RUSOVÉ V POBALTÍ

(vlajky Estonska, Lotyšska a Litvy)

Pobaltí neboli Baltikum. To jsou tři země na severovýchodě Evropy, na východním pobřeží Baltského moře. Estonsko, Lotyšsko a Litva.¹⁾

V této práci se budeme zabývat životem ruské menšiny v těchto zemích, protože je to v současnosti hodně diskutované téma a přináší řadu otázek, které by určitě bylo zajímavé zodpovědět. Náš kvalitativní výzkum se bude týkat hlavně Lotyšska.

Cílem naší práce je zjistit, jak se v baltských státech žije ruské menšině, co je sem vlastně přivedlo a jak se na ně dívá baltská majorita. Naše práce by měla odpovědět na otázky, týkající se problematiky diskriminace tohoto národa, ať už pozitivní, či negativní.

Protože cílem naší práce bylo hlavně získání kvalitativních dat, jako hlavní metodu výzkumu jsme použily dotazování. Nebylo jednoduché získat spolehlivé respondenty, ale nakonec se nám podařilo získat 2 zástupce ze strany minority a jednoho ze strany majority. Podařilo se nám udělat dvougenerační výzkum. Komunikace s respondenty probíhala pomocí e-mailu. Dotazník pro minoritu obsahoval 5 otázek:

1. Vyhovuje vám současná míra autonomie (status), popř. jakého stavu byste v tomto ohledu chtěli dosáhnout?
2. Jste nějakým způsobem diskriminováni – pozitivně (zvýhodnění) či negativně? V případě, že ano, jakým způsobem?
3. Jak sami sebe, jako Rusa, vidíte? Pokuste se charakterizovat ruský národ.
4. Jak myslíte, že vás vidí majoritní společnost, a proč?
5. Co považujete za hlavní atribut své etnicity a proč? (historie, území, jazyk, náboženství,…?)

Zástupci z majority jsme položily jednu dvojitou otázku:

1. Jak vnímáte ruskou menšinu v baltských zemích? Myslíte si, že jsou nějakým způsobem diskriminováni (pozitivně, negativně)?

Odpovědi na tyto otázky najdete ve vlastní práci (celé vyplněné a přeložené dotazníky v příloze).

Kvalitativní výzkum jsme doplnily kvantitativními daty, která jsme získaly převážně z internetových serverů. Tyto údaje jsme použily z důvodu nastínění situace v Baltských zemích. Problémy ruské menšiny se vztahují k minulosti, proto historie, uváděná diskriminace se děje hlavně v těch oblastech života, které zde budeme popisovat.

Najít dostatek zdrojů pro vypracování seminární práce o ruské menšině v Pobaltí, nebyl zpočátku problém. Na internetu se dá vyhledat spoustu archivních článků a blogů na toto téma. Například na www.nekorektne.cz najdete poutavý článek na téma „Estonsko a Lotyšsko: Co chce ruská menšina?“. Na jednu stranu Vás článek informuje o historické i současné situaci (článek je z listopadu 2008), ale nedá se považovat za nestranný, protože v něm autor vyjadřuje své názory, čímž se stává pro náš výzkum nepoužitelným.²⁾.

Velkou nevýhodou u zpravodajských článků, které můžete na internetu najít, je fakt, že povětšinou vycházejí ze stejného zdroje a nepřínáší nám tak žádné nové informace.

Velký zdroj informací pro nás představovaly stránky věnované projektu s názvem European Minority Project 1999³⁾. Speciálně článek Russians in the Baltics: Full-right members of society or not?, který se kromě osobního pohledu dvou respondentů zaobírá i školstvím a občanstvím ruské menšiny v Lotyšsku a Litvě. Nevýhoda tkví snad jen v tom, že se článek orientuje pouze na dvě baltské země, o Estonsku se nezmiňuje.

Pro ověření historických dat jsme použili práci Endre Bojtára „Příběh anexe pobaltských států ve světle dokumentů 1939 -1989.“⁴⁾

Nejdetailnějším zdrojem informací pro naši práci byly stránky anglické Wikipedie, které na rozdíl od své české verze obsahovaly vyčerpávající informace o problematice ruské minority. Zveřejněná data byla podložena odkazy na další internetové stránky.

Pobaltské státy mají nejen společnou historii, ale také velmi podobné složení minorit, z nichž ta nejsilnější je menšina ruská.

