Verze ve formátu *.doc (pořád tam ale chybí LITERÁRNÍ REŠERŠE!)

Původní verze

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na specifičnost vnímání vlastní etnicity německojazyčného obyvatelstva žijícího v Alsasku. Vzhledem k tomu, že německojazyčné obyvatelstvo (resp. obyvatelstvo hovořící německými dialekty) žije i mimo tuto oblast, je možné provádět poměrně účinné srovnání vlivu samosprávy na utváření etnicity a používání jazyka.

Příspěvek by měl dát odpověď na otázku jak ovlivňuje stát svými zásahy etnicitu obyvatelstva a dále jak obyvatelé Alsaska odvozují vlastní etnicitu. Příspěvek vychází z prováděného terénního výzkumu v rámci projektu Pestrá Evropa realizovaném na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze, který si klade za cíl mapování národnostních menšin v Evropě.

Při krátkodobém terénním výzkumu v Alsasku v roce 2010 bylo provedeno pozorování především v obcích, které byly v tématicky zaměřené literatuře označovány jako alsaské, především ve smyslu vyššího používání alsasštiny, ale i ve městech, kde mají sídlo alsaské kulturní a vzdělávací instituce. Tato města jsou ovšem zároveň velmi výrazně frankofonní. Kromě pozorování byly prováděny polostrukturované rozhovory, jejichž cílem bylo dát poměrně široký prostor respondentům, kteří tak mohli tazateli předložit skutečnosti a souvislosti, které jsou zřejmé jen místnímu obyvatelstvu. Kromě údajů z rozhovorů jsou v příspěvku použity údaje od respondentů z dotazníkového šetření (s otevřenými otázkami).

Hledat původní (autochtonní) německou (nebo přesněji německojazyčnou) menšinu ve Francii, znamená pátrat v oblasti Alsaska a částečně i Lotrinska, které jsou na severovýchodě Francie. Tyto dva regiony hraničí s Německem, přičemž přírodní hranici tvoří řeka Rýn. Tato oblast, která se kvůli minulosti tolik brání jakémukoliv spojování s Německem, je mu ovšem neskonale podobná. Ať už je to architekturou hrázděných domů, tradicemi, zvyky, pokrmy a v neposlední řadě hlavně jazykem – alsasštinou, který se zde kromě francouzštiny hojně používá.

Obrázek 1. Alsasko na mapě Francie.

Alsasko se svou rozlohou 8 283 km² řadí mezi nejmenší region Francie. Tato oblast se ještě dále dělí na departmenty Bas-Rhin (Dolní Rýn) na severu a Haut-Rhin (Horní Rýn) na jihu. Hlavní město je Štrasburg, který si dnes lidé mnohem více spojují s Evropským parlamentem než s nádherným historickým centrem, který je na Seznamu světového dědictví UNESCO.

V roce 2006 žilo v Alsasku 1 817 000 obyvatel (209 obyvatel / km²) (L'Alsace en chiffres, 2009). V Alsasku žije v celofrancouzském srovnání nadprůměrný podíl cizinců. Podíl legálně žijících cizinců dosahoval v roce 2007 v celé Francii 5,8 %; první místo s nejvyšším podílem cizinců mezi francouzskými regiony drží oblast hlavního města (Ile-de-France) – 12,4 %, následovaná Korsikou (8 %) a právě Alsaskem (7,6 %).

V roce 1999 žilo v Alsasku téměř 150 000 cizinců – na prvních dvou místech s téměř shodným podílem přes 14 % se umístili Turci a Němci, což u každého etnika činí v absolutních číslech přes 21 000 osob (Maffessoli 2005:6–12).

Obrázek 2. Vývoj počtu všech přistěhovalců do Alsaska v jednotlivých letech (1915–2000).

Zdroj: MAFFESSOLI, M. 2005. Atlas des populations immigrées, c. d.

Z obyvatel Alsaska ovládá alsasštinu zhruba 60 % osob, což ovšem neznamená, že stejný podíl alsasštinu aktivně používá.

Kromě původních německojazyčných menšin v Alsasku (a sousedním Lotrinsku) žijí ve Francii i již zmiňovaní němečtí přistěhovalci – jejich celkový počet v pevninské části Francie je 128 000 osob, a tvoří tak 2 % všech cizinců žijících ve Francii. Pro tyto Němce je Alsasko z celé Francie nejlákavější, což ukazuje následující statistika. Zatímco v letech 1960–1969 tvořil počet německých přistěhovalců pouze 7 % ze všech přistěhovalců do Alsaska, v letech 1970–1979 to bylo 5 %, v letech 1980–1989 pak 8 % a v letech 1990–1999 22 %. V tomto desetiletí se Němci dostali na první místo mezi všemi cizinci v Alsasku.

Obrázek 3. Vývoj počtu německých přistěhovalců do Alsaska v jednotlivých letech (1915–2000).

Zdroj: MAFFESSOLI, M. 2005. Atlas des populations immigrées, c. d.

Při sledování německojazyčného obyvatelstva není možné zapomínat ani na „Němce“ ze Švýcarska, kterých v Alsasku žije 4 570. Obě německojazyčné skupiny žijí především podél hranice.

Obrázek 4. Podíl německých a švýcarských přistěhovalců v jednotlivých částech Alsaska.

Zdroj: MAFFESSOLI, M. 2005. Atlas des populations immigrées, c. d.

Díky polokontinentálnímu klimatu a mírně zvlněnému terénu, který na západě přechází do pohoří Vogéz, má tato krajina ideální podmínky pro pěstování vína. Proto se pro mnoho lidí stalo Alsasko synonymem k vynikajícímu vínu, celkem zde můžeme najít sedm odrůd vína (Riesling, Pinot Blance, Tokay Pinot Gris, Pinot Noir, Muscat d´Alsace, Sylvaner, Gewurztramine), přičemž každé je samozřejmé specifické svou jedinečnou chutí.

Ve Francii je produkce vína (v přepočtu na peněžní hodnotu produkce) v zemědělském sektoru na čtvrtém místě (za produkcí mléka, obilí a hovězího masa). Samotná Francie je v produkci vína v celosvětovém srovnání na 5. místě (za Itálií, Čínou, USA a Španělskem) (Food and Agricultural commodities production, 2008). V této souvislosti je třeba si uvědomit, že přestože produkce vína v Alsasku je velmi významná, na celofrancouzském měřítku se plochy alsaských vinic podílejí pouze 1,8 %. I na alsaských vínech je možné ukázat, že se v případě Alsaska jedná o region hraniční, ovlivněný francouzskou i německou kulturou – německé vinařské zdroje nebo francouzské restaurace v Německu uvádějí, že specifičnost alsaských vín, která se významně odlišují od francouzských vín, je dána mnohasetletým německým vlivem. Kromě pěstování vína je pro Alsasko typické i pěstování tabáku, hlávkového zelí a chmele.

