Alsasko a Alsasané

Hledat německou menšinu ve Francii, znamená pátrat v oblasti Alsaska a částečně i Lotrinska, které jsou na severovýchodě Francie. Tyto dva regiony hraničí s Německem, přičemž přírodní hranici tvoří řeka Rýn. Tato oblast, která se kvůli minulosti tolik brání jakémukoliv spojení s Německem, mu je neskonale podobná. Ať už je to architektura hrázděných domů, tradice, zvyky, pokrmy a v neposlední řadě hlavně jazyk - alsasština, který se zde kromě francouzštiny hojně používá.

Alsasko, se svou rozlohou 8283 km², řadí mezi nejmenší region Francie. Tato oblast se ještě dále dělí na departmenty Bas-Rhin (Dolní Rýn) a Haut-Rhin (Horní Rýn). Hlavní město je Štrasburg, který si dnes lidé mnohem více spojují s Evropským parlamentem než s nádherným historickým centrem, který je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Díky polokontinentálnímu klimatu a mírně zvlněnému terénu, který na západě přechází do pohoří Vogéz, má tato krajina ideální podmínky pro pěstování vína. Proto se pro mnoho lidí stalo Alsasko synonymem k vynikajícímu vínu.

Oblast Alsaska (Alsaska-Lotrinska) byla častým předmětem sporu mezi Francií a Německem, což můžeme pozorovat již od dávných dob. Nejprve osídlili tuto oblast kočovní lovci a od roku 1500 před naším letopočtem byla postupně obydlována Keltskými (tedy germánskými) kmeny. Teprve v době Caesara byla nastolena jako hranice, mezi obyvatelstvem západním románským a východním „barbarským“ , řeka Rýn, a ta fungovala po dalších 5 století. Roku 962 se Alsasko stalo součástí Svaté říše římské národa německého na celých dalších 6 století. 12. století se pro Alsasko stalo obdobím rozvoje. Ve 14. století se deseti městům podařilo získat autonomii, avšak doba rozkvětu byla přerušena černým morem a také Stoletou válkou (1337-1453). Po tomto temnějším období začínala opět města profitovat z obnovujícího se obchodu. Velký zlom v dějinách Alsaska nastal po Třicetileté válce (1618-1648), kdy Německý císař v rámci Vestfálského míru postoupil část Alsaska Francii, zbytek území až po Štrasburk byl poté postupně připojen za vlády Ludvíka XIV (1681). Roku 1870 Francie vyhlásila Prusku válku, avšak po bojích hned roku 1871 Francie byla nucena vzdát se Alsaska ve prospěch Německa. Po Frankfurtském míru Alsasané měli možnost zvolit si svoji národnost, proto se přes 50 000 lidí rozhodlo emigrovat. Následně byly zbudovány nové obranné linie na důkaz toho, že Alsasko již zůstane součástí Německé říše.

Začátkem první světové války, tedy roku 1914, bylo tedy Alsasko pod nadvládou Německé říše. Společně s válkou vzrůstala v regionu silná germanizace. Zpočátku se francouzský a německý jazyk „tolerovaly“, tzn., že jsme se mohli setkat s dvojjazyčnými názvy ulic, ale postupem času začala němčina posilovat, stala se jediným oficiálním jazykem a francouzština byla zakázána. Mezi lidmi začal panovat strach, neboť se objevovaly skupiny udavačů. Kdo byl jakýmkoli způsobem podezřelý, byl většinou poslán jako voják na ruskou frontu do nebezpečných misí.

Po konci války získalo Alsasko-Lotrinsko úplnou nezávislost, tzn., že nebylo ani pod nadvládou Německa ani pod nadvládou Francie. Tato úplná samostatnost trvala však pouze 11 dní, kdy francouzská vojska dorazila do Štrasburku, a území bylo připojeno k Francii. Poté opět začal opačný proces, a sice vynést na vrchol francouzský jazyk.