Ruská menšina v Pobaltí bývá označována pojmem Baltští Rusové. Jedná se o Rusy žijící na území Estonska, Lotyšska a Litvy. Pojem Baltští Rusové byl před druhou světovou válkou používán jen zřídka a zahrnoval všechny Rusy žijící u Baltského moře, tedy i v Polsku či Finsku. Podle oficiálních statistik z roku 1920 tvořili Rusové 7,82 % lotyšské populace (většina z nich zde žila od dob carského Ruska), v roce 1935 to bylo již 10,5 %. ⁵⁾Ve stejné době byla v Estonsku 4 % Rusů a populaci Litvy tvořila asi jen 2 % etnických Rusů.⁶⁾

Po sepsání paktu Ribbentrop-Molotov (1939) byly pobaltské státy (Estonsko, Lotyško a Litva) v roce 1940 anektovány⁷⁾ Sovětským svazem. Ribbentrop-Molotovův pakt o neútočení byl dodržován až do 22. června 1941, kdy nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. Po 2. světové válce začala masivní rusifikace v nových sovětských baltských republikách. Mezi Rusy migrujícími do Pobaltí byly skupiny dělníků, kteří měli pozvednout po válce skomírající ekonomiku. Také mnoho válečných veteránů a vojenských hodnostářů si vybralo zůstat v této oblasti. Ve své době měly totiž pobaltské země mnohonásobně vyšší životní úroveň než zbytek SSSR.

Po Stalinově smrti (1953) příliv ruských imigrantů zpomalil, ale nezastavil se zcela. V 80. letech už tvořila ruská menšina třetinu obyvatelstva v Estonsku, zatímco v Lotyšsku dosahovala až poloviny celkové populace. Jinak tomu bylo v Litvě, kde Rusové tvořili pouze 9,4% obyvatelstva. Počátkem 90. let, kdy se SSSR rozpadl a pobaltské země získaly samostatnost (1991) se začali někteří Rusové vracet zpět do Ruska (byli to většinou ti, co nežili v Pobaltí dlouho a měli ještě v Rusku rodiny).

Pobaltští Rusové žijí hlavně ve městech (ve městech jsou proto, že tam byli původně povoláni na práci v průmyslu – většina z nich tam i zůstala).

• Vilnius (Litva) – až 14 % populace
• Riga (Lotyšsko) – až 50 %
• Tallinn (Estonsko) – až 37 %

Rurální oblasti jsou osídleny převážně většinovým obyvatelstvem. Výjimkou jsou jen některé oblasti východního Estonska a Lotyšska. Po vstupu Estonska, Lotyšska a Litvy do Evropské Unie v roce 2004, se mnoho Baltských Rusů přestěhovalo do ostatních zemí EU, hlavně do Velké Británie a Irska. Žádné spolehlivé statistiky o přesných počtech neexistují, protože jsou v Británii bráni jako občané baltských zemí a ne jako Rusové.

Po získání nezávislosti schválili v Lotyšsku a Estonsku zákony týkající se občanství dle principů jus sanguinis⁸⁾ (lat. právo krve) pro osoby s občanstvím před rokem 1940 a jejich potomky. Lidé, kteří přijeli po okupaci v r. 1940 a jejich potomci, mohou získat občanství naturalizací.⁹⁾

Tato politika neplatí pouze pro etnické Rusy, ale i pro Estonce a Lotyšce, kteří emigrovali ze země před rokem 1918. Podmínkou udělení občanství je znalost jazyka a historie dané země. Často diskutovanou otázkou posledních let je úroveň a obtížnost zmíněných testů. Ruská vláda, Rada Evropy a mnohé organizace za lidská práva tvrdí, že kvůli obtížnosti testů, je pro starší Rusy, kteří vyrostli v baltské oblasti, téměř nemožné občanství získat. Následkem toho byly v devadesátých letech 2/3 všech minorit v Lotyšsku bez občanství (jinými slovy asi 700 000, převážně rusky mluvících osob). Stali se z nich tzv. neobčané. Neobčan je člověk, který nemá žádné občanství a platí pro něj různé zákony a omezení. Jedním z nich je např. cestování do jiných zemí. Neobčané získají cizinecký pas, ale mnoho zemí EU je neuznává. Dítě, které se narodilo po 21.srpnu 1991¹⁰⁾rodičům bez občanství, má právo občanství na žádost rodičů získat. Ve skutečnosti prý většina ruskojazyčného obyvatelstva lotyšské občanství má. Zhruba řečeno buď proto, že žila v předválečném Lotyšsku, nebo se naturalizovala. Jenže agresivní ruská propaganda a s ní občas i naši novináři dál používají zcela nepravdivou národnostní rovnici Rus = neobčan. Přitom platí spíš (post)Sovět = neobčan. Je paradoxní a pro myšlení těchto lidí zcela příznačné, že by občanství země, v níž už léta žijí, nejradši „přeskočili“ a stali se rovnou občany Evropské unie¹¹⁾.

