ČEŠTÍ KRAJANÉ V RUSKU A PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÝ ODBOJ

Karel Pichlík

Čeští krajané v Rusku a pozdějším Sovětském svazu se netěší takovému zájmu etnografii a etnologů jako tomu je v případě krajanů amerických. A historiky spíše než pohnuté osudy krajanské komunity v Rusku v uplynulých 120 letech zajímá podíl krajanů a krajanského hnutí na politických dějinách jejich původní vlasti. Obyčejně se při tom omezujeme jen na období obou světových válek; dnešní naše jednání na téma „Pomoc zahraničních Čechů a Slováků prvému a druhému odboji„ se liší jen tím, že pořadatelé - bohužel - účast našich krajanů'v Rusku na druhém odboji nezařadili do programu. Ani můj krátký příspěvek nemů¬že (ani se o to nepokouší) tuto dosavadní praxi změnit: je jen stručným shrnutím známých vědomostí o podílu českých krajanských spolků v carském Rusku na československém od¬boji za první světové války.

Odboj je v českém prostředí velmi frekventovaný pojem a od konce 30. let své odboje označujeme pořadovými čísly. Máme-li však s tímto pojmem pracovat vážně a odpovědně, je třeba jej v každém historickém období vždy konkrétně definovat. První odboj byl diplo¬matický, politický a konečně i vojenský zápas, vedený v letech 1914-1918 za vytvoření sa¬mostatného společného státu Čechů a Slováků, za vytvoření státu, který před válkou neexistoval. V tomto zápase (stejně jako v české politice za první světové války vůbec) byly obsaženy prvky obrany, které nás opravňují slovo odboj používat. Šlo o odpor proti poku¬sům rakousko-německých a maďarských politiků a rakousko-uherské generality využít války a násilím či mimoparlamentní cestou (oktrojem) nastolit a upevnit jejich nadvládu v obou částech dualistického státu; na domácí půdě byl tento odpor veden od jara 1917 i parlamentními prostředky a dlouho se pohyboval na půdě monarchie. Především ale šlo o obranu proti snaze vilémovského Německa vytvořit po vítězné válce německou Střední Evropu (Mitteleurope), v níž by byly na dlouho pohřbeny i sebeumírněnější české státopráv¬ní snahy v Rakousku, o slovenské autonomii v Uhrách ani nemluvě. To byl nejpodstatnější důvod, proč se (zpočátku malá) část českých politiků už v prvním roce války rozhodla k od¬boji a přestala s habsburskou monarchií počítat. To hlavní a rozhodující, co první odboj cha¬rakterizuje, není obrana, ale aktivní boj za něco nového, co v českých ani slovenských politických programech před první světovou válkou nebylo určující: první odboj (označuje¬me ho i slovem zahraniční odboj) svedl úspěšný zápas o vytvoření samostatného de¬mokratického československého státu.

Na začátku války nebylo ani jedno z adjektiv, kterými lze stát, který ne jejím konci vznikl, charakterizovat, ani zdaleka předem dané. Míra samostatnosti byla předmětem sporů a diskusí, stejně tak rozsah demokracie v budoucím státě a konečně ani vztahy mezi Čechy a Slováky nebyly nijak samozřejmě harmonické. Ve všech těchto směrech sám politický program odboje, přesné stanovení jeho konečných cílů, nebyl na počátku války ani jednoznačný ani jednotný. Rodil se postupně a vznikal v průběhu samotné odbojové činnos¬ti, společně s vytvářením odbojových organizací a orgánů, současně s diplomatickým jedná¬ním s vládními místy států vedoucích válku proti Německu a Rakousko-Uhersku a publicistickým působením na veřejné mínění v těchto zemích a v neposlední řadě při vy-

tváření československých dobrovolnických jednotek, nejpádnějšího důkazu odhodlání za nový stát skutečně ve válce bojovat.

Jak tyto navzájem se prolínající programové spory a konkrétní odbojové aktivity probíha¬ly mezi krajany v Rusku a čím se lišily od krajanského odbojového hnutí v jiných zemích, především ve Spojených státech amerických? Důležitý není rozdíl v počtu - můžeme-li v Americe mluvit o statisících krajanů, šlo v Rusku pouze o desetitisíce - jako spíše v poli¬tickém a společenském prostředí a ovzduší v němž naši krajané žili a působili. Hlubký rozdíl mezi demokracií spojených států a režimem ruského carského samoděržaví, mezi americkou federací států a neplnoprávným postavením jinorodců, tak i v míře jejich organizovanosti a společenské aktivity.

