Křesťané moderní doby. Žijí křesťané opravdu tak, jak si myslíme?

Blažková Kristýna, Ježková Veronika, Maierová Šárka, Petráková Lucie, Solnařová Dita. Komunikace mezi kulturami, 2011.

Křesťanství a kultura s ním spojená má v evropských zemích již dlouholetou tradici. Stejně tak jako postupem doby ubylo jeho stoupenců, ubylo také informací, které máme o jejich existenci a způsobech vyznávaní tohoto náboženství. Absenci povědomí o novodobých křesťanech lze přisuzovat především změnám v politickém i kulturním uspořádání, změně životních postojů a celkově oslabenému zájmu z důvodu nalezení jiných priorit.

Pro mnohé z nás jsou stěžejními pilíři křesťanství stále pravidelné návštěvy kostela a dodržování zásad Desatera přikázání. Pro některé představuje křesťanství odepírání materiálních hodnot ve prospěch komunity, pro jiné osvětu a víru v rodinu a její hlavní význam v životě jeho přívrženců.

Je tomu ale opravdu tak? Odpovídají tyto názory skutečnosti? V čem se jejich životy liší od našich?

Na tyto i další otázky naleznete odpověď ve studii s názvem „Křesťané moderní doby“.

Ústředním záměrem této práce je zjistit, zda se všeobecné představy o křesťanství a jeho stoupencích shodují se soudobou realitou. Je nutno vypozorovat, které názory odpovídají skutečnosti a které jsou v porovnání s ní odlišné. Dílčím cílem je vysledovat, jak křesťané opravdu žijí a vyčlenit z toho způsoby, jakými dávají svou víru najevo ostatním. Výsledným cílem je celková analýza rozdílů obou výzkumů a následná syntéza výstupů se zdůvodněním pravděpodobných příčin těchto diferenčních postojů, uvedená v závěru práce.

Prvním krokem ke splnění vytyčených cílů je sběr sekundárních dat, a to z odborné literatury českých i zahraničních autorů, zkoumajících křesťanství v širším kontextu a také z portálů, věnující se přímo či okrajově této problematice. Následně je položena základní otázka formou kvalitativního výzkumu, který slouží ke zjištění konkrétních, obecných názorů na křesťany. Otázka byla vznesena ústní i písemnou formou 50 respondentům, kteří se ke křesťanství nehlásí, a to e-mailem a osobním kontaktem. Poté byl sestaven koncept řízeného rozhovoru. Tento koncept byl využit k osobnímu dotazování ve dvou rodinách, které naopak vyznávají křesťanství. Následuje analýza získaných dat v komparaci s předchozím výzkumem.

Samotné dotazování, které bylo ve studii křesťanů využito dvakrát, může přinášet mnohá úskalí a stát se i pro některé účely nedostačující. Hlavním negativem této formy šetření je faktor času, a to zejména pro výzkumníka, který musí své otázky neustále směřovat tak, aby získal potřebné a úplné informace pro další šetření. Časově náročná je pro badatele nejen přípravná fáze, při které musí mít již vše dobře promyšlené, ale i konečná část šetření, při níž dochází k syntéze získaných dat s absencí numerických hodnot sloužících pro snadnější interpretaci. Rozdílné odpovědi mohou nastat nejen z důvodu špatně odhadnutého průběhu dotazování, ale i za použití jiných způsobů v navazování kontaktů se zkoumanou skupinou. Aby se těmto diferencím předešlo, byly zvoleny rovnou dva způsoby komunikace, a to písemná forma prostřednictvím e-mailu a osobní kontakt. Pozitivem rozhovorů je možnost dojít s dotazovanými k fázi informační nasycenosti, individuální přístup ke všem zúčastněným a otevřený prostor pro širší diskusi. Jelikož bylo účelem postihnout hlubší a specifičtější názory obou dotazovaných skupin, byla vybrána právě tato forma sběru dat.

Slovo křesťan je odvozeno přes latinu z řeckého christianos s významem náležící Kristu či kristovec.

