Uživatelské nástroje
SAN MARINO
- oficiální název země – Nejvznešenější republika San Marino
- hlavní město – San Marino
- měna - Euro
- rozloha - 60 km2
- 30 tisíc obyvatel (podle počtu obyvatel 2. nejmenší evropský a 5. nejmenší stát na světě)
- správní rozdělení – 10 obcí
- 60 členný Parlament, Velká a generální rada a dvě hlavy státu – kapitán regent (1. Antonello Bacciocchi, 2. Claudio Muccioli), kteří jsou do funkce voleni na šest měsíců
- náboženství – katolíci
- úřední jazyk – italština
- etnické složení - Sanmariňané (80%), Italové (19%)
San Marino se nachází na Apeninském poloostrově na jadranském pobřeží, nejvýznamnějším odvětvím ekonomiky je turistický ruch. Nejvyhledávanějším místem je komplex tří pevností na vrchu pohoří Monte Titano, kde se nachází muzeum starých zbraní. V San Marinu najdeme i muzeum voskových figur, muzeum historických automobilů, muzeum kuriozit, muzeum poštovních známek, muzeum mincí a akvárium. V blízkosti San Marina se jezdí Grand Prix Formule 1, velká cena San Marina.
Historie
San Marino je pravděpodobně nejstarší republikou na světě, bylo údajně založeno 3. září r. 301 zkušeným budovatelem označovaným jako St. Marinus. Jeho psaná ústava byla přijatá až 8. října 1600. S malým národem navázala oficiální styky nejdřív Francie za vlády Napoleona roku 1797, další evropské národy se připojily v roce 1815 na Vídeňském kongresu. San Marino sice bylo svrchovaným státem, ale se silnou závislostí na Itálii, kterou bylo úplně obklopeno od celkového sjednocení v 19. století. Giuseppe Garibaldi, který začal sjednocovat Itálii kolem roku 1860, musel na čas najít útočiště v San Marinu před svými nepřáteli. Zde získal významnou pomoc, peníze a dodávky od občanů a vůdců San Marina, což umožnilo pokračování jeho kampaně za sjednocení. Na oplátku údajně Garibaldi garantoval, že San Marino bude vždy nezávislým svrchovaným státem.
Emigrace
Koncem 18. a v průběhu 19. století, kdy docházelo k nerovnováze mezi růstem počtu obyvatelstva a velmi omezenými hospodářskými zdroji se vedle sezónní emigrace (kterou formovali hlavně zemědělci odcházející do přilehlých italských krajů) postupně vytvořily dva základní emigrační proudy – do západní Evropy a do Ameriky. V rámci Evropy, vedle Itálie jako nejbližšího přirozeného cíle sanmarinců, směřovali mnozí emigranti do Francie a Belgie. Dělníci z kamenných lomů hlavně v těchto zemích často nacházeli příbuznou práci v uhelných dolech. Francie byla po 1. světové válce prakticky jedinou evropskou zemí, která skýtala možnost najít práci. Příběh sanmarinské emigrace do USA je velmi podobný celoevropskému obrazu. Lidé se vztahem k půdě směřovali do Jižní Ameriky, zejména do Argentiny, která nabízela pracovní příležitosti v zemědělství. Emigrace byla tvořena převážně osobami, které odcházely jednotlivě, často se záměrem podporovat své rodiny zasíláním peněz, a hlavně s cílem vrátit se domů. Nezřídka se jejich rodiny a mnohdy i další příbuzní vypravili za těmito průkopníky a rozmnožovali tak sanmarinské komunity. Migrační motivace v letech 1928-30 byla spojena s hospodářskou politikou fašistického režimu v Itálii, která nejvíce postihovala nejnižší a částečně i střední vrstvy obyvatelstva. Dalším impulsem k emigraci byla velká hospodářská krize, která dopadla na San Marino nejtíživěji v letech 1931-34. Od roku 1935 byly emigrační pohyby ze San Marina pod přímým vlivem italské zahraniční politiky a směřovaly hlavně do Německa a do Etiopie. Teprve šedesátá léta přinesla rozsáhlejší industrializaci, která byla následně doprovázena rozvojem cestovního ruchu. Zlepšení hospodářské situace a životních podmínek vedly v posledních desetiletích k návratu části emigrace zpět do vlasti. Tento jev měl další zásadní dopad na sociální rozvoj sanmarinské společnosti. Přinesl do země, dosud závislé do značné míry na zemědělství, více městského stylu života a celkově vedl k uvolnění moderních trendů ve vývoji společnosti. To platí zejména pro emigranty vracející se z USA, kteří přinesli nového podnikatelského ducha, který se projevil hlavně v oboru stavebnictví, peněžnictví, cestovním ruchu. První pokusy o organizování krajanských komunit a spolků spadají do poloviny 19. století a odehrály se ve Francii a v USA. Patřilo k nim zejména založení „Ufficio per l’emigrazione temporanea in Evropa“ filantropem Pietro Franciosim v roce 1907 s cílem pomáhat a chránit sanmarinské občany v dočasné emigraci v Evropě.
Registrovaných krajanských spolků je celkem 24 s celkovým počtem 6400 členů.
- 10 v Itálii (celkem 2500 členů – největší Řím (600), Ravena (400) a Janov (450)
- 1 v Belgii (50 členů) – La Louviere
- 5 ve Francii (1300 členů) – Moselle (Alsasko a Lotrinsko), Dordogne, Grenoble (460), Hagondange, Paříž (600)
- 6 v Argentině (1050 členů) – Cordoba (střední Argentina), Cordoba (město), Godoy Cruz (Mendosa), Ciudad Perico (Jujuy), Viedma – Rio Negro (Patagonie), Pergamino
- 2 v USA (1500 členů) – Detroit (1050), New York (450)
Wikipedie: Otevřená encyklopedie: San Marino [online]. c2008 [citováno 18. 09. 2008]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=San_Marino&oldid=3031248>
Otázky
- - Jaké hlavní etnické minority jsou v San Marinu?
- Italové – 19%
- Projevuje se soužití většinové společnosti s některými menšinami problémově?
- Ne, protože Italové se od Sanmariňanů neodlišují mentalitou ani náboženským vyznáním.
- Vnímá většinová společnost některé menšiny jednoznačně pozitivně?
- Na tuto otázku se mi nepodařilo najít výslovnou odpověď, ale na základě dostupných informací se domnívám, že Italové jsou vnímáni pozitivně.
- Jakou hlavní aktivitu tyto minority vyvíjejí (autonomie, spolky, školství, TV, rozhlas, tisk)?
- Zakládají krajanské spolky.
- Mají tyto minority zaručenou nějakou ochranu podle zákona?
- Mají zaručená stejná práva jako členové majoritní společnosti (zakotvená v sanmarinské ústavě).
- V jakých zemích je nejvýraznější san marinská menšina?
- v Itálii, Francii, Argentině, USA, Belgii
- Má tato menšina podobná práva jako menšiny v San Marinu?
- Ano
„San Marino, country, Europe: People, Economy, and Government.“ The Columbia Electronic Encyclopedia. © 1994, 2000-2006, on Infoplease. © 2000–2007 Pearson Education, publishing as Infoplease. 18 Sep. 2008 <http://www.infoplease.com/ce6/world/A0860916.html>.
Zpracovala: Lucie Bartošová
Počet shlédnutí: 67