Marcus Aurelius

Marcus Aurelius, plným jménem Marcus Aurelius Antoninus Augstus, se narodil 26. 4. 121 a zemřel 17.3. 180. Narodil se do význačné římské rodiny. Jeho otec, Annius Verus, byl praetorem, tedy vysokým římským úředníkem, který měl na starosti soudní spory a dodržování práva v hlavním městě. Jeho matka, Domitia Lucilla, pocházela z význačného italského rodu. Praděd Marca Aurelia přesídlil do Říma z Hispánie za vlády císaře Nerona. Vykonával úřad praetora a později se stal členem senátu. Marcus Annius Verus, děd Marca Aurelia, během svého života třikrát zastával konzulát a působil také jako městský prefekt. Marcus Aurelius byl po smrti svého otce svým dědem adoptován. Marcu Aureliovi se dostalo vynikajícího vzdělání se zaměřením na filosofii a řeckou a latinskou rétoriku.

Díky svým charakterovým vlastnostem a rodinnému původu mladý Marcus Aurelius zaujal císaře Hadriána, který zařídil jeho přijetí do kněžského sboru Saliů. Císař Hadrianus v roce 136 rozhodl, že jej na trůně nahradí Lucius Aelius Caesar, s jehož dcerou Ceionií Fabií byl Marcus Aurelius v témže roce zasnouben. Po smrti Lucia Aelia Caesara v roce 138 bylo zasnoubení zrušeno. Téhož roku Hadrianus adoptoval Tita Aurelia Antonina, jehož ženou byla teta Marca Aurelia. Podmínkou adopce bylo, aby Titus Aurelius Antoninus adoptoval syna zesnulého Lucia Aelia Caesara, Lucia Vera, a Marca Aurelia. Po smrti Hadriana žil Marcus Aurelius v císařském paláci a získal potřebné znalosti správních struktur říše. Působil v pozici konzula a později obdržel prokonzulské imperium a tribunskou moc. V roce 145 se Marcus Aurelius oženil s dcerou Tita Aurelia Antonina Faustinou mladší. Po smrti Tita Aurelia Antonina, také známého jako Antoninus Pius, v roce 161 Marcus Aurelius přijímá jméno Marcus Aurelius Antoninus, ujímá se vlády a ustanovuje Lucia Vera svým spoluvládcem. Marcus Aurelius se také stal nejvyšším veleknězem a požíval větší úcty než jeho spoluvládce.

Období vlády Marca Aurelia bylo naplněno boji. Po jeho nástupu na trůn vyvrcholy spory s Parthy, kteří obsadili Arménii,která do té doby fungovala jako nárazníkové království mezi znepřátelenými státy. Marcus Aurelius vyslal Lucia Vera, aby situaci vyřešil. V důsledku přesunu vojenských sil na východ byla oslabena severní hranice říše, což vedlo k výbojům barbarských kmenů. Přestože se podařilo potlačit jak Parthy, tak i barbarské kmeny, došlo k významnému oslabení celého impéria, neboť vojácí, kteří se vraceli z východního tažení, s sebou přinesli nákazu, která byla později nazývána Antoninovský mor, a která zasáhla celou říši. Oba císaři byli pak nuceni se přesunout na severní frontu, kterou se podařilo udržet, ale kvůli řádění nákazy, se rozhodli přesunout zpět do Říma. Na zpáteční cestě umírá Lucius Verus. K narušení severní hranice došlo za vlády Marca Aurelia několikrát a právě během válečných tažení píše Marcus Aurelius své Hovory k sobě.

Marcus Aurelius je řezen mezi stoiky, přesněji do třetího období stoicismu. Vzhledem ke skutečnosti, že Marcus Aurelius je již třetím představitelem stoicismu, kterého jsme během semináře probírali, se nebudeme věnovat obecným charakteristikám stoické filosofie.

Hovory k sobě jsou jediným dochovaným spisem Marca Aurelia, jedná se o soubor krátkých zápisků myšlenek, které Marcus Aurelius původně psal v řečtině a jsou rozděleny do 12 knih. Zápisky víceméně nejsou do jednotlivých knih řazeny na základě tématu, kterým se zabývají, snad kromě začátku první knihy, kde Marcus Aurelius vyzdvihuje dobré vlastnosti svých rodičů a učitelů, které se snažil si osvojit. Celá text působí spíše jako soukromý deník, než etická příručka, nebo filosofické pojednání. Marcus Aurelius v drtivé většině případů skutečně hovoří k sobě. Občas sám sebe kárá za něco, co považuje za prohřešek, nebo pošetilost („Ať už tě nikdy nikdo neslyší si stýskat na život u dvora, ba ani ty sám sebe!“ Marcus Aurelius Antoninus. Hovory k sobě. Praha: Svoboda, 1975,str. 104). Jindy se naopak zdá, že si chce dodat odvahy: „Smrt: odpočinutí od smyslových rozporů, od záchvěvů chtíčů, od trmácení rozumu a od sloužení tělu.“ (Marcus Aurelius Antoninus. Hovory k sobě. Praha: Svoboda, 1975,str. 80.). Objevují se ale i úvahy o metafyzických tématech: „Soužití s bohy. S bohy žije, kdo jim ustavičně dává najevo, že jeho duše je spokojena se svým údělem a že koná všechno, co chce daimón, kterého každému přidělil Zeus za vládce a vůdce jako část sebe sama. A to je rozumný duch každého z nás.“ (Marcus Aurelius Antoninus. Hovory k sobě. Praha: Svoboda, 1975,str. 70.).

Marcus Aurelius je řazen stoiky třetího období, jeho filosofie nese jisté charakteristické znaky tohoto filosofického směru. Za všechny uveďme důraz na přirozenost, rovnost lidí, která plyne z jejich rozumové přirozenosti a zaměření na praktické aspekty filosofie. Marcus Aurelius se od jiných stoických myslitelů odlišuje tím, že lidskou bytost chápe jako složenou tří částí, tedy těla, duše a mysli. Tělo má schopnost vnímání, v duši sídlí vášně a mysl je sídlem myšlení. Právě mysl je tím daimónem, který by měl mít vůdčí úlohu. Marcus Aurelius zaroveň není příliš nakloněn sebevraždě. Lidský život chápe jako úkol, nebo službu a sebevraždu považuje za útěk před povinnostmi. V otázce boha je Marcus Aurelius poněkud hůře čitelný, neboť z jeho zápisků není zcela jasné jaké pojetí boha sám zastává, někdy hovoří o „vesmírném rozumu“ (Marcus Aurelius Antoninus. Hovory k sobě. Praha: Svoboda, 1975,str. 71.), jidny o „vesmírné přírodě“ (Marcus Aurelius Antoninus. Hovory k sobě. Praha: Svoboda, 1975,str. 36.) a někdy hovoří přímo o Diovi (Marcus Aurelius Antoninus. Hovory k sobě. Praha: Svoboda, 1975,str. 70.). 

Počet shlédnutí: 109