Neexistuje přesná definice křesťana. Dá se však říci, že křesťan je označení pro vyznavače křesťanství, nejrozšířenějšího monoteistického náboženství, založeném na učení Ježíše Krista. Většina křesťanů věří, že Kristus je Syn Boží – druhá osoba Nejsvětější Trojice. Viditelným znamením křesťanské víry je křest. ¹⁾

„Byl (a) jsem pokřtěn (a), takže jsem křesťan (ka)“

Někteří lidé si myslí, že se stanou křesťany skrze křest. V Bibli v kapitole „Římanům“ části 2:28–29 však čteme: Pravý žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle. Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem… Takže právě vnitřní proměna člověka je důležitá pro to, aby se někdo mohl stát křesťanem a křest je jen vnějším vyjádřením této vnitřní proměny.

„Jsem dobrý člověk“

Je podstatný rozdíl mezi tím, být dobrým člověkem a být křesťanem. Někdo může mít mnoho dobrých vlastností a být velmi odevzdaný pro druhé, ale to ho ještě nedělá křesťanem. Dobrý charakter je do určité míry pro druhé prospěšný, ale nejlépe může být využit pouze tehdy, když se člověk obrací k Bohu. Jestliže někdo chce být „dobrý“ bez obrácení se na Boha, pak je určité nebezpečí, že skrze svou „dobrotu“ nebo „štědrost“ ho druzí budou respektovat více než Ježíše. ²⁾

V očích mnoha dnešních lidí je náboženství něčím cizím a zbytečným, nebo dokonce nebezpečným a škodlivým. Copak nestojí v pozadí teroristických útoků či kmenových a občanských válek vždycky nějaké náboženství? Od náboženství se v dnešním světě, a hlavně v České republice, čím dál tím víc ustupuje. V naší zemi vládne téměř obecné přesvědčení, že věřící jsou jacísi „zvláštní lidé“, jiná odrůda člověka. ³⁾ Křesťané se však od ostatních neliší ani původem ani jazykem, kterým mluví, ani způsobem oblékání. Na životě, který vedou, není nic podivného. Přizpůsobují se místím zvyklostem, ať už se jedná o oblečení, jídlo a strasti každodenního života vůbec. Přesto nám mnohým z nás jejich způsob života přijde podivuhodný a neobyčejný. ⁴⁾

Údajná krize náboženství, zejména křesťanství, se projevuje jak ve vnitřním vztahu věřících k církvím, tedy v samotné víře, tak ve snižování počtu účastníků bohoslužeb, v klesajícím množství církevních sňatků, pohřbů i křtů, v poklesu zájmu o kněžská povolání, ve ztrátě vlivu tradičních křesťanských dogmat a norem v každodenním životě lidí. Jako charakteristický rys úpadku náboženství se jeví zlhostejnění, tedy pouze formální účast na náboženských obřadech, která již není motivována vnitřním přesvědčením a vírou, ale spíše přetrvávajícím zvykem, tradicí či společenskou etiketou. Proto se začalo hovořit o „křesťanství bez víry“. ⁵⁾

Naše země se tradičně řadí k nejateističtějším společnostem nejen v Evropě, ale na celém světě. Tento fakt, potvrzují četné sociologické průzkumy, včetně údajů ze sčítání obyvatelstva. Pravidelná účast na bohoslužbách (alespoň jednou týdně) klesla na asi 4 % obyvatel a víra v Boha zaznamenala podle údajů IVVM nejnižší zastoupení na konci 80. let 20. století (16 % obyvatel). Podle posledního sčítání lidu z roku 2001 59 % Čechů o sobě prohlašovalo, že jsou „nevěřícími“, zatímco za „věřící“ se prohlásilo pouze 32% Čechů a Češek. ⁶⁾ Nicméně je otázkou, pro kolik obyvatel, kteří se i v současnosti počítají mezi křesťany, zaujímá víra v životě skutečně významné místo. Pravděpodobně se jedná o menšinu statisticky věřících, přesto to není zanedbatelné množství. ⁷⁾

Živá víra (intrinsická, vnitřně žitá) vychází z hloubi nitra člověka a jeho bytostným přesvědčením, podle něhož žije. Takový člověk se snaží rozvíjet svůj vztah s Bohem v každodenní modlitbě a jeho zakořeněná víra prostupuje vše, co koná. Řídí se křesťanskými zásadami, protože chápe jejich hluboký smysl, hledá Boží vůli a živá víra ho vede k nezištné lásce k druhým lidem.

