Kultura chudoby - shrnutí

Kulturu chudoby je možné chápat jako subkulturu západní společnosti, která má vlastní strukturu, jako sdílený způsob života přechází z generaci na generaci. Jde o kulturu v tradičním antropologickém pojetí, poskytuje lidem návod na život, připravený soubor řešení problémů a plní významnou adaptivní funkci. Klíčovým prvkem kultury chudoby je skutečnost, že se chudí neangažují a nezačleňují do významných společenských institucí. Ruku v ruce s tím jde nepřátelství k základním institucím těch, kteří jsou považováni za vládnoucí třídu. Odhaduje se, že dvě třetiny světové populace žijí v chudobě, to ale neznamená, že žijí v kultuře chudoby. Chudoba samotná nemusí vždy vytvářet kulturu chudoby. Například v indických a afrických vesnicích se vzorce chování a hodnoty typické pro kulturu chudoby nevytváří, přestože bída je v těchto oblastech obrovská. V Indii je to kastovní systém, který lidem poskytuje pocit sounáležitosti a solidarity, v Africe zase hraje pozitivní roli descendenční příbuzenský systém, který chrání kulturní identitu, tradiční hodnoty a uchovává vědomí kulturní kontinuity.

S těmito skupinami je velmi úzce spjat status sociálního vyloučení. Sociální exkluze je jev multidimenzionální, týká se všech podstatných sfér společenského života. Charakterizuje situaci a důsledky skutečnosti, kdy člověk není zejména z důvodů nízkého příjmu schopen účastnit se na všech stránkách společenského života a dochází k jeho vyloučení. To, že se jednotlivci, rodiny nebo celé skupiny obyvatel ocitnou na okraji společnosti, je způsobeno celou řadou faktorů. Mezi vnější příčiny patří např. trh práce, sociální politika státu nebo diskriminace; vnitřní příčiny zahrnují neschopnost hospodařit s finančními prostředky, apatii a nízkou motivaci k řešení vlastních problémů či orientaci na okamžité uspokojení potřeb a nikoliv na dlouhodobé cíle. Sociální vyloučení se stává v České republice stále závažnějším problémem. Kvalitní centrální sociální politika prakticky neexistuje, vše je nesystematicky řešeno na úrovni jednotlivých ministerstev. Specifickou oblastí „sociálního vyloučení“ v ČR je postavení pauperizovaných romských populací v české společnosti.

Romové se v České republice nacházejí v tzv. sociálně vyloučených lokalitách, tak označujeme místo, které osidlují místní sociálně vyloučení lidé. Jedná se o územně vymezitelné a izolované urbanistické celky. Často se o těchto místech hovoří jako o ghettech. Ztráta bydlení a vytěsňování z bydlení zasahují celé romské populace a vedou ke vzniku sociálně vyloučených enkláv. Některé urbanistické celky s charakterem sociálně vyloučených lokalit vznikly tak, že se sem domácnosti s nižšími příjmy stěhovaly, protože zde byl nižší nájem, popř. další romské domácnosti se stěhovaly ke svým příbuzným. A odtud se potom zase vystěhovali lidé - neromové, kteří nechtěli bydlet v nově vznikající romské lokalitě. Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit jsou většinou nezaměstnaní (často i dlouhodobě) a hlavním (i jediným) pravidelným a stálým příjmem jsou sociální dávky. Protože celý problém sociálně vyloučených romských populací je především problémem jednotlivých lidí, musí tedy i pokusy o změnu stavu působit na individuální úrovni. To znamená především měnit prostředí veřejných institucí, které jsou do věci zainteresovány na lokální úrovni, a to tak, aby dávaly prostor pro individuální přístup k jednotlivým klientům. Chybou je zavádět etnické či romské sociální služby či romské občanské poradny, protože nejlépe pomůžou služby zaměřené na konkrétní problémy právě s ohledem na individuální situaci.

Bulharsko patří k zemím s nejvyšším počtem Romů. Žije jich tu podle neoficiálních údajů až 800 tisíc. Tvoří značně nejednotné etnikum, které se od sebe liší zvyky, náboženstvím, jazykem a způsobem života a obživy vůbec. V Bulharsku, naštěstí pro Cikány, neexistuje takový systém sociálních dávek, ze kterých se dá normálně vyžít. Takové dávky jsou směšně nízké a navíc záleží na tom, kdo a vůbec kdy je dostane. Lidé jsou tu proto nuceni uživit se sami. Pozitivem nedobré ekonomické situace je to, že ještě nestihla zaniknout všechna tradiční řemesla, která se přizpůsobují aktuální poptávce. Zásady a zákony majoritní společnosti jsou Rómům cizí a vzdálené, tak jako kdekoliv jinde. Mají svůj svět, svou morálku a ve vztahu k moderní společnosti se pro ně často zastavil čas. Stinnou stránkou je samozřejmě vysoký podíl Romů na kriminalitě v zemi. Nepokoje, které nastávají mezi nimi samotnými, nebo ve vztahu ke „gadžům“ bývají velmi dramatické až brutální. Nejpočetnější skupina usazených Romů, Jerliové, je tvořena potomky skupin, které se zde usazovaly už v období byzantském a později osmanském. Bydlí většinou v ryze cikánských městských čtvrtích - machalách. Druhou velkou skupinou jsou valašští Cikáni. Byli původně pravoslavní a měli vždy vlastní starovalašský dialekt romštiny. Ve 20. - 30. letech 20. století začali upouštět od kočovného způsobu života a usazovali se ve čtvrtích, kde splynuli postupně s bulharskými usazenými Romy. Nejbohatší romskou komunitou v Bulharsku jsou Kalderaši. Žijí rozptýleně mezi ostatním obyvatelstvem spíše na vesnicích a v menších městech, kde si staví výstavné paláce. Nejslavnější bulharské věštkyně a kartářky současného Bulharska jsou také Kalderašky. Některé skupiny Romů se k svému etniku nehlásí a považují se za Turky, případně za Bulhary.

Protože mezi sociálně vyloučenými a znevýhodněnými skupinami obyvatel tvoří velmi specifickou skupinu imigranti, kteří žijí na okraji společnosti často z vlastní vůle, týká se kultura chudoby ve Spojených státech amerických právě těchto skupin obyvatel. Pod hranicí chudoby v tomto vyspělém státě žije více než 14% lidí. V USA tvoří městskou chudinu hlavně Afroameričani a lidi hispánského původu. Normy, postoje a znalosti, které rodiče v těchto kulturách předávají svým dětem, fungují třeba dobře v původním prostředí dané menšiny. V odlišné kultuře Severní Ameriky, kde se úspěch zakládá na formálním vzdělání a na hodnotě individuálního úsilí, se však mění v handicapy. K tomu se přidává vždy přítomná institucionální diskriminace, sklon etablované většiny vyloučit příslušníky menšiny z provozu společenských institucí - veřejné správy, vzdělávacího systému, a především ze systému práce a směny.

Kultura chudoby je jak adaptace, tak i reakce chudých na jejich okrajovou pozici na třídně uspořádanou, vysoce individualizovanou západní společnost. Jakmile tato kultura chudoby jednou vznikne a ustaví se, má sklony neustále se reprodukovat. Děti narozené v takovém prostředí obvykle do věku šesti či sedmi let vstřebají základní postoje a hodnoty své subkultury a proto pak nejsou psychologicky připraveny plně využít měnící se podmínky nebo zlepšující se možnosti, které se mohou během života naskytnout.



Počet shlédnutí: 53