Největší kompaktní krajanskou komunitu tvořily české vesnice ve Volyni, výsledek při-stěhovalecké vlny 60. - 80. let 19. století, která se však - na rozdíl od emigrace do USA - v takovém měřítku už neopakovala. Volyňští Češi si zachovali vřelý vztah k původní vlasti, v době vypuknutí světové války ovšem už byli vesměs občany Ruska a vyznávali pravosla¬ví. Muži schopní služby byli mobilizováni. Podnět k politickému vystoupení vyšel od úspěšných jednotlivců z první emigrační vlny (cukrovarník O. Červený) a z generace naro¬zené už v Rusku (poslanec zemstva JUDr. Vondrák); oba působili v Kyjevě, kde spolek J. A. Komenského soustřeďoval jen 350 z téměř 20 000 Čechů ve městě a okolí. Jinde to byli většinou lidé, kteří přišli do Ruska až v desetiletí před válkou (vedoucí moskevské odbočky fy „Laurin a Klement“ A. Tuček, v Petrohradu ředitel továrny B. Čermák a historik a archi¬vář J. Klecanda, ve Varšavě slovenští obchodníci Ján a Josef Országhovi) a krajanské spol¬ky v těchto městech byly ještě méně početné a vlivné. To byl obrovský rozdíl proti rozvětvené síti spolků a organizací v USA. Nemluvě o tom, že ve srovnání s desítkami časo¬pisů a novin, vydávaných v češtině či slovenštině ve Spojených státech, existoval v Rusku jen jediný, kyjevský „Čechoslovan„, který navíc přestal koncem roku 1914 vycházet. Ještě v době prvního sjezdu českých spolků v březnu 1915 zastupovali jeho 34 delegáti jen 1300 organizovaných členů.

Pro naše téma je nejdůležitější, že ruští krajané žili ve státě, který vedl válku proti Ně¬mecku a Rakousko-Uhersku od samého začátku, zatímco Spojené státy byly v prvních třech letech války neutrální mocností. Důvody, které přivedly Rusko do válečného střetnutí a cíle, které si v něm kladlo, ohrožovaly územní celistvost habsburské monarchie. Ruské válečné cíle, mlhavě formulované jako osvobození Slovanů, vyvolaly mezi krajany proválečné a proruské sympatie a naděje v osvobozeneckou úlohu Ruska. Nezávisle na sobě a pak i společně se jejich představitelé z Kyjeva, Moskvy, Petrohradu a Varšavy obraceli hned od počátku války na cara a vládu s výzvami a memorandy, žádajícími zařadit mezi válečné cíle Ruska i osvobození Čechů a Slováků a obnovení českého království s Romanovcem na trůně, k němuž by bylo připojeno i území severních Uher, Slovensko.

V těchto memorandech, jejichž patos obvykle převažoval nad přesností formulací, se dají snadno rozpoznat dvě tendence: první přes veškeré zdůrazňování rozhodující úlohy Ruska ve válce a úzkého spojenectví s Ruskem po jejím vítězném zakončení kladla důraz na sa¬mostatnost budoucího státu; druhá více či méně otevřeně počítala s jeho připojením k ruskému impériu.

Pro československý odboj v první světové válce nejvýznamnějším činem ruských krajanů byla jejich iniciativa k založení dobrovolnické jednotky. Její základní kádr vytvořilo několik set mladých Čechů, z nichž většinu stěží můžeme považovat za krajany usedlé v Rusku. Při-

62

šli do Ruska až v letech před válkou za dočasnou prací (někteří jako Sokolem vyslaní učitelé tělocviku); právě mezi nimi nalézáme nejznámnější jména budoucích předních činitelů čs. legií a čs. armády (Syrový, Kutlvašr, Hasal, Švec aj.). Nepodařilo se však uskutečnit představu, vyvolanou na podzim 1914 válečnými úspěchy ruské armády, která pronikla hlu¬boko na území habsburské monarchie a blížila se ke slovenskému a českému území, představu, že se tato jednotka stane základem armády budoucího státu a oporou ruských osvoboditelů. Pouze v kyjevském vojenském okruhu bylo povoleno vytvořit tzv. Českou družinu. Měla při svém vzniku něco přes 700 vojáků, z nichž jen 16 byli Slováci, a byla při¬dělena III. ruské armádě jihozápadního frontu nikoli jako bojová jednotka, ale rozdělena na malé průzkumné oddíly sloužila na frontě a za ní k agitaci mezi slovanskými vojáky rakous-ko-uherské armády. Byla samozřejmě součástí ruské armády a každý dobrovolník současně podával žádost o ruské státní občanství. Všechny pokusy vytvořit z Družiny politicky sa¬mostatný útvar, podpořit její růst závaznými sliby ruské vlády a vytvoření samostatného československého státu a dosáhnout jejího doplňování stále rostoucím počtem českých a slovenských zajatců v podstatě ztroskotaly. Pouze jednorázové byla v prosinci 1914 posí¬lena asi o 200 zajatců (tzv. Novodružiníky) a přírůstky v roce 1915 tvořili branci z Volyně tedy nikoli skuteční dobrovolníci.