Ovšem Alsasko není vyhlášené pouze produkcí vína, ale je i regionem s nejvyšší produkcí piva v celé Francii, což je opět možné přičíst německému vlivu. Tradičně se pivo vařilo v klášterech, první nezávislé pivovary se objevily ve Štrasburku v roce 1268. V polovině 19. století malé rodinné pivovary prošly hlavní inovací a výroba začala stoupat. V dnešní době pět alsaských pivovarů tvoří celkem 50 % francouzské produkce (Fischer, Heineken, Karslbrau, Kronenbourg a Meteor). K tomu se ještě mohou přidat malé pivovary jako např. v Lutterbachu, Marienthalu, Uberachu, atd. Typickým alsaským aperitivem je sklenice piva s jemně nahořklou chutí (vyrobeno z pomerančových slupek).

Alsasko patří k nejbohatším regionům Francie (podle hrubého domácího produktu přepočteného na 1 obyvatele, viz tab. 1) – přední příčky v celofrancouzském srovnání si udržuje dlouhodobě, v roce 2004 bylo podle stejných kritérií dokonce na druhém místě za Ile-de-France. Největší podíl na HDP v Alsasku měly v roce 2006 služby (56,6 %), následované průmyslem (22,2 %), obchodem (13,9 %), stavebnictvím (6,3 %) a zemědělstvím (1,0 %) (L'Alsace en chiffres, 2009).

Tabulka 1. Úroveň HDP jednotlivých francouzských regionů oproti celofrancouzskému průměru.

Zdroj: Produit intérieur brut en 2008 et 2009: comparaisons régionales. 2010.

Oblast Alsaska (Alsaska-Lotrinska) byla jako hraniční oblast častým předmětem sporu mezi Francií a Německem, což můžeme pozorovat již od nejstarších historických dob, ale i poměrně nedávno – jen během období let 1850 až 1950 měnilo alsaské obyvatelstvo čtyřikrát státní příslušnost.

Území dnešního Alsaska bylo již dávno osídleno pravěkými lidmi – kočovnými lovci. Přesnější údaje máme až o keltském osídlení, které trvalo zhruba od roku 600 př. n. l. do roku 52 př. n. l., kdy byla oblast dobyta Římany. Ještě před naším letopočtem zde byla založena římská pevnost Argentoratum, budoucí Štrasburk. V Caesarově době tvořila řeka Rýn hranici římské říše mezi západním románským a východním „barbarským“ obyvatelstvem (tento stav trval vlastně až do jejího zániku v 5. století). Vznikající galorománské obyvatelstvo od 1. století našeho letopočtu rovněž asimilovalo okolní germánské skupiny. Ze 3. století n. l. máme první zmínky o Alemanech jakožto členů germánských kmenových spolků. V některých jazycích (francouzština, španělština) zůstalo toto označení (Allemands, alemanes) dodnes vyhrazeno pro všechny Němce.

Po rozdělení Franské říše Verdunskou smlouvou (r. 843) se stalo území dnešního Alsaska součástí Lotharingie (Lotrinského vévodství). Roku 962 se Alsasko stalo součástí Svaté říše římské (od 15. století s přívlastkem národa německého) na celých dalších šest století.

12. století se pro Alsasko stalo obdobím rozvoje. Ve 14. století (1354) se deseti velkým alsaským městům v čele se Štrasburkem podařilo získat autonomii a vytvořit spolek svobodných říšských měst (Decapolis). Doba rozkvětu byla přerušena černým morem a také Stoletou válkou (1337–1453). Po tomto temnějším období začínala opět města profitovat z obnovujícího se obchodu. V 16. století se tato oblast stala jedním z center německé selské války (1524–1526).

Velký zlom v dějinách Alsaska nastal po Třicetileté válce (1618–1648), kdy německý císař v rámci Vestfálského míru postoupil především jižní části Alsaska Francii, zbytek území včetně Štrasburku byl postupně připojen za vlády Ludvíka XIV. (1681). Ještě v roce 1798 se pokusilo město Mylhúzy (Mulhouse) vyhlášením svobodné republiky a připojením ke Švýcarské konfederaci vymanit z francouzského vlivu, ale francouzská ekonomická blokáda donutila obyvatele kapitulovat.

Roku 1870 Francie vyhlásila válku německému Prusku, avšak hned roku 1871 byla Francie nucena vzdát se Alsaska ve prospěch Německa, což bylo dohodnuto Frankfurtským mírem. Alsasané měli možnost zvolit si svoji národnost, resp. občanství (německé, nebo francouzské). Z tohoto důvodu muselo přes 50 000 lidí emigrovat, protože se rozhodli pro francouzské občanství. Následně byly zbudovány nové obranné linie na důkaz toho, že Alsasko již zůstane součástí Německé říše. V roce 1872 byla ve Štrasburku císařským rozkazem založena německá univerzita, v roce 1874 byla vytvořena alsasko-lotrinská regionální rada a v roce 1911 získalo toto území i vlastní ústavu.

Začátkem první světové války (1914) bylo tedy Alsasko pod nadvládou Německé říše. Společně s válkou vzrůstala v regionu silná germanizace. Zpočátku se tolerovalo používání francouzského a německého jazyka, bylo možné se setkat například s dvojjazyčnými názvy ulic, ale postupem času začala němčina posilovat, stala se jediným oficiálním jazykem a francouzština byla zakázána. Mezi lidmi začal panovat strach, neboť se objevovaly skupiny udavačů, kdo byl jakýmkoli způsobem podezřelý, byl většinou poslán jako voják na ruskou frontu do nebezpečných misí.

Po skončení války došlo k vyhlášení úplné nezávislosti Alsaské republiky rad (protože docházelo v vytváření orgánů samosprávy podle sovětského vzoru, bývá tato republika označována i jako Alsaská sovětská republika). Tato úplná samostatnost trvala pouze 11 dní (10.–21. 11. 1918), kdy francouzská vojska dorazila do Štrasburku a území bylo připojeno k Francii.

Po připojení k Francii začal v jazykové oblasti opačný proces, a sice ve všech ohledech upřednostňovat francouzštinu, která se stala jediným úředním jazykem. Místní jména, názvy ulic, silniční ukazatele a vývěsní štíty v němčině musely být nově ve francouzštině. Výuka v němčině moha probíhat až od čtvrtého ročníku, na obecných školách se tedy vyučovalo pouze francouzsky. V důsledku stížností obyvatel povolila pařížská vláda různé postupné ústupky týkající se zavádění německé výuky do škol.

Po porážce Francie ve 2. světové válce došlo v roce 1940 k podepsání dohody o příměří. Alsasko bylo zabráno Němci a stalo se fakticky součástí Říše. Na druhou stranu nebyli Alsasané (podobně jako Lotrinčané) přímo říšskými Němci, ale stále francouzskými občany a jako takoví nemohli být povoláni do německé armády. Proto byl v roce 1942 vydán „Výnos o státní příslušnosti v Alsasku, Lotrinsku a Lucembursku“: všem Alsasanům, Lotrinčanům a Lucemburčanům, kteří již sloužili ve wehrmachtu, v jednotkách SS nebo v budoucnosti sloužit budou, stejně jako ostatním „spolehlivým Němcům“ bylo uděleno německé občanství; to platilo také pro jejich manželské partnery a nezletilé děti. Nad rámec mohlo být německé občanství – ovšem odvolatelné – přiznáno zvláštním rozhodnutím dalším osobám. Prováděcí předpis říšského ministerstva vnitra stanovoval, že za národnostní Němce lze považovat pouze ty obyvatele, jejichž alespoň jeden prarodič se narodil na uvedených územích nebo v Říši (Německé menšiny 2006:525–526). Alsasané tedy byli naverbováni do wehrmachtu nebo do leteckých jednotek SS. Branná služba platila nejprve pro ročníky 1920 až 1924 a neuposlechnutí bylo drakonicky trestáno. Později byly povolány dokonce ročníky 1914 až 1918, což vedlo k obzvláště tvrdým protestům, protože ti, jichž se to týkalo, sloužili již ve francouzské armádě. Dezerce se netrestala jen zastřelením, ale postihovala i rodinné příslušníky, kteří mohli být vystěhováni do jiných částí Říše.