Naproti tomu člověk s formální vírou (též extrinsickou nebo vnější) sice může navštěvovat bohoslužby, někdy dokáže o víře hezky vyprávět, ale ve skutečnosti netouží po hlubším vztahu s Bohem, řídí se křesťanskými zásadami jen ve zvyku nebo povinnosti, často však žije především podle své vlastní vůle.

Je třeba zdůraznit, že toto rozdělení je jen pomocné, neboť každý věřící je někde na cestě mezi vírou extrinsickou a vírou intrinsickou. A navíc vnitřně věřící člověk může upadnout do formalismu a naopak formální křesťan může po hlubokém zážitku nebo v životní krizi svou mrtvou víru vzkřísit. ⁸⁾

Nevěřící lidé se domnívají, že křesťané ve větší míře dodržují zdravý životní styl a všechny pravidla v podobě Desatera. Ale jak je to vlastně doopravdy? Řada studií ukazuje, že lidé vykazující charakteristiky intrinsické víry, mají zdravější životní styl - například kouří podstatně méně, neopíjejí se příliš alkoholem, nevedou riskantní promiskuitní život. ⁹⁾ Každý člověk je hříšný, i křesťan. Každý den hřešíme v mysli, slovy, skutky, ať už vědomě či nevědomě. Desatero přikázání není schopen nikdo dokonale splnit. Splnil ho jen Ježíš Kristus. Hlavním cílem Desatera je uvědomění si jací jsme hříšníci má nás vést k tomu, abychom prosili Boha o milost. A co vlastně Desatero vyžaduje? ¹⁰⁾

• Nebudeš mít jiného boha mimo svého Boha.
• Nezobrazíš si Boha zpodobením.
• Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha.
• Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý.
• Cti otce svého i matku.
• Nezabiješ.
• Nesesmilníš.
• Nepokradeš.
• Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.
• Nebudeš dychtit po ničem, co patří tvému bližnímu.

Pro posouzení výzkumné otázky, zda žijí křesťané opravdu tak, jak si myslíme, byl uskutečněn kvalitativní sociologický výzkum, který probíhal formou rozhovorů. Prvotním zájmem zkoumání byl pohled nekřesťanů, neboli lidí, kteří se neřadí k žádné křesťanské církvi, na křesťany. Pro zjištění tohoto pohledu, bylo dotázáno padesát respondentů – nekřesťanů, pohybujících se ve věkovém rozsahu 18 – 80 let.

Pomocí rozhovorů bylo u respondentů především zjišťováno:

1. Co si představují pod pojmem „křesťan“ a co je pro něj nejvíce charakteristické.
2. Jaké rozdíly vidí ve způsobu života křesťanů a nekřesťanů.

Na otázku: „Co si představují pod pojmem „křesťan“ a co je pro něj nejvíce charakteristické,“ bylo nejčastěji zmiňované slovo „kostel.“ Většina z dotázaných charakterizuje křesťana pravidelnými návštěvami kostela. Ne všichni byli ovšem stejného názoru. Pár respondentů naopak zmínilo, že časté návštěvy kostela nemusí být u křesťanů pravidlem.

Druhé nejčastěji zmiňované slovní spojení bylo „Desatero přikázání“. Mnozí nekřesťané pokládají křesťana za člověka, který se řídí Desaterem přikázání či jinými morálními zásadami, nebo by alespoň měl. Je zajímavé, že více jak polovina respondentů spojuje křesťana s „desaterem“, mnozí z nich však upozornili na to, že málokterý křesťan, ne–li žádný, tyto pravidla dodržuje. Například jen pár z dotázaných si myslí, že křesťané dodržují pravidlo – sex až po svatbě.

Křesťana mnozí respondenti charakterizují jako člověka věřícího ve vyšší moc - v Boha a s ním související i jiné záležitosti, například vznik světa. Věřící nesouhlasí s racionálním výkladem vzniku světa a za vším vidí právě zásluhu Boha. Díky víře v Boha se křesťan dokáže i lépe smířit s nicotností lidského života, protože věří v posmrtnou existenci¹¹⁾

Věřící člověk je také pokládán za více familiárně založeného, který se snaží být svým dětem příkladem, a který se snaží o předání morálně hodnotných poznatků. Dle většinového názoru respondentů, využívají věřící sprostá slova méně než ostatní.

