Mykolajevka

Mykolajevka je vesnice ve vinnické oblasti nedaleko města Kozatin. Traduje se, že původně byla vesnice německá, ale Němci byly nuceni vzhledem k nepříznivým podmínkám, jak ekonomickým tak politickým, odejít do své původní vlasti a majetek, který po nich ve vesnici zůstal prodali za výhodnou cenu Čechům, kteří se sem rozhodli vydat v 60.letech 19.století. V roce 1883 bylo Čechům dovoleno vytvořit svoji vlastní vesnici, protože do té doby patřili k sousední vesnici Michajlyn. Nutno dodat, že Češi sem zároveň přivezli zemědělskou kulturu na vysoké úrovni, od nichž se učilo také ukrajinské obyvatelstvo.

Odkud pochází samotný název vesnice dokládají písemné zmínky o přijetí pravoslaví. Na počest tohoto přijetí žádali obyvatelé o přejmenování vesnice na Mykolajivku, podle carova syna careviče Mikuláše II. Obyvatelé sice chtěli dát vesnici jméno Mykolajivka, ale car jim povolí název Mykolajivskoe, jež bylo užíváno ve všech oficiálních dokumentech.

Na počátku 20.stol. bylo ve vesnici 78 dvorů s 757 obyvateli (369 mužů a 338 žen). V té době se většina obyvatel zabývala zemědělstvím. Železniční zastávka se jmenovala Holendry. Ve vesnici byla jedna kaplička a jedna ministerská jednotřídka. Vasil Zemljak ve své knize „Zelené mlýny“ píše, že je to „království ze samot, domy tam jsou velké a dlouhé a vysokými střechami, s bílou kamennou kapličkou, že přímo u domu vede železnice, která spojuje Evropu a Asií.“ Na přelomu 20. století nebyl v obci doktor, společenský sál ani kostel. Pouze kaplička, která svolávala obyvatele k různým příležitostem. Byl zde mlýn, který byl vyhlášený široko daleko. Bohužel se nedochoval do dnešních dnů. Dodnes však zůstaly zachovány některé názvy kopců (Raka, Javůrka, Smala) a rybníků ( Raka, Kumsty, Šímy). Ve 20. letech bylo ve vesnici zemědělské družstvo , které udržovalo obchodní vztahy s Československem. Během roku 1940 bylo v Mykolajivce vybudováno 115 domů a staré domy byly zbořeny, což svědčilo o dobré materiální úrovni vesnice.

20.července 1940 byla Mykoljivka obsazena německými fašisty. V době okupace bylo 27 občanů vyvezeno do Německa jako totálně nasazení. Někteří mykolajivští občané se stali partyzány a prováděli záškodnickou činnost především na německých vlacích. V noci na 1.-2.ledna 1944 Sovětská armáda vesnici osvobodila. 98 mužů bylo mobilizováno a 56 je jich už nevrátilo. Byl jim vybudován pomník s vytesanými jejich jmény vedle Domu kultury. Kromě tohoto pomníku je v Mykolajive ještě jeden pomník jako památka rudoarmějcům při osvobozování vesnice. Po osvobození nastala oprava celé vesnice. Během jednoho roku byla obnovena farma na výrobu mléčných výrobků, ovčín a vepřín. Byly opraveny také soukromé domy, Dům kultury, obchod, škola a porodnice. Vesnice dostala darem několik nákladních automobilů. V šedesátých letech byl do vesnice zaveden rozhlas a elektřina a byl vybudován vodovod.

Od příchodu Čechů na Ukrajinu, kteří zavedli pokrokové hospodaření a šířili kulturu, už uběhlo více než 120 let. Za tu dobu si převzali od od původních obyvatel některé vlastnosti - především srdečný a přátelský vztah k lidem a smysl pro povinnost pomoci druhým v těžkých chvílích.

Ukrajinci, kteří žili ve vesnici s Čechy tvrdí, že vzájemné vztahy byly vždy přátelské. Bez rozdílu vyznání. Češi začali vytvářet míšené rodiny s Němci, Rusy, Ukrajinci a Poláky, ale ve všech rodinách se stále hovořilo česky. Proto jsou i nyní rodiny, které mají německá příjmení (Černouhous, Štolc, Fohel, Lankamer, Resler, Beze), považovány za české a čeština za jejich mateřský jazyk.