Po válce území opět získala Francie, ale navíc obsadila i další území, na která vznášela nárok – např. město Kehl poblíž Štrasburku, nebo Sársko. Těchto území se ovšem na nátlak spojenců musela vzdát.

Po skončení války začal probíhat ve Francii proces očišťování – épuration. Tento proces se týkal pouze francouzských státních příslušníků, ale podle srovnání s celofrancouzským průměrem byl počet odsouzených (k trestům od vězení přes nucené práce až po trest smrti) v Alsasku nadprůměrně vysoký. Velmi drastická byla i očista v alsaské správě (Německé menšiny 2006:535).

Po válce se stala jediným úředním jazykem francouzština a byla zrušena i výuka němčiny ve školách. Alsaska se netýkalo ani částečné uvolnění v jazykové oblasti od 50. let, kdy byly v zemi uznány regionální jazyky, což umožňovalo (byť minimální) školní výuku. Mezi tyto jazyky byla zařazena baskičtina, bretonština a katalánština, alsasština byla stále považována za pouhý dialekt.

V 80. letech došlo k vytvoření určité autonomie – od roku 1982 má Alsasko vlastní 47 člennou regionální radu, v jejímž čele stojí prezident Alsaské regionální rady (Président du Conseil Régional d'Alsace). Tato rada každoročně schvaluje regionální rozpočet.

V souvislosti s autonomií se od 90. let 20. století (ale především od začátku 21. století) více prosazuje dvojjazyčná (německo-francouzská) výuka na nižších stupních škol.

Otázka: „Kdo jsem? Kým se cítím být? Francouzem? Němcem? Alsasanem?“, není pro Alsasany až tak složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Většina z nich prostě odpoví: „Já jsem Alsasan“. Místní lidé jsou na to velice hrdí a rádi přiznávají, kým se vlastně cítí být. Přestože bylo Alsasko součástí Německa relativně dlouho, došlo zejména po druhé světové válce k výrazné proměně identity a nikdo z Alsasanů neodpověděl, že se cítí být Němcem. Když už se mají přihlásit, nebo ztotožnit se státem, jasným způsobem volí Francii. Tu berou jako svůj domov a jsou často pyšní na to, že jsou její součástí. Na prvním místě se ovšem objevuje alsaská identita a obyvatelé deklarují, že jsou duší Alsasané.

Slavení svátků a dodržování tradic je u všech etnických a menšinových skupin velmi důležitým indikátorem udržování „původních“ a přejatých zvyků. Někdy je ovšem velice obtížné určit, co oním původním zvykem a tradicí ve skutečnosti je – mnohé „typické“ a „národní“ tradice mohou mít původ geograficky úplně jinde, a dokonce i u naprosto odlišné etnické skupiny. Například určité vyhraněné stravovací zvyklosti jsou zásadním způsobem ovlivněny prostředím – to, co někteří příslušníci určitého etnika považují za národní jídla, jiní příslušníci téhož etnika žijící na jiném místě vůbec neznají.

Vánoce. Tyto svátky jsou dobrým příkladem přejímání a vstřebávání mnoha tradic, které mají původ na poměrně vzdálených místech. Takto přejaté a částečně pozměňované tradice se pak velmi často označují jako „typické“ pro danou oblast.

Při srovnání slavení alsaských a francouzských Vánoc najdeme rozdíly už v předvánočním čase – adventu. Alsaský advent se mnohem více podobá slavení adventu v Německu, kde už tento čas hraje velkou důležitost. Samozřejmě jak v Alsasku, tak i v dalších částech Francie, je adventní čas typický předvánoční výzdobou obchodů i ulic. Pro obyvatele Německa (i Alsaska) je však advent celospolečenskou událostí, která se neodehrává jen na ulicích a v obchodech, ale především v rodinách – zde je asi největší rozdíl oproti Francii a francouzskému vnímání adventního období.

Zdobení a stavění vánočních jesliček a betlémů není zvykem, který by oblast Alsaska nějak významně odlišoval od německého, nebo francouzského prostředí. Ačkoli byly první vánoční jesličky vytvořeny v roce 1223 sv. Františkem z Assisi (na území dnešní Itálie), většího rozšíření došly až v souvislosti s misijním působením jezuitského řádu. První jesličky v kostele, které se podobaly jesličkám známým i dnes, byly zhotoveny v Praze v roce 1562 (Povijest Božićnih jaslica, 2010) a odtud se rozšiřovaly i do německé oblasti. Na území dnešní Francie se ovšem jesličky dostaly později, a navíc tradice jejich stavění byla zrušena během Francouzské revoluce.

V Alsasku máme první zmínky o stavbě jesliček v kostelích v roce 1651. Zmiňovány jsou ovšem předchozí Paradiesspiele, tedy hry uváděné 24. prosince představující Adama s Evou a jejich první hřích, po kterém následovalo vyhnání z ráje spolu se zaslíbením příchodu Vykupitele. Tyto vánoční hry byly rozšířené v celé oblasti podél Rýna. Jako scenérie k představením sloužily břízy a jedličky, na které se zavěšovala jablka, později i různé oplatky nebo papírové růže. Protože při těchto hrách docházelo často i k nejrůznějším nepřístojnostem, byly v 15. století zakázány.

Údaje o zdobení vánočních stromků hvězdami a svíčkami máme z německé oblasti z roku 1509 a z Alsaska z roku 1521. Z roku 1535 máme údaj, že se ve Štrasburku kupují malé stromky, které se pak zavěšují do místností, tyto stromky se však nezdobily. První údaj o zdobených vánočních stromcích v domech pochází z Brém z roku 1570 a z roku 1605 máme podobnou zprávu i z Alsaska, kde je popis vánočních stromků ve Štrasburku, které byly zdobeny barevným papírem, jablky, oplatkami a cukrovinkami. Zdobení stromků bylo ovšem mnohdy kritizováno, jako něco, co má s pravou podstatou Vánoc málo společného. Zdobení vánočních stromků ovšem mělo oporu v reformaci – i Martin Luther tento zvyk doporučoval. Přesto byl tento zvyk omezen jen na bohaté aristokratické rodiny a k jeho rozšíření v západní Evropě došlo až na začátku 19. století. V katolických vesnicích v Alsasku byl ještě v roce 1870 vánoční stromeček zcela neznámý, přestože němečtí vystěhovalci do Severní Ameriky tuto tradici dodržovali už 200 let (Nieraad 2007:6–12).

