Uživatelské nástroje
FILOSOFIE Filosofie je soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka. Je založena na rozlišení pravého poznání a zdání, které před kritickými otázkami neobstojí. Filosofie vznikla v reakci na tradiční mytologickou (bájeslovnou) interpretaci světa ve starém Řecku již na počátku 6. století př. n. l. Původně (ve starém Řecku) byla filosofie chápána jako souhrn veškerého poznání a v tomto smyslu byla synonymem pro vědu. Postupně se od filosofie jednotlivé disciplíny oddělovaly (např. matematika a fyzika). Na rozdíl od konkrétních věd, které mají pevně stanovený předmět a pole své působnosti, se filosofie zabývá nejobecnějšími otázkami a usiluje o vidění světa v celku. Předmět, funkce i metoda filosofie se neustále vyvíjejí [5].
ANTICKÁ FILOSOFIE
Antika označuje souhrnný název pro období dějin a kultury starověkého Řecka a Říma. Antika se stala nevyčerpatelným zdrojem inspirace nejen pro umělce, ale položila základy všem vědním oborům a lidské vzdělanosti. Samotná antická filosofie je však převážně řeckou záležitostí, římské filosofické myšlení není příliš originální, většinou navazovalo na řeckou filosofii. Řecký národ se stává hlavním nositelem dějinného vývoje . Rozvíjí se obchod a námořní plavby Řeků, vznikají řecké kolonie v oblasti Středozemního moře a na pobřeží Malé Asie (území dnešního Turecka) a vlivem obchodu bohatnou řecké městské státy. Objevují se první snahy demokratického řízení společnosti (např. demokratické ústavy, lidové sněmy) a rozvoj svobodného veřejného projevu.
Dějiny antické filosofie zabírají rozpětí asi 1 tisíciletí : 7. / 6. st.př.n.l. – 6.st.n.l. Antická filosofie o 1.1 Předsókratovská filosofie (6. – 5. stol. př. n. l.) o 1.2 Vrcholná (klasická) řecká filosofie (5. – 4. stol. př. n. l.) o 1.3 Helénistická filosofie (4. stol. př. n. l. – 4. stol. n. l.) ad) 1.1 V této periodě se filosofie postupně vyčlenila z mýtu jako samostatné myšlení a začala si budovat svůj pojmový aparát a formulovat zásadní filosofické otázky. Hlavním zájmem filosofů tohoto období byl svět (kosmos) a hledání jeho základů (takzvané pralátky). Společným rysem byla snaha o racionální výklad světa jako jednoty a současně rozmanitosti. Protože svět chápali jako přírodu (FYSIS), bývají od dob antiky nazýváni přírodními filozofy. V rámci své filozofické činnosti rozvíjeli i některé další vědní obory (např. matematiku, lékařství, společenské teorie) nebo vytvářeli předpoklady pro jejich pozdější konstituování (logika, jazykověda, biologické disciplíny aj.).
ad) 1.2 V této době byly vytvořeny základy většiny filosofických oborů a vznikla mohutná a dodnes inspirující Platónova a Aristotelova filosofická soustava. Filosofické zkoumání se zaměřovalo zejména na problém člověka a jeho život ve svobodném městském státě.Klasickou antickou filosofii zajímá princip, ze kterého všechno vychází, do kterého se vše vrací a který je důvodem všeho jsoucího. Člověk je pouze součástí univerza, jehož princip hledají. Takový princip je základem – duší – světa, ale i člověka.
ad) 1.3 Toto období se obrací především k otázkám etiky či praktické filosofie a v němž pokračuje rozvoj jednotlivých věd. Úkolem helénské filozofie je učit člověka, jak mravně, hodnotně a smysluplně žít. Tato doba přináší řadu sociálních, politických a kulturních změn, řecká kultura se rozšiřuje za své původní hranice a vstřebává do sebe cizí vlivy, dochází k rozkladu malých městských států a vzniku nových filosofií.