Po porážce Francie roku 1940 bylo Alsasko opět zabráno Němci a stalo se součástí Říše. Alsasané byli naverbováni do Wehrmachtu nebo do leteckých jednotek SS. Po válce bylo území opět vráceno Francouzům a jeho součástí je dodnes.

Mapa vpravo zachycuje jazykovou hranici alsasky mluvících obyvatel v roce 1968.

na téma …z historie…

Otázka: „Kdo jsem? Kým se cítím být? Francouzem? Němcem? Alsasanem?“, není pro Alsasany až tak složitá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Většina z nich Vám prostě odpoví: „ Já jsem Alsasan“. Místní lidé jsou na to velice hrdí a rádi přiznávají, kým se vlastně cítí být. Nikdo z nich nám neřekl, že se cítí být Němcem, přitom součástí Německa bylo Alsasko relativně dlouho. Když už se mají přihlásit ke státu, jasným způsobem volí Francii. Tu berou jako svůj domov a jsou pyšni na to, že jsou její součástí. Ale první co uslyšíte je, že jsou duší Alsasané.

Pravdou je, že když se člověk zamyslí nad typickou francouzskou kuchyní, napadají ho především takové speciality, jako jsou například šneci na tisíc způsobů, či dokonce žabí stehýnka nebo i žabí polévka. K tomu neodmyslitelně patří spousty odrůd vín a mnoho vynikajících zrajících sýrů. Ale jak je to v Alsasku? Co je tajemstvím úspěchu alsaské kuchyně? Je to jednoduchost, jemná výroba, jednoduché suroviny, trpělivost při přípravě a samozřejmě alsaská vína, která jsou součástí jak samotných receptů, tak hlavně jejich neodmyslitelným doplňkem.

Podíváme-li se na tradiční alsaské pokrmy, zjistíme, že se zde přeci jen podepsala německá kultura, protože taková „Charcuterie“, tedy naše klobása, s „Choucrote“ nebo jak správně Alsasané říkají „Sürkrüt“, tedy naše zelí, skutečně Francii moc nepřipomíná. Jejich kyselé zelí se vaří v bílém víně společně s osoleným uzeným masem, vepřovým masem a bramborami. Vepřové maso je nejpoužívanější, může být nahrazeno i rybou. Alsasané k tomuto jídlu doporučují bíle víno Silvaner, nebo možná ještě lépe Riesling. Dalším typickým jídlem je tzv. „Flammekueche“, je to kvásek smíchaný se smetanou, měkkým bílým sýrem, kousky slaniny a cibulí, zapečený v troubě. Slanou verzi lze vyměnit za sladkou a to s jablky, švestkami a skořicovou polevou. „Tarte á l´oignon“, alsasky „Ziwelkueche“, je název pro velice oblíbený cibulový koláč, který se řadí mezi typické alsaské pokrmy. I Alsasko charakterizují výborné sýry, například světoznámý zrající měkký sýr Munster, alsasky Minschter.

Procházíme-li alsaskou vesnicí, napadá nás otázka, zda jsme stále ve Francii, či jsme se nějakou záhadou přesunuli o pár kilometrů dále, tedy do Německa. Ale v duchu víme, že žádný přesun se nekonal a my jsme stále tam, kde jsme byly. Alsaská architektura jako by skutečně z oka vypadla té německé. Ulice lemují krásně hrázděné domy. V oknech je spousta barevných květin, většinou však růžových a červených muškátů. Dále jsou okna zdobena barevnými okenicemi, ve kterých často bývá vyřezán nějaký znak, od srdíčka až po ptáčka. Domy nejsou jen černé a bílé, ale také modré, oranžové i zelené. Hrázděná stavba je typická dřevěnými konstrukcemi, které jsou vyplněny nejčastěji cihlami. V dřívějších dobách byly místo cihel používány hliněné mazaniny plněné slámou a místy se využívaly i kamenné výplně. První hrázděné domy se objevovaly ve 12. století v oblasti středního Porýní, typické jsou pro Německo, Švýcarsko, Rakousko ale také pro Anglii či právě Francii. Hrázděné stavby byly velice úsporné pro dřevo a nahradily dosavadní roubené domy. Veliký rozmach zažily v 18. a 19. století, kdy se stavěly jak na vesnicích, tak ve větších městech. Hrázděné prvky nejsou však jen pozůstatkem minulosti, ale i v dnešní době se stavějí a jsou stále vyhledávanou záležitostí. V Alsasku jsou stavební firmy, specializované právě na výstavbu těchto domů. Alsaská města a vesničky jsou velice čisté a upravené, na ulicích se neválí žádné odpadky, až si člověk občas říká, jestli není v pohádce. Protože právě tu Alsasko připomíná.