Co se týče křesťanských svátků, ty jsou pro věřící mnohem posvátnější než pro ateistickou populaci. Dodržování různých tradic se u obou skupin poměrně liší.

V této druhé části byly vybrány dvě rodiny, které nám formou rozhovorů poskytly informace o aplikování křesťanských pravidel do stylu života. Zatímco členové první rodiny zaujímají stejný postoj k danému tématu, názory v druhé rodině se mezi členy liší.

V první dotazované rodině je víra zděděna po několik generací vždy ze strany obou rodičů. Tato rodina se domnívá, že ve sváteční dny by měl každý křesťan navštívit mši v kostele, už z toho důvodu, že je toto pravidlo ustanoveno v desateru. Proto se jím také řídí.

Dotazovaná rodina se snaží aplikovat ve svém životě všechny zásady z desatera. Nicméně se může stát, že i tyto pravidla jsou někdy porušena. Příkladem může být porušení pravidla: ,,Neber Boží jméno nadarmo„ nebo ,,Cti otce svého i matku svou“. Také se zarazili nad názorem ateistů, kteří si myslí, že sex po svatbě je pravidlo. Tato rodina se ovšem domnívá, že jde pouze o církevní doporučení.

Členové rodiny jsou toho názoru, že vědecky podložený vznik světa není v žádném rozporu s tím, že by na tento vznik měla vliv nějaká vyšší moc, respektive Bůh. Dotazovaní striktně odmítají názor ateistů v nicotnosti života, snaží se prožívat všechny okamžiky, které život přináší bez toho, aby se upínali ke smrti a případnému posmrtnému životu.

Názor na familiárnost křesťana se dotazovaným jeví jako poměrně pravdivý, ale nepřikládali by tomu velký důraz, neboť záleží hlavně na povaze každého člověka. Nicméně si myslí, že křesťan je více zodpovědný za předání morálně etických pravidel dalším generacím.

Ohledně křesťanských svátků se je snaží prožívat s radostí a uvědoměním. Dotazované by zajímalo, proč vlastně ateisté slaví křesťanské svátky, když se jich přeci netýkají.

Druhá dotazovaná rodina je složena z pěti členů. Matka a nejstarší dcera jsou ateisté, otec (49) a další dvě děti - mladší dcera (23) a nejmladší syn (19) jsou věřící. Otec pochází ze slovenské vesnice, kde jeho rodina byla na víru hodně fixována, byl ve víře vychován a po narození pokřtěn. Vyznává katolickou víru. Děti pokřtěné nebyly, avšak k víře se také postupem času dostaly, vyznávají protestantskou víru.

Rozdílů mezi těmito dvěma vírami je spousta. Pro laika je asi nejvýraznějším rozdílem, že se protestantští (evangeličtí) kněží mohou ženit/vdávat a farářem může být i žena. Kdežto u katolíků smí být knězem jen muž, který žije v celibátu - sexuálním odříkání. K dalším rozdílům se dá také řadit to, že katolíci při mši přijímají „oplatku“ (tělo Kristovo), evangelíci pijí navíc ještě víno z kalicha (krev Kristova). Evangelické kostely jsou mnohem střízlivěji zdobené, katolické jsou plné obrázků svatých, evangelíci si tolik nepotrpí na svaté, dogmata a formality, evangelíci se drží Božího slova a katolíci se namísto Božího slova drží papeže a příkazů církve. ¹²⁾

Odpovědi dotazovaných se často velmi různí. Otec chodí do kostela rád a několikrát do roka, je pro něj samozřejmostí navštívit ho i na Vánoce a Velikonoce. Pro děti protestanty ale není kostel důležitý. Nevyhledávají ho, na Vánoce si tam však rádi zajdou zazpívat koledy. Jejich postoj ke kostelu plyne z názoru, že jejich víra je o vztahu k Bohu, naleznutí pokoje, klidu, pocitu bezpečí, štěstí, radosti a harmonie, ne o kostele a fanatismu. Stinné stránky kostela jsou dle dcery shledávány hlavně v nemoderním stylu, v používání kadidla, obrazů svatých a soch. Působí to na ní depresivně doslova „jako v hrobě“. Vyloženě sdělila, že nemá kostely ráda.