Historie českého osídlení na Ukrajině byla mimo jiné zajímavá tím, že byla, na rozdíl od jiných národů, bezkonfliktní. Češi byli Ukrajinci přijímáni. Od roku 1868 odcházeli do carského Ruska na Volyň emigranti z Čech a Moravy. Na území dřívější Volyňské gubernie se nyní nacházejí Volyňská, Rovnenská, Žitomirská, Chmelnická a Ternopolská oblast.

Veškeré osídlování Ukrajiny Čechy začalo v 60. letech 19. století. Důvody přesídlování byly především ekonomické a politické. Češi zde mohli levně nakoupit pole, lesy a louky, protože po zrušení nevolnictví v carském Rusku už šlechtici nebyli schopni v těchto změněných podmínkách výnosně obhospodařovat svoje velkostatky. Protože v Čechách byl nedostatek půdy, šli Češi najít svoje místo na Ukrajinu. V roce 1870 vyšlo carské nařízení, na jehož základě jim bylo ruské poddanství udělováno ihned. Měli právo vytvářet zde svá administrativní centra, stavět své kostely, byli osvobozeni od daní a měli a vojenské služby.

Ještě jeden důvod vedl k přesídlení Čechů na Volyň. Češi byli pod nadvládou Rakouska - Uherska a instinktivně tíhli spíše ke slovanským národům a tím Ruské impérium bylo. Bylo to výhodné také pro Rusko a jeho politickou image, protože představovalo útočiště pro utiskované slovanské bratry, kteří strádají pod neslovanskou nadvládou.

Nejintenzivnější období přesídlování představuje konec 60. a počátek 70. let 19. století. Češi se rychle začleňovali do života na ukrajinské vesnici. V některých oblastech tvořili až 1/3 obyvatelstva.

Jak se mykolajivští Češi dostali stovky kilometrů daleko od své země? Různé historické prameny uvádějí, že obyvateli Holender byli nazýváni Němci. Údajně se o této oblasti dozvěděli Češi od Holendrů, což byli němečtí a holandští poddaní, kteří odmítli v 19.století sloužit carovi a rozhodli se navrátit do své původní vlasti. Vyhnanci se vraceli domů přes severní Čechy a vyprávěli místním obyvatelům o úrodném kraji, kde již byla osídlená země, postavené domy, domácí zvířectvo a nástroje, které opustili. Poradili Čechům, aby se tam usadili a zemi a jejich bývalý majetek koupili. V roce 1867 skupina Čechů (108 mužů a 96 žen) opustila svou zemi a usadila se v Holandrech. Za rok Češi přijali ruské poddanství. V centrálním historickém archivu Ukrajiny je uložen seznam prvních Čechů, kteří se usadili v Holendrech. Němci, kteří neodjeli a zůstali nakonec přijali ruské poddanství a byli zaregistrováni zároveň s Čechy. To dokazují některá německá příjmení.

Češi na Ukrajině přispěli ke kulturnímu zvelebení zejména v oblasti zemědělství. Zavedli moderní hospodaření, včetně pěstování zde dosud neznámých plodin. Pokrok přinesli i v dobytkářství, sadařství, včelařství a dalších odvětvích. Jejich hlavní činností bylo také selské hospodaření. Mýtili lesy, vytvářeli ornou půdu, zavedli dvojpolní hospodaření, hnojili půdu a používali k tomu dokonalejších nástrojů, než na které byli místní zvyklí. Pěstovali žito, pšenici, oves, ječmen, chmel, cukrovou řepu a zakládali sady. Češi zde budovali parní a vodní mlýny, cihelny, sušičky chmelu, pivovary, masný průmysl,mlékárny,pekárny, … Byli také zručnými řemeslníky a vyhlášenými hudebníky.