Tradice dnešního slavení Vánoc v Alsasku je stále bližší německé (i české) tradici, protože hlavní vánoční svátek připadá na štědrovečerní noc. I v dalších částech Francie se sice můžeme setkat se slavnostní štědrovečerní večeří, ale v Alsasku je večer 24. prosince rozhodně největším svátkem, zatímco ve Francii se slaví pouze 25. prosinec (mezi oficiální francouzské svátky dokonce nepatří ani 26. prosinec, který je pracovním dnem – podobně jako v Belgii).

Slavnostní vánoční jídlo je ovšem i v Alsasku zcela podle francouzských receptů – mezi tradiční vánoční pochoutky patří krocan nadívaný pečenými kaštany, ústřice, paštika z husích jater, víno, zákusky a sýry a samozřejmě vánoční koláč bûche de Noël.

Alsaská kuchyně. Pravdou je, že když se člověk zamyslí nad typickou francouzskou kuchyní, napadají ho především takové speciality, jako jsou například šneci, či žabí stehýnka nebo žabí polévka. K tomu neodmyslitelně patří spousty odrůd vín a mnoho vynikajících zrajících sýrů. Ale jak je to v Alsasku? Někteří Alsasané s úsměvem říkají, že pro alsaskou kuchyni je typická francouzská kvalita a německé porce.

Podíváme-li se na tradiční alsaské pokrmy, zjistíme, že se zde rovněž podepsala německá kultura, protože například „Charcuterie“, tedy naše klobása, „Choucrote“ nebo jak Alsasané říkají „Sürkrüt“ (něm. Sauerkraut), tedy naše kyselé zelí, skutečně Francii moc nepřipomíná. Jejich kyselé zelí se vaří v bílém víně společně s osoleným uzeným masem, vepřovým masem a bramborami. Vepřové maso je nejpoužívanější, může být nahrazeno i rybou. Alsasané k tomuto jídlu doporučují bílé víno Silvaner, nebo možná ještě lépe Riesling. Dalším typickým jídlem je tzv. „Flammekueche“ (též Flammekööch, Flammaküacha, fr. Tarte flambée, něm. Flammkuchen), což je kvásek smíchaný se smetanou, měkkým bílým sýrem, kousky slaniny a cibulí, zapečený v troubě. Slanou verzi lze vyměnit za sladkou, a to s jablky, švestkami a skořicovou polevou. „Tarte á l´oignon“, alsasky „Ziwelkueche“, je název pro velice oblíbený cibulový koláč, který se řadí mezi typické alsaské pokrmy. I Alsasko charakterizují výborné sýry, například světoznámý zrající měkký sýr Munster, alsasky Minschter nebo Münschterkäs.

Na alsaské kuchyni tedy můžeme pozorovat především „původní“ německé vlivy, které se spojují s vlivy francouzskými. To je typické pro kuchyni a stravovací zvyklosti většiny minoritních etnik v Evropě i mimo ni – snahou je zachovat původní pokrmy (které se mnohdy připravují pouze při zvlášť slavnostních příležitostech), ale tato jídla jsou často natolik pozměněna, že „původní“ jídlo mohou připomínat jen velmi vzdáleně.

Obrázek 5. Alsaská kuchyně – Sürkrüt	Obrázek 6. Alsaská kuchyně – Flammekueche
Obrázek 7. Alsaská kuchyně – Baeckeoffe (Eintopf)	Obrázek 8. Alsaská kuchyně – Münschterkäs

Architektura. Procházíme-li alsaskou vesnicí, napadá nás otázka, zda jsme stále ve Francii, či jsme se nějakou záhadou přesunuli o pár kilometrů dále, tedy do Německa.

Alsaská architektura jako by skutečně z oka vypadla té německé, na druhé straně hranice. Ulice lemují krásné hrázděné domy. V oknech je spousta barevných květin, většinou růžových a červených muškátů. Dále jsou okna zdobena barevnými okenicemi, ve kterých často bývá vyřezán nějaký znak, od srdíčka až po ptáčka. Domy nejsou jen černé a bílé, ale také modré, oranžové i zelené. Hrázděná stavba je typická dřevěnými konstrukcemi, které jsou vyplněny nejčastěji cihlami. V dřívějších dobách byly místo cihel používány hliněné mazaniny plněné slámou a místy se využívaly i kamenné výplně.

První hrázděné domy se objevovaly ve 12. století v oblasti středního Porýní, typické byly pro Německo, Švýcarsko, Rakousko ale také pro Anglii či právě Francii. Hrázděné stavby byly velice úsporné pro dřevo a nahradily dosavadní roubené domy.

Veliký rozmach zažily v 18. a 19. století, kdy se stavěly jak na vesnicích, tak ve větších městech.

Alsaská architektura (kromě místního dialektu a alsaských tradic) byla považována za velmi významnou součást regionální identity a jako taková byla zdůrazňována a vyzdvihována kulturními představiteli (Charles Spindler, Gustave Stoskopf, Pierre Bucher) již od konce 19. století (Fischer 2010:20).

Hrázděné prvky nejsou však jen pozůstatkem minulosti, ale i v dnešní době se stavějí a jsou stále vyhledávanou záležitostí. V Alsasku jsou stavební firmy, specializované právě na výstavbu těchto domů. Alsaská města a vesničky jsou velice čisté a upravené, až si člověk občas říká, jestli není v pohádce, protože právě tu Alsasko i díky své hrázděné architektuře může připomínat.

Obrázek 9. Typická alsaská architektura – vesnice Boersch.

Vztahy mezi Alsasany a Němci. Alsasko se celkem čtyřikrát stalo součástí jiného státu. Dvakrát bylo součástí Německa, dvakrát bylo součástí Francie, ke které patří dodnes. Tyto změny zanechaly na Alsasku obrovské stopy, ať už se jedná o jejich kulturu, vývoj a celkový život, tak hlavně na jejich vztahu s Němci.

Rivalita mezi Němci a Francouzi se zcela jistě dá pochopit. V období po 2. světové válce vzrostla nenávist tak vysoko, že pro Alsasany vzniklo nové pojmenování – Francouzi jim začali říkat Bosh. Dnes se již tento výraz nepoužívá, jelikož vztahy už jsou víceméně poklidné, nicméně ve své době toto označení bylo velmi hanlivé. Vychází z německého boshaft, což znamená zlovolný nebo zlomyslný. Víceméně pokud někdo na někoho křikl Bosh, znamenalo to hlubokou urážku. Za vznikem tohoto pojmenování stojí právě ona nešťastná situace, kdy byli Alsasané nuceni bojovat za Říši a tak „zradit“ svoji vlast, přátele a mnohdy i svoji vlastní rodinu.

V poválečné minulosti byly vztahy velice chladné, dalo by se říci, že spíš až nepřátelské. Pro Alsasany bylo například velice těžké samotné Německo navštívit. Takové cítění možná přetrvává dodnes u starší generace, ale u té mladší jsou vztahy na mnohem lepší úrovni. Už zde nepanuje nevraživost, spíš naopak. Vesnice společně pořádají různé festivaly a jsou v neustálém kontaktu.

V Alsasku žijí kromě nemalé skupiny muslimů a židů především římští katolíci a protestanti – katolíci jsou o trochu početnější, ale protestanti jsou neméně významní. Získat konkrétní počty je v současnosti velmi obtížné, protože náboženská příslušnost se v oficiálním sčítání nesmí zjišťovat. Údaj z konce 19. století uváděl, že katolíků jsou dvě třetiny a protestantů zhruba třetina.