ANTROPOLOGICKÁ FILOSOFIE
ANTROPÓS = člověk ANTROPOLOGIE = Filosofický princip, který zkoumá člověka mimo souvislost s konkrétně historickými společenskými vztahy, tedy jako bytost převážně biologickou. Začátek antropologie, sahající do starověku, souvisel s rozvojem anatomie. Jako samostatný vědní obor vznikla antropologie až v 18. století. Dělí se na antropologii fyzickou, kulturní, sociální a filosofickou [5].
Filosofická antropologie je odvětvím filosofie i antropologie, které se táže po člověku a pokouší se o celostní výklad člověka. Snaží se propojit filosofický náhled na člověka a jeho vlastní zkušenost s poznatky různých věd. Filosofická antropologie tedy využívá k filosofické reflexi o člověku dat jak společenských tak i přírodních věd, zvláště výzkumu primátů, mozku, etologie, psychologie, jazykovědy, etnologie, paleontologie, sociologie, teologie a historických věd. Každému z těchto oborů odpovídá určitý pohled na člověka, takže můžeme hovořit i o lékařské, pedagogické, historické či teologické antropologii [10]. Filosofická antropologie se orientuje na filosofický diskurz o člověku, který také určitým způsobem zahrnuje vědecké zkoumání lidského těla, lidské přírody, ale především se orientuje na filosofickou řeč o člověku. Smyslem filosofické antropologie je podávat co možná nejvýstižnější obraz o lidské podstatě a místě člověka ve světě. Člověk se mimo jiné odlišuje od ostatních tím, že nemá nikterak pevně a neměně vymezené bytí. Oproti člověku je například zvíře předem determinováno výskytem v nějakém specifickém prostředí, přičemž tomuto prostředí jsou plně uzpůsobeny jeho smyslové orgány. Člověk je oproštěn od rozvinutých instinktů, které nejsou ničím jiným než zděděnými modely či schématy reagování a jednání ve standardních situacích v prostředí výskytu. Jestliže s výjimkou člověka celý zbývající biologický svět (fauna, flóra) žije podle předem určených daností, potom je to právě člověk, který dokáže vlastní život různě usměrňovat a modifikovat podle aktuálně vyvstalé potřeby či nutnosti [6]. Jakožto bytost otevřená a rozumějící žije člověk ve světě, který poznává, zkoumá a proměňuje; klade si tedy otázky po svém postavení případně poslání ve světě a ve společnosti. Jakožto jednající bytost se nejen může, ale také musí rozhodovat a nese odpovědnost za to, co způsobil; jeho jednání podléhá mravnímu hodnocení jeho samého, jeho společnosti případně náboženství. Jakožto bytost společenská nežije jen sám ze sebe a pro sebe, nýbrž nutně v různých vztazích, které musí zejména v moderních společnostech nějak organizovat a upevňovat v instituce. Jakožto bytost dějinná čili historická nežije pouze v přítomnosti, nýbrž z kultury, tradic a zkušeností minulých generací, které uchovává, hodnotí, kritizuje a předává dál. Žije a jedná sice v přítomnosti, ale jeho zájem se upírá k tomu, co stojí před ním - do nejisté, otevřené budoucnosti s jejími hrozbami i nadějemi [10].
Filosofická antropologie se tedy zabývá otázkami jako [10]: • Co je člověk? • Jak vypadá jeho přirozený svět? • Lze z jednotlivých zkušeností usuzovat na obecné rysy člověka? • Je člověk přirozeně dobrý? • Jaké je místo člověka ve vesmíru? • Nakolik patří k přirozenosti člověka kultura? • Co znamená sepětí lidského myšlení a řeči? • Jakou roli hraje sebeuskutečnění v lidské práci? • Patří tvořivost a fantazie k podstatě člověka? • O čem svědčí lidská snaha po poznání a porozumění? • Jaký je smysl lidského života? • Disponuje člověk svobodou, nebo je k ní „odsouzen“? • Má člověk nějaké poslání? • O co se mohou opírat naše naděje?