Rusko nebylo ochotno se jakkoliv veřejně zavázat k poválečnému splnění požadavků československého odboje. To však neznamenalo, že se vládní a armádní místa nesnažila kra¬janské hnutí ovlivnit. Projevilo se to nápadným zájmem o slovenskou otázku při audiencích u ministra zahraničí i cara, což zřejmě souviselo s anekčními záměry Ruska na východě střední Evropy. Vojáci České družiny také na frontě i v rakouském týlu rozšiřovali známé provolání k slovanským národům monarchie, které měly poustupující ruská vojska vítat jako své osvoboditele. Přímý exponent ruského ministerstva války, představující v krajanském hnutí otevřeně carofilský směr, reprezentant moskevského českého spolku Svatopluk Koní¬ček, byl vyslán s tímto posláním do západní Evropy a do Spojených států. Tam ovšem vy¬stupoval jako „delegát ruských Čechů“ a pokoušel se ovlivnit tamější české a slovenské krajanské hnutí.

Tento utilitární zájem o české krajanské hnutí opadl po těžkých porážkách ruské armády na jaře 1915 a jejím ústupu do nitra Ruska. Krajanské hnutí, sjednocené v březnu 1915 na sjezdu v Moskvě založením Svazu českých spolků na Rusi, na němž zvítězil program sa¬mostatného státu, se marně pokoušelo dosáhnout u carské vlády svých požadavků.

V polovině roku 1915 se pod vedením prof. Masaryka začalo v západní Evropě vytvářet ústředí českého politického exilu. Masarykova diplomatická memoranda britské a později francouzské vládě jistě formulovala daleko přesněji a odpovědněji program československé¬ho odboje, než to mohla vyjádřit pateticky formulovaná prohlášení krajanů. Ale v době, kdy naděje na rychlé válečné vítězství Ruska se zhroutila po porážkách na východní frontě, a kdy česká politika v Rakousku pod tlakem politické persekuce a vývoje na frontách ve své většině přijala program, počítající se zachováním monarchie, se krajanské hnutí stalo vý¬znamnou oporou exilových politiků. První veřejné prohlášení československého programu ve světové válce - rozbití monarchie a vytvoření československého státu - v listopadu 1915 podepsali vedle Masaryka a poslance Diiricha jenom právě představitelé krajanského hnutí z Francie, USA a také tehdejší vedení Svazu spolku na Rusi se k němu připojilo.

Masaryk přikládal krajanskému hnutí v Rusku velký význam. Doufal, že Rusko se stane základnou k vytváření československých dobrovolnických jednotek, protože právě tam se

63

soustředil největší počet českých a slovenských zajatců. Vznik politicky samostatných dob-rovolnických jednotek měl vytvořit rozhodující precedens pro mezinárodní uznání základní¬ho požadavku československého exilu - práva na založení vlastního samostatného státu. Nadějněji než v Rusku se v tom směru začala po Masarykově audienci u francouzského mi¬nisterského přesedy Brianda v únoru 1916 rýsovat taková možnost ve Francii, která první z protivníků Německa začala pociťovat nedostatek lidských rezerv k vedení války. Ve Fran¬cii však čeští zajatci nebyli. V souvislosti s prvními transporty ruských vojáků do Francie se nabízela myšlenka transponovat z Ruska i Čechy a Slováky.

První diplomatické úspěchy československého exilu v západní Evropě současně znovu vzbudily zájem Ruska a československé hnutí. Vláda ovšem pozvala do Ruska nikoli Masa¬ryka, ale Josefa Diiricha, známého zastánce vysloveně proruského směru české politiky. V červnu 1916 se Durich vydal s Masarykovým souhlasem do Ruska s úkolem organizovat nábor zajatců. V zápětí za ním však s podobným posláním odejel do Ruska i M. R. Štefánik, který ve vedení československého exilu představoval orientaci profrancouzskou.

