Filip Kohout

Kniha „Umlčené tělo“ se zaměřuje na autora, který z antropologického hlediska zkoumá, jak ho nádor na páteři postupně připravuje o normální život a jak se stává stigmatizovaným jedincem. Jeho sociální role se proměňuje v roli nemocničního pacienta, který musí dodržovat pravidla a řád nemocnice a řídit se pokyny lékařů, kteří se během jeho nemoci stávají jeho nejvyššími rádci. Jako jeden z nejvýznamnějších antropologů 20. století nám autor lidsky i odborně popisuje průběh své nemoci, své pocity a překážky, které ho provázejí na cestě životem až k úplné kvadruplegii.

V první kapitole Murphy popisuje postupné odhalování své nemoci. Rozděluje svůj život na období před vozíkem a po vozíku a svou budoucnost vnímá jen v krátkodobém horizontu, neplánuje dále než na jeden rok. Zpočátku nepřikládá své nemoci příliš velkou váhu a mylně ji přisuzuje méně závažným problémům, stejně jako lékaři. Nemoc jej zasáhla v nejlepších letech života a od roku 1972 do roku 1986 se plně rozvinula. Příznaky začaly nenápadně – análními křečemi, které byly mylně považovány za příznaky jiné nemoci. Dokonce byl nesprávně léčen na psychologické problémy. Nádor na páteři je totiž velmi obtížně diagnostikovatelný.

Murphy se inspiroval prací Claude Levi-Strausse, zvláště jeho základním antropologickým dílem „Smutné tropy“. Levi-Strauss studoval kmeny v oblasti Amazonie, které považovaly narušení řádu za hlavní příčinu nemoci. Jeden specifický kmen, Mundrukúové, věřil, že duše člověka sídlí na horním konci hrudní části míchy a že poškození této duše způsobuje nemoc. Narušení přirozeného řádu pronikáním cizích předmětů do těla je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších kulturních vysvětlení nemoci. Pokud postrádáme řád, který nám poskytuje jistotu a systémové souvislosti, vytváříme si imaginární řád. Murphy diskutuje o biologické podstatě řádu, který nám poskytuje ochranu, protože nám umožňuje předvídat a vyhýbat se nepředvídatelným nebezpečím. Nic není horšího než nemít kontrolu nad vlastním životem. Když nádor postupně napadá tělo a spontánní funkce přestávají fungovat, ztrácíme kontrolu nad řádem, na který jsme byli zvyklí. Murphy ukončuje kapitolu se slovy: : „Mé tělo již neovládal vyšší kontrolní systém; prostoupil mě ne-řád v nejdoslovnějším smyslu. Propadal jsem se do nehybné netečnosti. Byl jsem na cestě do entropie.“¹

Po diagnostikování nemoci došlo v Murphyho životě k zásadnímu obratu. Už nevnímal své tělo jako samozřejmost, ale jako hlavní bod „vědomého myšlení.“ Stal se z něj nemocný člověk, jehož jediným cílem bylo uzdravit se. Popisuje roli lékaře a pacienta v byrokratickém systému nemocnice. Pacienta představuje jako pasivního jedince bez možnosti volby, jehož jediným úkolem je přizpůsobovat se požadavkům nemocničního personálu. Pacient není vnímán jako jedinec, ale jako jeden z mnoha.

Murphy také rozebírá různé způsoby chování pacientů a reakce na ně. Pokud člověk trpí lehčí nemocí, je často považován za „simulanta“; pokud takovými nemocemi trpí častěji, je označován za lenocha či hypochondra. To vyvolává u ostatních buď opovržení, nebo výsměch. Na druhé straně je tu hrdina, který svou nemoc přehlíží a pokračuje ve svém běžném životě, čímž vzbuzuje obdiv a úctu. I zde však existuje určitá hranice.

¹str. 35

V této kapitole Murphy popisuje různá vyšetření, kterými prošel, a zvláště zdůrazňuje bolestivou arteriografii, při níž mu bylo do tepny vstříknuto barvivo a rentgen snímal míchu. Při této proceduře byl přivázán a cítil, jako by celé jeho tělo hořelo. Přirovnává se ke Kristu, zejména kvůli roztaženým, probodnutým pažím a svázaným nohám. Tato strašlivá zkušenost ho na chvíli přiměla znovu věřit a hledat útočiště v nadčasových symbolech.

