Náboženství jako prvek ovlivňující kulturu

Pokud se budeme zabývat vztahem mezi náboženstvím a obyvatelstvem z hlediska jeho početnosti a přesunů, pak zde máme velice bohatou látku ke sledování – na prvním místě je to určitě pohyb obyvatelstva motivovaný náboženskými důvody. V tomto případě jsou nejznámější hromadné migrace příslušníků pronásledovaného náboženství na jiná místa. Tyto vynucené náboženské migrace známe již z biblických dob – například židovské babylónské zajetí, které sice netrvalo dlouho, ale které vedlo k přesídlení židů, z nichž se již samozřejmě část nevrátila. Dodnes například židé na Kavkaze (tzv. Horští židé) odvozují svůj původ právě z tohoto babylónského zajetí z doby 8. století před naším letopočtem. Další posílení židovské diaspory (diaspora = rozptýlené společenství) následovalo v 1. a ve 2. století n. l. po druhém zničení jeruzalémského chrámu.

Máme dost náboženství ke vzájemné nenávisti, ale nemáme dost náboženství ke vzájemné lásce. (Jonathan Swift).

Další náboženské migrace známe z doby po dovršení reconquisty¹⁾ ve Španělsku, kdy bylo muslimské a židovské obyvatelstvo nuceno k přestupu ke křesťanství – migranti směřovali především do severní Afriky. Někteří muslimové (v granadském království označovaní jako moriskové) ovšem i po přijetí křesťanství vyznávali tajně islám a zachovávali původní náboženské zvyky. Podobně se chovali i někteří židé, kteří oficiálně přestoupili ke křesťanství – marranos. Katolická veličenstva dopustila i největší inkviziční procesy v dějinách katolické církve (vedené T. Torquemadou – počet upálených dosáhl snad i počet 2000 osob²⁾, celkový počet odsouzených byl mnohonásobně vyšší).

V Evropě začalo docházet k obrovským přesunům obyvatelstva v době reformace a následných válek, které se často vydávaly za náboženské (podle oficiálních proklamací), ale které měly spíše za cíl získání moci – to plně platilo jak pro vládce katolické, tak i pro protestantské.

Na říšském sněmu ve Špýru r. 1529, na němž katolická knížata ještě měla velkou většinu, bylo učiněno usnesení, aby knížata, která již zavedla reformaci ve svém území, ji ponechala, avšak aby nebránila svým katolickým poddaným volně konat víru. A proti tomu usnesení se postavilo pět luterských knížat a čtrnáct od víry odpadlých říšských měst a podali protest, že by prý bylo zradou na evangeliu, aby byla každému dovolena svoboda náboženství. Tam se tedy jasně ukázalo, že Lutherovi panští přátelé považovali za svůj úkol mocí a násilím vnucovat svým poddaným „čisté evangelium“. Tak se ujala osudná zásada: cuius regio, eius religio (čí panství, toho náboženství), jako že smí panovník nutit své poddané k víře, kterou on sám přijal. Kdo tu víru nechtěl přijmout, byl ze země vykázán a vyhnán a statky mu pobrány. Tuto zásadu uvedl protestantismus do hotové soustavy a kdekoliv se ujal, tam ji důsledně prováděl.³⁾

Heretici musí být odstraněni! Protestanti používali proti katolíkům nástroje velice podobné inkvizici (tzv. protestantská inkvizice) – Kalvín zavádí ve Švýcarsku teokratickou vládu, kde bylo upalování, mučení, čtvrcení a tělesné mrzačení zcela normálním trestem pro ty, kteří nebyli ochotni přijmout skutečnou pravdu, docházelo zde k upalování čarodějnic (i zde prostřednictvím světské moci). Vůbec největší „inkviziční“ masakry jsou ovšem z Anglie – král Jindřich VIII., který nejprve surově potlačoval protestanty, po svém prohlášení za hlavu anglikánské církve připravil o život, mnohdy velice nelidským způsobem, kolem 72 000 katolíků. Za jediný rok vlády jeho dcery Alžběty I. bylo popraveno zhruba stejně lidí, jako za 331 let existence katolické inkvizice – kolem 3 000 až 5 000 osob.⁴⁾

V zemích, kde získávalo vliv luteránství, docházelo rovněž k výrazným perzekucím židovského obyvatelstva a náboženským migracím. Luther poté, co židé nepřijali nově nabízenou pravdu, proměnil původní vstřícnost v palčivou nenávist.