SOKRATÉS Dějiny řecké filozofie se tradičně dělí na období před Sokratem a období po Sokratovi. Sokrates žijící v letech 469 – 399 př. n. l. byl prvním řeckým filozofem athénského původu. Ačkoliv byl pouze synem kameníka Sofronikose a porodní báby Feinarete stal se symbolem moudrosti stejně jako jeho výroky „Poznej sebe sama!“ a jeho nejznámější „Vím, že nic nevím“. Právě díky tomuto výroku byl označen za nejmoudřejšího člověka tehdejšího Řecka. V mládí se Sokrates vyučil otcovu řemeslu, ale příliš se mu nevěnoval. Účastnil se vojenských tažení v peloponéských válkách, v nichž se vyznamenal svojí statečností, kterou sám považoval společně s moudrostí, spravedlností a zbožností za základní ctnosti člověka. Svůj život zasvětil filosofii a její výuce. Tvrdil, že člověk musí dojít k pravdě pomocí sebepoznání. Proto nabádal žáky, aby se řídili vnitřním hlasem svého svědomí. Měl svoje zásady, nikdy žáky nenutil ani jim nevnucoval svoje názory, naopak se snažil návodními otázkami a poznámkami přimět své žáky, aby se sami dostali k pravdě a nabyli dojmu, že došli k výsledku ze svého vlastního přesvědčení. Sokrates odmítal autority a zastával kritický postoj k vládnímu uspořádání, což vedlo k jeho odsouzení athénským tribunálem na smrt. Před smrtí mu ale byla nabídnuta možnost útěku z vězení. On ovšem tuto nabídku odmítl a sám vypil pohár smrti. Sokratovo učení je považováno za předěl v řecké filozofii. Bohužel po sobě nezanechal žádné dílo. Několik jeho učenců jím ovšem bylo natolik inspirováno, že sami zvěčnili jeho myšlenky. Mezi jeho nejlepší žáky patřil také Platón, který v Sokratovu duchu založil tzv. velké sokratovské školy. Sokratův vliv přenášený v rozhovorech jeho žáků přetrvává po staletí [2;9]. Sókratés za svůj hlavní úkol považuje přesvědčování lidí o nutnosti péče o duši, tzn. obrácení se od věcí vnějších a relativních k sobě samým, ke svému poslednímu cíli. Mravní problém objevený Sókratem spočívá v tom, že tento poslední cíl není znám, a tedy nemáme z něj pocházející nepochybnou znalost o tom, co je dobré a co není, a protože to nevíme, nezbývá nám, než přezkoumávat ty mravní soudy, jež se nám podávají. I když je lidské dobré neznámé, je zde jako cíl, k němuž směřuje naše snažení, a vede tak k jednotnému, v sobě upevněnému životu. To je fronésis, praktická moudrost. Stálé kladení mravní otázky nás udržuje v blízkosti dobra, a tak Sókratovo vědění nevědění není pouze negativní [7]. Sokrates byl jeden z největších pedagogů, který učil svoje žáky pomocí kladení otázek, což považoval za základ vzdělávání. Se svými učenci v první řadě besedoval a diskutoval na dané problémy. Hlavním prostředkem tohoto rozhovoru bylo potvrzování, nebo vyvracení argumentů. Cílem bylo dojít k obecným a podloženým filosofickým pravdám. Odtud vzniká sokratovská metoda založena na otázkách a odpovědích, kdy se neptá žák učitele, ale naopak je učitelovými otázkami veden k odpovědím [9].