Lékař mu sdělil, že úspěšná operace je nepravděpodobná, a proto se žádná neuskuteční. To bylo způsobeno hlavně pozdním odhalením nemoci. Murphy vzpomíná na ranou zkušenost z dětství, kdy na okamžik ochrnul na jednu nohu, což nepřikládal velkou váhu, protože se to již neopakovalo. Kdyby byl nádor odhalen tehdy, mohl být snadno odstraněn. Přesto si nepřipouští, že by vyléčení bylo tak jednoznačné, vzhledem k úrovni lékařství v roce 1928. Neztrácí naději a kvůli své rodině je ochoten vyzkoušet cokoliv, aby alespoň trochu zlepšil svůj stav. Rozhodl se tedy podstoupit kobaltovou terapii, která spočívala v každodenním devadesátivteřinovém ozáření. Kvůli těmto devadesáti vteřinám strávil Murphy v nemocnici veškerý svůj čas kromě víkendů, kdy byl propuštěn domů. Jeho dny se tak staly monotónní rutinou a přijal svou sociální roli nemocného člověka. Pokaždé, když se po víkendu vracel do nemocnice, probouzely se v něm stejné chmurné a stísněné pocity, jaké zažíval v mládí při návratech na námořní základnu. „Nemocnice opět prokázala pozoruhodnou schopnost redukovat své chovance do nedospělého stavu a probouzet minulé stavy mysli…“²

Po šesti týdnech hospitalizace byl Murphy propuštěn s touhou vrátit se do normálního života, což jeho zdravotní stav zcela neumožňoval. Po počáteční radosti z propuštění a zlepšení zdraví začal pociťovat zhoršení. Začal výrazně kulhat, jeho levá ruka a paže slábly a svalová strnulost a slabost postihly většinu jeho trupu, což mu způsobovalo i problémy s dýcháním. Pár měsíců nato mu neurolog oznámil, že na nádoru vznikl edém jako vedlejší účinek kobaltové terapie. Murphy podstoupil operaci, která byla úspěšná.

Po operaci Murphy zažil euforii a pocity úlevy, které popisuje jako druh náboženské zkušenosti – jev konverze, kdy hříšníci se slzami v očích přiznávají, že našli Ježíše a dávají mu svůj život. Tento pocit přirovnává k tomu, co zažíval po zpovědi, a také ke studentským nepokojům v roce 1968 ohledně války ve Vietnamu. Nešlo tolik o vzpouru proti válce, ale proti byrokracii, která studenty vnímala jako pouhé objekty. Během stávky na Kolumbijské univerzitě se studenti a profesoři sblížili a vytvořili solidaritu. Stejný pocit zažil Murphy po operaci, i když byla odstraněna jen část nádoru, což obnovilo mobilitu jeho rukou a zlepšilo dýchání. Euforie však brzy pominula, když se jeho fyzický i psychický stav začal opět zhoršovat.

²str. 39

Murphy se v této části knihy zabývá svou rehabilitací a pokusem vrátit se do běžného života, nyní však jako člověk na invalidním vozíku. Mezi „normálními“ lidmi si plně uvědomuje svou invaliditu, protože už není obklopen ostatními nemocnými. Postupně zjišťuje, že život v nemocnici byl v některých ohledech jednodušší, protože nemusel překonávat překážky, jako jsou schody. Jeho dvoupatrový dům se pro něj stal velkou výzvou. Murphy říká, že se naučil plánovat a předvídat, jak se vypořádat s nejběžnějšími situacemi, ale nyní v jiném těle.

Ve třetí kapitole poprvé hovoří o smrti jako o něčem reálném a možná i vítaném. Dříve o smrti přemýšlel jako o abstraktním konceptu, ale nyní, ve věku třiapadesáti let a s touto tragickou nemocí, je pro něj všudypřítomnou realitou. Jedním z důvodů jsou stavy osamělosti, které každý nemocný zažívá, protože je izolován od okolí, které nedokáže plně pochopit jeho bolest. Murphy začíná mluvit o svém alkoholismu, který probíhal velmi podobně – také byl izolovaný a osamělý, což vedlo ke změnám v rodinných vztazích a chování. Jeho cílem tehdy bylo nikdy nezažít tyto pocity znovu. Zmiňuje Émila Durkheima a jeho studium sebevražd, které ukázalo, že osamělí lidé mají větší sklon k sebevraždě než ti, kteří jsou obklopeni rodinou a přáteli. Murphy se cítí, jako by byl odsunut na druhou kolej, a jeho rodina je zmatená a neví, jak v této situaci reagovat. Myšlenka na sebevraždu se objevuje jako určitý únik a úleva, jako možná východiska. Hovoří o ní jako o „staré kamarádce v nelehkém spojenectví s jeho opětovným přitakáním životu.“³

Tato myšlenka je však záhy potlačena (i když ne úplně), protože si Murphy uvědomuje, jak moc by jeho rodině a blízkým ublížil, nejen emočně, ale i finančně, protože rodina je závislá na jeho příjmech. Rozhoduje se tedy soustředit na návrat do běžného života a přítomný okamžik.