Luther vyjádřil svou zášť v snad nejostřejším křesťanském protižidovském traktátu všech dob nazvaném O Židech a jejich lžích, publikovaném roku 1543. Luther navrhoval pálit synagógy a ničit židovské domy. Židé, kteří odmítnou křest, měli být dáni do stájí. Luther dále doporučoval, aby byly židům odebrány jejich knihy a aby rabíni pod trestem smrti nesměli učit. Židům měl být rovněž zakázán pohyb. Nakonec se Luther obrátil k vládcům, „jež mají židy ve svém vlastnictví“: „Pokud vám má rada nevyhovuje, najděte něco lepšího, abyste vy a my všichni byli osvobozeni od nesnesitelného, ďábelského břemene – židů“.⁵⁾

Ještě před luterskou reformací – na začátku husitských válek – došlo k odchodu mnoha českých katolíků (včetně pražské a staroboleslavské kapituly⁶⁾ do sousedních zemí (Uhry, Žitava).

K velkým náboženským migracím docházelo po tzv. Šmalkaldské válce (šmalkaldský spolek byl utvořen protestantskými knížaty a městy v německých Šmalkaldech/Schmalkalden v roce 1530), kdy císař Karel V. tento spolek porazil.

Z následující doby je nám z naší historie dobře známá emigrace příslušníků Jednoty bratrské včetně Jana Amose Komenského.

Mezi náboženské emigrace určitě patří i rozsáhlá emigrace katolických Irů především z oblasti Ulsteru, kteří museli uprchnout před vládou Olivera Cromwella v polovině 17. století.

Mnozí němečtí novokřtěnci (anabaptisté, menonité) kvůli pronásledování v Německu a Švýcarsku (například v roce 1525 v Curychu nechali pod vlivem reformátora Zwingliho utopit z teologických důvodů tři novokřtěnce, proti kterým Zwingli vystupoval) přesídlili na jižní Moravu, kde přispívali k rozvoji řemesel a byli nazýváni habáni (známá je především jejich keramika označovaná jako fajáns nebo majolika). Habáni odmítali vrchnost, měli společně vedené hospodářství – veškerý výdělek náležel společné pokladně. Po Bílé hoře byli i oni vypovězeni z Moravy (jejich majetek byl zabaven, takže i v tomto případě lze oprávněně pochybovat o pouhých náboženských motivech jejich vyhnání) a usazovali se především na Slovensku. Ještě v 19. století se němečtí novokřtěnci musí z důvodu pronásledování stěhovat, a to i do hodně vzdálených oblastí – například do Střední Asie; v oblasti dnešního Kyrgyzstánu byla první osada založena v roce 1880.

Za jednu z největších migrací ve světových dějinách, která byla založena na náboženském principu, můžeme označit rozsáhlou a velice násilnou výměnu hinduistického a muslimského obyvatelstva mezi Indií a Pákistánem v letech 1947–1948 po osvobození Indie od britské nadvlády a jejím rozdělení podle náboženského klíče na muslimský Pákistán a hinduistickou Indii. Nemáme zcela přesné údaje o počtu migrantů, ale odhady uvádějí čísla od 10 do 15 miliónů vystěhovaných osob (počet zabitých mohl dosáhnout až 1 miliónu lidí). Nejhůře byl postižen Paňdžáb, provincie s početnými skupinami hindů, muslimů a sikhů, kudy vedla nově vytýčená hranice mezi Indií a Pákistánem. Muslimové žijící ve východní části prchali na západ do Pákistánu, hindové ze západních částí naopak utíkali na východ do Indie, přičemž obě skupiny byly masakrovány příslušníky odlišného náboženství.