Sokrates jako první dokázal důmyslně sestaveným dialogem dovést žáka k určitému poznání, proto metodu rozhovoru často označujeme za metodu sokratovskou. V této metodě je žák považován za aktivní subjekt, který se sám svým tvořivým úsilím podílí na dosažení stanovených cílů. Sokrates věřil, že je potřeba, aby všichni lidé, kteří mluví o určité věci, o této věci také dostatečně věděli, neboť pokud by vykládal jeden člověk druhému něco, o čem sám příliš neví, uváděl by toho druhé do klamu a samozřejmě sám by v klamu žil [3]. Sokratovskou metodu můžeme charakterizovat jako střídání otázek a odpovědí mezi učitelem a žákem. Vzhledem k tomu, že se jedná o dialog mezi učitelem a žákem, bývá tato metoda označována také jako sokratovský rozhovor. Jedná se o aktivní metodu, do níž je možné začlenit všechny žáky. Rozhovor rozvíjí vyjadřovací schopnosti, aktivizuje myšlení, nutí žáky přemýšlet a samostatně usuzovat díky tomu se aktivně podílejí na získávání vědomostí. Jak již bylo jednou zmíněno, hlavním prostředkem této metody je potvrzování nebo vyvracení argumentů s cílem dojít k obecným a podloženým pravdám. Tohoto cíle je dosahováno prostřednictvím učitelových otázek a žákových odpovědí [4]. Význam vhodně zvolených učitelových otázek spočívá ve vyvolání podmětů v žácích a jiných adresátech, které povedou k samostatnému a hlubokému přemýšlení nad daným tématem a povedou k učitelem zvolenému cíli, kterým je nové poznání. Snahou učitele je především pomocí vhodně zvolených otázek vyvrátit původní mínění dotazovaných a přivést je k mínění novému, velmi často opačnému oproti jejich původnímu mínění. Učitel se tedy snaží otřást pozicí dotazovaného a vyvolat v něm pochybnosti, případně ho zamotat do jednotlivých rozporů v jeho mínění, z čehož následně dotazovaný musí vyvodit mínění nové. Sokratovskými otázkami se snaží poukázat na nesoulad v adresátově argumentaci, a zároveň se snažíme, aby dotazovaný na tento nesoulad přišel sám, přičemž je k tomu otázkami přímo nabádán. Tímto dotazovaný přichází na nové poznání. Pro aplikaci této metody existuje šest základních typů otázek. Jedná se o následující základní typy otázek [4]: 1. Koncepční vyjasňovací otázky – tyto otázky mají přimět dotazovaného, aby více přemýšlel o problému, na který se ho tazatel vlastně ptá. Nutí dotazovaného uvést předpoklady a domněnky pro jeho smýšlení. Jedná se především o otázky: • Řekněte mi více o …? • Proč říkáte, že …? • Co to přesně znamená? • Jak to souvisí s tím, o čem jsme mluvili? • Jaká je podstata …? • Co už o tom víme? • Můžete mi dát příklad? • Říkáte, že … nebo …? • Můžete zopakovat, prosím? 2. Otázky zkoumající předpoklady – tyto otázky nutí dotazovaného přemýšlet o předpokladech, domněnkách a argumentech jeho smýšlení. Pomalu začínají otřást přesvědčením dotazovaného. Jde o tyto otázky: • Co jiného bychom mohli předpokládat? • Zdá se, že za předpokladu …? • Jak jste došel k těmto předpokladům? • Vysvětlete prosím, proč/jak …? • Jak můžete potvrdit nebo vyvrátit tento předpoklad? • Co by se stalo, kdyby …? • Souhlasíte nebo nesouhlasíte s …? 