Zatímco katolíci jsou početnější ve městech, na venkově často převládají luteráni a kalvinisté. Dvojí náboženská tradice (katolická a protestantská) souvisí se změnou hranic i značnou migrací obyvatelstva, kdy se na území Alsaska obývaného francouzskými katolíky stěhují němečtí protestanti. Tento proces (i asimilace) probíhá odnepaměti, proto dnes už nelze říct „jsi protestant, jsi Němec“.

Vzhledem k rozšíření obou náboženství je v každé větší obci vystaven kostel katolický i protestantský. Pokud to v některých malých vesnicích není možné, vždy je návštěva kostela zajištěna alespoň ve vedlejší vsi. Dříve se náboženská odlišnost řešila i tak, že se v obci vystavěl kostel pouze jeden a oba křesťanské směry se o kostel obden střídaly.

Obrázek 10. Protestantský kostel v Obernai (Ewernahn / Owernah) – mimo historické jádro	Obrázek 11. Katolický kostel Saints Pierre et Paul v centru Obernai (Ewernahn / Owernah)

Francouzský zákon ze dne 9. 12. 1905, který provedl církevní odluku (oddělení církve a státu), se Alsaska netýká, protože se setkal na tomto území po připojení k Francii s velmi silným odporem místního obyvatelstva. Právní situace tedy stále vychází z konkordátu (smlouvou o vztazích mezi státem a římskokatolickou církví) z roku 1801 a Napoleonova občanského zákoníku (1804), který uznával a materiálně zajišťoval římsko-katolickou, luteránskou a kalvínskou církev a židovské synagógy. Úprava je tudíž velmi odlišná od přísného oddělení státních a církevních záležitostí ve zbývající části Francie a podobá se situaci v Německu: Katoličtí arcibiskupové, vysocí duchovní protestantských církví a židovských komunit jsou jmenováni teprve po schválení ze strany orgánů veřejné moci a katolické, protestantské a židovské duchovenstvo je francouzským státem financováno. Náboženská výchova je ve veřejných i soukromých školách povinná.

Německé, nebo dvojjazyčné německo-francouzské bohoslužby nejsou v Alsasku příliš časté, i když se situace začíná částečně měnit. Zatímco v roce 1966 štrasburský arcibiskup doporučoval, „aby se bohoslužby konaly pouze ve francouzštině, protože to je jazyk mládeže“, v roce 1992 v tomto ohledu došlo ke změně, když jeho nástupce arcibiskup Brand řekl, „že budoucí kněží by měli zdokonalovat německý jazyk v mluvené i písemné podobě, případně německý jazyk znovu zavádět“. Mezi luterány je situace s používáním němčiny lepší – německých bohoslužeb je téměř tolik, jako ve francouzštině.

Alsasština jakožto alemánský dialekt. Ve Francii je úředním jazykem francouzština, což je zakotveno i v ústavě, a z tohoto důvodu je zavádění dalších regionálních jazyků obtížné – například francouzský ústavní soud odmítl již podepsanou Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků jako neústavní.

Obrázek 12. Rozšíření francouzštiny a regionálních jazyků ve Francii.

Vzhledem k minulosti alsaského regionu v této oblasti nacházíme tradiční jazyk místního obyvatelstva, a sice alsasštinu. V podstatě se jedná o německý resp. alemánský dialekt a lze ho řadit na úroveň např. švýcarské němčiny. Různými formami alemánských (švábských) dialektů se ale nemluví pouze v Alsasku, můžeme je najít v početném zastoupení třeba v jižním Německu (Baden), Švýcarsku, v Rakousku (Vorarlberg), Itálii, Lichtenštejnsku. Celkem alemánskými jazyky hovoří přibližně 10 miliónů lidí.

Obrázek 13. Rozšíření alemánských dialektů.

Převzato z: <http://www.klettgau-historia.de>.

Ve Francii se alemánskými dialekty kromě Alsaska hovoří ještě v sousední oblasti Lotrinsku, které má v mnoha ohledech velmi podobnou minulost jako Alsasko. Mezi hlavní dialekty bývají vyčleňovány (od severu k jihu):

o Rheinfränkisch / Lothringisch (v Alsasku Sarre-Union)

o Südrheinfränkisch / Pfälzisch – severovýchod Alsaska, Sarre-Union

o Nördliches Niederalemannisch – Saverne, Hagenau, Štrasburk, Sélestat

o Südliches Niederalemannisch – Colmar, Mulhouse (Mylhúzy)

o Hochalemannisch – jih Alsaska, Saint-Louis, Altkirch (OLCALSACE, 2010)

Zatímco ve Švýcarsku se alemánský dialekt v každodenním životě používá zcela běžně (dialekt je samozřejmě používán švýcarskými mladými lidmi na nejrůznějších internetových fórech, v dialektu se hovoří i v rádiu nebo televizi), v Německu ustupuje spisovné němčině a v Alsasku francouzštině. Protože alemánština dnes nikde nemá status literárního jazyka, a navíc má mnoho dialektových forem, i v německojazyčné části Švýcarska slouží pouze jako jazyk ústní komunikace, zatímco literárním jazykem je němčina (Hochdeutsch).

V této souvislosti je třeba mít na paměti, že označení alsasština, nebo obecně alemánské dialekty, byly často a zcela samozřejmě označovány v publikacích jako němčina¹⁾. Později se němčina na území Alsaska začala označovat s přívlastkem (deutsches Elsässisch), v současnosti se velmi často v souvislosti s alsasštinou používá pojem jazyk. Používání alsaského dialektu ovšem není zcela na úrovni jazyka – podle oficiální definice formulované v roce 1985 se v případě alsaského regionálního jazyka (Regionalsprache) jedná o dialekt, jehož psanou formou je spisovná němčina.

Ačkoli alsasština nemá status úředního jazyka, je zařazena mezi „oficiální“ (ovšem ne úřední) jazyky Francie, jelikož je ve svém rozšíření hned druhá za provensálštinou.

Pro představu je možné uvést několik příkladů rozdílů mezi jednotlivými jazyky, ze kterých je patrné, o kolik si je alsasština bližší s němčinou oproti francouzštině.

Tabulka 2. Příklady českých, alsaských, německých a francouzských slov.

Zdroj: Elsässisches Wörterbuch. 2010.

Novozákonní podobenství o ztracené ovci

ČEŠTINA. 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.' (Bible, Ekumenický překlad, Lukáš 15,4-10)

ALEMÁNŠTINA. 3 Er sait aba zue nene des Glichnis: 4 (a) Wela Mensch isch unda äich, der hundat Schof het un, wenn er eins vu nene vuliert, nit de nineninzig in dr Wüschte lost un goht däm vulorene nohch, bis er's findet? 5 Un wenn er's gfunde het, so legt er sich's uf d Schulta volla Fräid (Freud). 6 Un wenn er heimkummt, rueft er sini Freunde un Nochbere un sait zue nene: Fräie (Freuet) äich mit ma (mir); denn i (ich) ha mi Schof gfunde, des vulore war (Jazyky Evropy: Alemanština – Alemannisch, 2008).