Zřejmě nejvyšší závislost populační dynamiky je na životní úrovni (zhruba platí, že čím vyšší životní úroveň, tím nižší porodnost). Ovšem vzhledem k tomu, že náboženství a náboženské tradice jsou přímou součástí kultury i každodenního života, můžeme i v případě religiozity popisovat i mnohdy velmi těsnou závislost mezi náboženstvím a populační dynamikou.

Velice výrazný rozdíl v populační dynamice závislý na odlišném náboženství je možné ukázat na příkladu Srbska.

První mapa ukazuje rozšíření srbského obyvatelstva v Srbsku – největší podíl Srbů je ve střední části země, zatímco v jihosrbském Kosovu žije nejvíce albánského obyvatelstva. Severní část Srbska (srbský Banát) je pak národnostně i nábožensky velice pestrá.

U obou skupin (Srbové a Albánci) je náboženská příslušnost velmi výrazným prvkem jejich národnostní identity – i když se aktivně neúčastní náboženských obřadů, tvoří náboženství naprosto jednoznačně jejich kulturní povědomí: Srbové vychází z ortodoxní (pravoslavné) tradice, pro současné Albánce je typický islám.

Zdroj: The Serbian Questions in The Balkans. Belgrade: University of Belgrade, Faculty of Geography, 1995. <www.rastko.org.yu>.

První mapu doplňuje mapa, ve které je zakreslena porodnost podle jednotlivých oblastí. Zde je velice dobře patrný rozdíl mezi natalitou Srbů a Albánců (u ostatních etnik žijících v Srbsku – Maďaři a Chorvati – je natalita ještě nižší).

Natalita v Srbsku; 1961, 1986. Zdroj: The Serbian Questions in The Balkans. c. d.

Podobná situace je ve Střední Asii (středoasijské republiky bývalého Sovětského svazu), kde vedle sebe žije původní muslimské obyvatelstvo a ortodoxní Rusové (často ovšem s velice formálním náboženským životem).

Ve Střední Asii jsou běžné velké rodiny. Zatímco v roce 1979 v Rusku (RSFSR), na Ukrajině nebo v pobaltských republikách byla průměrná velikost jedné rodiny kolem tří osob, ve Střední Asii se tento počet pohyboval kolem šesti. Výzkum provedený v roce 1985 ukázal, že polovina vdaných uzbeckých a tádžických žen ve věku mezi 18 a 44 lety a tři pětiny turkmenských žen očekávalo, že budou mít šest nebo více dětí. Tyto údaje jsou zcela odlišné ve srovnání se stejnou věkovou skupinou ruských žen, kde očekávání tohoto počtu dětí bylo pouze u 0,3 % žen. Podle sčítání obyvatelstva z 90. let 20. století připadalo v Tádžikistánu na tádžickou ženu během jejího života v průměru 5,9 porodů, zatímco na ruskou ženu připadalo v této republice pouze 2,1 porodu.⁷⁾

V některých případech se za vyslovovaným náboženským obsahem skrývá odlišná etnická identita, která již s náboženstvím má společné velmi málo – nejčastěji pouze historické pozadí.