Naopak v Litvě pro získání občanství nemusíte znát státní jazyk. Odlišný přístup k udělování občanství je způsoben tím, že je zde ruská menšina ze všech tří baltských zemí nejmenší.

V baltských zemích mají členové ruské menšiny právo na výuku ve svém rodném jazyce v rámci základní a střední školy. Studium na státních univerzitách či jiných vyšších vzdělávacích zařízeních je výhradně ve státním jazyce dané země. Výjimkou jsou fakulty zaměřené na ruský jazyk či literaturu, kde probíhá výuka v ruském jazyce.

Odpovědi na naše výzkumné otázky se nám podařilo získat od tří respondentů, bohužel pouze z Lotyšska. Od mladé ženy a jejího otce jako členy ruské menšiny žijící v Lotyšsku a další mladé ženy, lotyšské občanky. Ostatní oslovení respondenti se ukázali jako nespolehliví, komunikace s nimi velmi vázla a proto se nám ani nepodařilo od nich získat použitelné informace. Zde uvádíme zkrácené odpovědi na otázky, uvedené v metodologii:

Karina, 24 let, Lotyšsko, zástupce mladé generace ruské menšiny

V Lotyšsku se už narodila, je 4. generací žijící zde. Co se týká samostatnosti pro její soukmenovce, je relativně spokojená, protože ví, že tato myšlenka je nereálná. Setkává se občas pouze s negativní diskriminací, což se dalo očekávat. Místním vadí například ruština. Mrzí ji postoj místních k její minoritě, když dnešní mladá generace se relativně přizpůsobila, i když na druhou stranu chápe negativní myšlení proti nim, vzhledem k historii. Svůj národ vidí jako hrdé, až pyšné lidi, pohostinné, přátelské a žijící život naplno. Přiznává silnou víru a dodržování ruských tradic, stejně jako lásku k jazyku.

Alexandr, 58 let, Lotyšsko, zástupce střední generace ruské menšiny

V Lotyšsku se také narodil, je 3. generací žijící zde. Je otcem Kariny. Autonomie mu nechybí, stačilo by mu, kdyby byli rovnocenní s lotyšským obyvatelstvem a byl nadobro zrušen statut „neobčana“. S negativní diskriminací se setkal, například při hledání zaměstnání. Na svůj národ je hrdý, tak jak ho to učili jeho rodiče. Myslí si, že majorita je dnes vnímá přívětivěji než dříve, ale je si vědom, že stále existují ruští radikálové, kteří jim snadnější zapadnutí do společnosti kazí. Nejdůležitější je pro něj jazyk a chápe, že někteří lidé se odmítají lotyštinu učit a skládat testy k získání občanství. Prostě z principu.

Brigita, 23 let, Lotyšsko, zástupce majority

Brigita je spolužačkou Kariny. Uvádí, že s ruskou minoritou nikdy neměla problém, to potvrzují i její přátelství s Rusy. Nemyslí si, že by byli Rusové nějak diskriminováni a je spokojená se zavedením jazykových testů k získávání lotyšského občanství. Ale vadí jí ruské radikální skupiny.

Podařilo se nám získat údaje od poměrně mladých a tolerantních lidí, navíc pouze z Lotyšska. Proto nedokážeme úplně posoudit, jaká je skutečně současná situace ruské menšiny v baltských zemích. Jasné je, že se zde stále vyskytuje určitý stupeň diskriminace. Ale pokud porovnáme získané kvalitativní údaje s kvantitativními, která hodnotí minulost, je vidět, že se situace zlepšuje. I po vstupu Pobaltí do EU se poměry mění. Nezbývá tedy než doufat, že se obě strany dohodnou na kompromisu a tento diskutovaný problém se brzy vyřeší.

BOJTÁR Endre Příběh anexe pobaltských států ve světle dokumentů 1939 -1989; Mladá fronta, Praha 1994; ISBN 80-204-0451-1

European Minority Project 1999 [online]. 1999 [2009-05-24]. Dostupný z WWW: http://www.apenrade.dk/m99_contents.html

Russians in the Baltics: Full-right members of society or not [online]. 2009 [cit. 2009-05-24]. Dostupný z WWW: http://www.apenrade.dk/m99_russiansinbaltics.html

Wikipedia, the free encyclopedia: Baltic Russians [online]. 2009 [2009-05-24]. Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Baltic_Russians#Current_situation

FELAGUND, F. Estonsko a Lotyšsko: Co chce ruská menšina? [online]. 2008 [2009-05-23]. Dostupný z WWW: http://www.nekorektne.com/2008/11/estonsko-lotysko-co-chce-rusk-menina.html

dotazniky_pobalti.doc

Počet shlédnutí: 120