SCHWYZERTÜÜTSCH. 3 Er hät gseit aber zunänä säb Gliechnis und ret’: 4 Welä Mänsch isch under eu, wo hundert Schaf hät und, dä wo eis verlüürt, dä wo nöd laat die nünänünzg i dä Wüästi und higaat nach em verlorenä bis dass er’s findät? 5 Und wän er’s gfundä hät so leit er’s uf sini Achslä mit Freudä. 6 Und wän er hai chunt, rüäft er sini Fründä und Nachbärä und redät zunänä: Freuäd eu mit mir; wel ich ha mis Schaf gfundä, wo verlorä gsi isch (Jazyky Evropy: Švýcarská němčina (Schwyzertüütsch), 2008).

HORNONĚMČINA. 3 Er sagte aber zu ihnen dies Gleichnis und sprach: 4 Welcher Mensch ist unter euch, der hundert Schafe hat und, so er der eines verliert, der nicht lasse die neunundneunzig in der Wüste und hingehe nach dem verlorenen, bis daß er's finde? 5 Und wenn er's gefunden hat, so legt er's auf seine Achseln mit Freuden. 6 Und wenn er heimkommt, ruft er seine Freunde und Nachbarn und spricht zu ihnen: Freuet euch mit mir; denn ich habe mein Schaf gefunden, das verloren war (Jazyky Evropy: Hornoněmčina, 2008).

Obrázek 14. Deutsche Historienbibel (Niederalemannische Papierhandschrift (Elsässisch), r. 1400). Rukopis prozaického zpracování biblických příběhů v alsaském dialektu. Převzato z: SLUB Dresden (http://www.slub-dresden.de).

Nejstarší zlomky alemánských textů pocházejí ze 6. století, rozsáhlejší staré alemánské texty pocházejí z opatství Sankt Gallen z 8. století (další alemánské texty v klášterní knihovně v St. Gallenu jsou i z pozdější doby – např. Alsasko-západošvýcarský kalendář z 12. století) (Springer 1995:184). Švýcarské kroniky ze 14. století jsou psány rovněž alemánsky.

V Alsasku byla v roce 1466 vytištěna Johanem Mentolem i první německá bible a alsaská knihtiskařská tradice pokračovala mnoha dalšími tituly ze širokého spektra vědních oborů. Možná i proto se oblast Alsaska stala na konci 15. a v první polovině 16. století jedním z hlavních center německého humanismu (Geiler von Kaysersberg, Jakob Wimpfeling, Sebastian Brant) (Tschirner 2000:35–36).

V minulosti se na území Alsaska neustále střídaly formy jazyka francouzského a německého. Není divu, že vznikl dialekt, který Němcům připadá zvláštní, jelikož je ovlivněn francouzským přízvukem, a naopak že Francouzům připadá cizí právě proto, že zní více jako němčina než francouzština. Dnes již tímto tradičním jazykem hovoří pouze zhruba 600 tisíc obyvatel z celkových 1,8 milionu, a to hlavně na venkově. Ve velkých městech, jako je Štrasburk, bychom alsasštinu hledali marně, převažuje zde samozřejmě jazyk úřední, tedy francouzština, jejíž vliv posílil především po 2. světové válce. Dodnes na vesnicích a ve městech najdeme dvojjazyčné nápisy ulic či náměstí, ačkoli alsasština nemá status úředního jazyka. Během 2. světové války, po čas kdy Alsasko spadalo pod nadvládu Německa, bylo dokonce striktně zakázáno pojmenovávat novorozence francouzskými jmény. Ačkoli se Alsasko poté navrátilo zpět k Francii, dětem zůstala německá jména po celý jejich život a můžeme je dokonce dohledat na hřbitovech ležících při vesnicích.

Již dnes je znát, že alsasština jako taková se z Alsaska pomalu vytrácí. Můžeme to pozorovat zpětně na dnešních generacích. Dnes mezi sebou plynně alsasky hovoří pouze doma staří lidé, kteří zažili ještě období 2. světové války. Jejich děti, nyní ve středních letech, alsasky rozumí, a pokud by bylo třeba, zvládli by se i domluvit. Dnešní mladá generace alsasky sice trochu rozumí, ale samotnou řeč rozhodně neovládá. Zajímavá je skutečnost, že když dítě je neposlušné a rodič ho chce pokárat či ho napomenout, užije právě alsasštinu. Sami obyvatelé cítí určitou tvrdost a přísnost alemánského dialektu proti melodické francouzštině.

Podle zjišťování mateřského jazyka ve Francii z roku 1999²⁾ hovořilo německými dialekty 970 000 osob (2,12 % obyvatel Francie), z čehož alsasštinu používalo 660 000 osob (1,44 % obyvatel Francie), spisovnou němčinu 210 000 osob (0,46 % obyvatel Francie) a lotrinský dialekt Fränkisch-Lothringe (Lothringisch) 100 000 osob (0,22 % obyvatel Francie).

Tabulka 3. Počty mluvčích dialektu Fränkisch-Lothringe (Lothringisch), 1954–2010 (odhady lotrinských spolků).

Zdroj: Anzahl der Lothringer Dialektsprecher laut Volksbefragungen und Volkszählungen, 2011.

Mluvčí alsaským dialektem v období 1900–2001. Počet lidí aktivně používajících alsasštinu poměrně prudce klesá – zatímco na začátku 20. století to byli téměř všichni obyvatelé Alsaska, na začátku 21. století to nebyly ani dvě třetiny. Do tohoto počtu jsou ovšem zahrnuti lidé, kteří sice alsasky umí, ale při komunikaci upřednostňují francouzštinu.

Tabulka 4. Podíl osob v Alsasku hovořících alsasštinou (1900–2001).

Zdroj: Der elsässische Dialekt in Zahlen, 2010.

Podle dotazníku z roku 2001³⁾ odpovídali respondenti, že alsasštinu využijí z:

o 96 % v rodině

o 88 % v komunikaci s přáteli

o 48 % v pracovních vztazích

68 % respondentů uvedlo, že znalost alsasštiny je nespornou výhodou při hledání zaměstnání a zároveň cestou do německojazyčných zemí.

Jiná studie z roku 1989⁴⁾ řadí sestupně využití alsasštiny respondentů s:

o 1) rodiči a prarodiči

o 2) přáteli

o 3) manželem nebo manželkou

o 4) prodavači v obchodě

o 5) kolegy v práci

o 6) vlastními dětmi

o 7) úředníky

Alsasština pro svůj vývoj a zachování nemá příliš dobrou věkovou strukturu svých mluvčích. Alsasky v roce 1997 hovořilo⁵⁾:

o 86 % osob starších 60 let

o 77 % osob ve skupině 50–59 let

o 70 % osob ve skupině 40–49 let

o 60 % osob ve skupině 30–39 let

o 38 % osob ve skupině 18–29 let

Tato nepříznivá situace je ještě umocněna tím, že předávání alsasštiny na další generace je velmi malé (a pokud jeden z manželů alsasštinu neovládá, pak téměř nulové). V roce 2001 pouze 15,5 % všech respondentů uvedlo, že alsasštinu svým dětem předávají. Ve skupině 18–34 let je tento podíl jen 12,5 %, ve skupině 35–49 let je tento podíl 21 %.⁶⁾

V roce 1999⁷⁾ proběhlo zjišťování, jaké je používání alsasštiny ve městech a na venkově. Ve třech největších městech (Štrasburk / Straßburg, Colmar, Mylhúzy / Mulhouse) se alsasština používá velmi málo – ovládá ji méně než třetina dospělých. Naproti tomu na severu (Dolní Alsasko) je alsasština stále poměrně dost rozšířena – ve spádové oblasti obcí Saverne-Sarre-Union, Wissembourg a Haguenau-Niederbronn se jako mluvčí dialektu označuje více než polovina dospělého obyvatelstva.