V Maďarsku jsou vesnice tzv. podunajských Švábů. Stalo se, že se před staletími v horním konci usadili migranti z evangelických končin Německa, zatímco v dolním z těch katolických. Jejich soužití bylo sice harmonické, ale kvůli rozdílu vyznání se mezi sebou neženili a nevdávali, proto si zachovali své původní německé dialekty. Když místní učitel uváděl výslovnost jistých výrazů, odpovídal: „Katolicky se to u nás řekne tak, a evangelicky zase onak.“ To připomíná jiný alemanský fenomén. V Allgau, v horním a v bavorském Švábsku znají jistý typ těstovin (Spätzle) knoflíkového tvaru, říká se jim „katolické“. Znají je i ve Württembersku, ale tam jsou protáhlejší, a říká se jim „evangelické“. Jde o kulturní odlišnost, jejíž „náboženský“ obsah je určen pouhým zeměpisným původem.⁸⁾

Každé náboženství vznikalo v určité kulturní tradici, a pokud se jednalo o misijní náboženství, přenášelo mnoho kulturních prvků do prostředí, kde tyto kulturní prvky působily značně nepřirozeně. Jako příklad je možné uvést Afriku, do které přicházeli křesťanští misionáři nejrůznějších církví. Ještě na začátku 20. století bylo v Africe pouze několik miliónů křesťanů (především v Etiopii a severní Africe), protože přijímání křesťanství v Africe bylo často ztíženo jeho propojením s koloniálními mocnostmi. Postupem času však získávalo křesťanství v Africe stále větší vliv a na přelomu 20. a 21. století zde již bylo 250 miliónů křesťanů (z toho kolem 100 miliónů katolíků).

Přes tento strmý nárůst se začaly objevovat mnohé problémy. Naprostá většina křesťanských církví deklaruje naprosto jasně nerozlučitelnost manželství kvůli jeho svátostnému charakteru. U některých bantuských kmenů (Zambie, Malawi) ovšem dochází k uzavírání manželství jiným způsobem. Rozhodně se nejedná o manželství na zkoušku, ale jde spíše o postupný sňatek, který je stvrzený narozením dítěte. Pokud k narození dítěte nedojde, má se za to, že sňatek uzavřen nebyl, což je ovšem pro naprostou většinu křesťanských církví zcela nepřijatelné.

Dalším problémem se stala polygamní manželství. Mít více manželek nebo manželů zakazuje církevní právo u všech křesťanských církví, ale bylo nutné nějakým způsobem řešit situaci, kdy například došlo ke křtu muže, který měl více žen. Například v katolické církvi tuto situaci řeší Kodex kanonického práva (Kán. 1148 – § 1.): Nepokřtěný, který má současně více nepokřtěných manželek, smí si po přijetí křtu v katolické církvi, jestliže je pro něho tvrdé zůstat s tou, kterou si vzal jako první, ponechat jednu z nich a ostatní musí propustit. Totéž platí o nepokřtěné ženě, která má současně více nepokřtěných manželů.

Tato velice tvrdá podmínka o nutnosti propustit manželské partnery je sice částečně zmírněna v § 3: (S přihlédnutím k mravní, sociální a hospodářské situaci dbá místní ordinář, aby bylo dostatečně postaráno o náležité potřeby první a ostatních propuštěných manželek podle norem spravedlnosti, křesťanské lásky a přirozené umírněnosti.), ale přesto může způsobovat značné společenské problémy – pokud by například vesnický náčelník měl pouze jednu ženu, nemohl by tuto funkci vykonávat, protože k jejímu výkonu je nutná vysoká společenská prestiž, jejíž podmínkou je mimo jiné mít i více žen.

Přísná monogamie rovněž neřeší případy levirátního manželství, kdy po smrti manžela má jeho bratr právo (ale i povinnost) oženit se s vdovou (a zároveň ji tedy i plně materiálně zabezpečit). Pokud je levirátní sňatek odmítnutý, vdova nemá často jiný způsob materiálního zabezpečení. Se zabezpečením vdov souvisí i další zvyklost označovaná jako buppiani (u zambijských Bembů) – vdova musí podat důkaz, že náleží klanu zesnulého manžela. Tento důkaz se provádí tak, že má žena pohlavní styk s muži klanu zesnulého manžela. Pokud se misionáři snažili vdovu uchránit před tímto „znásilňováním“, v konečném důsledku to vedlo k tomu, že žena nebyla považována za členku společenství a ocitla se zcela bez prostředků.