Obě děti se k víře dostali přes ICF Praha, což představuje nedenominační křesťanský sbor, který vznikl s vizí dynamické a moderní církve, která je v souladu s naší dobou. Chlapec navštěvuje tento sbor a aktivity s ním spojené třikrát týdně. Dívka jednou za měsíc. Líbí se jim tam proto, že v tamních prostorách obyčejné budovy panuje uvolněná atmosféra, výklad Božího slova probíhá ve srozumitelné formě (životní příběhy, zkušenosti), tak že to člověka chytne za srdce a pohybují se mezi lidmi, se kterými se znají a přátelí se s nimi, na rozdíl od neosobních kostelů ve městech, kde se vyskytují cizí lidé. Křest je také netradiční, probíhá vždy ve vodě např. v rybníku, kde křtěný stojí uprostřed dvou vybraných osob, které zjišťují, jestli je žadatel o křest opravdu připraven přijmout Boha, poté je ponořen do vody a je po ceremoniálu, kterému přihlíží další zúčastnění ze sboru. Chlapec má tento křest již za sebou.

Ani jeden ze tří dotazovaných si přesně nepamatoval všechny body desatera. Vědí, že je to jeden z důležitých principů křesťanství, avšak zdá se, že se striktnímu dodržování tohoto desatera přiblížil pouze syn. Otec i dcera desatero sem tam poruší, ale většinou si to také hned uvědomí. Otec se modlí pouze v kostele za své hříchy a odříkává naučený otčenáš. Děti s bohem rozmlouvají jako s živou bytostí, nepoužívají naučené modlitby. Chlapec se modlí každý den a dívka zhruba třikrát do týdne.

Téma sex až po svatbě rozpoutal dosti rozličné postoje. Hlava rodiny toto pravidlo úplně vypouští a to nejen kvůli tomu, že manželka je nekřesťanka. Ženil se už po roce známosti. Po 25 letech manželství tvrdí, že skutečnost, že jsou spolu, je zázrak. A to asi jen díky jeho sebezapření a víru v rodinný institut. Syn naopak pravidlo sexu až po svatbě hluboce respektuje a nehodlá ho porušit. Zastává názor, že důležité je milovat člověka srdcem, milovat jeho charakter a když se počká až do svatby, má to svůj význam také proto, že člověk nemá srovnání a bere svého partnera i ve fyzickém spojení jako nejlepšího. Neuznává však uspěchané sňatky, partneři by měli být delší dobu spolu (3-4 roky) a být duševně vyzrálí. Dcera toto pravidlo ctila, od té doby co uvěřila v Boha. Po pečlivém zvážení jej již po roce a půl soužití s jejím současným přítelem porušila, protože cítila, že je to tak správné navzdory desateru.

Se sexem je úzce spjato i téma potratu. Otec proti potratům není, přiznal se, že kdyby nebyly umožněné, měl by jich se svou manželkou téměř trojnásobek, což by nejen finančně nebylo možné zvládnout. Syn se staví k potratům konzervativně, neuznává je. Dcera je připouští jen v krajních případech jako finanční tíseň či postižení.

Co se týče vzniku světa, tak otec i syn nevěří v evoluci a zastávají názor, že za tím stojí Bůh, který stvořil Adama a z jeho žebra pak Evu. Dcera se v této otázce také přiklání spíše k Bohu, ale úplně nevylučuje ani vědecké teorie.

Všichni tři věří v posmrtnou existenci. Věří, že existuje nebe a peklo. Syn se do nebe dokonce těší. Dcera si myslí, že když zemře, na konci tunelu se objeví její příbuzní, kteří odešli před ní. Podle otce i dcery do pekla půjdou ti, co hodně zhřešili a pak toho nelitovali a byli schopni udělat ten čin i opakovaně. Naopak do nebe přijdou lidi s čistým srdcem. A syn zastává teorii, že do nebe půjdou ti, co v Boha věří a do pekla ti, co v něj nevěří. Otec i syn se shodují v tom, že smrt je motivace, kdyby nebyla, byli by lidé líní, neměli by cíle ani plány. Život má podle nich velkou hodnotu.