3. Otázky zkoumající racionální základ, argumenty a důkazy předpokladů – těmito otázkami se snaží tazatel dostat hlouběji do jádra předpokladu či domněnky a zjistit co je hlavní důvod smýšlení dotazované. Zároveň také nutí dotazovaného přemýšlet nad tímto důvodem. Předpokládá se, že lidé většinou pro své předpoklady a domněnky využívají spíše vlastních úvah a pro jejich obhajobu užívají spíše nepromyšlené argumenty a důkazy než racionální základ. Tyto otázky mají za úkol otřást samotným základem předpokladů, domněnek a argumentů dotazovaného. Jde o tyto otázky: • Proč se to tak děje? • Jak to víte? • Ukažte mi …? • Můžete mi dát příklad? • Co si myslíte, že je hlavní příčina …? • Jaká je podstata vašeho předpokladu? • Jsou tyto důvody/příčiny dostatečné? • Obstály by tyto argumenty u soudu? • Jak by mohla být tato domněnka vyvrácena? • Jak si mohu být jistý tím, co říkáte? • Proč se toto děje? • Proč? • Jaké důkazy existují pro podporu vaší domněnky? • Na jakém činiteli jsou založeny vaše argumenty? 4. Otázky názoru a perspektivy – tyto otázky předpokládají, že většina předpokladů, domněnek a argumentů je založena na konkrétním postavení dotazovaného ve společnosti. Cílem těchto otázek je tedy zaútočit na toto postavení ve společnosti a přimět dotazované uvažovat nad problémem také z jiného postavení. Otázky: • Další způsob jak se na to dívat je …, je to rozumné? • Jaké alternativní přístupy k tomuto existují? • Proč je … nutné? • Jaký je rozdíl mezi … a …? • Proč je to lepší než …? • Jaké jsou silné a slabé stránky …? • Jak jsou … a … podobné? • Co by … o tom řekl? • Co když srovnáte … a …? • Jak byste se na to podívali z jiného pohledu? 5. Otázky zjišťující důsledky a následky – těmito otázkami se tazatel snaží přimet dotazovaného přemýšlet nad logickými důsledky a následky jeho předpokladů, domněnek a argumentů. Snaží se dotazovaného přesvědčit, zda si skutečně myslí, že tyto jeho předpoklady, domněnky a argumenty mají smysl, či zda jsou žádoucí. Jde o tyto otázky: • Co se potom stane? • Jaké jsou důsledky a následky tohoto předpokladu? • Jak by to mohlo být použit pro/k …? • Jaké jsou možné důsledky a dopady …? • Jaký to bude mít vliv na …? • Jak to odpovídá tomu, co jste se naučili dříve? • Proč je to důležité? • Co je nejlepší a proč? 6. Otázky o otázce – jedná se o reflexní otázky o celém problému. Těmito otázkami v podstatě obrací tazatel odpověď dotazovaného proti sobě samému. Cílem je donutit dotazované dotazovaného přemýšlet, proč tazatel pokládal právě takové otázky a jaký byl vlastně jejich smysl a zda jeho původní uvažování není náhodou mylné. Jedná se o tyto otázky: • Jaký mělo smysl ptát se na tuto otázku? • Proč si myslíte, že jsem se ptal na tuto otázku? • Dává to smysl? • Proč to nedává smysl? • Na co se ještě mohu zeptat? • Co to znamená? Za výhodu této metody lze považovat její možná aplikace i na nižším stupni základní školy a na žáky s názorným typem učení. Další výhodou je rozvoj kontaktu žáka s učitelem. Díky tomuto kontaktu se žáci učí naslouchat jiné osobě, rozumět jí a především rozumět obsahu její řeči, emotivnímu podbarvení, mimice a gestikulaci. Zároveň učí žáky reagovat na slovní podměty. Tímto má sokratovská metoda především sociálně výchovný význam. Kromě toho si žáci zvykají odpovídat, ztrácí pocit strachu, myslí a stylizují své úvahy, učí se spojit myšlení se slovním vyjádřením a společenským chováním. Pro tuto metodu platí, že poznatky nabyté výhradně touto metodou si žák zapamatuje mnohem lépe než například aplikací pouhého výkladu nebo přednášky [1].