Náboženství ovlivňovalo vznik sídel od samého počátku jejich vzniku. Město bývalo nejčastěji centrem zemědělské oblasti, ve kterém se soustřeďoval obchod i řemesla. Je střediskem administrativy, ale i náboženství. Existují samozřejmě i výjimky – některá proslavená města z 2. tisíciletí před n. l. vznikala zdánlivě nelogicky uprostřed pouštní oblasti – to bylo dáno karavanním způsobem obchodu po souši, kdy jedna ozbrojená karavana vycházela na půl cesty naproti karavaně jiné a na místě jejich setkávání se vytvářela obchodní centra.

Nejstarší města vznikají v oblasti Předního Východu a jsou pro ně charakteristické náboženské budovy v okolí královského paláce.

Tato nejstarší města vznikla sjednocením rodových společenstev především pro účely společné výstavby a udržování zavlažovacích zařízení v oblastech Mezopotámie, Íránu a Egypta (např. Babylon, Ur, Ninive, Théby); někdy jsou však za nejstarší města na světě považována Jericho a Byblos. Se vznikem prvních států vzniká zvláštní typ města – hlavní město; často si jednotliví vládci budovali vlastní hlavní města. Počet obyvatel těchto starověkých měst byl někdy velmi vysoký – např. Babylon měl v době největšího rozkvětu asi 500 – 600 tis. obyvatel (hlavní část obyvatelstva tvořili otroci). Hlavními znaky těchto měst jsou palác vládce, v jeho okolí náboženské budovy a domy dvořanů, vojáků a řemeslníků. Už v nejstarších městech dochází k diferenciaci čtvrtí.

Městské civilizace se postupně rozšiřovaly i do dalších oblastí Středozemí. Féničané zakládali města na pobřeží Středozemního moře – např. Tyr a Sidon, později Kartágo a Cádiz. Staří Řekové založili množství měst v širší oblasti Egejského moře – nejstaršími byla např. Trója, Mykény, Olympia, Delfy, Atény, Sparta. I řecká města vznikla jako svazy rodových společenstev rolníků (např. Sparta) nebo rybářů (Atény). Hlavní funkcí byla zpočátku politická a obranná funkce, později řemeslo a obchod. Řecký obchod a s ním i městská civilizace se později rozšířily od Gibraltaru po Kavkaz. Počtem obyvatel vynikaly především Atény – v 5. století př. n. l. asi 150 tis. obyvatel a Syrakusy (asi 100 tis. obyvatel). Charakteristickým rysem řeckých měst byla pevnost – akropole a náměstí – agora.

V helénistické době byl velkým zakladatelem měst Alexandr Veliký. Tato města obvykle nesla jeho jméno – nejvýznamnější byly egyptská Alexandria. Po jeho vzoru zakládali města i další panovníci – vznikla celá řada Antiochií (16), Seleucií a Laodoceí. Z Řecka přechází městská civilizace na Apeninský poloostrov. Řím vzniká opět jako středisko rodových společenstev Latia, stává se hlavním městem republiky, později říše a na svou dobu dosahuje obrovské velikosti (v době největšího rozkvětu kolem 1 mil. obyvatel). Jeho růst se částečně opíral o výrobní a obchodní aktivity, především však o politicko-administrativní, vojenskou a náboženskou funkci. Rovněž Římané zakládali množství nových měst, která vznikala při vojenských táborech (např. Kolín, Štrasburk, Vídeň, Budapešť, Barcelona, Marseille, Paříž, Londýn atd.). Plány mnoha z těchto měst navazovaly na plán vojenského tábora – dvě na sebe kolmé cesty a obdélníkové bloky.