Pomalému vymírání alsaského jazyka se někteří Alsasané snaží pochopitelně zabránit, nechtějí přijít o tento prvek kultury a rádi by zachovali místní folklor, ke kterému jazyk neodmyslitelně patří. Tyto snahy se projevily převážně ve školství. Studenti mohou studovat alsasštinu jako další volitelný jazyk, francouzština jim pochopitelně zůstává jazykem hlavním. V rámci maturitních zkoušek poté studenti zpracovávají zvláštní práci právě o místním folkloru, historii a tradicích. Tuto možnost ale prý využívá jen málo studentů a většina dává přednost studiu němčiny coby klasického jazyka. K propagaci jazyka zajisté také přispěl štrasburský rodák, bývalý profesor angličtiny Paul Adolf, který sestavil alsasko-anglický slovník, ve snaze zpřístupnit alsasštinu širšímu spektru zájemců.

V současnosti se situace v menšinovém školství částečně zlepšila, protože dvojjazyčná výuka (12 hodin výuky v němčině a 12 hodin ve francouzštině) má i oporu ve školských předpisech. Byla uzavřena dohoda mezi státem a místními orgány v oblasti alsaského systému jazykového vzdělávání pro období 2007 – 2013. Toto vzdělávání je založeno na výuce regionálního jazyka už od raného věku. Na celofrancouzské úrovni existuje vyhláška ministerstva školství z roku 2001, ve které se stanovují postupy při dvojjazyčném vzdělávání. Podle údajů ze září 2009 bylo v dvojjazyčném vyučování zapsáno téměř 17 500 studentů, což je asi 10 % zapsaných žáků v alsaských školách.

Převaha francouzských médií ke znovuobnovení alsaského jazykového povědomí také nepomáhá. V Alsasku sice vychází i německojazyčné noviny, ale většinou jako dvojjazyčné, nebo pouze s německou přílohou (Dernières Nouvelles d'Alsace – DNA, L'Alsace). Alsasština není jediný oblastní jazyk, který se potýká s touto situací, podobně je na tom i oblast Bretaně.

Pro záchranu jazyka existuje celá řada projektů, které realizují společnosti pro obnovu a zachování alsasštiny. Mezi tyto projekty patří výuka alsasštiny od narození, kdy jsou rodinám, které projeví zájem, zasílány poštou materiály s praktickými informacemi a radami, jak s dětmi hovořit alsasky. Tyto materiály zahrnují například i CD s ukolébavkami v alsasštině, francouzštině, němčině a angličtině. Spolky rovněž zajišťují prodej dětských knih a zvukových materiálů pro nejmenší děti (0–6 let) a zároveň tyto materiály (v alsasštině a paralelně ve francouzštině) volně umisťují na své webové stránky.

Obrázek 15. Ukázka z dětské knihy. (Nejprve namaluj hlavu, pak břicho).

Zdroj: DAUL, L. [s. d] Wàs màche m’r hit? Vejele fliej!

Obrázek 16. Mapa míst v Alsasku, kde jsou ve školním roce 2010/2011 zajišťovány kurzy alsasštiny.

Zdroj: OLCALSACE, 2010.

Přestože jediným úředním jazykem Francie je podle francouzské ústavy francouzština, francouzští politici ke svým voličům v Alsasku rádi promlouvají v němčině. Směrnice z 8. srpna 1919 navíc dovoluje používat v předvolební kampani plakáty a volební programy v němčině – ukázky plakátů z prezidentských voleb v roce 2007.

Nicolas Sarkozy – Společně bude možné všechno	Ségolène Royal – Změna
François Bayrou – Francie s plnou silou	José Bové – Jiná budoucnost je možná
Philippe de Villiers – Hrdost být Francouzem	Jean-Marie Le Pen – Volte Le Pena

Přestože má naprostá většina Alsasanů předky německého původu, neuslyšíte od nich, že se cítí být Němci, přestože historie mluví jasně a mají spolu spoustu společného. Neuslyšíte ani slovo Francouz, i když Alsasko nyní patří právě Francii. Každý obyvatel se cítí být jednoduše Alsasanem a každý je na to samozřejmě patřičně hrdý a má všeobecný přehled o historii své země a daného regionu. I po 65 letech od skončení 2. světové války jsou zde její stopy ve vzpomínkách ještě stále patrné, bez ohledu na to, zda ji osobně zažili, nebo zda vycházejí ze zprostředkovaných autentických informací právě od svých rodičů či prarodičů. Přestože v minulosti byly mezi Němci a Francouzi sváry a tahanice, dnešní alsaská společnost má s obyvateli na druhé straně hranice dobré vztahy a udržuje s nimi kontakty.

Válečné události vedly k velmi výraznému rozchodu s německou identitou. Je zajímavé, že ačkoli se obyvatelstvo na jedné straně nepovažuje za Němce, ale za Alsasany, je hrdé na specifický dialekt, který bývá označován i jako jazyk – alsasština, na druhou stranu usiluje ve školách o bilingvní výuku v němčině a francouzštině. To je dané tím, že německý jazyk není spojován s německou identitou, ale je používán pouze jako spisovná forma alsasštiny.

Starší generace má sehrát úlohu při obrodě používání alsasštiny, protože lidé, kteří ještě pamatují válku, vědí, jak zní alsaský jazyk a někteří ho také ovládají. Někde je možné setkat se se situací, kdy alsasky mluvila skoro celá rodina, jindy zase právě naopak. Dodržování typicky alsaských znaků kultury je u Alsasanů velmi individuální. Někteří vaří alsaská jídla, jiní udržují živý jazyk, další si zase potrpí na národní kroj. Vliv Francie je ovšem více než patrný – v rámci regionu probíhají také tradiční folklórní oslavy, ale lidé zde slaví běžně francouzské národní svátky a festivaly.

Náboženské vyznání není pro etnicitu a identitu Alsasanů rozhodující – v poklidu vedle sebe žijí protestanti i katolíci. Vzhledem k poměrně vysokému počtu přistěhovalců do Alsaska z Turecka a severní Afriky, je zde i menšina muslimů, a proto potkat třeba ženy zahalené v šátku není až zas tak neobvyklé.

Přestože dochází v posledních letech k obrodě alsasštiny, statistické údaje ukazující trendy v používání jazyka jsou velmi výmluvné – alsasština velmi rychle mizí. Situace není rozhodně beznadějná, protože pořádané akce na záchranu jazyka nepřichází ještě úplně pozdě, ale v době, kdy je stále ještě poměrně velký počet rodilých mluvčích. K částečnému zlepšení dochází i ve školství, protože po velmi dlouhé době umožnila francouzská vláda alespoň bilingvní vyučování, kterého se účastní 10 % školáků, rozšířené jsou i kurzy alsasštiny pro všechny generace.

