P. J. ŠEBESTA – ASIJŠTÍ TRPASLÍCI

Jiří Struček

Dr. Pavel Jáchym Šebesta se narodil 20. března 1887 ve Velkých Petrovicích ve Slezsku a zemřel 17. září 1967 ve Vídni. Po absolvování gymnázia se věnoval studiu filozofie, teologie a etnologie. Už v letech 1911 – 1912 navštívil Afriku, kde byl za války v dubnu 1918 internován. Po dobu zajetí se zdržoval až do roku 1919 částečně v Portugalské východní Africe, částečně v Portugalsku. Poté se v Lisabonu věnoval ještě rok studiu koloniálních archivů. Od roku 1920 studoval ve Vídni jazykovědu a národopis, byl promován na doktora filozofie a od té doby působil jako profesor těchto oborů. Osvojil si znalost sedmi evropských jazyků a řady nářečí afrických a asijských kmenů. Od roku 1924 začíná jeho badatelská činnost mezi trpasličími národy světa.

V Praze studoval dr. Šebesta metody antropologického výzkumu. Především se naučil odlévat masky podle metody dr. Aleše Hrdličky, podle jehož metody dnes pracují všichni antropologové. V pražském Muzeu člověka, které nese Hrdličkovo jméno, máme ve světě jedinečnou sbírku, soubor odlitků obličejů, které pořídil dr. Šebesta u středoafrických pygmejů.

V letech 1924 – 1939 badatel prozkoumal mnoho míst – Zadní Indii, Malajský poloostrov prošel křížem krážem, uspořádal výpravu do afrického Konga. Jeho poslední cesta – na Andamy – byla zmařena zdlouhavou horečkou a vypuknutím války. Autor ještě navštívil národ Semangů v Malajsku, aby doplnil některé mezery, které zbývaly ještě v jeho prvém průzkumu. Výtěžek výprav dr. Šebesty je uložen v různých evropských muzeích a vědeckých ústavech, i v Praze. Přední vědecké ústavy jmenovaly badatele svým členem; například Royal Anthropological Institut v Londýně, Oesterreichische Akademie der Wissenschaften ve Vídni, Deutsche Anthropologische Gesellschaft, Commission de Linguistique Africaine v Bruselu nebo Naturhistorisches Museum ve Vídni.

Dr. Šebesta podnikl v letech 1949 – 1950 a 1954 – 1955 nové výpravy do Afriky, kde zjistil spoustu nových poznatků o zdejších kmenech.

Autor ušel desítky tisíců kilometrů Afrikou a Malajskem, většinou pěšky, po stezkách často sotva patrných, někdy jen vyšlapaných divokou zvěří a tratících se v divočině nebo mizejících v řekách a potocích.

Profesor Pavel Šebesta patřil k nejvýznamnějším badatelům v dějinách české antropologie. Jeho dlouholeté a neobyčejně bohaté výzkumy mezi středoafrickými Pygmeji a negrity jihovýchodní Asie jsou dodnes zařazovány mezi nejrozsáhlejší a nejúplnější bádání v této oblasti. Svým širokým záběrem zahrnujícím jak problematiku fyzické antropologie a etnografie, tak i sféru lingvistiky a náboženství poskytl základ nezbytný pro všechny další výzkumy. Přes uvedené skutečnosti zůstal pro širokou českou veřejnost neprávem opomíjenou osobností.¹⁾

Tato kniha Pavla Šebesty je rozdělena do dvou částí, v první popisuje jeho badatelské cesty mezi negritské pralesní kmeny v Malajsii a ve druhé odkrývá tajemství Pygmejů Bambutů z afrického Konga.

První polovina knihy, kde se zabývá pobytem v asijském pralese, je nazvaná „V malajské džungli u Semangů“. Tato část je rozčleněná do devíti kapitol. Na začátku popisuje Malajský poloostrov jako takový a pak se pouští do nitra pralesa. Osvětluje čtenářům, jaké zde rostou rostliny a jaká tu žijí zvířata, zmiňuje také podnební podmínky pralesa. Poté objasňuje otázku zde žijících kmenů. Jak loví a jak se živí. Dozvídáme se, jak ohromující je jejich život a schopnosti. Rýži vaří v bambusových rourách, poznají každou rostlinu, zda je jedlá či jedovatá, oždibují hlíznaté kořeny nebo sbírají ze stromu zvaný ipoh jed do svých foukaček.

V další části píše dr. Šebesta už o své cestě, jak se autem prodírají džunglí ke svému prvnímu cíli. Potkává se s prvním Semangem, obyvatelem pralesa. Obdaruje ho a dovídá se několik zajímavých informací o něm i o jeho kmeni. Pátrají po dalších kmenech, bohužel bez úspěchu. Další den se plaví po řece, opět bez úspěchu.