Plánuje také znovu přednášet, i když má z toho obavy. Není si jistý, jak ho studenti přijmou a jak budou reagovat na profesora na vozíku. Když však po dlouhé době vstoupí do učebny, opět získává svou ztracenou sebejistotu a sebedůvěru.

³str. 57

Murphy si uvědomuje, že ho okolí vnímá jinak. Popisuje sociální vztahy mezi invalidy a zdravými jako „plné napětí, neobratné a problematick铹¹. Zdraví lidé se často vyhýbají invalidům, protože nevědí, jak s nimi jednat, a cítí se v těchto situacích trapně. To může vést k tomu, že invalidé často upadají do depresí, stydí se za sebe a ztrácejí sebedůvěru. Murphy sám zažil něco podobného na Kolumbijské univerzitě, kde ho mnoho profesorů, se kterými měl dříve dobré vztahy, začalo ignorovat. To zasáhlo jeho ego a vedlo k pocitu studu za to, že je na vozíku, i když za svůj stav nemohl. Erving Goffman tento jev, kdy se postižení stává vinou, nazývá stigmatem či narušenou identitou.

Murphy také hovoří o invaliditě u mužů jako formě kastrace a selhání mužství. U žen to vnímá jinak – ty stále mohou praktikovat genitální sex a mnoho z nich může mít děti. Muž však tuto schopnost ztrácí, což více zpochybňuje jeho roli jako muže než postavení ženy.

V této souvislosti představuje Murphy knihu Olivera Sackse „Muž, který si pletl manželku s kloboukem,“ kde je popsáno neustálé zvedání, převalování, tlačení, tahání a otáčení paralytika, který je na to už zvyklý, protože své tělo vnímá jen jako „to tělo“ a necítí s ním hlubší spojení. Tento jev je známý jako Merleau-Pontyho systém mysli a těla, kdy se paralytici necítí být spojeni se svým tělem, což může být i důvodem, proč mají někteří z nich zvláštní nadání pro určité činnosti. Murphy dále popisuje, že svou invaliditu vnímá i ve snech, což znamená, že to není role, kterou by mohl jednoduše odložit nebo vyměnit. Invalidita je „identitou, dominantní charakteristikou, jíž se musí všechny sociální role přizpůsobit.“¹²

Život každého postiženého člověka je protkán zlostí, která se může projevovat ve dvou různých formách. První je existenční zlost, kdy se jedinec zlobí na svůj osud a svůj úděl. Tento typ zloby je obvyklejší u mladších lidí, kteří mají pocit, že si ještě nestihli dostatečně užít život. Druhým typem je situační zlost, která vzniká jako reakce na frustraci nebo špatné zacházení. Tato zlost může vyplynout z interakcí se světem zdravých lidí nebo z narušených tělesných funkcí samotných. Situační zlost je nejčastější u lidí s poruchou komunikace, což je pochopitelné, protože nemají možnost vyjádřit své pocity a ventilovat svou zlost, což je pro člověka klíčové.

¹¹str. 75 ¹²str. 90

Murphy znovu odkazuje na Goffmana, který zjistil, že handicapovaní lidé jsou často odsouváni na okraj společnosti a jsou řazeni do podobné skupiny jako zločinci, rasové menšiny a duševně nemocní, kterým se lidé rovněž vyhýbají. Největší problém nastává při začleňování do společnosti, kde hlavní překážky tvoří obavy ostatních. Míra těchto obav se liší v závislosti na standardech každé společnosti. V americké kultuře je tělo považováno za jeden z nejdůležitějších ukazatelů. Murphy věří, že tělo je nyní tak důležité, že jeho údržba přešla od praktičnosti k fetišismu. V současnosti je důležitý nejen stav těla, ale i jeho tvar, jak uvádí Malvin Harris. Zatímco dříve byli objemnější lidé považováni za bohatší, dnes je tomu naopak. Obecně je rozšířena představa, že pro ekonomický úspěch, šťastnou lásku a dobrý život se člověk musí přizpůsobit tlaku společnosti a plnit její nepsaná pravidla. Murphy poukazuje na to, že úspěšní lidé se dívají na ty z nižších sociálních tříd jako na postižené – jako na ty, kteří si za svůj stav mohou sami. Často srovnává postavení černochů a invalidů jako dvou podobně znevýhodněných a nepochopených skupin.

Murphy také zmiňuje, že ženy v těchto situacích projevují více empatie než muži. Na konci kapitoly autor říká, že postupně přicházel o přátele, až mu nakonec zůstali jen ti, kteří se s jeho nemocí smířili a vnímali ho jako rovnocenného člověka. Goffman vidí základ zdravé komunikace v úctě, která však často invalidům chybí. Lidé na ně reagují jako na děti nebo dokonce jako na mentálně postižené. Fred David tvrdí, že je nutné překonat tuto překážku tzv. popřením deviace, kdy se obě strany začnou chovat, jako by se nic nestalo.