Zajímavostí je, že v letech hladomoru (1932-33) nezemřel v Mykolajivce hlady ani jeden člověk. Členové kolshopu (byl založen v roce 1930, kdy se 17 samot sjednotilo) se totiž postarali o to, aby každé hospodářství mělo jednu krávu - „holenderku“. Takto se Češi zachránili před smrtí hladem.

V roce 1876 skupina Čechů (108 mužů a 96 žen) opustila rakouský žalář a usídlila se v Holandrech. V letech 1885 - 1888 bylo v Mykolajvce připsáno 63 tehdejších rakouských poddaných (31 mužů a 32 žen). V roce 1890 existovalo 57 hospodářství, kde žilo 139 mužů a 128 žen, 40 hospodářství přijalo pravoslaví, 4 byla nerozhodná a 13 se odmítlo vzdát své původní víry.

Před druhou světovou válkou žilo v bývalé carské Volyňské gubernii kolem 40 000 Čechů v celkem 638 obcích. Z toho 109 obcí bylo zcela českých, 152 obcí měly smíšené obyvatelstvo a v 337 obcích byly Češi v naprosté menšině. Přestože na Volyni představovali nepočetnou národnostní složku - o trochu více než 1% , výrazně přispěli zejména ke zvýšení kulturní úrovně místních obyvatel.

Mykolajivští Češi se vždy cítili součástí českého národa, přestože po generace narozené v Mykolajivce byla vlast neznámá. Možná také proto byla v jejich myslích zidealizovaná. Výchova v rodině a kulturní činnosti spolků nesměřovaly k národní výlučnosti nebo výjimečnosti, vedly k nesmírnému vlastenectví. Čas této zkoušky nastal pro mykolajivské Čechy v době druhé světové války.

Mykolajivští byli vždy silní vlastenci. Důkazem toho je jejich způsob života, řeč, zvyky a písně zachované a zděděné po předcích. Toto dědictví je pečlivě střeženo a předáváno z generace na generaci. Potvrzuje to mimo jiné i to, že i když zde od roku 1937 neexistovala česká škola a ve škole se žáci neučili psát latinkou a neslyšeli od učitele české slovo, český jazyk zůstal zachován především díky péči maminek a babiček.

Kultura a život Čechů ve spolcích byly nerozlučně spjaty a posilováním národního povědomí. Jejich kulturní projev navazoval na kulturní dědictví, které si vystěhovalci přinesli z vlasti.

V roce 1928 vybudovali obyvatelé Mykolajivky díky sbírce Dům kultury. Fungovaly zde tři zájmové kroužky (dramatický, pěvecký, recitační) a kapela. Členy byla především starší mládež. Učitelé, písmáci a vzdělaní občané tyto akce organizovali. Zpívalo se při posvíceních, pobožnostech, doprovodu na pohřeb, ale také při každodenních příležitostech. Jako například při draní peří nebo každý sám pro sebe. Důkazem toho je, že mnozí mladí lidé jsou schopni zazpívat spoustu českých lidových písní. Na popud místního občana Kostky vznikla v Mykolajivce patnáctičlenná kapela. Kapela byla velmi populární, hrála při svatbách i v okolních vesnicích a často hostovala v nedalekém městě Kozatině. Nejčastěji však hrávala v místním Domě kultury, kde se dlouho do noci tancovalo a pilo pivo, které se v Mykolajivce také vařilo. V roce 1936 byla kapela na vrcholu slávy a byla považována za jednu z nejlepších na Ukrajině. Některé jejich melodie byly také nahrány na gramofonové desky, možná se nějaké dochovaly dodnes, bohužel v Mykolajivce žádné nejsou. V dnešní době existuje v Mykolajivce kapela, která však není tak dobrá jako její předchůdkyně. A navíc nemá kapelníka ani manažera.

Kromě dechové kapely zde fungovala také čítárna s knihovnou se 370 exempláři, a také místnosti na hraní kulečníku a šachů.

V 50.- 90.letech 20.století politika SSSR nepodporovala rozvoj menšin a v tomto období česká kulturní činnost prakticky vymizela. V 90.letech se porce národního uvědomování začíná obnovovat. V roce 1990 vznikla v Mykolajivce Československá kulturně-osvětová společnost J.A.Komenského, jejímž hlavním cílem bylo zachování národní kultury, jazyka, tradic a zvyků.