Později se na ně ale štěstí přeci jen usměje. Potkají se se dvěma negrity, kteří si však neříkají Djemarové jako kmeny doposud, ale jsou to Djahamové. Tento den považuje Šebestova výprava za první úspěšný a večer stráví v táboře těchto domorodců. Badatel tyto domorodce obdaruje několika maličkostmi, za které se mu odvděčí jídlem, zpěvem a tancem.

Další den píše autor o další výpravě pralesem, kterou je provází 2 muži z kmene, kde nocovali. Říkají si Orang – Utani, muži pralesa. Cesta je pro badatele velmi náročná. Jdou po rozbahněných cestách, několikrát brodí potok. Připadá jim, že chodí stále dokola, ale svůj osud plně svěřují do rukou svých průvodců. Všechno navíc zhoršuje špatný zdravotní stav Pavla Šebesty. Ten má horečku a otékají mu ruce tak, že je musí mít zavázané. Náladu mu však mnohonásobně zlepší setkání s Orang – Bukity, což jsou malajští trpaslíci.

V pralese potkává mnoho různých kmenů, je však zklamaný, protože to jsou většinou míšenci a o ty on nejeví takový zájem jako o čisté rasy.

Na svých cestách získává mnoho nových poznatků o chování pralesních lidí. Například pozoruje, jak si snaží domorodci vycvičit slona. Nejprve ho chytí a svážou mu nohy, poté ho uvězní do bambusové klece, ve které se nemůže pohnout. Po dvaceti dnech ustavičného stání je slon vycvičený, této těžké zkoušce však většinou tlustokožci podlehnou. Za zajímavé považuje i plavbu po voru, kde vorař hodí do vody tabák. Je to oběť, aby divoké peřeje v pořádku překonali.

Poté navštěvuje proslulé vápencové jeskyně, o kterých se říká, že v nich žijí Semangové. Když ale Pavel Šebesta dorazí ke slujím, čekají tam na něj pouze netopýři, po negritech ani stopy. Jediné, co ho trochu potěšilo, byly kresby na stěnách. Nikdo z jeho průvodců však nevěděl, jaký mají původ.

V dalším táboře, kde tráví nějaký čas, propuká nemoc kurap, což jsou bolestivé a ošklivé strupy doprovázené nepříjemným svěděním. Zdraví obyvatelé této vesničky se pro změnu nechtějí nechat fotit, za fotku požadují peníze nebo jiné dary. To dokazuje, že už tito negrité přišli do styku s civilizací a stávají se tím pro Šebestu bezcennými.

V jiné vesnici je pro změnu zajímavým tématem jeho psaní způsob, jakým si staví své chýše. Jsou to vlastně jen protivětrné přístřešky složené z bambusových klacků a různých listů. Semangové v této vesnici jsou nemocní, trpí horečkami a chtějí po Šebestovi lék. Ten jim dává aspirin, oni však odmítají polykat pilulky. S negrity vede badatel často dlouhé hovory a ptá se jich na různé detaily jejich života. Ale tak je to i naopak, i oni jsou velmi zvídaví. Šebesta říká, že jsou mnohem zvídavější než Afričané a to ho velmi těší.

Po další náročné cestě pralesem pobývá v jednom táboře velmi dlouhou dobu. Detailně popisuje celou vesnici, rozmístění přístřešků i rodinné vztahy. Seznamuje čtenáře s téměř každým obyvatelem. I tento tábor sužují těžké nemoci, jako je elefantiáza, struma či puruh, malajský vřed, což je odporná kožní nemoc. S těmito negrity má náš cestovatel velmi dobrý vztah. Neustále je obdarovává různými drobnostmi a dary – zrcátka, korálky, hřebeny, nože, tabák nebo rýže. Tito Semangové ho doslova vtáhnou do svého života. Ukazují mu, jak zacházejí s luky, i když je nepoužívají tak často jako foukačky, které převzali od Plejů. Plejové a Semangové v podstatě velmi spolupracují a vyměňují si mezi sebou své poznatky.