Autor se zabývá překážkami, které postihují postižené, a přesto doplňuje, že jsou v dnešní době postižení lidé lépe vybaveni než kdy jindy. Díky pokročilé lékařské péči, právním předpisům proti diskriminaci a moderním technologiím mají více možností k adaptaci. Mnozí z nich se úspěšně zapojují do vysokoškolského studia, často vybírají obory se sociálním zaměřením nebo jiné, které se dotýkají jejich specifických potřeb.

Murphy na konci kapitoly vyjadřuje obdiv k těm, kteří překonali své postižení a dosáhli svých cílů. I když společnost stále může postižené vnímat jako „jiné“, autor zároveň zdůrazňuje že: „jejich jinakost je však pozitivní a kreativní, neboť jejich prosazení je opravdovou oslavou života.“¹³

¹³str. 132

Murphy popisuje postupné zhoršování svého stavu a objevování dalších příznaků. Zlomovým okamžikem se stalo toho dne, kdy už se nedokázal zvednout z vozíku. Přestože stále působil na univerzitě a udržoval dobré vztahy se studenty i profesory, začal cítit potřebu neizolovat se a aktivně zapojovat do společnosti. S manželkou začal pracovat na projektu nazvaném „Sociální vztahy a mikroekologie paraplegiků“, v němž se snaží zkoumat, jak se paraplegici přizpůsobují a jak je jejich postižení vnímáno v americké společnosti.

Murphy odmítl použít dotazníkovou metodu výzkumu a namísto toho se zaměřil na osobní interakce, hloubkové rozhovory a pozorování, což mu přineslo cennější a hlubší poznatky. I když se jeho zdravotní stav zhoršoval, snažil se nadále pracovat a angažovat se, dokud ho nebylo nutné znovu hospitalizovat na několik týdnů a podstoupit další operaci. Kvůli tomu se cítí více uzavřen a méně schopen vzepřít se izolaci vůči okolnímu světu.

Murphy začíná vnímat, že s každým dalším dnem, kdy se nádor zvětšuje, se stává stále více sociálně izolovaným. Přemítá nad tím, že postižení není jen otázkou tělesného stavu, ale získává svoji podstatu ze společenské interakce a vnímání okolím. Jeho žena Yolanda se o něj stará a stojí pevně po jeho boku, avšak Murphy si uvědomuje, že jsou oba jako zajatci, uvězněni Murphyho fyzickým stavem. Tato závislost narušuje jejich identity a jejich role jsou víc než kdy jindy zpochybněny, což rozrušuje jejich sociální vazby.

Pro většinu postižených je rodina klíčovým opěrným bodem, kde nacházejí pocit bezpečí a jistoty. Nicméně, toto není pravidlo, spíše výjimka, neboť ten, kdo se stará o postiženého, nese na svých bedrech těžké břímě - musí rodinu uživit a zajistit ji. Postižený často čelí předsudkům, jako je lenost a nečinnost.

Fred Davis ve svém eseji „Passage Through Crisis“ zkoumá, že postižené dítě může spojit rodinu, přičemž rodiče jsou tolerantnější ke svým dalším dětem. Naproti tomu, postižený dospělý, zejména muž, čelí strmému poklesu sociálního postavení a autority. Žena s postižením je na tom o něco lépe, ale stále se musí vyrovnávat s tlakem společenských očekávání ohledně vzhledu a tělesné dokonalosti. Rodina se v obou případech nachází ve stavu krize, kdy se mění nejen rodinné vztahy, ale i celá rodinná struktura, což může vést až k rozvodu.

Pro Murphyho a jeho ega bylo důležité, že byl hlavním finančním pilířem rodiny. Vzpomíná na krásné chvíle se svou ženou, na sílu jejich manželství a na to, že postižení nepřineslo žádnou změnu jejich vztahu.

Závěrečná kapitola reflektuje paralýzu jako metaforu smrti. Lidé s touto nemocí se cítí izolovaní nejen od ostatních lidí, ale také od vlastního těla a postupně i od své vlastní identity. Paralýza symbolizuje nejen fyzickou ztrátu pohybu, ale i ztrátu spojení se světem kolem nich a s jejich vlastním já. Autor ale říká, že že „všichni potácíme mezi ztrátou sebe a ztrátou jiných, mezi vztažeností ke světu a stažeností do svého vnitřního bytí, mezi životem a smrtí.“²¹ A konstatuje, že v současné době jsme všichni uvězněni v životě, který je spoután kulturou a proměněn naším vlastním strachem. Svět vidíme skrze mříže a žijeme uvnitř zdí, které jsme si postavili sami.

²¹str. 183

MURPHY, R. F. Umlčené tělo. Praha: SLON, 2001. ISBN 80-85850-98-2.

Počet shlédnutí: 119