Alsasko se celkem čtyřikrát stalo součástí jiného státu. Dvakrát bylo součástí Německa, dvakrát bylo součástí Francie, ke které patří dodnes. Tyto změny zanechaly na Alsasku obrovské stopy, ať už se jedná o jejich kulturu, vývoj a celkový život, tak hlavně na jejich vztahu s Němci. V minulosti byly vztahy velice chladné, dalo by se říci, že spíš až nepřátelské. Pro Alsasany bylo například velice těžké samotné Německo navštívit. Takové cítění možná přetrvává dodnes u starší generace, ale u té mladší jsou vztahy na mnohem lepší úrovni. Už zde nepanuje nevraživost, spíš naopak. Vesnice společně pořádají různé festivaly a jsou v neustálém kontaktu.

Ve Francii je úředním jazykem Francouzština, což asi nikoho nepřekvapí. Vzhledem k minulosti Alsaského regionu v této oblasti nacházíme tradiční jazyk místního obyvatelstva a sice alsaštinu. V podstatě se jedná o německý resp. alemánský dialekt a lze ho řadit na úroveň např. švýcarské němčiny. Různými formami alemánských dialektů se ale nemluví pouze v Alsasku, můžeme je najít v početném zastoupení třeba v jižním Německu, Švýcarsku i Rakousku. Celkem alemánskými jazyky hovoří přibližně 10 miliónů lidí. Ačkoli alsaština nemá status úředního jazyka, je zařazena mezi oficiální jazyky Francie, jelikož je ve svém rozšíření hned druhá za provensálštinou.

Pro představu můžeme uvést pár příkladů rozdílů mezi jednotlivými jazyky, ze kterých je patrné, o kolik si je alsaština bližší s němčinou proti francouzštině.

V minulosti se na území Alsaska neustále střídaly formy jazyka francouzského a německého. Není divu, že vznikl dialekt, který Němcům připadá zvláštní, jelikož je ovlivněn francouzským přízvukem, a naopak že Francouzům připadá cizí právě proto, že zní více jako němčina než francouzština. Dnes již tímto tradičním jazykem hovoří pouze zhruba 600 tisíc obyvatel z celkových 1,8 milionu a to hlavně na venkově. Ve velkých městech, jako je Štrasburk, bychom alsaštinu hledali marně, převažuje zde samozřejmě jazyk úřední, tedy francouzština, jejíž vliv posílil především po 2. Světové válce. Dodnes na vesnicích a ve městech najdeme dvojjazyčné nápisy ulic či náměstí, ačkoli alsaština nemá status oficiálního jazyku. Během 2. světové války, po čas kdy Alsasko spadalo pod nadvládu Německa, bylo dokonce striktně zakázáno pojmenovávat novorozence francouzskými jmény. Ačkoli se Alsasko poté navrátilo zpět k Francii, dětem zůstala německá jména po celý jejich život a můžeme je dokonce dohledat na hřbitovech ležících při vesnicích.