Jako hlavní nevýhoda této metody je označována její značná intelektuální náročnost. Vzhledem k této náročnosti může brzy unavit nejen žáky ale i učitele. Kvůli tomu pak tato metoda ztrácí svoji přitažlivost a efektivitu. Za další nevýhodu je označováno pouze postupné a na drobné části rozkouskované objevování faktů. Tím, že je žák veden od otázky k otázce, se neučí samostatně řešit problémové situace jako celek. Tuto nevýhodu eliminuje využívání heuristické metody [1]. Sokratovský rozhovor je velmi oblíbenou formou dialogu, během něhož příjemce rozhovoru získává nové poznatky a zároveň spolu s lektorem rozvíjí své komunikační dovednosti a schopnost kritického uvažování v širším kontextu. Tímto je ovšem obohacován i lektor vedoucí takový rozhovor. O oblibě sokratovského rozhovoru i přínosech plynoucích pro obě strany vedoucí takový rozhovor svědčí především fakt, že všude po světě vznikají různá občanská sdružení či skupiny, jejichž členové se pravidelně scházejí a vedou sokratovské rozhovory na různá témata. Při vedení dialogů jsou přitom dodržována následující pravidla platná pro všechny účastníky [4] : • Mluv jasně, stručně a srozumitelně pro ostatní! • Mluv k věci! • Ber vážně všechny názory ostatních účastníků! • Buď upřímný! Pokud máš pochybnosti, vyslov je nahlas! • Vycházej z prožité zkušenosti, z příkladu! • Snaž se o dosažení shody, nikoliv o vítězství! Sokratův význam tkví především v jeho rozdílném pohledu na filosofii. Na rozdíl od jeho předchůdců, presokratiků, kteří se zabývali příčinami vzniku světa, postavil do středu svého zájmu především člověka, převážně jeho duši, identitu, lidskou svobodu, přátelství a společnost. Jeho myšlení zaměřené na člověka a etiku se výrazně odlišovalo od učení sofistů. Ačkoliv bylo jeho myšlení do značné míry humanistické stejně jako sofistů, pojímá Sokrates pohled na člověka zcela jiného směru. Sokrates usiloval o pochopení toho kdo člověk je a jakým způsobem má žít a tím se lišil od sofistů. Naopak sofistům šlo především o prosazení člověka v různých státních institucích, před soudy atd.
Sokrates nezanechal žádné písemné dílo. Vše (myšlenky i jeho osobnost) známe pouze z děl jeho následovníků nebo současníků. Friedo Ricken ve své knize „Antická filozofie“ uvádí čtyři základní prameny: 1. Platón - hlavně jeho ranná díla (Obrana Sókratova a první dialogy) 2. Xenofón - Memorábilia (vzpomínky na Sókrata) 3. Aristofanés - Oblaka 4. Aristotelés Platón a Xenofanés hodnotí postavu Sokrata pozitivně. Vidí v něm ctnostného a bodrého občana, snažícího se nalézt moudrost. Skladatel komedií Aristofanés ve své hře předvádí Sokrata jako ateistického přírodního filozofa a sofistu ve špatném smyslu - učí mládež, z bezpráví učinit právo. Aristotelés přichází do Atén poměrně dlouho po Sokrata smrti a tak jeho hodnocení je vždy zprostředkované
Použité zdroje:
[1] MOJŽÍŠEK, Lubomír. Vyučovací metody. Vyd. 3. Praha : SPN, 1988.
[2] ŠTOLL, Ivan. Dějiny fyziky. 1. vyd. Praha: Prometheus, 2009, 582 s., [16] s. barev. obr. příl. ISBN 978-807-1963-752.
[3] Vzpomínky na Sokrata. Ve Svobodě vyd. 1. Editor Václav Bahník. Praha: Svoboda, 1972, 450 s. Antická knihovna (Svoboda), sv. 15.
Internetove zdroje [4] Archimédes versus Sokrates. Brno, 2012. Dostupné z: is.muni.cz/th/350140/pedf_b/Bakalarska_prace.doc. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Mgr. Denisa Kawuloková.
[5] Filosofie. In: Literárně-filosofická encyklopedie [online]. Praha: Diderot, 1999 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://literatura.kvalitne.cz/filosof.htm
[6] MATĚJKA, Marek. Filosofická antropologie. Praha, 1995 - 2007. Dostupné z: patecnici.wbs.cz/Filosoficka_antropologie.pdf
[7] PATOČKA, Jan. Sokratés: Referát. 2006. Dostupné z: www.jakubholy.net/humanities/sokrates.rtf
[8] ŠIMSA, Martin. Příběh filosofického antropologického diskurzu. 38 s. Dostupné z: http://ff.ujep.cz/files/KPF/Studium/skripta/kpf_filosofantr.pdf
[9] ŽivotopisyOnline.cz: Sokratés: Vím, že nic nevím….(životopis). ŽivotopisyOnline.cz [online]. © 2013 [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://zivotopisyonline.cz/sokrates-469-pr-n-l-399-pr-n-l-vim-ze-nic-nevim/
[10] Filosofická antropologie. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Filosofick%C3%A1_antropologie
Počet shlédnutí: 102