Po zániku Římské říše nastal v Evropě dočasný úpadek měst a města začínají opětovně vznikat v 7. – 8. století, u nás hlavně až v 12. – 15. století.⁹⁾

V Čechách vznikala první sídliště městského typu především v blízkosti center hospodářského života – kromě sídlišť v okolí hradských středisek tvořících hradskou soustavu přemyslovského panství v 10. století vznikala sídliště na místech celnic u zemské hranice a především pak v blízkosti klášterů.

Základem naprosté většiny sídlišť bylo spojení kupeckých osad, se zděnými i vícepatrovými domy, které tvořily pevná jádra nepravidelné dvorcové zástavby. Důležitou součástí těchto sídlišť bývaly románské kostely jako jejich centra.

Třinácté století přináší velkou kolonizaci – vznik mnoha nových sídel a příchod velkého množství obyvatel i z ciziny (kolonistů). Nejstarší zástavba pocházela vždy z okolí kostelů, které plnily funkci přirozených center. Naopak stavba nových městských farních chrámů se často v nově vznikajících městech opožďovala.

Uvážíme-li, jak pestrou slohovou mozaiku často tvoří sled vzájemně poměrně vzdálených fází výstavby, pak nám vyvstává překvapivý obraz po celý středověk trvajícího staveniště chrámové stavby buď přímo na náměstí samém, nebo v jeho bezprostřední blízkosti. Jen skutečně nejvýznamnější a prosperující města dobudovala podstatné a funkceschopné části svých městských farních kostelů ještě v období rané gotiky. Udivující je například skutečnost, že drobný kostelík Všech svatých v předlokační vsi Malicích plnil funkci farního kostela královského města Plzně déle než 30 let po jejím založení.¹⁰⁾

Islám rovněž velice zásadním způsobem ovlivnil výstavbu měst. Islámská architektura vycházela z architektonických tradic Arabského poloostrova a ovlivnila celé rozsáhlé území, kam islám velice rychle expandoval.

Na příkladu Střední Asie je možné ukázat na vlivy ve stylech stavby měst. V předislámském období byla tato oblast ovlivněna jak západními vlivy (helénská kultura), tak i vlivy východními (Baktrie, Indie, Čína, Írán, stepní turkestánské oblasti). Nový umělecký styl vycházející z islámské oblasti (od 8. století až do 19. století) se odrážel v umění, architektuře a nutně formoval i způsoby výstavby měst.

Zatímco pro středoasijská předislámská města byl typický systém citadel (pevností chránících město) a hradů s přilehlými polnostmi, po nástupu islámu v 7. a 8. století začala vznikat nově uspořádaná města, ve kterých se začali objevovat ve velkém měřítku řemeslníci, a ve velkém měřítku zde docházelo k rozvoji trhu. Nová města začala zároveň plnit i nové funkce – obranné, administrativní, z měst vycházela i nově budované infrastruktura (mnoho měst vznikalo na mezikontinentální Hedvábné cestě), města byla zároveň centry náboženského života. Náboženské funkce zajišťovaly mešity a při nich zřizované náboženské školy medresy. Středoasijská města sice neměla tak vysokou hustotu obyvatelstva jako evropská města, ale mívala větší rozlohu – např. rozloha Samarkandu a Buchary ve 14. století převyšovala mnohá známá evropská města (Paříž, Milán, Neapol). Teprve v 19. století se pod ruským vlivem objevují snahy změnit středověkou zástavbu podle evropských zvyklostí, což se ovšem příliš nedařilo naplňovat. Uzbecký Taškent byl rozdělen během carské vlády na dvě ostře ohraničené části – uzbeckou (muslimskou) a ruskou, které se také lišily svojí architekturou. Teprve v sovětském období se tyto rozdíly začaly stírat a v době před ničivým zemětřesením v roce 1966 už byl Taškent městem s „typickou sovětskou architekturou“.

Počet shlédnutí: 116