Semangové z Šebestova oblíbeného kmene mu ukazují, jak se vyrábí foukačka. Není to žádný jednoduchý postup! Taky mu ukazují, jak do svých foukaček získávají jed. Není to z dendrobatek jako v Africe, nýbrž ze stromu zvaného ipoh. Obyvatelé pralesa se všichni berou se vzájemným souhlasem. Když se mladík s dívkou dohodnou, že se vezmou, oznámí svou volbu jejímu otci, mladík mu dá různé dary, které mohou být velmi rozmanité (látka, zapalovače atd.). Po svatbě mladí manželé odejdou do lesa, kde spolu tráví několik dní líbánky. Po třech dnech se vracejí a jsou manželskou dvojicí. Dívky se vdávají v 15 až 16 letech, hoši mezi 18. a 20. rokem. Každé novorozené dítě dostává jméno podle stromu, rostliny, květiny nebo hory, v jejichž blízkosti se narodilo. Semangové své děti nikdy netrestají.

Badatele také udivuje, že neprovozují mnohoženství a nejsou neobvyklé ani rozchody a navázání nových vztahů. Po takovém rozchodu musí opustit chýši muž a postavit si novou, protože původní obydlí je prací ženy. Také velmi zajímavé je, že po svatbě nesmí zeť ani snacha vůbec přijít do kontaktu se svým tchánem nebo tchýní. Šebesta se jednoho domorodce ptal, zda by zachránil svou tchýni, kdyby se topila. Odpověď byla naprosto jednoznačná: „Ne, musel bych ji nechat se utopit, nesmím se jí totiž ani dotknout!“.

Další zajímavá činnost Semangů, kterou provozují, je rituál při bouři. Ale je to jen při bouři, která je přímo nad jejich táborem. Zpočátku jsou v hlavním dění jen ženy, později, když bouře neutuchá, se přidají i muži. Negrité poskakují mezi kapkami deště, řežou se do lýtek a krev rozhazují směrem k nebi nebo kolem sebe.

Šebesta se konečně dovídá něco o původu negritů díky pověsti, kterou mu domorodci vyprávějí: „Na počátku byli všichni Malajci. Tu přišel do země rádja Berok (král vepřích opic) a zapálil velký oheň ohýnkem, který vzal Karejovi (bůh hromu). Oheň zuřil v trávě lalang (savanní tráva). Lidé před ním v zoufalství prchli; jedni běželi k řece, aby pluli na vorech proti proudu. To jsou dnešní Malajci. Druhá část utekla do hor a do lesa. Protože to byli lidé liknaví a líní, oheň je zachvátil a sežehl jejich vlasy. To byli naši předkové. Proto dnes žijeme v lesích, jsme Orang – Utani a máme kudrnaté vlasy. Naši předkové byli hlupáci.“

Při cestách byl největší problém se suchozemskými pijavkami, které se nečekaně přisají na tělo. Na stezkách je nutné každých 5 minut zastavit a prohlédnout se. Pouze před mýdlem mají pijavky respekt.

Kromě strastí a zklamání prožívá karavana i vtipné chvilky. Když jdou pralesem, Šebestu popadne veselá nálada a začne si prozpěvovat. Pro Orang – Utany je to velmi silný a nezvyklý hlas a velmi ho obdivují. Ale slon, který nesl zavazadla, se jeho zpěvu polekal a začal utíkat. Když ho konečně dohonili, badatel dostal vynadáno a musel jít v naprosté tichosti v čele karavany. Pak byl ale pro změnu příliš rychlý a slon nestíhal.

Po několika měsících se vrací zpět do svého oblíbeného tábora, kde má postavený i svůj přístřešek. Ale věci se změnili. Vesnice byla oplocená, jeho chýše i několik dalších zbouraných. Dozvěděl se, že je napadají tygři, sloni zničili jejich pole s rýží a vůbec jsou na tom špatně. Mnoho negritů je nemocných a čtyřletá dívenka na horečku umírá. Je to velmi smutná událost, i Šebesta uroní pár slz, ač je rád, že se dozví, jak probíhá pohřeb. Sleduje pečlivě chování rodiny i ostatních obyvatel při obřadu. Když už mají muži vykopanou díru v zemi, nalijí mrtvému do úst vodu. Mezitím vykuřují hrob kadidlem a říkají tradiční básničku, pak zabalí tělo do šátku a uloží do hrobu. Vedle hlavy dají mrtvému misku s vodou, aby netrpěl cestou na onen svět žízní. A jak podle Semangů probíhá posmrtný život? Myslí si, že duše zemřelého se vrací a sešle na své příbuzné nemoc, protože se cítí osaměle. Proto je pohřbí a přesunou svůj tábor co nejdál, nejlépe za řeku. Pokud není možné se takto odstěhovat například kvůli poli, které mají, pohřbí za řekou tělo. Pozůstalí tiše pláčou nějaký čas nad hrobem a pak v táboře spustí hlasitý nářek. Mrtvý se oplakává 5 dní. Na novém místě propukají bujaré oslavy.