Za této situace význam krajanského hnutí v Rusku významně stoupl. Jeho vedení však nebylo připraveno splnit náročné politické úkoly, které z této situace vyplývaly.

Ke sporům o vztah k Rusku v poválečném uspořádání střední Evropy (samostatný stát nebo připojení k carskému impériu) přibyl spor o vztah Čechů a Slováků v budoucím státě. Vedle Svazu spolků vznikl v Moskvě nezávislý rusko-slovenský spolek L. Štúra, propagují¬cí připojení Slovenska k Rusku bez ohledu na osud českých zemí. Vedení Svazu spolků na to reagovalo prohlášením, které trvalo na československé politické jednotě a na zásadě národ jeden, o společné kulturní minulosti a budoucnosti a o dvou jazycích spisovných, při čemž považovalo „za samozřejmou politickou zásadu„, že v budoucím království česko-slo-venském vedle hlavního sněmu pro společné záležitosti bude existovat zemský sněm slo¬venský. A přejmenovalo svaz na Svaz česko-slovenských spolků. Jeho orgánem se stal týdeník „Čechoslovák“, který začal vycházet v Petrohradě. Česko-slovenský vztah a jeho ře¬šení se stalo o to aktuálnější, že do Ruska vyslala Slovenská liga v Americe svého vyslance, který zde měl slovenskou otázku zdůraznit a prosazovat její řešení na základě rovnoprávnos¬ti.

A konečně se v situaci, kdy ruská vláda stále odmítala povolit nábor zajatců do České družiny, která se později rozrostla v Čs. brigádu, vznikl spor o budoucí použití této jednot¬ky. Někteří představitelé ruských Čechů - a právě ti se na druhém sjezdu Svazu spolků do¬stali v květnu 1916 do jeho vedení a jejich mluvčím se stal obnovený kyjevský „Čechoslovan„ - prosazovali názor, že se provede evidence zajatců a Svaz spolků pak ve funkci jakési prozatímní vlády nařídí - až dosáhne ruského souhlasu -jejich mobilizaci a na frontu jednotku nasadí teprve v okamžiku, kdy se ruská vojska znovu přiblíží k českému a slovenskému území (Brusilovova ofenzíva roku 1916 se zdála tento okamžik přibližovat). Tento navzájem propojený uzel problémů (zvyšovaný jako všude v krajanském hnutí, nejen v Rusku, i osobními spory a nevraživostmi) se pokusil v Rusku rozetnout Štefánik.

V srpnu 1916 se mu podařilo dosáhnout na poradách v Kyjevě dohody, kterou za Národní radu v Paříži podepsal její tehdejší místopředseda Durich (předsedou byl Masaryk), vedení Svazu spolků v Rusku a za Slovenskou ligu její pověřenec G. Košík. Tento tzv. kyjevský zápis prohlašoval, že Češi a Slováci si přejí vyvinouti se v jednotný politicky nedílný a svo¬bodný národ, že krajanské organizace uznávají Československou národní radu v Paříži za

64

své politické vedení a konečně, že vojenské a zajatecké záležitosti se předávají do kompe¬tence této Národní rady, jejímž reprezentantem v Rusku je poslanec Durich.

Kyjevský zápis nikdy nevešel v život. Hlavní příčinou toho byl zásah carské vlády, která kyjevskou dohodu odmítla a získala Diiricha k plánu, vytvořit v Rusku na Masarykově Československé národní radě nezávislé politické vedení československého odboje, tzv. Ná¬rodní radu československou na Rusi. Štefánik byl donucen Rusko opustit a vedení Svazu spolků se přidalo na Diirichovu stranu.

Koncem roku 1916 a na začátku 1917 roku dosáhla pařížská Čs. národní rada významné¬ho politického úspěchu. Ve známé odpovědi států válčících s Německem na výzvu prezi¬denta Spojených států formulovat veřejně válečné cíle, zařadila Dohoda mezi tyto cíle i -doslova - osvobození Čechoslováků. Autorita Čs. národní rady mezi krajany výrazně stoup¬la. V Rusku se současně stalo veřejným tajemstvím, že Diirichova vzdororada je naprosto (a dokonce i finančně) závislá na ruském ministerstvu zahraničí. Opozice ve Svazu spolků, významně posílená představiteli zajatců, se postavila proti Durichovi. Štefánik, který se do Ruska vrátil z cesty do Rumunska, Diiricha oficiálně vyloučil z Čs. národní rady, a Beneš z Paříže jeho rozhodutí schválil. Oznámení o Durichově vyloučení bylo v opozičním petrohradském „Čechoslováku“ 8. března 1917 ještě zcensurováno. O týden později však vláda, která k tomu dala příkaz, neexistovala. V Rusku vypukla revoluce.