Dnes ještě není možné odhadnout, zda se podaří jazyk jako jeden z hlavních atributů alsaské kultury zachránit, ale akce na jeho záchranu jsou poměrně intenzivní.

Při hledání odpovědi na otázky jak ovlivňuje stát svými zásahy etnicitu obyvatelstva a dále jak obyvatelé Alsaska odvozují vlastní etnicitu, vyplývá následující.

Státní zásahy mají na utváření určité etnicity velmi výrazný vliv, ať se to týká jejího potlačování, nebo posilování. V případě Alsaska můžeme zaznamenat ze strany francouzského státu úspěšné odstranění německé identity, i když tato identita byla Alsasany opouštěna i z důvodu událostí během 2. světové války. Francouzský stát ovšem potlačoval prvky původní identity Alsasanů, což se projevovalo především na poli vzdělávání ve francouzštině.

Velké většině Alsasanů je společná odpověď na otázku, kým se cítí skutečně být. Nejčastější je jednoznačná odpověď – Alsasan. Je ovšem otázkou, o jakou vrstvu etnické identity se jedná – je totiž pravděpodobné, že se jedná pouze o regionální identitu, která nezdůrazňuje etnickou vyhraněnost.

V případě Alsaska a alsaské identity může posloužit pro srovnání situace německojazyčné skupiny v Belgii. Belgická identita je v mnoha ohledech zcela fiktivní – jako etnická identita se projevuje pouze vlámská (nizozemská/ holandská) a valonská (francouzská, případně frankofonní). Belgická německojazyčná menšina se podobně jako v Alsasku po druhé světové válce zcela rozešla s německou identitou. Zároveň však přijala identitu novou – ani belgickou (ba ani valonskou), ani německou, ale zcela svébytnou – „Ostbelgier“. Tuto identitu může rozvíjet v rámci velmi silné kulturní i politické autonomie. Alsasko takovouto autonomií ani zdaleka nedisponuje – pokud přijde na přetřes otázka vztahu kultury a státu, pak je zřejmé, že kulturně se nyní Alsasané cítí být téměř zcela svébytní (byť výrazně ovlivněni německou kulturou), ale zároveň se cítí být zcela integrováni do struktur francouzského státu, což už v současnosti považují za přirozené.

Anzahl der Lothringer Dialektsprecher laut Volksbefragungen und Volkszählungen [online] Culture et Bilinguisme de Lorraine - Zweisprachig, unsere Zukunft, 2011 [cit. 15. 1. 2011] Dostupný z: <http://www.culture-bilinguisme-lorraine.org/definitiondenotr/index-de.html>.

DAUL, L. Wàs màche m’r hit? Vejele fliej! [s. d.] Strasbourg: Amt für Sprache und Kultur im Elsass, ISBN : 2-84512-047-8.

De la langue alsacienne : du „Elsasserditsch“ au „Oberditsch“ [online] Les EMIG à Marseille et sa région: les racines alsaciennes – Elsasserditsch et Oberditsch. [cit. 18. 1. 2011] Dostupný z: <http://emig.free.fr/ALSACE/dialecte_alsacien.html>.

Der elsässische Dialekt in Zahlen. [online] Office pour la Langue et la Culture d´Alsace. 11a, rue Edouard Teutsch – 67000 Strasbourg. 2010. [cit. 18. 1. 2011]. Dostupný z: <http://www.olcalsace.org/de/dialecte-chiffres/der-elsassische-dialekt-in-zahlen.html>.

Elsässisches Wörterbuch [online] © 2002—2010 by Kompetenzzentrum für elektronische Erschließungs- und Publikationsverfahren in den Geisteswissenschaften an der Universität Trier [cit. 15. 1. 2011] Dostupný z: <http://germazope.uni-trier.de:8080/Projekte/WBB2009/ElsWB/wbgui_py?lemid=>.

FISCHER, Ch. J. 2010. Alsace to the Alsatians? Berghahn Books.

Food and Agricultural commodities production [online] FAOSTAT, FAO, 2008 [cit. 8. 1. 2011] Dostupné z: <http://faostat.fao.org/site/339/default.aspx>.

France Guide [online]. Atout France 2002 – 2008 [cit. 10. října 2010]. Dostupné z: <http://cz.franceguide.com/destinace/francie/regiony/alsace/home.html?NodeID=144>.

Germania. Archiv zur Kenntniß des deutschen Elements in allen Ländern der Erde. 1847. Frankfurt am Main: Druck und Verlag von Heinrich Ludwig Brönner.

Jazyky Evropy: Alemanština – Alemannisch. [online] Stránky pro studenty HKS, 2008. [cit. 11. 1. 2011]. Dostupný z: <http://www.hks.re/wiki/alemanstina>.

Jazyky Evropy: Hornoněmčina. [online] Stránky pro studenty HKS, 2008. [cit. 11. 1. 2011]. Dostupný z: <http://www.hks.re/wiki/hornonemcina_-_hochdeutsch>.

Jazyky Evropy: Švýcarská němčina (Schwyzertüütsch). [online] Stránky pro studenty HKS, 2008. [cit. 11. 1. 2011]. Dostupný z: <http://www.hks.re/wiki/svycarska_nemcina>.

L'Alsace en chiffres. [online] © Alsace International [cit. 11. 1. 2009] Dostupný z: <http://www.alsace-international.eu/dn/dn_alsace_chiffres/ >.

MAFFESSOLI, M. 2005. Atlas des populations immigrées. Strasbourg: INSEE-ALSACE. ISBN 978-2-11-061612-1.

Německé menšiny v právních normách 1938–1948. 2006. Praha: Doplněk a Ústav pro soudobé dějiny AV ČR. ISBN 80-7239-201-8.

NIERAAD, N. 2007. Elsässische Weihnacht. GRIN Verlag.

OLCALSACE – Langue et culture régionales en Alsace. Weitergabe: Unterricht und Elsässischkurse. Carte linguistique. [online] 11a, rue Edouard Teutsch – 67000 Strasbourg [cit. 18. 1. 2011] Dostupný z: <http://www.olcalsace.org/aff_carte/carte_linguistique_web.jpg>.

Povijest Božićnih jaslica [online] © Katolici na Internetu A.D. 2000 – 2010. [cit. 18. 1. 2011]. Dostupný z: <http://www.katolici.org/kutak.php?action=c_vidi&id=8477>.

Produit intérieur brut en 2008 et 2009: comparaisons régionales. 2010. [online] Institut national de la statistique et des études économiques. [cit. 18. 1. 2011] Dostupný z: <http://www.insee.fr/fr/themes/tableau.asp?reg_id=99&ref_id=t_2601R>.

SPRINGER, C. P. E. 1995. The manuscripts of Sedulius: a provisional handlist. American Philosophical Society.

TSCHIRNER, S. 2000. Elsass: Fachwerkdörfer und historische Städte, Burgen und Kirchen im Weinland zwischen Rhein und Vogesen. DuMont Reiseverlag.



Počet shlédnutí: 170