Již dnes je znát, že alsaština jako taková se z Alsaska pomalu vytrácí. Můžeme to pozorovat na dnešních generacích a zpětně. Dnes mezi sebou plynně alsasky hovoří pouze doma staří lidé, kteří zažili ještě období 2. Světové války. Jejich děti, nyní ve středních letech, alsasky rozumí, a pokud by bylo třeba, zvládli by se i domluvit. Dnešní mladá generace alsasky sice trochu rozumí, ale samotnou řeč rozhodně neovládají. Zajímavá je skutečnost, že když dítě je neposlušné a rodič ho chce pokárat či ho napomenout, užije právě alsaštinu. Sami obyvatelé cítí určitou tvrdost a přísnost alemánského dialektu proti melodické francouzštině.

Pomalé vymírání jazyku se Francouzi snaží pochopitelně zabránit, nechtějí přijít o tento prvek kultury a rádi by zachovali místní folklor, ke kterému jazyk neodmyslitelně patří. Tyto snahy se projevily převážně ve školství. Studenti mohou studovat alsaštinu jako další volitelný jazyk, francouzština jim pochopitelně zůstává jazykem hlavním. V rámci maturitních zkoušek poté studenti zpracovávají zvláštní práci právě o místním folkloru, historii a tradicích. Tuto možnost ale prý využívá jen málo studentů a většina dává přednost studiu němčiny coby klasického jazyka. Stejně tak převaha francouzských médií ke znovuobnovení alsaského jazykového povědomí také nepomáhá. Alsaština není jediný oblastní jazyk, který se potýká s touto situací, podobně je na tom i oblast Bretaně. K propagaci jazyka zajisté také přispěl štrasburský rodák bývalý profesor angličtiny Paul Adolf, který sestavil alsasko-anglický slovník, ve snaze zpřístupnit alsaštinu širšímu spektru obyvatelstva.

Francie je velmi multikulturní země v mnoha ohledech. Zaměříme-li se na víru a konkrétně na Alsasko, tak krom nemalé skupiny muslimů a židů, žijí v Alsasku římští katolíci a protestanti. Čím to, že se o jedno území dělí o trochu početnější katolíci a neméně významní protestanti?

Z minulosti již víme o změně hranic. S tím souvisí i velká migrace obyvatelstva, kdy se na území Alsaska obývaného francouzskými katolíky stěhují němečtí protestanti. Tento proces probíhá od nepaměti, proto dnes nelze říct „Jsi protestant, jsi němec“. Nehledě na rozšířenost alsasštiny, německého dialektu, který je používán většinou obyvatel.

Z důvodů hojného výskytu obou náboženství, jsou v každé větší obci vystaveny kostely dva, které zastupují své vyznání. Pokud to v některých malých vsí či obcí z jakéhokoliv důvodu nelze realizovat, vždy je „dům boží“ zajištěn alespoň ve vedlejší vsi, či obci. Ve Středověku se s touto myšlenkou poprali tak, že v obci vystavili kostel pouze jeden a oba křesťanské směry se o kostel ob den střídaly.

V městečku Obernai, jihozápadně od Štrasbourgu, jsme v historickém jádru obce vyfotily dominantní katolický kostel Saints Pierre et Paul (vpravo). Podstatně mladší protestantský kostel (vlevo) jsme našli mimo historické jádro.

Vzhledem k jazykovým dispozicím jsme byly nuceny ve výzkumu použít dotazníků, které nám sice neodpověděly na naše otázky moc obsáhle, ale daly nám určitý základní přehled o stávajících poměrech alsaského obyvatelstva a o tom, jak se sami cítí. Jelikož jsme správně předpokládaly, že starší generace, na kterou jsme se my potřebovaly v rámci výzkumu soustředit, nebudou hovořit anglicky, vytvořily a přeložily jsme (do němčiny i francouzštiny) krátké dotazníky, které nám byly velmi nápomocné. Většinu podrobných informací jsme samozřejmě zaznamenaly pomocí rozhovorů s respondenty, se kterými jsme dokázali konverzaci vést, nicméně formou dotazníků jsme rozšířily pole působnosti a jejich výsledky podpořily závěry, jež jsme vyvodily z jednotlivých rozhovorů.

