikl již rok po představení svého vylepšeného dalekohledu v Benátkách – tedy roku 1610. Galileovo poukázání na to, že některá další planeta má své další planetky, které kolem ní obíhají, byla ve své době problematická – a to díky geocentrickému pojetí v případě uspořádání vesmíru – dle něhož vše obíhalo pouze kolem Země. Za tento objev Jupiterových měsíců byl Galileo jmenován čestným profesorem na Universitě v Pise a také na Univerzitě v Padově. Dále se také věnoval pozorování obíhání Venuše. Zjistil, že tato planeta vykazuje stejnou sadu fází jako Měsíc, a že její jasnost je neměnná. V případě Slunce vypozoroval sluneční skvrny (opět zde byla jistá obtíž přijmout tento poznatek, vycházející z přesvědčení o dokonalosti nebes podle staré filosofie.). Další pozorování Galileo věnoval měsíčnímu povrchu a právě díky jeho dalekohledu si mohl všimnout, že jeho povrch je nerovný – čili objevil měsíční krátery a pohoří. Tento Galileův objev, že Měsíční povrch je nerovný stejně jako například povrch Země byl opakem k Aristotelovo tvrzení – tedy že Měsíc má tvar přesné a pravidelné koule. Přesnější pozorování také provedl v případě Mléčné dráhy, která byla do jeho doby považovaná za mrak. Nyní mohl Galileo přijít s objevem, že Mléčná dráha se skládá z velké spousty Hvězd. Zaregistroval také planetu Neptun, dále jí však nevěnoval větší pozornost. (byla pro něj jen jednou z mnoha jiných vzdálených a ne příliš jasných planet.
Galileo psal některá svá díla v italském jazyce, čímž se mohla dostat také mimo úzký okruh vzdělanců. Stejně tak to bylo i v případě jednoho z jeho největších děl – Dialogy o největších systémech světa, které vydal v roce 1632, v době kdy měl již zakázáno propagovat Koperníkovo stanoviska vycházejícího z přesvědčení o heliocentrickém uspořádání vesmíru. Již v roce 1604 Galileo projevil svou podporu Koperníkově stanovisku o vesmírném uspořádání. V této době mu ale stále ještě scházely prostředky k posílení (či potvrzení) tohoto úsudku. (jak bylo zmíněno výše, svá nejrozsáhlejší astronomická pozorování začal podnikat až kolem roku 1610 s vylepšeným dalekohledem.) V roce 1611 byl slavnostně přijatý Římským kolegiem, kterému předložil výsledky svého pozorování, ty byly z části přijaty, ale některé byly také odmítnuty pro jejich neprůkaznost – Problém s evidencí Galileových poznatků. Problém s jeho podporou Koperníkovo stanovisek začal až o dva roky později, kdy ho obvinili dva dominikánští kazatelé, že heliocentrická teorie přímo odporuje Bibli. Roku 1616 Galileo jede opět obhajovat do Říma své postoje. Tentokrát se ovšem nevede žádná disputace a jeho tvrzení jsou odmítnuta, prohlášena za absurdní a jejich propagování zakázána. Přesto roku 1632 vydává (dokonce se souhlasem katolických cenzorů) Dialogy. To bylo možné díky tomu, že se Galileův blízký přítel – Maffeo Barberini - stal papežem Urbanem VIII. Ten mu dal svolení napsat knihu o svých názorech. (stále však nesměl heliocentrickou teorii otevřeně podporovat a zastávat se jí). Dílo bylo sice prezentováno z pohledu církve, ale i tak pro-heliocentrické argumenty v knize dominovaly. Proto také došlo rok poté 1633 k tomu, že se proti knize vzedmul odpor ze strany církve a Galileo byl předvolán před tribunál římské inkvizice. Ze začátku procesu se snažil obhajovat tím, že kniha neměla propagovat heliocentrickou teorii. V průběhu dalších týdnů kdy proces pokračoval pak Galileo ustupuje od svých postojů. Přesto je odsouzen k doživotnímu žaláři – jeho trest mu byl zmírněn na doživotní domácí vězení.
Struktura knihy
Toto Galileovo dílo je souhrnem jeho myšlenek a pohledů na otázky astronomie. Je napsána jako dialog mezi třemi postavami: Salviatim – který v knize zastává heliocentrické uspořádání vesmíru (zde je za postavu skrytý Galileo sám), Simpliciem – reprezentujícím Aristotelské filosofy, kteří zastávají názor o nehybnosti Země a Sagradem – který v díle zastává roli laika, snažícího se najít pravdu.
Kniha se dělí na čtyři kapitoly – každá kapitola představuje jeden den. Každý den se postavy zabývají jiným tématem: První den – Galileo ukazuje, že není žádný rozdíl mezi materiálnem v supra-lunárním světě (tedy vesmírný prostor a planety mimo Zemi) a Zemí samotnou. (vystupuje se zde tedy proti Aristotelovo fyzice, která byla uznávaná do jeho doby. Podle Aristotela je supra-lunární svět složen ze speciálního materiálu – éteru – jehož hlavní kvalitou je kruhový pohyb, a tak vše mimo Zemi se kolem ní pohybuje v kruzích.) Druhý den – se Galileo věnuje zákonu setrvačnosti a ukazuje, že není žádný rozdíl mezi pohybem a klidem – tedy že je možný pohyb i když ho nevnímáme. Vyvozuje tedy, že pohyb planety Země je možný, aniž bychom ho mohli nějakým způsobem cítit. Třetí den – třetí část je věnována rozboru různých astronomických jevů s cílem ukázat, že v supra-lunárním světě (vesmíru) existuje také vznik a zánik, a tedy že ne všechno v tomto prostoru je věčné a trvalé, jak tvrdil Aristoteles. Čtvrtý den – ve čtvrté kapitole se pak Galileo pokouší vysvětlit a dokázat (v tomto se Galileo mýlil) že jedním z důkazů o pohybu Země jsou odlivy a přílivy – tedy že právě pohyb Země ony přílivy a odlivy způsobuje.
Počet shlédnutí: 80