V této době se některým splnil sen návratu do vlasti, kam svým původem patřili. Do České republiky tedy odešly některé rodiny.

V roce 1996 se konala schůze československého spolku J.A.K, na které bylo schváleno přejmenování na Českou společnost holenderských Čechů. Předsedou byl zvolen pan Lankamer. Společnost rozšířila také své pole působnosti. Znovu byly obnoveny oslavy Památky zesnulých - Dušiček, 1.listopadu, 5.prosince zde chodí Mikuláš, podle katolického kalendáře se zde slaví Velikonoce, Vánoce a svátek Tří králů. Česká kuchyně se zde z minulosti dobře zachovala a můžu říct, že také stále převažuje.

V roce 1997 navštívil Mykolajivku velvyslanec České republiky na Ukrajině Pavel Máša. Jeho návštěva se stala novým impulsem pro pokračování vzájemné spolupráce české a ukrajinské strany. Česká strana dbá na ozdravné pobyty dětí - organizuje dětské letní tábory pro děti krajanů. V roce 1991 byla skupina 10 dětí na táboře u Českých Budějovic. Od roku 2000 už každý rok děti tráví část letních prázdnin na letních táborech v České republice.

Společnost Holenderští Češi aktivně spolupracuje s různými úřady Ukrajiny. Ukrajinská strana nyní aktivity Čechů podporuje.

Náboženství místní krajanský život nijak neovlivňuje. Většina Čechů je zde nevěřících a do kostela nechodí.

Do roku 1900 byla v Mykolajivce církevní ruskojazyčná škola. Toho roku byla zřízena ministerská jednotřídka také ruskojazyčná. Provoz české sedmileté školy byl zahájen v roce 1930. Čeští učitelé sem byli vysíláni se Střední pedagogické školy v Kijevě. Ředitelem mykolajevské školy byl pan Doležal. V roce 1937 absolvovali tuto školu první žáci. V roce 1918 se z české školy stala ukrajinská. V době války a po válce zde zbyly pouze 4 ročníky. Od roku 1950 byla obnovena sedmiletka. Ředitelem byl pan Škrabij. V roce 1960 byla škola rozšířena na osmiletku a v letech 1964 - 1965 byla postavena nová budova školy. V roce 2002 byla společnými silami Kozatinské rajónní rady a Mykolajivské selské rady, místních farmářů a kolektivu učitelů ve škole provedena přestavba a zaveden plyn.

Výukou a vzděláváním mladé české generace se zabývá Larysa Lanovyk. Centrem konání je škola, kde se nachází také muzeum české kultury a kde byla zřízena česká třída a knihovna, Její fond je pravidelně doplňován nejen knihami, ale i časopisy (Mateřídouška a Ohníček pro děti, Žena a život a Český dialog pro dospělé). To je financováno Ministerstvem zahraničí České republiky.

V roce 1996 začala vyučovat český jazyk Larysa Lanovyk, která v roce 2002 získala osvědčení o absolvování kurzu Češtiny pro cizince na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Do hodin českého jazyka je v mykolajivské škole zapsáno asi 45 dětí.

Při škole existuje folklorně - etnografický soubor Studánka, který je rozdělen podle věku na 3 skupiny. Vystupuje na různých slavnostech na Ukrajině i v Čechách.

Cenným přínosem pro rozvoj národní kultury a výuku češtiny jsou měsíční pobyty studentů z českých univerzit a vyšších odborných škol v mykolajivské škole, které opět vysílá Ministerstvo zahraničních věcí ČR.

Nikolajevka je vesnice, kde je na první pohled zřejmé, že se zde krajanský život stále rozvíjí. Stále se tu udržuje velmi dobrá čeština a to jak u staré tak i u nejmladší generace. Nikolajevka na nás udělala velmi dobrý dojem. Působí jako opravdu česká vesnice a to i díky zásluze paní Larysi Lanovyk, která se v krajanské činnosti velmi angažuje. 

Počet shlédnutí: 68