Z dotazníků jasně vyplynulo, že tázaní lidé mají předky Německého původu, ať už žijící nebo bohužel už po smrti. Tak či onak mají všeobecný přehled o historii své země a daného regionu, povětšinou jsou oni sami ještě zasaženi 2. světovou válkou, buď ji osobně zažili, nebo vycházejí ze zprostředkovaných autentických informací právě od svých rodičů či prarodičů. Právě od starší generace vědí, jak zní alsaský jazyk a někteří ho také ovládají. Setkaly jsme se se situací, kdy alsasky mluvila skoro celá rodina, jindy zase právě naopak. V poklidu vedle sebe žijí protestanti i katolíci, a ačkoli jsme ženám zahaleným v šátku dotazník bohužel nepodstrčily, registrovaly jsme také jistou menšinu populace islámského vyznání. Lidé zde slaví běžně francouzské národní svátky a festivaly, v rámci regionu probíhají také tradiční folklórní oslavy. Přestože v minulosti byly mezi Němci a Francouzi sváry a tahanice, dnešní alsaská společnost má s obyvateli na druhé straně hranice dobré vztahy, udržují kontakty. Individuálně člověk od člověka každý jinou měrou dbá na dodržení typicky alsaských znaků kultury. Někteří vaří alsaská jídla, jiní udržují živý jazyk, další zase opečovávají národní kroj. Jedno ale mají Alsasané společné, ať se zeptáte kohokoli, kým se cítí skutečně být, odpověď bude jednoznačná. Neuslyšíte slovo Francouz, i když územně spadají právě pod tuto zem, neuslyšíte ani pojmenování Němec, přestože historie mluví jasně a mají spolu spoustu společného, každý obyvatel se cítí být jednoduše Alsasanem a každý je na to samozřejmě patřičně hrdý.

Alsasko je samozřejmě známou vinařskou oblastí, celkem zde můžeme najít sedm odrůd vína a to: Riesling, Pinot Blance, Tokay Pinot Gris, Pinot Noir, Muscat d´Alsace, Sylvaner, Gewurztramine, přičemž každé je samozřejmé specifické svou jedinečnou chutí. Ovšem Alsasko není producentem pouze vína, ale jako jediný region v celé Francii je zároveň konzumentem i producentem piva. Tradičně se pivo vařilo v klášterech, první nezávislé pivovary se objevily ve Štrasburku v roce 1268. V polovině 19. století malé rodinné pivovary prošly hlavní inovací a výroba začala stoupat. V dnešní době pět alsaských pivovarů tvoří celkem 50% francouzské produkce (Fischer, Heineken, Karslbrau, Kronenbourg a Meteor). K tomu se ještě mohou přidat malé pivovary jako např. v Lutterbachu, Marienthalu, Uberachu, atd. Typickým alsaským aperitivem je sklenice piva s jemně nahořklou chutí (vyrobeno z pomerančových slupek).

Rivalita mezi Němci a Francouzi se zcela jistě dá pochopit. V období po 2. světové válce vzrostla nenávist tak vysoko, že pro Alsasany vzniklo nové pojmenování, Francouzi jim začali říkat Bosh. Dnes se již tento výraz nepoužívá, jelikož vztahy už jsou víceméně poklidné, nicméně ve své době toto označení bylo velmi hanlivé. Vychází z německého boshaft, což znamená zlovolný nebo zlomyslný. Víceméně pokud na Vás někdo pokřikl Bosh, znamenalo to hlubokou urážku. Za vznikem tohoto pojmenování stojí právě ona nešťastná situace, kdy Alsasané byli nuceni bojovat za Říši a tak „zradit“ svoji vlast, přátele a mnohdy i svoji vlastní rodinu.

France Guide [online]. Atout France 2002 - 2008 [citováno 10. října 2010]. Dostupné z www: <http://cz.franceguide.com/destinace/francie/regiony/alsace/home.html?NodeID=144> 

Počet shlédnutí: 186