Otec se celý život snažil své děti vést k víře, dodržovat určité tradice křesťanských svátků, brát je do kostela. U manželky to již vzdal, protože ta křesťanskou víru striktně odmítá. Připouští, že s křesťankou by jeho manželství bylo nejspíš harmoničtější, ale také záleží i na jiných faktorech jako např. výchova, charakter atd. Také se snažil o držení rodiny pohromadě, rozvody neuznává. Jinak sourozenci se shodují, že chtějí své děti vychovávat ve jménu víry, ale nebudou je do toho nutit. Chtějí, aby jejich děti šly po správné cestě a vést spokojený a vyrovnaný život. Pro dceru není prioritou partnerský vztah s křesťanem. Ani s žádným doposud nemá zkušenost. Pro syna to prioritou je. V této souvislosti byla ještě položena otázka na používání sprostých slov. Otec učinil přiznání, že s tím celý život bojuje, ale že ve vzteku je hojně používá. Syn i dcera se snaží sprostá slova nepoužívat, ale úplně to nedodržují.

Otec i syn se shodli na nejdůležitějším křesťanském svátku Vánoce. Otec se vyžívá v křesťanských zvycích, používá svěcenou vodu, u štědrovečerní večeře si vždy vyhradí prostor na dojemný proslov a vyjádření obrovského vděku za to, že byl další rok zvládnut ve zdraví a že je rodina pohromadě. Také používá křesťanské symboly víno a oplatky. Syn viděl dříve ve Vánocích jen dárky, od té doby co věří, bere tento svátek jako narození Ježíše Krista a jako svátky pokoje a klidu a navštívení kostela. Pro dceru jsou nejdůležitějším svátkem Velikonoce, díky tomu jakou dal Ježíš oběť. Však také více oslavuje z hlediska tradic Vánoce.

Na začátku práce byly již v úvodu položeny dvě stěžejní otázky, kterými se tato studie zabývá. Postupným šetřením se podařilo alespoň lehce nastínit aktuální situaci.

Pro zjištění výsledných poznatků byla provedena dvě šetření, kterým předcházelo studium sekundárních pramenů. Prvním šetřením, na kvalitativní bázi pomocí dotazování, byly zaznamenány představy ateistů v zastoupení všech věkových kategorií. Naopak v druhé části se práce zaměřila na věřící, resp. zkoumané křesťany, a to formou dvou semistandardizovaných rozhovorů. Tyto rozhovory vytvořily jakýsi ucelený rámec dat, z kterého se posléze vycházelo při porovnání obou výzkumů. Komparaci zjištěných poznatků lze nalézt v samotných výstupech z rozhovorů.

Jak je z výsledků prvního šetření zřejmé, představy o křesťanech a jejich způsobu života se v průběhu doby nijak nezměnily. Ve výstupech z tohoto průzkumu vyplynulo, že si pod pojmem „křesťan“ většina z nás vybaví hlavně Desatero přikázání či některé konkrétní body z něj a nedělní a vánoční návštěvy kostela. Jiní zůstali pouze u popisu křesťana samotného a líčili ho jako člověka familiérního, střídmého a čestného ve všem svém počínání. Tento popis byl mnohdy doplněn i o pravidelné modlitby. Z druhého výzkumu však vyplývá, že tyto názory nejsou úplně shodné s realitou. Dnešní křesťané jsou poněkud odlišnější. Desatero mnozí z nich celé nedodržují. Ať už pouze částečně nebo s jistým odstupem. Striktní dodržování Desatera je spíše znakem dob minulých. Současná doba jim to ve výsledku ani pořádně neumožňuje. Pravidelné návštěvy kostela jsou také výsadou menšiny křesťanských příslušníků. U popisu samotného křesťana se dotazování poměrně shodli s názory v druhém šetření. Křesťané vesměs potvrdili, že taková většina z nich opravdu je. U modlení se ale už tolik názorově nesešli. Každodenní modlitby praktikují převážně starší lidé. Mladší se modlí méně a vidí ústřední přínos této víry v pocitu svobody, souznění, bezpečí, radosti a sounáležitosti s ostatními příslušníky. Tradice oslav Vánoc a Velikonoc se postupem času příliš nezměnily. Všichni dotázaní je jednotně dodržují. V obvykle zmiňované otázce sexu se názory a postoje křesťanů různí, kdežto ateisté mají většinou stejný pohled na věc. Nelze tedy přesně určit, zda jsou přesvědčení ateistů pravdivá či nikoliv. Každý křesťan ke své víře přistupuje z jiného úhlu.