Při další cestě pralesem je k smrti vyděsí tygr, který dupe a vrčí nedaleko nich. Naštěstí si jich vůbec nevšimne a jde si svou vlastní cestou na úplně jinou stranu. Díky tomu je hrozící nebezpečí odvráceno.

Po této zkušenosti si Šebesta uvědomuje mohutnost a nepřekonatelnost pralesa. Cítí se malý a opuštěný. Dochází k závěru, že Semangové jsou duševně ušlechtilí díky pralesu. Doba kamenná k těmto obyvatelům pralesa nedosáhla. Je a zůstane hádankou, proč Semangové nevynalezli kamenné nástroje. Semang je pozůstatek prastaré doby, doby bambusové. Po strastiplném cestování pralesem, kde si badatel poraní koleno při brodění řeky, prožívá svou nejhorší noc. Postavili si totiž své přístřešky na mraveništi a mravenci je nenechali vyspat.

Po dlouhých hovorech s domorodci se autor dovídá, že se velmi bojí třech přírodních jevů: hromu, povodně a vichřice. Zjišťuje, že Kareje (boha hromu) si představuje každý kmen jinak.

Šebestovým cílem bylo v Malajské džungli prozkoumat všechny Semangské kmeny. Ocitne se v dalším, kde už nemají takový strach z pohřbených mrtvých. Oplakávají ho 7 dní a během tohoto týdne se bojí přiblížit k hrobu. Potom je ale vše v naprostém pořádku. Šebesta dostane nápad a nechá se zavést k hrobu nedávno zemřelého. Tajně pak vykope kosti, umyje je v řece a osuší na slunci. Když se vrátí do tábora, nikdo tam není a později mu dochází, že před ním negrité nejspíš prchli, ze strachu. Někteří z nich ho asi zahlédli při mytí kostí. Zůstává v táboře sám, jen s hladovým psem a kostlivcem v krabici.

V roce 1925 se loučí s Malajskem a myslí, že se sem už nikdy nevrátí. Po patnácti letech se však znovu ocitá v malajské džungli, kde se setkává se svými dávnými černošskými přáteli, kteří ho velmi vřele vítají. Koncem července 1939 měl dostat povolení na další badatelskou cestu na Andamské ostrovy. Postihla ho však horečka a on musel ležet. Později přišla zpráva o vypuknutí války a rázem byl konec všem plánům.

V závěru píše o tom, jak závidí Orang – Utanům, že nezažijí válku. Mají sice v pralese těžký život, ale jsou šťastnější než my, civilizovaní. ²⁾

Účelem této knihy není seznámit čtenáře s vědeckými výsledky badatelových výprav, ale kniha má spíše pobavit i poučit a stát se skromným památníčkem starobylých národů. Přenáší do malajské džungle a dovoluje nám účastnit se všech velkých dobrodružství, která Šebesta prožívá. Obeznámí nás s problematikou rodinného života těchto drobných lidí, s jejich denními radostmi i starostmi, náboženskými názory a těžkým bojem o život. Šebesta prožil četná nebezpečí a my je můžeme prožívat všechny s ním, jeho touha po poznání neznala překážek.

Vnitrozemské kmeny Malajského poloostrova roztřídil dr. Šebesta do tří typů:

1. Semangové (malajští negriti) náležející k černošskému typu, mají tmavou pleť, kudrnaté vlasy, nědy připomínají pepřová zrna, tak jako kdyby ovlasená část hlavy byla pokryta malými černými kuličkami.
2. Senojové (dříve označovaní jménem Sakaj, společným stejně jako jméno Orang – Utan pro všechny 3 vnitrozemské typy a vyskytujícím se i jinde, například na Sumatře) mají v tělesné stavbě mnoho mongolských prvků, jako světle žlutou pleť, úzkou oční štěrbinu a široký obličej zužující se ke špičaté bradě. Jejich nos není tak široký jako u Semangů a rty jsou úzké.
3. Jakúďnové mají též mongolský vzhled, zdůrazněný rovnými vlasy a silnější tělesnou stavbou. Jejich pleť je však tmavší než u Senojů. ³⁾

Velmi mne udivilo, že je tento autor téměř zapomenutý, i já jsem o něm nikdy neslyšel a sehnat tuto knihu byl poměrně oříšek. Jeho kniha však byla přitom velmi zajímavá a poučná, určitě bych jí všem vřele doporučil.

Pavel Šebesta – Sína Lvová: Mezi nejmenšími lidmi světa, vydala Mladá fronta v roce 1959. S. Lvová napsala úvod a autorem doslovu je doc. dr. Vojtěch Fetter. http://horizont.bk.cz/np/prez/sebesta.pdf

Počet shlédnutí: 48