Vývoj krajanského hnutí v Rusku po svržení carismu byl velmi rychlý. Rozhodující silou se na třetím sjezdu Svazu česko-slovenských spolků v Kyjevě v květnu 1917 stali delegáti českých a slovenských organizací ze zajateckých táborů a delegáti Čs. střelecké brigády. Sjednotili se pod vedením dosavadní opozice, vyjádřili plnou podporu Masarykovi, který brzo na to do Ruska přijel. A další vývoj československého odboje v Rusku řídily pod Ma¬sarykovým vedením zcela nové síly - vojáci dobrovolnických jednotek, které zvláště po zná¬mém úspěchu Čs. brigády u Zborova početně rychle rostly, a politická emigrace z řad českých a slovenských zajatců.

Začala zcela nová a zcela odlišná etapa vývoje československého odboje v Rusku, etapa československých legií, jejich boje na východní frontě světové války, jejich zápasu o cestu na západní frontu, do Francie, a jejich střetnutí se sovětskou mocí, která se této cestě pokusi¬la zabránit. A v této nové etapě význam krajanů a krajanského hnutí v obdoji podstatně kles¬nul.

Ruská revoluce přinesla na svém počátku i krajanům naději na zlepšení jejich postavení v Rusku, na demokratizaci života společnosti a na novou půdu, obnovilo se české školství, carskou vládou v 90. letech potlačené. Většinu těchto nadějí zmařil vývoj po Říjnové revo¬luci a nastolení sovětského komunistického režimu.

Většina politicky v odboji angažovaných krajanů prodělala strastiplnou cestu čs. legií až po jejich návrat do vlasti. Osud těch desetitisíců Čechů, kteří zůstali v Rusku byl tragický. Volyni nejdříve zastihl pokus Ukrajiny o samostatnost a její přechod na stranu Německa, vpád sovětských vojsk a pak německá okupace. Po válce přišlo připojení značné části vo-lyňského území k Polsku na základě řižského míru a pokus o polonizaci českých vesnic. Na území, které zůstalo součástí Sovětského svazu krutě postihly české zemědělce hrůzy ko¬lektivizace. Po připojení části Polska k sovětskému státu na počátku 2. světové války přišla i tu kolektivizace v ještě razantnějších a krutějších formách. A nová německá, nacistická okupace a nový příchod sověských mstitelů. Jen část krajanů se dostala s Čs. armádním sbo¬rem nebo jako reemigranti po válce do Československa. Ani tam je nakonec nečekal ten nej-

65

lepší osud. Čemobylskou katastrofou a podivně prodlužovaným oddalováním repatriace po¬hnutý osud této kdysi kvetoucí krajanské komunity zdá se končí.

České krajanské hnutí v Rusku a na Ukrajině svou historii uzavřelo neslavně. Ale jeho podíl na československém odboji - ať už byl v obou světových válkách jakkoliv kompliko¬vaný a sporný - by neměl zůstat zapomenut. Přinejmenším by měla zůstat trvalou památkou oněch „prvních tisíc branného odboje„, k nimž patřili dobrovolníci České družiny.

CZECH COUNTRYMEN IN RUSSIA AND THE FIRST CZE¬CHOSLOVAK RESISTANCE

The author answers the question, how the Resistance activities of the countrymen in Rus¬sia differed from those in other countries, especially in USA. In his interpretation he goes from the differences of the social and political environment in Russia, through different types of countrymen communities and their organizations, and through economical activities to political attitude. He reaches their ideas of building and independent state. He appraises the establishment of a voluntary unit called CR druzina, and the attitudes of the Czech political exile towards the countrymen movement in Russia (he esp. deals with the opinions of T. G. Masaryk). The contributio.n ends with the problem of Czechoslovak Legions in Russia, and says that the Russian revolution at its beginning brought the countrymen a hope for improvement of their situation in Russia, for democratization of social life, for new soil. Czech school system, oppressed by the tsar government in the 90s, was re-established. But the.development after the October revolution and introducing the Soviet Communist regime, ruined all these hopes.

66 

---

Počet shlédnutí: 33