Souhrnně z této studie vyplývá, že ateisté mnohdy nejsou schopni dostatečné tolerance, neboť křesťany někteří z nich označili za „sektáře“ či blázny. Všeobecně je však z jejich odpovědí patrné, že jsou většinově oběťmi zažitých představ, která se po staletí nezměnila. V kontextu s dnešní dobou a jejími možnostmi nahlíželo na způsob života křesťanů podstatně méně dotázaných. O nejen tom právě soudobé křesťanství je. Každý je určitou individualitou, řídí si svůj život sám a je pouze na něm, jak bude k víře, kterou si zvolil, dále přistupovat. Někteří žijí podle Desatera a čtou pravidelně Písmo svaté, druhým stačí občasná účast na mších a pocit mít se na koho obrátit. Každý si svou víru uzpůsobuje podle sebe, každý má jiné zásady, každý si z této víry odnáší něco jiného. Přes tyto rozdíly tvoří všichni jednu skupinu se společným zájmem. Lze tedy říci, že přesný vzorec na chování moderních křesťanů a jejich životy neexistuje. Tato studie nám připomněla, že bychom neměli vynášet zbytečně přehnané soudy, že bychom měli chápat věci v souvislostech s moderní dobou a snažit se o toleranci k druhým ať už jsou jakéhokoliv přesvědčení. Dnešní křesťanství dává prostor každému vyjádřit svůj názor, dojít k sebepoznání. Více, nežli o pravidlech života, je o hodnotách, které každému jeho stoupenci přináší. I takto je možné na moderní křesťanství nahlížet. Napadlo to i Vás?

Semistandardizovaný rozhovor (tématické okruhy otázek)

1) Úvodní informace (věk, pohlaví) a uvedení do tématu

- navození klidné atmosféry

- seznámení s cílem rozhovoru a celé studie

- předložení výsledků z prvního výzkumu

2) Víra a její pojetí (obecné vyjádření křesťanů k výstupům z předcházejícího výzkumného šetření)

- zjištění jejich názorů ke konkrétním aspektům, které ateisté zmínili

- souhrnný postoj k názorům ateistů

3) Jejich způsob projevu víry

- promluvy o zásahu křesťanství do jejich života

- zjištění jejich pojetí křesťanství (zvyky, tradice, zásady)

- uvedení hodnot, které jim víra přináší

4) Závěr a poděkování dotazovaným

- shrnutí poznatků

- případná doplnění opomenutých informací ze strany dotazovaných

- obeznámení dotázaných s jejich přínosem pro práci

- konečné poděkování

Knižní publikace

GIBSON, Jean. Křesťanství pro začátečníky i pokročilé. Ostrava: Ethos, 1991. 144 s. ISBN 3-89397-223-4.

GROSSI, Vittorino; SINISCALCO, Paolo. Křesťanský život v prvních staletích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1995. 240 s. ISBN 80-85959-04-6.

HEJNA, Dalibor. Náboženství a společnost. Praha: Grada Publishing, 2010. 200 s. ISBN 978-80-247-2427-0.

ZANDLER, Martin. Křesťan a zdraví. Svitavy: Trinitas, 2004. 104 s. ISBN 80-86036-93-6.

Internetové zdroje

CRAIG, William a Walter ARMSTRONG. GOD?: A debate between a christian and an atheist. Oxford University Press [online]. 2004, 52 s. [cit. 2012-01-15]. Dostupné z WWW: <http://www.thedivineconspiracy.org/Z5213X.pdf>.

Kdo je křesťan [online]. Krestane.info, 2011 [cit. 2012-01-06]. Dostupné z WWW: http://www.krestane.info/kdo-je-krestan/>.

Křesťan - Wikipedie [online]. 2011 [cit. 2012-01-06]. Křesťan. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5an>.

Rozdíly mezi protestanty a katolíky? [online]. Odpovědi.cz, 2010 [cit. 2012-01-06]. Dostupné z WWW: <http://www.odpovedi.cz/otazky/rozdily-mezi-protestanty-a-katoliky>.



Počet shlédnutí: 125